Úvaha: Co je a co není předcházení vzniku odpadů

O předcházení vzniku odpadů jako o absolutní prioritě v odpadovém hospodářství se mluví od samého počátku moderní historie odpadového hospodářství u nás. Přestože to nikdo nezpochybňuje, mnoho (nebo spíš nic) se proto nedělá. Naopak člověk má často pocit, že se úřady naopak snaží, aby bylo odpadů co nejvíce, aby měly co největší agendu (viz zákony prof. Parkinsona) a aby bylo toho co nejvíce recyklovat. Za devatenáct let od přijetí prvního zákona o odpadech v podstatě nikdo z oficiálních míst přesně neřekl, co je a co není předcházení vzniku odpadů, jaké jsou žádoucí cesty předcházení vzniku odpadů a jaké jsou nežádoucí.

Komunální sféra

Jediný, kdo předcházení vzniku odpadů propaguje a prosazuje, a to nejen slovy, ale i činy, jsou různé ekologické organizace. Ty se však tradičně zabývají primárně komunálním odpadem, což je logické, protože jejich působení je zacíleno především na občany. Zde je problém v tom, že největší potenciál úbytku produkce odpadů je ve změně způsobu života lidí, ve změně tzv. vzorce spotřebního chování. Tj. aby lidi nekupovali věci, které nepotřebují, využívali věci po celou dobu jejich fungování atd. Výchova k tomu je však otázkou dlouhodobou a navíc jde částečně proti lidské přirozenosti. Vedle toho působení výrobců a obchodu nabádá k právě opačnému přístupu. Ať už je to cestou reklamy nabádající k nákupu věcí, které nepotřebujeme, zkracováním životnosti výrobků, uváděním na trh stále technologicky vyspělejších výrobků s funkcemi, z nichž většinu nikdy nevyužijeme, nastavením cen za opravy tak, aby se nevyplatily atd.

Svůj podíl viny na zvyšování hlavně obalového odpadu mají také úřady vydávající různé předpisy, jak se co musí balit. Velice známým případem byla „kauza balení koblih“, která byla výmyslem nějakého horlivého úředníka a jen díky soustředěnému odporu obchodu i spotřebitelů se ji podařilo odvrátit. Jiným příkladem jsou léky, dříve když jste si koupil třeba dvě balení Acylpyrinu, dostal jste dva blistry a šel jste. Dnes dostanete dvě krabičky, každou s jedním blistrem, doma v zájmu úspory místa ve skříňce oba blistry dáte do jedné krabičky (vejdou se tam i tři!) a prázdnou krabičku vyhodíte, tedy dáte do sběru. To si jistě nevymyslela farmaceutická firma. A takových příkladů by bylo možno uvést spoustu.

Několik praktických způsobů, jak předejít vzniku tzv. spotřebitelského odpadu spolu s tím, jak při jejich realizaci mohou pomoci obce, je uvedeno dále v samostatném článku.

Čistší produkce

Mnohem vyšší potenciál v předcházení vzniku odpadů je na straně výroby. Jedná se o použití takových materiálů, procesů nebo postupů, které zabraňují nebo omezují vzniku odpadů a znečištění u zdroje vzniku. Pro aktivity tohoto typu se u nás vžilo označení „čistší produkce“, anglicky Pollution Prevention. Tento koncept k nám byl importován v roce 1992 jednak z USA, jednak z Norska. První roky byly velice slibné, během třech let bylo vypracováno 34 demonstračních projektů v podnicích různých odvětví a bylo vyškoleno 122 odborníků.

Od roku 1995 však počet projektů čistší produkce (ČP) realizovaných v podnicích (až výjimku roku 1998) soustavně klesá i přesto, že v roce 2000 byl přijat vládou Národní program čistší produkce. V roce 2004 byla ukončena činnost Českého centra čistší produkce jako Národního centra čistší produkce a Agentury národního programu čistší produkce a tyto funkce přešly na Český ekologický ústav později transformovaný na CENIA, na stránkách www.cenia.cz lze najít informace  o čistší produkci do roku 2006. O nějakých projektech ČP realizovaných v posledních třech letech nemáme informace.

Evropská směrnice a jiné

V souvislosti s přijetím nové evropské směrnice o odpadech se opět hodně začalo mluvit o hierarchii nakládání s odpady a o předcházení vzniku odpadů. Promítlo se to již i do nedávné tzv. euronovely zákona o odpadech, kdy dnes se tento zákon slovem předcházení jen hemží. Klíčová v tomto směru je nová příloha zákona č. 13 Cíle pro předcházení vzniku odpadů. Obsahuje celkem osm velice obecných bodů, které, i když to není výslovně uvedeno, jsou cíleny především na předcházení odpadů ve výrobní sféře. Nikde však není uvedeno, co je a co není předcházení vzniku odpadů.

Odpady na papíře a ve skutečnosti

Určit, co je předcházení odpadů a co „jen“ jejich využití, případně „zašantročení“, není tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svědčí o tom i diskuse kolem definice „vedlejších produktů“, kdy jsou a kdy nejsou odpadem.

A pokud někdy nastane administrativní tlak na předcházení vzniku odpadů, můžeme očekávat, že různé způsoby nakládání s odpady budou vydávány za jejich předcházení. Již dnes je v zákoně o odpadech v § 10a odst. 2 označeno komunitní kompostování jako opatření pro předcházení vzniku odpadů, když se vlastně jedná o jejich využití. Z hlediska zákona a úředníků (evidence) to je pochopitelné, protože je zajímají odpady „de jure“ a nikoli „de facto“.

Tento rozdíl je zvláště zřejmý v oblasti komunálních odpadů, kdy producentem odpadu je občan, ale původcem je obec, a to až v okamžiku, kdy jej občan odloží na místo k tomu určené. Odpadem „de facto“ se předmět stává, když občan, tedy nepodnikající fyzická osoba, projeví úmysl se jej zbavit, kdežto odpadem „de jure“ se stane až ve chvíli, kdy jej odloží na místo obcí k tomu určené (a tak se teprve dostane do evidence odpadů).

My bychom si tedy nejprve měli říci, zda chceme předcházet vzniku odpadů de iure nebo de facto. První postup je vyloženě administrativní – někdo kompetentní rozhodne, že nějaký vedlejší produkt již nadále nebude považován za odpad a hned nám klesne evidovaná produkce odpadů. Konkrétně, že odpad ze zeleně dovezený do komunitní kompostárny nebude považován za odpad.

Pro ukázání, co považuji za skutečné a formální předcházení vzniku odpadů, jsem si vybral příklad vaření brambor jako přílohy k nedělnímu obědu:

1) Oškrábu a uvařím brambory. Zbudou mi bramborové slupky – v tuto chvíli vznikl odpad de facto. Tyto buď
a) odložím do nádoby na směsný domovní odpad nebo do nádoby na oddělený sběr bioodpadu – vznikl odpad de jure nebo

b) dám na domácí kompost, donesu do komunitní kompostárny, dám sežrat prasatům, spálím v kamnech nebo hodím přes plot. Při všech těchto činnostech odpad de jure nevznikl, i když de facto existuje. Domnívám se, že vyjmenované a mnohé další podobné aktivity proto nelze považovat za předcházení vzniku odpadů, nýbrž za využití. A samozřejmě, některé z nich jsou společensky žádoucí a jiné nežádoucí (např. házení přes plot).

2) Uvařím brambory ve slupce a teprve potom je oloupám. Slupky – odpad vznikly, ale je jich de facto i případně de jure méně – omezil jsem vznik odpadu.

3) Brambory jsem pokrájel, upekl a snědl i se slupkou. Předešel jsem tvorbě odpadů zcela.

Nám by mělo jít především o předcházení vzniku odpadů de facto, protože při honbě za omezením vzniku odpadů jen de jure budou lidé (ale i firmy) hledat cesty, které nebudou vždy žádoucí a mnohdy mohou být environmentálně nepřijatelné. Nelegální spalování, odkládání do přírody atd. Příkladem může být spalování opotřebených olejů v malých kotlech v autoservisech.

Zdroj: Odpadové fórum 9/2010

Autor: Ondřej Procházka

Klíčová slova: komunální sféra, čistší produkce, pollution preventiv, domácí kompostování, brambory