Více než 163 tisíc podaných hlášení, tisíce zapojených subjektů a mimořádně vysoká úspěšnost zpracování dat. Letošní ohlašovací období v systému ISPOP ukázalo, jak zásadní roli hraje digitalizace při plnění environmentálních povinností. Statistiky za rok 2026 zároveň přinášejí zajímavý pohled na oblasti, ve kterých podniky, instituce i veřejná správa vykazují nejvíce údajů o svém dopadu na životní prostředí.

S koncem března bylo uzavřeno další ohlašovací období v rámci Integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností ISPOP. Období probíhalo od začátku ledna do 31. března 2026 a opět potvrdilo klíčovou úlohu systému při sběru a zpracování environmentálních dat v České republice. Prostřednictvím ISPOP plní své zákonné povinnosti tisíce subjektů napříč oblastmi odpadového hospodářství, vodního hospodářství, ochrany ovzduší, Integrovaného registru znečišťování i evidence výrobků s ukončenou životností.

Celkem bylo v letošním roce prostřednictvím systému přijato 163 070 hlášení. Pouze 735 z nich nebylo možné zpracovat z důvodu nedodržení předepsané struktury datového standardu. To znamená, že více než 99,5 procenta všech podání splnilo požadované náležitosti a mohlo být bezprostředně automaticky zpracováno. 

Největší objem podaných hlášení tradičně připadl na oblast odpadového hospodářství. Formuláře zaměřené na souhrnné údaje z průběžné evidence produkce a nakládání s odpady společně s evidencí vozidel s ukončenou životností a odpadních elektrozařízení dosáhly celkového počtu 100 630 podání. Dominantní podíl představoval formulář F_ODP_PROD, který tvořil více než 99 procent této skupiny hlášení. Nejvyšší nápor systém zaznamenal v posledních dnech před termínem odevzdání. Samotný 26. únor se stal nejvytíženějším dnem celého období, kdy bylo přijato 10 861 hlášení, tedy více než desetina všech podání v této kategorii.

Významnou součástí ohlašovacího období byla také agenda výrobků s ukončenou životností. Roční zprávy za elektrozařízení, baterie, akumulátory a pneumatiky představovaly celkem 397 hlášení. Největší zastoupení měly zprávy týkající se baterií a akumulátorů, které tvořily téměř sedm desetin všech podání v této oblasti.

Rostoucí význam environmentálního reportingu potvrzuje také agenda vodního hospodářství. V bilančních formulářích bylo přijato 20 049 hlášení, což představuje meziroční nárůst o 8,1 procenta oproti předchozímu roku. Prostřednictvím těchto formulářů jsou vykazovány údaje o odběrech podzemních a povrchových vod, jejich využití i o vypouštění odpadních vod. Vyšší počet podání naznačuje pokračující důraz na sledování a vyhodnocování nakládání s vodními zdroji.

Samostatnou kapitolu představuje Integrovaný registr znečišťování. Do systému bylo letos zasláno 2 724 hlášení. Současně bylo evidováno a vypořádáno 92 žádostí o registraci provozoven, které podléhají režimu IRZ. Tento registr dlouhodobě patří mezi důležité nástroje pro sledování emisí a přenosů znečišťujících látek do životního prostředí.

Letošní ohlašovací období bylo ovlivněno také novými legislativními požadavky. V systému byly zavedeny nové formuláře související s jednorázovým měřením emisí a současně byly upraveny formuláře v oblasti odpadového hospodářství podle nové vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady. Vedle technického rozvoje systému tak rostou i nároky na odbornou podporu uživatelů a na schopnost firem pružně reagovat na měnící se regulatorní prostředí.

Letošní ohlašovací období bylo ovlivněno také novými legislativními požadavky. V systému byly zavedeny nové formuláře související s jednorázovým měřením emisí a současně byly upraveny formuláře v oblasti odpadového hospodářství podle nové vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady. Vedle technického rozvoje systému tak rostou i nároky na odbornou podporu uživatelů a na schopnost firem pružně reagovat na měnící se regulatorní prostředí.

Údaje z letošního ohlašovacího období potvrzují, že digitalizace environmentální agendy je dnes nezbytnou součástí výkonu veřejné správy i plnění zákonných povinností ze strany podniků a dalších organizací. Více než 163 tisíc přijatých hlášení zároveň ukazuje rozsah dat, která jsou každoročně shromažďována pro potřeby ochrany životního prostředí a rozhodování státu.

Česká společnost pro bezvýkopové technologie pořádá ve dnech 15.–16. září již 31. ročník národní konference NO DIG, která se stejně jako loni uskuteční v kongresových prostorách Hotelu Galant Mikulov.

Letošní motto konference „Bezvýkopové technologie – alternativa, nebo už standard?“ otevře diskusi o tom, jak rychle se moderní bezvýkopové postupy stávají běžnou součástí praxe při výstavbě a rekonstrukcích vodovodní infrastruktury.

Bezvýkopové technologie se stále více prosazují nejen jako ekonomicky výhodné řešení, ale i jako ekologicky šetrná alternativa k tradičním výkopovým metodám. Dvoudenní akce nabídne nejnovější poznatky, zkušenosti z provozu i projekty, které zásadně ovlivňují způsob realizace vodovodních sítí a dalších infrastrukturních staveb v České republice. 

Zkušenosti s provozem vodovodních řadů

Úvodní panelová diskuse bude věnována praktickým zkušenostem s provozem a údržbou vodovodních řadů realizovaných pomocí bezvýkopových technologií. Odborníci z praxe budou mimo jiné hovořit o tom, jak se jednotlivé metody osvědčují v reálném provozu a jaké výhody či limity přinášejí při dlouhodobém provozu takto vybudované infrastruktury. 

Diskuse nabídne pohled, jak bezvýkopové technologie mění způsob výstavby nových vodovodních řadů i rekonstrukcí těch stávajících. Součástí debaty bude také otázka správné diagnostiky potrubí před samotnou sanací, která je klíčová pro výběr vhodné metody i minimalizaci rizik během realizace.

V panelu vystoupí Ladislav Haška z firmy Vodárenská akciová společnost, a.s., Radim Jirout z Šumperské provozní vodohospodářské společnosti, a.s., Milan Vojta z Vodovodů a kanalizací Břeclav, a.s., Tomáš Hruška z Ostravských vodáren a kanalizací a.s., Josef Šebek z AQUA PROCON s.r.o. a Jan Ručka z Vysokého učení technického v Brně. Společně poskytnou komplexní přehled, jak se bezvýkopové technologie uplatňují v české vodárenské praxi.

Odborný program konference

Odborný program konference také nabídne témata, která odrážejí současný vývoj bezvýkopových technologií i jejich praktické uplatnění v české vodárenské infrastruktuře. Přednášky se zaměří na instalace a opravy vodovodů realizovaných pomocí moderních bezvýkopových metod, přičemž budou představeny projekty, které v posledních letech zásadně změnily pohled na využívání těchto technologií v praxi. 

Součástí programu budou také prezentace věnované diagnostice, průzkumu a přípravě, tedy klíčovým krokům, které rozhodují o správném výběru vhodné metody sanace či výstavby. Účastníci se dále seznámí s ekonomickými a legislativními aspekty, které ovlivňují rozhodování investorů a provozovatelů. Prostor dostanou i inovativní technologie, jež posouvají celý obor kupředu.
Jednotlivé odborné bloky povedou zkušení odborníci z praxe. První blok otevře Ladislav Haška, generální ředitel Vodárenské akciové společnosti, a.s., druhý zaštítí Marek Helcelet z Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., třetí uvede Pavel Král ze stejné firmy a závěrečný, čtvrtý blok povede Karel Franczyk, předseda České společnosti pro bezvýkopové technologie.

Díky této kombinaci odborných garantů nabídne program vyvážený pohled na technické, provozní i strategické otázky spojené s využíváním bezvýkopových technologií v České republice.

NO-DIG 2026 – 31. národní konference o bezvýkopových technologiích

Kdy: 15.–16. září 2026
Kde: Hotel GALANT, Mikulov
Kdo: pořadatel: Česká společnost pro bezvýkopové technologie, organizátor: Exponex s.r.o.

Více informací: www.no-dig.cz

 

Proč část lidí odmítá vědecké poznatky o změně klimatu navzdory stále přesnějším datům a stále viditelnějším dopadům oteplování? Podle světově uznávané klimatoložky Katharine Hayhoeové není problém v nedostatku informací ani inteligence. Klíč leží mnohem hlouběji v lidské psychologii, identitě, hodnotách a způsobu, jakým o klimatu mluvíme. Její pohled přináší nečekanou zprávu. Snaha přesvědčit nejtvrdší odpůrce bývá často ztrátou času. Skutečná příležitost se nachází úplně jinde.

Ve veřejném prostoru se změna klimatu často prezentuje jako střet mezi dvěma nesmiřitelnými tábory. Na jedné straně stojí lidé přesvědčení o závažnosti problému, na druhé straně jeho odpůrci. Tento obraz je však podle klimatoložky Katharine Hayhoeové značně zjednodušený. Ve skutečnosti většina společnosti neleží ani na jednom z těchto pólů. Většina lidí klimatickou změnu nevylučuje, současně však neví, jak se k ní postavit, jak jí porozumět nebo jak na ni reagovat. Právě tato skupina představuje rozhodující část veřejnosti, která může ovlivnit budoucí směřování společnosti.

Hayhoeová patří mezi nejrespektovanější osobnosti současné klimatologie. Vedle vědecké práce se dlouhodobě zabývá komunikací klimatických témat a zkoumá, proč ani desítky let výzkumu a rostoucí množství důkazů automaticky nevedou k širšímu společenskému konsenzu. Podle jejích zkušeností je jedním z největších omylů představa, že odmítání klimatické vědy vyplývá především z nedostatku znalostí. Mnohem častěji souvisí s politickou identitou, kulturním prostředím a osobním hodnotovým rámcem. Člověk totiž obvykle neposuzuje nové informace izolovaně. Vyhodnocuje je podle toho, zda jsou slučitelné s jeho přesvědčením o fungování světa a o jeho vlastním místě v něm.

Právě proto bývá snaha vyvracet jednotlivé argumenty nebo bombardovat odpůrce dalšími daty často neúčinná. Pokud někdo vnímá klimatická opatření jako ohrožení svých hodnot, životního stylu nebo politické identity, nepovede více grafů a statistik automaticky ke změně názoru. Hayhoeová v této souvislosti používá pojem averze vůči řešením. Mnoho lidí podle ní neodmítá samotná fakta o klimatu, ale důsledky, které z nich vyplývají. Pokud mají pocit, že řešení znamená ekonomické ztráty, omezení svobody nebo zásah do jejich způsobu života, bývají náchylnější zpochybňovat samotný problém.

To však neznamená, že komunikace ztrácí smysl. Naopak. Podle Hayhoeové je důležité změnit její směr. Namísto snahy porazit druhou stranu argumenty doporučuje začít u společných zkušeností. Lidé mohou mít rozdílné názory na politiku, ekonomiku nebo energetiku, ale většina z nich vnímá, že počasí v posledních desetiletích vykazuje stále více neobvyklých projevů. Právě osobní zkušenost bývá podle ní mnohem silnější než abstraktní statistiky. Když si člověk sám všímá delších období sucha, častějších vln veder nebo extrémních srážek, otevírá se prostor pro skutečné porozumění.

Zajímavý je také její pohled na takzvané klimatické popírače. Ve veřejném prostoru jim bývá věnována značná pozornost, přesto podle Hayhoeové představují jen malou část společnosti. Pokusy o jejich přesvědčení často spotřebovávají energii, kterou by bylo možné využít mnohem účelněji. Většina obyvatel podle průzkumů spadá do skupiny lidí, kteří pociťují určité obavy, ale nevědí, jak reagovat. Nejde o přesvědčené odpůrce ani o aktivní zastánce. Právě zde vidí největší prostor pro komunikaci a společenský posun.

Významnou součástí jejího přístupu je odmítání strategie založené výhradně na strachu. Klimatická změna podle ní představuje mimořádně vážný problém s rozsáhlými důsledky pro přírodní systémy, ekonomiku i lidské zdraví. Současně však upozorňuje, že dlouhodobé vystavování lidí katastrofickým scénářům může vést k opačnému efektu. Místo motivace nastupuje bezmoc, rezignace a pocit, že jednotlivci stejně nemohou nic ovlivnit. Psychologické výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidé reagují aktivněji tehdy, když vedle rizik vidí také reálná a dosažitelná řešení.

Právě otázka řešení tvoří druhý pilíř jejího pohledu na klimatickou komunikaci. Podle Hayhoeové je chybou prezentovat ochranu klimatu jako soubor zákazů a omezení. Mnohem účinnější je ukazovat souvislosti s ekonomickou stabilitou, energetickou bezpečností, technologickými inovacemi nebo kvalitou života v místních komunitách. Lidé jsou ochotnější přijmout změny, pokud v nich dokážou rozpoznat konkrétní přínos pro sebe a své okolí.

Rozhovor pro Radio Wave se zároveň dotýká samotné podstaty klimatického rizika. Hayhoeová připomíná, že neexistuje jedna magická hranice, po jejímž překročení se svět náhle ocitne v bezpečí nebo naopak v katastrofě. Každá desetina stupně oteplení má význam. Rizika narůstají postupně a s rostoucí teplotou se zvyšuje pravděpodobnost extrémních jevů, problémů se zásobováním vodou, dopadů na zemědělství či zdravotních komplikací. Z tohoto pohledu není podstatné pouze to, zda bude dosažen konkrétní mezinárodní cíl, ale jak rychle a v jakém rozsahu se podaří další oteplování omezit.

Vysvětluje také často nepochopený význam hranice 1,5 stupně Celsia. Ta podle ní nepředstavuje ostrou čáru mezi bezpečným a nebezpečným světem. Jde o politicky stanovený cíl, který vychází z vědeckých poznatků o rostoucích rizicích. Každé další snížení budoucího oteplení přináší konkrétní přínosy, i když se nepodaří dosáhnout ideálního scénáře. Klimatická politika proto není otázkou absolutního úspěchu nebo neúspěchu, ale především rozsahu škod, kterým lze ještě zabránit.

Možná nejdůležitější poselství celého rozhovoru však nesouvisí ani tak s klimatem jako s lidmi samotnými. Hayhoeová připomíná, že společenské změny nevznikají tím, že se podaří přesvědčit každého jednotlivce. Vznikají tehdy, když dostatečně velká část společnosti začne jednat na základě společně sdíleného porozumění problému. Hledání nepřesvědčitelných odpůrců a nekonečné souboje o každou názorovou pozici mohou působit jako hlavní úkol dneška. Podle ní však skutečná výzva leží jinde. Nespočívá v tom, jak vyhrát spor s několika hlasitými odpůrci. Spočívá v tom, jak oslovit miliony lidí, kteří už dnes tuší, že se něco děje, ale stále čekají na důvod, proč by měli sami udělat další krok.

Ještě na jaře se zdálo, že na západním pobřeží Fidži může vyrůst jedno z největších zařízení na energetické využití odpadu v jižním Pacifiku. Projekt podporovaný australskými investory sliboval elektřinu, pracovní místa i řešení regionálního odpadového problému. O několik týdnů později však fidžijská vláda rozhodla jinak. Zamítnutí projektu nepřišlo kvůli emocím ani politickým prohlášením. Rozhodly konkrétní technické, environmentální a ekonomické otázky, na které investoři nedokázali přesvědčivě odpovědět.

Když jsme v předchozím článku popisovali záměr vybudovat ve Vuda Point na západním pobřeží Fidži rozsáhlou spalovnu odpadu s výrobou energie, šlo především o příběh velkých slibů a ještě větších pochybností. Investoři představovali projekt jako moderní energetické centrum schopné zpracovávat stovky tisíc tun odpadu ročně a současně vyrábět významnou část elektřiny pro fidžijskou ekonomiku. Kritici naopak upozorňovali na skutečnost, že zařízení by bylo závislé na dovozu odpadu ze zahraničí a mohlo by proměnit ostrovní stát v regionální koncový bod pro materiály, které jiné země nechtějí ukládat ani spalovat na vlastním území.

Dnes už je jasné, že projekt v navržené podobě pokračovat nebude. Fidžijské ministerstvo životního prostředí zamítlo předloženou dokumentaci EIA a konstatovalo, že nesplňuje požadované právní ani technické standardy. Rozhodnutí následovalo po několikaměsíčním přezkumu a vyhodnocení připomínek odborníků, místních komunit, státních institucí i podnikatelského sektoru.

Na první pohled by se mohlo zdát, že vláda ustoupila silnému odporu veřejnosti. Podrobnější pohled však ukazuje podstatně složitější obraz. Regulátor identifikoval celou řadu oblastí, které zůstaly nedostatečně vysvětlené nebo nebyly v dokumentaci vyhodnoceny v rozsahu odpovídajícím velikosti projektu. Mezi hlavními výhradami figuroval původ a dlouhodobé zajištění odpadových toků, dovoz zahraničního odpadu, nakládání s popílky, zajištění dostatečných vodních zdrojů, vlivy na veřejné zdraví, dopady na dopravní infrastrukturu, turistický ruch i celková ekonomická životaschopnost záměru. Úřady zároveň upozornily, že řada zásadních otázek měla být řešena až v budoucnu namísto toho, aby byla zodpovězena již v samotném procesu posuzování vlivů na životní prostředí.

Právě ekonomická stránka představovala jeden z největších paradoxů celého projektu. Navržené zařízení mělo být schopno zpracovat přibližně 900 tisíc tun odpadu ročně. Fidži přitom podle dostupných údajů produkuje pouze kolem 200 až 300 tisíc tun komunálních a dalších odpadů za rok. Aby spalovna fungovala na plánované kapacitě, musela by dlouhodobě přijímat velké objemy odpadu z Austrálie a dalších států regionu. To byl fakt, který se stal symbolem celého sporu. Zatímco investoři jej prezentovali jako příležitost vytvořit regionální centrum pro moderní nakládání s odpady, odpůrci jej vnímali jako důkaz, že skutečným obchodním modelem není řešení fidžijských odpadů, ale poskytování služby zahraničním producentům odpadu.

Významnou roli sehrála také poloha plánovaného zařízení. Vuda Point se nachází v bezprostřední blízkosti oblasti Nadi, která představuje hlavní vstupní bránu pro turistický ruch a jeden z ekonomicky nejvýznamnějších regionů země. Místní obyvatelé, vlastníci půdy i podnikatelé v cestovním ruchu upozorňovali, že případné environmentální incidenty nebo negativní mediální obraz by mohly poškodit pověst Fidži jako destinace spojované s přírodou, čistým mořem a tropickou krajinou. Obavy se netýkaly pouze emisí samotného zařízení, ale také pravidelné námořní dopravy odpadu, manipulace s popelem a dlouhodobé průmyslové přítomnosti v oblasti orientované na turistické služby.

Do veřejného prostoru výrazně vstoupil i fidžijský velvyslanec při Organizaci spojených národů Filipo Tarakinikini. Jeho vyjádření, že se Fidži nesmí stát popelníkem Pacifiku, se rychle rozšířilo mezi domácími i zahraničními médii a stalo se symbolem odporu proti projektu. Vedle symbolické roviny však upozorňoval také na konkrétní otázky související s nakládáním s popelem, emisemi a schopností malého ostrovního státu dlouhodobě dohlížet na provoz zařízení takového rozsahu.

Zajímavé je, že fidžijské úřady ve svém rozhodnutí nezpochybnily samotný koncept energetického využití odpadu. Naopak opakovaně zdůraznily, že odmítnutí není namířeno proti investicím ani proti novým technologickým řešením. Posuzována byla kvalita předložené dokumentace a schopnost investora prokázat, že identifikovaná rizika lze spolehlivě řídit. Tento rozdíl je podstatný. Rozhodnutí tak nepředstavuje odmítnutí technologie jako takové, ale potvrzení, že i ve státech s omezenějšími administrativními kapacitami začínají být požadavky na transparentnost a kvalitu environmentálních podkladů stále přísnější.

Celá kauza současně otevřela širší otázku, která zdaleka nepřesahuje hranice Fidži. Mnoho malých ostrovních států čelí rostoucím problémům s odpady, omezeným skládkovým kapacitám a vysokým nákladům na energetiku. Současně však disponují citlivými ekosystémy, ekonomikou závislou na cestovním ruchu a omezenými možnostmi dlouhodobého environmentálního dozoru. Projekty podobného rozsahu proto vyvolávají otázku, zda lze technologická řešení úspěšně přenášet mezi zcela odlišnými geografickými, ekonomickými a institucionálními podmínkami.

Příběh spalovny ve Vuda Point tak nekončí jednoduchým vítězstvím jedné strany nad druhou. Fidži nezískalo nové energetické centrum a současně nezmizel ani problém s rostoucím množstvím odpadů. Výsledek však ukazuje, že ani investice v hodnotě stovek milionů dolarů a příslib energetické soběstačnosti samy o sobě nestačí. Pokud mají podobné projekty uspět, musí přesvědčivě prokázat nejen technickou proveditelnost, ale také dlouhodobou environmentální, ekonomickou a společenskou udržitelnost. V případě Vuda Point se investorům tuto zkoušku složit nepodařilo.

Toxické pozůstatky ze spalování nebezpečných odpadů se podle zjištění ministerstva vnitra dostávají na zemědělská pole, kde mohou dlouhodobě kontaminovat půdu a ohrožovat kvalitu potravin i stav krajiny. Odborníci upozorňují, že následky takového znečištění mohou být prakticky nevratné a představují jeden z nejvážnějších nově se objevujících ekologických problémů v Česku.

Interní materiál ministerstva vnitra upozorňuje na nový způsob nelegálního nakládání s nebezpečnými odpady, který se v posledních letech začíná objevovat v České republice. Jádrem problému je spalování nebezpečných odpadů v teplárenských zařízeních. Při tomto procesu vzniká toxický popílek obsahující nebezpečné látky, který je následně vydáván za neškodný materiál vhodný k využití v zemědělství. Takový popílek pak končí na polích, kde je zapraven do půdy jako údajné hnojivo.

Podle ministerstva představuje tato praxe mimořádně závažné riziko. Popílek může obsahovat zvýšené koncentrace arsenu, kadmia, olova, rtuti, dioxinů a dalších škodlivých látek. Jakmile se tyto kontaminanty dostanou do zemědělské půdy, mohou v ní přetrvávat velmi dlouhou dobu. Zpráva upozorňuje, že odstranění takového znečištění je v mnoha případech prakticky nemožné, což znamená dlouhodobé ohrožení kvality půdy, produkce potravin i celkového stavu životního prostředí.

Na problém již narazila také Česká inspekce životního prostředí. Od roku 2023 řešila několik případů, kdy byl do tepláren dodáván materiál vzniklý z rozdrcených železničních pražců. Ty jsou přitom považovány za nebezpečný odpad. K odhaleným případům došlo ve Středočeském a Jihočeském kraji. Inspektoři zjistili pochybení jak u subjektů, které materiál připravovaly a distribuovaly, tak u samotných provozů, kde byl spalován.

Následovala správní řízení a finanční sankce. Teplárny dostaly pokuty v řádu desítek tisíc korun, zatímco výrobci štěpky byla za neoprávněné předávání nebezpečného odpadu uložena pokuta ve výši dvou milionů korun. Policie podle dostupných informací v těchto konkrétních případech neřešila věc jako trestný čin a záležitosti byly uzavřeny správní cestou.

Zjištění ministerstva zároveň ukazují, že nelegální nakládání s odpady zůstává jednou z nejproblematičtějších oblastí ochrany životního prostředí. Vedle nepovoleného skladování, vzniku černých skládek nebo spalování odpadů se nyní objevuje i sofistikovanější forma znečišťování, která je na první pohled méně nápadná, ale může mít mnohem trvalejší následky. Nebezpečné látky se totiž dostávají přímo do půdy, která je základem zemědělské produkce a zároveň jedním z nejcennějších přírodních zdrojů země. Další podrobnosti ZDE

Elektrochemická oxidace patří k nejperspektivnějším technologiím pro odstraňování barviv z průmyslových odpadních vod. Nová studie publikovaná v odborném časopise Journal of Hazardous Materials však ukazuje, že vyšší účinnost čištění může být vykoupena vznikem potenciálně nebezpečných vedlejších produktů. Výzkumníci pod vedením Faye Kuszewski poprvé podrobně popsali mechanismy jejich vzniku a současně navrhli postupy, které mohou tato rizika významně omezit.

Textilní průmysl dlouhodobě patří mezi významné zdroje průmyslového znečištění vod. Odpadní vody vznikající při barvení a úpravě textilií obsahují vysoké koncentrace organických barviv, solí, nerozpuštěných částic i dalších chemických látek, které mohou nepříznivě ovlivňovat vodní organismy a kvalitu vodního prostředí. Podle odhadů připadá na textilní výrobu až pětina celosvětové produkce odpadních vod, což z jejich efektivního čištění činí jednu z významných environmentálních výzev současnosti.

Mezi technologie, které si v posledních letech získávají stále větší pozornost, patří elektrochemická oxidace. Její princip spočívá ve využití elektrického proudu k tvorbě vysoce reaktivních oxidačních částic přímo ve vodném prostředí. Tyto částice následně rozkládají složité organické molekuly na jednodušší látky a umožňují účinně odstraňovat i kontaminanty, které bývají vůči konvenčním metodám čištění mimořádně odolné. Elektrochemická oxidace přitom již dávno nepředstavuje pouze laboratorní technologii. Stále častěji se objevuje také v průmyslových provozech, kde slouží jako samostatný způsob úpravy odpadních vod nebo jako součást komplexnějších čisticích systémů.

Právě na méně prozkoumanou stránku této technologie se zaměřil tým autorů studie nazvané Oxidation byproduct formation by electro oxidation of textile dye wastewater: Occurrence, characterization and mitigation. Vedle Faye Kuszewski se na výzkumu podíleli také Patrick Wittbold, Annabella Colavito a Sean T. McBeath. Zatímco většina dosavadních prací hodnotila především účinnost odstraňování znečištění, cílem této studie bylo zjistit, jaké další chemické látky během procesu vznikají a zda nepředstavují dosud přehlížené riziko.

Výzkumníci se zaměřili na dva modelové typy textilních barviv. Prvním bylo Orange II, které patří mezi rozšířená azobarviva. Druhým byl eosin yellowish, bromované barvivo používané v některých průmyslových aplikacích. Obě látky byly podrobeny elektrochemické oxidaci za použití různých typů elektrod, aby bylo možné porovnat nejen rychlost jejich rozkladu, ale také tvorbu vedlejších produktů.

Klíčovou roli sehrála obyčejná kuchyňská sůl, tedy chlorid sodný. V textilních odpadních vodách se běžně vyskytuje, protože se používá při barvení textilií. Současně bývá přidávána i během samotného elektrochemického čištění. Zvyšuje elektrickou vodivost vody, snižuje energetickou náročnost procesu a podporuje vznik vysoce reaktivních chlorových sloučenin, které urychlují rozklad znečištění. Právě zde se ale podle autorů skrývá problém.

Experimenty ukázaly, že přítomnost chloridů skutečně vede k rychlejší degradaci barviv a nižší energetické náročnosti. Současně však významně podporuje vznik halogenovaných organických sloučenin. V případě barviva Orange II vznikal především chloroform. U bromovaného eosinu byly identifikovány zejména dibromchlormethan a bromoform. Tyto látky patří do skupiny trihalomethanů, jejichž výskyt je dlouhodobě sledován zejména v oblasti úpravy pitné vody kvůli jejich potenciálním dopadům na lidské zdraví.

Pozornost si zasloužily nejen samotné typy vznikajících sloučenin, ale také jejich koncentrace. Po devadesáti minutách elektrochemického procesu přesáhlo celkové množství sledovaných vedlejších produktů u Orange II hodnotu 250 mikrogramů na litr. U bromovaného eosinu pak koncentrace překročily hranici jednoho tisíce mikrogramů na litr. Výsledky tak naznačují, že vedle účinného odstraňování původního znečištění může docházet ke vzniku zcela nových chemických látek, jejichž environmentální význam nelze přehlížet.

Zvláště zajímavé byly výsledky získané při použití různých elektrodových materiálů. Nejvyšší účinnosti při rozkladu barviv dosahovaly elektrody z bórem dopovaného diamantu (záměrné přidání malého množství cizích atomů do materiálu). Právě u nich však vědci zaznamenali také nejvyšší tvorbu sledovaných vedlejších produktů. Naproti tomu elektrody na bázi iridia a směsi iridia s rutheniem vykazovaly odlišné charakteristiky tvorby reaktivních chlorových forem i výsledných produktů oxidace. Studie tak ukazuje, že mezi maximální účinností degradace znečišťujících látek a minimalizací vzniku vedlejších produktů existuje významný kompromis, který bude třeba při návrhu budoucích technologií zohlednit.

Autoři se současně pokusili najít způsoby, jak vznik nežádoucích látek omezit. Jednou z testovaných možností bylo nahrazení chloridu sodného síranem sodným. Tento přístup vedl prakticky k úplnému odstranění sledovaných vedlejších produktů. Současně však výrazně zpomalil rozklad barviv, a tím snížil celkovou účinnost procesu. Perspektivnější výsledky přineslo využití katalytického systému TAML. Ten umožnil zachovat srovnatelnou účinnost degradace barviv i při nižších koncentracích chloridů a zároveň snížil množství vznikajících vedlejších produktů o více než třetinu.

Význam studie přitom dalece přesahuje oblast textilního průmyslu. Výsledky upozorňují na obecnější problém pokročilých oxidačních technologií, které jsou často hodnoceny především podle schopnosti odstraňovat původní znečištění nebo podle energetické náročnosti provozu. Stejně důležité je však sledovat také chemické procesy probíhající během samotného čištění a látky, které při nich vznikají. Některé z identifikovaných sloučenin jsou navíc těkavé a mohou se uvolňovat do ovzduší v bezprostředním okolí čistíren, což otevírá další otázky související s ochranou pracovníků i okolního prostředí.

Sedm vteřin. Přesně tolik času podle odborníků stačí, aby v udržitelném lese vyrostlo dřevo potřebné pro byt o rozloze sto metrů čtverečních. Je dřevo skutečně materiálem budoucnosti, nebo jen romantickou představou architektů? Nový díl pořadu Evropa dnes na téma Dřevo - zachránce klimatu a stavební materiál budoucnosti přináší překvapivá fakta, která vám určitě změní pohled na moderní bydlení.

Dřevo po staletí provází lidské stavitelství, nikdy však nestálo před tak ambiciózní výzvou jako dnes. V době, kdy evropská města hledají nové cesty k výstavbě kvalitního bydlení, zažívají dřevostavby mimořádný rozmach. Tam, kde si většina lidí stále představuje budovu ze standardních materiálů, dnes architekti navrhují celé bytové komplexy a budovy dosahující výšek, které byly ještě nedávno považovány za nemyslitelné.

Pořad uvedený Českou televizí vás zavede přímo k projektům, které dokazují, že moderní dřevo dokáže konkurovat tradičním stavebním materiálům nejen rychlostí výstavby, ale také přesností, komfortem a dlouhou životností. Fascinující je především údaj, že dřevo potřebné pro byt o velikosti sto metrů čtverečních doroste v evropských udržitelných lesích přibližně za sedm vteřin. V jediném okamžiku tak vzniká nový pohled na zdroj, který se dokáže přirozeně obnovovat tempem a současně ukládat oxid uhličitý, jež bere dech.

Pořad se také věnuje vyvracení rozšířených omylů. Jedním z nich je představa, že největším nepřítelem dřevostaveb je oheň. Odborníci vysvětlují, že moderní masivní dřevěné konstrukce jsou navrhovány tak, aby si i při působení vysokých teplot po dlouhou dobu zachovávaly statickou stabilitu. Právě proto dnes získávají důvěru projektantů i investorů při realizaci rozsáhlých staveb po celé Evropě.

Skutečnou hrozbou není samotné dřevo, ale nekontrolovaná vlhkost, tedy voda. Ta dokáže poškodit jakoukoli stavbu bez ohledu na to, zda je postavena ze dřeva, betonu nebo cihel. Moderní technologie a postupy, a to již při výstavbě, kdy je dřevostavba nejnáchylnější, ochrany konstrukcí však umožňují vytvářet dřevostavby s mimořádně dlouhou životností a vysokou odolností vůči nepříznivým podmínkám.

Vrcholným momentem pořadu je pohled na výstavbu výškové budovy ze dřeva v Hamburku. Stavby, které ještě před několika lety působily jako futuristická vize, se tak dnes stávají součástí evropských měst. Kamera zachycuje technologickou preciznost, odvážné konstrukční řešení i mimořádnou proměnu materiálu, který se z lesa přesouvá až do moderních městských panoramat.

Pro úplnost připomínáme, že také Česká republika již vstoupila do nové éry dřevostaveb. Od srpna 2025 umožňují upravené požární předpisy stavět vícepodlažní dřevěné budovy až do výšky 22,5 metru, tedy zhruba o sedmi podlaží. Ještě donedávna přitom byly podobné projekty možné pouze na základě individuálních výjimek. Změna již před rokem otevřela cestu k výstavbě moderních bytových domů, škol či administrativních budov ze dřeva a přibližuje Česko trendům, které jsou již řadu let běžné v řadě evropských zemí.

Nový díl pořadu Evropa dnes tak nabízí strhující podívanou světem architektury, technologií a lidské vynalézavosti. Ukazuje, že budoucnost bydlení již dnes nemusí vznikat jen v hutích a betonárkách. Možná už teď roste někde tiše v lese. A možná rychleji, než si dokážeme představit. Někdy prostě stačí pouhých sedm vteřin. Záznam pořadu najdete ZDE.

Evropská komise otevírá členským státům cestu k větší flexibilitě při financování strategických investic. Část rozpočtové flexibility původně vyhrazené pro obranu bude možné využít na urychlení odklonu od fosilních paliv, rozvoj čisté energie a posílení energetické bezpečnosti. Brusel tím reaguje na rostoucí ceny energií, geopolitické otřesy i dlouhodobou závislost Evropy na dovážené ropě a plynu.

Evropa se ocitla na křižovatce dvou zásadních výzev. Na jedné straně ji nutí zvyšovat výdaje na obranu zhoršující se bezpečnostní situace na kontinentu. Na straně druhé se znovu naplno ukázala zranitelnost evropské ekonomiky vůči výkyvům na trzích s fosilními palivy. Prudký růst cen energií vyvolaný geopolitickým napětím na Blízkém východě připomněl, že energetická závislost představuje nejen ekonomický, ale také bezpečnostní problém. Evropská komise proto přichází s krokem, který propojuje oba cíle a umožňuje členským státům využít část mimořádné fiskální flexibility schválené pro obranné výdaje na investice do energetické transformace.

Podle návrhu zveřejněného v rámci jarního balíčku Evropského semestru budou moci vlády v letech 2026 až 2028 vyčlenit až 0,3 procenta hrubého domácího produktu ročně na opatření posilující energetickou odolnost. Celkový objem takto využité flexibility však nebude smět překročit 0,6 procenta HDP za celé tříleté období. Nejde přitom o nové zadlužování nad rámec již schválených pravidel. Prostředky budou čerpány z existujícího prostoru ve výši 1,5 procenta HDP, který Evropská komise v roce 2025 umožnila členským státům využít prostřednictvím takzvané národní únikové doložky. Tento mechanismus dovoluje zemím Evropské unie dočasně se odchýlit od běžných rozpočtových pravidel, aniž by vůči nim bylo zahájeno řízení kvůli nadměrnému schodku. Původně byl určen především k financování vyšších obranných výdajů v reakci na zhoršující se bezpečnostní prostředí v Evropě.

Komise zdůrazňuje, že cílem není krátkodobě tlumit ceny energií dotacemi nebo daňovými úlevami na fosilní paliva. Naopak chce podpořit investice, které povedou ke strukturálnímu snížení závislosti na dovážené ropě a zemním plynu. Mezi podporované projekty patří instalace fotovoltaických systémů, bateriových úložišť, tepelných čerpadel, rozvoj elektromobility nebo modernizace energetické infrastruktury. Opatření zaměřená na podporu spotřeby fosilních paliv, například snižování spotřebních daní na benzín či naftu, z možnosti čerpání výslovně vypadávají.

Nový přístup odráží proměnu evropského pohledu na energetickou bezpečnost. Zatímco ještě před několika lety byla energetická politika vnímána především jako součást klimatické agendy, současná krize ukazuje její bezprostřední význam pro ekonomickou stabilitu i geopolitickou odolnost. Evropská komise proto v rámci strategie AccelerateEU prosazuje rychlejší elektrifikaci, rozvoj domácích obnovitelných zdrojů a omezení závislosti na dovozu fosilních paliv z nestabilních regionů. Podle Bruselu představují investice do čisté energie jednu z nejúčinnějších forem ochrany před budoucími cenovými šoky.

Významnou roli při prosazování změny sehrály některé členské státy, zejména Itálie. Řím dlouhodobě upozorňoval, že rostoucí náklady na energie představují pro domácnosti i průmysl stejně závažnou hrozbu jako bezpečnostní rizika, která vedla k uvolnění pravidel pro obranné výdaje. Italská vláda proto požadovala možnost využít rozpočtovou flexibilitu také na energetická opatření. Evropská komise nakonec zvolila kompromisní řešení, které zachovává fiskální disciplínu, ale současně umožňuje financovat projekty s dlouhodobým přínosem pro energetickou soběstačnost evropských zemí.

Z ekonomického hlediska představuje tento krok významný posun v evropské fiskální politice. Brusel tím vysílá signál, že investice do energetické transformace nepovažuje pouze za nástroj ochrany klimatu, ale za strategickou infrastrukturu srovnatelnou významem s obranou. Evropská komise zároveň zdůrazňuje, že veškeré výjimky z rozpočtových pravidel zůstávají časově omezené a podléhají kontrolám udržitelnosti veřejných financí. Zachována tak mají být základní pravidla Paktu stability a růstu i důraz na odpovědné hospodaření členských států.

Rozhodnutí přichází v době, kdy se energetická bezpečnost stává jedním z určujících témat evropské politiky. Pokud členské státy novou možnost využijí naplno, mohou během několika let nasměrovat desítky miliard eur do projektů, které sníží spotřebu fosilních paliv, posílí domácí výrobu energie a zvýší odolnost evropské ekonomiky vůči geopolitickým otřesům. Energetická transformace se tak stále zřetelněji mění z environmentální priority na jeden z klíčových pilířů evropské bezpečnosti, konkurenceschopnosti a hospodářské stability.

Výbuchy a následné požáry ropných skladů a rafinerií v Teheránu vytvořily během několika hodin oblak znečištění, který zasáhl území větší než 300 tisíc kilometrů čtverečních. Oxid siřičitý uvolněný při hoření ropných produktů se následně šířil tisíce kilometrů napříč regionem. Nová satelitní měření odhalila nejen mimořádný rozsah této epizody, ale také skutečnost, že ekologické důsledky ozbrojených konfliktů mohou přetrvávat dlouho poté, co utichnou samotné výbuchy.

Večer 7. března 2026 zasáhla Teherán série výbuchů a rozsáhlých požárů v několika ropných skladech a v hlavní městské rafinerii. Zasaženy byly sklady Fardis, Shahran a Aghdasieh společně s teheránským rafinérským komplexem. Poškozená zařízení začala hořet a do ovzduší se uvolnilo velké množství znečišťujících látek. Mezi nimi dominoval oxid siřičitý, který vzniká spalováním síru obsahujících ropných produktů a patří mezi nejvýznamnější látky ovlivňující kvalitu ovzduší.

Dopady byly patrné téměř okamžitě. Obyvatelé v okolí hlásili bolesti hlavy, podráždění očí a pokožky, hořkou pachuť v ústech i dýchací obtíže. Pozornost vzbudil také takzvaný černý déšť. Srážky smývaly z atmosféry saze, olejové částice a další produkty hoření, které se mísily s dešťovou vodou. Taková směs může mít korozivní účinky a představuje cestu, kterou se kontaminace dostává do půdy, vegetace i vodního prostředí.

Skutečný dopad celé události se však ukázal až při vyhodnocení satelitních dat. V řadě oblastí Blízkého východu chybí dostatečně hustá síť pozemních monitorovacích stanic, a právě proto sehrály klíčovou roli družice. Vědci využili kombinaci evropských a čínských satelitních systémů, které umožnily sledovat vznik, pohyb i postupný rozptyl oblaku téměř v reálném čase. Díky tomu bylo možné zmapovat nejen bezprostřední okolí požáru, ale také další šíření znečištění na vzdálenost tisíců kilometrů.

První měření z 8. března ukázala výrazný nárůst koncentrací oxidu siřičitého nad Teheránem a jeho okolím. Průměrná hodnota v regionu vzrostla z přibližně 0,8 na 2,0 Dobsonovy jednotky. Dobsonova jednotka (DU) je standardní míra používaná v atmosférické chemii pro vyjádření množství plynu v celém sloupci atmosféry nad daným místem – zjednodušeně řečeno říká, kolik „hmoty“ dané látky je nad jedním místem od země až po horní vrstvy atmosféry. Znečištění se pod vlivem převládajícího proudění vzduchu začalo přesouvat severovýchodním směrem a současně zabíralo stále větší území. Satelitní snímky zachytily mohutný oblak, který se postupně prodlužoval, rozšiřoval a měnil svůj tvar.

Největší pozornost vzbudily odhady celkového množství emisí. Podle studie dosáhl únik oxidu siřičitého přibližně 29,8 tisíce tun. Zasažená oblast měla rozlohu okolo 300 tisíc kilometrů čtverečních a maximální naměřené koncentrace dosahovaly až 10,8 DU. Pro srovnání jde o území téměř čtyřikrát větší než Česká republika.

Další vývoj ukázal, jak efektivně dokáže atmosféra přenášet znečištění na velké vzdálenosti. Už 9. března byl oblak zaznamenán více než dva tisíce kilometrů od místa vzniku. Postupoval přes rozsáhlé oblasti Blízkého východu směrem do Asie. Výzkumníci zároveň zjistili, že oxid siřičitý vystoupal až do výšky kolem tří kilometrů, což jeho transport na velké vzdálenosti výrazně usnadnilo.

Důležitou roli sehrálo také počasí. Nad Teheránem se během sledovaného období vyskytovaly srážky, které pravděpodobně urychlily odstraňování části oxidu siřičitého z atmosféry. Déšť tak pomohl část znečištění odstranit ze vzduchu, současně jej však přenesl na zemský povrch, kde může negativně ovlivňovat půdu, vegetaci i vodní ekosystémy. Převládající severovýchodní proudění navíc urychlilo přesun znečištění mimo oblast samotného požáru.

Oxid siřičitý patří mezi látky s významným dopadem na kvalitu ovzduší. Je silně dráždivý, může způsobovat zdravotní komplikace zejména u citlivých skupin obyvatel a zároveň představuje jeden z hlavních zdrojů kyselých dešťů. V atmosféře se postupně přeměňuje na síranové aerosoly, které ovlivňují chemické procesy v ovzduší, snižují viditelnost a přispívají k poškozování přírodních i technických materiálů. Právě proto odborníci považovali rychlé zhodnocení rozsahu havárie za zásadní pro ochranu obyvatel i následné vyhodnocení dopadů na životní prostředí.

Teheránský případ zároveň připomíná, že ekologické následky ozbrojených konfliktů často zůstávají ve stínu bezprostředních lidských a materiálních škod. Požár, který trval jen relativně krátkou dobu, vytvořil oblak znečištění schopný zasáhnout rozsáhlé území daleko za hranicemi Íránu. Současně potvrdil rostoucí význam satelitního monitoringu při sledování mimořádných událostí. Bez družicových dat by bylo prakticky nemožné v tak krátkém čase určit skutečný rozsah emisí, směr jejich šíření i potenciální rizika pro životní prostředí a lidské zdraví.

Umělá inteligence se stala symbolem technologického pokroku a každodenním pomocníkem milionů lidí. Za zdánlivě nehmotným světem chatbotů, generátorů obrázků a chytrých algoritmů však stojí rozsáhlá síť datových center, elektrických sítí a chladicích systémů, které spotřebovávají obrovské množství energie, vody i půdy. Nová zpráva Organizace spojených národů upozorňuje, že skutečné environmentální náklady AI jsou mnohem vyšší, než si většina veřejnosti uvědomuje, a že bez odpovědného přístupu mohou v příštích letech dosáhnout rozměrů srovnatelných se spotřebou celých států.

AI bývá často vnímána jako neviditelná technologie. Uživatel zadá dotaz, během několika sekund obdrží odpověď a celý proces působí dojmem, že se odehrává kdesi v digitálním prostoru bez výraznějších dopadů na okolní svět. Realita je však mnohem složitější. Každý text vygenerovaný jazykovým modelem, každý obrázek vytvořený pomocí generativní AI i každá automatizovaná analýza dat vyžadují výpočetní výkon zajišťovaný tisíci specializovaných procesorů umístěných v rozsáhlých datových centrech. Právě tato infrastruktura představuje podle nové zprávy Institutu Organizace spojených národů pro vodu, životní prostředí a zdraví jednu z nejvíce přehlížených ekologických výzev současnosti.

Autoři studie upozorňují, že dosavadní hodnocení dopadů umělé inteligence se soustředilo především na emise skleníkových plynů. Takový přístup však zachycuje pouze část skutečného obrazu. Každá kilowatthodina elektřiny potřebná pro provoz systémů AI je spojena nejen s uhlíkovou stopou, ale také se spotřebou vody a využitím půdy. Datová centra musí být nepřetržitě chlazena, elektrárny vyrábějící energii často využívají značné objemy vody a samotná infrastruktura zabírá rozsáhlá území. Vedle toho je třeba započítat také těžbu kritických surovin, výrobu čipů, budování přenosových sítí a postupně narůstající objem elektronického odpadu.

Právě přehlížení těchto souvislostí vedlo podle autorů k systematickému podhodnocování skutečných nákladů digitální revoluce. Veřejnost i část odborné sféry často předpokládají, že přechod na nízkouhlíkové zdroje energie automaticky řeší environmentální problémy spojené s umělou inteligencí. Zpráva však ukazuje, že vztah mezi jednotlivými ekologickými ukazateli je mnohem složitější. Zdroj energie s nízkými emisemi nemusí být zároveň šetrný z hlediska spotřeby vody nebo využití krajiny. V některých případech může snížení uhlíkové stopy vést naopak k výraznému růstu nároků na další přírodní zdroje.

Tempo růstu je přitom mimořádné. Podle odhadů uvedených ve zprávě by mohla datová centra podporující umělou inteligenci do roku 2030 spotřebovat přibližně 945 terawatthodin elektřiny ročně. Takové množství představuje téměř trojnásobek současné roční spotřeby elektřiny Pákistánu, Bangladéše a Nigérie dohromady. Pokud by globální síť datových center byla samostatným státem, zařadila by se mezi největší spotřebitele elektřiny na světě. Tento vývoj odráží prudce rostoucí počet uživatelů, stále větší modely umělé inteligence a také skutečnost, že AI proniká do stále širšího spektra ekonomických aktivit.

Zvláštní pozornost věnují autoři vodní stopě. Spotřeba vody vzniká jednak přímo při chlazení serverů, jednak nepřímo při výrobě elektřiny. V mnoha regionech světa se datová centra nacházejí v oblastech, které již dnes čelí problémům s dostupností vody. Podle projekcí by mohla být celková vodní stopa infrastruktury využívané pro umělou inteligenci na konci desetiletí srovnatelná se základními ročními potřebami přibližně 1,3 miliardy obyvatel subsaharské Afriky. Takový údaj neznamená, že by AI přímo odebírala vodu těmto lidem, ukazuje však mimořádný rozsah zdrojů potřebných pro fungování digitální ekonomiky.

Neméně významná je také otázka využívání půdy. Datová centra představují pouze viditelnou část mnohem rozsáhlejšího systému. Elektřina musí být někde vyrobena, přenesena a distribuována. Potřebné jsou rozvodné sítě, výrobní zařízení, sklady energie i těžební provozy zajišťující suroviny pro polovodičový průmysl. Zpráva odhaduje, že celková plocha spojená s energetickým zabezpečením AI může do roku 2030 překročit 14 500 kilometrů čtverečních. Jde o území přibližně dvojnásobně větší než metropolitní oblast Jakarty. Tento rozměr bývá v běžných úvahách o umělé inteligenci téměř neviditelný, přesto představuje důležitou součást jejího ekologický stopy.

Významnou roli hraje také způsob, jakým lidé umělou inteligenci využívají. Environmentální náklady nejsou dány pouze velikostí modelů nebo počtem datových center. Ovlivňuje je i délka generovaných odpovědí, typ vytvářeného obsahu a frekvence používání. Textové dotazy jsou zpravidla méně náročné než generování obrazů nebo videí. Každá nová funkce rozšiřující možnosti AI s sebou přináší další požadavky na výpočetní výkon. To znamená, že budoucí ekologická stopa nebude určována jen technologickými firmami, ale také každodenním chováním stovek milionů uživatelů po celém světě.

Autoři současně zdůrazňují, že cílem jejich práce není odmítání umělé inteligence. AI může přispívat k vědeckému výzkumu, efektivnějšímu využívání energií, lepšímu řízení dopravy, predikci extrémních meteorologických jevů i zlepšování zdravotní péče. Podstatné však je, aby byly její přínosy posuzovány společně s náklady, které vytváří. Bez transparentních dat o spotřebě energie, vody a materiálů nelze odpovědně hodnotit skutečnou udržitelnost jednotlivých řešení.

Zpráva Organizace spojených národů tak přináší důležité upozornění. Umělá inteligence není pouze soubor algoritmů běžících v abstraktním digitálním prostoru. Je to rozsáhlý fyzický systém závislý na elektrárnách, vodních zdrojích, průmyslové výrobě, těžbě surovin a infrastruktuře rozprostřené po celé planetě. S výrobou technologií, elektronických součástek i samotné energetické infrastruktury navíc vznikají značné objemy odpadů včetně nebezpečných složek, které vyžadují odpovědné nakládání v souladu s odpadovou hierarchií do které patří i energetické využití. Čím více se AI stává součástí každodenního života, tím naléhavější je potřeba chápat její skutečné dopady v celé jejich šíři.