Téměř 19 miliard korun, které provozovatelé tepláren od roku 2013 do konce loňského roku investovali do modernizace a ekologizace provozů, přinesly významné snížení emisí všech znečišťujících látek. Mezi lety 2014 a 2016 klesly emise oxidů dusíku z tepláren provozovaných členy Teplárenského sdružení ČR o 23 %, oxidu siřičitého o 32 % a prachu o 36 %. V letošním roce byly vynaloženy další investice a došlo k dalšímu poklesu emisí, který by měl pokračovat ještě několik let.

„Teplárny přestaly hrát v celkovém znečištění ovzduší významnou roli a čelí striktním regulatorním požadavkům EU na hranici technických možností. Rozhodujícími zdroji znečištění ovzduší jsou dnes jednoznačně doprava a domácí topeniště na pevná paliva, proti nimž nemá nikdo odvahu zasáhnout,“ upozornil předseda výkonné rady Teplárenského sdružení ČR Mirek Topolánek.

Rok 2016 byl přibližně o 11 % náročnější na vytápění než rok 2014. Kdybychom přepočetli emise na srovnatelné klimatické podmínky, byl by pokles emisí z tepláren ještě významně větší, než jaký udávají statistiky. V porovnání s rokem 1990 klesly emise z velkých zdrojů (tzv. REZZO1) do roku 2015 v případě oxidů dusíku o 83 %, oxidu siřičitého o 93 % a u prachu o 98 %. Kdysi bezkonkurenčně nejdůležitější zdroje znečištění tak dnes mají na stav ovzduší jen nevýznamný vliv.

“Velké továrny nejsou z hlediska ovzduší problém. Hlavními jsou lokální zdroje a doprava,“ uvedl nedávno pro Hospodářské noviny vedoucí odboru životního prostředí Martin Plíhal ke zlepšení ovzduší v Plzeňském kraji.

Suspendované prachové částice (PM2,5) v ovzduší jsou zdaleka největším zabijákem v Evropské unii i v České republice. Podle zprávy Evropské agentury pro životní prostředí byly v České republice v roce 2014 suspendované prachové částice PM2,5 zodpovědné za více než 10 tisíc předčasných úmrtí. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu za stejný rok pocházela více než polovina emisí těchto prachových částic z domácností a dalších více než 13 % z dopravy. Veřejná energetika se na celkových emisích podílela necelými 8 % a její podíl byl nižší než podíl zemědělství. Od roku 2014 však emise suspendovaných prachových částic z energetiky a průmyslu díky nasazení nejmodernějších filtrů dále významně klesly, v samotném teplárenství o více než třetinu.

„Jeden rodinný domek se starým kotlem na pevná paliva vypustí do ovzduší stejně prachu jako modernizovaná teplárna při výrobě tepla pro tři sta bytů. Řešením ale není vyměňovat staré uhelné kotlíky za nové, protože tím problém zamoření ovzduší jemnými prachovými částicemi jen konzervujeme na další desetiletí. Pokud chceme dýchat skutečně čistý vzduch, musíme s uhlím v lokálních topeništích skončit,“ řekl ředitel Teplárenského sdružení ČR Martin Hájek.

S ekologickým přínosem tepláren ostře kontrastuje jejich stále se prohlubující ekonomická diskriminace v rámci nejrůznějších „ekologických“ daní a poplatků, od nichž jsou lokální topeniště většinou paradoxně osvobozena, zatímco teplárny a tím i jejich zákazníci je platit musí.

Emise znečišťujících látek z tepláren:

Podíl sektorů na celkových emisích PM2,5 v roce 2014:

Sebraná data a informace ze Sentinelu-5P budou sloužit hlavně službě pro sledování atmosféry (CAMS) programu Copernicus. Evropské centrum pro střednědobou předpověď počasí, ECMWF, tak získá další důležitá data pro předpovědní modely. Ty poslouží při sledování vývoje kvality ovzduší, což státům pomůže při rozhodování a při tvorbě politik.

Sentinel-5P se zaměří na:

Znečištění ovzduší - Poskytne data o množství různých plynů jako například oxid dusičitý a oxid uhelnatý unikajících z dopravy Změří mj. oxid siřičitý z průmyslové výroby a zmapuje formaldehyd, který může být uvolněn do atmosféry prostřednictvím dřevozpracujícího průmyslu a lesních požárů.

Ozónovou vrstvu - Bude mapovat globální ozón, informace se využijí k denním prognózám ultrafialového záření např. pro veřejně dostupnou výstražnou službu. Díky ní budou dostupná ozónová data pro dlouhodobé sledování klimatu a atmosféry. Zaměří se také na ozón v dolní atmosféře, který může působit problémy s dýcháním a poškozovat vegetaci.

Klima - Bude sledovat hodnoty CO2 a skleníkové plyny jako je metan, který vstupuje do ovzduší z fosilních paliv, skládek, chovu hospodářských zvířat a zemědělství. Změří také aerosoly a mraky, které ovlivňují rovnováhu Země. Díky tomu bude možné lépe porozumět chemickým procesům v atmosféře a jejich vlivu na klima, což napomůže přijmout účinné strategie v boji proti změně klimatu.

Díky programu Copernicus může již 3 roky de facto kdokoliv bezplatně využívat data a informace poskytované družicemi Sentinel a základní služby programu. Data poskytuje již 5 družic programu: párová družice s radarovou anténou Sentinel-1 A/B, párová družice pro snímkování krajinného pokryvu Sentinel-2 A/B a Sentinel-3A, který je určený ke sledování vodních ploch, pobřežních oblastí a ledové pokrývky. Sentinel-5P poskytne data potřebná pro pozorování atmosféry a jejího znečištění a bude sbírat informace několik let až do doby uvedení do provozu meteorologické družice MetOp druhé generace (MetOp-SG). V přípravě jsou také další družice vyvíjené pro program Copernicus, Sentinel 3B, 4A/B, 5A/B a 6A.

Na palubě Sentinelu-5P je umístěn nejmodernější vědecký přístroj Tropomi, který mapuje množství stopových plynů, jako jsou oxid dusičitý, ozon, formaldehyd, oxid siřičitý, metan, oxid uhelnatý a aerosoly. Tyto plyny ovlivňují kvalitu ovzduší, mají tedy přímý dopad na naše zdraví a klimatické podmínky, ve kterých žijeme. Spektrometr Tropomi mapuje globální atmosféru každých 24 hodin s rozlišením až 7 km × 3,5 km, s rozsahem snímání o šířce záběru 2600 km, což je vzdálenost, která zajistí mapování celé planety během jediného dne. Každodenní informace o znečišťujících látkách v atmosféře s přesností, která nebyla dosud dostupná, přinesou zcela nový standard pro monitoring kvality ovzduší.

Gestorem programu Copernicus v České republice je Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem dopravy. Provádění programu na národní úrovni je zajišťováno mezirezortní pracovní skupinou Národní sekretariát GEO/Copernicus. Mediální kampaň spustila Evropská kosmická agentura, informace jsou dostupné tady a blog vědců najdete zde.

Kdo chce hned označit za hlavního viníka především starší, nebo bez funkčního filtru DPF, diesely, nemá tak docela pravdu. Podle reálných měření, která provedla Dekra v roce 2015 ve Stuttgartu, je uvolněno denně v tomto městě do ovzduší průměrně 474 kilogramů prachu a polétavých částic. Hned ale dodejme, že jen 77 kg připadá na automobily, z nichž největším znečišťovatelem jsou diesely. Jejich podíl se tedy dá odhadnout na méně než 20 % znečištění ovzduší.

Naopak za emisí asi 84 % je třeba vidět kromě jiného pouliční prach, který vozidla rozvíří, tak nanočástice z pneumatik, brzdových kotoučů a dalších částí automobilů, ale i velké i malé spalovací zdroje. Tento fakt zcela mění pohled na to, kdo je hlavním „viníkem“ a jak proti němu postupovat.

Ještě jeden fakt je po zveřejnění této studie zřejmý – a to, že v tomto směru není masivní rozšíření ekologických vozidel, jako jsou například elektromobily, až takovým přínosem. Jinými slovy, pro zmírnění následků vdechování nanočástic, není rozlišení mezi jednotlivými typy pohonů automobilů na místě. A totéž platí pro zákaz vjezdu do měst především benzinových nebo dokonce hybridních vozidel s odkazem na to, že mají spalovací motory.

Dokládají to další měření Dekry. Ta udávají, že z celkového množství emisí pevných částic tvoří ve Stuttgartu jen 6 % výfuky automobilů, 31 % částečky odletující od pneumatik a brzdových destiček, ale více než 50 % připadá na spalovací zdroje. Jedná se o velké znečišťovatele, jako jsou spalovny, ale i kotle na pevná paliva či plyn a další zdroje.

Co daná měření ukazují? Že je na místě řešit problém komplexně a nevytrhávat jen problematiku spalovacích motorů nebo obecně automobilů, ale upozorňovat i na další zdroje znečištění ovzduší. A to zvláště s ohledem na možná a poměrně snadná řešení. Jedním z nich je například důraz na plynulost dopravy a pravidelné a efektivní čištění silnic ve městech.

Zdroj: UAMK

• Dovoz látek poškozujících ozón se snížil o 15%.

• Vývoz látek poškozujících ozonovou vrstvu v EU klesl o 17%.

• Produkce látek poškozujících ozonovou vrstvu v EU klesla o 1%.

• Likvidace látek poškozujících ozonovou vrstvu v EU kleslo o 26%.

• Celková spotřeba (= výroba + dovoz - vývoz - zničení) látek poškozujících ozon se snížila o 13%.

Dokument ke stažení:

Ozone-depleting-substances-TH-AL-17-014-EN-N.pdf [4.0 MB]

Když letos americký prezident Donald Trump oznamoval, že stáhne podpis USA z pařížské klimatické dohody, řekl, že zastaví také americké příspěvky do mezinárodních klimatických fondů. Z nich se platí opatření v chudších zemích, které je mají připravit na dopady změn klimatu. Jaký dopad bude mít tento americký krok na rozvojové státy?

Za vlády prezidenta Baracka Obamy šla na klimatickou finanční pomoc zhruba miliarda dolarů ročně. Tyto peníze Trump škrtl a budou chybět. Pokud se tato  díra  nezalepí, řada rozvojových zemí se bude cítit zrazená. Miliarda dolarů je pro ekonomiku velikosti USA jako nic. Je to z americké strany pokrytectví. Prostě nechtějí s ostatními spolupracovat a brát vážně svou zodpovědnost.

Ani s americkým příspěvkem by ale v klimatickém fondu nebylo dost peněz.

Zelený klimatický fond určitě potřebuje změny. Rozhodování se musí posunout směrem do jednotlivých zemí. Místo financování malých projektů by měl fungovat formou podpůrných programů. V případě amerického příspěvku se ale bavíme o tom, jak jsou bohaté země zbytkem světa vnímány. Evropa si svůj díl odvádí už řadu let. Americká federální vláda naopak popírá svou zodpovědnost.

Co to udělá s ochotou chudších zemí snižovat emise skleníkových plynů, k čemuž se zavázaly v pařížské dohodě?

Všechny rozvojové země moc dobře vědí, že peníze, které budou potřebovat na boj s klimatickými změnami, budou muset najít a zaplatit samy. A to včetně těch států, které nenesou žádnou nebo jen minimální vinu na změnách klimatu. Klimatická změna není nějaký boží zásah. Je to újma, kterou způsobují jedni lidé jiným. To je vnímáno jako nespravedlivé. Proto je tak důležité udržovat určitou míru důvěry, že všichni vnímají svou zodpovědnost a společně chtějí situaci změnit. Jinak rozvojové země snadnou řeknou: „Když jsme vám ukradení, tak proč bychom se měli starat o vás.“

Není to z jejich strany jen taktika vůči bohatým státům ve smyslu „budeme s emisemi něco dělat, když nám to zaplatíte“?

Jenže bohaté státy mají zaplatit jenom zlomek. Kdyby se mělo přistoupit na princip, že škody platí znečišťovatel, tak tady žádnou mezinárodní dohodu nemáme. Finanční transfery mají hodně symbolickou hodnotu. Rozvojové země ve svých národních plánech pro snižování emisí mají často dvě kategorie opatření – nepodporovaná a podporovaná. Jsou ochotné udělat víc, pokud dostanou finanční podporu od bohatých zemí. Když ale tuto finanční vazbu zrušíme a místo toho na ně budeme ukazovat prstem, že ve skutečnosti nic nedělají, tak tím ničemu nepomůžeme. Potřebujeme atmosféru, kde si jsou všichni vědomi, že doma sice narážejí na řadu překážek, ale pokusí se udělat maximum možného.

Bez amerických peněz se jim do toho nebude chtít?

Je třeba rozlišovat mezi Amerikou a Washingtonem. V USA je řada lidí, kteří se chtějí dál řídit pařížskou dohodou a dělat patřičná opatření. Stejně tak jsou ochotní pokračovat v pařížské dohodě, pokud jde o finanční podporu. Rodí se nejrůznější koalice měst, států, firem, které stojí za pařížskou dohodou. Ty si ale musejí uvědomit, že zůstat součástí pařížské dohody neznamená jen plnit její cíle doma, ale také na mezinárodní scéně.

Bude mít jejich aktivita dostatečnou váhu, když partnerem pro rozvojové země je americká federální vláda?

Pracuji velmi úzce se skupinou nejchudších rozvojových zemí. Stát Massachusetts připravuje vlastní klimatický fond, jehož objem bude opravdu minimální, nějakých sto tisíc dolarů za rok. Ale netušíte, jak pozitivně tento krok přivítaly nejchudší státy. Pro ně má obrovskou cenu, že nejsou zapomenuty a  ponechány svému osudu. To je propojení politiky a psychologie, které se často točí kolem vnímání spravedlnosti. Ti, kteří vedou mezinárodní vyjednávání, si nemyslí, že všechno musí být vůči všem absolutně spravedlivé. Ale nikdo z nich nechce, aby se s nimi zacházelo nespravedlivě.

O tom přesně mluvil Trump, když pařížskou dohodu označil za extrémně nespravedlivou pro Spojené státy.

Jistě se můžeme přít, co je  a co není spravedlivé. To vnímání bývá hodně subjektivní. Ale je jasné, že jsou země, které mají historicky větší zodpovědnost za vznik klimatického problému.

To je Evropa a USA?

Pochopitelně. Jsou to průmyslové  státy, jejichž industrializace se odehrála díky uhlí. Parní stroje vznikly ve Velké Británii a my jsme díky nim zbohatli. Je dost nešťastné žádat ostatní země, aby se nerozvíjely. Naštěstí obnovitelné zdroje jim tento rozvoj umožní. Jakmile budou tyto zdroje plně  konkurenceschopné, nebude dávat smysl, aby kdokoliv stavěl nové uhelné elektrárny.

Hodně se mluví o tom, že Čína by mohla být novým klimatickým lídrem. USA jsou teď vnímány tak, že je nezajímá obecné blaho. Čínu dobro planety zajímá?

Čína má doma velmi vážné problémy, které způsobují klimatické změny. Je to země dvou světů. Pobřeží je industrializované, zatímco západní oblasti připomínají nejchudší rozvojové země. Ty se snaží Číňané rozvíjet. Jsou to ale hlavně zemědělské regiony a zemědělství je sektor, který je nejvíce ovlivněný klimatickými změnami. Čína má už teď výrazně nižší množství dostupné vody na hlavu, než je průměr na Západě.

Takže Číňané si uvědomují, že pokud nebudou schopni kontrolovat dopady klimatických změn, zadělávají si na velký problém. A jediný způsob, jak dopady omezit, je snižovat skleníkové emise. Ovšem i kdyby Čína snížila své emise na nulu, tak problém klimatických změn nezmizí.

Má cenu po Číně požadovat, aby byla ve snižování emisí razantnější?

Půl miliardy chudých Číňanů nevnímá Čínu jako rozvinutou zemi, a proto se Čína stále chce řadit mezi rozvojové země. Nemůžeme ji proto k něčemu nutit násilím. Příkladem může být Zelený klimatický fond. Američané za Obamy do něj slíbili tři miliardy dolarů. Číňané místo toho vytvořili svůj solidární fond ve stejné výši. Tvrdí, že platit do zeleného fondu je povinnost rozvinutých zemí. To oni nejsou, ale chtějí ukázat solidaritu. Má to velkou symbolickou hodnotu.

Nebude Čína používat svůj fond jen pro podporu čínského byznysu a zvyšování svého vlivu v rozvojových zemích?

Jistě nemůžeme být naivní. Každý chce získat nějaký dodatečný prospěch ze vzájemné spolupráce. Podstatný je ale cíl, ne pár milionů dolarů, které může
spolupráce někomu přinést. Prospěch z globálního snižování emisí je mnohem větší. Nejde o hru s nulovým součtem, kdy jeden někomu něco vezme, aby sám něco získal.

Může se Čína stát vzorem pro ostatní velké rozvojové země, pokud jde o boj s klimatickými změnami?

Právě dávám dohromady tým, který by se zabýval možnostmi takové strategické spolupráce. Chceme se zaměřit i na Indii, protože bychom se neměli jednostranně upnout jen na Čínu. Dám příklad. Můžeme se soustředit na snížení skleníkových emisí čínských výrobců elektřiny o x procent. Jedním z opatření může být zapojení evropských firem, které vyrábějí systémy řízení větrných farem. Od Číňanů by to vyžadovalo změnu zákonů, které usnadní vstup zahraničních průmyslových firem do Číny. Tvrdím, že díky této cílené spolupráci můžeme dosáhnout změn v národní regulaci snáze než jen nějakými globálními proklamacemi, že chceme být přátelé a chceme spolupracovat.

To asi půjde těžko vysvětlit v Česku nebo v Polsku, které jsou minimálně zdrženlivé, pokud jde o klima.

To byla vždycky evropská slabina. Neumíme pořádně vysvětlit přínosy Evropské unie, natož abychom uměli vysvětlit přínosy spolupráce uvnitř EU v oblasti boje s klimatickými změnami. Můžeme utvořit strategické aliance mezi členskými státy. V každém případě změny dosáhneme levněji, když budeme spolupracovat, než když každý pojede po své cestě.

Nemůže tato vnitřní dynamika EU ohrozit dohodu, když EU zjevně bude muset v roce 2025 přijít s ambicióznějším cílem pro snižování emisí?

Evropa si už stanovila, že v roce 2025 se ohlédne a vyhodnotí, co se bude dít do roku 2030. Vytvoří se tím trvalý mechanismus, který nás bude nutit přemýšlet, co bude za dalších pět let. Tak se budeme moci snáze dohodnout na ambicióznějším cíli, aniž budeme mít pocit, že nás to zabije. V mezidobí se budou státy dívat i jeden na druhý a mohou se neformálně dohadovat na vyšších cílech. Už máme pravidelný cyklus komunikace a stanovování cílů. Teď je třeba ještě vytvořit pravidelný cyklus hodnocení a aktualizace našeho snažení. Pak bude vše snazší.

Benito Müller - Působí na Filozofické fakultě Oxfordské univerzity. Je výkonným ředitelem neziskové organizace Oxford Climate Policy, která pomáhá rozvojovým zemím s přípravou na mezinárodní jednání o klimatické politice. Jako poradce se podílel na diskuzích o fungování Zeleného klimatického fondu, který bude platit projekty na přizpůsobování klimatickým změnám. Původně vystudoval matematiku na technické vysoké škole ETH ve švýcarském  Curychu.

Zdroj: E15

„Projektem Ekologis – Jezdím čistě chceme navázat dialog se zástupci logistických a dopravních firem, jejichž vozy se každodenně pohybují v pražských ulicích. Naším cílem je společně předcházet smogovým situacím. Určitě si ještě všichni pamatujeme začátek letošního roku, kdy nás smog opravdu potrápil,“ přibližuje smysl projektu Petr Dolínek, náměstek primátorky a radní pro dopravu hl. m. Prahy a dodává: „Nechceme situaci s ovzduším řešit za každou cenu represivně, spíše bychom chtěli společně se zástupci společností řešit navrhovaná opatření v rámci dopravy a získat tak cennou zpětnou vazbu přímo od těch, kterých by se případná opatření mohla výrazněji dotknout.“

Náměstek Dolínek tímto vyzývá zástupce dopravních a logistických společností, aby se do projektu zapojili, konkrétní postup naleznou na stránkách www.ekologis.cz.

Tvorba neformální pracovní skupiny bude navazovat na podepsání deklarace, kterou se participující společnosti zaváží například ke snižování spotřeby svého vozového parku, vyškolení řidičů k šetrné jízdě a v neposlední řadě i k respektování pravidel všeobecného silničního provozu, včetně zásad bezpečného a ohleduplného chování na silnici.

Praha má, stejně jako jiná velká města, dlouhodobě problém s vysokou koncentrací škodlivých látek v ovzduší. Imisní limity jsou na území metropole pravidelně překračovány u oxidů dusíku, přízemního ozonu, prachových částic, karcinogenních benzo-a- pyrenů a dalších jedovatých složek. Nejen že se tak snižuje kvalita života Pražanů, ale také je to jeden z faktorů, které stojí za mnohými onemocněními a v krajních situacích i za předčasnými úmrtími.

Smogové situace se objevují na území hl. m. Prahy bohužel již s železnou pravidelností a to buď v letním, nebo zimním období – jen začátkem tohoto roku byla vyhlášena hned třikrát. Magistrát se tento dlouhodobý problém snaží řešit různými opatřeními, nicméně majoritního úspěchu nepůjde docílit bez zapojení samotných řidičů, kteří po městě jezdí autem. A právě logistické a dopravní společnosti tvoří se svými flotilami nezanedbatelnou část dopravního provozu.

Projekt EkoLogis – Jezdím čistě navazuje na informační kampaň Čistou stopou, kterou hlavní město spustilo minulý rok. Kampaň Čistou stopu Prahou si dala za cíl podpořit a zviditelnit jiné, alternativní způsoby pohybu po pražských ulicích a motivovat obyvatele, aby se sami zajímali o stav prostředí, ve kterém žijí. Kampaň je zaměřena na bezemisní a nízkoemisní dopravu, jejíž propagace může snížit zatížení ovzduší hlavního města. Portál www.cistoustopou.cz se snaží pražanům poskytnout maximum informací, aby se mohli sami rozhodnout, jakou formu přepravy zvolí, ať už se jedná o cestu automobilem, nebo o alternativní způsoby dopravy jako je pěší chůze, jízda na kole nebo veřejná hromadná doprava.

K Paktu se již připojilo 7 526 měst a obcí v zemích Evropské unie. Z partnerských měst Brna jsou to například Vídeň, Stuttgart, Leeds nebo Utrecht.

„Díky připojení k Paktu starostů a primátorů získá město přístup ke zdrojům financování řady plánovaných projektů ze státních i evropských programů, které jsou přístupné pouze členům Paktu. Dále můžeme sdílet zkušenosti a příklady s ostatními signatáři v oblasti udržitelného rozvoje a udržovat kontakt s jinými městy EU, které mají stejné vize a ambice. V neposlední řadě město získá podporu pro systematický přístup k úsporám energií v řadě sektorů, což je pochopitelně spojeno také s úsporami nákladů v rozpočtu a snížením emisí oxidu uhličitého,“ přiblížil výhody připojení k paktu primátor Petr Vokřál.

V České republice se k Paktu starostů a primátorů připojilo 8 měst a obcí. Jsou jimi Ostrava, Liberec, Chrudim, Hlinsko, Jeseník, Litoměřice, Lkáň a Místní akční skupina Mezilesí. Zapojení do projektu podporuje také Ministerstvo životního prostředí, a to mimo jiné tím, že pomáhá s financováním zpracovávání Akčního plánu udržitelné energetiky a pořádáním Místních dnů pro energii.

Akční plán pro udržitelnou energii (SECAP) je klíčový dokument, který ukazuje, jakými kroky bude člen Paktu směřovat k dosažení svého závazku do roku 2030. Závazky Paktu pokrývají všechny oblasti místní správy. V rámci plánu se tedy město zaměří na čtyři klíčové sektory: obecní, terciární, obytný, dopravní.

„V posledních letech město podniklo řadu kroků, které směřují k efektivnějšímu nakládání s energiemi, úsporám nákladů i snižování emisí. Uskutečnila se řada projektů energetické renovace budov a také byl zaveden a rozšiřován systém energetického managementu v městských budovách,“ dodal Petr Vokřál.

V letošním roce byla zpracována tzv. uhlíková stopa za budovy Magistrátu města Brna. Snahou města tak bude snižovat hodnoty uhlíkové stopy a přispět ke zlepšení životního prostředí.

Další snižování průměrných emisí na kilometr po roce 2020 na úroveň 95 g CO2 zřejmě podpoří rozvoj alternativních pohonů vozidel. Tlak na nižší emise totiž nutí výrobce automobilů k vývoji komplikovanějších a nákladnějších technologií, které jsou však hlavně u menších vozidel s nižší pořizovací cenou stěží ospravedlnitelné. „Průměrných 95 g CO2 na kilometr odpovídá spotřebě 3,54 litrů nafty či 4,06 litrů benzínu na 100 km. Tento až nesmyslně přísný limit bude nutit automobilky vyvíjet technologie vedoucí k výrazně nižší spotřebě motorů, které však budou mnohem komplikovanější, nákladnější a snadno se mohou stát pro řadu uživatelů nedostupné z důvodu nárůstu koncové ceny automobilu a nárůstu servisních nákladů,“ upozorňuje Tomáš Kadeřábek, Account Team Leader ARVAL CZ. „U konvenčních motorů se očekává i vlivem dalších omezení odklon od dieselu a zavedení nových technologických prvků snižujících spotřebu paliva, a tím i emise CO2,“ dodává Tomáš Kadeřábek.

Technické možnosti klasických spalovacích motorů jsou pro většinu běžných automobilů mimo rámec požadavků budoucí normy Euro 7. Tyto požadavky lze splnit pouze u kategorie mini a malých vozů a každá automobilka tak bude muset mít ve svém portfoliu nějaký nízkoemisní či bezemisní model. „Větší automobilky musejí pro splnění budoucích kritérií disponovat automobily s jinou technologií pohonu, ať již plug-in hybridními, nebo plně elektrickými či vodíkovými vozy,“ uvádí Josef Pokorný, tajemník Svazu dovozců automobilů (SDA). V opačném případě musejí výrobci platit pokuty za každé překročení limitu. Bezpochyby tak dojde k většímu rozšíření alternativních pohonů. „V tuto chvíli však nelze přesně odhadnout, jak se to projeví do cen a do skladby nabídky vozidel. Všichni výrobci pro Evropu hledají nejvhodnější řešení, jehož vývoj stojí miliardové částky,“ dodává Josef Pokorný a odvolává se na vyjádření zástupce významného výrobce, že snížení emisí CO2 o jeden gram ve flotilovém průměru přijde na sto milionů eur za vývoj.

U elektromobilů si je však třeba uvědomit, co je zdrojem elektrické energie k jejich pohonu. „Pokud je to fosilní nebo jiný neobnovitelný zdroj, je otázka snížení emisí v celém komplexu elektromobility hodně diskutabilní,“ upozorňuje Václav Loula, šéf stálé komise pro paliva České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu (ČAPPO). „Problém bude v nalezení dostatečných zdrojů elektrické energie, které by neprodukovaly oxid uhličitý či jiné škodlivé látky, a náhrady výpadku spotřebních daní ve státním rozpočtu za pohonné hmoty v řádu desítek miliard korun,“ dodává Václav Loula a předpokládá, že podíl elektromobility v dopravě v ČR by mohl v letech 2030 až 2035 dosáhnout 8 až 10 %. V té době budou podle něj na trhu i další alternativy v podobě CNG, LNG a v blízké budoucnosti i vodíku, jenž je emisně bezkonkurenčně nejlepší. Podíl pohonných hmot z ropy upravených další ekologizací však bude nadále činit minimálně 75 %.

Budoucnost ovlivní kromě přísnějších emisních norem také zavedení reálnějšího způsobu měření emisí. Metodika měření emisí se změní jak v části laboratorního měření, tak i v dalších fázích a přidáním dalších testů na silnici. „To pro výrobce vozidel znamená několikanásobné zvýšení nákladů na prováděné zkoušky a někdy i prodloužení času pro testování nových modelů. Proto i tyto nové testy vytvářejí tlak na hledání alternativních řešení v nových druzích pohonů,“ vysvětluje Josef Pokorný. Technologie elektropohonů i vodíkových pohonů bohužel dosud nejsou technicky, ekonomicky ani uživatelsky schopny plně spalovací motory nahradit. Výrobci navíc budou nadále stávající spalovací motory vyvíjet pro trhy, kde to bude povoleno a žádáno.

Mohlo by Vás zajímat:

Vodíková auta a autobusy se v Česku objeví do deseti let, myslí si expert na alternativní pohony

Na konci každého období byla zkoumána hladina částic v krvi a moči. Výsledky prokázaly přímou souvislost s úrovní hladiny stresových hormonů kortizolu a kortizonu, epinefrinu a norepinefrin. Obdobně se nárůst týkal i hladiny krevního cukru, aminokyselin, mastných kyselin a lipidů. Zvýšená úroveň těchto látek má pak dopady na vyšší krevní tlak, horší reakci na inzulín nebo zvyšují rizika onemocnění srdce, cukrovky. Druhotným závěrem bylo zjištění, že čističky dokázaly snížit množství vdechnutého poletavého prachu až na polovinu. Více ZDE.

Zdroj: national-geographic.cz