2010

Vážení přátelé,
srdečně vás zveme na na cyklus seminářů EIA/SEA 2010. Semináře jsou realizovány v rámci aktivity „Pilotní projekt celoživotního vzdělávání v oblasti EIA/SEA“, která byla podpořena z prostředků MŽP . Vzdělávání je určeno nejen autorizovaným osobám, ale také všem, kteří se podílí na procesu EIA/SEA a nebo by se rádi v této oblasti v budoucnu angažovali.

Organizátorem akce je CEMC spolu s Asociací autorizovaných osob EIA/SEA.

Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení Ministerstva životního prostředí a nemusí vyjadřovat stanoviska Ministerstva životního prostředí.

Podklady ke stažení

Seminář I: Hodnocení rizik v procesu EIA/SEA

• Část 1.ppt (4,5 MB)
• Část 2.ppt (896,5 kB)
• Část 3.ppt (1,7 MB)
• Část 4.ppt (2,9 MB)
• Část 5.ppt (129,5 kB)
• Část 6.ppt (988 kB)
• Část 7-Výsledky zadání.ppt (208 kB)
• Část 8-DODATKY.ppt (377 kB)

Zvukový záznam ze semináře: část 1, část 2, část 3 (bohužel z technických důvodů není zvukový záznam kompletní)

Seminář II: Rozptylové studie látek znečišťujících ovzduší

1. Požadavky na vypracování rozptylových studií (Lenka Janotová) - zvukový záznam
2. Základy meteorologie pro aplikaci při řešení problému rozptylu znečišťujících látek v ovzduší (Josef Keder) - zvuková záznam
3. Transport, rozptyl a transformace znečišťujících látek v atmosféře; Depozice (Jan Macoun) - zvukový záznam
4. Vstupní data do modelů, jejich dostupnost a spolehlivost (Lenka Janotová) - zvukový záznam
5. MODEL SYMOS’97 (DOC) / (PPT) (Jan Macoun) - zvukový záznam
6. Model AEOLIUS (Josef Keder) - zvukový záznam
7. Referenční model ATEM (DOC)/ (PPT) (Jan Macoun) - zvukový záznam
8. Přesnost a validace rozptylových modelů (Josef Keder) - zvukový záznam
9. Interpretace výsledků modelových výpočtů (Jan Macoun, Josef Keder) - zvukový záznam

Seminář III - Biologické hodnocení

1. Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajinyaprováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. - (Jelínek) PPT, 7500kB; zvukový záznam
2. Zákon č. 114/1992 Sb. (Jelínek) - PDF, 160kB
3. Suchozemští obratlovci (Hudec) - PDF, 100kB; zvukový záznam
4. Hydrobiologická problematika v biologickém hodnocení (Pařil)- ZIP/JPG, 1900 kB; zvukový záznam
5. Základní zdroje literatury a norem k hydrobiologické části semináře Biologické hodnocení (Pařil) - PDF, 31kB
6. Bezobratlí a proces EIA (Hula); zvukový záznam

Seminář IV - Hodnocení zdravotních rizik

1. Vliv prostředí na lidské zdraví a jeho hodnocení (Kazmarová) - DOC/PDF; zvukový záznam
2. Hluk a jeho působení na zdraví (Vandasová) - DOC/PPT;zvukový záznam
3. Vlivy znečišťujících látek z ovzduší na zdraví (Kazmarová) - DOC/PDF; zvukový záznam
4. Zdroje informací, limity, referenční hodnoty a jejich role při hodnocení (Havel) - DOC/PDF; zvukový záznam
5. Aerosol v ovzduší a zdraví (Kazmarová) - DOC/PDF; zvukový záznam 1/2
6. EIA z pohledu orgánu ochrany veřejného zdraví (Havel)- DOC/PDF; zvukový záznam
7. Požadavky na podklady pro hodnocení HRA (Kazmarová) - DOC/PDF; zvukový záznam

Seminář V - Hodnocení krajinného rázu

1. Krajinný ráz - úvod (Vorel) - PPT; zvukový záznam
2. Metodika hodnocení vlivu záměrů na krajinný ráz (Kupka) - PPT; zvukový záznam
3. SPECIFIKA POSUZOVÁNÍ VLIVU STAVEB NA KRAJINNÝ RÁZ V HL.M. PRAZE (Vorel) - PPT; zvukový záznam
4. Příklad (Kupka) - PDF; zvukový záznam
5. Přehled textů k semináři - DOC

Krajinný ráz - anotace

A. KRAJINNÝ RÁZ DLE ZÁK. Č. 114/1992 Sb. A VÝCHODISKA JEHO HODNOCENÍ

• Krajinný ráz a jeho ochrana - 1. část – Charakter, ráz a identita krajiny
• Krajinný ráz a jeho ochrana - 2. část – Proměnlivost krajinného rázu – typické a rozlišující znaky
• Krajinný ráz a jeho ochrana, 3. část – Obraz krajiny
• Krajinný ráz a jeho ochrana, 4. část – Cíle a limity ochrany krajinného rázu

B. METODICKÝ NÁVOD K HODNOCENÍ

• Metodický postup
• Sborníky z konferencí „Aktuální otázky ochrany krajinného rázu“ 2007 a 2009
• Další - viz prezentace Doc. Vorla a Dr. Kupky ze semináře CEMC

C. KRAJINNÝ RÁZ V URBANIZOVNÉM ÚZEMÍ (městská krajina)

Problematika krajinného rázu v urbanizovaném území je představena na území Prahy a je uvedena v prezentaci ze semináře CEMC 

D. PŘÍKLADY PREVENTIVNÍCH HODNOCENÍ A ÚDAJŮ PRO ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ (ÚAP A ZÚR)

• ORP Třinec – podklady pro ÚAP a preventivní hodnocení
• CHKO Český les – preventivní hodnocení

Biologické hodnocení - anotace

Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajinyaprováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb.

Ing. Boleslav Jelínek

Zákon č. 114/1992 Sb.

Ochranu přírody a krajiny upravuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. Oba právní předpisy byly mnohokráte novelizovány. Poslední úplné znění zákona bylo publikováno pod č. 18/2010 Sb.
Základní pojmy jsou definovány v § 3 zákona. Kromě jiného je zde definován územní systém ekologické stability (odst. 1 pís. a), významný krajinný prvek (odst. 1 pís. b), dřeviny rostoucí mimo les (odst. 1 pís. i), evropsky významná lokalita (odst. 1 pís. q) a Natura 200 (odst. 1 pís. r).
Ochranu přírody a krajiny je možné rozdělit na dvě „části“ – obecnou a speciální. Obecná ochrana přírody a krajiny se zabývá (jak už název napovídá) obecnou rovinou a základními principy. Speciální ochrana se naproti tomu soustředí na konkrétní (vyjmenované) organismy, konkrétní území nebo jevy (jeskyně, zkameněliny). Obecná ochrana přírody a krajiny je řešena v §§ 4 – 13, speciální v §§ 14-54.

Obecná ochrana
Územní systém ekologické stability (ÚSES)
ÚSES je v zákoně je řešen dosti obecně (§3 odst. 1 pís. a), §4 odst. 1). Zde se konstatuje co je ÚSES, jaké má hierarchické úrovně a obecné povinnosti. Definice biocentra a biokoridoru je ve vyhl. č. 395/1992 Sb. V ní jsou rovněž uvedeny náležitosti plánu ÚSES, projektu a opatření.
Rozlišují se tři hierarchické úrovně skladebných částí ÚSES – lokální (místní), regionální a nadregionální. Skladebnými částmi jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky.

Významné krajinné prvky (VKP)
VKP jsou definovány v §3 odst. 1 pís. b). Ochrana VKP je řešena v §4 odst. 2. Zákon rozlišuje dva druhy VKP. Jedním jsou tzv. VKP ze zákona, druhým registrované VKP. VKP ze zákona jsou uvedeny v §3 odst. 1 pís. b) a jsou jimi lesy, rašeliniště,vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy.
Registrované VKP jsou části krajiny zaregistrované orgánem ochrany přírody a krajiny podle §6. Registrovaným VKP může být téměř cokoliv.

Dřeviny rostoucí mimo les
Všechny dřeviny rostoucí mimo les jsou chráněny před poškozováním a ničením (§7). Ke kácení dřevin určitých parametrů je potřebný souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny (§8). Za pokácené dřeviny mohou být uloženy náhradní výsadby (§9).
Povolení ke kácení se nevyžaduje pokud se jedná o pěstební zásah, údržbu vodních toků, odstraňování dřevin v ochranných pásmech a pro stromy s obvodem kmene (1,3 m nad zemí) do 80 cm a skupiny keřů do 40 m2.

Krajinný ráz
Ochrana krajinného rázu je řešena v §12 zákona. K ochranně krajinného rázu je možné zřídit přírodní park.

Speciální ochrana
Zvláště chráněná území (ZCHÚ)
Zvláště chráněná území se dělí na velkoplošná (§14-27) a maloplošná (§28-37). Velkoplošným ZCHÚ je národní park a chráněná krajinná oblast. Maloplošným ZCHÚ je národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace a přírodní památka.
Území velkoplošných ZCHÚ se dělí, s ohledem na přírodní hodnoty, do zón ochrany přírody. V národních parcích se vymezují tři zóny ochrany a v chráněných krajinných oblastech čtyři. Nejpřísnější ochranu má první zóna.
Území maloplošných ZCHÚ se do zón nečlení. Ve zřizovacím předpisu může orgán ochrany přírody a krajiny vyhlásit ochranné pásmo ZCHÚ. Pro takto vyhlášené ochranné pásmo je možné stanovit podmínky. Pokud není ochranné pásmo vyhlášeno, je jím území do 50 m od hranice ZCHÚ (§37 odst. 1).

Natura 2000
Soustava Natura 2000 je tvořena evropsky významnými lokalitami a ptačími oblastmi. Soustavou Natura 2000 se zákon zabývá v §45a - 45i. Evropsky významné lokality jsou postupně vyhlašovány jako ZCHÚ, případně se zde zřizují smluvně chráněná území. Do té doby platí předběžná ochrana.

Památné stromy
Podle §46 zákona je možné významné stromy, jejich skupiny a stromořadí vyhlásit jako památné. Orgán ochrany přírody a krajiny může zároveň vyhlásit ochranné pásmo. Pokud tak neučiní je ochranným pásmem kruh o poloměru desetinásobku výčetní tloušťky.

Zvláště chráněné druhy
Tuto problematiku upravuje §48 zákona. Podle stupně ohrožení se zvláště chráněné druhy člení na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Seznam těchto druhů a stupeň ohrožení je uveden ve vyhlášce č. 395/1992 Sb.

Orgány ochrany přírody a krajiny
Kompetence jednotlivých orgánů ochrany přírody a krajiny jsou upraveny v §§75-79 zákona. Orgánem ochrany přírody a krajiny je obecní úřad, pověřený obecní úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad, MŽP, správy národních parků a chráněných krajinných oblastí.
Mezi svěřené kompetence patří:

• OÚ – povolování kácení dřevin rostoucích mimo les
• POÚ – registruje VKP a vyjadřuje se k zásahům do nich, vyhlašuje památné stromy, vydávají souhlas ke zřizování a rušení veřejných cest
• ORP – v jejich kompetenci jsou VKP ze zákona a vyjadřují se k zásahům do nich, vydávají závazné stanovisko k odlesňování a zalesňování pozemků nad 0,5 ha, „mají na starosti“ krajinný ráz, vymezují a hodnotí lokální ÚSES
• KrÚ – vyhlašuje přírodní památky a přírodní rezervace a vydávají souhlas k zásahům do nich, zřizují přírodní parky, povolují výjimky ze zákazů týkajících se zvláště chráněných druhů, vydávají závazná stanoviska k zásahům do evropsky významných lokalit a ptačích oblastí a ke koncepcím a záměrům dotýkajících se Natury, vymezují a hodnotí regionální ÚSES
• MŽP – vyhlašuje národní přírodní památky a národní přírodní rezervace a vydávají souhlas k zásahům do nich, vymezují a hodnotí nadregionální ÚSES
• Správy NP a CHKO – mají kompetence obecních úřadů všech stupňů
   

Metodika zpracování biologických hodnocení

K provádění biologického hodnocení byl ve Věstníku MŽP č. 7/2009 vydán metodický návod, který rámcově řeší postup jeho zpracování a obsah dokumentace.
Prvním krokem je získání potřebných podkladů a údajů, tedy dokumentace posuzovaného záměru a dostupné údaje o dotčeném území. Jedná se o údaje o abiotických složkách prostředí, jevech ochrany přírody a krajiny (VKP, ZCHÚ apod.) a o biotě. Mnoho údajů o jednotlivých složkách životního prostředí je možné zjistit na mapových serverech a v databázích různých institucí (AOPK, ČGS apod.). Informace o biotě je možné zjistit například od místních znalců, pracovníků muzeí a AOPK a z literatury.
Dalším krokem je terénní šetření na lokalitě. Tou je nejen vlastní území dotčené záměrem, ale i bezprostřední okolí a území ovlivněné v souvislosti se vstupy a výstupy. Terénní šetření se provádí opakovaně a ve vhodnou dobu (se zřetelem na charakter bioty). Cílem terénního průzkumu území je zjištění vyskytujících se druhů, velikosti populací, typů dotčených biotopů a jejich velikosti. Nejedná se o dlouhodobí systematický inventarizační průzkum. Výsledkem je vyhodnocení potenciálu lokality jako takové.
 

Biologické hodnocení by podle metodiky mělo obsahovat:

• údaje o záměru – základní charakteristiky relevantní pro zpracování biologického hodnocení
• údaje o lokalitě – abiotické složky (např. nadmořská výška, reliéf, hydrologické poměry), vazby na VKP, Naturu 2000, ÚSES atd.
• předmět hodnocení – druhy a biotopy, které mohou být záměrem dotčeny
• hodnocení vlivů a návrh opatření – mělo by být zpracováno samostatně pro každý druh a fázi záměru
• závěr

Informace o vybraných jevech ochrany přírody a krajiny

Pro rychlý přehled o jevech ochrany přírody a krajiny je možné využít různé zdroje informací. Jedná se především o mapové servery, například Cenia, mapový server AOPK ČR. Některé informace je možné najít i na serverech krajských úřadů a některých obecních úřadů.
Informace o ZCHÚ, památných stromech a lokalitách soustavy Natura 2000 jsou v Ústředním seznamu ochrany přírody a krajiny (ÚSOP).
Vhodným podkladem jsou územně analytické podklady, ve kterých jsou prostorové informace o jednotlivých jevech shromážděny.
V každém případě je však potřebné získané informace ověřit u odpovídajícího orgánu ochrany přírody. Ve výše uvedených podkladech mohou být chyby, případně mohou být neaktuální.
Zatímco údaje a vymezení různých území jsou vcelku dostupná, naprosto chybí zdroje poskytující informace o biotě. Posloužit mohou různé studie, články apod. Tyto údaje však musí být ověřovány, neboť jsou často zastaralé. Informace o výskytu významných druhů obsahuje nálezová databáze AOPK ČR, ta ovšem není veřejně přístupná. O údaje je nutné požádat středisko AOPK.
Oblíbené opisování popisu bioty z publikace Charakteristika biogeografických podprovincií a bioregionů v České republice (Culek 1996) je minimálně diskutabilní. Jedná se o stručnou a obecnou charakteristiku bioty území o rozloze desítek km2 a více. Biota konkrétního území může být dosti odlišná.
Důležité je zmínit červené seznamy, ve kterých jsou uvedeny jednotlivé druhy a stupeň jejich ohrožení. Tyto seznamy jsou aktuálnější než seznam zvláště chráněných druhů uvedený ve vyhlášce a mnohem lépe reflektuje aktuální stav.

Botanika

Vegetační aspekty
Vegetační aspekty jsou známým jevem, který pozorujeme běžně kolem sebe. Rozumí se jím vzhled společenstva charakteristický pro určité období. Rozlišuje se: zimní (XI. – III.), předjarní (III. – IV.), jarní (V. – počátek VI.), letní (střed VI. – střed VII.), pozdně letní (střed VII. - střed IX.) a podzimní (střed IX. – X.). Časové rozdělení je samozřejmě proměnlivé a závislé na počasí v daném roce.
V případě posuzování vlivů různých záměrů na rostliny je zohlednění vegetačních aspektů velmi důležité. Mnoho druhů rostlin je aktivních pouze po určitou, často krátkou, dobu a poté již není v území zjistitelná. Z běžně známých druhů můžeme uvést například sněženku a koniklec.
Značná proměnlivost v rámci vegetačních aspektů se netýká pouze jednotlivých druhů, ale i celých společenstev. U některých dochází v průběhu roku k velkým změnám jejich vzhledu. Příkladem mohou být stepní lokality a bučiny, kde je bylinná vegetace vyvinuta pouze po omezenou a krátkou část roku.
Jako modelový příklad by mohla posloužit stepní lokalita (xerotermní trávník). Při shromažďování podkladů nebyly zjištěny údaje o výskytu významných druhů. Vzhledem k zadání prací byl terénní průzkum proveden v letním období. Zjištěn byl výskyt běžných druhů typických pro tato stanoviště a vzhledem k rozsahu území by byl záměr považován za akceptovatelný. Vegetace stepních lokalit (xerotermních trávníků) se ovšem rozvíjí na jaře a

její vegetační cyklus je velmi krátký. Při terénním průzkumu tak nemohla být zachycena například velká populace koniklece a došlo by k jejímu nenávratnému zničení.
Je proto nutné hodnotit lokalitu jako celek a ne jen podle výskytu konkrétních druhů (např. zvláště chráněných), jak se často děje. Pozornost je nutné věnovat i potenciálu dané lokality, neboť nezachycení významných druhů neznamená, že se na lokalitě nevyskytují, nebo se zde nemohou v dohledné době uchytit.
 

Možné ovlivnění společenstev
Vegetace je při realizaci nějakého záměru ovlivněna jednak přímo a jednak nepřímo. Ponechme nyní stranou přímou likvidaci a podívejme se na několik příkladů nepřímého ovlivnění - změna hydrického režimu, eutrofizace, šíření neofytů a dalších nežádoucích druhů.
V souvislosti s mnoha záměry dochází k zásahům do půdního a horninného prostředí, v jehož důsledku může dojít ke změně hydrického režimu půdy. A to jak k zamokření, tak vysušení. V obou případech však mohou následovat zásadní změny vegetace. K nim může dojít nejen v bezprostřední blízkosti lokality, ale i ve vzdálenějším území. Zasaženo rovněž může být různě velké území.
Velikost a rychlost změn v rostlinném společenstvu bude závislá od změn hydrického režimu půd. Zvýšení obsahu vody v půdě může vést až ke vzniku mokřadních společenstev, případně periodických tůní. V tomto konkrétním případě by záleželo na výchozím stavu. Zastoupení obou biotopů je v naší meliorované krajině malé, takže jejich vznik by mohl být považován spíše za kladný vliv. Na druhou stranu u lesních porostů by změna spodní hladiny nemusela být na první pohled patrná. Mohla by ovšem vést k poškození až odumírání kořenového systému a rozvoji houbových patogenů. To by v konečném důsledku vedlo k rozpadu porostu.
Snížení obsahu vody v půdě povede k jejímu vysušení, ať už v důsledku poklesu hladiny spodní vody, nebo jejího odvedení z lokality. To rovněž povede ke změnám ve společenstvu. Ty se projeví zvýšením podílu rostlin snášejících vysychavé a suché půdy. Případně by v důsledku zvýšené nitrifikace mohlo vzrůst zastoupení nitrofilních druhů. Zatímco u bylinné vegetace by mohlo jít o poměrně rychlé změny, u lesních porostů se pokles hladiny spodní vody může projevit až po dlouhé době. Změny budou závislé nejen na druhovém složení prostu, ale i na jeho stáří. Kořeny mladší stromů jsou schopné na změnu reagovat, u starších k tomu nedojde a porost tak bude náchylnější na ostatní stresory. Velká a náhlá změna samozřejmě může vést ke snížení vitality dřevina k jejich úhynu.
Dalším negativním vlivem, který zmíníme, je eurofizace. Tedy nadměrný vnos minerálních živin do ekosystému. Ten má za následek významné změny ve společenstvech. Jedná se o obecně známý problém, zejména v souvislosti s „kvetením“ vodní nádrží. Pokud se ve vodě, nebo půdě zvýší množství dostupných živin, vždy dojde ke změnám v rostlinném společenstvu. Nejcitlivější na vnos živin jsou společenstva chudých stanovišť a oligotrofních vod. Naproti tomu společenstva na minerálně bohatých půdách a společenstva eutrofních vod dokáží po určitou dobu změnám odolávat.
Eutrofizace je významný problém dnešní doby. Není totiž spojena jen se splachy z polí a fosforem v odpadních vodách. Je to proces postihující prakticky celé území republiky. Jeho příčinou jsou NOx. Uvolněný dusík se dostává do ekosystémů a způsobuje pozvolné změny rostlinných společenstev, v důsledku šíření některých druhů.

Ke změnám rostlinných společenstev dochází rovněž v důsledku šíření některých invazních a expanzivních druhů. K tomu napomáhá nejen zmiňovaná eutrofizace, ale i stavební činnost. V souvislosti se stavbami dochází k narušování půdního povrchu a vzniku různých deponií. Právě tato stanoviště jsou často osidlována uvedenými druhy. Ty se z těchto ploch následně šíří do okolí. K jejich šíření rovněž přispívají nákladní automobily a stavební mechanizace.
Problémy může způsobit i nevhodně provedené ozelenění. Stává se, že k ozelenění jsou použity nepůvodní, snadno se šířící druhy. Ty se potom rozrůstají po okolí a mohou způsobovat změny v rostlinných společenstev.
 

Botanický průzkum (Metody mapování)
Povaha posuzování vlivů na životní prostředí nevyžaduje „exaktní“ metody popisu a analýzy rostlinných společenstev. Ty by mohly přijít ke slovo v případě, že by byl sledován vliv realizovaného záměru na fytocenózy.
Základní metodou terénního průzkumu (při zpracování biologického hodnocení a EIA) je tzv. zigzaging. Tedy pochůzka dotčeným územím a zjištění vyskytujících se druhů. V případě potřeby se zjišťuje i velikost populace významných druhů. Pro tyto účely postačuje odhad velikosti populace, počítání jedinců není nutné. U některých druhů (významných, zvláště chráněných) může mít význam vyhodnotit vitalitu jedinců. Při pochůzce se rovněž do mapy orientačně zakreslí jednotlivé biotopy, resp. společenstva.
Tyto informace jsou pro vyhodnocení vlivů záměru dostatečné. V naprosté většině případů nebude použití „exaktních“ metod potřeba. Pokud bychom k jejich použití přistoupili, pak tím základním bude vymezení studijní plochy, případně ploch. Většinou se vymezují čtvercové nebo obdélníkové plochy. Jejich velikost je závislá na typu společenstva a pohybuje se od m2 do stovek m2. Plocha se vymezuje v charakteristické části společenstva.
Po vymezení studijní plochy je možné začít s prací. Prvním krokem může být zjištění druhů rostoucích na ploše (kvalitativní druhové složení). Cílem je zachytit všechny druhy rostoucí na ploše. Důležité je provést sledování opakovaně, tedy ve všech vegetačních aspekt.
 

Následujícím krokem je vyhodnocení kvantitativního druhového složení, případně dalších znaků populací. Zjišťovat můžeme:

• hustotu populací - vyjadřuje počet jedinců na určité ploše, nebo velikost plochy připadající na jednoho jedince
• početnost populací – absolutní vyjádření počtu jedinců na ploše
• frekvenci populací – četnost s jakou se vyskytl určitý druh
• pokryvnost populací – vertikální projekce nadzemních částí rostlin na plochu
• sociabilita – způsob rozmístění jedinců
• vitalita (životaschopnost)
• biomasa

Uvedené charakteristiky je možné zjišťovat různými metodami. Někdy se provádějí přesná měření, jindy postačují odhady. Některé charakteristiky se zjišťují na celé studijní ploše, jiné na menších zkusných ploškách.

Dalším znakem, který je možné u společenstva zjišťovat je vertikální a horizontální struktura. Jde o zjištění uspořádání nadzemních, případně podzemních částí rostlin.
Z výše uvedeného je patrné, že podrobné mapování rostlinných společenstev je časově náročná záležitost. Zjištěné podrobné charakteristiky nemají pro posuzování vlivů příliš velký význam. Uplatnily by se až při dlouhodobějším sledování dopadů realizovaného záměru.

Suchozemští obratlovci

Karel Hudec

Obecné poznámky
Součásti krajiny se zvláštním režimem: ÚSES, ZCHÚ (MP, VP), VKP. Organizmy se zvláštním režimem: KO, SO, O Vztah Vyhláška/ Červené seznamy/Skutečnost: Opožďování úřední procedury, dynamika změn (ptáci během 20. stol., ryby/vymizení-introdukce). Krajinné typy (suchozemské – vegetační pokryv/vegetační typy –hydrická řada). Cizí prvky v převládajícím prostředí: trvalé nízké porosty (louky, víceleté pícniny), meze, křoviny, skupiny stromů, voda, neupravená a opuštěná místa. Krajinný vývoj u nás. Lesní hospodaření, změny zemědělského hospodaření (v poslední době záměna plodin).

Prameny poznatků – obecnější
Culek M. (ed.), 1996: Biogeografické členění České republiky. ENIGMA Praha. Culek M. a kol., 2003: Biogeografické členění České republiky. II. Díl. AOPaK ČR, Lelekovice. Hudec K. a kol., 2007: Příroda České republiky. Průvodce faunou. Academia Praha. Sedláček K. a kol., 1988: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR.1. Ptáci. SZN Praha Baruš V. a kol., 1989: Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR. 2. Kruhoústí, ryby, obojživelníci, plazi, savci. SZN Praha. Roth P. (ed.), 2003: Legislativa evropských společenství v oblasti územní a druhové ochrany. MŽP ČR Praha. Vačkář D. (ed.), 2005: Ukazatele změn biodiverzity. Academia Praha. -- Různé další materiály, včetně propagačních skládaček (Správy ZCHÚ, AOPaK, ČSOP..).

Ryby - https://FishBase

Hanel L., Lusk S., 2005: Ryby a mihule České republiky. Rozšíření a ochrana. ČSOP Vlašim. Lusk S., 1989: Rybářství a úpravy vodních toků. ČSAV - ÚSEB Brno, Povodí Moravy Brno, Hydroprojekt Brno. Lusk S., Hanel L., Lusková V., Lojkásek B., Hartvich P., 2006: Červený seznam mihulí a ryb České republiky – verze 2005. Biodiverzita ichtyofauny ČR 6: 7-16. ÚBO AV ČR Brno, AOPaK ČR Praha.

Obojživelníci - https://www.amphibiaweb.org/

Moravec J. (ed.), 1994: Atlas rozšíření obojživelníků v České republice. Národní muzeum Praha.
Mikátová B., Vlašín M., 2002: Ochrana obojživelníků. Metodika ČSOP č. 1, Ekocentrum Brno. Mikátová B., Vlašín M., 2004: Obojživelníci a doprava. Doplněk k Metodice ČSOP č. 1. Veronica Brno.

Plazi - https://www.reptilia

Mikátová B., Vlašín M., Zavadil V. (eds.), 2001: Atlas rozšíření plazů v České republice. AOPaK ČR Brno, Praha. Mikátová B., Roth P., Vlašín M., 1995: Ochrana plazů. MŽP ČR, AOPaK ČR Praha.

Ptáci - https://www.birdlife.cz

e-mail: cso@birdlife.cz Šťastný K., Bejček V., Hudec K., 2005. Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. HaH Praha. Šťastný K., Bejček V., 2003: Červený seznam ptáků České republiky. Příroda, Praha, 22: 95-129.

Savci

Anděra M. a spol., 1995-2007: Atlas rozšíření savců v České republice. Národní muzeum, Praha. I. (1995): Sudokopytníci (Artiodactyla), zajíci (Lagomorpha). II. (1996): Šelmy (Carnivora). III. (2000): Hmyzožravci (Insectivora). IV. : Hlodavci (Rodentia) – část 1. (2001), 2. (2002), 3. (2004). V.: Letouni (Chiroptera) – část 1. (2005), 2. (2006), 3. (2007). Anděra M., Červený J., 2009: Velcí savci v České republice – rozšíření, historie a ochrana. 1. Sudokopytníci (Artiodactyla). Národní muzeum, Praha. Vlašín M., Málková I., 2004: Ochrana netopýrů. Metodika ČSOP č. 30, Veronica Brno. Stýblo P. (ed.), 2005: Ochrana velkých šelem v České republice. Metodika ČSOP č. 32, ÚVR ČSOP Praha.

České společnost pro ochranu netopýrů (ČESON), Národní muzeum Praha, https://www.ceson.org e-mail: netopyr@ceson.org

Základní parametry: Výskyt (společenstva, druhů) – jeho časové změny, početnost populace, zejména druhů chráněných podle vyhlášky 395. Uvažované změny prostředí místa a evidentní (možné) dopady na tyto organizmy a jejich populace. Možnost stabilizace, případně pozitivního ovlivnění.
 

Získávání poznatků: Spolupráce s odborníky (AOPaK ČR, odbory ŽP na správních orgánech, firmy). Základní specializace: Suchozemští obratlovci – bezobratlí – hydrobiologie – edafobiologie. Užší specializace (podle nutnosti). Odborníci: Muzea, Vysoké školy, Akademie věd, Správy ZCHÚ, AOPaK, Odborné společnosti - Vytvoření stálého okruhu spolehlivých pracovníků.

Základní zdroje literatury a norem k hydrobiologické části semináře Biologické hodnocení

Mgr. Petr Pařil

Literatura k vybraným ohroženým skupinám:

• Beran L. (2002): Vodní měkkýši České republiky – rozšíření a jeho změny, stanoviště, šíření, ohrožení a ochrana, červený seznam. Sborník přírodovědného klubu v Uh. Hradišti, Supplementum 10, 258 pp.
• Dolný A., D. Bárta (2008): Vážky České republiky. ČSOP Vlašim, 672 s.
• Hanel, L., S. Lusk (2006): Ryby a mihule České republiky – rozšíření a ochrana. ČSOP Vlašim, 447 s.
• Jiří Mlíkovský, Petr Stýblo (ed.) (2006): Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. ČSOP Praha. 496 s.
• Štambergová, M., Svobodová, J. & Kozubíková, E. (2009): Raci v České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha, 255 s.

Obecná hydrobiologická literatura:

• Adámek, Z., Helešic, J., Maršálek, B., Rulík, M. (2008): Aplikovaná hydrobiologie. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Výzkumný ústav rybářský a hydrobiologický, Vodňany, 256 s.
• ČSN 75 7051 (EN 25667-2), 1995, Jakost vod – Odběr vzorků – Část 2: Pokyny pro způsoby odběru vzorků.
• ČSN 75 7051 (EN 25667-6), 1994, Jakost vod – Odběr vzorků – Část 6: Pokyny pro odběr vzorků z řek a potoků.
• ČSN 75 7051 (EN ISO 5667-3), 1996, Jakost vod – Odběr vzorků – Část 3: Pokyny pro konzervaci vzorků a manipulaci s nimi.
• ČSN 75 7221, 1998, Jakost vod – Klasifikace jakosti povrchových vod. 10 s.
• Králová H., J. Malá, J. Sázel, M. Beklová, Z. Svobodová, P. Pařil K. Sukačová (2010): Multikriteriální hodnocení malých příměstských toků pro účely navrhování opatření, VUT Brno, Fakulta stavební, 55 s.
• Směrnice 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady z 23. října (2000), ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky. [Directive 2000/60/EC of the European Parliament and of the Council of 23 October 2000 establishing a framework for Community action in the field of water policy] (Water Framework Directive)

Fytobentos a fytoplankton:

• ČSN 75 7715, 1998, Biologický rozbor – Stanovení nárostů.
• ČSN EN 13946, Jakost vod – Návod pro rutinní odběr a úpravu vzorků bentických rozsivek z řek.
• ČSN EN 14407, Jakost vod – Návod pro identifikaci a kvanti fikaci bentických rozsivek z vodních toků a pro interpretaci dat.
• Heteša, J., Marvan, P. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků fytoplanktonu tekoucích vod. 8 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Kelly, M.G., Adams, C., Graves, A.C., Jamieson, J., Krokowski, J., Lycett, E.B., Murray-Bligh, J., Pritchard, S., Wilkins, C. (2001): The Trophic Diatom Index: A User´s Manual. Revise edition, R & D Technical Report E2/TR2.
• Komárek, J., Anagnostidis, K. (2005): Cyanoprokaryota – 2. Teil/ 2nd Part: Oscillatoriales. In: Büdel, B., Krienitz, L., Gärtner, G., Schagerl, M. (eds.), Süsswasserflora von Mitteleuropa 19/2, Elsevier/Spektrum, Heidelberg, 759 s.
• Komárková J. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků fytoplanktonu tekoucích vod. 11 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Krammer, K., Lange-Bertalot, H. (1986–1991): Bacillariophyceae. Süßwasserflora von Mitteleuropa 2 (1–4). Gustav Fischer, Jena.
• Marvan, P., Heteša, J. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků fytobentosu tekoucích vod. 9 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Marvan, P., Kozáková M. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků fytobentosu stojatých vod. 11 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Rott, E., Van Dam, H., Pfister, P., Pipp, E., Pall, K., Binder, N., Ortler, K. (1999): Indikationlisten für Aufwuchs algen. Teil 2: Trophienindikation, geochemische Reaktion, toxikologische und taxonomische Anmerkungen. Publ. Wasserwirtschaftskat aster, BMfLF, 1–248.
• Sládečková, A., Marvan, P. (1978): Fytobentos. In: Hindák, F. et al.: Sladkovodné riasy. Slov. pedagog. naklad., Bratislava, s. 62–104.
• Van Dam, H., Mertens, A., Sinkeldam, J. (1994): A coded checklist and ecological indicator values of freshwater diatoms from the Netherlands. – Neth. Journal of Aquatic Ecology 28 (1), 117–133.

Zooplankton:

• Přikryl I. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků zooplanktonu stojatých vod. 14 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)

Makrofyta:

• Grulich V., Vydrová A. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků makrofyt tekoucích vod. 6 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Grulich V., Vydrová A. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků makrofyt stojatých vod. 13 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)

Ryby:

• Jurajda, P., O. Slavík, Z. Adámek (2006) Metodika odlovu a zpracování vzorků plůdkových společenstev ryb tekoucích vod. 10 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Kubečka, J., Prchalová M. (2006) Metodika odlovu a zpracování vzorků ryb stojatých vod. 22 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)

Makrozoobentos:

• Adámek Z. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků makrozoobentosu stojatých vod. 10 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• AQEM consortium, 2002: Manual for the applicacion of the AQEM method. A comprehensive method to assess
• European streams using benthic macroinvertebrat es, developed for the purpose of the Water Framework Directive. Version 1.0, February 2002. (www.aqem.de).
• ČSN 75 7701, 2008, Jakost vod – Metodika odběru a zpracování vzorků makrozoobentosu tekoucích vod metodou PERLA. 16 s.
• ČSN 75 7703 (EN 27828), 1996, Jakost vod – Metody odběru biologických vzorků – Pokyny pro odběr vzorků makrozoobentosu ruční síťkou.
• ČSN 75 7704 (EN 28265), 1996, Jakost vod – Konstrukce a použití kvantitativních vzorkovačů makrozoobentosu z kamenitých substrátů mělkých vod.
• ČSN 75 7716, 1998, Jakost vod – Biologický rozbor – Stanovení saprobního indexu.
• ČSN 75 7720 (EN ISO 8689-1), 2001, Jakost vod – Biologická klasifikace vodních toků –Část 1: Pokyny pro interpretaci údajů o biologickém stavu toku na základě sledování makrozoobentosu. 16 s.
• ČSN 75 7720 (EN ISO 8689-2), 2000, Jakost vod – Biologická klasifikace vodních toků – Část 2: Pokyny pro prezentaci údajů o biologickém stavu toku na základě sledování makrozoobentosu. 12 s.
• Kokeš, J., Němejcová, D. (2006): Metodika odběru a zpracování vzorků makrozoobentosu tekoucích vod metodou Perla. 10 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)
• Kokeš, J., Vojtíšková, D. (1999): Nové metody hodnocení makrozoobentosu tekoucích vod. Výzkum pro praxi, sešit 39, VÚV T.G.M. Praha, 83 s.
• Kubošová, K., Jarkovský, J., Klapka, R. (2006): Indikační taxony makrozoobentosu – Indexové hodnocení ekologického stavu makrozoobentosu. 38 s. (https://mzp.cz/cz/arrow_referencni_podminky)
• Moog, O. (ed.) (2002): Fauna Aquatica Austriaca. Lieferungen Edition 2002, Wasserwirtschaftskataster, Bundesministerium für Land- und Forstwirtschaft, Umwelt und Wasserwirtschaft, Wien.
• Šporka, F., Bitušík, P., Bulánková, E., Cséfalvay, R., Čejka, T., Derka, T., Elexová, E., Halgoš, J., Hamerlík, L., Illéšová, D., Jäch, M.A., Kodada, J., Košel, V., Krno, I., Novikmec, M., Zaťovičová, Z. (2003): Vodné bezstavovovce (makroevert ebrát a) Slovenska. Súpis druhov a autekologické charakt eristiky. Slovenský
• hydrometeorologický ústav, Bratislava, 590 s. Web version – www.zoo.sav.sk/voda_pdf/voda_pdf.htm
• Zahrádková, S., Opatřilová, L., Tajmrová, L., Kvardová, H., Marvan, P., Heteša, J., Grulich, V., Slavík, O., Horký, P. a kolektiv spolupracovníků (2007): Stanovení referenčních podmínek ekologického stavu povrchových tekoucích vod. 40 s. (https://mzp.cz/cz/arrow_referencni_podminky)

Hydromorfologie:

• Langhammer, J. (2008): Metodika pro monitoring hydromorfologických ukazatelů ekologické kvality vodních toků.
• Aktualizovaná verze, Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Katedra fyzické geografie a geoekologie, Praha, 47 s.

Bioakumulace:

• Liška M. (2006): Metodika pro sledování kontaminace říčních ekosystémů specifi ckými anorganickými a organickými látkami pomocí bioindikátorových organismů. 15 s. (www.mzp.cz/cz/metodiky_normy)

Rozptylové studie - anotace

TRANSPORT, ROZPTYL A TRANSFORMACE ZNEČIŠŤUJÍCÍCH LÁTEK V ATMOSFÉŘE; DEPOZICE
Jan Macoun, Český hydrometeorologický ústav, macoun@chmi.cz

1 ÚVOD
1.1 ZÁKLADNÍ POJMY
1.1.1 Znečištění atmosféry
V obecném smyslu tvoří znečištění atmosféry všechny příměsi, které se v ní vyskytují a nejsou součástí tzv. čisté atmosféry. Obvykle se však za znečištěním rozumí příměsi, které se do ovzduší dostaly jako produkt lidské činnosti (antropogenní znečištění).

1.1.2 Zdroje znečištění
Zdrojem znečištění v užším smyslu označujeme všechny objekty, které v důsledku lidské aktivity dodávají do ovzduší znečišťující příměsi. (Obecně mohou být za zdroje považovány i přirozené úniky znečišťujících látek – např. vulkanická činnost).
Zdroje obvykle dělíme s ohledem na jejich konfiguraci na bodové, liniové, plošné a objemové.
Za bodové jsou přitom považovány ty zdroje, jejichž rozměr je zanedbatelný ve srovnání s charakteristickým rozměrem používaným při posuzování jejich vlivu. Tímto charakteristickým rozměrem může být např. vzdálenost zdroj – posuzovaná lokalita. Typickým příkladem bodových zdrojů jsou komíny.
Za liniový je považován takový zdroj, jehož jeden rozměr (horizontální) nelze zanedbat ve srovnání s charakteristickým rozměrem posuzování. Typickým zástupcem jsou např. úseky komunikací. Analogicky je možno definovat i plošné a objemové zdroje. Plošnými zdroji jsou nejčastěji aproximovány soustavy jednotlivých zdrojů, které jsou více méně homogenně rozmístěny na ploše zdroje – např. parkoviště, komplexy obytných budov s lokálním vytápěním.
Z hlediska modelového posuzování zdrojů je důležité, zda zdroj je v činnosti neustále (kontinuální zdroj) nebo je jeho činnost v čase omezená (okamžitý zdroj).

1.1.3 Znečišťující látky
Základní dělení znečišťujících látek vychází ze skupenství, ve kterém se za běžných podmínek v ovzduší vyskytují. Jedná se o plynné příměsi a pevné částice. Dalším kritériem je jejich reaktivita.

    1.1.3.1 Plynné látky
Mezi nejvýznamnější plynné znečišťující látky v současné době patří oxidy dusíku (NOx), zvláště pak oxid dusičitý (NO2), oxid uhelnatý (CO), ozon (O3), benzen a oxid siřičitý (SO2).
Hlavním zdrojem těchto látek je automobilová doprava. Výjimku tvoří oxid siřičitý, který je do ovzduší emitován zejména při spalování fosilních paliv.

    1.1.3.2 Pevné částice
V oblasti tuhých částic hrají, z hlediska vlivu na zdraví, nejvýznamnější roli jemné částice PM10 s velikostí 10 µm a menší (v poslední době se stále častěji uvažují částice PM2,5 s rozměrem 2,5 µm a menší.
Velkými zdroji prašnosti jsou zejména lokální topeniště a automobilová doprava (v poslední době je často diskutována otázka prašných částic vznikajících otěrem pneumatik a brzdných destiček při jízdě).
Prachové částice pocházející ze zdrojů uvedených v předchozí kapitole se označují jako primární částice (jsou emitovány přímo ze zdroje). Nezanedbatelnou roli ve znečištění prachem hrají ale i tzv. sekundární částice, tj. částice které vznikly přímo v ovzduší jako důsledek fyzikálně-chemických procesů. Další složkou jsou částice reemitované ze zemského povrchu vlivem proudění (někdy též označované jako sekundární prašnost nebo resuspendované částice).

1.1.4 Transport znečištění
Transportem (přenosem) znečišťujících látek v ovzduší rozumíme proces při kterém dochází vlivem proudění k přemístění znečištění z jednoho místa na druhé. Z hlediska rozsahu hovoříme obvykle o lokálním transportu (přenos znečištění na krátké vzdálenosti – cca. do 100 km) a dálkovém transportu. Při dálkovém transportu dochází k ovlivnění imisní zátěže na značnou vzdálenost od zdroje. Klasickým případem je acidifikace skandinávských jezer v důsledku přenosu znečištění z evropských zdrojů nebo občasné výskyty zvířeného saharského prachu ve střední Evropě.

1.1.5 Rozptyl
V průběhu přenosu znečištění dochází zejména vlivem nehomogenity proudění k horizontálnímu i vertikálnímu nárůstu velikosti oblaku znečištění. Tento proces se nazývá rozptylem.

1.1.6 Chemizmus
Při transportu znečištění v atmosféře dochází v řadě případů k velmi komplikovaných chemickým reakcím, které mohou významně změnit jeho složení (typickým příkladem je transformace NO na NO2). V některých případech mohou vznikat i látky, které nebyly v primární emisi obsaženy (vznik troposférického ozonu).

1.1.7 Depozice
Depozicí rozumíme procesy, při kterých dochází k odstraňování znečišťujících látek z ovzduší na zemský povrch. Obecně je možno tyto procesy rozdělit na suchou a mokrou depozici. Při suché depozici dochází k zachytávání polutantu přímo na zemském povrchu, při mokré depozici jsou znečišťující látky dopravovány na zemský povrch vypadávajícími srážkami.

1.2 POSUZOVÁNÍ IMISNÍ ZÁTĚŽE
Nejspolehlivějším nástrojem pro hodnocení imisní situace je kvalitní měření. To je ovšem poměrně nákladná záležitost, proto není možné měřit všude, kde by bylo třeba. Zde je potom otevřené pole pro modely rozptylu znečištění v ovzduší, které lze využít jako nástroj pro doplnění chybějících hodnot. Monitoring znečištění podává informaci o stávajícím stavu ale není schopen postihnout vývoj do budoucna. To umožňují modely na základě různých scénářů. Ve spojení s meteorologickým prognózním modelem mohou sloužit jako podklad pro předpověď výskytu smogových situací. Významnou roli mají i v případě chemické nebo radioaktivní havárie, kdy je možno modelu využití pro předpověď šíření oblaku znečištění a tím i včasného varování obyvatelstva na zasaženém území.

2 TRANSPORT A ROZPTYL ZNEČIŠTĚNÍ

Transport a rozptyl znečištění ovzduší jsou procesy, které jsou jen velmi obtížně přímo měřitelné. Jistou představu je sice možno získat např. pomocí letových měření nebo studiem satelitních snímků, ale přesto matematické modelování těchto procesů zůstává nejdůležitějším přístupem k jejich vyhodnocení. V této kapitole popíšeme základní charakteristiky matematických modelů používaných ke studiu transportu a rozptylu a následně k posouzení velikosti imisní zátěže v zájmové lokalitě.

2.1 ROZDĚLENÍ MODELŮ
2.1.1 Rozdělení modelů podle horizontálního dosahu
Jedním ze základních kritérií pro dělení modelů transportu a rozptylu znečištění v atmosféře je velikost výpočetní oblasti pro kterou je daný model určen.

Tab. 2 Rozdělení rozptylových modelů podle velikosti výpočetní oblasti

2.1.2 Dělení modelů podle fyzikálního přístupu
Modely transportu a rozptylu znečištění lze obecně rozdělit na dvě základní kategori