Budiž voda: návod na přežití

Historie hospodaření s vodou v Izraeli sahá k samým počátkům jeho státnosti, ovšem respekt vůči vodnímu živlu je mnohem starší a je neoddělitelně spjat s identitou židovského národa. Nejde jen o lidové písně nebo dětské říkanky, pobízející si vodu vážit. Lingvistická analýza ukazuje, že se slovo „voda“ v té či oné podobě vyskytuje v Bibli víc než šestsetkrát. Pokud jde o slovo „déšt“, existují dokonce specifické hebrejské výrazy pro první a poslední dešťové srážky roku. Na rozdíl od jazyka Eskymáků, který obsahuje velké množství výrazů pro sníh, tedy pro něco co se v jejím prostředí vykytuje v hojném množství, jazyk Židů popisuje i malé nuance toho, co v židovské zemi naopak chybí.

Izrael trpí nedostatkem vody odjakživa. Takzvaná Bílá kniha, britský vládní dokument, jehož cílem bylo zastavit židovské přistěhovalectví do Palestiny v půlce dvacátého století, vyházela z odhadů regionálních zásob vody a na základě toho omezovala počet přistěhovalců na 75 000 lidí v rozmezí 5 let. Většina vody využívané v zemědělství tenkrát pocházela z mělkých studní poblíž pobřeží Středozemního moře. Vodu si zajišťovala každá oblast zvlášť, spolupráce mezi nimi v podobě sdílení společného vodního zdroje byla spíše výjimečná. Negevská poušť byla nehostinným místem, kde se nedalo žít, natož něco pěstovat.

Během necelé desítky let se Izrael proměnil ze země trpící nedostatkem vody na zemi, která ji dokonce dodává sousedním státům. Klíčem k porozumění tohoto úspěchu je podle autora knihy řada „rozhodnutí“, jejichž kombinace měla za následek vodohospodářskou a dokonce celospolečenskou revoluci.

Izrael je zemí, kde řádí neviditelná a ničím neomezována ruka trhu, v oblasti vodohospodářství má ovšem „ruce spoutané“. Pravděpodobně žádné jiné rozhodnutí sionistických průkopníků nemělo na hospodaření s vodou takový vliv jako ustanovení, že voda je společným majetkem všech. Na rozdíl od mnoha jiných států včetně České republiky, kde se práva k vodě nacházejí v soukromém vlastnictví, v Izraeli dle Zákona o vodě z roku 1959 veškerá voda patří státu. S vodou se tedy nakládá centralizovaně a způsobem, který je považován za nejlepší z hlediska jejího využití. Veškeré vodní zdroje jsou veřejným majetkem podléhajícím státní kontrole, což občas má i absolutistický charakter. Pokud si například postavíte na střechu kbelík a necháte do něj napršet vodu, každá kápka bude patřit státu, nikoliv vám.

Dalším historickým krokem, který přispěl k řešení vodohospodářského problému, byla stavba Národního rozvaděče vody. Nový systém, jehož slavnostní otevření se odehrálo v roce 1964, nejen zlepšil spolehlivost a kvalitu dodávek vody, ale posloužil mladému národu jako ohromná inspirace. I když Izraelci na stavbu Národního rozvaděče vody v přepočtu vydali šestkrát víc peněz než Američané na stavbu Panamského průplavu, označovaného za „nejnákladnější projekt veřejného sektoru v americké historii, nešlo jen o finance. Díky rozvaděči bylo možné splnit Ben Gurionův slib, že Izrael přiměje poušť rozkvést. Od stavby Národního rozvaděče ke kvetoucí poušti Izrael urazil nepochybně velký kus cesty.

Jedním z hlavních pilířů řízení vodního hospodářství v každé zemi je rozdělení pravomocí. Zpočátku vodní hospodářství v Izraeli spadalo pod agendu ministerstva zemědělství. Vysvětlení bylo jednoduché: spotřebovalo totiž nejvíc vody. Později se do vodních otázek začala vměšovat jiná ministerstva a gordický uzel administrativního spletence a poltických soubojů se utáhl ještě silněji. V roce 2006 došlo ke změně, která tento mocenský uzel rozsekla. Izrael se rozhodl politiku ze „hry o vodu“ vyřadit. Z Komise pro vodu se stal Vodohospodářský úřad, pověřený rozsáhlými pravomocemi a rozhodování přešlo z politické úrovně na technokratickou.

Po ukončení politických tahanic kolem vody se Vodohospodářský úřad ujal své moci v plné míře. V roce 2008 vyhlásil, že od této chvíle bude každý platit reálnou cenu za vodu, kterou spotřebuje. Izrael totiž cenu vody dlouhá léta dotoval. Důvodem ke změně nebylo jen šetření vodou, ale i snaha načerpat prostředky pro investice do vodohospodářské infrastruktury. Cena vody pro domácnosti ve výsledku stoupla o 40 %. Přechod na placení „reálných“ cen způsobil okamžitý pokles spotřeby o 16 %. Byl to neuvěřitelný výsledek vzhledem k tomu, že dlouhodobá agresivní vzdělávací kampaň měla úspěch v podobě „pouhých“ 8 %, což se tenkrát považovalo za neskutečný úspěch.

 Zároveň odebral úřad obcím pravomoc nakládání s vodou a čištění odpadních vod, místo toho vzniklo několik desítek obecních vodárenských společností. Cílem byla ještě hlubší apolitizace stávajícího systému, v němž si starostové s příjmy z vodného a stočného nakládali, jak chtěli. Oproti tomu nově vzniklé vodárenské společnosti měly za povinnost investovat získané příjmy zpátky do vodohospodářské infrastruktury. Výsledkem těchto téměř okamžitých investic byl pokles objemu úniku vody z obecních vodovodních sítí pod 11 % a ani to nestačilo: úřad si vytyčil cíl snížit úniky na skandálních 7 %. Velkou inovací, která této hranice v některých regionech pomohla dosáhnout, byla technologie monitorování DMR (Distant Meter Reading). Šlo o přístroj, který každých několik hodin posílal údaje o spotřebě vody v rámci každé domácnosti, na jejichž základě byl vypracován „vzorec spotřeby“. Odchylka ve spotřebě mohla znamenat únik, o němž netušil ani samotný odběratel vody. Mezi relativně jednoduché ovšem hojně rozšířené vynálezy, co se podílely na poklesu spotřeby, patří i toaleta s dvojím splachováním. Izrael byl první zemí, co tento typ toalet zavedl povinně, a nezmýlil se ani v tomto. Díky dvojímu splachování mohla domácnost ušetřit až 20 % celkové spotřeby vody.

Přes to, že izraelské vodohospodářství je řízeno centrálně, vláda aktivně podporovala a podporuje soukromé iniciativy nabízející inovace. Pravděpodobně nejznámějším vizionářem v oblasti vodohospodářských technologií i nadále zůstává Simcha Blass, přezdívaný „vodním mužem“. Jeho alternativa k záplavovému zavlažování, tedy technologie kapkového zavlažování, „zaplavila“ celý svět. Tento systém se používá v dalších 110 zemích světa, ovšem ne v tak velké míře jako v Izraeli. Výhody „kapek“ se skutečně nedají přehlednout. Kapková závlaha snižuje spotřebu vody díky dodávání vody ke kořenům zhruba o polovinu, zároveň zpětinásobuje výnosy. Technologie nejen šetří fosilní paliva, ale i předchází znečištění lokálních vodních zdrojů. Metodou fertigace, kde místo obvyklého plošného hnojení polí dostávají rostliny hnojení skrze kapkové zavlažování, dusičnany a fosfor z hnojiv nejsou splachovány do vodních zdrojů.

Nejen izraelské technologie se přizpůsobují rostlinám, platí i opak. Biotechnologie neustálé vyvíjí nové odrůdy agrárních rostlin, které spotřebují co nejmenší množství vody. Izraelští vědci například vyvinuli nový druh pšenice s krátkým stéblem, rajčata s menším počtem listů nebo rostliny s minimalizovanou kořenovou strukturou. Přišli i s další revoluční myšlenkou: vyšlechtili rostliny, jimž bude vyhovovat poloslaná brakická voda. Výsledkem byly sice menší, ale o hodně sladší plodiny, způsobené změněnou buněčnou strukturou a nižším obsahem vody v ní.

Neoddělitelným pilířem izraelského vodohospodářství je i znovuvyužití. Žádná jiná země nepřikládá čištění a recyklaci vody takový význam, jako Izrael, který znovu využívá přes 85 % odpadních vod. Výhody využití splašků v zemědělství oproti dešti jsou paradoxně jednoznačné: jedná se o spolehlivý, stejnoměrný a předvídatelný přísun. Jediný faktor, který jejich objem může značně ovlivnit, je primární spotřeba vody. Zvyšování cen a povědomí o vodní problematice v izraelských domácnostech mělo skutečně za následek ambivalentní změnu: pokles spotřeby znamenal i pokles splašků.

Specifickým úskalím využití splašků v Izraeli je riziko způsobené relativně velkým obsahem soli v recyklované vodě. Řešením vysoké slanosti vody jsou odsolovací zařízení, u nichž izraelské technologie patří ke špičkovým. Mezi významné kroky dopředu v oblasti odsolování vody patří tzv. reverzní osmóza, jejímž „otcem-zakladatelem“ je Sydney Loeb. V procesu reverzní osmózy se mořská voda přivádí na polopropustnou membránu a zbylý koncentrát se vrací zpět do moře. V současné době se její pomocí čistí až 60 % slané vody na celém světě.

Dostatek vody získané díky odsolování má ohromný vliv na ekonomiku, lidské zdraví i vnější politické vztahy. Nově získaná voda také pomáhá zlepšovat životní prostředí. Už v současné době teče v izraelských řekách víc vody, což zmirňuje riziko nadměrného odčerpávání vody z podzemních zdrojů. Nové zdroje vody poskytují i cennou příležitost spolupráce se sousedními zeměmi. Od roku 1994 a 1995 dodává Izrael vodu Jordánsku a Palestině. Vzájemná provázanost v oblasti zásobování vody tu může značně přispívat k mírovému soužití.

Dalo by se shrnout, že úspěch Izraele je bezkonkurenční. Je jedinou zemí, v níž v současné době pokrývá poušť menší plochu než před 50 lety. Přestože s přírodními podmínkami Izraele Česká republika má jen málo společného, jak ukázal rok 2015, neznamená to, že nejsme ohrožení nedostatkem vody. Izraelský příklad by totiž měl být inspirací nejen pro státy, které se suchem a omezenými vodními zdroji bojují už teď, ale i ukázkou dobré připravenosti na „horší časy“. Cestu Izraele můžeme použít jako podrobnou vodohospodářskou příručku nebo obecný model nakládání s jakýmikoliv přírodními zdroji.

Zdroj: Odpadové fórum 4/2017

Autor: Kristina Veinbender