Konec skládek v Evropě?

Skládkování má v České republice a dalších evropských zemích dlouhodobou tradici. Pokud se podíváme do historie, lidé se odjakživa zbavovali odpadu ve svém nejbližším okolí.

Jeho složení se postupně vyvíjelo, a tak z neškodných biologických odpadů, s nimiž se příroda rychle a snadno vypořádala, se staly takové, které životnímu prostředí škodí.

V minulosti byla v každé vesnici rokle, která pojímala místní odpady. Tyto řízené, ale nezabezpečené skládky byly často umístěny v blízkosti vodních zdrojů, kde jejich průsaky začaly kontaminovat okolí. V devadesátých letech proto začaly vznikat řízené a zabezpečené skládky odpadů, které již byly vybaveny systémem geologických bariér doplněných o fóliové těsnění a drenážní systém. Ten zajistil odvedení průsakových vod mimo skládku do jímek, čímž ochránil geologické prostředí v jejím okolí.

Díky významným investicím se odstranil další velký environmentální problém – emise skládkového plynu vznikajícího anaerobním rozkladem biologického materiálu, který tvoří část odpadů. Na provozovaných skládkách se tak začaly postupně budovat biofiltry, následně také fléry ke spalování plynu a hlavně kogenerační jednotky umožňující z produkovaného skládkového plynu získat při jeho odstranění elektrickou energii a teplo. Skládky byly vybaveny monitorovacím systémem, jenž průběžně sledoval, zda nepoškozují své okolí.

Areály současných skládek nejsou pouze hromady odhozených odpadků. Jsou vybaveny několika zařízeními, která slouží k recyklaci (třídicí linky a sběrné dvory). Dále pak zařízeními, jež upravují odpady či snižují, nebo dokonce odstraňují jejich nebezpečné vlastnosti (stabilizační, solidifikační linky, biodegradace). Díky tomu se prosté odhazování odpadů do jámy, jak je skládkování mnohými dodnes označováno, změnilo na soubor sofistikovaných technologií, ke kterým je navíc vybudována dopravní, logistická a ekonomická infrastruktura. 

Česká legislativa upravuje zákaz skládkování od roku 2024 pro směsný komunální odpad (SKO), recyklovatelné a využitelné odpady. Od roku 2015 byla navíc zavedena povinnost třídění bioodpadů. Těmito opatřeními se snaží zákonodárci prostřednictvím Ministerstva životního prostředí (nebo obráceně) reagovat na vzrůstající požadavky Evropské unie v rámci odpadového hospodářství.

V současné době už ani není moderní používat pojem odpadové hospodářství. Nově vše směřuje k tzv. cirkulární ekonomice, zkrátka k balíčku oběhového hospodářství. Tak jako na začátku každé dobré myšlenky, i zde byla rozumná snaha zmírnit závislost Evropy na surovinových zdrojích. A to tím, že ze směsného komunálního odpadu získáme suroviny, které by jinak skončily na skládce bez jakéhokoliv využití. Pokud se budeme zabývat jen surovinami, pak je to správná myšlenka. Pokud někdo vyhodí starý nefunkční nebo rozbitý elektrospotřebič do černé popelnice, je to samozřejmě škoda. Je dobré ho ze SKO získat stejně jako všechno ostatní, co jde znovu využít. V tomto článku se však nechci zabývat cirkulární ekonomikou ani balíčkem oběhového hospodářství, ale stále častěji se opakující otázkou, jaká je budoucnost skládek v Evropě.

Mezi lidmi stále panuje velmi rozšířená představa, že od roku 2024 dojde k úplnému odklonu od skládek odpadů, které se navíc budou postupně uzavírat. Přispívají k tomu i nešťastná vyjádření některých představitelů státu či ministerstev. V odborné sféře je všem jasné, co se pod pojmem zákaz skládkování rozumí. Veřejnost však kvůli tomu může být často uvedena v omyl.

Je potřeba si uvědomit, že zákaz skládkování se skutečně týká pouze směsného komunálního odpadu, který má zmizet z černých popelnic a má být v maximální míře recyklován a tříděn. Na skládky se však neukládá jen tento odpad, ale řada dalšího. Jak jsem již zmínil výše, některé druhy odpadu, stejně jako SKO, by se nemusely ukládat na skládky, protože je můžeme využít energeticky, stavebně, případně surovinově. Nadále však ale zůstává veliká skupina odpadů, kterých se prostě jinak než uložením na skládku nezbavíme. Jedná se o velikou skupinu jak co do počtu katalogových čísel, tak co do počtu tun vzniklých každoročně v České republice.

Na skládky se ukládá velké množství inertních nebezpečných odpadů, u nichž je účinnost případné biodegradace nebo stabilizace natolik nízká, že by se ani po aplikaci těchto úprav s nimi stejně nedalo počítat pro uložení do terénu. Pouze uložením na zabezpečenou skládku tak můžeme předejít tomu, aby se z těchto odpadů neuvolňovaly do životního prostředí nebezpečné látky. Dále se jedná například o odpady ze zpracování ropy charakteru upotřebené filtrační hlinky, odpady z anorganických chemických procesů, odpady z chemických povrchových úprav, z  povrchových úprav kovů a jiných materiálů.

Bez zabezpečených skládek není v současné době myslitelné, aby odpadové hospodářství fungovalo. V České republice není alternativa pro uložení či odstranění těchto odpadů a domnívám se, že je ekonomický nesmysl hledat jiné možnosti. Řádně a podle norem vybudovaná skládka je v první řadě „zabezpečená vana“, ze které není možný únik znečištěné průsakové vody, a pokud je i řádně provozována, tak ani samotných odpadů. Na skládce, respektive na takto zabezpečených plochách je možné a velmi výhodné provozovat několik zařízení najednou. Ať už se jedná o zařízení pro biologickou úpravu odpadů, dále o biodegradační plochy, plochy pro stabilizaci odpadů, recyklační linky apod. Areály skládek nabízejí perfektně fungující infrastrukturu, která umožňuje efektivní nakládání s odpady, jejich přepravu, uložení, využití či odstranění. O tom svědčí i to, že se skládkami jako takovými počítá v plánech odpadového hospodářství jednotlivých krajů i samotná ČR.

Skládky jsou rovněž velmi významným strategickým prvkem z hlediska zabezpečení fungování infrastruktury nakládání s odpady a zajištění základních funkcí státu v oblasti ochrany obyvatelstva v případě živelních katastrof, jako jsou například povodně, nebo nepředvídatelné společenské tenze. Právě v tomto případě se může stát, že významná zařízení na zpracování, recyklaci či energetické využití odpadů nebudou v provozu, jejich kapacita nebude dostatečná nebo jejich provoz bude významně omezen (blackout, stávky, nepokoje). Zato skládka je velmi lehce provozovatelná, případné výpadky dodávky elektrické energie lze jednoduše a efektivně nahradit například stacionárními dieselagregáty.

Na skládky je potřeba nahlížet jako na zařízení, která především v devadesátých letech přinesla skutečně sofistikované a „BATOVÉ“ nakládání s odpady. A také jako na zařízení, jež budou i do budoucna stát vedle nově se vyvíjejících technologií a budou nezbytnou součástí odpadového či oběhového hospodářství.

Mohlo by Vás zajít:

Skládka odpadu v Motole bude potřebovat rekultivaci za víc než miliardu (iDNS.cz, 23.11.2017)

Autor: Zdeněk Bočan, ředitel oddělení využívání odpadů AVE CZ odpadové hospodářství s. r. o.