Více času na podstatné

Souhlasy 2 (na druhou)

01.06.2009 13:29

Otázka:
    Jsme majitelé a uživatelé zařízení pro odstraňování odpadu a vlastníme souhlas pro jeho provoz podle ustanovení § 14, odstavec 1 zákona o odpadech. Přijímáme a zpracováváme na našem zařízení mnoho druhů odpadů, většinou nebezpečných. Při technologických operacích vznikají sekundární odpady, také nebezpečné, které předáváme oprávněným osobám k odstranění. Je jich násobně méně než odpadů přijímaných, protože většina hmotnosti odpadů skončí jako odpadní voda vypuštěním do recipientu. Správní orgán nám vytknul, že na tyto sekundární odpady nemáme souhlas k nakládání ve smyslu § 16 odstavec 3 a vyzval nás, abychom situaci napravili. Je jeho požadavek v souladu se zákonem?

    Otázkou u tazatele jsem zjistil, že jde o klasickou mechanicko-chemickou čistírnu odpadních vod, která zpracovává odpadní vody a tekuté odpady, a při jejím provozu vznikají znečištěné minerální kaly, vyflotovaná vrstva organických látek lehčích než voda a dále běžné provozní odpady (zářivky, čisticí tkaniny apod.).
    Nahlédnutím do textu shora citovaného odstavce třetího § 16 (povinnosti původců) zákona o odpadech zjistíme, že pro nakládání s nebezpečnými odpady musí mít jejich původce úřední souhlas. Toto ustanovení má bezesporu své opodstatnění, protože některé odpady jsou pro životní prostředí látkou nebezpečnou a je potřebné zajistit, aby s nimi nemohl nakládat kdokoli, třeba i způsobem životní prostředí zjevně ohrožujícím.
    Výjimku, uvedenou v témže odstavci, tvoří situace, kdy původce má souhlas k provozu zařízení podle § 14 odstavce 1, které je schopno tyto odpady využít, odstranit či alespoň shromáždit před jejich dalším nakládáním a to tak, že nehrozí nebezpečí. I to je logické, protože pokud úřad uzná, že původce odpadů je do té míry odborně potentní, aby mohl sám provozovat zařízení k nakládání s nebezpečnými odpady, potom je jistě schopen s nimi nezávadně nakládat i v obecném slova smyslu a samostatný souhlas není nutný.
    Ustanovení § 14 je v odstavci 1 pojednáno obecně, není tedy cíleno pouze na původce odpadu, ale na každého, kdo zařízení pro nakládání s odpadem provozuje. Z toho lze dovodit jediné - že nejen původce, definovaný v § 4 zákona pod písmenem p), ale i oprávněná osoba, definovaná tamtéž pod písmenem r), jsou těmi, se kterými je vedeno správní řízení o udělení souhlasu s provozem zařízení, zakončené v pozitivním případě správním rozhodnutím.
    Podrobnosti o tom, jak je to vlastně s právem předání a převzetí odpadů, jsou jednak v ustanovení § 12, odstavec 3, kde se hovoří o tom, že pouze ten, který má právo provozu zařízení k nakládání s odpady, má také právo odpady převzít, a dále v ustanovení § 16, odstavec 4, kde se hovoří o vlastnictví odpadů a době, po kterou je původce či následně oprávněná osoba za nakládání s odpady odpovědný.
    Výše uvedený text, opakující některá chronicky známá ustanovení zákona, jsem zařadil proto, aby bylo mimo jakoukoli pochybnost řečeno, že při provozu zařízení k nakládání s odpady je při plnění povinností a uplatňování práv lhostejné, zda jde o původce či o oprávněnou osobu. Krátce řečeno, že výjimka pro provozovatele zařízení z povinnosti mít samostatný úřední souhlas i pro nakládání s odpady se týká i oprávněných osob, přestože to není v zákoně explicitně napsáno. Praxe v našem případě ostatně tento můj názor potvrdila, protože na přijímané odpady úřady samostatný souhlas pro nakládání s nimi nepožadovaly (souhlas podle § 14 odstavce 1 jim logicky stačil).
    Zopakuji-li důvod, pro který je třeba, aby osoby, které s nebezpečnými odpady nakládají, měly úřední souhlas, potom je to pro obecnou nebezpečnost těchto látek pro životní prostředí. A tento souhlas dostane pouze ten podnikatelský subjekt, který úřadům prokáže své schopnosti chovat se tak, aby při nakládání s nebezpečnými odpady nebylo ohroženo životní prostředí. V našem případě musel provozovatel speciální čistírny odpadních vod při správním řízení bezesporu věrohodně prokázat, že má vyhovující techniku a schopnou obsluhu a splňuje i další podmínky, které dávají reálnou naději, že nedojde k nežádoucím situacím. Pokud úřad schopnosti provozovatele uznal a souhlas vydal, potom není důvod se domnívat, že by týž podnikatelský subjekt nezvládl řádně nakládat i s odpady, které mu při provozu zařízení jako sekundární vznikají. A proto není ani důvod podrobit tohoto provozovatele dalšímu řízení, na jehož konci bude další formální souhlas s něčím co doslova "nemůže neumět".
    Podle mého přesvědčení je dikce § 16 odstavce 3 taková, že bych si druhou část jeho textu dovolil přeložit do češtiny takto: "Provozovatel zařízení k nakládání s nebezpečnými odpady, který má úřední souhlas k jeho provozu, má automaticky i souhlas k nakládání se všemi odpady, které se provozu tohoto zařízení jakkoli dotýkají a to v jakékoli fázi technologického procesu - tedy s odpady přijímanými, zpracovávanými i vznikajícími."

Odpověď:
    Ze zákona nevyplývá, že by se výjimka podle druhé části třetího odstavce § 16 vztahovala jen na nebezpečné odpady do zařízení přijímané. Požadavek úřadu nemá oporu v zákoně a případně udělený souhlas je nadbytečný.

Poznámka 1.
    V textu jsem pro krátkost použil výraz "zařízení pro nakládání s odpady", kterým jsem nahradil v zákoně užité spojení "zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů".

Poznámka 2.
    Vyzvaný provozovatel zařízení požadavku úřadu vyhověl, o souhlas požádal a bylo mu vyhověno. (Všichni jsou spokojeni - jen mandatorní výdaje našeho státního rozpočtu jsou zase o kousek obéznější.)

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Array