Zpracování bioodpadu ve vyhnívacích nádržích čistíren - 2.

Otázka:
    Na naši čistírnu odpadních vod, která má kompletní kalové hospodářství s termofilním vyhníváním, dovážíme také malé množství odpadních vod a malé množství biologicky rozložitelných odpadů autocisternami. Na využití odpadů máme vydaný souhlas příslušného úřadu, a to podle § 14 odstavec 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon). Vyskytly se hlasy, že takový souhlas na provoz zařízení nepotřebujeme, že je možno postupovat podle § 14 odstavec 2. Jaký na to máte názor a co je v našem případě třeba považovat za zařízení, na něž byl vydán souhlas.

    Z dostupné dokumentace plyne, že dovážené odpady (a také dovážené odpadní vody, těch se však problém netýká) jsou dvojího druhu. Méně znečištěné, které se na čistírně vypouštějí na vstup odpadních vod přitékajících kanálem a projdou celou čistící linkou. A více znečištěné, tedy s vysokým podílem biologicky rozložitelných látek, které se míchají s čistírenskými kaly a společně s nimi vstupují do vyhnívacího procesu.     Již z tohoto zjištění je zjevné, že nelze pojem zařízení zužovat jen na kalové hospodářství, jak by se mohlo zdát, protože některé odpady jsou zpracovávány aerobní cestou společně s odpadními vodami a proto jsou pro jejich využití potřebné všechny objekty čistírny. Při takovém způsobu využívání je tedy "zařízením" nutně celá čistírna odpadních vod. Mělo by to být patrné na první pohled z textu správního rozhodnutí, kterým byl pro zařízení udělen souhlas a také ze schváleného provozního řádu. V našem případě, jak jsem se přesvědčil, to ale příliš jasné nebylo.     Ustanovení § 14 zákona slouží k tomu, aby byl příslušným orgánům ochrany životního prostředí umožněn dozor nad nakládáním s odpady v zařízeních, kde se, většinou konečným způsobem, zpracovávají. Jde tedy o zařízení [definici viz v § 4, písmeno e) zákona], které je pro sběr, výkup, využívání či odstraňování odpadů vybudováno a regulace jeho výstavby se děje ve správním řízení o povolení stavby - viz odstavec 4 uvedeného § 14. Stavbu po provedeném řízení povoluje klasický stavební úřad, který má jako povinnou součást kolaudační dokumentace souhlas příslušného úřadu s provozem takové stavby. Byť to není v zákoně explicitně napsáno, předpokládá se, že v zařízení se bude nakládat výhradně, nebo alespoň především, s odpady, neboť právě nakládání s nimi je důvodem této stavby.     Takto koncipovaným zařízením ovšem čistírna odpadních vod není. Ta byla vybudována jako vodní (dříve vodohospodářské) dílo s cílem čištění odpadních vod. Teprve postupem času se stala a z dokumentace plyne, že jen ve velmi malé míře, také zařízením pro zpracování odpadů. Neutrální výraz zpracování používám proto, že je diskutabilní, zda jde z hlediska odpadářské terminologie spíše o využívání či odstraňování odpadu. Ostatně ustanovení § 33a zákona, hovořící o bioodpadu, používá tento výraz rovněž. Odpady se na čistírně zpracovávají proto, že je to technologicky výhodné, ať už v aerobní či anaerobní části.     Z hlediska materiálových toků je čistírna odpadních vod zařízením, do kterého vstupuje znečištěná odpadní voda, která je postupně podrobena různým technologickým (fyzikálním, chemickým, biochemickým) operacím, a vystupuje vyčištěná voda, odvodněný kal (také písek a shrabky) a bioplyn. Surovinou je tedy odpadní voda, výrobkem vyčištěná voda, vedlejším produktem bioplyn a zbytek jsou výrobní odpady. Pokud do takto nastavené technologie kromě odpadních vod dodáme také biologicky rozložitelné odpady vhodných fyzikálních vlastností, jde z hlediska látkových toků také o surovinu, která je v některých případech velmi blízká odpadní vodě. A protože tyto odpadní materiály jsou čistírenskými postupy bez problémů zvládnuty, je naplněna jedna z podmínek ustanovení § 14 odst. 2 zákona (vhodnost suroviny). Druhou zásadní podmínkou je, že takovéto nakládání s odpady nebude znamenat porušení jiných právních předpisů. V našem případě jde o zákon o vodách, podle kterého se stanovují koncentrační limity sledovaných zbytkových látek ve vyčištěné vodě. Pokud jsou limity plněny, je splněna i tato podmínka. (Pokud by tomu tak nebylo a zpracování odpadů by mělo příčinnou souvislost se zhoršením kvality vyčištěných vod, potom by provozovatel takovou činnost bezesporu omezil nebo zcela ukončil.)     Nelze tedy jinak, než konstatovat, že čistírna odpadních vod, zpracovávající přiměřené množství vhodných bioodpadů, je zařízením podle ustanovení § 14 odstavce 2 zákona a její povolování (vydání souhlasu formou správního rozhodnutí) podle ustanovení § 14 odstavce 1 je minimálně zbytečné, ne-li v rozporu se zákonem.     Nabízí se tedy otázka, zda je účelné takovou věc napravovat. Jsem zásadním nepřítelem zbytečného úřadování a pokud současný provoz a povinnosti z něj plynoucí provozovatele čistírny nadměrně nezatěžují, tak je možno ponechat status quo. Na druhé straně odstraňovat vady v právním stavu by měla být jedna ze zásad fungování veřejné správy. Problém vidím v tom, že výše uvedený rozbor situace bude mnoha konkrétními úředníky označen za vadný, a to nejen u stávajících souhlasů, ale i v případě nových žádostí, přesněji při provozu čistíren bez takového souhlasu. To už ovšem není věcí odborného časopisu.

Odpověď:
    Zařízením ve smyslu zákona o odpadech je v případě ČOV, která zpracovává dovážené odpady nejen v kalovém hospodářství, ale i ve vodní lince, celá tato čistírna. Čistírna odpadních vod, zpracovávající přiměřené množství vhodných odpadů, není zařízením podle ustanovení § 14 odstavec 1 zákona, ale jde o využívání odpadů ve smyslu ustanovení § 14 odstavec 2. Její provozovatel tedy nepotřebuje k nakládání s odpady souhlas příslušného úřadu.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.c