Vlastnosti stavebních a demoličních odpadů a recyklátů z hlediska životního prostředí

PŘEDPLATNÉ / INZERCE / VÍCE

Základním motivátorem provádění testů odpadů ze stavební činnosti je bezesporu platná legislativa definující požadavky na obsah kontaminantů a vlastnosti materiálů vznikajících při stavební a demoliční činnosti z hlediska dalšího nakládání s nimi. Jaké jsou praktické zkušenosti s těmito odpady z hlediska poskytovatele analytických služeb?

Platné právní předpisy popisující nakládání s materiálem vznikajícím při stavební a demoliční činnosti jsou odborné veřejnosti velmi dobře známy. Z hlediska každodenní činnosti analytické laboratoře ve vztahu se zákazníky z řad stavebních firem, odpadových společností či provozovatelů zařízení pro zpracování SDO se škála legislativních požadavků povětšinou zužuje na prokazování složení a vlastností SDO, které by umožnily co nejekonomičtější nakládání s těmito materiály.

V současné situaci to většinou znamená zejména stanovení parametrů definovaných vyhláškou MŽP č. 294/2005 Sb., a to tabulek z přílohy č. 10 (tab. 10.1 a 10.2, popř. 10.4). Pokud SDO splní limity stanovené v tab. 10.1 a 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. a jsou upraveny podle požadavků této vyhlášky (zejména úprava zrnitosti a jeho roztřídění na velikostní frakce a materiály), je možno jej ukládat na povrchu terénu – využít jako technologický materiál pro skládky odpadů, k rekultivaci vytěžených lomů či k terénním úpravám nebo rekultivacím lidskou činností postižených pozemků.

Relativně častý je také požadavek na splnění těchto limitů pro příjem materiálu do recyklačních zařízení, případně prokázání těchto limitů pro recykláty, které tato zařízení produkují. Uvedené způsoby nakládání jsou přitom méně ekonomicky (a také ekologicky) náročné než uložení na skládku jakožto odpadu, případně mohou přinášet i ekonomický zisk (recyklační střediska).

U konstrukčních vrstev pozemních komunikací se laboratoř setkává s požadavkem na zhodnocení obsahu dehtu (resp. obsahu polyaromatických uhlovodíků (PAH)) pro určení dalšího nakládání s těmito materiály zejména z hlediska jejich opětovného využití při stavbách vozovek, recyklace a výroby asfaltových materiálů.

Mezi legislativou a praxí

V rámci laboratorní činnosti nám zákazníci kladou řadu otázek, které jsou dokladem toho, že mezi původci SDO a zařízeními pro jejich ukládku a recyklaci není zcela jasno ohledně plnění příslušných požadavků.

• Je opravdu materiál vždy odpad (a musí se tedy podrobit limitům vyhlášky č. 294/2005 Sb.), i když se následně zpracovává v recyklačním zařízení na výrobek? Proč to není vlastně surovina?

• Je tedy nutné vždy prokazovat vlastnosti materiálu z hlediska limitů pro odpady z tabulek 10.1 a 10.2 na vstupu do recyklačních zařízení?

• Je nutné prokazovat vlastnosti recyklátů vzniklých z SDO z hlediska limitů pro odpady z tabulek 10.1 a 10.2 na výstupu z recyklačního zařízení? Je to nutné vždy nebo jen pokud se nekontrolují vstupy?

• Jaká je správná frekvence prokazování (četnost analýz)?

• „Proč musím splňovat limity pro vytěženou zeminu, když kdekoliv v okolí je neplní ani ornice“?

Odpovědi jsou jistě k nalezení v legislativě, nicméně bohužel nemálo provozních řádů, jež jsou v platnosti u recyklačních zařízení, nedává na výše uvedené dotazy jednoznačné odpovědi.

Nastavené limity

Vzhledem k nastaveným limitním hodnotám zejména v tabulce 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb., panuje obava (často oprávněná), že nevyhovující výsledek diskvalifikuje materiál z dalšího využití a ten bude muset skončit na skládce za významně jiných ekonomických a ekologických nákladů.

Dlužno poznamenat, že se málo využívá legislativou povolené možnosti prokázat zvýšené hodnoty parametrů z tabulky 10.1 v místě uložení/využití materiálu, což umožní umístit na dané místo i materiál, který vykazuje i mírně vyšší hodnoty nežli jsou limity z tabulky 10.1.

Ani nové materiály nevyhoví

Požadavky vyhlášky č. 294/2005 Sb. nesplňují ani některé nově vyrobené stavební materiály. Například asfalt mívá již z definice svého materiálového složení vysoký obsah uhlovodíků C10-C40, v betonu se může nacházet nadlimitní množství arsenu, který byl obsažen v použitém kamenivu.

Tyto parametry se u nových výrobků standardně nesledují, ale ve chvíli jejich odstraňování a tudíž vzniku SDO nemůže tento materiál limity splnit, přestože nikterak nedošlo k jeho sekundární kontaminaci. Je tedy k diskusi, zda jsou pro určité typy materiálů v rámci SDO některé parametry vůbec splnitelné a z hlediska jejich následného opětovného využití vhodné.

Bylo by tedy vhodné navrhnout takové sady parametrů a jejich limity, které by zohledňovaly jednak typ materiálu a jednak jeho následné možné využití. První pokusy takováto pravidla legislativně zakotvit již probíhají.

Kontrola materiálů

Rozhodně nechceme rezignovat na kontrolu složení SDO z hlediska látek nebezpečných pro životní prostředí, ba naopak. V praxi je stavební materiál/ odpad po recyklaci (vytřídění a úprava zrnitosti) reálně používán na povrchu terénu, čili je vystaven vlivům prostředí a je třeba zajistit, že toto prostředí nebude nikterak poškozeno či ohroženo.

V recyklačních střediscích se většinou neprovádí aktivní dekontaminace přijatého materiálu (vyjma jeho třídění) z hlediska obsahu látek sledovaných v rámci tabulky 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. V reálné praxi chybí taktéž jednotný přístup k otázce odběru vzorků (kdo je oprávněn odebírat, jaké postupy odběru mají být uplatněny), pravidel pro četnost prokazování splnění limitů a také certifikace recyklátu jakožto výrobku ne vždy obsahuje systematické ověřování vlivu na životní prostředí.

K uvážení je, zda by bylo vhodné, po vzoru např. Rakouska, vše definovat vyhláškou zohledňující následný osud materiálu po recyklaci a současně jeho „přirozené“ vlastnosti z hlediska typu materiálu. Současně je třeba i za současné právní úpravy zajistit kvalitní provozní řády ze strany povolujících autorit. Pouhý odkaz „provádí se dle vyhlášky“ není bohužel dostatečnou zárukou odpovídající kontroly. Následně striktně vyžadovat provádění testů, rozborů a kontrol ve stanoveném rozsahu s jasně danou odpovědností za jejich provedení.

Legislativní požadavky na různé odpady

Významnou poznámkou v souvislosti s legislativou je diskrepance mezi požadavky na obsah arsenu v sedimentech pro využití na zemědělskou půdu (limit 30 mg/kg sušiny podle vyhlášky č. 257/2009 Sb.), respektive požadavky na kaly z čistíren odpadních vod pro využití na zemědělskou půdu (limit 30 mg/kg sušiny podle vyhlášky č. 437/2016 Sb. sušiny) a požadavky na odpady pro využití na povrchu terénu podle vyhlášky č. 294/2005 Sb. (limit 10 mg/kg sušiny).

Velmi důležitou součástí celého procesu je nejen vlastní rozbor v akreditované laboratoři, ale zejména také nezávislý odběr vzorků provedený odborně a dle normovaných požadavků na vzorkování velkých množství materiálů. Jakkoliv kvalitně a správně provedený rozbor nemůže být vypovídající, pokud nebyly vzorky odebrány podle příslušných dokumentovaných postupů a nebyly provedeny nezávislou osobou.

Statistická data

Za roky 2014 – 2016 zpracovala naše laboratoř na tři tisíce vzorků asfaltů, zemin, betonu, cihel a bylo provedeno porovnání s limity tabulek 10.1 a 10.2 (tab. 1).

Z tabulky č. 1 je zřejmé, že limitujícím faktorem jsou zcela obecně zejména arsen, polyaromatické uhlovodíky (PAU) a zejména pro asfalty uhlovodíky C10-C40. Ekotoxikologické testy naproti tomu ve velkém procentu splňují limity vyhlášky. Zatímco PAU a uhlovodíky C10-C40 jsou antropogenního původu (většinou sekundární kontaminace materiálů během využívání staveb), obsah arsenu je často dán přirozeným obsahem tohoto kovu v materiálech (i původních použitých na výrobu betonu, cihel…), sekundární kontaminace arsenem při využívání staveb je v menší míře (nátěry, průmysl s arsenem nakládající). Problematické se v rámci analýz vzorků ukázaly také asfalty (tab. 1). Vzorky zemin, betonů nebo cihel dosahovaly při analýzách poměrně vysoké shody s požadovanými limity.

Jak zvýšit recyklaci SDO

Podle našeho názoru by pro kontrolované zvýšení možností recyklace SDO mohlo pomoci několik bodů:

Jasná legislativa pro bezpodmínečné vzorkování nezávislou osobou a zavedení povinné frekvence vzorkování. Je třeba vzít v úvahu možnost reprezentativního odběru vzorků materiálů a současně nadměrně ekonomicky nezatěžovat recyklační zařízení.

Bylo by vhodné navrhnout specifické sady parametrů a jejich limity zohledňující jednak typ materiálu a jednak způsob jeho následného využití. Tyto parametry by měly umožnit recyklaci materiálů a být striktně vyžadovány pro vyrobené recykláty (v rámci případného pravidelného monitorování vlastností výrobku/recyklátu).

Uvážit, zda je vhodným přístupem stanovování absolutních koncentrací škodlivin v sušině nebo by bylo vhodnější stanovování vyluhovatelnosti těchto látek z materiálů, a to preferenčně pomocí perkolačních výluhů.

Sladit požadavky na obsah arsenu v odpadech dle vyhlášky č. 294/2005 Sb., s vyhláškou č. 257/2009 Sb., pro sedimenty pro využití na zemědělskou půdu a vyhláškou pro čistírenské kaly dle vyhlášky č. 457/2016 Sb., pro využití na zemědělskou půdu.

Zajistit bezvýhradné prokazování vlastností SDO, což povede k tomu, že společnosti, jež plní legislativní požadavky a investují do vhodných technologií pro produkci dále využitelného materiálu s ohledem na životní prostředí budou vysoce konkurenceschopné a materiálové toky SDO budou tím pádem plynout zejména skrze tyto firmy a budou tím i pod lepší kontrolou.

Autor: Ing. David Kotrba, ALS Czech Republic, s.r.o.

Zdroj: Odpadové fórum č.3/2018