Současný systém podpory KVET je nastaven podle výkonu zařízení produkujících teplo a elektrickou energii. Nový systém podpory má zohlednit druh používaného paliva, účinnost jednotlivých zařízení a další aspekty tak, aby výše podpory byla transparentní a nastavila rovné podmínky pro všechny subjekty podnikající v tomto sektoru.

Česká republika, stejně jako i Polsko, Dánsko a některé další země se vyznačuje velkým podílem centrálního zásobování teplem (CZT), na které je připojena více než třetina obyvatelstva. Díky své efektivnosti má kombinovaná výroba elektřiny a tepla pozitivní vliv na výši cen pro konečného spotřebitele.

„Energetický regulační úřad souhlasí s podporou zdrojů, které mají vysokou energetickou účinnost a jsou výhodné z hlediska cen i z hlediska ochrany našeho životního prostředí. Mezi takovéto zdroje patří i KVET. Pro jeho podporu, hovoří i skutečnost, že z celkového objemu výroby energie z obnovitelných zdrojů (OZE) tvoří podíl KVET 51 procento, ale výše podpory z celkových finančních vícenákladů pro OZE je pouhých 2,5 procenta. Naproti tomu fotovolatické zdroje mají celkový podíl výroby 11,5 procenta a finanční podpora činí 68 procent.“ prohlásila Alena Vitásková, předsedkyně Energetického regulačního úřadu.

Zdroj: ERU

Zdroj: solarninoviny.cz

Další informace: Plán legislativních prací vlády na rok 2012

Další informace: Plán legislativních prací vlády na rok 2012

Prioritní osa 1 - Zlepšování vodohospodářské infrastruktury a snižování rizika povodní

Oblast podpory 1.2 - Zlepšení jakosti pitné vody

Podporované aktivity (typy projektů):

• výstavba, rekonstrukce a intenzifi kace úpraven vody, zdrojů pitné vody zásobují-
  cích více než 2 000 obyvatel,
• výstavba a dostavba přivaděčů a rozvodných sítí pitné vody a souvisejících objektů
  sloužících veřejné potřebě v obcích nad 2 000 obyvatel
• výstavba, rekonstrukce a intenzifikace úpraven vody, zdrojů pitné vody, výstavba
  a  dostavba  přivaděčů  a  rozvodných  sítí  pitné  vody  včetně  souvisejících  objektů
  sloužících veřejné potřebě v  aglomeracích pod 2 000 obyvatel, které jsou zároveň
  umístěny v územích vyžadujících zvláštní ochranu, tj. národní parky a chráněné krajinné oblasti včetně jejich ochranných pásem, lokality soustavy Natura 2000, ochranná pásma vodních zdrojů, ochranná pásma přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod, chráněné oblasti přirozené akumulace vod
  (CHOPAV) a v povodí vodního díla Nové Mlýny . Tato aktivita bude podporována
  pouze jako součást komplexního řešení zásobování vodou a odvádění a čištění od-
  padních vod v těchto aglomeracích se související aktivitou v podoblasti intervence
  1.1.1. (komplexní řešení jako součást žádosti nebude požadováno v těch aglome-
  racích, které předchozí podmínku komplexního řešení splňují).

Omezení výzvy: Pokud  se  podporovaná  aktivita  bude  týkat  výstavby  a  dostavby  přivaděčů  a  rozvodných sítí pitné vody, bude tato aktivita podporována pouze v případě napojení nových obyvatel  na  vodovodní  síť  nebo  v  případě  připojení  obyvatel  na  jiný  zdroj  z  důvodu nevyhovujícího zásobování vodou ze stávajícího zdroje. Podpora se nebude vztahovat na rekonstrukce přivaděčů a rozvodných sítí pitné vody. Příjemce podpory v žádosti doloží, že splňuje podmínky pro způsobilost žadatele i provozování infrastruktury dotované z OPŽP včetně infrastruktury související, ve smyslu aktuální Metodiky pro žadatele rozvádějící podmínky přílohy č. 7 Programového dokumentu OPŽP.

Typ žadatele: Detailní soupis přijatelných příjemců podpory je uveden v platné verzi Implementačního dokumentu OPŽP, zároveň je nutné zohlednit definici žadatele dle aktuální verze Metodiky  pro  žadatele  rozvádějící  podmínky  přílohy  č.  7  Programového  dokumentu OPŽP (viz kapitola 2.1).

Další informace:

Žádosti o podporu (kritéria přijatelnosti, způsobilé výdaje) musí být v souladu s Programovým dokumentem OPŽP, Implementačním dokumentem OPŽP a výzvou pro podávání žádostí.

Podmínky pro podávání žádostí jsou uvedeny v aktuálním znění  Směrnice MŽP č. 3/2011 pro předkládání žádostí a o poskytování finančních prostředků pro projekty z OPŽP včetně spolufinancování ze SFŽP ČR, případně její novelizaci. Žádost je možné elektronicky odeslat prostřednictvím informačního systému BENE-FILL od 6 hodin prvního dne lhůty stanovené pro příjem žádosti. Žádost je třeba doručit na příslušná krajská pracoviště SFŽP ČR do 16 hodin posledního dne lhůty. V případě zaslání žádosti poštou je třeba počítat s přiměřenou časovou rezervou.

Všechny závazné dokumenty jsou k dispozici na internetových stránkách OPŽP v sekci dokumenty ke stažení.

Dokumenty ke stažení:

Text XXXIV. výzvy OPŽP
Hodnotící kriteria pro XXXIV. výzvu OPŽP

Zdroj: SFŽP

Třetí ročník technologického a obchodního kooperačního setkání se uskuteční 29. 2. až 2. 3. 2012 ve Valencii.

setkání proběhne v rámci veletrhů životního prostředí a enertetiky:

-EGÉTICA-EXPOENERGÉTICA: veletrh energie

-ECOFIRA: Mezinárodní veletrh životního prostředí

-NOVABUILD: nízkoenergetické domu, udržitelný rozoj

-Greenup: veletrh udržitelnosti krajiny a územního plánování

-EFIAQUA: veletrh vodního hospodářství

více informací

Zdroj: ISPOP

zdroj: www.nazeleno.cz (obr: http://green.autoblog.com)

Jedná se především o trend vývoje celkových emisí a příspěvky jednotlivých sektorů k jejich produkci v letech 1990 – 2009 s aktualizací pomocí agregace a doplnění emisních dat na základě národních celkových a sektorových emisí za rok 2011 oficiálně hlášených v rámci UNECE LRTAP Convention, EU NEC Directive a EU – MM/UNFCCC. Nedílnou součástí indikátorů jsou také analýzy vývoje emisí ovlivňující ozonovou vrstvu, kyselé deště a kvalitu ovzduší. Mezi čtyři klíčové indikátory kvality ovzduší EEA tzv. Core Set of Indicators (CSI) patří:

• CSI001 assessment: Emissions of acidifying substances
• CSI002 assessment: Emissions of ozone precursors
• CSI003 assessment: Emissions of primary particulate matter and secondary particulate matter precursors
• CSI006 assessment: Production and consumption of ozone depleting substances

Aktualizace se týkala i šesti podpůrných indikátorů kvality ovzduší:

• APE001 assessment: Sulphur dioxide emissions
• APE002 assessment: Nitrogen oxides emissions
• APE003 assessment: Ammonia emissions
• APE004 assessment: NMVOC emissions
• APE005 assessment: Heavy metal emissions
• APE006 assessment: POPs emissions

Zdroj: převzato CENIA (zdroj: http://www.eea.europa.eu/)

Zdroj: ECHA

Zdroj: ECHA

Další zajímavosti na www.EurActiv.cz:

EU chce zlepšit kvalitu povrchových vod - Evropská komise chce, aby voda v řekách, jezerech a pobřežních vodách byla kvalitnější a nebyla kontaminovaná chemickými látkami, které mohou nepříznivě ovlivňovat životní prostředí a představovat potenciální riziko i pro zdraví lidí a zvířat. Navrhla proto rozšířit seznam znečišťujících chemikálií o 15 nových látek, které se běžně nacházejí třeba v antikoncepčních pilulkách nebo jiných hormonálních lécích.

Oettinger: Energetická politika EU by se měla „europeizovat“ - Liberalizace unijní energetiky nepostupuje tak, jak si politici původně slibovali, a proto by členské státy s dokončením vnitřního trhu s energií měly více spoléhat na unijní instituce. Za tímto účelem by na ně měly přenést některé ze svých pravomocí – například v oblasti sestavování energetického mixu, uvedl ve svém projevu evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger.

[studie ke stažení] / [celá zpráva]

Zdroj: ECHA

Únorové číslo má hlavní téma BIOLOGICKY ROZLOŽITELNÉ ODPADY. Součástí čísla je komerční příloha STROJE A ZAŘÍZENÍ PRO ÚPRAVU A VYUŽITÍ BIOODPADŮ.

V rubrice Pod lupou soudního znalce (dříve Fórum ve Fóru) se Ing. Barchánek zaměřil na platné dokumenty v souvislosti s nezákonným uložením pokuty. V rozhovoru se ředitelkou odboru ekologie MPO Ing. Pavlínou Kulhánkovou se věnujeme druhotným surovinám a legislativě odpadového hospodářství. Reportáž popisuje poměry u kontejnerů na velkoobjemový odpad. Polemika nabízí několik úhlů pohledu na dotace. A to samozřejmě není všechno.

Na adrese dupress@seznam.cz si lze objednat nejen roční předplatné.

Kompletní obsah čísla.

Navrhovaná novela zákona o integrované prevenci zahrnuje zejména následující okruhy:

•    Úpravy a doplnění definic pojmů.
•    Úpravy a rozšíření průmyslových činností v příloze č. 1.
•    Posílení role nejlepších dostupných technik (BAT).
•    Stanovování emisních limitů v povolovacích řízeních podle závěrů o BAT.
•    Zavedení zvláštních podmínek pro ochranu půdy a podzemních vod.
•    Vymezení kontroly zařízení provozovaných v režimu integrované prevence.
•    Optimalizace postupů při výměně informací o BAT, nové nastavení systému výměny informací o BAT.
•    Podpora nově vznikajících technik.
•    Přezkum integrovaného povolení v návaznosti na vydání nebo revizi Referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách (BREF) a dalšího změny právní úpravy přezkumu.
•    Posílení role krajských úřadů  při vymezování zařízení.
•    Zjednodušení odvolacího řízení.
•    Zrušení a zánik integrovaného povolení, přechod zařízení mimo režim integrované prevence.
•    Úpravy a doplnění skutkových podstat správních deliktů a optimalizace výše sankcí.
•    Legislativní zakotvení informačního systému integrované prevence.
 

Dokumenty ke stažení:

Materiál, Příloha k materiálu

Dokument ke stažení: Schválené a zamítnuté projekty z XXV. a XXVI. výzvy (PO2, 2. Skupina projektů) - ke dni 30. 1. 2012

Čistá spotřeba elektřiny v Česku loni meziročně klesla o jedno procento na 58,63 terawatthodin. Hrubá výroba elektřiny vzrostla o zhruba dvě procenta na 87,56 TWh. Vyplývá to z údajů Energetického regulačního úřadu (ERÚ). Výrazně se loni zvýšila výroba ze solárních elektráren.

Fotovoltaické zdroje vyrobily do konce listopadu více než dvě terawatthodiny elektřiny. Předloni za celý rok činila produkce 616 gigawatthodin. Důvodem je více než čtyřnásobný nárůst instalovaného výkonu solárních zdrojů v roce 2010 na 1953 MW. Loni se však jejich licencovaný výkon kvůli přísnějším podnikatelským podmínkám zvýšil jen o šest megawattů, a proto v příštích letech by měl jejich další rozvoj růst jen pozvolna.

U velkoodběratelů, zejména velkých průmyslových podniků, vzrostla loni spotřeba elektrické energie o dvě procenta na 34,82 TWh. U maloodběratelů, včetně domácností, loni klesla spotřeba o více než pět procent na 22,25 TWh.

Čistý vývoz elektřiny loni přesáhl 17 TWh a byl tak o více než terawatthodinu vyšší než poslední rekordy z let 2003 a 2007.

V loňském roce rostla výroba elektřiny také u dalších obnovitelných zdrojů. Bioplynové stanice vyrobily přes 700 GWh, což představuje meziroční růst o zhruba 30 procent. Nejvíce se na loňské výrobě elektřiny podílely uhelné elektrárny, jejichž produkce činila více než 45 TWh. Zhruba třetinu elektřiny loni vyrobily jaderné elektrárny Temelín a Dukovany.

Zdroj: www.biom.cz (zpráva ČTK)

Jednání se zúčastní za MŽP také kolegové oddělení ochrany před povodněmi, dále zástupci projektových manažerů SFŽP, provozovatelé Povodňového informačního systému  Hydrosoft Veleslavín. V případě zájmu bude možné problematiku (zejména naplňování Editoru dat dPP ČR a kompatibilitu s POVIS) konzultovat se zástupci Hydrosoft Veleslavín před jednáním, případně po skončení (na konzultaci je třeba se dohodnout předem). Předpokládáme ukončení jednání do 16,30 hod.

Zaslání informace k počtu účastníků za firmu a to minimálně 2 dny předem je možné na mail michaela.brejchova@mzp.cz.

Další infromace ZDE

zdroj: OPŽP

[více o povolování]

Zdroj: ECHA

Dokumenty ke stažení: Směrnice a metodický pokyn

Z tuzemských obnovitelných zdrojů energie se v loňském roce nejvíce rozvíjely bioplynové stanice. Instalovaný výkon těchto zdrojů, na které Energetický regulační úřad (ERÚ) vydal licence, vzrostl o 63 megawattů na 168 MW. Naopak výkon solárních elektráren se zvýšil jen o šest megawattů na celkových 1959 MW. Vyplývá to z údajů ERÚ.

V roce 2010 kvůli výhodné podpoře vzrostl instalovaný výkon solárních zdrojů více než čtyřnásobně na 1953 MW. Stát následně ale zpřísnil podmínky pro solární investory, což mělo za následek mnohem menší rozvoj fotovoltaiky v loňském roce. Za loňský rok přibylo 158 zařízení, přitom v roce 2010 vzniklo téměř nových 7000 zdrojů.

Výhodné dotace naopak loni umožnily růst bioplynových stanic, jejich počet se za loňský rok zvýšil o 84 provozoven na 264. Stát se však začal obávat, že u bioplynu vznikne stejný problém jako u fotovoltaiky, jejíž rozvoj se promítl do zdražení elektřiny. Ministerstva zemědělství a průmyslu a obchodu proto loni zrušila dotační programy pro bioplyn. Resort zemědělství ale pod novým ministrem Petrem Bendlem v listopadu dotace obnovil.

Loňský rok provázel také velmi malý nárůst v instalovaném výkonu větrných elektráren. Zvýšil se o tři megawatty na 218 MW. Podobná situace byla u malých vodních elektráren, jejichž instalovaný výkon loni vzrostl jen o 1,5 MW na 142 MW.

V příštích letech podle ERÚ poroste výkon solárních elektráren jen mírně. Distribuční společnosti nedávno znovu umožnily připojování nových zdrojů na střechách budov. Podle provozovatele přenosové soustavy ČEPS za letošní rok může být bezpečně připojeno 65 megawattů slunečních a větrných elektráren.

Podle Národního akčního plánu pro obnovitelné zdroje mají tyto takzvané zelené výrobny v roce 2020 pokrýt 13,5 procenta celkové spotřeby energie. Plán počítá s limity pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů. Například u fotovoltaiky byl ale tento limit již naplněn a ministerstvo průmyslu a obchodu tak již chystá přepracování akčního plánu. Údaje o podílu obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie za loňský rok zatím nejsou k dispozici, předloni to bylo zhruba 8,5 procenta.

Zejména fotovoltaické elektrárny se setkávají s kritikou, že na ně připadá největší část podpory obnovitelných zdrojů a velkou měrou se tak podílejí na zdražení elektřiny. Z celkových ročních nákladů na obnovitelné zdroje ve výši 36 miliard korun připadá na fotovoltaiku přes 22 miliard Kč. Stát tuto částku, která se projevuje v cenách elektřiny, však kompenzuje dotací necelých 12 miliard korun.

Příspěvek na fotovoltaiku podle ERÚ tvoří více než 60 procent plateb za obnovitelné zdroje. Ze všech obnovitelných zdrojů se však solární elektrárny podílí na výrobě proudu jen z 11,5 procenta. Dotace na bioplynové stanice naproti tomu tvoří například 12,4 procenta všech příspěvků na obnovitelné zdroje, na výrobě proudu se přitom podílejí z asi devíti procent.

Zdroj: převzato z www.biom.cz (zpráva ČTK)

Účastníci setkání česko—francouzské skupiny pro energetiku, které se konalo 30. ledna na Ministerstvu průmyslu a obchodu, se dohodli na dalším rozvoji úspěšné spolupráce v oblasti vysokoškolského vzdělávání, odborné přípravy a výzkumu, a to především pokud jde o jadernou bezpečnost, energetickou účinnost a obnovitelné zdroje.

Posoudili iniciativy uskutečněné v roce 2011 v rámci "společné cestovní mapy" a shodli se na tom, že realizace programu se uspokojivě vyvíjí.

Náměstek ministra průmyslu a obchodu František Pazdera uvedl: "Máme společné zájmy v řadě oblastí, například ve vzdělávání, odborné přípravě, výzkumu a vývoji, jaderné bezpečnosti, radiologické ochraně a nakládání s jaderným odpadem. Výsledky naší spolupráce v roce 2011 jsou velmi povzbudivé a motivují nás k tomu, abychom v programu dále pokračovali."

Pierre—Marie Abadie, ředitel odboru energetiky, za francouzskou stranu ocenil efektivitu vzájemných pracovních vztahů: "Spolupráce v rámci "společné cestovní mapy" byla pro všechny velice přínosná. Velmi rádi bychom ji v nadcházejících letech rozšířili."

Úspěchy spolupráce

Pracovní skupina zhodnotila činnost v rámci "společné cestovní mapy" v roce 2011:

• Seminář na vysoké úrovni o jaderné energetice a jejím financování
• 8 stipendií pro české studenty zabývající se energetikou
• Řada návštěv francouzských odborníků na českých univerzitách
• 20 návštěv českých akademických pracovníků ve francouzských jaderných zařízeních
• Přes 30 česko—francouzských projektů zabývajících se výzkumem a vývojem v oblasti jaderných věd. Tyto programy jsou podporovány z evropských rámcových programů.
• Obnovení a rozšíření dohod o spolupráci mezi českým a francouzským úřadem pro jadernou bezpečnost

Delegace představily své názory na evropská témata, jako je směrnice o energetické účinnosti, nařízení o energetické infrastruktuře nebo energetický plán do roku 2050, a zdůraznily, že mají v mnoha ohledech společné zájmy, které hodlají v budoucnosti rozvíjet.

Význam vzdělávání v oblasti jaderné energetiky v Evropě

Pracovní skupina se na svém setkání konaném 30. ledna 2012 shodla na tom, že je ze strategického pohledu zcela zásadní udržet a dále v Evropě rozvíjet znalosti v oboru jaderného inženýrství. Dojednala plány, jejichž pomocí bude možno zvýšit počet studentů jaderných oborů a podporovat je.

Francie za tímto účelem nabídla vytvoření partnerství ve vzdělávání a odborné přípravě, jež by zaštiťovala Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Francouzský a český úřad pro jadernou bezpečnost budou nadále spolupracovat na přípravě norem, protokolů a technických posudků.

Spolupráce byla rozšířena i na další oblasti, zejména pokud jde o nakládání s jaderným odpadem.

Česko—francouzská pracovní skupina pro energetiku se bude dále pravidelně setkávat i v roce 2012.

Zdroj: MPO

Zdroj a více: Výzkum se zaměří na ekonomiku a společnost, shodli se experti. Vládě navrhli, kam investovat (www.rozhlas.cz)

Organizátor demonstrace: SNIFE (Sdružení poškozených investorů do FVE)

Hlavní změny v Závazných pokynech:

• Vložen seznam zkratek;
• Vložen úvod specifikující cíle a obsah Závazných pokynů; následující kapitoly přečíslovány;
• Upraveny kapitoly 2, 5, 6, 8 a 9;
• Vloženy nové přílohy č. 3 - 6.

V kapitole 2 byly dány do souladu se Směrnicí MŽP informace ohledně odborného posudku v oblasti podpory 4.1. Byly doplněny informace o finanční udržitelnosti projektů v prioritní ose 1. Dále byly vloženy nové podkapitoly Upřesnění k projektům pořizování nízkoemisních spalovacích zdrojů v rámci oblasti podpory 2.1 a Měření množství vyrobeného tepla z OZE. Z textu Závazných pokynů byly odstraněny podkapitoly Upřesnění povinných dokladů k žádosti pro prioritní osu 6 a Podpora dle „Českého dočasného rámce".

Do kapitoly 5 bylo doplněno, že je třeba respektovat zákaz použití smluvních podmínek, jejichž účelem je zajištění povinností dodavatele, jako dílčího hodnotícího kritéria. Dále byla vložena informace o zákazu použití náhodného výběru provedeného losem za účelem omezení počtu zájemců při užším řízení ve smyslu § 61 odst. 4 a § 66 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. V kapitole 5 byly dále doplněny informace o posuzování zadávací dokumentace u akcí nad 200 mil. Kč Ministerstvem financí, informace o postupování pohledávek nadalší subjekty a o subdodávkách. Byl doplněn výčet postihů za porušení pravidel při zadávání veřejných zakázek a vložena nová podkapitola, která se zabývá postihy v případech, kdy byla příjemcem použita značková specifikace. Dále byly vloženy informace ohledně žádosti o prodloužení lhůty pro dodání podkladů k RoPD.

V kapitole 6 byl upraven první odstavec a dále byla odstraněna podkapitola Upřesnění podkladů pro vydání RoPD při výběrovém řízení na provozovatele.

Kapitola 8 byla upravena a doplněna, vloženy byly zejména informace o organizačních složkách státu a státních příspěvkových organizacích. Dále byla například doplněna informace o vykazování osobních nákladů a nákladů na materiál, informace o předkládání interních faktur. Byly vloženy nové podkapitoly Finanční vypořádání a Vratky a jiné korekce finančního plnění projektu, Postupy financování projektů organizačních složek státu a státních příspěvkových organizací zřízených MŽP, Postupy financování projektů organizačních složek státu a státních příspěvkových organizací, které nespadají do resortu MŽP.

V kapitole 9 Archivace dokumentů byla doplněna bližší specifikace dokumentů, které mají být ze strany příjemce podpory archivovány.

Závazné pokyny pro žadatele a příjemce podpory v OPŽP
Detailní popis změn je uveden ve změnovém listu Závazných pokynů.

Zdroj: SFŽP

Text novely předpisu:

V § 23 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 93/2004 Sb., zákona č. 163/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb. a zákona č. 436/2009 Sb., se za odstavec 10 vkládá nový odstavec 11, který zní:

"(11) Žalobu podle odstavce 10 je možné podat i v případě, že posuzování vlivů na životní prostředí bylo zahájeno před 11. prosincem 2009.".

Dosavadní odstavce 11 až 14 se označují jako odstavce 12 až 15.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

Text novely předpisu:

V § 23 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 93/2004 Sb., zákona č. 163/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb. a zákona č. 436/2009 Sb., se za odstavec 10 vkládá nový odstavec 11, který zní:

"(11) Žalobu podle odstavce 10 je možné podat i v případě, že posuzování vlivů na životní prostředí bylo zahájeno před 11. prosincem 2009.".

Dosavadní odstavce 11 až 14 se označují jako odstavce 12 až 15.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

zdroj: odpady-portal.sk (přeloženo, kráceno)
 

Na bývalé výsypce u Vintířova vyroste ještě letos nová bioplynová stanice. Provozovat ji bude sekce Rekultivace Sokolovské uhelné, která se zároveň stará o zemědělskou výroby na pozemcích společnosti. Náklady na její výstavbu nepřesáhnou částku 100 milionů korun. Životnost celé technologie by pak měla činit zhruba 30 let.

"Cílem této investice je především snížení dopadů každoročních výkyvů ve výkupních cenách zemědělských produktů," potvrzuje Petr Vaněk, šéf podnikové sekce Investice, která má realizaci stavby na starosti. Tyto výkyvy jsou běžně  i v úrovni několika desítek procent, a zcela zásadně ovlivňují ekonomiku hospodaření zemědělské výroby Sokolovské uhelné ve Starém Sedle. "Výroba elektřiny a tepla z biomasy by ale měla  tyto dopady výrazně eliminovat."

Bioplynová stanice s kogenerační jednotkou by měla disponovat výkonem jedné megawatty. Termín dokončení je stanoven na 31. srpen 2012.

"V současné době již podniková sekce Rekultivace zajistila v místě zemní práce nezbytné pro přípravu staveniště, a byl vybrán i zhotovitel stavby," potvrzuje Vaněk.

Bioplynová stanice bude ležet mimo zastavěné území obce Vintířov v místě bývalé výsypky. Skládat se má ze silážních žlabů pro uskladnění biomasy, dvou fermentorů a dvou dofermentorů o průměru osmi metrů. Ty budou následně propojeny přes zařízení pro jímání plynu s kogenerační jednotkou pro výrobu tepla a elektřiny. Její denní výroba může, při plném výkonu, dosáhnout až 21900 kWh denně, a ročně by tak stanice mohla zpracovat kolem 18 tisíc tun biomasy vypěstované v okolí.

"Teplo pak bude částečně využíváno pro vytápění přilehlého objektu truhlárny a v budoucnosti počítáme s jeho dalším využitím pomocí takzvaného ORC generátoru," říká vedoucí investiční sekce s tím, že instalace tohoto zařízení by mohla proběhnout v následujících dvou letech. 

Samotný provoz stanice bude řízen sekcí Rekultivace. Stanice pojede v takzvaném bezobslužném provozu s tím, že v místě bude pouze trvalý dohled. Napojena bude také na centrální dispečink společnosti ve Vřesové. Náklady na její výstavbu nepřesáhnou částku 100 milionů korun. Životnost celé technologie by pak měla činit zhruba 30 let.

Zdroj: interentové stránky Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. (www.suas.cz)

Aktuální seznam ke stažení ZDE

Související dokumenty: Souhrnná evidence zařízení vodních děl z pohledu TBD - kategorie I. až III.

• Water Framework Directive maps

EEA dále zveřejnila:

• nové mapové vrstvy znázorňující umístění vodoměrných stanic na evropských řekách
• nový prohlížeč Floods Directive map viewer znázorňuje geografické správní jednotky a příslušné kompetentní orgány, které se zabývají implementací směrnice 2007/60/ES o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik (tzv. povodňové směrnice).

Zdroj: CENIA

• Water Framework Directive maps

EEA dále zveřejnila:

• nové mapové vrstvy znázorňující umístění vodoměrných stanic na evropských řekách
• nový prohlížeč Floods Directive map viewer znázorňuje geografické správní jednotky a příslušné kompetentní orgány, které se zabývají implementací směrnice 2007/60/ES o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik (tzv. povodňové směrnice).

Zdroj: CENIA

Vidoozáznam pořadu ZDE

V současné době jsou na stránkách ECHA v českém jazyce dostupné pokyny v kostce i informační list o Pokynech k identifikaci a pojmenování látek podle nařízení REACH a CLP. Tyto pokyny v kostce podávají jednoduchý a stručný úvod k tomu, jak identifikovat a pojmenovat látku podle nařízení REACH a nařízení CLP. Je zde rovněž stručný návod, jak posoudit, zda lze látky pro účely nařízení REACH a CLP považovat za totožné.

Dokumenty ke stažení:

Informační list k identifikaci a pojmenování látek

Pokyny v kostce k identifikaci a pojmenování látek podle nařízení REACH a CLP

zdroj: MPO

Ukládání CO2

Senátoři schválili pozměňovací návrh Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí a vrátili návrh zákona Poslanecké sněmovně ve znění pozměňovacích návrhů. Ukládání oxidu uhličitého do podzemních úložišť by mělo být podle senátorů povoleno až od roku 2020.

Senátor Jiří Pospíšil okomentoval návrh zákona tak, že takovouto divnou hloupost podporovat nemůžu. A ta hloupost se nedá vylepšit zlepšovacím návrhem ani odložením účinnosti. To, že tu hloupost jako budeme schvalovat, že ji budeme dělat o pět nebo o 10 let později, na věci nic nemění. Nic nemění ani to, že se do země kysličník uhličitý pumpovat dá, tak jako jiné plyny se dají pumpovat do země. Středně velká sopka nám to vrátí během několika hodin to, co vám celý svět napumpuje za roky.

Ochrana ozonové vrstvy

Senátoři posunuli dobu účinnosti zákona z 1. července 2012 na 1. září 2012 a vrátili návrh zákona Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

Plachý a Sivera argumentují tím, že poplatky jsou brzdou ekonomického rozvoje a snižují jejich konkurenceschopnost. „Podle mého názoru poplatky neplní svou ekonomickou úlohu. Jsou to sankce, které by výrazně zatížily podniky jako například teplárny, chemičky, cementárny a další. Už takhle musejí investovat obrovské částky do nových technologií, které po nich chce Evropská unie,“ tvrdí František Sivera. "Jako hospodářský výbor se zasadíme o to, aby se tyhle poplatky od roku 2016 zrušily. Shodli se na tom poslanci hospodářského výboru napříč politickými stranami,“ dodává Sivera.

„Ano, o návrhu víme a vítáme ho stejně jako další firmy. Poplatky za znečišťování ovzduší totiž v současné době zcela neefektivně zatěžují české podniky a snižují jejich konkurenceschopnost,“ tvrdí Věra Beiová, mluvčí  ostravské ocelárny Arcelor Mittal, která loni na poplatcích poslala státu téměř 40 milionů korun.

„Od letošního roku máme přinejmenším v hlavních průmyslových oblastech ČR jedny z nejpřísnějších emisních limitů v celé EU. A kromě evropských regulací máme navíc ještě přísné národní nástroje jako jsou například tyto poplatky. Ve výsledku tak je průmysl v jedné záležitosti zpoplatněn dvakrát,“ argumentuje Beiová.

Nyní je zákon ve druhém čtení a poté ho čeká ještě třetí sněmovní kolo. Už nyní je jisté, že výbor pro životní prostředí vydá pozměňovacímu návrhu negativní doporučení - do zákona jej nezapracovat.

Přehled pozměňovacích návrhů:

Stanoviska výborů k návrhu zákona:

• Hospodářský výbor projednal návrh zákona a vydal 22. 11. 2011 usnesení doručené poslancům jako tisk 449/1 (pozměňovací návrhy).
• Výbor pro životní prostředí projednal návrh zákona a vydal 25. 11. 2011 usnesení doručené poslancům jako tisk 449/2 (pozměňovací návrhy).

Zdroj: www.ihned.cz (Poslanci ODS jdou proti vládě. Chtějí, aby firmy neplatily za špínu z komínů), PSP ČR

„Česká republika bude mít v letech 2013 – 2020 k dispozici zhruba 280 milionů povolenek pro prodej v aukcích,“ řekl ministr Tomáš Chalupa. „Přitom množství, které bude Česko v aukcích prodávat, bude lineárně narůstat na úkor povolenek přidělovaných bezúplatně – z 18 milionů v roce 2013 až na cca 50 milionů v roce 2020,“ dodal. Nakupovat dražené povolenky budou smět provozovatelé, banky, investiční společnosti a jejich zástupci (např. sdružení a svazy).

Aktuální cena povolenky se pohybuje na historicky minimální úrovni, tj. cca 7 eur. Její budoucí cenu je velmi těžké predikovat – v současné době existuje mnoho faktorů, které na ni mají vliv různými směry (realokace druhého období, hospodářská krize apod.).

Ministerstvo životního prostředí má v současné době 3 scénáře, které předpovídají výši výnosů z aukcí. Podle nich by výnosy mohly být buď 2,6 mld., 3,9 mld. nebo až 5,3 miliardy eur. Jako nejreálnější scénář se jeví ten, který počítá s výnosy ve výši 2,6 miliardy eur a který vychází z aktuální ceny povolenky a zároveň předpokládá i dopad ekonomického zpomalení i v následujících letech.

Podle evropské směrnice 2003/87/ES bude muset být alespoň 50 % výnosů z aukcí povolenek využito na opatření související s ochranou klimatu, přičemž druhou polovinu výnosů Evropská komise nijak účelově neváže - ty se stanou příjmem státního rozpočtu ČR a jejich přerozdělení bude v rukou vlády.

Polovina prostředků (tedy 1,3 – 2,6 mld. eur) určená Evropskou komisí na opatření spojená s ochranou klimatu by měla podle návrhu MŽP rozdělena do tří oblastí. „Naší prioritou jsou investice do energetických opatření,“ říká ministr Chalupa a dodává, že největší část prostředků by měla směřovat na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů pro vytápění ve veřejných i soukromých budovách. Zbylou část plánuje MŽP rozdělit mezi technologické inovace a chytrá řešení pro životní prostředí a další programy, například protipovodňová opatření nebo plnění mezinárodních závazků.

V rámci podpory úsporných opatření na straně spotřebitelů plánuje MŽP dále podporovat investice do zateplování soukromých i veřejných budov a podporovat výrobu tepla z obnovitelných zdrojů energie. Podpora z výnosů z aukcí emisních povolenek by měla být oproti současnému stavu nastavena tak, aby mohlo být podpořeno více projektů. Tento program by měl navázat na současný program Zelená úsporám.

Načasování programu, jeho administrace a celková organizace budou předmětem dalších jednání. Kulatý stůl k výnosům z aukcí emisních povolenek by se měl ve stejném složení znovu sejít za 6 týdnů.

Zdroj: MŽP

Související články: Chalupa: Peníze z povolenek by měly jít hlavně do úspor energie (EurActiv.cz)

Dokumenty ke stažení: Zadávací řízení poradenské služby ČOV

Termín připomínek: 15. února 2012

Dokumenty ke stažení: Materiál, Příloha k materiálu

Místo konání: Bruselu, budova Charlemagne, 170 Rue de la Loi.

Zaregistrovat se můžete do 15. února 2012.

Organizátor informuje, že počet účastníků na tuto akci je omezený a v případě většího zájmu, budou účastníci vybíráni, aby byly zastoupeny všechny skupiny, na které se vztahují povinnosti z nařízení REACH a CLP.

Celá zpráva s možností registrace (v anglickém jazyce)

Zdroj: odpady-portal.sk

Foto: naturephoto.cz
 

Sněmovní tisk č. 538 k nahládnutí ZDE

Sněmovní tisk č. 538 k nahládnutí ZDE

Dokumenty ke stažení:

Text výzvy
Formulář žádosti o podporu

Na změny výkonnosti ekonomiky reagují charakteristiky trhu práce s určitým zpožděním. Proto ještě ve 3. čtvrtletí doznaly dalšího zlepšení, když celková zaměstnanost se meziročně zvýšila o 0,3 % a míra registrované nezaměstnanosti klesla na 8,0 %. Ve mzdové oblasti pokračoval umírněný vývoj, který byl tažen podnikatelskou sférou.

Průmyslová výroba dále ubrala na tempu, její růst meziročně oslabil na 3,7 %. Nejlepších výsledků dosáhla výroba motorových vozidel s dvouciferným růstem produkce, naopak další významná odvětví zpracovatelského průmyslu si připisovala buď zpomalený růst (strojírenství, výroba kovových konstrukcí, výroba elektrických zařízení), nebo dokonce pokles (výroba počítačů, potravinářský průmysl, chemický průmysl).

Výrazně se propadla stavební produkce, která byla o 8,4 % meziročně nižší. Pokles se dotkl zejména inženýrského stavitelství (— 14,6 %), které je postiženo úspornými opatřeními vlády. O tom, že odvětví ještě nedosáhlo svého dna, svědčí pokles zaměstnanosti o 7,2 %.

Dynamika zahraničního obchodu (podle přeshraniční statistiky) proti první polovině roku značně zpomalila, a to především vlivem přetrvávajících problémů eurozóny. Při meziročním zvýšení vývozu o 10 % a dovozu o 6,8 % dosáhlo kladné saldo obchodní bilance téměř 36 mld. Kč, což představuje meziroční zlepšení cca o 21 mld. Kč. Převážná část exportu směřovala tradičně do zemí EU, ve zbožové struktuře byly opět tahounem stroje a dopravní prostředky, které se na vývozu podílely 53,4 % a na dovozu 40,6 %.

Maloobchodní tržby vlivem složité příjmové situace domácností prakticky stagnovaly, o jejich meziroční zvýšení o 0,5 % se postaral motoristický segment. Slábnoucí sklon obyvatelstva ke spotřebě byl doprovázen změnou struktury prodejů, ve které se zvýšil podíl nepotravinářského zboží na úkor potravin (prodej nepotravinářského zboží vzrostl o 0,8 %, zatímco potravin klesl o 2,7 %).

Termín připomínek: 10. února 2012

Kontakt pro připomínky: studentj@cemc.cz

Komentář:

Návrh nového zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech (dále jen „návrh zákona“) obsahuje v ustanoveních § 4 odst. 3, § 10 odst. 11 a § 11 odst. 4 zmocnění pro Ministerstvo životního prostředí k provedení těchto ustanovení zákona vyhláškou. Ministerstvo životního prostředí proto vypracovalo návrh vyhlášky o předcházení emisím látek, které poškozují ozonovou vrstvu, a fluorovaných skleníkových plynů. Navrhovaná vyhláška téměř v plném rozsahu přebírá obsah dosavadní úpravy, která je obsažena v platné vyhlášce č. 279/2009 Sb., o předcházení emisím regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů, a svým věcným obsahem je téměř zcela totožná s dosavadním právním stavem.
Navrhovaná vyhláška upravuje zejména problematiku látek, které poškozují ozonovou vrstvu, tzv. regulovaných látek, využívaných jako chladicí média a hasiva. Pod pojmem „látky poškozující ozonovou vrstvu“ nebo také „regulované látky“ se rozumí halogenované organické sloučeniny, které se podílejí na poškozování ozonové vrstvy ve stratosféře, která chrání Zemi před nebezpečným ultrafialovým zářením. Zároveň mají významný vliv na klima ve smyslu jeho oteplování, protože jejich potenciál je tisícinásobně vyšší než v případě skleníkového plynu CO2. Těmito látkami se zabývá Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, který je prováděcím mechanismem Vídeňské úmluvy na ochranu ozonové vrstvy. Seznam regulovaných látek je uveden kromě tohoto Protokolu také v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1005/2009 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, v platném znění.

Regulované látky jsou postupně vyřazovány ze všech oblastí použití. Nařízení (ES) č. 1005/2009 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, kromě zákazů použití, obsahuje rovněž ustanovení, která předepisují provozovatelům obdobné povinnosti jako nařízení (ES) č. 842/2006 o některých fluorovaných skleníkových plynech. Jedná se zejména o povinnost znovuzískávání regulovaných látek z vyřazených zařízení a o povinnost kontroly úniků látek ze zařízení, která jsou v provozu.

Jako náhrady se za tyto látky v sektoru chlazení a požární ochrany používají tzv. fluorované skleníkové plyny. Fluorované skleníkové plyny, označované také jako tzv. F-plyny, se dělí do skupin obsahujících částečně fluorované uhlovodíky (látky HFC), zcela fluorované uhlovodíky (látky PFC), a fluorid sírový (SF6). Jejich seznam je uveden v příloze č. 1 k nařízení (ES) o některých fluorovaných skleníkových plynech. F-plyny mají řadu velmi dobrých technických vlastností, pro které jsou v praxi široce používány. Jde o stejné případy použití, jako byly případy dřívějšího používání pro životní prostředí značně nebezpečných halonů a freonů (tzn. regulovaných látek). Dopad F- plynů na životní prostředí je menší než dopad regulovaných látek.

Pro zhodnocení nezbytnosti navrhované právní úpravy a její základní koncepce je klíčovým poznatkem ta skutečnost, že obě citovaná nařízení se v oblasti chlazení a požární ochrany týkají stejných typů zařízení (v některých případech i stejných zařízení, kde jsou tyto látky obsaženy ve směsi) a stejných osob a podnikatelských subjektů. Fluorované skleníkové plyny totiž slouží v mnoha aplikacích jako náhrady za látky poškozující ozonovou vrstvu. Přestože se tedy jedná o stejná zařízení, stejné osoby a stejnou problematiku, evropská legislativa vychází ze skutečnosti, že dotčené skupiny látek jsou upraveny dvěma různými mezinárodními úmluvami (Montrealský protokol a Kjótský protokol) a stanovuje k nim podobné, avšak odlišně upravené povinnosti.

Návrh vyhlášky mimo jiné doplňuje některé podrobnosti při zacházení s regulovanými látkami tak, jak jsou stanoveny pro fluorované skleníkové plyny. Předložený návrh proto navazuje na koncepci zákona, jehož cílem je přiblížit podmínky v oblasti zacházení s regulovanými látkami podmínkám, které vyplývají z nařízení (ES) č. 842/2006 o některých fluorovaných skleníkových plynech. Velká část postupů pro regulované látky je přímo převzatá z odpovídajících prováděcích předpisů Evropské komise k nařízení (ES) č. 842/2006 o některých fluorovaných skleníkových plynech.

Návrh vyhlášky stanovuje rozsah požadovaných znalostí k provádění činností spojených se znovuzískáváním, regenerací nebo zneškodněním regulovaných látek, čímž naplňuje ustanovení článku 22 odst. 5 nařízení (ES) č. 1005/2009 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Zajištění odpovídajících znalostí je provedeno formou školení, jehož obsah je stanoven v § 7.

Návrh vyhlášky stanovuje také způsob podávání zpráv ve smyslu § 11 návrhu zákona a způsob označování regulovaných látek a zařízení, který rovněž odpovídá stejným povinnostem stanoveným pro fluorované skleníkové plyny a pro zařízení, které tyto látky obsahují, které vyplývají z nařízení (ES) č. 842/2006 o některých fluorovaných skleníkových plynech.

U předkládaného materiálu není zpracováno hodnocení dopadů regulace (RIA), protože se na tento materiál vztahuje výjimka ze zpracování RIA. Podle kapitoly I.3 „Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA)“, které byly schváleny usnesením vlády č. 877/2007 jako příloha, není nutné zpracovávat analýzu RIA u návrhů právních předpisů, jejichž obsahem jsou pouze změny technického charakteru nemající žádný dopad na věcnou stránku právního předpisu (tzn. nemají dopad na žádnou cílovou skupinu ani oblast). Předložený návrh nové vyhlášky představuje pouze změnu legislativně-technického charakteru.
 

Dokumenty ke stažení:

Důvodová zpráva

Materiál

Příloha k materiálu

Graf č.1 – Plnění cílů směernice: sklo

Graf č.2 – Plnění cílů směernice: plast

Graf č.3 – Plnění cílů směernice: papír

zdroj: www.odpady-portal.sk

V souladu s čl. 40 (2) nařízení REACH zveřejnila agentura ECHA na svých internetových stránkách informace o dalších 10 látkách a vyzývá třetí strany k předložení vědecky ověřených existujících informací a studií, souvisejících s návrhem zkoušek těchto látek.

Jedná se o tyto látky:

- termín předložení do 30. 1. 2012:

• směs: α—3—(3—(2H—benzotriazol—2—yl)—5—tert—butyl—4—hydroxyphenyl)propionyl—ω—hydroxypoly(oxyethylene)  a  α—3—(3—(2H—benzotriazol—2—yl)—5—tert—butyl—4—hydroxyphenyl)propionyl—ω—3—(3—(2H—benzotriazol—2—yl)—5—tert—butyl—4—hydroxyphenyl)propionyloxypoly(oxyethylene)
• barium carbonate || pozn.: zkoušení navrženo s barium chloride
• barium hydroxide
• dicyclopentyldimethoxysilane

- termín předložení do 1. 3. 2012:

• 1,1'—isopropylidenebis(p—phenyleneoxy)dipropan—2—ol
• 2—ethyl—N,N—bis(2—ethylhexyl)hexylamine
• boric acid (H₃BO₃), reaction products with ethanolamine
• cyclohexyldimethoxymethylsilane
• Itaconic acid
• reakční produkty: 2—(4,6—bis(2,4—dimethylphenyl)—1,3,5—triazin—2—yl)—5—hydroxy phenol s ((C10—16, rich in C12—13 alkyloxy)methyl)oxyrane.

Komentáře mohou zainteresované subjekty předkládat v anglickém jazyce do uvedených termínů formou elektronického formuláře v tabulce (ECHA — Submit information).

zdroj: MPO

Zdroj: CEBRE

Další informace najdete v článku: Pro verifikaci environmentálních technologií (ETV) hledáme experty!

A co nová pravidla přinesou? Zatímco v současné době jsou členské státy povinny ročně recyklovat 4 kg elektroodpadu na osobu, do roku 2016 se musí postarat o to, aby na každých 100 tun elektrických a elektronických zařízení, které se v průběhu posledních tří let objevily na trhu, sesbíraly 45 tun odpadu (do roku 2019 to musí být 65 tun). Jako alternativní možnost mohou sebrat srovnatelné množství 85 % generovaného elektroodpadu. 

Pro některé země ale europoslanci připravily výjimku. Mezi desítkou zemí, kterým se kvůli nedostatečné infrastruktuře prodloužilo splnění cíle až do roku 2021, najdeme spolu s Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Rumunskem, Slovenskem a Slovinskem i Českou republiku.   

Europoslanci dali také zelenou tomu, aby spotřebitelé mohli již nepoužívaná malá zařízení (do velikosti 24 cm), například mobilní telefony, tablety nebo třeba fotovoltaické články, vracet ve větších obchodech s elektronikou, aniž by si museli koupit zboží nové. 

Nová směrnice by měla zamezit i tomu, aby se elektrošrot, který je v EU recyklován pouze z jedné třetiny, ilegálně vyvážel do třetích zemí (zejména Afriky a Asii), kde se na jeho zpracování, často v nelidských podmínkách, podílejí i děti. Vývozci budou totiž muset prokazovat, že zboží je přes hranice převáženo za účelem opravy nebo opětovného použití.

Zdroj: EurActiv.cz

Poznámka: Revidovaná směrnice pak vstoupí v platnost publikováním v Úředním věstníku Evropské unie pravděpodobně v polovině roku 2012. Směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních

ISPOP byl zřízen zákonem č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování (IRZ) životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí. ISPOP umožňuje zapracování a příjem vybraných hlášení (ohlašovacích povinností) z oblasti životního prostředí v elektronické podobě a jejich další distribuci příslušným institucím veřejné správy. V roce 2012 budou dotčení provozovatelé podávat hlášení dle složkových zákonů (odpady, ovzduší, voda, atd.) pouze prostřednictvím ISPOP.  Tento elektronický způsob ohlašování nahrazuje podávání hlášení v listinné podobě na příslušný úřad (zákon č. 25/2008 Sb.). Pro splnění ohlašovací povinnosti je nutná registrace (vytvoření si účtu) v systému ISPOP, praktické ukázky a doporučující postupy budou předmětem připravovaných seminářů.

Upozornění: do 5. ledna 2012 prochází ISPOP velkou technologickou odstávkou! O proběhlých změnách budete na seminářích samozřejmě informováni.

IRZ – integrovaný registr znečištění je veřejně přístupný informační systém emisí a přenosů znečišťujících látek. IRZ byl zřízen zákonem č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí. Do IRZ se ohlašují úniky a přenosy znečišťujících látek a přenosy odpadů, úniky znečišťujících látek při překročení jejich prahových hodnot, přenosy znečišťujících látek, při překročení jejich prahových hodnot, v odpadech mimo provozovnu, které vznikají přímo nebo v přímé souvislosti s činností provozovaných zařízení. Jaké látky se do IRZ ohlašují? Kdo ohlašuje do IRZ? Na tyto a další otázky získáte odpověď na připravovaných seminářích.

Termíny hlášení pro rok 2012 (dle agend):

Termíny a zaměření seminářů:

Obsah seminářů:

• Aktuální stav a vývoj legislativy – zákon č. 25/2008 Sb.;
• Aktuální stav a vývoj předmětné složkové legislativy / výklad problematiky IRZ;
• ISPOP po velké technologické odstávce (novinky);
• Registrace (vytvoření účtu) do systému ISPOP;
• Problematika tzv. zmocněnců a zmocnitelů;
• Praktická ukázka ISPOP a vyplnění formuláře pro předmětnou agendu;
• Diskuze a ukončení semináře.

Pořadatel semináře:

CEMC – České ekologické manažerské centrum               

Jevanská 12, 100 31 Praha 10, tel.: 274 784 417, fax.: 274 775 869,

http://www.cemc.cz, cemc@cemc.cz

IČO: 45249741, DIČ: CZ45249741

Místo konání:

PRAHA (Hotel PRAMEN, Za Černým mostem 362/3, 198 00 Praha 9)

Pozn.: v případě většího zájmu o seminář bude místo konání změněno, o této skutečnosti Vás budeme zavčas informovat!

Výše vložného:

Vložné za seminář je stanoveno na 1.250 Kč bez 20% DPH.

UPOZORŇUJEME, že členové CEMC a majitelé Věrnostních karet Třetí Ruka (platí pouze pro karty Edukativní a Byznys), mají sníženo vložné o 15%!!! Věrnostní karty do 24. prosince 2012 si můžete pořídit s 50% slevou! více ZDE

Závazná přihláška a pozvánka ke stažení ZDE

Vtlačování CO2 do podzemí a jeho trvalé uchovávání v podzemních prostorách je jedním z nástrojů v boji proti změnám klimatu, který vyžadují směrnice EU.

Vláda s přijetím zákona spěchá kvůli tomu, že lhůta pro převzetí unijních směrnic do českého práva uplynula už loni v červnu a Brusel už proto zahájil s ČR příslušné řízení. Česku v něm hrozí pokuta v řádu desítek milionů korun.

Obcím by mohl zákon přinést nový zdroj peněz. Pokud totiž bude vtlačovací zařízení na jejich území, budou dostávat celý poplatek za ukládání CO2. Platit se bude jedna koruna za tunu uloženého CO2. Podle odborné studie ministerstva životního prostředí je na území ČR k dispozici celková kapacita pro uložení 700 milionů tun CO2.

Zájemci o provozování úložišť budou muset prokazovat, že mají k dispozici dostatek peněz na to, aby pokryli rizika během jejich provozu i po jeho ukončení. Budou muset také prokazovat, že mají finanční rezervu na náklady spojené s uzavřením úložiště. Při posuzování žádosti o povolení úložiště bude nutné získat informace například o zemětřesné činnosti v dané lokalitě nebo propustnosti prostředí.

Zájemce bude muset také zjišťovat přítomnost a stav přírodních a umělých cest včetně studní a vrtů nebo zda plánované úložiště nezasahuje na území cizího státu. Zákon však zakáže ukládat oxid uhličitý do míst, kde jsou významné zásoby kvalitní podzemní vody určené pro zásobování pitnou vodou.

Senátní výbor dále doporučil schválit návrh zákona o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, a o fluorovaných skleníkových plynech ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR.

Další informace:

Usnesení Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí ZDE

Text návrhu zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou

Zdroj: ČTK, Senát

Až 3,2 miliardy eur by mohly v příštích sedmi letech proudit z rozpočtu Evropské unie do ochrany životního prostředí a klimatu. Předpokládá to návrh programu LIFE+, který před koncem loňského roku (dne 12. prosince 2011) představila Evropská komise.

Právě tímto nařízením se v novém sedmiletém rozpočtu EU na roky 2014 až 2020 bude řídit financování projektů v oblasti životního prostředí a klimatu. Mezi hlavní pozitiva patří především navýšení finanční částky oproti minulému období (2007 – 2013) z 2,5 na 3,2 miliardy eur. Nově se program LIFE+ také bude dělit na dvě části – část životní prostředí (cca 2,4 miliardy eur) a část klimatickou (cca 800 milionů eur).

V podprogramu životní prostředí budou finanční prostředky přidělovány na projekty, které se týkají životního prostředí a zdrojové účinnosti (zaměřeno na inovativní řešení implementace legislativy v oblasti životního prostředí a prolínání cílů ochrany životního prostředí do jiných politik), dále projekty zaměřené na ochranu biodiverzity (rozvíjení nejlepších zkušeností vedoucích k zastavení ztráty biologické rozmanitosti a obnovení ekosystémových služeb, zaměření na sítě Natura 2000) a správu a informovanost v oblasti životního prostředí (zaměřeno na posilování sdílení znalostí a zlepšování informovanosti o životním prostředí).

V podprogramu věnovanému klimatu budou finanční prostředky přidělovány na projekty přispívající ke zmírňování dopadů změny klimatu na životní prostředí, tedy tzv. mitigaci (zaměřeno především na snižování emisí skleníkových plynů), projekty zaměřené na přizpůsobení se změně klimatu, tedy tzv. adaptaci, a na správu a informovanost v oblasti změny klimatu (zde by se měly projekty zaměřit na zvýšení povědomí veřejnosti, spolupráci a šíření informací).

Hlavním typem finanční podpory programu LIFE+ budou granty pro jednotlivé projekty. Bude však zachována možnost udělovat provozní granty neziskovým organizacím a přispívat na rozvoj inovativních finančních mechanismů. Snahou nového programu je pak přijmout jednodušší a flexibilnější procedury, které se budou mimo jiné opírat o víceleté programy přijaté v konzultacích se členskými státy.

Nové možnosti pro zlepšení implementace legislativy také přináší zavedení konceptu integrovaných projektů. To jsou projekty vypracované ve velkém územním měřítku jednoho nebo více regionů, které slouží k provádění strategií a akčních plánů vycházejících z právních předpisů Evropské unie.

K tomu, aby bylo možné návrh nařízení LIFE+ uvést v praxi, bude potřeba, aby se v legislativním procesu dosáhlo shody nad výsledným textem mezi Radou a Evropským parlamentem. Dosažení co nevýraznějšího pokroku v projednávání bude jedním z prioritních úkolů dánského předsednictví v Radě EU v tomto semestru v oblasti životního prostředí. Obecně Evropská komise předpokládá včasné dosažení dohody mezi institucemi tak, aby bylo možné začít čerpat prostředky v rámci nového programovacího období 2014 - 2020.

Další informace:

• Návrh nařízení včetně studií dopadů
• MŽP ČR - současný nástroj financování LIFE+

Zdroj: Stále zastoupení ČR při Evropské unii

Evropský komisař pro životní prostředí Janez Potočnik k tomu uvedl: „Měli bychom na odpady hledět jako na zdroj – a ukládat tento zdroj do země je více než krátkozraké. Tato zpráva ukazuje, že nakládání s odpady a recyklace mohou výrazně přispět k hospodářskému růstu a vytváření pracovních míst. Pokud by stávající právní předpisy byly řádně provedeny, mohli bychom se vyvarovat nákladných čištění, znečištění a zdravotních problémů. Nezapomeňme ani, že recyklované materiály jsou levnější než materiály zbrusu nové a že snižují emise skleníkových plynů a naši závislost na dovozu.“

Zlepšené provádění právních předpisů přináší značný prospěch

Studie přináší hloubkovou analýzu dopadu lepšího provádění a vynucování předpisů a prokazuje, že prospěch by byl značný. Zanalyzovala mnoho případových studií provedených na Kypru, v Německu, v Irsku, v Itálii a v Nizozemsku s cílem prokázat hospodářský, finanční a sociální prospěch pro členské státy.

Odvětví nakládání s odpady a recyklace v EU je velmi dynamické, ale stále skýtá hospodářské příležitosti s širokým potenciálem pro expanzi. V roce 2008 představoval jeho obrat 145 miliard EUR kolem 1% HDP v EU a 2 miliony pracovních míst. Soulad s politikou EU by pomohl vytvořit odvětví s 2,4 milionu pracovních míst a s celkovým ročním obratem 187 miliard EUR.

Základním problémem je, že příliš mnoho cen zboží neodráží skutečné náklady na jeho odstranění – pokud by je odrážely, pomohlo by to v první řadě vzniku odpadů předcházet. Členské státy navíc stále nemají odpovídající infrastrukturu pro třídění, recyklaci a opětovné využití odpadů. Neexistence systematických kontrolních mechanismů a systematických mechanismů k vynucování předpisů je další překážkou, která jde ruku v ruce s nedostatkem spolehlivých údajů o nakládání s odpady.

Čtyři klíčové závěry

• Studie dospívá k závěru, že bychom o odpadech měli být více informováni. Musí být zpřístupněny lepší údaje a systematický monitoring působení právních předpisů v praxi. Eurostat nedávno zřídil Středisko údajů o odpadu, což znamená v dané oblasti pokrok.

• Lepší využívání zásady „Znečišťovatel platí“ a širší využívání ekonomických nástrojů, jako je zvýšení ceny odstranění odpadů, by mohlo přispět k zajištění dodržování předpisů a poskytnout nezbytné finanční zdroje pro nakládání s odpady.

• Členské státy by měly posílit inspekční a monitorovací kapacity. Za tím účelem by bylo možno vytvořit audit na úrovni EU a pokud možno společné inspekční standardy.

• Jednu poměrně nákladově efektivní možnost k posílení monitoringu provádění předpisů na úrovni EU by mohlo představovat využití odborných zkušeností a kapacit Evropské agentury pro životní prostředí (EEA). Tato možnost by obnášela nižší administrativní náklady než vytvoření nové agentury pro odpad.

Další kroky

Závěry studie Komise prodiskutuje a zanalyzuje. Budou sloužit jako základ pro vypracování směsi právních a ekonomických nástrojů, jak je navrženo v plánu pro Evropu účinněji využívající zdroje a v tematické strategii pro prevenci vzniku odpadů. Tyto strategie přispívají k vytváření ekonomických a právních pobídek, jako jsou zdaňování nebo zákazy skládek odpadů, rozšíření režimů odpovědnosti výrobce a zavádění režimů podle zásady „zaplať za to, co vyhazuješ“.

Souvislosti

V hospodářství EU připadá na jednu osobu 16 tun použitého materiálu za rok, z čehož se 6 tun stane odpadem a polovina tohoto odpadu končí na skládkách. Mnoho členských států spoléhá hlavně na skládky jako na upřednostněnou možnost nakládání s odpady. Tato situace přetrvává navzdory stávajícím právním předpisům EU o odpadech a je neudržitelná.

Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje Evropské komise vytyčuje milníky k zajištění toho, aby se do roku 2020 nakládalo s odpadem jako se zdrojem, což zahrnuje revizi cílů v oblasti předcházení vzniku odpadů, opětovného použití odpadů, recyklace, využití a odklonu od používání skládek a rozvoj trhů s druhotnými a recyklovanými materiály.

Další informace:

Provádění právních předpisů EU pro ekologický růst (studie) http://ec.europa.eu/environment/waste/index.htm

Srovnávací statistika o úkonech nakládání s odpady v členských státech EU: http://www.eea.europa.eu/soer/synthesis/synthesis/chapter4.xhtml

zdrop: ČIŽP

Zpráva z roku 2011 o tematické strategii pokroku v předcházení vzniku odpadů a v recyklaci: http://ec.europa.eu/environment/waste/strategy.htm

Alokace (maximální celková dotace z prostředků EU) na schválené projekty v rámci Prioritní osy 1, podoblasti podpory 1.1.4 je vyhlášena ve výši 150 mil. Kč. Žádosti o podporu (kritéria přijatelnosti, způsobilé výdaje) musí být v souladu s Programovým dokumentem OPŽP, Implementačním dokumentem OPŽP a výzvou pro podávání žádostí.

Podmínky pro podávání žádostí jsou uvedeny v aktuálním znění Směrnice MŽP č. 3/2011 pro předkládání žádostí a o poskytování finančních prostředků pro projekty z OPŽP. Žádost je možné elektronicky odeslat prostřednictvím informačního systému BENE-FILL od 6 hodin prvního dne lhůty stanovené pro příjem žádosti. Žádost je třeba doručit na příslušná krajská pracoviště SFŽP ČR do 16 hodin posledního dne lhůty. V případě zaslání žádosti poštou je třeba počítat s přiměřenou časovou rezervou.

Všechny závazné dokumenty jsou k dispozici na internetových stránkách OPŽP v sekci „Dokumenty ke stažení".

Prioritní osa 1 - Zlepšování vodohospodářské infrastruktury a snižování rizika povodní

Oblast podpory 1.1. Snížení znečištění vod

Podoblast 1.1.4. Příprava, zavedení a podpora provozu komplexního monitoringu vod

V rámci podoblasti podpory bude možno podporovat projekty zaměřené na:

• budování a podpora systémů komplexního sledování a zjišťování stavu povrchových a podzemních vod včetně vybavení provozovatelů monitorovacích systémů,
• budování a podpora systémů hodnocení stavu povrchových a podzemních vod včetně vybavení pracovišť,
• investiční podpora tvorby, vedení a aktualizace databází a digitálních mapových podkladů v oblasti vod, zejména pro komplexní vyhodnocení monitoringu vod a dopadů opatření ke snižování znečištění vod.

Minimální způsobilé přímé výdaje na projekt jsou stanoveny ve výši 1 mil. Kč.

Typ žadatele: Detailní soupis přijatelných příjemců podpory je uveden v platné verzi Implementačního dokumentu OPŽP.

Omezení v rámci výzvy: navrhovaný projekt musí zahrnovat minimálně všechny tyto následující části:

• dopracování národního systému centrální databáze monitoringu vod
• zpracování registru chráněných území pro účely reportingu dle požadavků směrnice 2000/60/EC
• zajištění hodnocení monitoringu vod podle požadavků směrnice 2000/60/EC
• vytvoření modulu pro reporting dle reportovacích šablon EU

Podoblast bude realizována prostřednictvím individuálních projektů.

Dokument ke stažení: Text XXXIII. výzvy OPŽP a Hodnotící kriteria pro XXXIII. výzvu OPŽP

Zdroj: SFŽP (OPŽP)

V rámci Akčního plánu na letošní rok bude vypsána nová výzva pro Moravskoslezský kraj s celkovou alokací 4 mld. korun. „Peníze budou určeny na projekty velkých průmyslových podniků, které se na znečišťování ovzduší v regionu podílejí největší měrou. Při bodovém ohodnocování jednotlivých žádostí o podporu bude přihlíženo k projektům, které počítají s investicí do nových technologií a ne do pouhého udržování při životě stávajících provozů,“ říká ministr Tomáš Chalupa.

Dále bude do společného programu kraje a Ministerstva životního prostředí na podporu výměny ručně plněných kotlů na tuhá paliva za nízkoemisní automatické kotle z prostředků Státního fondu životního prostředí v roce 2012 vyčleněno dalších 20 miliónů korun. Po ukončení stávajícího pilotního programu, který byl spuštěn začátkem letošního roku, bude následně vypsána další nová výzva.

„Již dříve jsme avizovali, že stávající pilotní výzvu nejprve vyhodnotíme, abychom zjistili, jaký byl o dotace vlastně zájem. Nemáme ambici vyhodit peníze za něco, co nefunguje. V tomto ohledu jde o to, hledat nějaký přijatelný stav,“ říká ministr Tomáš Chalupa.

Ministerstvo životního prostředí začne také jednat o nákupu čističek vzduchu pro mateřské a základní školy v Moravskoslezském kraji. Děti z oblastí se zhoršenou kvalitou vzduchu budou mít navíc možnost v rámci nového dotačního programu vycestovat na ozdravné pobyty. Ministerstvo chce navázat spolupráci i se zdravotními pojišťovnami. Jednat o tom bude s Ministerstvem zdravotnictví.

Pracovní skupina se dnes v Třinci také jednomyslně shodla na podpoře výstavby obchvatu Třince. Nápor aut v období zhoršených klimatických podmínek obyvatele města neúměrně zatěžuje emisemi škodlivých látek, ale i hlukem a otřesy z projíždějících aut. Primátoři a starostové MSK v čele s ministerstvem požadují, aby ministerstvo dopravy vyčlenilo ze svých národních zdrojů na třinecký obchvat finance v příštím roce, případně v roce 2014 ze zdrojů OPD2.

V oblasti mezinárodní spolupráce v letošním roce Ministerstvo životního prostředí spolu s Polskem navrhne obsah velkého mezinárodního projektu na snižování emisí z významných zdrojů na obou stranách hranice. Tento projekt bude do konce roku předložen Evropské komisi k posouzení.

Zdroj: MŽP

Dokument ke stažení:Prováděcí dokument (leden 2012)

Zdroj: strukturalni-fondy.cz

Indikativní plán výzev Řídicího orgánu OP VK (MŠMT) na rok 2012:

Plán výzev_ŘO OPVK_2012.pdf

Indikativní plán výzev zprostředkujících subjektů (krajů) na rok 2012:

Plán výzev_Zprostředkující subjekty OPVK_2012.pdf

Zdroj: MŠMT

Předvyplnit pouze základními informacemi z registru - volbou první možnosti dojde ke stažení formuláře s předvyplněnými registračními údaji provozovatele a provozovny. Pokud jsou v údajích o uživateli správně vyplněny kontaktní údaje, jsou také správně importovány do formuláře na listu 1 - části Údaje o zpracovateli hlášení. Z tohoto důvodu doporučujeme provést kontrolu kontaktních údajů uživatele v záložce „Správa uživatelů“ a v případě potřeby provést „Editaci“ (oprava údajů ve „Správa uživatelů“ – „Změna uživatelů“ kliknutím na symbol modré ikony s tužkou ve sloupci „Akce“ v seznamu uživatelů). Po stažení formuláře jsou již opravené kontaktní údaje importovány na list 1. Formulář poté zpracujete vyplněním všech listů souhrnné provozní evidence a oznámení o poplatku.

Předvyplnit daty z posledního autorizovaného hlášení - volbou druhé možnosti jsou ve formuláři po stažení zobrazeny všechny údaje, vyplněné v posledním úspěšně autorizovaném hlášení.

Předvyplnit daty z externího souboru - volba třetí možnosti je určena pro ohlašovatele, kteří chtějí provést načtení dat z vlastního souboru XML odpovídajícího datovému standardu platnému pro ohlašování za rok 2010 (např. hlášení podané za rok 2010).

Upozorňujeme ohlašovatele, že v údajích načtených z roku 2010 se mohou při validaci vyplněných údajů pomocí tlačítka „On-line kontrola“ vyskytovat chyby. Na jejich odstranění se postupně pracuje. Než budou všechny odstaněny, můžete použít následující řešení.

Zdroj: ISPOP

Výklad MZe č. 93 ZDE

• Zpětná vazba a poučení z roku 2010 (termín prvních registrací);
• Management procesu registrace - sdílení údajů, identifikace látek, kvalita dat, apod.;
• SIEF - případové studie a dostupné nástroje.

ECHA upozorňuje, že kapacita semináře je pouhých 300 účastníků, a proto vyzývá případné zájemce, aby se co nejdříve registrovali. Dále ECHA nabízí úhradu cestovních a ubytovacích nákladů malým a středním podnikům tak, aby podpořila jejich zapojení.

[celá zpráva]

Zdroj: ECHA

Dokument ke stažení: D1 (12/2011) BREF Výroba chloru a louhu

[celá zpráva]

    1/ Je podle Vás současná právní úprava odpadového hospodářství dostatečná? Spatřujete v ní nějaké nedostatky? Pokud ano, co je nutné zlepšit? Nevím, co máte na mysli slovem "dostatečná"? Zda myslíte úplná nebo správná. Podle mého názoru je to úprava zbytečně rozsáhlá, zbytečně podrobná, občas s věcnými vadami - především v podzákonných předpisech. Nedostatků je celá řada - jako příklad si dovolím uvést skutečnost, že i v případě zcela drobného provinění jen administrativního charakteru nelze neuložit pokutu - jako tomu je při splnění určitých podmínek například ve vodním zákoně. Dalším příkladem může být katalog odpadů, který obsahuje položky, jež jsou v přímém rozporu s vodním zákonem, nebo některé definiční nejasnosti nebo nepřesnosti ze zákona či vyhlášek, které mohou mít v konkrétních kauzách při otrockém použití až fatální následky.

    2/ Jak hodnotíte právní úpravu odpadového hospodářství ČR v souladu s právem EU? Naše právní úprava musí být v zásadních věcech v souladu, nebo může být přísnější. Nejsem odborník na právo EU, takže konkrétní porovnání nedokážu udělat, ale z vlastních zkušeností vím, že naše odpadové právo a především jeho chápání (výklad jeho ustanovení) je velice rigidní a mnohé dobré věci, které do systému zavádějí zdravý rozum, například ustanovení odstavců (5) a (6) paragrafu 3, přišly z Bruselu. Takže tradiční odkazy některých našich úředníků na "bruselský diktát" jsou velmi často nepravdivé.

    3/ Představuje současná právní úprava odpadového hospodářství náročnost administrativy pro malé a střední podnikání? Jsem toho názoru, že pořádek musí být. Tento názor jsem zastával jako státní úředník a přechodem do soukromé sféry se nijak nezměnil. Je pochopitelně otázkou, zda současný rozsah administrativních povinnosti je přiměřený, tedy není-li přílišný. Umím si představit jeho omezení, ale v tom nevidím největší problém. Ten spatřuji spíše v tom, zda ty hory papíru, které jsou vyprodukovány, vůbec k něčemu slouží. Teda zda je tady někdo, v našem případě ten úřad, kterému jsou zasílány, kdo s nimi následně pracuje. A zda podle nich například rozhoduje. Před časem jsem spolupracoval na jednom výzkumném úkolu, při kterém jsem zpracovával několikaleté podklady od krajských úřadů týkající se produkce odpadů. Tyto údaje byly tak nekvalitní, že jsem jich minimálně třetinu označil pro neřešitelné rozpory za nepoužitelné (vyhodil jsem je), druhou třetinu za nejisté a jen zhruba třetina neobsahovala hrubé chyby. Šlo při tom v některých případech o nesrovnalosti takového rázu, že si jich odpovědný pracovník podle mne nemohl nevšimnout. Administrativní práce v souvislosti s odpady jsou sice zatěžující, ale pokud budou naše evidence a hlášení pracovat jen se skutečnými odpady, které mohou ohrozit životní prostředí a nikoli se vším, co se úředníkovi jako odpad jeví, potom je třeba se tomu podřídit. Navíc se tato práce dá koupit jako služba u specializovaných firem.

    4/ Vyhovuje současná právní úprava odpadového hospodářství subjektům podnikajícím v oblasti životního prostředí? V čem vidíte případný problém? Vznikem odpadových předpisů vznikla nová oblast podnikání, to je nepochybné, i když popeláři byli vždy. Tak jako některá řemesla zanikají, krupaře či dráteníka dnes již nenajdete, tak jiná vznikají. Rozdíl je jen v tom, že tato nová disciplína vznikla nikoli z potřeby občanů (pro ty sloužili ti popeláři), ale z vůle státu tím, že vydal obecně závazné předpisy. Tím nechci říci, že v době městských aglomerací, koncentrovaného výrobního sektoru a celosvětového dopravního propojení není těchto služeb včetně státního dozoru třeba. Co je naopak třeba říci je to, že zatímco podnikatelské prostředí u popeláře či dráteníka je tvořeno především trhem, tedy nabídkou a poptávkou, u podnikání v oblasti odpadů hraje významnou roli stát, který tuto činnost reguluje vydáváním speciálních obecně závazných předpisů a zajišťuje jejich plnění. Což je v podnikání nový prvek, který si vyžaduje i nové přístupy k podnikatelskému úspěchu. A o mravnosti těchto přístupů, říkejme té činnosti třeba lobing, nejsem zcela přesvědčen - a to je ten problém.

    5/ Má současná právní úprava odpadového hospodářství dostatečné kontrolní nástroje? Otázce příliš nerozumím. Máte-li na mysli kontrolu řádné aplikace této právní úpravy v praxi, potom se obávám, že ne. Především proto, že právní úprava je velmi složitá, je dílčími novelami neustále doplňována a její součástí je celá řada prováděcích předpisů. Tato složitost (a nedokonalost) vyžaduje od správních úředníků a pracovníků kontroly maximální kvalifikaci a zkušenost, které se jim zhusta nedostává. Důvody jsou dílem v pracovnících samých, dílem v systému dozoru. Výsledkem je na jedné straně zbytečné trápení drobných subjektů při porušení, často jen zdánlivém, jakékoli maličkosti, která objektivně nemůže mít žádný vliv na ochranu ŽP. A na straně druhé stav, kdy pro "omezenou akčnost složek státu" nelze vyloučit i takové nakládání s odpady, které představuje významné nebezpečí (jak pro ŽP tak i ekonomické), ale zcela uniká pozornosti.

    6/ Plánují se nějaké změny ve stávající legislativě odpadového hospodářství? Nevím. Myslím, že jich bylo již více než dost.

    7/ Jaký názor máte na návrh novely zákona o odpadech, která ruší plány odpadového hospodářství původců? Plány odpadového hospodářství u původců odpadů jsem vždy považoval za zbytečnost. Přesněji za zbytečnost a formalizmus v té formě a s tou závazností s jakou byly sestavovány a "využívány". Což neznamená, že by si původce odpadů neměl podle vlastního uvážení dělat přiměřenou dokumentaci o své výrobní činnosti (v nejširším slova smyslu) a způsobem jemu vyhovujícím se o své odpady "starat". Viz rovněž moji odpověď na otázku č.3. A mělo by být věcí dozorových orgánů, aby objektivně posoudily, zda takto vedeným dokumentem naplňuje přiměřeným způsobem povinnosti, které mu zákon ukládá. Případně tím, že ho nemá, vůbec nemůže některým povinnostem dostát. Takže zrušením plánů odpadového hospodářství by měla nastat situace, kdy bude třeba činnost u původců hodnotit hlouběji a kvalifikovaněji než tím, zda přesně formalizovaný dokument obsahuje všechny povinné "kapitoly" a ty jsou řádně vyplněny.

    8/ Nový zákon o odpadech počítá s elektronickou centralizací přepravy nebezpečného odpadu informačním systémem. Je to cesta k usnadnění administrativní zátěže? Každý zákon i jeho novela musí obsahovat kromě paragrafovaného znění i důvodovou zprávu, kde by to mělo být uvedeno. Tedy pasáž, kde předkladatel vysvětluje zákonodárnému sboru důvod zavedení nového opatření. Tuto důvodovou zprávu nemám k dispozici, ale mohu odhadnout, že pokud jde jen o přepravu a jen nebezpečného odpadu, potom je cílem spíše taková centralizace, která dále minimalizuje případy, kdy může skutečně nebezpečný odpad "vyjít z evidence" se všemi neblahými následky. A to buď z důvodů prostého opomenutí či nepořádku nebo s úmyslem se takového odpadu zbavit (většinou z finančních důvodů) jinak než řádně.

    9/ Jakou profesní funkci v současné době zastáváte? Jsem bez funkce a jsem tomu rád. Živím se jako odborný poradce a jsem jmenován soudním znalcem Ministerstva spravedlnosti.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: O dpadové fórum 12/2012 

Ministerstvo životního prostředí (MŽP) vypracovalo návrh zákona, kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPV“).

Prioritním cílem předkládaného návrhu je zajištění plné kompatibility české právní úpravy s ustanovením čl. 10a směrnice Rady 85/337/EHS o posuzování vlivů určitých veřejných a soukromých projektů na životní prostředí (tzv. EIA směrnice), v platném znění, a to tak, aby se Česká republika vyhnula opětovnému podání žaloby k Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze strany Evropské komise (dále jen „Komise), což za současné situace reálně hrozí.

Ve snaze zamezit soudnímu řízení u SDEU byl již koncem roku 2009 vložen do ZPV zákonem č. 436/2009 Sb. nový § 23 odst. 10, který s účinností od 11. prosince 2009 zavedl aktivní žalobní legitimaci, tj. možnost napadnout žalobou rozhodnutí správního orgánu. Žalovat mohou v zákoně vyjmenované subjekty, pokud podaly ve stanovených lhůtách písemné vyjádření k dokumentaci či posudku v rámci procesu EIA.

Přesto byl dne 10. června 2010 vynesen rozsudek SDEU ve výše zmiňovaném řízení proti České republice. SDEU svým rozhodnutím přisvědčil návrhu Evropské komise a Česká republika byla odsouzena za nesplnění ustanovení čl. 10a odst. 1, 2 a 3 EIA směrnice. Rozsudkem nebyla uložena České republice žádná finanční sankce. SDEU v minulosti již několikrát judikoval, že rozhodným pro konstatování porušení práva EU je stav ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, v předmětném případě 29. srpna 2007. Soudní dvůr tak rozhodl v souladu se svou judikaturou a nezohlednil vývoj, který se udál po tomto datu (dne 11. prosince 2009 byl ve Sbírce zákonů publikován zákon č. 436/2009 Sb., jehož hlavním cílem bylo právě naplnění povinností, které pro Českou republiku z ustanovení čl. 10a odst. 1, 2 a 3 směrnice EIA plynou).

Nadto Komise zahájila dopisem ze dne 24. listopadu 2010 proti České republice v souladu s čl. 260 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“) tzv. sankční část řízení o porušení Smlouvy. Podle názoru Komise stávající platná právní úprava (zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění zákona č. 436/2009 Sb.) stále není v souladu s ustanovením čl. 10a EIA směrnice z důvodu znění přechodných ustanovení zákona č. 436/2009 Sb. Podstata kritiky Komise spočívá v tom, že v důsledku přechodných ustanovení zákona č. 436/2009 Sb. nelze ve vtahu k záměrům, u nichž proces posuzování vlivů na životní prostředí začal před nabytím účinnosti zákona č. 436/2009 Sb. (11. prosinec 2009), použít ustanovení § 23 odst. 10 ZPV, který přístup k soudní ochraně nově upravuje a je tedy v obecné rovině nápravou nedostatku konstatovaného v rozsudku SDEU z června loňského roku.

Tento názor byl Komisi několikrát vyvracen výkladem, podle kterého má § 23 odst. 10 ZPV povahu čistě procesního ustanovení - takové ustanovení je pak ze své podstaty použitelné okamžitě po nabytí účinnosti příslušné normy, která ho zakotvuje. Tento výklad ovšem Komise nesdílí.

Z těchto důvodů se navrhuje novelou ZPV explicitně stanovit, že možnost podat žalobu podle § 23 odst. 10 ZPV není přechodnými ustanoveními zákona č. 436/2009 Sb. nikterak omezena. To znamená, že všechny subjekty v § 23 odst. 10 uvedené, pokud podaly ve lhůtách stanovených zákonem vyjádření k dokumentaci nebo posudku, se mohou již od účinnosti zákona č. 436/2009 Sb., tj. od 11. prosince 2009, domáhat žalobou zrušení navazujícího rozhodnutí. Budou tak odstraněny veškeré pochybnosti a postaveno najisto, že v rámci žaloby proti navazujícímu rozhodnutí je možné napadnout též procesy posuzování vlivů na životní prostředí (EIA), které proběhly (resp. byly zahájeny) před nabytím účinnosti zákona č. 436/2009 Sb.

Toto řešení bylo v průběhu měsíců června až září 2011 hned několikrát projednáváno se zástupci Komise. Výsledkem těchto konzultací je závěr, že Komise spatřuje v navrhované novele nápravu tvrzeného nesouladu ZPV s EIA směrnicí. Přijetí předložené novely by tak mělo bezprostředně vést k zastavení řízení o porušení Smlouvy před SDEU.

Výsledek jednání vlády ze dne 16. 11. 2011: neprojednáno z důvodu nepřiítomnosti ministra MŽP

Zdroj: předkládácí zpráva k návrhu zákona

    V chemické laboratoři se pracuje jako se vstupními surovinami s velkým množstvím nejrůznějších látek a při práci vznikají další látky - movité věci. Různé látky ve smyslu hmotném, ale i právním. A různé ve smyslu jejich nebezpečnosti pro životní prostředí.
    Začnu tím, co je nejjednodušší a co není v otázce ani uvedeno a to jsou obaly od chemikálií. Pokud nejde o vratné obaly, například velkoobjemové balony od kyselin, potom se v převážné většině případů jedná o odpad, kterému asi nebude problém přiřadit i příslušné katalogové číslo, zřejmě 15 01 10. Což jsou obaly se zbytky nebezpečných látek, takže je potřebné s nimi nakládat po vyprázdnění přiměřeným způsobem, tedy předat je nejlépe oprávněné osobě k odstranění .
    Nebo také k využití, neboť většina obalů od chemikálií je skleněná či plastová - to bych se ale od otázky již příliš odchyloval, co s obaly oprávněná osoba dále udělá už není věcí tazatele. Co však ho může bezesporu zajímat je to, zda může tento obal vymýt, vypláchnout a považovat ho za obal bez zbytků nebezpečných látek, tedy katalogové číslo například 15 01 02 nebo 15 01 07. Vymýt například proto, že při předání takového "čistého" obalu platí daleko méně, případně nic. Pomineme-li právní statut kapaliny, která z obalu při mytí vyteče, to budeme řešit dále, potom nemohu vyloučit ani to, že bych takto "dekontaminovaný" obal mohl hodit do nádoby pro komunální odpad. Pochopitelně předpokládám, že laboratoř bude mít podle ustanovení § 17 odstavec (6) smlouvu s obcí. Nepovažuji takový postup za příliš elegantní, protože například sklo je pro mne velmi snadno recyklovatelná surovina a v komunále by končit nemělo, ale v zákoně nevidím nic, co by mně takový postup zakazovalo. Je nabíledni, že nebezpečnost pro životní prostředí je při takovém konání nulová. A navíc je všeobecně známo, že skutečný komunál od obyvatel obsahuje v sobě často složky, které jsou objektivně nebezpečné (barvy, čistící a úklidové prostředky apod.) aniž je možno tomu jakkoli reálně zabránit. Nálepky na sběrných nádobách informující o tom, co do nádob nepatří, jsou jen osvětou.
    Vraťme se ale k základu otázky. Chemikálie, se kterými se v laboratoři pracuje, přestanou být potřebné ve třech základních případech.
    Prvním je situace, kdy se chemikálie přestane používat, například proto, že laboratoř přechází na jiný způsob stanovení (podle jiné metodiky), při kterém není tato chemikálie potřebná nebo analýza se přestává dělat vůbec. Ve skladu tedy zbudou chemikálie, které nepotřebuji, ve skladu mi překážejí a pokud je nelze předat nebo prodat do jiné laboratoře nebo na jiné využití (např.kyseliny a louhy nepotřebují jen laboratoře), potom se jich chci zbavit, jsou pro mne tedy odpadem. Nahlédnutím do katalogu zjistím, že na tuto eventualitu je pamatováno a to v podskupině 16 05, která se nazývá Chemické látky a plyny v tlakových nádobách a vyřazené chemikálie. Nepotřebné chemikálie chci skutečně "vyřadit" ze svého skladu, takže katalogová čísla 16 05 07, - 08 a - 09 jsou dle mého názoru na místě. I když jazyk český zde doslova pláče nad formulací " … chemikálie, které jsou nebo obsahují nebezpečné látky". Katalogové číslo 16 05 06 slovo "vyřazené" neobsahuje a protože nemohu předpokládat, že jde o omyl zákonodárce, tak se k mému případu nehodí. Jeho použití viz dále. Takto vyřazované chemikálie jsou obvykle "jednodruhovými" pevnými látkami nebo kapalinami, ale mohou se vyskytovat i ve formě "polotovarů" , třeba průmyslově vyráběných kalibračních roztoků.
    Druhým případem je situace, kdy se potřebuji zbavit chemikálie, která je již v užívání, v drtivém počtu případů ve formě roztoku. Jako příklad mohu použít v laboratoři připravené zásobní roztoky pro přípravu titračních směsí, živné roztoky pro dávkování živin při modelových pokusech, fotochemikálie připravené k práci. Tyto chemikálie přestanu potřebovat například proto, že pokus skončil a špatně jsem odhadl potřebné množství nebo se chemikálie (jejich účinná složka) vypotřebovala - například fotochemikálie. Považuji prakticky za jisté (pokud je nechci uchovat pro příští analogické práce), že se jich potřebuji zbavit, jsou tedy z pohledu zákona o odpadech odpadem.
    U některých z nich je však možný i jiný pohled, totiž pohled podle vodního zákona, který dosti přesně definuje odpadní vody (§ 38 odst. (1) zákona č.254/2001 Sb.). Většina těchto pracovních roztoků totiž vznikla tak, že se vzala čistá voda a koncentrovaná chemikálie a výrobek byl hotov. Takže voda byla použita pro nějakou činnost "ve stavbě či zařízení" - viz definici odpadních vod. Je to podle mne analogie toho, když si do kbelíku s vodou či do přídavné nádrže tlakového čističe přidám chemikálii, například saponát či alkálii, a poté, když umyji auto, zbytek zlikviduji stejně jako tu část, kterou jsem na mytí aktivně použil. A protože nikdo (snad) nepochybuje o tom, že špinavá kapalina s obsahem chemikálie, které teče v umývárně z povrchu auta do kanálu, je odpadní vodou, pak nevidím důvod, proč by stejná látka, tedy voda s chemikálií, jen proto, že jsem ji nepoužil, měla mít jiný právní charakter než voda použitá. Životní prostředí je logicky oběma kapalinami ohroženo stejně.
    Třetím případem, kterým se konečně blížím k meritu otázky, je situace, kdy s chemikáliemi, obvykle ve formě roztoku, běžně pracuji a po jejich použití je vylévám. Klasickým případem mohou být titrační analýzy, kdy tekutý vzorek, například pitné vody, titruji chemickým činidlem, čekám na změnu barvy, odečtu množství použitého roztoku a barevnou směs, která splnila svůj úkol, vylévám. Nádobku po vylití umývám od zbytků přítomného roztoku, mycí vodu vylévám rovněž a nádobku znovu používám. Zatímco v předchozím případu (přebytečných zásobních roztoků) uznávám, že pohled podle dvou zákonů je při troše dobré vůle možný, potom v tomto případě třetím jsem velmi přesvědčen, že jde o klasickou odpadní vodu a zákon o odpadech zde nemá místo. A zcela stejné je to u vody, která mně vznikne po případném vymývání obalů - viz počátek článku.
    Má to ovšem háček. Existují odpadní vody (vzniklé výše uvedeným způsobem), jejichž vypouštění do kanalizace je prakticky omezeno až znemožněno pro známý obsah "neodbouratelných" nebezpečných složek v nich. Jako příklad mohou posloužit laboratorní činnosti, které ke svému průběhu potřebují katalyzátory s obsahem nebezpečných toxických kovů (V, Ag, Hg), které se z vody na běžné městské čistírně žádným způsobem neodstraní a přecházejí do čistírenských kalů, které tím znehodnocují. Je tedy potřebné takovému jednání zabránit, na což vodoprávní předpisy myslí a to především kanalizačním řádem veřejné kanalizace, který jasně stanovuje limitní koncentrace takto nebezpečných látek ve vypouštěných vodách. Pro potřeby laboratoře bych viděl jako optimální vnitřní předpis, který jasně stanoví, které vody do kanalizace vypouštět lze a které již nikoli.
    Takto shromážděné vody s obsahem velmi nebezpečných látek je třeba likvidovat na speciálních zařízením s pracovním názvem například neutralizační stanice, která je na ně vybavena a převede nebezpečné složky do anorganických kalů, které se jako nebezpečný sekundární odpad ukládají na zabezpečené skládky. Na těchto stanicích, které mají obvykle statut jak vodního díla podle vodního zákona, tak i statut zařízení podle ustanovení § 14 odst.1 zákona o odpadech, se likvidují tyto kapaliny ať mají statut odpadní vody (pak se čistí) nebo odpadu (pak se odstraňují). Na absurdnost této dvoukolejnosti jsem již ve svých článcích několikrát upozorňoval a považuji za zbytečné to opakovat. Po právní stránce budou tyto kapaliny podle mého přesvědčení stále odpadní vody, byť budou na stanici dovezeny, třeba v kontejneru. A pokud se jejich producent neubrání tlaku úřadů na to, aby byly tyto kapaliny prohlášeny za odpady, potom by v úvahu připadalo katalogové číslo 16 05 06. A pochopitelně veškeré povinnosti, vyplývající pro původce nebezpečných odpadů ze zákona o odpadech.

Odpověď:
    Práce s chemikáliemi je obecně spojena se zvýšeným rizikem jak pro lidské zdraví, tak pro životní prostředí. Práce v laboratoři je prací rizikovou a je třeba se proto důsledně řídit obecně závaznými předpisy. Jak výše uvedený rozbor ale ukazuje, není snadné tyto předpisy převádět na konkrétní pracoviště. Proto bych tazateli doporučil si nechat zpracovat kvalifikovaným odborníkem či specializovanou firmou "laboratorní manuál", který konkrétně a zcela jasně stanoví povinnosti pracovníků při nakládání s chemikáliemi. Výše uvedený text by mohl být pro zpracovatele takového vnitřního dokumentu jedním z vodítek.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: Odpadové fórum č. 11/2012

Ministerstvo životního prostředí posuzovalo záměr vybudování nové paralelní vzletové a přistávací dráhy v délce 3550 metrů a souvisejících investičních záměrů na mezinárodním letišti Praha Ruzyně. „Velmi důkladně byla hodnocena každá fáze procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí a veřejné zdraví. Se vší důkladností bylo přistupováno ke všem obdrženým připomínkám a podkladům,“ říká ředitelka odboru posuzování vlivů na životní prostředí MŽP Jaroslava Honová. Doplnila, že ministerstvo obdrželo od srpna 2005, kdy byl proces EIA zahájen, více než 3600 vyjádření, připomínek a podnětů z řad dotčených obcí, úřadů, veřejnosti a občanských sdružení.

Na základě předložených podkladů stanovilo ministerstvo ve stanovisku EIA 71 podmínek, za kterých lze záměr považovat za akceptovatelný.

Příklady některých podmínek:

• Klíčovou podmínkou je úplné zastavení leteckého provozu na celém letišti v době od 24:00 do 5:29 hodin. Tímto opatřením budou respektovány požadavky oblastí s hustou zástavbou v dotčených lokalitách.
• Posudek vyžaduje použití systému monitoringu hlukové zátěže (dodržování podmínek ochranného hlukového pásma, dodržování standardních příletových a odletových tratí atd.) pro informování veřejnosti včetně požadavku na nezávislou kontrolu správnosti provádění tohoto monitoringu.
• Bude povinné provádět periodická ověřování imisní situace okolí letiště a musí být splněn požadavek na pokračování monitoringu ovoce a plodin v okolí letiště.

Vydané stanovisko EIA je jedním z nezbytných odborných podkladů pro následné správní úřady, v jejichž pravomoci je vydat povolující rozhodnutí (např. územní rozhodnutí, stavební povolení a další). Nejde tedy o rozhodnutí o realizaci či nerealizaci záměru. Povolující úřady (např. příslušný stavební úřad pro územní rozhodnutí, Úřad pro civilní letectví pro stavební povolení a další) jsou povinny podmínky ze stanoviska EIA převzít do svého rozhodnutí.

Stanovisko EIA vydané ministerstvem životního prostředí je vítězstvím okolních dotčených obcí, které uspěly s podmínkou uzavření nejen nové dráhy v nočních hodinách, ale celého letiště (po zprovoznění nové dráhy). V porovnání s jinými zeměmi nejde o nestandardní opatření. Na jiných evropských i světových mezinárodních letištích je uzavření provozu v nočních hodinách běžnou praxí.

Úplné znění stanoviska EIA k se stažení ZDE (další podklady ZDE)

Zdroj: MŽP, informační systém EIA

    Pokuty podnikatelským subjektům za porušení povinností stanovených zákonem o odpadech se ukládají podle Hlavy I části desáté zákona. Jde konkrétně o ustanovení § 66, který v 5 odstavcích specifikuje jednotlivá pochybení, někde i s citací příslušného ustanovení a k nim přiřazuje horní hranice finančních sazeb. Pokutou bude potrestán ten, kdo například "nezařadí odpad podle Katalogu odpadů" se sazbou do 10 milionů nebo "nakládá s nebezpečnými odpady bez souhlasu příslušného správního úřadu…" se sazbou do 50 milionů. Není tedy třeba jakkoli dokazovat a tím ani v odůvodnění komentovat, zda delikt, ať věcný či administrativní (často se to velmi prolíná), měl či neměl, mohl či nemohl mít negativní vliv na životní prostředí.
    Jsem toho názoru, že tato sankční část zákona, která navíc postrádá liberační pasáž, která by umožňovala dozorovým orgánům při dodržení jasně stanovených podmínek pokutu neuložit i v případě zjištění porušení zákona, je postavena a používána nešťastně. Je sice postavena zcela jasně a pro úředníky jednoduše, ale nedává prakticky žádnou možnost tolerovat drobné přestupky, které zcela zjevně nemohou mít na chráněný zájem, kterým je ochrana životního prostředí, žádný nebo jen zcela marginální vliv.
    Argumentace v odůvodnění sankčních rozhodnutí se o "ohrožení životního prostředí" opírá dosti často a je tedy otázkou, proč tomu tak je. Na to bychom se asi měli zeptat konkrétních autorů takových textů či jejich vedoucích, kteří tyto texty podepisují. Osobně se domnívám, že je to proto, že pouhý fakt, že kontrolovaný subjekt drobně administrativně pochybil, například ztratí nějaký dokument nebo nepodá kamsi jakési hlášení nebo je podá pozdě, není pro mnohé slušné a myslící úředníky dostatečně silný pro to, aby mu byla sankce uložena. A tak se snaží, často sám sobě, tento krok obhájit tím, že hledá něco, co by byla "větší hanba", než že někdo nemá na cosi papír nebo je ten papír modrý místo červeného.
    Tím se ovšem dostává do vlastní pasti, protože píše nepravdy. Nedávno jsem si přečetl v jednom odůvodnění myšlenku, obávám se, že diktovanou filosoficky "shora", že totiž jakékoli administrativní pochybení není jen formálním porušením obecně závazného předpisu, ale jaksi potažmo a automaticky i ohrožením životního prostředí. Tradičně bez vysvětlení příčinné souvislosti, tedy jaká část životního prostředí je ohrožena, jakou látkou a jakým mechanismem. Že je absence příčinné souvislosti, byť "jen" v odůvodňovací části, zjevným porušením zásad správního řádu (obsah a forma správního rozhodnutí), je jisté. A zcela zbytečné, protože žádné ohrožování dokazovati netřeba.
    Je třeba rovněž uvést, že ohrožení životního prostředí je institut, se kterým zákon o odpadech, podle kterého je pokuta ukládána, vůbec nepracuje, natož, aby ho definoval. Ostatně ani v jiných obecně závazných předpisech týkajících se ochrany životního prostředí není výraz ohrožení životního prostředí nijak vysvětlen/specifikován, a to přesto, že se s ním, například v ustanovení § 40 vodního zákona, které se zabývá haváriemi na vodách, pracuje.
    V uvedeném ustanovení se vedle sebe hovoří o zhoršení jakosti vod a o ohrožení jakosti vod. Zatímco, byť bez definice, je zhoršení jakosti vod logicky vysvětlitelné změnou měřitelných údajů, například zvýšením koncentrací olova, ohrožení je pojem do té míry obecný a pro konkrétní použití tak plytký, že dává skoro neomezené možnosti jeho výkladu. Oprávněnost takového výkladu je potom přímo závislá na osobě úředníka, tedy na jeho znalostech a zkušenostech.
    Ani základní zákon, zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, nám nedá odpověď na to, co to ohrožení životního prostředí vlastně je. Tento zákon totiž definuje v ustanovení § 8 výrazy znečišťování a poškozování životního prostředí, které pak dále důsledně užívá. Podle mého názoru jsou to definice logické a věcně na sebe navazují. Zjednodušeně řečeno - znečišťování je vnášení takových činitelů, které do životního prostředí nepatří a poškozování je situace, když znečištění již způsobí měřitelný problém - zhorší stav životního prostředí. Pokusíme-li se přiřadit k této dvojici výrazů naše ohrožování, potom to lze z obecného významu chápat jako stav, kdy nelze vyloučit, že za určitých okolností může začít docházet ke znečišťování životního prostředí.
    Problémem užití tohoto výrazu je však to, že zatímco znečišťování a poškozování jsou stavy měřitelné, ohrožení je stav neměřitelný, řekl bych intuitivní. Pokud mi na dvoře JZD plném těžkých strojů upadne obal od mazacího oleje, ze kterého vyteče na beton pár kapek oleje, tak jsem sice nešika, ale o ohrožení vod, či životního prostředí obecně, se nejedná. Pokud ale někdo jedním z traktorů porazí stolitrový sud odpadního oleje, který se začne nekontrolovatelně rozlévat po nádvoří, potom je situace zjevně jiná a já bych o ohrožení neměl nejmenších pochyb. A to bez ohledu na to, že nedokážu nic změřit, protože reálný vliv na ŽP se teprve blíží a navíc k němu při kvalifikovaném zásahu ani nemusí dojít.
    Vraťme se nyní k naší otázce. Z výše uvedeného rozboru plyne, že nalézat příčinnou souvislost mezi administrativním pochybením při nakládání s odpady a ohrožením životního prostředí je velmi obtížné. Tím nechci tvrdit, že nejsou případy, kdy je to nejen možné, ale i účelné.
    Jako příklad může posloužit situace, kdy subjekt, který zpracovává nebezpečné odpady, "náhodou nemůže najít" žádné doklady od 20 tun kalírenských solí s obsahem vysoce toxických kovů, které k němu byly prokazatelně přivezeny a nemůže nijak, ani jakýmkoli náhradním způsobem, prokázat, kam se poděly. Zde je argument o ohrožení bezesporu na místě.
    Na druhé straně používání tohoto výrazu pro banality, a s tím se ve své znalecké praxi velmi často setkávám, je hloupé, nemá oporu v zákoně a jak jsem uvedl již výše, je zcela zbytečné. Pokud se dozorový orgán rozhodl, že i drobnosti je třeba trestat sankčně, potom berličku "ohrožování životního prostředí" nepotřebuje. Stačí, když si svůj krok srovná se svým odborným svědomím.

Odpověď:
    Používat pro argumentaci finanční sankce za drobné administrativní pochybení tvrzení, že došlo k ohrožení životního prostředí, je ve Vašem případě neoprávněné. Stejně tak ve všech případech, kdy nelze nade vší pochybnost prokázat, že k takovému stavu skutečně došlo. A tato povinnost je na dozorovém orgánu, který ji ve většině případů neplní.

Poznámka:
    Absurdnost takového uvažování se ukáže v okamžiku, kdy si uvědomíme, že v našem případě tvrzené ohrožování životního prostředí skončilo v okamžiku, kdy nabylo právní moci správní rozhodnutí, kterým byl odsouhlasen nový provozní řád. Přesto, že v období před tímto okamžikem ani v období po něm se věcně nezměnilo vůbec nic.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

    Jde o podobný dotaz jako v minulém měsíci, zdá se tedy, že vedlejší produkty si konečně našly svoji cestu do praxe - jsem ostatně toho názoru, že jejich rozumných užíváním se naplňuje zásada uvedená v ustanovení § 10 odstavec (1) zákona o odpadech - předcházení vzniku odpadů.
    Začnu tím jednodušším, a to je odběr vzorků in situ. Z dotazu čtenáře ani z doplňkových dotazů jsem žádné další relevantní informace nezískal, takže musím odpovědět obecně. Smyslem vzorkování je, aby se s vysokou pravděpodobností za ještě přijatelných nákladů zajistila informace o složení vzorkovaného odpadu. Přesněji o obsahu takových látek, které by mohly činit odpad nebezpečným nebo limitovat jeho další použití. Je pravdou, že vzorkování in situ není pro naše účely zcela běžné, ale pokud splní výše uvedené zásady a formálně naplní požadavky podzákonných, případně technických předpisů, které se vzorkováním zabývají, potom je nelze předem odmítnout. Nevím, kolik vzorků bylo odebráno, ale věrohodnosti by jistě pomohlo, kdyby po vytěžení, případně před použitím materiálu, byly výsledky původního vzorkování alespoň v omezeném rozsahu ověřeny.
    Novela, která je zhruba rok stará, zavedla dva nové instituty. Jednak institut vedlejšího produktu podle ustanovení § 3 odstavec (5) a dále formou stanovení jasných podmínek možnost převést odpad na běžnou komoditu, která již dále nepodléhá regulaci podle zákona o odpadech - to vše v odstavci (6). Po obojím bylo v odborné i laické veřejnosti voláno již dávno, a to nejen proto, že v evropských předpisech a zvláště v evropské praxi se takto postupovalo již několik posledních let. Je pravdou, že některé dozorové orgány nesou toto uvolnění poměrů dosti nelibě a snaží se různými cestami používání těchto dvou odstavců zhatit nebo minimálně problematizovat. Je věcí ústředního správního orgánu, aby se takové praxi důrazně postavil, což se mu však nepodaří, pokud se do "první linie" nepostaví kontrolované subjekty.
    Pokud se podíváme na podmínky, za kterých je možno tyto dva nové postupy použít, tak zjistíme, že jsou dosti podobné (v obou případech jsou 4). Podmínka poslední, tedy využití materiálů v souladu se zvláštními právními předpisy a nulový negativní dopad na životní prostředí a lidské zdraví, je dokonce identická. Je pravdou, že podmínky jsou formulovány poněkud obecně, ale po zákonu asi nelze žádat přesnější či hlubší specifikaci.
    Zákon to řeší v odstavci (8) zmocňovacím ustanovením k vydání vyhlášky, ta však podle mých informací dosud vydána nebyla. Takže nezbývá, než se při rozhodování řídit obecnými významy slov a duchem předpisu. Což dělá bohužel některých úředníkům značné problémy a vytváří zbytečné diskuse tam, kde lze věci řešit velmi prostě a s plnou jistotou, že životní prostředí žádnou újmu neutrpí.
    A myslím, že stejně jednoduše lze řešit i nejistoty vyjádřené naším tazatelem - tedy podle kterého odstavce. Podle mého názoru je to lhostejné, protože z podrobnějšího dotazu jsem zjistil, že jsou splněny podmínky uvedené v obou odstavcích. Snad jedinou otázkou, nad kterou by mohla být diskuse, je, zda výkopové práce směřující k vytvoření prostoru, který bude pro postavení základů vyložen armaturou a zalit betonem, je či není výroba. Jsem přesvědčen, že výroba je vše, co nám slouží ke zhotovení jakéhokoli výrobku, tedy i stavba domu. A abych mohl základy vybetonovat, tak potřebuji mít prázdný prostor, který bez vytěžení materiálu neudělám. Materiál jsem primárně nepotřeboval (protože nejsem v lomu nebo v pískovně, kde je výrobkem), ale vznikl, mám pro něj použití ….
    Zdálo by se, že pokud jsem materiál vytěžil před 1. 7. 2010, tedy před platností novely, a zařadil jsem ho již do režimu odpadů, potom je jediným možným řešením užití ustanovení odstavce (6), podle kterého odpad přestává být odpadem, pokud splní uvedené podmínky. Pokud si však pečlivě přečteme text odstavce (5), potom považuji za poněkud nejasné (byť snad nikoli problémové), zda časem rozhodným pro užití (5) nebo (6) je získání materiálu, v našem případě těžba, nebo užití materiálu pro konkrétní účel. V tomto smyslu je matoucí i to, že v první větě odstavce (5) je použit jak minulý čas (vznikla), tak čas přítomný (není, nestává, je). Důvod této formy neznám, ale nevidím v tom hluboký význam a úmysl zákonodárce (který jsem neodhalil), ale tradiční jazykové neumětelství.

Odpověď:
    Zavedení myšlenek podle ustanovení § 3 odstavec (5) a (6) zákona o odpadech znamená vítané uvolnění nakládání s některými materiály s cílem snížení administrativní i organizační náročnosti. V našem případě se nabízí použití ustanovení odstavce (6), ale ani ustanovení podstavce (5) by mně nečinilo větší problém. Pokud je to potřebné, potom doporučuji dotaz na příslušný správní orgán. Myslím, že jejich favoritem bude číslo 6.

Poznámka 1:
    Je třeba se věnovat i ustanovení § 4 odstavec (1), písmeno h), které nově omezuje dobu skladování odpadu ve skladu, a to dokonce rozdílně podle způsobu dalšího nakládání s ním.

Poznámka 2:
    Považuji za jisté, že někteří původci odpadů se budou pokoušet, pokud to již neudělali, nových institutů zneužívat. Záleží jen a jen na kvalitě dozorových orgánů, aby se takovým tendencím kvalifikovaně postavili a umožnili těm poctivým nových možností účelně využívat.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Zdroj: Odpadové fórum 9/2011

Účastníci školení obdrží osvědčení o absolvování semináře, a zároveň jim budou dodatečně zaslány veškeré prezentované materiály z proběhlého semináře i s elektronickou verzí vyhlášky č. 450/2005 Sb. (ve znění vyhlášky č. 175/2011 Sb.) a vyhlášky č. 216/2011 Sb.

PROGRAM SEMINÁŘE:
    • 9 .00 – REGISTRACE ÚČASTNÍKŮ
    • 9 .30 – ZAHÁJENÍ SEMINÁŘE:
        o Aktuální stav právní úpravy na úseku vodního hospodářství - změny roku 2011;
        o Ochrana vod při nakládání se závadnými látkami ve světle vyhlášky č. 175/2011 Sb. novelizující vyhlášku č. 450/2005 Sb.;
        o novela vyhlášky č. 216/2011 Sb. o náležitostech manipulačních řádů a provozních řádů vodních děl;
        o diskuse a závěr.
    • 12.00 – UKONČENÍ SEMINÁŘE

PŘEDNÁŠEJÍCÍ: JUDr. Ing. Emil RUDOLF (MŽP)

POŘADATEL SEMINÁŘE: České ekologické manažerské centrum (CEMC) - Jevanská 12, 100 31 Praha 10, tel.: 274 784 417, fax.: 274 775 869, http://www.cemc.cz, cemc@cemc.cz, IČO: 45249741, DIČ: CZ45249741

TERMÍN KONÁNÍ: 20. září 2011, od 9.30 hod. Pozn.: prezentace účastníků bude probíhat od 9hod.

MÍSTO KONÁNÍ:

Hotel PRAMEN
Za Černým mostem 362/3
198 00 Praha 9

     Dostupnost:

    • Pěšky: cca 8 minut chůze od stanice metra – „Rajská Zahrada“ („B“)
    • Autem: parkování přímo před hotelem Pramen (prosím zvoňte na recepci)

[mapa]

VÝŠE VLOŽNÉHO: vložné za seminář je stanoveno na 1 200 Kč včetně 20% DPH. (1000Kč bez 20% DPH). Vložné členy CEMC je sníženo na 1 000 Kč vč. DPH.

Využijte slevy na vložné v rámci Věrnostních karet www.tretiruka.cz, více ZDE

ZÁVAZNÁ PŘIHLÁŠKA:  přihlášku stahujte zde.

Vyplněné přihlášky zasílejte nejpozději do 16. září 2011 na: prihlasky@cemc.cz, anebo na fax - 274 775 869 (kontaktní osoba: Ing. Vladimír Študent, email: studentv@cemc.cz, tel.: 608 819 699).

POKYNY K PLATBĚ VLOŽNÉHO: vložné je nutné uradit bezhotovostně na bankovní účet: 27534061/0100 (jako variabilní symbol použijte Vaše IČO), a to nejpozději do 20. září 2011. Daňový doklad obdrží účastníci semináře u prezence. Po předchozí domluvě je možné uhradit vložné i v hotovosti. V ceně vložného je zahrnuto občerstvení po celý den konání semináře. Přijetí přihlášky potvrzujeme automaticky do dvou pracovních dnů, v případě neobdržení potvrzení nás neprodleně kontaktujte!
 

Stornovat lze odeslanou přihlášku pouze písemně, a to tak, aby storno bylo organizátorům doručeno do 16. 9. 2011. Zruší-li závazně přihlášený účastník svou účast po uzávěrce nebo se akce nezúčastní, vložné nevracíme a neuhrazené platby dodatečně fakturujeme.

MEDIÁLNÍ PARTNER: Internetový portál pro snadnou průmyslovou praxi – TŘETÍ RUKA

Tisková zpráva Arniky - programu Ochrana přírody a Koalice nevládních organizací pro Naturu 2000

Pro nastínění problematiky posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí a zdraví obyvatel byl vybrán příklad posouzení územních plánů obcí v horských a podhorských oblastech, včetně problémů, se kterými se jako zpracovatelé SEA nejčastěji setkáváme.

Charakter navrhovaných ploch

V těchto územích dochází převážně k vytvoření nových ploch určených pro bydlení, včetně související technické a dopravní infrastruktury, doplnění ploch občanského vybavení, sportu a rekreace sloužící turistům i trvale žijícím obyvatelům.

Nově navrhované plochy občanského vybavení, vzhledem k vysoké turistické atraktivitě daného území, představují většinou přechodné ubytování či veřejné stravování a jsou navrhovány především v blízkosti centrálních částí turisticky zajímavých území.

Plochy bydlení a rekreace jsou v těchto územích reprezentovány zejména objekty individuálního bydlení a rekreace.

Horské oblasti dále vybízí k doplňování sportovních ploch (jak pro zimní, tak i letní sporty). Většinou se jedná o rozšiřování sjezdových tratí, včetně provozování zasněžování, o budování golfových hřišť, bobových drah apod.

Předpokládané negativní vlivy

1. vliv na zvláště chráněná území,
2. vliv na zvláště chráněné druhy rostlin a živočich, biotop,
3. vliv na ÚSES,
4. vliv na lokality soustavy Natura 2000,
5. vliv na PUPFL,
6. vliv na krajinný ráz,
7. vliv na ZPF,
8. vliv na pohodu a zdraví obyvatel, socioekonomické vlivy.

Řešení předpokládaných negativních vlivů ve fázi pořizování územního plánu

Problematika prvních pěti bodů se do značné míry překrývá. Jedná se o posouzení vlivů na živou přírodu, které se v případě horských a podhorských obcí často stává jednou z nejdůležitějších částí dokumentace SEA. Ochrana maloplošných ZCHÚ bývá zpravidla v ÚP plně respektována a na jejich území se neumísťují žádné nové záměry. V případě velkoplošných ZCHÚ a území soustavy Natura 2000 se však zpracovatel hodnocení musí často vypořádat i s plány na umístění rozsáhlých sportovních areálů a s tlakem na rozšíření ubytovacích kapacit.

Z hlediska ochrany přírody bývají nejméně problematické plochy určené k výstavbě individuálního bydlení, které navazují na stávající zastavěná území obcí. I když i v těchto případech může dojít ke střetu s místy výskytu zvláště chráněných druhů nebo stanovišť chráněných v rámci evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000. Nejčastěji k tomuto problému dochází při střetu výstavby s biologicky hodnotnými lučními enklávami, které jsou v blízkosti obcí obhospodařovány tradičním extenzivním způsobem a unikly zemědělské intenzifikaci. Pokud je posuzování koncepce prováděno ex-ante, lze při tvorbě ÚP nejkonfliktnější záměry přesunout nebo omezit tak, aby ÚP neměl významně negativní dopad na předměty ochrany území soustavy Natura 2000.

Plochy určené pro výstavbu rekreačních ubytovacích kapacit jsou však nezřídka umísťovány i do volné krajiny, kde již může docházet k častějším konfliktům se zájmy ochrany přírody. Přímý vliv těchto staveb na přírodní stanoviště lze zpravidla jednoznačně kvantifikovat podle zastavěné plochy zvětšené o okolí, které bude postiženo při provádění stavebních prací a v důsledku zvýšeného pohybu lidí. Obtížné bývá vyhodnocení vlivu zvýšené návštěvnosti na okolní biologicky cenná území, které je často vyžadováno orgány ochrany přírody. Vyjádření míry tohoto vlivu není zpravidla na úrovni ÚP možné, protože nejsou známy údaje o ubytovacích kapacitách objektů.

Výstavba nebo rozšiřování lyžařských areálů je z hlediska ochrany přírody problematická zejména tehdy, jsou-li plochy sjezdových tratí navrženy v místech zachovalejších lesních porostů s přirozenou druhovou skladbou. V případech, kdy jsou dotčeny pouze stejnověké smrkové monokultury, je dopad na biologickou hodnotu území menší. Je však třeba zohlednit případy, kdy se některé chráněné druhy živočichů (včetně předmětů ochrany ptačích oblastí) vyskytují i v těchto porostech (např. jeřábek lesní). Rozsáhlejší zásahy do lesních porostů zasahující do vyšších poloh mohou také vést k fragmentaci teritorií některých významných savců a ptáků (velké šelmy, tetřevovití). V územích s výskytem těchto druhů může představovat závažný vliv také rušení způsobené intenzivnějším pohybem lidí, hlukem a osvětlením sjezdovek. Tyto doprovodné vlivy se mohou projevovat i ve značných vzdálenostech od lyžařských areálů, jejich význam je však zpravidla možné adekvátně vyhodnotit až na základě konkrétního projektu. Umisťování sjezdovek na již odlesněné svahy přináší riziko narušování vegetace a půdního povrchu na místech, kde se obvykle vyskytují luční porosty. Louky ve vyšších nadmořských výškách díky méně intenzivnímu zemědělskému hospodaření zpravidla hostí hodnotnější vegetaci s častějším výskytem chráněných druhů. Samotné zřízení sjezdové trati na těchto stanovištích nemusí mít zásadní negativní vliv na kvalitu porostů. Podmínkou však je minimalizace terénních úprav povrchu sjezdovky a šetrné provádění výstavby vleků a lanovek. Skutečné dodržení těchto podmínek je však na úrovni schvalování ÚP obtížné zajistit. Proto je třeba při hodnocení těchto záměrů počítat s určitým záborem stanovišť v trase vleku a rizikem plošného narušení vegetace na plánovaných sjezdovkách.

Jiným typem rozsáhlých sportovně-rekreačních areálů jsou golfová hřiště, která bývají zpravidla navrhována na již odlesněných plochách. Zde kromě plošné degradace zachovalých lučních společenstev hrozí také ztráta biotopů pro zvláště chráněné obratlovce. V případě druhů jako je chřástal polní nebo křepelka polní může dojít k ovlivnění jejich populací i tehdy, jsou-li na golfové hřiště přeměněny jinak biologicky méně zajímavé kulturní louky.

K vyhodnocení vlivů řady záměrů na živou přírodu jsou tedy do určité míry dostačující i obecnější informace obsažené v Návrhu územních plánů obcí. Ačkoli je v územních plánech u navržených ploch specifikováno pouze funkční využití, lze v měřítku ÚP obce zpravidla v mnoha případech dobře vyhodnotit potenciální přímé vlivy na živou přírodu a zvláště chráněná území včetně soustavy Natura 2000. Problémem může být nedostatek informací o výskytu přírodních stanovišť a chráněných druhů na dotčených plochách a v jejich okolí. Podrobný biologický průzkum všech navrhovaných ploch bývá časově i finančně náročný. Je však možné využít informací dostupných na internetovém mapovém portálu AOPK ČR, kde je zveřejněna vrstva mapování přírodních biotopů. Znalosti o lokalitách výskytu významných druhů chráněných rostlin a živočichů je možné získat od pracovníků správ chráněných území. Přesto se v některých případech hodnocení neobejde bez terénního biologického průzkumu na všech návrhových plochách. Nejsou-li potřebné informace k dispozici v dostatečném rozsahu, nelze se mu vyhnout. Při hodnocení ÚP ve velkoplošných ZCHÚ může být aktuální průzkum vyžadován příslušným orgánem ochrany přírody.

V dokončeném SEA dokumentu jsou pak biologické průzkumy obecně doporučovány pro fázi projektové přípravy záměrů, kterými dojde k zastavění zemědělských pozemků o rozloze větší než cca 0,5 ha nebo kterými budou dotčeny lesní pozemky, dále u nových ploch, kde se předpokládá výskyt zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.

V horských či podhorských oblastech se nacházejí lesy kategorie ochranné a lesy zvláštního určení, u kterých je funkce produkční potlačena a převažuje funkce ochranná a krajinotvorná. Obzvláště v horských oblastech, kde je pro schválení územního plánu orgánem ochrany přírody velmi často požadován odborný posudek z hlediska stability lesních porostů, zejména v případě mýcení porostů pro průsek, v němž vede sjezdová trať nebo lanová dráha.

Jedním z nejdůležitějších aspektů při hodnocení koncepcí je možnost posouzení rizika kumulativních vlivů. Posouzení kumulativních vlivů by mělo být nezbytnou součástí všech "naturových" hodnocení a má zohlednit možnost synergického působení stávajících i všech nově navrhovaných záměrů na předměty ochrany a celistvost lokalit. Zpravidla však pouze v rámci hodnocení koncepcí má autorizovaná osoba vyčerpávající přehled o všech navrhovaných záměrech, které by mohly mít vliv na území evropsky významných lokalit a ptačích oblastí v řešeném území. Hodnocení územních plánů se tak stává vhodnou příležitostí pro kvantifikaci úbytku přírodních stanovišť, kterou nelze provést na úrovni hodnocení jednotlivých záměrů. To platí především v případě velkoplošných evropsky významných lokalit, které zahrnují více správních území. Typickým příkladem je EVL Krkonoše, kde zvýšený tlak na zábor lučních stanovišť vedl k vytvoření návrhu metodiky hodnocení vlivu na tyto předměty ochrany (Březina a kol. 2011). Na tomto příkladě je možné demonstrovat také zodpovědný přístup orgánu ochrany přírody, neboť pracovníci Správy KRNAP pečlivě shromažďují údaje o dosavadním úbytku předmětů ochrany v celé EVL a tato data bezplatně poskytují posuzovatelům.

Vliv změn ÚP na krajinný ráz se v oblastech s mimořádnými přírodními a historickými hodnotami, kde dominují sídla s výraznou funkcí bydlení, rekreace a cestovního ruchu, nesmí podcenit. V těchto oblastech je často nutné hledat kompromis mezi rozvojem obce (zajištěním optimálních podmínek pro zvýšení životní úrovně trvale bydlících obyvatel a vytvořením příležitostí pro příliv nových obyvatel) a zájmy ochrany přírody a krajiny.

V SEA dokumentu se obvykle neprovádí posouzení záměrů na krajinný ráz dle dostupných metodik. V tomto stupni posouzení, kdy posuzovatel nemá k dispozici projektové dokumentace ani vizualizace záměrů, lze na základě znalosti řešeného území navrhnout obecné podmínky pro předcházení negativních vlivů záměru na krajinný ráz vedoucí k zachování urbanistického charakteru obce a krajinného rázu a k respektování přírodní, kulturní a historické hodnoty území.

V koncepcích jsou nové plochy navrhovány zejména v současně zastavěném území obce (SZÚO), jsou-li tyto možnosti omezené, přistupuje se k návrhu rozvojových ploch na ZPF v těsné návaznosti na SZÚO. Z hlediska rozsahu záboru (trvalého) ZPF se za významný vliv na ZPF považuje plánované zastavění na ploše přesahující 0,5 ha, se kterým je spojený negativní vliv na odtokové poměry území a biologickou složku. Prioritně jsou doporučovány záměry navržené na zemědělských pozemcích s nižší třídou ochrany ZPF.
Rozvoj území přispívá k jeho zatraktivnění a stabilizaci trvale žijících obyvatel. Zvýšenost návštěvnosti území, s sebou zároveň přináší také negativní vlivy představující snížení faktorů pohody obyvatel v důsledku zvýšení frekventovanosti automobilové dopravy.

V rámci SEA se nezpracovává posouzení vlivů na veřejné zdraví autorizovanou osobou pro oblast posuzování vlivů na veřejné zdraví, jak jsme tomu zvyklí u procesu EIA. V SEA hodnocení se pouze identifikuje a charakterizuje nebezpečnost. Kvantifikace zdravotních rizik (tj. hodnocení expozice a charakterizace rizika) se na základě dostupných podkladů neprovádí.

Vzhledem k tomu, že se v horských a podhorských oblastech neumisťují průmyslové objekty, ale spíše rodinné domy a chaty pro individuální rekreaci, případně plochy sportu, očekává se zvýšení počtu malých spalovacích zdrojů znečišťování ovzduší (různé typy vytápění), kterými nedochází k výraznějšímu nárůstu imisních koncentrací škodlivin (NO2, CO, prachu, SO2 a těkavých organických látek v ovzduší).

Nesmí se opomenout, že nově navrhovanými plochami pro bydlení a rekreaci vznikne nový chráněný venkovní prostor a chráněný venkovní prostor staveb. Vzhledem k charakteru nově umisťovaných objektů se nepředpokládá instalace významných zdrojů hluku (pouze v případě rozšiřování a modernizace sjezdových tratí je nutné uvažovat s hlukem z provozu sněžných děl), ale očekává se nárůst dopravního hluku (nákladních vozidel z etapy výstavby záměrů, osobních vozidel z provozu záměrů). V rámci dokumentace SEA, vzhledem k obecnosti zadání záměrů, nelze budoucí hlukovou situaci modelovým výpočtem adekvátně vyhodnotit. Pro řešená území jsou v SEA dokumentu stanoveny hygienické limity v chráněném venkovním prostoru a chráněném venkovním prostoru staveb. Pro záměry, u kterých se předpokládá překračování hygienických limitů ve venkovním prostředí, musí být splněny hygienické limity ve vnitřním chráněném prostoru budov.

V SEA dokumentu se nastiňují možné negativní vlivy na povrchové a podzemní vody v území, dále se zmiňují obecné principy zajištění ochrany vod a navrhují opatření zajišťující ochranu vod, která se přesouvají do fáze zpracování projektu stavby. Umístěním nových obytných objektů lze předpokládat pouze drobné navýšení produkce splaškových vod a doplněním dopravní infrastruktury o parkovací plochy vznik vyššího množství znečištěných dešťových vod. Zastavěním ploch "na zelené louce" dochází ke změně odtokových poměrů v území. Větší pozornost ochrany podzemních a povrchových vod by se měla soustředit na území CHOPAV a na oblasti ochranných pásem vodních zdrojů.

Závěr

Autoři tohoto článku prezentují vlastní zkušenosti s problematikou posuzování vlivů územních plánů obcí nacházejících se v horských a podhorských oblastech na životní prostředí a veřejné zdraví. Horské a podhorské oblasti mají většinou vysokou přírodní, krajinářskou a kulturní hodnotu, kde s dalším rozvojem obcí lze očekávat zejména střety se zájmy ochrany přírody a krajinného rázu.

Většina významnějších záměrů v těchto oblastech má sloužit k plnění sportovně-rekreačních funkcí. Proto k potenciálním negativním vlivům může dojít prakticky jen během přípravy území pro výstavbu a výstavbou samotnou. Během samotného provozu záměrů se obvykle nepředpokládá významné negativní ovlivnění složek životního prostředí. Výjimkou však může být narušení pohody obyvatel a poškození určitých částí přírody v důsledku zvýšení návštěvnosti v okolí nově navrhovaných staveb.

Vzhledem k tomu, že v průběhu pořizování územních plánů není často znám rozsah a mnohdy ani charakter připravovaných záměrů, je v rámci procesu SEA možné vyhodnotit pouze vlivy plynoucí z očekávané změny funkčního využití jednotlivých ploch. Nezastupitelnou úlohou strategického posuzování je však možnost vyhodnotit kumulativní působení těchto vlivů v rámci rozsáhlejšího území. Poskytuje tak možnost případného omezení počtu nebo rozlohy některých záměrů, jejichž synergické působení by mohlo ohrozit hodnoty a zdroje významné v daném území. Pro naplnění této funkce hodnocení SEA je však nezbytně důležitá spolupráce zpracovatele nejen s projekčním týmem připravujícím danou koncepci, ale i s pořizovatelem koncepce.

Použitá literatura

BŘEZINA S., FLOUSEK J., CHVOJKOVÁ E., HARČARIK J., VANĚK J., BAUER P.: Kumulace vlivů zástavby na krkonošských loukách. Ochrana přírody 66/2 12-15 p., 2011
PLACHÝ, V.: Návrh změny č. 2 ÚPO Dolní Morava, SEA dle zákona č. 100/2001 Sb., 2008.
PLACHÝ, V.: Změna č. 5 ÚPM Trutnov. SEA dle zákona č. 100/2001 Sb., 2007.
EMINGER, S.: Změna č. 2 ÚPSÚ Vítkovice. SEA dle zákona č. 100/2001 Sb., 2007.
PLACHÝ, V.: Návrh změny č. 4 ÚPSÚ Benecko, Horní Štepanice, Dolní Štěpanice, Mrklov. SEA dle zákona č. 100/2001 Sb., 2006.
PLACHÝ, V.: Koncept řešení ÚPO Poniklá. SEA dle zákona č. 100/2001 Sb., 2006.
mapy.nature.cz

Autoři:

Ing. Eliška Říčařová, Mgr. Jan Losík, PhD.
EMPLA AG spol. s.r.o., Za Škodovkou 305, 503 11 Hradec Králové
e-mail: eia@empla.cz

Abstrakt

In this article are described problems with strategic environmental assessment (SEA) of ground plans of municipalities in mountain and foothill areas. In these areas are most often projected new functional areas of individual living with technical and traffic infrastructure, area of civil equipment, sport and recreational places. In these areas development brings more atractivity and more attendance of tourists, but on the other hand we have to save areas with high natural landscape, and cultural quality.

Klíčová slova

SEA, územní plán obcí, horské a podhorské oblasti, zvláště chráněná území, Natura 2000, ochrana přírody a krajiny

Zdroj: Enviweb

    Při podrobnějším dotazu bylo zjištěno, že jde o reakci na ustanovení § 3 odstavce (5), ve kterém novela zákona o odpadech zavádí institut vedlejšího produktu a odstavce (7), kde stanoví podmínky jeho užívání. Pokud otázku shora uvedenou poněkud zjednodušíme, potom je sporné, zda výstavba komunikace, přesněji zda spodní vrstva stavebního složení vozovky technicky je či není užitím odpadů na povrchu terénu.
    Definice toho, co zákonodárce považuje za využívání na povrchu terénu, je uvedena ve vyhlášce č.294/2005 Sb., a to v ustanovení § 2, písmeno j), kde se praví:
    " j) využíváním odpadů na povrchu terénu, uvedeným v příloze č.3 zákona pod kódem R10 vyjma aplikace na zemědělskou půdu - rekultivace povrchu terénu, vyrovnávání terénních nerovností a jiné úpravy terénu, vytváření uzavíracích vrstev skládky, rekultivace uzavřených skládek, zavážení vytěžených povrchových dolů, lomů, pískoven" .
    Definice se zdá být správná a logická jen do doby, než ji porovnáme s odkazem na kód R10. Ten totiž zní, že využíváním odpadu je rovněž "Aplikace do půdy, která je přínosem pro zemědělství nebo zlepšuje ekologii." Považuji za jisté, že využívání R10 je myšleno, v souladu s textem, jako zlepšení půdních vlastností, čemuž také jednoznačně svědčí výraz "do půdy" a nikoli snad "na půdu". Pokud budu tedy důsledný, potom musím konstatovat, že odkaz na R10 z Přílohy č.3 zákona je ve vyhlášce uveden neoprávněně, protože způsob využití na povrchu terénu podle této přílohy vůbec neexistuje. Zmocňovací ustanovení k vydání této vyhlášky, uvedené v ustanovení § 19 odstavec 3, sice bylo naplněno, je ale právně nejisté, zda je možno vyhláškou stanovit podmínky něčeho, co není v zákoně, přesněji v jedné z jeho příloh. Podle mého názoru nikoli, ale není úkolem této stati zpochybňovat vyhlášku, ale zodpovědět konkrétní dotaz.
    Považuji-li tedy vyhlášku za platnou a vrátím-li se zpět k našemu případu, potom jsem z vyžádaných dokumentů zjistil, že stavební suť, jejíž užití je předmětem možného sporu, je vedlejším produktem podle ustanovení § 3 odstavec (5), neboť splňuje všechna 4 kritéria zde uvedená. Vzniká při výrobě, jejímž primárním cílem je odstranění starých nemovitostí, její další využití je zajištěno, neboť je získávána stavebníkem komunikací, který s jejím využitím počítá, podrcení, tedy úprava zrnitosti materiálu, je bezesporu běžnou výrobní praxí. Čtvrté kritérium, tedy soulad jejího využití se zvláštními právními předpisy, je řešeno v projektové dokumentaci, která využití takového materiálu nevylučuje. S ohledem na to, že jde o stavební suť bez příměsí nebezpečných látek (zjištěno v dokumentaci), není na místě obava z nepříznivého vlivu na lidské zdraví nebo životní prostředí.
    Posuneme-li se nyní k výše uvedené definici využívání odpadů na povrchu terénu, zbývá z nabízených možností snad jen "vyrovnávání terénních nerovností a jiné úpravy terénu", ostatní způsoby se našeho případu zjevně netýkají. Musíme si tedy položit otázku, k čemu podsypová vrstva při stavbě komunikace vlastně slouží, což je otázka ryze stavebně - technická. A ta musí být řešena v projektové dokumentaci, jež řeší složení tělesa komunikace, tedy jednotlivé vrstvy. Přiznám se, že z technické zprávy jednoznačná odpověď na tuto otázku nevyplynula a dotazem na projektanta jsem se rovněž příliš neposunul.
    Součástí spisové dokumentace však bylo i stavební povolení na stavbu "terénní úpravy na parcelách XYZ", což jsou parcely, na kterých budou na základě jiného stavebního povolení budovány (mimo jiné) i předmětné komunikace. Tím jsem došel k názoru, že terénní úpravy již byly provedeny a nejsou tedy součástí stavby komunikace, potažmo, že použití podsypového materiálu není součástí terénních úprav, ale aplikací konkrétního stavebního materiálu pro těleso komunikace. A z této úvahy nemůže vyplynout nic jiného, než že v našem případě nejde o použití vedlejšího produktu na povrchu terénu a protože já neznám jiný obecně závazný právní předpis, který by stanovoval "kritéria pro využití odpadů, pokud jsou stanovena", jak požaduje ustanovení § 3 odstavec (7) zákona, potom si dovolím tvrdit, že pro použití drcené stavební suti není v našem případě třeba ji analyzovat a výsledky porovnávat s přílohou č. 10 vyhlášky č. 294/2005 Sb. Na rozdíl například od stavebně povolených terénních úprav, pokud by se tento materiál na ně také používal.
    Pro úplnost je třeba odpovědět na otázku, jak by situace vypadala v případě, že by stavební pozemek pro zamýšlenou stavbu komunikace nebyl prokazatelně předem podroben terénním úpravám, jak tomu bylo v našem případě. Odpověď musí vyplynout z projektové dokumentace, kde musí být uvedeno, zda podsypová vrstva slouží pro vyrovnání či jinou úpravu terénu (a to třeba jen zčásti, tedy "také") a potom je třeba jakostní kritéria podle uvedené vyhlášky aplikovat, nebo zda jde o stavební materiál, který je užit jako jedna vrstva ze stavebně-konstrukčních důvodů. A pokud to ve stavební dokumentaci uvedeno není, je třeba pro správné a objektivní rozhodnutí úřadů vyžádat v tomto smyslu její doplnění.

Odpověď:
    Použití vedlejšího produktu - stavební suti jako podsypového materiálu pro stavbu komunikací je hraničním případem, na který je možno mít, a to oprávněně, více odborných názorů. S ohledem na okolnosti popsané výše jsem v našem případě došel k názoru, že aplikovat § 3 odstavec (7) zákona a tím i vyhlášku č. 294/2005Sb. není nutné.

Poznámka:
    Setkal jsem se s odborným názorem, který výše popsanou diskusi zužuje na velmi praktický přístup tím, že tvrdí - pokud je vedlejší produkt aplikován na přírodní terén, potom to je využívání na povrchu terénu, ve všech ostatních případech tomu tak není. S takto koncipovaným názorem nemohu souhlasit, neboť zjednodušení, byť je mám z principu rád, se mi zdá přílišné.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Větrné elektrárny se svým účelem řadí mezi "ekologické" stavby, kterých hlavním cílem je výroba elektrické energie, která se řadí k elektrické energii vyráběné z obnovitelných zdrojů. Obnovitelné zdroje energie by svou výrobou neměly negativně zatěžovat životní prostředí. Současně by měly napomoci snížit výrobu energie z neobnovitelných zdrojů energie, které jsou velkými znečišťovateli ovzduší. Větrné elektrárny s celkovým instalovaným výkonem vyšším než 500 kWe nebo s výškou stojanu přesahující 35 metrů, spadají dle zákona č. 100/2001 Sb. a přílohy č.1 k tomuto zákonu, do kategorie II / 3.2. V roce 2002 prošlo procesem EIA úspěšně 100% projektů. Naproti tomu v roce 2009 pouze 5%! více na www.biom.cz

Související články:

VIDEO: Je výstavba větrných elektráren rozumným řešením?

    Nedokáži hodnotit tuto situaci z pohledu přestupkového zákona nebo zákona trestního, takže se v odpovědi omezím jen na posouzení takové činnosti z hlediska zákona o odpadech. Konkrétně na to, kdo je vlastníkem tohoto odpadu a zda ho lidé, těžící odpad na uvedených místech pro svoji potřebu, nezkracují na jeho vlastnických právech. Rovněž se nebudu věnovat případům, kdy předmětem zájmu nenechavců jsou shromážděné odpady ve zjevně soukromých objektech, byť třeba bez problémů přístupných.
    Půjde tedy v našem případě o komunální odpad v nejširším slova smyslu (včetně odpadu objemného) bez ohledu na to, zda vznikl v domácnostech (občan nemůže být původce) nebo je původcem podnikatel na základě zvláštní smlouvy s obcí.
    Základní je ustanovení § 17 zákona o odpadech, kde se mimo jiné uvádí, že obec je povinna určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat komunální odpad, který produkují (odstavec 3), že obec může ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, … komunálních odpadů vznikajících na jejím území (odstavec 2) a že fyzické osoby jsou povinny odkládat komunální odpad na místech k tomu určených (odstavec 4). Původci obdobných "komunálních" odpadů, tedy podnikatelé, mají podle mého názoru stejné povinnosti (odstavec 6), přestože to zde explicitně uvedeno není.
    O objemném odpadu se zde zvláště nemluví, ale nevidím důvod, proč jej nechápat jako odpad komunální (charakter jeho vzniku je identický), jen s trochu většími rozměry. Co naopak za chybu zákona považuji, že v ustanovení odstavce 2 je zaveden pojem "stavební odpad", který je tím zjevně vyčleněn z množiny komunálních odpadů mimo, ale o obecných povinnostech při nakládání s ním se zde dále nikde nemluví. Takže vzniká nejasnost v okamžiku, kdy obec nevyužije svého práva podle ustanovení odstavce 2. Diskuse nad možnými komplikacemi se stavebním odpadem by však překročila meritum dotazu.
    Pokud tedy obec určí, že komunální odpad budou občané či původci shromažďovat v odpadových nádobách, jejichž obsah bude obec na své náklady a stanoveným způsobem odstraňovat a za to bude vybírat poplatek (systém je lhostejný), potom se musíme zeptat, kdy mění odpad vlastníka. Jsem toho názoru, že v případě vlastnictví sběrové nádoby (třeba rodinný domek) si odpad postupně shromažďuji a teprve v okamžiku, kdy nádobu "vykulím" (každý čtvrtek kolem 11,00) na ulici, aby ji mohla příslušná firma vysypat do útrob odpadového speciálu, teprve v tom okamžiku jsem odpady "odložil na místo k tomu určené" - uvnitř za plotem mi to místo nikdo neurčil. Diskutabilní je i to, zda v průběhu plnění nádoby v ní mám odpady, neboť vůli ke zbavení se jejího obsahu jsem projevil až nabídnutím nádoby k vysypání. Rovněž je poněkud nejasné (neznám obsahy smluv mezi obcí a svozovými firmami), zda převzetím mých odpadů svozovou firmou dochází i ke změně vlastníka, nebo zda jde jen o službu na obecním majetku - ani to však není pro vypracování odpovědi na naši otázku důležité.
    V předchozím odstavci jsem popsal případ, kdy obec je vlastníkem mých odpadů od okamžiku, kdy je nádoba na veřejném místě připravená k vyprázdnění. Tedy dobu dosti krátkou na to, aby mohl být obsah zkoumán či zcizován. Jiná situace je, když jde o nádoby pro větší množství účastníků a tyto nádoby (většinou kontejnery na kolečkách) jsou veřejně přístupné. Odložením materiálu do takového společného kontejneru jsem podle mého názoru dosti jasně deklaroval, co si o něm myslím, stal se odpadem, který jsem odložil na místo obcí určené. K tomu mne vede i to, že u bytových domů či komplexů kanceláří si tyto nádoby "odebírají" pracovníci svozových firem sami bez jakéhokoli přispění producentů komunálních odpadů.
    Vraťme se nyní do definičního § 4, kde pod písmenkem x) původce odpadů je v závěru napsáno, že původcem komunálního odpadu je obec, která se také stává jeho vlastníkem. Vlastník odpadu není nikde v zákoně definován, takže je třeba užít obecný význam toho slova. Je to tedy ten, komu svědčí právo s věcí nakládat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem toto právo získal. V našem případě získal toto právo "ze zákona", myšleno zákona o odpadech, a nikoli jiným běžným způsobem, například koupí, darem či vypěstováním na poli. Nelze tedy pochybovat o tom, že vlastníkem odpadů v kontejnerech, které jsou předmětem našeho zájmu, je skutečně obec. Je to její vlastnictví, stejně jako pozemky, sokolovna nebo koberce na radnici.
    Z definičního ustanovení ovšem plyne také to, že obec je původcem odpadů. A pokud nahlédneme do ustanovení § 16 zákona, který hovoří o povinnostech původců odpadů, tak tam v odstavci (1) písmeno f) najdeme povinnost "zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem". Z čistě jazykového hlediska se jen s úsměvem pozastavím nad adjektivem "nežádoucím", protože žádoucí znehodnocení, odcizení nebo únik si představím jen velmi obtížně. Myslím si ale, že toto ustanovení má v některých případech svoje opodstatnění a pokud zůstanu jen u "odcizení", potom je to formálně totéž jako povinnost obce hlídat zloděje vánočních stromků ve svém obecním lese, zde navíc explicitně vyjádřená.
    Než přikročím k závěru a odpovědi na otázku, věnuji se ještě dvěma věcem. První je rabování velkoobjemových kontejnerů, kde se dá najít skutečně všechno možné včetně nebezpečného odpadu. Mám osobní zkušenosti, že na tento odpad se specializují určité skupiny, které z něj vybírají obvykle palivové dřevo a odpadní kovy, tedy komodity, které je snadné zpeněžit nebo jinak znovu uplatnit.
    Druhou věcí jsou místa na odkládání nebezpečných odpadů, u kterých by případné krádeže, snad to nazývám správným jménem, mohly mít skutečně negativní vliv na lidské zdraví či životní prostředí. Toho se ovšem naše otázka netýkala a předpokládám, že taková místa jsou řádně zabezpečena, obvykle ve formě sběrných dvorů. Pokud by docházelo i zde k nepravostem činností třetích osob, považoval bych to za čistě kriminální čin, jako je nezákonné přivlastnění si čehokoli jiného.
    Podle mého názoru, který jsem se pokusil odůvodnit v předchozím textu, je probírání kontejnerů s komunálním odpadem, případně velkoobjemových kontejnerů s objemným odpadem v rozporu s obecně závaznými předpisy. Obsah kontejnerů je majetkem obce a ti, kteří si z kontejnerů přisvojují nějaké věci, obec okrádají.
    Na druhé straně každý cítí, že jde o činnost s nízkou až velmi nízkou společenskou nebezpečností, neboť neprávem si přisvojený majetek má cenu jen zcela zanedbatelnou. Navíc se z kontejnerů často vybírají věci, které tam nepatří - viz i propagační nápisy na sběrných nádobách. U velkoobjemových kontejnerů není zanedbatelné ani to, že obce tuto činnost platí jako službu obyvatelstvu ze svých prostředků a pokud vybírači tohoto typu kontejnerů zmenší množství odpadu a tím zmenší i počet kontejnerů (někteří jsou velmi pilní), potom je to z ekonomického pohledu činnost nikoli zavrženíhodná.
    Obcím vzniká ze zákona určitý majetek (odpad v kontejnerech), který je bezesporu jejich, ale který si z objektivních důvodů nedokáží chránit. Tím obce porušují zákon, je však dosti jasné, že není v jejich silách zákonu dostát a neplněním zákona nedochází v drtivé většině případů ke stavu, který by se dal nazvat ohrožením životního prostředí.

Odpověď:
    Z důvodů, uvedených v této stati, vyplývá, že současný stav není v souladu se zákonem ani ze strany občanů, kteří se na kontejnerech ekonomicky přiživují, ani ze strany vlastníků odpadu (obcí). Současně jsem však přesvědčen, že situace není nijak dramatická a pokud vybírání kontejnerů, nebo podobné zcizování shromážděných komunálních odpadů nepřekročí v některých ojedinělých případech meze přestupku či trestného činu, není třeba se znepokojovat. Krom toho si myslím, že důslednost při plnění zákonných ustanovení by byla s ohledem na ne zcela jasný profit nesmyslně nákladná.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Vážení přátelé,
srdečně vás zveme na Seminář – „Hlukové studie v procesu EIA“, který se uskuteční dne 21. června 2011  v Praze (Hotel Pramen – Černý Most).

Součástí posouzení vlivu záměru na životní prostředí a veřejné zdraví je také vyhodnocení vlivů na hlukovou situaci v okolí záměru. K tomuto účelu se zpracovávají tzv. hlukové (někdy nazvané akustické) studie. Tento seminář má za cíl seznámit posuzovatele záměrů se základními požadavky na hlukové studie pro účely EIA a hodnocení vlivů na veřejné zdraví, a také s aktuálními legislativními požadavky včetně praktických informací.

Seminář je určen nejen specialistům zabývajících se zpracováním a hodnocením dokumentace EIA/SEA, ale všem, kteří s touto dokumentací přijdou do styku. Téma bylo vybráno na základě průzkumu, který v letech 2009 až 2010 prováděl CEMC ve spolupráci s Asociací autorizovaných osob v rámci snahy prosadit celoživotní vzdělávání v oblasti EIA/SEA do standardu přípravy expertů. Jako bonus uvádíme, že účastníci semináře obdrží certifikát o absolvování semináře.

PROGRAM SEMINÁŘE:

9.00 - Prezence
9.30 - Vliv hluku na zdraví a HRA (Ing. Dana Potužníková)
10.30 - Zdroje hluku (Ing. Tomáš Hellmuth, CSc.)
11.30 - Hluk v legislativě platné a připravované (Ing. Dana Potužníková)
12.30 - Přestávka na občerstvení
13.15 - Náležitosti akustických studií (Ing. Tomáš Hellmuth)
14.15 - Možnosti protihlukových opatření u hluku z dopravy (Ing. Josef Novák)
15.15 – Diskuse a ukončení semináře

Více informací o semináři...

Pořadatelem semináře je již tradičně CEMC s Asociací autorizovaných osob EIA/SEA.

    Na téma skladování odpadů jako podnikatelského záměru jsem napsal příspěvek počátkem roku 2009. Vrátil jsem se nyní k němu a došel k názoru, že na něm nemám co bych měnil - až na to, že definice je nová a její aplikace v praxi a tím i následky mohou být různé.
    Tehdy jsem začal citací jednoho z článků preambule tehdy přijaté (platnost od prosince 2008) Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008, ze kterého jasně plyne, jaký názor má "Brusel" na vztah hospodářských nástrojů a nakládání s odpady. Není od věci text zopakovat.

(42) Při dosahování cílů předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi mohou hrát klíčovou úlohu hospodářské nástroje. Odpad má často hodnotu jako zdroj a další uplatňování hospodářských nástrojů může maximalizovat jeho přínos, pokud jde o životní prostředí. Mělo by tedy být prosazováno používání těchto nástrojů na příslušné úrovni, přičemž se zdůrazňuje, že rozhodnutí o používání těchto nástrojů mohou učinit jednotlivé členské státy.

    S ohledem na poslední větu citovaného textu je však zřejmé, že rozhodující bude právní řád České republiky a tomu se nyní budu věnovat.
    Nevím, kterou ze 7 novel v období 11. 5. 2009 až 14. 6. 2010 došlo ke změně definice skladování, ale není to příliš podstatné.
    Původní definice zněla:
    g) skladováním odpadů - přechodné umístění odpadů, které byly soustředěny (shromážděny, sesbírány, vykoupeny) do zařízení k tomu určeného a jejich ponechání v něm; Zde považuji za podstatné zdůraznit, že bývalá definice nijak nepředjímala další nakládání s odpadem, což bylo dle mého názoru velmi rozumné.
    Nově je tato činnost definována takto:
    h) skladováním odpadů - přechodné soustřeďování odpadů v zařízení k tomu určeném po dobu nejvýše 3 let před jejich využitím nebo 1 roku před jejich odstraněním;
    Nová definice je jazykově dosti jasná, ale při její aplikaci mohou nastat nepříjemné problémy.
    Tím, že byla u skladování stanovena časová lhůta, byla vlastně stanovena, a to dosti zakukleně, nová povinnost. Spočívá v tom, že po překročení této lhůty by už nemělo jít o skladování, tedy o jeden typ nakládání (viz písmeno e) § 4) s odpady ve smyslu zákona. Zákon však neříká, co se po uplynutí lhůty stane - půjde i nadále o skladování, ale v rozporu se zákonem? A pokud ano, jak si potom vysvětlit ustanovení § 7 Skladování odpadů Vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady v platném znění.
        V době psaní tohoto příspěvku (březen 2011) byla na stránkách MŽP poslední změna této vyhlášky pod číslem 61/2010 Sb. A zde je v odstavci 4 zaveden institut dlouhodobého skladování, který nastupuje po uplynutí lhůt daných zákonem - 1 rok pro odstranění odpadů a 3 roky pro jejich využití. Je-li toto pravda a já nemám důvod oficiálnímu zdroji informací od ústředního orgánu státní správy nevěřit, potom je nová definice vlastně zbytečná, neboť prováděcí předpis, k jehož vydání je v zákoně řádné zmocnění - § 14, odst. 6 (před novelou 5), písmeno c) převádí skladování "po lhůtách" na skladování dlouhodobé, v zákoně kupodivu nijak nedefinované.
Z výše uvedeného nelze dovodit nic jiného, než že nově definované skladování nijak neomezuje podnikání, specifikované v otázce. Musí být pochopitelně v souladu se souhlasem k provozu zařízení, který je na sklad jako zařízení pro nakládání s odpady vydán podle ustanovení § 14 odstavec 1 zákona, neboť tazatelova činnost (skladování) je bezesporu součástí sběru, případně výkupu odpadů, čehož se uvedené ustanovení týká.
    Chci se dotknout ještě dvou věcí.
    Považuji za nešťastné, aby lhůty, jsou-li již stanoveny, byly rozdílné podle toho, jak bude dále s odpadem nakládáno. Důvod, pro který se takto zákonodárce rozhodl, neznám, ale tato skutečnost problém dosti komplikuje. Konkrétně v případě našeho tazatele je prakticky nemožné předem vědět, co se s odpadem stane, neboť to odporuje samému základnímu principu jeho podnikání. On je obchodníkem, který nakupuje při cenách nízkých a prodává při cenách vysokých. Ale také se mu může stát, že ceny některých komodit nikdy již nedosáhnou požadované úrovně a vykoupený odpad nebude možno realizovat na jeho využití, ale bude muset být odstraněn. Což značí, že v okamžiku, kdy budu dva roky skladovat odpad s cílem jeho využití a potom ho budu muset z obchodních důvodů odstranit, budu v pasti a může se stát, bude-li to důsledně v souhlasu s provozem zařízení uvedeno, že se dostanu do formálního rozporu se zákonem.
    Druhou nejistotou by se mohla stát platnost nové definice. Pokud by někdo chtěl přes výše uvedené skutečnosti považovat prosté překročení lhůt za pochybení (porušení zákona), potom je třeba při "počítání času" vycházet z data účinnosti novely a veškerou předchozí činnost považovat za nerelevantní.
    V závěru zopakuji jednu myšlenku, uplatněnou již v předchozím článku z roku 2009. Totiž, že sklad je zařízením pro nakládání s odpady jako každé jiné a jeho technické vybavení musí odpovídat skladovanému materiálu. V opačném případě se lze nadít nejen ohrožení, ale i přímého znečištění životního prostředí. Povinností dobrého technického zabezpečení zabráníme tomu, aby jakákoli hromada odpadu, umístěná nedbalým podnikatelem právě tam, kde se mu to hodí, mohla být považována za sklad.

Odpověď:
    Zavedením nové definice skladování odpadů by při správném chápání systému právního řádu v oblasti odpadů nemělo dojít k žádným komplikacím v naznačeném způsobu podnikání.

Poznámka
    Jednou z novel, aplikovaných v poslední době, byl také zrušen § 11, který hovořil o přednostním využívání odpadů. Jsem toho názoru, že je to škoda, protože zásada, že využití, a to nejlépe materiálové, odpadů má být prioritou, mně nyní v zákoně chybí. A způsob, jakým tazatel podniká, je dle mého přesvědčení naplněním této zásady, tedy činností žádoucí.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Výkřiky:
    Považuji za nešťastné, aby lhůty byly rozdílné podle toho, jak bude dále s odpadem nakládáno.
    Sklad je zařízením pro nakládání s odpady a jeho technické vybavení musí odpovídat skladovanému materiálu.

    Ustanovení § 6 zákona o odpadech se jmenuje Zařazování odpadů podle kategorií, ale hovoří se v něm prakticky jen o odpadech nebezpečných. Podle definice, uvedené v § 4 odstavec 1 písmeno a) je nebezpečným odpadem odpad "vykazující jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu". Tato příloha obsahuje v současnosti 16 nebezpečných vlastností označených kódy H1 - H15.
    Odstavec 5 paragrafu 6, který je zmocňovacím ustanovením pro vydání vyhlášky, je nově rozdělen do dvou písmen. Zatímco vyhláška o Seznamu nebezpečných odpadů pod písmenem a) je tam již dlouho a zmocnění bylo realizováno Přílohou č. 2 k vyhlášce č. 381/2001 Sb., v platném znění (vyhláška č. 374/2008 Sb.), nově bylo přidáno zmocnění pod písmenem b), které hovoří o definici nebezpečných vlastností odpadů, kritériích, zkušebních metodách a limitních hodnotách pro přiřazování nebezpečných vlastností odpadů. Nahlédnutím na stránky MŽP (psáno v lednu 2011) lze zjistit, že toto zmocnění ještě nebylo realizováno - rovněž viz dále.
    Jaké odpady je třeba zařadit mezi nebezpečné a také s nimi tak zacházet, je uvedeno v § 6 odstavec 1. Písmeno a) vychází ze seznamu (viz výše), písmena b) a c) z toho, že je odpad, i když není v seznamu, smíšen nebo minimálně znečištěn buď některým nebezpečným odpadem ze seznamu nebo některou složkou, jež je uvedena v Příloze č. 5 zákona. Ta obsahuje 51 položek, většinou dosti jasných, leč trpí tou vadou, že neobsahuje limitní koncentrace vyjmenovaných složek, takže v praxi je někdy těžké spravedlivě posoudit, zda je odpad skutečně znečištěn. Navíc nejsou některé položky pojmenovány zcela jednoznačně a jejich obsah v odpadu může být proto diskutabilní, ale podrobnější rozbor by překročil účel tohoto článku.
    Zásadní význam pro postup tazatele má § 6 odstavec 4, které dává původcům možnost, aby u těch odpadů, které se dostaly do kategorie nebezpečný postupy pod písmeny b) a c), prokázal, že nemají žádnou z nebezpečných vlastností a tím je z kategorie nebezpečných mohl vyřadit. Ty, které jsou v seznamu, takto vyřadit nelze, jsou nebezpečné "na věčné časy", a to i když (třeba) žádnou nebezpečnou vlastnost ve skutečnosti nemají.
    Jakým způsobem se při realizaci tohoto ustanovení postupuje říkají ustanovení následujících § 7, 8 a 9. K tomu několik poznámek.
    V § 7 jsou dosti podrobně uvedeny podmínky, které je třeba splnit, aby se fyzické i právnické osoby mohly stát hodnotiteli. Z nich plyne, že nebezpečné vlastnosti jsou dvojí - zjednodušeně řečeno "chemické" a "zdravotnické", pro každou skupinu je vyžadováno jiné vzdělání a pověření vydává jiný resort. Až na vzácné výjimky se nevyskytují osoby, které by splňovaly oba druhy vzdělání současně a proto se vytvořily dvě skupiny hodnotitelů - pověřených osob. Protože však při hodnocení nebezpečnosti konkrétního odpadu je třeba hodnotit a případně vyloučit všechny nebezpečné vlastnosti, je obvykle nutná spolupráce dvou pověřených osob.
    Formu této spolupráce ovšem zákon neřeší, což může způsobovat problémy. Za logický a odborně i právně zcela čistý postup bych viděl, kdyby na hodnocený odpad byla při dvou různých hodnotitelích vydána osvědčení dvě - jedno na "chemické" vlastnosti, druhé na "zdravotnické". Každá pověřená osoba by ručila za závěry ze své skupiny a pokud by obě osvědčení vyloučila všechny nebezpečné vlastnosti, nebyl by odpad nadále nebezpečný. Praxe je ovšem taková, že o vypracování osvědčení je původcem nebo oprávněnou osobou požádán jen jeden hodnotitel, jedna pověřená osoba. A ta si vyhodnotí "své" vlastnosti a o vyhodnocení zbývajících, na které nemá pověření, požádá jinou pověřenou osobu a její hodnocení zařadí do společného osvědčení, které svojí osobou zastřeší. V pasáži, která se v osvědčení týká nebezpečných vlastností, které pověřená osoba nehodnotila sama, výsledky obvykle ocituje a odkáže se na přílohu, kde je práce spolupracující osoby.
    Takový postup je nejběžnější protože je snadný a nepostrádá logiku. Je ovšem pro hodnotitele trochu nebezpečný tím, že je právně nejasné, zda je nositelem odpovědi, který za ni ručí, jen hodnotitel, který byl o práci požádán a provedl "celkové" hodnocení, nebo hodnotitelé společně - tedy každý za svoji skupinu. Tato nejistota je zajímavá v okamžiku, kdy některý orgán veřejné správy má pochybnosti o kvalitě osvědčení a hodlá aplikovat ustanovení § 8 zákona, tedy zavést s pověřenou osobou správní řízení s cílem jí pověření odebrat.
    Druhou poznámkou je můj názor na myšlenku, která je uvedena v závěru § 9 odstavec 1 a která zní: "Osvědčení nezbavuje původce odpadu a oprávněnou osobu povinnosti nakládat s odpadem tak, aby nedošlo k poškození životního prostředí, a odpovědnosti za škody způsobené nevhodným nakládáním s ním." Pokud jsou výrazem "škody" myšleny finanční újmy, ke kterým může dojít při nevhodném nakládání u "třetích osob" (například otravou ryb v chovném rybníku), potom s tím lze souhlasit, ale to se týká již zcela jiných předpisů než je zákon o odpadech (soukromého práva).
    Nemohu však souhlasit s první části věty, která (trochu nenápadně) říká, že jsem za případné poškození životního prostředí odpovědný, ať "ten papír o vyloučení nebezpečných vlastností mám nebo ne". To je podle mne velmi sporné, protože osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadů si zajišťuji především proto, abych měl "volnější ruce" pro následné nakládání s odpadem. A pokud odpad nemá podle osvědčení žádnou nebezpečnou vlastnost a přesto dojde k poškození životního prostředí, potom je dosti těžké svalovat vinu na mne a potažmo ji řešit podle ustanovení veřejného práva, tedy například pokutou podle zákona o odpadech.
    Za podstatné pro posouzení odpovědnosti původce odpadu považuji to, zda k případnému poškození došlo v souvislosti s tím, že nebezpečné vlastnosti byly chybně vyloučeny (splachy a průsaky ze znečištěné odpadní zeminy poškodily toxickými kovy biotop na kterém došlo k úhynu části populace) nebo bez této souvislosti (průtrž mračen vyplavila z nevhodně uložené nezávadné zeminy obrovské množství bahna, které po vniknutí do vodoteče vytvořilo kalové lavice a tím poškodilo biotop).
    Třetí poznámkou reaguji na situaci, kdy pro chyby, ať údajné či skutečné, dojde po provedeném správním řízení k pozastavení platnosti osvědčení nebo k odebrání osvědčení -§ 9 odst. 3 a 4. Reaguji především proto, že je nejasné, zda odebráním osvědčení, tedy odmítnutím/zrušením vyloučení nebezpečných vlastností odpadu se stává nebezpečným všechen odpad, který do té doby podle závěrů osvědčení nebezpečný nebyl, nebo jen ten, který od doby právní moci rozhodnutí o odejmutí osvědčení vznikne. V prvním případě bych došel k absurdní situaci, kdy bych musel veškerý "dříve bezpečný" odpad vyhledat a naložit s ním jako s nebezpečným, což je dosti nereálné. Ve druhém případě nastane situace, alespoň do doby než bude případně vypracováno nové osvědčení se stejnými závěry, kdy bude stejný odpad na jedné hromadě "bezpečný" a na druhé nebezpečný - také nic hezkého.
    Situaci dále komplikuje to, že odebrat je možno osvědčení buď pro metodické chyby, tedy užitích vadných postupů či metod, nebo pro špatné vyhodnocení nebezpečných vlastností, což si překládám jako neoprávněné vyloučení některé z nebezpečných vlastností. Zatímco u neoprávněného vyloučení nebezpečné vlastnosti považuji odebrání osvědčení za logický důsledek, u metodické chyby je to podle mne příliš přísné a přímo to nabádá k tomu, aby bylo urychleně zpracováno osvědčení nové, které tuto chybu již obsahovat nebude.
    Zákon totiž dosti nepochopitelně neřeší situaci, kdy původce či oprávněná osoba, se kterou je vedeno správní řízení o odejmutí osvědčení, má již připraveno osvědčení nové, formálně odlišné od toho, které bylo odebráno, jež postupem podle § 9 odstavec 1 uplatní v okamžiku právní moci správního rozhodnutí a pokračuje s odpadem v původním režimu dál. Tím nechci nikoho navádět k porušování zákona, ale v okamžiku, kdy k odejmutí nedošlo pro prokázané neoprávněné vyloučení některé nebezpečné vlastnosti, ale pro chyby metodické, je takový postup dosti logický a nevidím ho jako porušení zákona.
    Poslední poznámka se týká § 9 odstavec 6 zákona, pomocí kterého vznikl podrobný právní předpis, jak hodnocení nebezpečných vlastností odpadů provádět. Tím předpisem je vyhláška č. 376/2001 Sb., v platném znění (č. 502/2004 Sb.). Vyhláška má své vady (na některé jsem již v předchozích článcích upozornil), ale v zásadě vychází ze správných principů, ze kterých zde musím zdůraznit princip úvahy, uvedený v § 6 odstavec 2. Toto ustanovení dává pro případy, kdy je vyloučení některé nebezpečné vlastnosti zcela zřejmé, právo pověřené osobě tuto vlastnost vyloučit svojí odbornou úvahou. Nelze to pochopitelně udělat tehdy, kdy vyhláška při stanovení postupů jednoznačně stanovuje provedení zkoušek, například u ekotoxicity. Institut úvahy je dále zopakován i v § 8 odstavec 2, který pojednává o obsahu osvědčení, takže o oprávněnosti jeho používání nemůže být pochyb. Z praxe ovšem vím, že některé dozorové orgány velmi preferují jako metody práce především provádění zkoušek a právo užít vlastní odbornou úvahu buď zcela odmítají nebo podmiňují zbytečně rozsáhlým odůvodněním.
    Není od věci upozornit v závěru čtenáře na podobnost "historického" ustanovení § 9 odstavec 6 a ustanovení § 6 odstavec 5 písmena b), který by zařazen jednou z posledních novel. Jak uvedeno výše, zmocnění pro vydání nové vyhlášky zatím využito nebylo, ale dosti těžko si umím představit jakým způsobem budou nově definovány nebezpečné vlastnosti odpadů a nově stanovena kritéria hodnocení (jinak než jsou v příloze č.1 a č. 2 vyhlášky č. 376/2001 Sb.?), nebo jaké budou zvolené zkušební metody či metody hodnocení. Nechme se překvapit a věřme, že taková vyhláška jen dále nezkomplikuje současný stav. Lze jen doufat, že si zákonodárce všimne toho, že zařazování nebezpečných odpadů (§ 6) a vylučování nebezpečných vlastností odpadů (§ 9) jsou sice formálně dvě různé činnosti, ale meritum věci je prakticky identické.

Odpověď:
    Myslím, že krátký exkurs po paragrafech tazateli ukázal, že je věc poměrně složitá a je potřebné si zajistit odbornou podporu. Třeba v osobě odpadového hospodáře s jehož ustanovením bych neváhal bez ohledu na to, zda jeho výroba splňujete množstevní kritéria podle § 15 odstavec 1 či nikoli. Dále existují i firmy, které mohou tazatele kličkami reálného světa odpadového hospodářství provázet - to jsou dobře investované peníze.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Udržování a zlepšování odborné způsobilosti

Auditoři mají prokazovat svůj průběžný odborný růst. Ten souvisí s udržováním a zlepšováním znalostí, dovedností a osobních vlastností jak v průběhu auditů, tak mimo ně.

Průběžného odborného růstu lze dosáhnout různými prostředky, jako jsou další pracovní zkušenosti, školení/výcvik, samostatné studium, proškolování dalších auditorů, účast na setkáních, seminářích a konferencích, a jiné odpovídající činnosti.

Činnosti průběžného odborného růstu mají vycházet ze změny potřeb jednotlivců dle jejich zkušeností, z potřeb organizace, praxe auditování, norem a jiných požadavků.

Pro zvyšování kvalifikace auditorů jsou vhodná školení a kurzy pořádané různými školícími organizacemi na témata, která není schopna zajistit vlastní organizace, např.

environmentální právo ES a ČR

systémy řízení dle normy ISO 14001 a EMAS

školení zaměřená na jednotlivé nástroje environmentálního managementu – hodnocení environmentálních aspektů, hodnocení environmentálního profilu, hodnocení životního cyklu, uhlíková stopa organizace, ekologická stopa organizace, udržitelná výroba a spotřeba, environmentální manažerské účetnictví, komunikace a environmentální reporting ap.

 Zajímavé moudra a publikace…….

Dvořáček, J.: Interní audit a kontrola. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 2000

Požadavky normy ISO 14001:2004, Zkušenosti z uplatňování ISO 14001 a komentář k revidované normě ČSN EN ISO 14001:2005, vydání první, květen 2005, ČNI Praha

Komentované vydání ČSN EN ISO 19011, 2003, ČNI Praha

Interní audit končí zpracováním závěrečné zprávy, výběrem a uložením dokumentace a zpracováním hodnocení činnosti týmu auditorů.

Za přípravu a obsah zprávy z auditů odpovídá vedoucí týmu auditorů. Zprávu z auditu přijímá tým auditorů jako celek (všichni pro), nebo o ní rozhodne vedoucí auditor, jako osoba, která zodpovídá za řádný průběh a ukončení auditu. O zprávě se zásadně nehlasuje.

Zpráva z auditů musí podávat kompletní, přesný, stručný a jasný záznam o auditech. Obsahově je vhodné, aby zpráva obsahovala:

a) cíle auditů a předmět auditů, zejména identifikaci organizačních a funkčních jednotek nebo procesů auditovaných v daném časovém úseku;

b) identifikaci vedoucího auditora a členů týmu auditorů;

c) seznam představitelů auditované organizace;

d) data a místa konání činností při auditech na místě;

e) kritéria auditů, zjištění a závěry z auditů;

f) nejistoty a/nebo překážky, které vyvstaly a které mohou snížit spolehlivost závěrů z auditů;

g) míra splnění cílů auditu a auditem nepokryté oblasti, ačkoliv byly v předmětu auditů;

h) nevyřešené názorové rozdíly mezi týmem auditorů a auditovanou organizací;

i) doporučení ke zlepšování, pokud jsou specifikována v cílech auditů;

j) rozdělovník zprávy z auditů.

Závěrečnou zprávu z auditů obdrží zadavatel auditu (klient) a auditovaná organizace. Dokumentace z auditu je protříděna, záznamy relevantní pro prokázání provedení auditu a jednotlivých zjištění (především neshod) jsou archivovány v souladu s požadavky na řízení dokumentace. Pro další použití se ukládá zejména plán auditu a použité podklady (např. seznamy otázek, formuláře ap.) s vyhodnocením jejich vhodnosti a upotřebitelnosti při dalším auditu.

Vedoucí auditor vyhodnotí kvalitu práce a odborné připravenosti týmu auditorů a hodnocení předá osobě řídící program auditů.

d.      metody provádění auditu

V praxi se používají tři základní metody provádění auditů. Jde o:

· přezkum dokumentace, především záznamů

Jde o přednostně používanou metodu, neboť poskytuje informace v zafixovaném (zaznamenaném) stavu. Získání informací je rychlé a nezatěžuje pracovníky prověřované organizace. Informace poskytne dostupná provozní dokumentace, zprávy, hlášení orgánům státní správy, korespondence atd. Informace ověříme zpravidla pozorováním stavu nebo přezkumem zdrojových podkladů pro dokumentaci.

· pozorování činností nebo stavu

Zjistíme z dokumentace postupů nebo jiných zdrojů jaký je požadovaný stav nebo postup a jdeme se podívat. V případě kontroly provádění třídění odpadů nám postačí obejít sběrné nádoby a zadokumentovat stav (písemně, foto ap.), v případě kontroly prováděné činnosti sledujeme (po dostatečně dlouhou dobu) to, jak pracovníci dané činnosti vykonávají. Zjištění zaznamenáme.

· rozhovory s pracovníky

Pro pohovory vybereme osoby na příslušných úrovních a ve funkcích, které jsou pro prováděný audit relevantní. Pohovory vedeme během pracovní doby a je-li to vhodné, přímo na pracovišti osoby, s níž je pohovor prováděn. Musíme se snažit, aby se pracovník při pohovoru i po něm cítil uvolněně, zbytečně ho nestresujeme nevhodnými poznámkami. Pohovor lze s výhodou zahájit požádáním příslušné osoby o popis její práce. Zásadně nedáváme takové otázky, které ovlivňují odpověď (návodné otázky), jako například a to se vám nelíbí, že?.. Stejně tak nepoužíváme otázky na něž lze odpovědět ano- ne. Používáme tzv. volné otázky, nutící k delším odpovědím – jak děláte, aby... Výsledky pohovoru shrneme do podoby, jak my chápeme obsahu pohovoru a necháme se k němu vyjádřit zpovídanou osobu. nesouhlasí-li s naší interpretací, měníme ji tak dlouho, až dojdeme k souladu. Výsledek zaznamenáme. Protože auditor je i slušně vychovaný, nezapomene na závěr všem osobám, se kterými vedl pohovor poděkovat za účast na společné práci.

e.      Checklist neboli seznam kontrolních otázek

Seznam kontrolních otázek je individuální pracovní pomůcka auditora. Je jeho, pro jeho audit v jeho systému EMS. To aby mohl s využitím svého checklistu provést dobře audit znamená, že do přípravy otázek vloží auditor svoji práci, kdy se zamýšlí nad strukturou jeho systému EMS, nad tím co by měl prověřit, kde a jakým způsobem. Přitom ho samozřejmě napadne i to, na jaké otázky bude potřebovat získat odpovědi. Tyto otázky zapíše, určí si kde a jakým způsobem je uplatní a má provedenou základní přípravu.

Při auditu na místě se zpravidla zjistí, že věc je jiná, často složitější, než se zdálo z dokumentace, a že jiné budou muset být i použité otázky. Správný auditor je změní, zaznamená, položí auditovaným a získá odpovědi. Pokud se osvědčí, může je použít znovu.

Varování líných auditorů: neexistuje univerzální checklist, který by byl vhodný k tomu, abyste ho vzali, odešli s ním do organizace a vrátili se s použitelnými výsledky. Vaše práce na adaptaci jakéhokoliv checklistu pro vaši potřebu je zcela nezbytná. V příloze tohoto materiálu máte několik seznamů různých otázek, které lze použít jako základ na kterém vybudujete svoji, pro vás rozhodně lepší konstrukci vašeho checklistu. Používejte checklisty – tvoří vaši papírovou paměť, co podle nich máte zjistit, to neopomenete (pokud ho neztratíte během auditu). Nepouživejte cizí checklisty kterým nerozumíte – pohled na auditora, který čte otázky a na žádost o upřesnění říká „já nevím jak to myslí, já jsem to takhle dostal, něco mi řekněte“  je přinejmenším tristní.

Takže: checklisty ano, ale vlastní. Cizí jen jako námět pro vaše úpravy!

b.  Jak auditovat

Při vlastním provádění auditů, se snažíme v maximální míře šetřit prostředky a zdroje organizace tím, že dosáhneme zadaného výsledku s co nejmenší naší námahou a obtěžováním prověřované organizace. Dodržujeme proto některé základní zásady provádění auditů:

1. První zásada: Efektivně plánovat a organizovat práci

 Tedy: zbytečně se nikde nezdržujeme (obzvlášť tam, kde už nemáme co dělat), svoji účast na cizích pracovištích dopředu ohlašujeme, když už se ohlásíme, nenecháme na sebe čekat. Když přijdeme, jsme připraveni – víme jaké dokumenty a záznamy budeme chtít vidět, s kým budeme chtít mluvit, jaké postupy a činnosti chceme pozorovat, na jaké otázky chceme znát odpověď. Když něco nepůjde, dohodneme poskytnutí vhodné nápravy.

2. Druhá zásada: zaměření na podstatné věci

Musíme vědět, co je podstatné pro cíl auditu, budeme muset zvládnout rozhodování o přednosti některých zjištění před jinými. Nejprve prověřujeme věci, které jsou pro funkce systému životně důležité – např. plánování, poskytování zdrojů, plnění politik a cílů, provádění postupů ohrožujících životní prostředí a teprve poté věci které systém vylepšují, zpříjemňují, ale jsou zbytné (třeba existenci námi předepsaných ale normou nevyžadovaných záznamů ap.).

3. Třetí zásada: ověřovat přesnost a věrohodnost shromaždovaných informací

Informace které získáme při auditu je nutné ověřit z nějakého jiného zdroje, odlišného od prvního, pokud možno nezávislého. To co vyčteme z dokumentace a záznamů ověříme pozorováním ať už prováděných činností nebo dosaženého stavu,a/ nebo rozhovorem s vhodně zvolenými pracovníky. Ústní sdělení nějakého pracovníka se pokusím ověřit od jiného pracovníka nebo v dokumentaci, a/nebo pozorováním skutečného stavu a činností.

Informace si nevymýšlíme, nedomýšlíme a bez dostatečných podkladů ani nevyvozujeme. Máme-li informaci poskytnutou pouze z jednoho zdroje, mohu ji při formulování zjištění z auditu použít, ale musím jasně oznámit, že danou informaci se nepodařilo ověřit jinde.

4. Čtvrtá zásada: všeho s mírou – včas se rozhodovat

Audity je třeba ukončit v rozumném čase. Při shromažďování informací z auditů musím použit přiměřené vzorkování, abych obsáhl to nejdůležitější. Přednostně musím zjistit že něco není v pořádku, a až na druhém místě je rozsah toho co není v pořádku. Pokud zjistím, že tři pracovníci z jednoho pracoviště nedodržují stanovený postup, neprověřuji dalších sto. Ti první stačí pro konstatování zjištění stavu, že postup není správně zaveden a uplatňován. To kde všude to je, proč a co s tím vyřeší někdo jiný – ten kdo dostane námi identifikovanou neshodu k dalšímu řešení.

5. Pátá zásada: pravdivé a spravedlivé hodnocení

V auditu si nevymýšlíme a už vůbec nelžeme, ani proto, abychom někomu pomohli. Pokud se nám něco nepodařilo zjistit ať už proto, že jsme to nestihli, nebo nedokázali poznat, nebo nedokázali posoudit, nebo něco jiného, přiznáme to. Příště se to třeba podaří díky jinému postupu, jinému auditorovi ap.

6. Šestá zásada: včasné závěry

Ukazuje se, že mnohem přínosnější jsou zprávy z auditu, které jsou zpracovány bezprostředně po auditu (zpravidla druhý až třetí den), byť na nízké stylistické či pravopisné úrovni, než sice skvěle čtivá zpráva, ale poskytnutá tři měsíce po auditu. Ta už je v té době zastaralá a auditovaní pracovníci, jejich management i organizační složka už mají úplně jiné starosti a na připomínky z dávno uskutečněného auditu hledí jako na něco neskutečného.

c.      Jak neauditovat:

1.      Nepřipravíme se, protože přece vše potřebné už moc dobře známe. Neřekneme kdy a kam přijdeme, protože to, že auditované překvapíme, přece není na závadu výsledku. Nevadí nám, když zbytečně rušíme a zdržujeme. Když přijdeme potřetí ve stejný den za týmž pracovníkem a chceme po něm něco dalšího pro audit, nelíbí se nám, když má uštěpačné poznámky. Nakonec zjistíme, že jsme se docela nalítali, že chodit na pracoviště kde mají zrovna uzávěrku nebo dovolenou je hloupost, že máme sice spoustu informací ale nedokážeme z nich vytáhnout pořádná zjištění a napsat zprávu.

2.       Nerozumíme-li tomu co máme zjistit, a nepřipravili-li jsme se na to, a nevzali jsme si s sebou experta na danou věc, skončíme při auditu na tom, e budeme prověřovat to co známe, umíme a děláme rádi. Můžeme při auditu týrat skladníka za olejem pokapanou podlahu ve skladu, a přitom nám může uniknout to, že plnou odpadní jímku staré řezné emulze přečerpávají naši pracovníci do cizího kanálu v sousedním areálu. Nebo budeme sledovat, zda někde v kanceláři nesvítí zbytečně (čerpání zdrojů) ale nebudou nám vadit rozbité světlíky v trvale vytápěné hale. 

3.      Najdeme si podnikového kecálka nebo drbnu a audit opřeme o jejich tvrzení. Protože je posloucháme moc dlouho, nestihneme jejich slova ověřit a dál s nimi pracujeme jako s ověřenými. Podobný výsledek získáme, pokud budeme pracovat pouze se záznamy, které lze při troše píle auditovaných rychle zpětně dodělat, a nepodíváme se na skutečný stav nebo se na něj nezeptáme příslušných pracovníků.

4.      Pečlivou a systematickou prací v organizaci získáme písemné záznamy o tom, že všech devadesát sedm  pracovníků neví nic o tom, že podnik má zaveden a certifikován systém EMS. To nám trvalo tři dny vymezené auditu a nestihli jsme díky tomu zjistit, co dělají s odpady, jestli umí správně reagovat při havárii nebo jak dělají jiné pro životní prostředí důležité věci.

5.      Informace které se nám nelíbí neuvedeme do zprávy, pracoviště preferované šéfy shledáme v auditu výtečným, jiné pracoviště na téže úrovni shledáme sotva dostatečným. O místech kam jsme se nedostali napíšeme, že jsme neshledali neshody, ale už nenapíšeme, že jsme ani nemohli, protože jsme tam nebyli.

6.      Zprávu píšu až na třetí důrazné varování, pozdě a uvedu v ní jen to nejnutnější, takže slouží jen jako doklad toto, že audit proběhl, ale neřekne nic o konkrétních zjištěných problémech.

a.      Co kontrolujeme v jednotlivých požadavcích normy ISO 14001

Část 4.1 Obecné požadavky na systém EMS

Kontrolní otázky:

- Byly při plánování a zavádění systému EMS zohledněny povinnosti organizace (právní a další požadavky, např. rozhodnutí orgánů státní správy, technické normy);

- byly při plánování a zavádění systému EMS zohledněny skutečné environmentální dopady a aspekty souvisící s minulým a současným provozem organizace;

- byl při plánování a zavádění systému EMS zohledněn současný stav řízení environmentálních dopadů organizace a specifické místní podmínky, včetně příčin vzniku nehod, havárií, účinnosti následně přijatých opatření;

- byly definovány vzájemné vztahy mezi stávajícími systémy řízení organizace a systémem environmentálního řízení;

- jsou v současné dokumentaci zohledněny environmentální aspekty a předcházení či omezování jejich dopadů;

- zabývá se organizace začleňováním environmentálních úvah do návrhů svých produktů a dalších činností (marketing, navazující služby);

- jak dalece je přijatelná environmentální  úroveň  stávajících  provozních  metod  a  postupů,  s  nimi souvisejících  služeb a jejich výstupů;

- byl stanoven a definován rozsah zaváděného systému EMS, je součástí tohoto stanovení také odhad nároků na zdroje (finanční, lidské) pro fungování;

- existují nástroje pro sledování úrovně vnějších vztahů (příjem stížností a podnětů, povědomí o veřejném mínění);

- jsou v organizaci k dispozici postupy pro získávání environmentálních dat, jejich zaznamenávání, práci s nimi a jejich uchovávání;

- byl brán v úvahu úplný rozsah provozních podmínek včetně havarijních situací;

- bylo provedeno úvodní přezkoumání a byly výsledky úvodního environmentálního přezkoumání zdokumentovány?

Část 4.2. Environmentální politika

Kontrolní otázky

- Je environmentální politika formulována pochopitelně, stručně a jednoduše, má písemnou podobu, schválilo ji vedení a je schválení dokumentováno?

- Je zřetelné, kterých činností, výrobků a služeb či aspektů se týkají závazky politiky?

- Obsahuje politika takové závazky, které umožní její dlouhodobou platnost?

- Stanoví politika způsob plnění závazku neustálého zlepšování a prevence znečištění?

- Jak se politika věnuje povinnosti plnit požadavky právních předpisů a jiné?

- Jak jsou s politikou seznamováni všichni zaměstnanci a smluvní partneři (jak stávající, jak noví), jak jim byla vysvětlena a jak byli vyzváni k jejímu aktivnímu naplňování?

- Jakým způsobem je politika dostupná veřejnosti?

- Umožňuje politika konkretizaci záměrů do podoby cílů a cílových hodnot a sestavení programů EMS?

Část 4.3. Plánování

Článek 4.3.1. Environmentální aspekty

Kontrolní otázky

- Je vytvořen a používán postup pro identifikaci a hodnocení environmentálních aspektů a s nimi souvisejících dopadů činnosti organizace na životní prostředí?

- Je vytvořen a používán postup pro identifikaci a hodnocení environmentálních aspektů a s nimi souvisejících dopadů u dodávek od externích dodavatelů pro organizaci?

- Je veden registr významných environmentálních aspektů? Jak často je aktualizován? Kdy proběhla jeho poslední aktualizace?

- Byla určena kritéria významnosti aspektů a dopadů a jsou podle nich dopady klasifikovány.  Jsou v nich zohledněny i specifické požadavky zákazníků a veřejnosti?

- Existují postupy pro hodnocení environmentálních aspektů a dopadů do budoucna plánovaných činností a nových produktů?

- Je registr informačním zdrojem pro rozhodování o dalších systémových krocích?

Článek 4.3.2. Požadavky právních předpisů a jiné požadavky

Kontrolní otázky

- Jak jsou zjišťovány právní a jiné povinnosti organizace (kdo to dělá, z jakých zdrojů, s jakým výstupem)?

- Je veden registr právních a dalších požadavků nebo pouze předpisů, jakým způsobem je dokumentován?

- Jsou sledovány specifické požadavky zákazníků, odvětvové, popř. regionální požadavky (dohody) a jak?

- Je vytvořen postup pro identifikaci změn právních a dalších požadavků při změnách předpisů a smluv?

- Je prováděno hodnocení důsledků změn požadavků do činnosti na všech pracovištích?

- Je určen odpovědný pracovník, který v předstihu informuje vrcholové vedení o chystaných změnách?

- Seznamuje podnik své zaměstnance s právními a dalšími požadavky?

Článek 4.3.3. Cíle, cílové hodnoty a program(-y)

Kontrolní otázky k Cílům

- Vycházejí cíle ze zjištění úvodního přezkoumání, auditů EMS, závazků politiky, registru významných aspektů a požadavků a jsou s nimi v souladu?

- Podíleli se pracovníci odpovědní za plnění cílů na jejich upřesnění?

- Do jaké organizační úrovně řízení se promítla odpovědnost za plnění cílů v rámci organizace?

- Jsou stanoveny cílové hodnoty pro stanovení dosažení cílů co do kvalitativního, kvantitativního a časového hlediska?

- Jak často probíhá kontrola plnění jednotlivých cílů?

- Je hodnocení plnění předmětem interních auditů, a je přezkoumáno vedením?  

- Jsou cíle v dalším cyklu vedením aktualizovány?

Kontrolní otázky k programům

- Jsou formulovány samostatné programy pro dosažení environmentálních cílů?

- Kdo zodpovídá za zpracování, realizaci a dohled nad plněním programů?

- Je realizace programů technicky, finančně a personálně zabezpečena?

- Jsou součástí programů harmonogramy plnění jednotlivých dílčích etap?

- Obsahují programy konkrétní určení odpovědnosti za realizaci jednotlivých kroků?

- Jsou formulovány samostatné programy pro environmentální řízení nových záměrů a produktů?

Část 4.4. Zavedení a provoz

Článek 4.4.1. Zdroje, úlohy, odpovědnost a pravomoc

Kontrolní otázky

- Jmenovalo vrcholové vedení svého zástupce a vybavilo ho potřebnými pravomocemi?

- Je hierarchie environmentální odpovědnosti podchycena v organizační struktuře úplně a jednoznačně?

- Jsou definovány odpovědnosti pracovních míst a funkcí ovlivňujících životní prostředí, především těch s vyšším rizikem negativních dopadů na životní prostředí?

- Jsou stanovena kritéria hodnocení cílových hodnot chování pro jednotlivé funkce?

- Znají všichni zaměstnanci odpovědnostní strukturu, a to především v případě mimořádných událostí?

- Zajišťuje management všech úrovní v rámci svých kompetencí dostupnost potřebných prostředků a zdrojů k dosahování environmentálních cílů a dalším aktivitám ve své působnosti?

- Jak je dokumentováno seznamování pracovníků s jejich úlohami, odpovědnostmi a kompetencemi pro systém EMS?

Článek 4.4.2. Odborná způsobilost, výcvik a povědomí

Kontrolní otázky

- Je zajištěna nutná odborná způsobilost zaměstnanců podle speciálních požadavků právních předpisů?

- Existují postupy pro zjišťování potřeb environmentálního výcviku, vychází z právních požadavků a environmentálních rizik?

- Odpovídají vědomosti zaměstnanců přiděleným odpovědnostem?

- Jsou zaměstnanci poučeni o vlastní úloze a odpovědnosti při naplňování environmentální politiky?

- Jsou zaměstnanci poučeni o možných následcích nedodržení stanovených pracovních postupů?

- Jsou vytvořeny postupy pro informování nových zaměstnanců o environmentálních vlivech jejich činností?

- Procházejí zaměstnanci výcvikem chování při mimořádných událostech (absolvují havarijní cvičení)?

- Jsou poučováni a cvičeni i pracovníci subdodavatelů?

- Jsou o poučení, výcviku a jejich výsledcích vedeny záznamy?

Článek 4.4.3. Komunikace

Kontrolní otázky

- Je vypracován postup pro přenos a koordinaci informací k environmentálním otázkám?

- Umožňuje organizační struktura přijímání zpětných podnětů?

- Je vypracován postup pro přijímání a řešení podnětů zaměstnanců i externích stran?

- Jsou podněty dokumentovány?

- Je vypracován postup pro komunikaci s externími stranami (veřejnost, veřejná správa, zákazníci, dodavatelé) o environmentálních aspektech a profilu organizace?

- Je rozhodnutí o komunikaci s externími stranami dokumentováno?

- Jak častá je komunikace o environmentálních otázkách na poradách v organizaci (od vrcholového vedení až po provoz)?

- Je kontrolována efektivnost komunikačních postupů?

Článek 4.4.4. Dokumentace

Kontrolní otázky

- Je dokumentace EMS integrována se stávající dokumentací?

- Jsou dokumentovány odpovědnosti pracovních míst a funkcí ovlivňujících životní prostředí?

- Jsou činnosti ovlivňující životní prostředí řízeny dokumentovanými pracovními postupy?

- Je kontrolováno dodržování dokumentovaných pracovních postupů?

- Je uplatňován jednotný postup pro případ nedodržení pokynů dokumentace?

Článek 4.4.5. Řízení dokumentů

Kontrolní otázky

- Jsou schváleny postupy pro vytváření a udržování dokumentace EMS?

- Je součástí těchto postupů identifikace, kontrola a uvolňování dokumentů?

- Mají zaměstnanci přístup k dokumentaci EMS, kterou potřebují při své činnosti?

- Je okamžitě odstraňována neplatná dokumentace?

- Je dokumentace datovaná a obsahuje data revizí?

- Je z dokumentace na první pohled zřejmé, čeho a jaké činnosti se týká (je identifikovatelná)?

- Je dokumentace vedena systematicky?

- Je dokumentace archivována po stanovené časové období?

Článek 4.4.6. Řízení provozu

Kontrolní otázky

- Je v rámci řízení provozu věnována pozornost činnostem a procesům, které mohou mít významné negativní environmentální dopady a jsou při řízení provozu respektovány stanovené provozní postupy?

- Jsou činnosti a procesy ovlivňující životní prostředí řízeny dokumentovanými pracovními postupy?

- Je kontrolováno dodržování těchto dokumentovaných pracovních postupů zaměstnanci?

- Jsou při rozhodování o změnách (např. projektování, instalace, údržba, vyřazení z provozu, demontáž a likvidace zařízení) zvažovány environmentální aspekty zamýšlených změn?

- Bere se při výběru dodavatelů v úvahu jejich environmentální chování?

- Jsou smlouvy (se zákazníky a dodavateli) zkoumány z hlediska environmentálních aspektů? 

- Je zajištěn dohled nad dodavateli, kteří vykonávají činnosti (služby) s možnými významnými dopady na životní prostředí?

- Jsou při zásobování (nakupování výrobků a služeb) zvažovány environmentální souvislosti?

- Je vytvořen postup pro informování dodavatelů a smluvních partnerů o požadavcích na environmentální parametry jejich činností, výrobků a služeb?

- Je zajištěno, aby při návrhu nového výrobku byl hodnocen jeho životní cyklus s ohledem na šetrný vztah k životnímu prostředí?

Článek 4.4.7. Havarijní připravenost a reakce

Kontrolní otázky

- Jsou prováděny analýzy rizik možných havárií, havarijních a mimořádných stavů vyplývajících z činnosti a existence organizace?

- Jsou po identifikaci a vyhodnocení rizika havárie dělána preventivní opatření k jeho zmírnění?

- Jsou vytvořeny plány pro situace ohrožení, které obsahují informace o možných environmentálních dopadech a pokyny jak jim předejít nebo je omezit?

- Byly při tvorbě těchto plánů zohledněny environmentální dopady již vzniklých mimořádných událostí?

- Jsou tyto plány prověřovány (nácvik), aby se zkontrolovala jejich účinnost?

- Jsou na všech rizikových pracovištích stanoveny a k dispozici postupy a prostředky pro prevenci a likvidaci havárií?

- Je průběžně aktualizováno operativní spojení na kontaktní osoby a místa pro případ havárie?

- Je pravidelně prověřována funkčnost havarijních a záchranných prostředků? 

- Jsou poplachové a havarijní plány sladěny s vnějšími poplachovými a havarijními plány (obce, města, kraje, jiných organizací)?

Část 4.5. Kontrola a nápravná opatření

Článek 4.5.1. Monitorování a měření

Kontrolní otázky

- Jaké jsou v organizaci stanoveny indikátory environmentálního profilu a jeho kriteria?

- Jsou měřeny, zaznamenávány a hodnoceny stanovené provozní parametry procesů a klíčové znaky provozu?

- Jsou získané údaje environmentálních dopadech provozu (jednotlivé emise a spotřeby) a jsou porovnávány s platnými limity?

- Jsou získané environmentální údaje využívány k hodnocení plnění cílových hodnot?

- Jsou v podniku sledovány náklady a přínosy environmentálních činností?

- Dokladují dodavatelé povinných měření svoji způsobilost pro tuto činnost?

- Jsou vlastní měřící přístroje a prostředky metrologicky verifikovány (kalibrace, ověření) a je o tom záznam?

Článek 4.5.2. Hodnocení souladu

- Jsou v podniku zjišťovány povinnosti vyplývající z požadavků právních předpisů, rozhodnutí a povolení i z požadavků externích stran?

- Je pravidelně vyhodnocováno plnění výše uvedených požadavků?

- Jsou z těchto vyhodnocování vedeny záznamy?

- Je zjištěné neplnění požadavků řešeno jako neshody systémem EMS?

Článek 4.5.3. Neshoda, opatření k nápravě a preventivní opatření

Kontrolní otázky

- Je stanovena pravomoc a odpovědnost za vyhledávání neshod?

- Kdo zahajuje nápravná a preventivní opatření?

- Jsou pro tuto činnost vytvořeny provozní postupy?

- Je v nich zakotvena povinnost vyhledat a odstraňovat příčiny neshody?

- Je v rámci nápravy neshod měněna příslušná dokumentace?

- Je v případě zjištěné neshody hodnoceno i environmentální riziko?

Článek 4.5.4. Řízení záznamů

Kontrolní otázky

- Umožňují záznamy prověřit fungování a výsledky systému EMS?

- Jsou záznamy využívány pro zjišťování odpovědnosti za vznik neshody? 

- Jak je regulován přístup k záznamům?

- Je stanoveno, kde a jak dlouho budou záznamy uloženy?

- Jsou porovnávány záznamy o nakupovaných závadných látkách s informacemi v registru aspektů?

- Jsou v rámci personálního řízení vedeny záznamy o realizovaném výcviku zaměstnanců v oblasti životního prostředí?

Článek 4.5.5. Interní audit

Kontrolní otázky

- Je zpracován program a auditů a plány dílčích auditů?

- Je program auditů dostatečný, nevyhýbá se problémům?

- Jsou auditoři organizačně nezávislí na činnosti prověřovaného pracoviště?

- Jsou interní audity zaměřeny na dodržování požadavků EMS v běžné praxi organizace?

- Jsou představitelé prověřovaných pracovišť včas informováni o termínu a zaměření auditu?

- Je po každém auditu vydána závěrečná zpráva?

- Jsou zjištění z auditu promítnuta do neshod a procesu řešení neshod?

- Je vyhodnocována kvalita provedení auditů a kvalifikace auditorů?

- Obdrží závěrečnou zprávu představitelé prověřovaných pracovišť a zástupce vedení pro EMS?

- Jsou s představiteli prověřovaných pracovišť projednány výsledky interního auditu?

- Podílí se představitelé prověřovaných pracovišť na přípravě nápravných a preventivních opatření?

- Je plánován následný interní audit k ověření účinnosti přijatých nápravných opatření?

Část 4.6. Přezkoumání vedením

Kontrolní otázky

-  Je EMS pravidelně přezkoumáván a jak často?

-  Jsou předmětem přezkoumání výsledky interních auditů a nápravných a preventivních opatření?

-  Jsou uplatněny všechny povinné vstupy informací pro přezkoumání vedením?

-  Hodnotí vrcholové vedení potřebu změnit environmentální politiku a cíle vzhledem ke změně okolností?

-  Přihlíží při tom vedení podniku k názorům zainteresovaných stran?

-  Je v případě mimořádné události přezkoumána vedením příslušná část systému EMS?

-  Jak vhodný a úplný je environmentální profil organizace?

-  Jsou zaznamenány výsledky přezkoumání?

Interní audit je nástrojem řízení podniku. Umožňuje sdělit pracovníkům informaci o tom, že oganizaci na nějakém stavu, postupu nebo výsledku opravdu záleží. Dobře provedený interní audit představuje záležitost velmi intenzivních zpětných vazeb.

První je mezi zadavatelem auditu – klientem a auditorem či týmem auditorů. Ta je prvotní a očekávaná, neboť audit vyhlašuje klient proto, aby získal informace, ke kterým se jinak dostane obtížně.

Druhá větev zpětné vazby je mezi auditorem a prověřovanými zaměstnanci. S tou se v řízení organizace počítá podstatně méně, i když může mít pro chod organizace významné důsledky. Auditor je totiž často u prověřovaných chápán jednak jako vyslanec vrcholového managementu, který má zjistit, co podřízení dělají špatně a z čeho nevzejde nic dobrého (tedy „obyčejný kontrolor“), ale současně jako nositel jakéhosi „tajemství“, které ho obklopuje aureolou výjimečnosti. Je to divné, ale v naprosté většině případů je to tak, že když přijde na pracoviště na kontrolu ekolog jako ekolog, tak  nemá nijak mimořádnou autoritu, ale pokud přijde, a to předem ohlášen na interní audit, tak jako auditor požívá značné úcty a cokoliv řekne, nezapadne. Proč to tak je, nevím, ale funguje to.

Tedy potřebujeme-li na nějakém vzdorném pracovišti zavést postup, ke kterému mají pracovníci výhrady, je dobré tam vyslat (a to opakovaně) interní audit na daný postup.

Auditor přichází mezi cizí lidi s úkolem najít nedostatky v práci systému, což si kontrolovaní překládají jako hledání nedostatků v jejich práci. Přitom aby provedl to co má, potřebuje spolupráci auditovaných. Auditor se tak pohybuje na velmi tenkém ledě a potřebuje navázat s auditovanými efektivní komunikaci, kterou nebudou zhoršovat negativní zpětné vazby.

Auditor musí stále dávat najevo, že

·         není orgánem činným v trestním řízení

úkolem auditora není rozvrátit pracoviště, nehledá pachatele, nevyslýchá, nezatýká, netýrá a nemučí (ani verbálně), nezesměšňuje. Auditor  který začne audit na pracovišti slovy „tak to jsem zvědavej, co mi zase nalžete,“ nebo „vždyť já vím, že to jenom hrajete“ nebude úspěšným auditorem, a s obdobným chováním by neměl být auditorem vůbec.

·         nechce nikoho nachytat na švestkách

Auditor vystresované pracovníky uklidňuje, umožňuje jim pomoc spolupracovníků, použití pomůcek a podobně. Když narazí na problém, ptá se jinak, snaží se zjistit skutečný stav, ale pořád lidsky.

·         nechce najít problém za každou cenu

Auditor musí být schopen přijmout fakt, že na prověřovaném pracovišti nezjistil neshodu. Počet zjištění z auditů by neměl být kritériem hodnocení schopností auditora (nebo alespoň ne jediným). Často se stává, že je předmětem výtky auditora alespoň grafická úprava záznamů (i když na druhou stranu je požadavkem normy to že záznamy mají být čitelné). Auditor hnidopich přichází velmi rychle o autoritu.

·         chce zjistit stanoviska a postoje auditovaných k auditované problematice

Auditor něco zjistí, vyhodnotí to, má zato, že došel k určitému zjištění. Pokud je co k čemu, konzultuje to s prověřovanými, aby se ujistil o správnosti svých postupů a hodnocení. Jejich připomínky, doplňky a vysvětlení v co největší míře akceptuje. Při tomto projednávání samozřejmě prověřovaní řadu vytýkaných věcí napraví – auditor to chápe jako pozitivní výsledek auditu a podporuje je v tom (zjištění se ve zprávě stejně objeví s tím, že neshoda byla odstraněna v průběhu auditu) a neshodou se nemusí zabývat další lidé. A konečně, prověřovaní zjednali nápravu sami a je tedy vyšší šance, že v tom budou pokračovat i po ukončení auditu.

·         naslouchá

Neuvěřitelně mnoho informací získáme tím, že skutečně nasloucháme a snažíme se pochopit to, co nám prověřovaní říkají. Ale musíme to se snažit pochopit celou svou kapacitou, nesmíme myšlenkový potenciál ztrácet tím, že v době hovoru prověřovaného vymýšlíme reakci na jeho první větu nebo dokonce na něco jiného. Pak nám snadno unikne podstata jeho sdělení. Nepozornost k hovoru druhého je ostatně velká neslušnost a nezdvořilost.

·         správně chápe

Auditor v rámci zpětné vazby rekapituluje obsah sdělení nebo svého chápání problému a nechává si ho potvrdit. Klidně několikrát, jeho autorita tím neutrpí.

·         nementoruje

Auditor si nechá pro sebe řeči typu já jsem vám to říkal,..., i malé dítě přece napadne..., kdo dovolil něco tak idiotského..., nebo jenom koukejte poslechnout, já jsem auditor. Pokud už má auditor něco říkat, nechť působí jako vlídný poradce.

·         nehledá viníky

Úkolem auditora je prověřit stav, nikoliv přinést skalp. Při časovém, personálním i věcném omezení prováděného auditu auditor zjistí neshodu. Tu zaznamená a předává dál k řešení. Auditor konstatuje, že někteří pracovníci (lze je jmenovat) nepostupují stanoveným způsobem. Za tím si může stát, to viděl. Ale nemůže ony pracovníky označit za viníky, protože nemá možnosti ke zjišťování důvodů,  proč nedělají to, co mají. Kořenová příčina dané neshody přitom může být něco zcela jiného, než právě nekázeň pracovníků.

·         je diplomatem

Auditor je slušný, zdraví ostatní, chová se k ostatním přívětivě, ale nikoliv servilně. Informace a požadavky podává tak, aby nezavdal zbytečné důvody ke konfliktům. To ale není důvodem pro to, aby zamlčoval zjištěné problémy. Není vulgární, není agresivní, není mstivý. Je důrazný a důsledný, nezapomíná na to, co má provést (správně audit).

Pokud auditor dokáže dodržovat výše uvedené zásady (a ještě mnoho dalších), lze očekávat, že bude požívat u prověřovaných značné autority, nebude zbytečně konfliktní a výsledky jeho práce, tj. zjištění z auditů, budou kvalitní a věrohodně popíší skutečný stav systému EMS v organizaci.

audit – systematický, nezávislý a dokumentovaný proces získávání důkazů z auditu a jeho objektivního hodnocení s cílem stanovit rozsah splnění kriterií auditu.

kritéria auditu – soubor politik, postupů nebo požadavků

důkaz a auditu – záznamy, konstatování skutečnosti nebo jiné informace, které souvisejí s kritérii auditu a jsou ověřitelné. Smí být kvalitativní nebo kvantitativní.

zjištění z auditu – výsledky hodnocení shromážděných důkazů z auditu podle kritérií auditu (např. shoda či neshoda s kritérii auditu, příležitost ke zlepšování)

závěr z auditu – výstup z auditu poskytnutý týmem auditorů po zvážení cílů auditu a všech zjištění z auditu

klient auditu – organizace nebo osoba žádající o audit (např. auditovaná organizace, smluvní partner)

auditovaná organizace – organizace v níž se provádí audit

auditor – osoba s odbornou způsobilostí k provádění auditu

technický expert – osoba, která poskytuje auditorovi nebo týmu auditorů specifické znalosti nebo odborné posudky. Nejedná jako auditor.

program auditů – jeden audit nebo soubor několika auditů naplánovaných pro určitý časový rámec a zaměřených na specifický účel. Zahrnuje všechny činnosti nezbytné k plánování, organizování a provedení auditů.

plán auditu – popis činností a uspřádání organizace auditu

předmět auditu – velikost a vymezení/ohraničení auditu

B) schéma průběhu auditu:

První tři kapitoly normy nás uvádí do problematiky auditů jako činnosti prověřující shodu skutečného stavu s požadavky, konstatují užitečnost provádění auditů a představují normu ISO 19011 jako pomůcku pro ty, kdo se chtějí zabývat přípravou a zajišťováním auditů na dostatečné úrovni. Je zdůrazněna ta skutečnost, že požadavky či doporučení normy nemají být otrocky přejímány, ale mají být upravovány a zjednodušovány podle potřeb organizace. V kapitole 3 jsou obsaženy základní definice z oblasti provádění auditů (viz níže).

kapitola 4 Zásady auditování

Kapitola popisuje zásady auditování, které umožní provést audit nezávisle, objektivně a s odpovídající odbornou péčí. Normou uváděné zásady jsou:

a)      Etické chování;

b)      Spravedlivé prezentování: zprávy musí být pravdivé a přesné, tatáž zjištění nebude auditor interpretovat pokaždé jinak;

c)      Povinnost profesionálního přístupu: pečlivost provedení a vyhodnocení, po kritickém posouzení vlastních odborných předpokladů auditor nebude auditovat sám to, čemu odborně nerozumí – přizvání expertů k auditu, správný úsudek, důvěra klientů ;

d)     Nezávislost: základ pro nestrannost a objektivitu závěrů z auditu, auditor nebude auditovat tam, kde není nezávislý (vlastní práce, práce jeho přímého nadřízeného ap.);

e)      Průkaznost: co je tvrzeno, musí být spolehlivě doloženo tak, aby jiní auditoři opětovně došli ke stejným závěrům z auditů (při zachování stejných postupů).

Při dodržení stanovených zásad lze předpokládat získání kvalitních výstupů z auditu, naopak při zanedbání některé z nich lze velmi pravděpodobně očekávat zkreslený a nevěrohodný výsledek auditu.

kapitola 5 Řízení programu auditů

Poskytuje návod k řízení programu auditů v organizaci a zabývá se stanovováním odpovědnosti za řízení celého programu auditů, jednotlivých činností při auditech i zajištěním potřebných prostředků a zdrojů pro činnost auditorů.

Program auditů zahrnuje:

·         přiměřeně plánování;

·         zajišťování zdrojů;

·         a stanovování postupů vedení auditů v rámci programu.

Podle toho, jaké výsledky potřebujeme prostřednictvím auditů získat, stanovujeme cíle auditů. Tyto cíle uvedeme v programu auditů, kde pomohou nasměrovat a plánovat provádění auditů. Při stanovování cílů auditů určujeme co chceme prověřit, co chceme zjistit. Vycházíme přitom z

·         priorit managementu;

·         předmětu činnosti a záměrů organizace;

·         požadavků systému managementu (normy i našich vlastních);

·         požadavků právních přepisů, rozhodnutí a smluv;

·         potřeby hodnocení dodavatelů

·         požadavků zákazníka ap.

Rozsah programu auditů

Rozsah programu auditů závisí na velikosti, zaměření a složitosti auditované organizace (počtu, důležitosti, složitosti, podobnosti a umístění činností, které mají být auditovány) což ovlivní především

·        předmět, cíle a dobu trvání každého prováděného auditu a

·        požadovanou četnost prováděných auditů.

Za období/periodu jednoho interního auditu musí být prověřen celý systém tak jak je definován organizací. Některé části systému mohou být prověřovány i vícekrát, několika dílčími audity.

Odpovědnost za řízení programu auditů

Odpovědnost za řízení programu auditů má mít osoba, která všeobecně rozumí zásadám auditů, odborné způsobilosti auditorů a používání technik auditů a má takové manažerské dovednosti a takové znalosti organizace, které odpovídají činnostem, které mají být předmětem auditů.

Osoba odpovědná za řízení programu auditů

·        stanovuje cíle a rozsah programu auditů, odpovědnosti a postupy při provádění auditů a zajišťuje poskytnutí potřebných zdrojů,

·        zajišťuje uplatňování programu auditů v organizaci ,

·        zajišťuje udržování přiměřených záznamů programu auditů a monitoruje, přezkoumává a zlepšuje program auditů.

Zdroje programu auditů

a)      finanční a obdobné zdroje (mzdové náklady, platby expertům, doprava, služby ap.);

b)      dostupné techniky a podklady auditů;

c)      výcvik - dosažení, udržení a zlepšování odborné způsobilosti auditorů;

d)     dostupnost dostatečně odborně způsobilých auditorů a technických expertů;

e)      rozsah programu auditů a

f)       časový prostor pro zajištění auditu a souvisejících činností.

Pro splnění programu auditů musí být zajištěny a poskytnuty dostatečné zdroje. Pokud tomu tak není, musí být program auditů redukován tak, aby nedostatek zdrojů nevedl k nekvalitně provedeným auditům.

Postupy programu auditů

a)      Naplánujeme tematický i časový rozvrh auditů (harmonogram);

b)      zajistíme prostředky a zdroje pro naplnění naplánovaného harmonogramu programu auditů;

c)      zajistíme odborné způsobilé auditory a vedoucí týmů auditorů pro dílčí audity programu;

d)     vybereme vhodné týmy auditorů a přiřadíme jim role a odpovědnosti;

e)      provedeme jednotlivé dílčí audity;

f)       pokud jsme se pro to rozhodli, provedeme následné audity (při zjištěných závažných neshodách);

g)      zpracujeme a uschováme záznamy programu auditů (plány auditů, zprávy z auditu, metodiky, dokumentované neshody ap.);

h)      vyhodnotíme kvalitu provedených auditů, jednotlivých auditorů a dosahované úrovně a efektivnosti programu auditů;

i)        podáváme zprávy o celkovém výsledku programu auditů vrcholovému vedení.

Malé organizace mohou mít činnosti uvedené výše ošetřeny v jednom postupu, například ve směrnici zajišťující provádění auditů v organizaci.

Schválený program auditů musí být v organizaci uplatňován, uplatňování programu auditů by mělo být monitorováno a v přiměřených intervalech přezkoumáváno, aby bylo posouzeno, zda byly splněny jeho cíle, a aby byly identifikovány příležitosti ke zlepšování. Tyto výsledky jsou oznamovány vrcholovému vedení.

kapitola 6 Činnosti při auditech

Poskytuje návod k zajišťování a provádění jednotlivých auditů v rámci programu auditů, zabývá se i stanovováním požadavků a výběrem auditorů.

Zahájení auditu a přípravné činnosti (čl. 6.2)

·        stanovení cíle, předmětu a kriterií auditů

V prvé řadě musí být stanoven důvod konání auditu – cíl. Cíl auditů říká, čeho se má audity dosáhnout , např. prověření stupně shody systému EMS s kritérii auditů (norma, vlastní požadavky), hodnocení míry plnění právních a jiných požadavků, vyhledání potenciálu ke zlepšování ap. Cíle stanoví ten, kdo audit zadává (klient).

Klient poté jmenuje auditora (bude-li jeden), nebo vedoucího auditora, pokud bude využito týmu auditorů.

Klient a vedoucí auditor (VA) společně stanoví předmět auditů a popíší v něm rozsah a hranice, ve kterých budou audity prováděny – určí lokality, organizační jednotky, činnosti a procesy, které budou auditovány a vymezí kdy a za jaké časové období budou audity provedeny.

VA a klient dále určí, jaká kriteria budou sloužit jako reference stavu, podle kterých se určí shoda auditovaných skutečností (např. právní požadavky, požadavky vlastních postupů, norem ap.).

·        Určení proveditelnosti auditů

VA prověří, zda audit se stanoveným cílem a předmětem je možné prakticky zajistit. Kontroluje přitom dostupnost zdrojů informací (dokumentace), použitelnost stanovených kritérií, spolupráci prověřovaného úseku, dostatek času, dostatek kvalifikovaných auditorů a dostupnost dalších potřebných prostředků a zdrojů. Když VA zjistí, že provedení auditu je za stávajících podmínek nemožné, má klientovi nabídnout alternativní řešení (změna předmětu auditu – audit jiného místa či činnosti, někdy jindy, jinak...).

O změně zadání auditu rozhoduje klient.

·        Výběr týmu auditorů

Podle rozsahu auditu, jeho časové a odborné náročnosti a potřeby zajištění nezávislosti je k provedení audit jmenován buď jeden auditor, nebo tým auditorů. Přizváni mohou být techničtí experti. Při rozhodování o velikosti a složení týmu auditorů musí být zajištěna dostatečná odborná kompetence týmu, jeho schopnost spolupracovat navzájem a schopnost efektivně jednat s auditovanou organizací. S konkrétním personálním složením musí vyjádřit souhlas VA. Rozhádaný a nekompetentní tým zpravidla nedodá dostatečně kvalitní výsledky. Auditor který neplní očekávání VA, má být nahrazen jiným.

·        Úvodní kontakt s auditovanou organizací

Klient nebo VA vejde v kontakt s auditovanou organizací, kterou seznámí se záměrem provést u ní audit. Seznámí ji s jeho cílem, předmětem, kritérii, se složením týmu auditorů a s časovým plánem auditu. Vyžádá si přístup k odpovídajícím dokumentům včetně záznamů, dohodne použitelná bezpečnostní pravidla a dohodne účast pozorovatelů a potřebu průvodců pro tým auditorů.

Námitky prověřované organizace musí být zohledněny do té míry, jakou ztěžují či zamezují provedení auditu (audit posuneme mimo dobu dovolené, pracovních špiček, hodin pro veřejnost ap.), vzcházíme z toho, že audit má zajistit potřebné informace, ale nemá škodit běžnému provozu organizace.

Přezkoumání dokumentů (čl. 6.3)

Před činnostmi při auditech VA přezkoumává dokumentaci včetně záznamů auditované organizace s cílem určit shodu dokumentovaného systému s kritérii auditů. Rozsah přezkoumání vychází z cíle a předmětu auditu a z povahy a složitosti auditované organizace.

Jestliže je dokumentace shledána jako podklad nedostačující k provedení auditu, VA  informuje klienta a auditovanou organizaci. Poté klient rozhodne, zda v auditování pokračovat nebo audity pozastavit, dokud nebudou vyřešeny sporné otázky v dokumentaci.

Příprava činností pro audit na místě (čl. 6.4)

·        Příprava plánu auditu

VA připraví plán auditu, jako základ pro dohodu o provedení auditů mezi klientem, týmem auditorů a auditovanou organizací. Plán má usnadnit časové rozvržení a koordinaci činností při auditu. Má být flexibilní. Plán auditu má obsahovat především informace o:

a)      cílech auditu, jeho předmětu a kritériích hodnocení při auditu,

b)     identifikaci organizačních a funkčních jednotek a procesů, které mají být auditovány;

c)      data a místa, na kterém mají být provedeny činnosti při auditech na místě;

d)     předpokládaný čas a dobu trvání činností při auditech na místě,

e)      přidělení patřičných zdrojů pro kritické oblasti auditů (technika, doprava, experti).

Plán přezkoumává klient a před zahájením činností při auditu na místě je předložen auditované organizaci. Jakékoli námitky auditované organizace by měly být řešeny mezi VA, auditovanou organizací a klientem.

·        Příprava pracovních dokumentů

Členové týmu auditorů přezkoumají informace odpovídající jejich přidělení k auditům a připraví pracovní dokumenty, které jsou potřebné pro odkazy a záznamy z průběhu auditů. Pracovní dokumenty zpravidla zahrnují

-         kontrolní listy a seznamy otázek (checklisty)

-         způsob vzorkování, který bude použit pro získání informací z příliš rozsáhlých oblastí,

-         formuláře pro zaznamenání informací a zjištění z auditů a záznamy z jednání.

Pracovní dokumenty jsou pomůcka, není vhodné na nich lpět za každou cenu! To že jsme zpracovali kontrolní listy a formuláře nesmí omezit rozsah činností při auditu, a okruh toho co vidíme, zaznamenáme a vyhodnotíme. Rozsah prověřovaného se může měnit v důsledku informací získaných v průběhu auditu.

Pracovní dokumenty, včetně vytvořených záznamů musí být uchovány nejméně do ukončení auditu.

Provádění auditu na místě (čl. 6.5) 

·        Úvodní jednání

Úvodní jednání se má konat s managementem auditované organizace, nebo s osobami odpovědnými za funkce a procesy, které mají být auditovány. Účelem úvodního jednání je informovat o auditu který bude prováděn, vyjasnit vzájemné postavení, spolupráci, součinnost a časové vazby s auditovanou organizací v průběhu auditu, formy jednání a předávání výsledků, potvrdit účast pozorovatelů a průvodců na auditu, dohodnout poskytování prostředků a zdrojů (lidé, informace).

Musí být dohodnuty a vyřízeny do té doby sporné otázky týkající se prováděného auditu. 

·        Komunikace v průběhu auditu

Tým auditorů pracuje jako skupina a v průběhu auditu se periodicky radí a auditoři si vyměňují poznatky z auditu. Trvá-li audit dostatečně dlouho, pak vedoucí týmu auditorů v průběhu auditu pravidelně oznamuje postup auditů a důležité informace auditované organizaci a klientovi.

Důkazy shromážděné během auditu, z kterých vyplývá okamžité a významné ohrožení životního prostředí, musí být bezodkladně ohlášeny auditované organizaci, a klientovi. Důkazy signalizující existenci neshody musí být bezodkladně po jejich vyhodnocení sděleny zástupci prověřované organizace.

Pokud zjistíme, že cíle auditů jsou nedosažitelné, VA to sdělí klientovi a dohodne s ním další postup. Stejně tak i každá potřeba změny v předmětu auditů musí být přezkoumána a schválena klientem.

·        Úlohy a odpovědnosti průvodců a pozorovatelů

Průvodci a pozorovatelé smějí doprovázet tým auditorů, ale nejsou jeho součástí. Pozorovatelé pozorují, do průběhu auditu jiným způsobem nevstupují.

Průvodci jsou jmenováni auditovanou organizací, jejich úkolem je pomáhat týmu auditorů pochopit místní situaci a na žádost vedoucího týmu auditorů pomáhat při navazování kontaktů, organizaci návštěv, zajišťování plnění pravidel BOZP ap. Průvodci jednají v zájmu prověřované organizace vystupují jako svědci nebo poskytují objasnění nebo asistenci při shromaždování informací.

·        Shromaždování a ověřování informací

Informace potřebné pro splnění cílů auditu musí být shromaždovány vhodným vzorkováním a ověřovány. Jako důkazy potvrzující zjištění z auditů smějí být použity pouze ověřitelné informace. Důkazy z auditů musí být zaznamenány.

Při shromažďování informací pro získání důkazů z auditu jsou jako vhodné metody využívány pohovory, pozorování činností a stavu a přezkoumání dokumentů.

·        Shrnutí zjištění z auditů

Důkazy z auditů srovnáme s kritérii auditu a získaný výsledek tvoří zjištění z auditu. Zjištění z auditu mohou konstatovat shodu nebo neshodu s kritérii auditů.

Je-li to zadáno cíli auditu, mohou zjištění z auditu identifikovat příležitosti ke zlepšování.

Neshody včetně důkazů z auditů musíme zaznamenat. Neshody můžeme klasifikovat v různých stupních závažnosti. S neshodami seznamujeme auditovanou organizaci, která může vznést námitky proti naší klasifikaci. Tím se potvrdí, zda jsou důkazy z auditů přesné a auditory správně pochopeny a interpretovány. Nevyřešené rozpory musí být zaznamenány.

Zjištění konstatující shodu, včetně podpůrných důkazů, zaznamenáme, pokud je to tak vyžadováno plánem auditu.

·        Příprava závěrů z auditů

Tým auditorů se sejde před závěrečným jednáním, aby se dohodl na zjištěních z auditu, shromáždil poznatky a užitečné informace z průběhu auditu, odsouhlasil závěry z auditů a navrhl doporučení do budoucnosti jak pro zlepšení programu auditů, tak pro prověřované činnosti.

Součástí přípravy závěru auditu je i hodnocení naplnění cíle auditu, např. konstatování shody systému s požadavky normy.

·        závěrečné jednání

Při závěrečném jednání VA seznámí prověřovanou organizaci s připravenými závěry a zjištěními z auditu. Prověřovaná organizace má právo se k předloženým zjištěním vyjádřit a zaujmout vlastní stanovisko. Toto vyjádření je vzato v úvahu při zpracování závěrečné zprávy z auditu.

kapitola 7  Odborná způsobilost a hodnocení auditorů

Slouží jako návod k tomu, jak mohou interní auditoři získat odbornou způsobilost k činnosti auditora a zabývá se i hodnocením auditorů.

požadavky na kvalifikaci auditorů:

a)     Osobní vlastnosti

Auditor má být:

etický, přístupný názorům, diplomatický, všímavý, vnímavý, všestranný, houževnatý, rozhodný a samostatný.

Norma ISO 19011 uvádí k jednotlivým požadavkům na osobnost auditora ještě řadu vysvětlujících adjektiv, jimž nebude u řady auditorů snadné vyhovět. Doporučuji k přečtení.

b)     Všeobecné znalosti a dovednosti auditorů

·         auditor umí uplatňovat zásady provádění auditů, postupy a techniky auditů,

·         auditor se orientuje v dokumentech systému managementu auditované organizace a v referenčních dokumentech,

·         auditor zná organizační situaci, procesy a postupy v organizaci,

·         auditor má přehled o relevantních zákonných a jiných požadavcích z ŽP,

·         auditor má potřebné znalosti systémů EMS, životního prostředí a technických a environmentálních aspektů provozu auditované organizace.

c)      Vzdělání, pracovní zkušenost, školení/výcvik auditorů a zkušenosti z auditů:

·         Mají mít ukončené dostatečné vzdělání, dovolující získávat znalosti a dovednosti (normou není stanovena minimální úroveň).

·         Mají mít pracovní zkušenosti, které přispívají k rozvoji znalostí a dovedností. Pracovní zkušenosti mají být v technické, manažerské nebo odborné funkci. Součásti pracovní zkušenosti má být práce ve funkci, ve které vykonávané činnosti přispívají k rozvoji znalostí a dovednosti v oblasti environmentálního managementu pro auditory systému environmentálního managementu. Normou není stanovena délka praxe.

·         Auditoři mají mít ukončené školení/výcvik, které přispívá k rozvoji znalostí a dovedností potřebných pro provádění auditů. Normou není stanoven minimální rozsah školení/výcviku.

·         Měli by mít zkušenost z praktického provádění auditů. Tato zkušenost by měla být získávána pod dozorem a za vedení vedoucího týmu auditorů ve stejném oboru. Normou není stanovena délka praktického výcviku.

Norma nestanovuje žádná minimální kriteria, která musí auditor splňovat. Je zcela v kompetenci organizace, jaká a jak náročná kvalifikační kriteria pro činnost auditorů stanoví. Vychází přitom z potřeb svého systému EMS, jeho náročnosti a složitosti i z kvality dostupných pracovníků.

U kandidátů a auditory, kteří nesplňují kvalifikační kriteria pro jmenování interním auditorem musí  organizace zajistit zvýšení kvalifikace kandidáta např. školením/výcvikem.

V každé organizaci je vhodné zajistit pro všechny auditory minimálně proškolení v otázkách požadavků systému EMS v organizaci, obecných požadavků normy ISO 14001 a provádění auditů.

Školení/výcvik smějí poskytovat pracovníci vlastní organizace nebo externí organizace. Délka školení a jeho případná opakování jsou věcí rozhodnutí organizace.

U zvláště malých organizací je rozumné využívat jako auditory externí osoby, které musí být seznámeny s činnostmi a požadavky systému EMS organizace. Dosahuje se zde větší míry nezávislosti a objektivity.

Udržování schopnosti auditování

Auditoři mají udržovat a prokazovat svou schopnost auditovat pravidelnou účastí v auditech systému environmentálního managementu.

Certifikační norma ISO 14001 nestanoví žádné požadavky na způsob zajištění a provádění interních auditů. Dává nám v tom poměrně značnou volnost. Základním kritériem vhodnosti a správnosti námi použitých postupů je kvalita výsledku, tedy to, do jaké míry interní audit splní požadavky na něj kladené. Norma ISO 14001 očekává, že naše interní audity budou především systematické -  budou prováděny v plánovaných inter­valech, zjistí a poskytnou vedení infor­mace o fungování systému EMS, poskytnou identifikaci příležitostí pro zlepšení EMS.

Aby byl zajištěn systematický přístup, musíme vytvořit program auditů k řízení procesu plá­nování a provádění auditů a k určování dílčích auditů potřeb­ných ke splnění cílů programu. Program musí vycházet z charakteru činností organizace, a to zejména z jejích environmentálních aspektů a skutečných i potenciálních dopadů na životní prostředí, z výsledků minulých auditů a dalších důležitých faktorů (zjištění provozních kontrol, přání zákazníka, stížnosti, problémy s plněním povinností ap).

Interní audit systému EMS může být zabezpečen řadou dílčích auditů. Ty, díky řízení prostřednictvím programu auditu, musí ve svém souhrnu zajistit to, že v rámci celkového auditu budou pravidelně prověřovány všechny požadavky, funkce a prvky systému v plném rozsahu systému EMS organizace. Nemusí být ale prověřována pokaždé všechna pracoviště či složky organizace, pokud jejich vliv na chod systému je málo významný.

Audity mají plánovat a provádět objektivní a nestranní auditoři, podpoření technickými experty tam, kde je to potřebné. Není podstatné, zda auditoři jsou vybráni v rámci organizace nebo pochá­zejí z externích zdrojů. Jejich kolektivní schopnosti a dovednosti mají být dostatečné pro spolehlivé a věrohodné splnění cílů a rozsahu kon­krétního auditu. Základním předpokladem nestrannosti je to, že auditor neprování audit činností, za které bezprostředně zodpovídá a které osobně zajišťuje.

Výsledky auditu systému environmentálního mana­gementu se poskytují v dokumentované podobě zprávy z auditu, která je předávána odpovědnému managementu k dalším opatřením.

Pokud splníme výše uvedené podmínky, můžeme rozhodnout o způsobu zajišťování interních auditů. V principu máme k dispozici tři možnosti:

·         zvolit vlastní postup, upravený na naše konkrétní podmínky, vycházející z našich zvyklostí, možností a potřeb;

·         zvolit postup, doporučený normou ISO 19011:2003, která je směrnicí k provádění auditů systémů EMS;

·         zvolit způsob doporučený nařízením Evropských společenství č. 1221/2009 o programu EMAS. Toto nařízení ve své příloze III stanovuje základní požadavky pro provádění interních auditů systému EMS.

První postup má výhodu v tom, že je, v závislosti na množství námi odvedené práce, je ušit na míru přímo naší organizaci a jejímu managementu a uživatelsky nám bude jistě vyhovovat. Nevýhodou je vyšší pracnost a vyšší pravděpodobnost opomenutí nějaké důležité okolnosti.

Druhý a třetí postup dává jistotu, že nebude nic opomenuto, ale pokud budeme požadavky normy ISO 19011 nebo EMAS aplikovat příliš doslova, otrocky, můžeme dělat činnosti, které nejsou potřeba, nemají pro nás smysl a zbytečně nás zatěžují.

Výběr je na nás – buď uživatelsky příjemněji, ale zpočátku pracněji, pokud zvolíme vlastní cestu, nebo s jistotou, ale možná s nižší příjemností a vyšší pracností pokud použijeme obecně platný návod stanovený platnými předpisy.

Osobně preferuji, pokud organizace zvolí vlastí postup, ale uznávám, že není zdaleka pro všechny lákavý a přitažlivý. I jistota má svou cenu.

a.  úvod

Provádění interních auditů je jedním ze základních požadavků systémů environmentálního managementu. Interní audity jsou samostatným systémovým nástrojem řízení, jehož úkolem je prověřit to, zda systém EMS v organizaci odpovídá tomu jak byl naplánován a také tomu, co vyžaduje příslušná systémová norma (v našem případě ČSN EN ISO 14001:2005). Úkolem auditorů v rámci provádění auditu je získat dostatek informací o skutečném stavu v organizaci, tyto informace porovnat s hodnotícími kriterii systému EMS a příslušnou systémovou normou a vyslovit závěr – byla zjištěna neshoda, nebyla zjištěna neshoda, nepodařilo se získat dost informací pro jednoznačné posouzení. Úkolem auditorů není řešit na místě způsob odstranění neshody ani ukládat sankce, ani se chovat jako orgány činné v trestním řízení. Interní audity mají vytvářet silnou a účinnou zpětnou vazbou a mají být informačním kanálem pro vedení organizace. Jejich úkolem je zajistit to, že se vedení dozví včas a objektivně především o problémech v provozování systému EMS v organizaci. Auditoři tak fungují jako kvalifikované oči a uši vedení organizace. Aby interní audity tuto roli skutečně mohly plnit, musí být při jejich realizace dbáno základních obecných zásad pro přípravu, provádění a vyhodnocování auditů. Systémové minimum určuje právě výše zmíněná norma ISO 14001.

b.  Požadavky normy ISO 14001 na provádění interních auditů

Norma ISO 14001 vyžaduje, aby organizace zajistila to, že interní audity budou schopny určit, jak dalece kvalitně a v souladu s normou a vlastními požadavky systém EMS naplánován, zaveden a pracuje a jaké má skutečné výsledky. Aby mohly interní audity tuto roli splnit, musí být naplněny následující systémové požadavky článku 4.5.5 normy ISO 14001 a definic z normy:

· Provádění interních auditů je proces, a to systematický, nezávislý a dokumentovaný, kterým se získávají důkazy z auditu  a ty jsou vyhodnocovány srovnáním s kriterii auditu.

· Audity systému EMS musí být provedeny v plánovaných intervalech;

· musí existovat, být realizovány a udržovány programy auditů; tyto programy mají přihlížet k environmentálnímu významu auditovaných operací a k výsledkům předešlých auditů;

· musí existovat a být používány postupy auditu, které určí:

    - odpovědnosti a způsob plánování auditu, podávání zpráv o výsledcích auditů a uchovávání záznamů,

    - způsob stanovení kriterií auditu, jeho rozsahu, četnosti a použitých metod.

· Způsob provádění auditů a výběr auditorů musí zajistit objektivitu a nestrannost provedeného interního auditu. Nezávislost auditu může být (alespoň v malých organizacích) zajištěna a prokázána tak, že auditoři neauditují ty činnosti, za něž nesou odpovědnost.

· Auditoři mají být osoby s odbornou způsobilostí k provádění auditu.

c. normativní odkazy

ČSN EN ISO 19011:2003  Směrnice pro auditování systému managementu jakosti a/nebo systému environmentálního managementu

ČSN EN ISO/IEC 17021:2007 Posuzování shody - Požadavky na orgány provádějící audit a certifikaci systémů managementu

ČSN EN ISO 14001:2005  Systémy environmentálního managementu - Požadavky s návodem pro použití

ČSN EN ISO 14004:2005  Systémy environmentálního managementu - Všeobecná směrnice k zásadám, systémům a podpůrným metodám

ČSN EN ISO 14015:2003  Environmentální management - Environmentální posuzování míst a organizací (EPMO)

ČSN EN ISO 14031:2000  Environmentální management - Hodnocení environmentálního profilu - Směrnice

ČSN EN ISO 14050:2010  Environmentální management - Slovník

EA-07/04 - Právní soulad jakožto součást akreditované certifikace dle ISO 14001:2004 (Legal Compliance as a part of accredited ISO 14001: 2004 certification, April 2007) http://www.cai.cz/files/01_08-P015%20EA%2007_04%2020100819.pdf

MPA 00-06-98 Klasifikace neshod

http://www.cai.cz/files/02_03-MPA%2000-06-98%2020061023.pdf

1221/2009 – Nařízení  Evropského parlamentu a  Rady ES o dobrovolné účasti organizací v systému Společenství pro environmentální řízení podniků a audit (EMAS) - Příloha III, Interní environmentální audit

http://www.cenia.cz/__C12571B20041E945.nsf/$pid/CENMSFKV2WL1

TIMUR o.s. stránky zabývající se ekologickou stopou, reportingem o ŽP, použitím indikátorů UR

http://www.timur.cz/

Pro zpracování ekonomických aspektů péče o životní prostředí je vhodné použít metodický pokyn MŽP pro Environmentální manažerské účetnictví. To se zabývá se identifikací, shromažďováním, odhady, analýzami, vykazováním a předáváním:

-        informací o hmotných a energetických tocích,

-        informací o environmentálních nákladech a

-        dalších hodnotově vyjádřených informací, které jsou východiskem pro rozhodování v rámci daného podniku.

Součástí je výkaz environmentálních nákladů a výnosů podniku a materiálová a energetická bilance environmentálně významných vstupů a výstupů.

Tab. 2 EMA - Environmentálně významné vstupy a výstupy

1) dělení dle normy ISO 14031:

·         Indikátor stavu životního prostředí ECI (environmental condition indicator)

data, která poskytují informace o stavu životního prostředí na místní, regionální, národní nebo globální úrovni.

·         indikátor environmentálního profilu EPI (environmental performance indicator)

okruh dat, který poskytuje informace o environmentálním profilu organizace. Tvoří ho:

a)      indikátor řízení environmentálního profilu MPI (management performance indicator)který poskytuje informace o snaze vedení ovlivnit environmentální profil organizace; zaměřit se mají především na oblasti:

-          plnění politik a programů;

-          plnění požadavků (právních a jiných);

-          finanční otázky spojené s ŽP;

-          vztahy a okolím.

b)      indikátor profilu provozu OPI (operational performance indicator)který poskytuje informace o environmentálním profilu provozů organizace a o výsledcích snahy vedení ovlivnit environmentální profil. Základní doporučené oblasti hodnocení jsou:

-          vstupy do organizace: materiály, energie a služby;

-          způsob dodávek vstupů do provozu organizace;

-          vlastní provoz a údržba budov a zařízení organizace, vč. jejich konstrukce, instalace a provozu za normálního stavu i za mimořádných podmínek;

-          výstupy: výrobky hlavní a vedlejší, recyklované a znovu použité materiály, služby, odpady a jejich skladba, emise (do ovzduší, do vody nebo půdy, hluk, vibrace, teplo, záření, světlo), které jsou výsledkem provozu organizace;

-          dodávky výstupů, které jsou výsledkem provozu organizace.

2) Indikátory environmentálního profilu  nařízení ES a EP č. 1221/2009  - EMAS

Organizace registrovaná v programu EMAS musí vypracovat své Environmentální prohlášení. V něm podává zprávu o klíčových indikátorech, pokud se týkají přímých environmentálních aspektů organizace, a dalších příslušných exi­stujících indikátorech vlivu činnosti organizace na životní prostředí.

Ve zprávě musí být uvedeny údaje o aktuálních vstupech/dopadech. Pokud by zveřejnění negativně ovlivnilo důvěr­nost obchodních nebo průmyslových informací, může být organizaci povoleno indexovat tuto informaci ve své zprávě například tím, že zavede základní rok (s indexem 100), v porovnání s nímž by vývoj aktuálního vstupu/dopadu měl být uveden.

Požadavky na indikátory

·         udávají přesné hodnocení vlivu organizace na životní prostředí;

·         jsou srozumitelné a jednoznačné;

·         umožňují meziroční srovnání pro vyhodnocení vývoje vlivu činnosti organizace na životní prostředí;

·         umožňují případné srovnání s oborovými, vnitrostátními nebo regionálními měřítky;

·         případně umožňují srovnání s právními požadavky.

·         umožňují případné srovnání s oborovými, vnitrostátními nebo regionálními měřítky;

·         případně umožňují srovnání s právními požadavky.

Klíčové indikátory

a)  Klíčové indikátory se vztahují na všechny typy organizací. Zaměřují se na vliv činnosti organizace na životní prostředí v následujících klíčových environmentálních oblastech:

i. energetická účinnost (celková přímá spotřeba energie v MWh, GJ; poměr roční spotřeby energie k energii (elektřiny a tepla) vyrobené organizací z obnovitelných zdrojů energie);

ii. materiálová účinnost (roční hmotnostní průtok různých používaných materiálů (kromě nosičů energie a vody) vyjádřený v tunách);

iii. voda (celková roční spotřeba vody vyjádřený v m3;

iv. odpady (celková roční produkce odpadu  jednotlivých druhů odpadu vyjádřená v tunách, celková roční produkce nebezpečného odpadu vyjádřená v kilogramech nebo v tunách);

v. biologická rozmanitost (využívání půdy v m2 zastavěné plochy) a

vi. emise (celkové roční emise skleníkových plynů zahrnující alespoň emise CO2, CH4, N2O, HFCs, PFCs a SF6 vyjádřený v tunách ekvivalentu CO2, celkové roční emise do ovzduší zahrnující alespoň emise SO2, NOX a PM vyjádřené v kilogramech nebo v tunách).

Pokud je organizace toho mínění, že jeden či více klíčových indikátorů není relevantní pro její významné environmentální aspekty, nemusí o těchto klíčových indikátorech podávat zprávu. Organizace musí toto své mínění odůvodnit s odkazem na environmentální přezkum, který provedla.

b) Každý klíčový indikátor se skládá

i)   z číselného údaje A, který uvádí celkové roční vstupy/dopady v dané oblasti,

ii)  z číselného údaje B, který uvádí celkové roční výstupy organizace, a

iii) z číselného údaje R, který uvádí poměr mezi A a B.

Každá organizace podá zprávu o všech třech prvcích pro každý indikátor.

c)      Údaj o celkových ročních výstupech organizace, tj. číselný údaj B, je stejný pro všechny oblasti, ovšem přizpůsobuje se různým typům organizací v závislosti na jejich druhu činnosti a uvádí se takto:

                                                  i.      u organizací činných ve výrobním odvětví (průmysl) uvádí celkovou roční hrubou přidanou hodnotu vyjádřenou v milionech eur (mil. EUR) či celkovou roční fyzickou produkci vyjádřenou v tunách nebo v případě malých organizací celkový roční obrat nebo počet zaměstnanců,

                                                ii.      u organizací v nevýrobních odvětvích (správa/služby) může být vztažen k velikosti organizace vyjádřené počtem zaměstnanců.

Pro vyjádření celkových ročních vstupů může organizace kromě výše uvedených indikátorů využít rovněž jiné indikátory.

Příklad: Obecní úřad XY

V hodnocení environmentálního profilu organizace jde o dlouhodobý, živý proces. Tento proces a jeho výsledky se proto musí pravidelně přezkoumávat s cílem identifikovat příležitosti ke zlepšení. Takové přezkoumání poskytne nutné informace managementu, který může následně přijmout opatření vedoucí ke zlepšení profilu řízení a provozu organizace a může vést i ke zlepšení stavu životního prostředí.

Obsahem přezkoumáni procesu hodnocení environmentálního profilu a jeho výsledků může být posouzení:

·         efektivnosti vynaložených finančních i jiných nákladů a dosažených přínosů;

·         pokroku při plnění kritérií environmentálního profilu, především politik a cílů;

·         vhodnosti kritérií environmentálního profilu;

·         vhodnosti vybraných indikátorů pro EPE a změny vybraných indikátorů;

·         komplexnosti a věrohodnosti zdrojů dat, metod sběru dat a kvality dat.

Příklady otázek, které mohou být řešeny při přezkoumání EPE:

·         poskytuje EPE adekvátní informace, které umožňují měřit změny environmentálního profilu organizace?

·         poskytuje včasné, vhodné a užitečné informace managementu?

·         je naplánován a realizuje se podle plánu?

·         je zpracován z vhodných zdrojů dat a ve vhodných intervalech sběru dat?

·         analyzuje a vyhodnocuje shromážděná data efektivně a věrohodně?

·         jsou poskytnuty odpovídající prostředky a zdroje?

·         zabývá se oblastmi stanovenými kritérii environmentálního profilu organizace?

·         je využíván pro získávání  informací pro podávání zpráv a komunikaci o výsledcích hodnocení environmentálního profilu?

·         pracuje se zainteresovanými stranami jako s partnery a vybízí je k sdělení stanoviska?

·         je pro organizaci přínosem?

·         je pružný, reaguje na změny v organizaci a v jejím okolí?

·         podchycuje, reaguje a řeší nové environmentální problémy?

·         je dobře propojeno s jinými systémovými požadavky a přijatými měřítky profilu organizace?

Výsledkem přezkoumání procesu EPE mají být rozhodnutí, která povedou ke zlepšení kvality znalostí o environmentálním profilu organizace a zlepšení informačního zázemí pro řízení vztahu organizace k životnímu prostředí.

Podávání zpráv a sdělování informací o environmentálním profilu je přirozeným a logickým výstupem procesu hodnocení environmentálního profilu, neboť může být nástrojem, který poskytuje užitečné informace popisující environmentální profil organizace. Tyto informace se lze předávat jakoukoliv formou - formou formalizovaných zpráv (Environmentální prohlášení pro EMAS, zprávy o vlivech organizace na životní prostředí ap.)  nebo sdělovat méně strukturovaně interně i externě v závislosti na tom, jak management posoudí nutnost informovat jednotlivé cílové skupiny.

Komunikace  o environmentálním profilu je klíčovým způsobem využití informací obsažených v environmentálním profilu.

Komunikace o environmentálním profilu může:

·         pomoci splnit vlastní kritéria environmentálního profilu v organizaci;

·         zvýšit povědomí jak zaměstnanců, tak externích zájemců a posílit dialog o environmentálních politikách organizace, kritériích environmentálního profilu a příslušných výsledcích, kterých organizace dosáhla;

·         prokázat závazek a snahu organizace zlepšovat svůj environmentální profil směrem dovnitř i vně organizace;

·         umožnit efektivní reakci na obavy a otázky týkající se environmentálních aspektů organizace.

Pro efektivní interní komunikaci musí management zajistit, aby se vhodné a potřebné informace popisující environmentální profil organizace včas sdělovaly v rámci celé organizace. To umožní zaměstnancům, smluvním partnerům a dalším spolupracujícím subjektům plnit své povinnosti se znalostí environmentálních souvislostí a organizaci splnit svá kritéria environmentálního profilu.

Organizace se může rozhodnout publikovat a zpřístupňovat informace o svém environmentálním profilu i subjektům mimo organizaci (externím zainteresovaným stranám) a to buď ze své vůle, nebo na požádání.

Důvodem proč podávat dobrovolně informace o svém environmentálním profilu externím zájemcům může být např. zájem organizace zlepšit své podnikatelské postavení, image a vztahy se zainteresovanými stranami včetně obcí, v nichž provozuje svou činnost.

Tato komunikace musí důvěryhodným způsobem představit environmentální profil organizace. Informace které ho popisují by měly být věcné a měly by se prezentovat způsobem, který odpovídá úrovni technických znalostí předpokládaného publika. Informace musí být bezpodmínečně pravdivé, nezkreslené, jinak bude efekt externí komunikace veskrze negativní.

Ze získaných dat vyhodnocujeme pro management či jiné uživatele nějakým způsobem zajímavou informaci. Tyto informace porovnáváme s kriterii environmentálního profilu organizace (např. dosažený stav a plánovaný stav v produkci odpadů, spotřebě energie ap.). Výsledky srovnání jsou předávány managementu, aby mohl přijmout opatření ke zlepšení (i dalšímu) environmentálního profilu či k udržení jeho úrovně.

Srovnání může nastínit i možné příčiny neplnění kriterií stanovených pro environmentální profil a možnosti pro zlepšování v dalším období.

Posuzování musí proběhnout objektivně, nestranně a pokud je to možné tak i nezávisle (obdobně jako u interních auditů). Při posuzování informací a jejich sdělení není vhodné akceptovat osobně angažovaná zdůvodnění pokud nemají racionální podstatu.

Analyzované informace o environmentálním profilu jsou základním informačním zdrojem pro posouzení úrovně práce s environmentálními aspekty organizace a pro hodnocení dosažených výsledků při  zlepšování či prevenci v oblasti životního prostředí.

Příklady informací popisujících environmentální profil organizace:

·         vývojové trendy environmentálního profilu organizace (např. snížení množství odpadu, snižování měrných emisí na jednotku produkce);

·         soulad s požadavky právních předpisů, správních rozhodnutí a povolení;

·         stav plnění dalších požadavků, které se organizace zavázala dodržovat;

·         úspory v nákladech, přínosy ze zlepšeného chování nebo další finanční výsledky;

·         příležitosti nebo doporučení ke zlepšení environmentálního profilu organizace.

Informace přenášená uživateli pomocí indikátorů pro EPE může mít různou formu. Indikátory pro EPE mohou být upravovány, agregovány nebo váženy tak, aby to odpovídalo povaze dané informace a jejímu zamýšlenému použití.

Pokud jsou indikátory upravovány do relevantních informací, musí být využit definovaný a odůvodněný způsob úpravy, tak aby nebyla narušena věrohodnost a pravdivost popisované informace. K agregaci a vážení by se mělo přistupovat velmi opatrně, při dodržení podmínek ověřitelnosti, konzistence, porovnatelnosti, srozumitelnosti a správného pochopení informace uživatelem.

Příklady úprav dat používaných v EPE

Přímá měření nebo výpočty:

základní data nebo informace, jako je například objem emitované znečišťující látky v tunách, spotřeba energií v GJ ap. Tento způsob se hodí pro provozy se neměnnou produkcí jak co do objemu, tak i struktury.

Poměrná měření nebo výpočty:

data nebo informace porovnaná s jiným parametrem nebo vztažená k jinému parametru (např. objem výroby, čas, místo nebo výchozí podmínky, příjmy, počet zaměstnanců ap.), jako je například objem emitované znečišťující látky v tunách na tunu vyrobeného výrobku nebo objem emitované znečišťující látky v tunách na jednotku obratu z prodeje. Různá data mohou být porovnávána s různými parametry. Poměrné údaje se používají především tam, kde silně kolísá objem a druh produkce, počet zaměstnanců ap.

Indexované údaje:

data nebo informace převedené na jednotky nebo do formy, která umožní srovnat danou informaci s vybranou základní hodnotou,  které je přiřazena hodnota 100%. Např. vývoj produkce emisí znečišťující látky za dané roky vyjádřené jako procentní podíl těchto emisí v základním roce. Používá se tam, kde nechceme uvádět konkrétní objemy, ale stačí nám vyjádření trendů.

Agregované údaje:

data nebo informace stejného typu, které pocházejí z různých zdrojů, shromážděné a vyjádřené jako kombinovaná hodnota, například celkový objem dané znečišťující látky v tunách emitovaný z výroby jednoho výrobku v daném roce, který se určí jako součet emisí z několika zařízení vyrábějících daný výrobek., celková produkce odpadů za několik provozoven dohromady ap. Používáme tam, kde potřebujeme vyhodnotit celkový dopad několika dílčích činností.

Vážené údaje:

data nebo informace modifikované pomocí faktoru, který odpovídá jejich významnosti. Používá se např. u vyjadřování objemu emisí skleníkových (přepočteno na ekvivalent CO₂) plynů, nebo u spotřeb energií (spotřebované palivo se přepočítává na GJ).

Abychom zajistili dostatek kvalitních vstupních dat pro výpočty hodnot u vybraných indikátorů EPE musíme data shromažďovat pravidelně a systematicky, a to  z vhodných zdrojů a v takových intervalech aby to odpovídalo plánu EPE.

Postupy provádění sběru dat musí zajistit spolehlivost dat a jejich věrohodnost. Kvalitu získaných dat může ovlivnit např. jejich dostupnost, přiměřenost, odborná správnost, metodika výběru dat a jejich ověřitelnost. S výhodou lze využít postupy sběru a zpracování dat používané v systémech řízení jakosti.

Organizace může použít svá vlastní data získaná vlastní činností, nebo data z externích zdrojů. Možnými zdroji dat jsou například:

·         vlastní monitorování a měření;

·         vlastní interview a pozorování;

·         hlášení a evidence pro správní orgány;

·         inventarizace, provozní záznamy, např. deníky;

·         účetnictví a účetní podklady, ekonomický informační systém;

·         zprávy zpracovávané pro systém EMS – přezkoumání vedením, audity systému a jeho prvků ap.;

·         záznamy o výcviku a vzdělávání, personální evidence;

·         externí vědecké podklady - zprávy a studie;

·         státní orgány, akademické instituce a nevládní organizace a jejich publikace;

·         dodavatelé a obdobní smluvní partneři;

·         požadavky, náměty a stížnosti zákazníků, spotřebitelů a dalších zainteresovaných stran.

Organizace vybírají indikátory proto, aby zajistily srozumitelnější a užitečnější prezentaci kvantitativních či kvalitativních dat nebo informací.

Počet vybraných indikátorů by měl odpovídat povaze a velikosti provozu organizace. Volba indikátorů ovlivní, jaká data bude třeba zjišťovat a shromažďovat.

Indikátory musí umožnit převod příslušných dat na stručné a výstižné informace o úsilí managementu ovlivnit environmentální profil organizace a o environmentálním profilu provozu organizace nebo stavu životního prostředí ovlivněného organizací.

Nutností je vybrat pro hodnocení environmentálního profilu dostatečný počet relevantních a srozumitelných indikátorů.

S výhodou lze použít data, která již organizace má nebo může získat z jiných zdrojů – to usnadňuje a zjednodušuje proces EPE.

Norma ISO 14031 pracuje s následujícími pojmy:

·         Kritérium environmentálního profilu

tvoří je jakýkoliv environmentální cíl, cílová hodnota nebo jiná plánovaná úroveň environmentálního profilu, kterou stanoví vedení organizace a která je využívána pro účely hodnocení environmentálního profilu.

·         Indikátor stavu životního prostředí ECI

data, která poskytují informace o stavu životního prostředí na místní, regionální, národní nebo globální úrovni.

·         indikátor environmentálního profilu EPI

okruh dat, který poskytuje informace o environmentálním profilu organizace. Tvoří ho:

a)      indikátor řízení environmentálního profilu MPI

b)      indikátor profilu provozu OPI

Bez ohledu na to, zda má organizace systém environmentálního managementu nebo ne, musí při plánování hodnocení environmentálního profilu stanovit taková kritéria svého environmentálního profilu, aby zajistila, že stanoví indikátory vhodné pro popis environmentálního profilu a efektivně použitelné.

Indikátory pro EPE by se vybírají tak, aby management získal dostatečné informace k posouzení toho, jaký vliv má postupné naplňování určitého kritéria environmentálního profilu na další prvky environmentálního profilu.

Ve fázi plánování stanovujeme základní parametry procesu hodnocení environmentálního profilu, především však:

·        jakým cílovým skupinám, jakým způsobem a jaké informace budeme předávat;

·        co budeme hodnotit a proč;

·        podle jakých kriterií budeme hodnotit;

·        z jakých dat a jakým způsobem zpracování potřebné  informace získáme;

·        jaké prostředky a zdroje budeme nezbytně potřebovat.

Obsahově přitom vycházíme z podmínek v organizaci, především z významných environmentálních aspektů, které můžeme nějak ovlivnit, dále z našich kritérií environmentálního profilu, postojů a stanovisek externích zainteresovaných stran.

Nezapomeneme přitom na skutečný a úplný rozsah svých aktivit, výrobků a služeb, organizační strukturu, celkovou i dílčí podnikatelské strategie a samozřejmě na svou environmentální politiku.

Potřebovat budeme i informace potřebné ke splnění právních a jiných požadavků; základní znalost environmentálních nákladů a přínosů našich aktivit a informace potřebné pro analýzu finančních důsledků, které souvisí s environmentálním profilem.

Informace pro hodnocení environmentálního profilu musíme shromažďovat důsledně.

Pro pochopení některých trendů ve vývoji environmentálního profilu můžeme potřebovat i informace o místním, regionálním, národním nebo globálním stavu životního prostředí a kulturních a sociálních faktorech, které mohou ovlivnit náš environmentální profil.

Management organizace musí identifikovat definovat a zajistit finanční, materiální a lidské zdroje, které jsou pro provedení EPE zapotřebí.

Při nedostatku zdrojů či informací může organizace výchozí rámec EPE organizace omezit na ty prvky svých činností, výrobků a služeb, které management pokládá za prvořadou prioritu. Časem bude potřeba výchozí rámec EPE rozšířit tak, aby pokrýval i ty prvky činností, výrobků a služeb, které se dříve v rámci EPE nehodnotily.

Příklad postupu stanovení rámce EPE:

·        Identifikujte environmentální aspekty, jejich relativní významnost a možné dopady u vlastních činností, výrobků a služeb organizace.

·        Použijte informace o stavu okolního životního prostředí k identifikaci činností, výrobků a služeb organizace, které ho mohou významně ovlivnit.

·        Zjistěte co víte o svých materiálových a energetických vstupech, produkovaném znečištění, zejména odpadech a emisích do ovzduší a vod a určete míru rizika, které s nimi souvisí.

·        Zjistěte  názory zainteresovaných stran (zaměstnanců i externích) a použijte těchto informací ke stanovení významných environmentálních aspektů organizace.

·        Identifikujte činnosti organizace, na něž se vztahují právní regulace a požadavky.

·        Proveďte posouzení produktů vaší organizace s ohledem na environmentální dopady, které s nimi souvisí, především jejich návrh, vývoj, výrobu, distribuci, údržbu, použití, opakované použití, recyklaci a likvidaci.

·        Stanovte a je-li to možné, vyhodnoťte ty činnosti organizace, které mají nejvýznamnější environmentální náklady nebo přínosy.

Video: Reportáž Aleše Hazuky

Otázka:
    Naše společnost produkuje odpad, u kterého nelze předem vyloučit, že bude mít některou nebezpečnou vlastnost. Proto jsme si nechali již před delším časem vypracovat pověřenou osobou osvědčení, ze kterého plyne, že náš odpad žádnou nebezpečnou vlastnost nemá. Osvědčení je již mnoho let opakovaně prověřováno a situace se nemění. Při poslední prověrce v oblasti dodržování předpisů na ochranu životního prostředí nám dozorový orgán v protokolu vytknul, že u hodnocení nebezpečných vlastností H13 a H14 nebylo pověřenou osobou postupováno správně, neboť nebyla ve vzniklém odpadu ani ve vstupujících surovinách zkoumána přítomnost potenciálně nebezpečných látek. Po diskusi s pověřenou osobou jsme došli k názoru, že výtka je neoprávněná.
(Otázka byla položena poněkud méně sofistikovaně, ale obsah byl takový).

    S ohledem na velmi časté novelizace zákona o odpadech, které bych nazval nekonečným příběhem (do přijetí zatím poslední novely pod č.154/2010 Sb. jich bylo 25, což jsou zhruba 3 novely ročně) je třeba upřesnit, že dotaz je položen na nebezpečnou vlastnost Ekotoxicita pod kódem H14, který se novelou nezměnil a nebezpečnou vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění pod dnešním kódem H15, dříve H13.
    O způsobu, jakým má pověřená osoba při hodnocení postupovat, se v zákoně nedočteme prakticky nic, protože je vše přesunuto zmocňovacím ustanovením uvedeným v § 9 odst. 6 zákona na vyhlášku. Tou je vyhláška Ministerstva životního prostředí a Ministerstva zdravotnictví č. 376/2001 Sb. v platném znění, což je v současnosti vyhláška č. 502/2004 Sb. s účinností od října 2004 (dále jen vyhláška). Pro úplnost je dobré sdělit, že tato vyhláška v sobě dosud nezahrnuje změnu kódu z H13 na H15 (čerpáno ze stránek MŽP v lednu 2011), takže mezi zákonem a vyhláškou existuje nepříjemný formální rozpor.
    Začněme odpovědí na H14 Ekotoxicitu, zde je to jednodušší.
    V příloze číslo 1 vyhlášky je uvedena definice této nebezpečné vlastnosti celkem jasně a to tak, že jde o vliv vodného výluhu z hodnoceného odpadu na čtyři různé organismy zkouškou akutní toxicity. Organismy jsou pod písmeny a) až d) jednoznačně stanoveny a dále je stanovena i doba působení výluhu a stanoven koncentrační limit při jehož dosažení nebo překročení hodnocený odpad tuto nebezpečnou vlastnost má a nelze ji vyloučit.
    Jde tedy o jakési "skupinové působení" všech látek v odpadu obsažených, nejen látek škodlivých (je trochu nejisté, co se pod tímto výrazem vlastně skrývá). Látek může být nekonečné množství ve stejně nekonečném množství koncentračních kombinací a nelze proto postupovat jinak, zvláště když látky v odpadu obsažené na sebe vzájemně působí, ať již stimulačně (zesílení negativního účinku) nebo inhibičně (jeho zeslabení). Není proto potřebné a v reálném světě ani možné sledovat "všechny škodliviny". Na otázku, zda je potřebné při pátrání po této nebezpečné vlastnosti sledovat alespoň ty škodlivé látky, o kterých se domníváme, že by je odpad s ohledem na znalosti o výrobě obsahovat mohl, potom je třeba odpovědět, že nikoli, protože metoda takto postavena není.
    Nebezpečná vlastnost Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění H13 (H15), přesněji její hodnocení (nalezení či vyloučení) je dlouhodobě problémová.
    Už sama definice, kterou zde pro jistotu zopakuji, je trochu složitá. "Tuto vlastnost mají odpady, které mohou jakýmkoli způsobem uvolňovat nebo vést při nebo po svém odstranění ke vzniku škodlivých látek, které negativně působí na životní prostředí a zdraví lidí."
    okud se to pokusím přeložit do alespoň trochu snesitelné češtiny, potom tuto vlastnost mají ty odpady, které kdykoli od svého vzniku, přes veškeré nakládání s nimi včetně uložení a dále i kdykoli (na věčné časy) po jejich odstranění škodlivé látky uvolňují. A je jedno, zda v odpadu byly tyto látky již při jeho vzniku, nebo se v něm, případně i reakcí s jinými látkami (odpady i neodpady), teprve vytvořily. Pokud si úmysl zákonodárce výše uvedeným textem vysvětluji správně, potom jsem na vahách, zda lze takové hodnocení reálně vůbec provést. Po "škodlivinách" mohu pátrat jen v okamžiku, kdy mám k odpadu přístup, což například po uložení na skládku určitě naplněno není. Navíc nevím po čem mám pátrat v případě, že "škodliviny" v odpadu teprve vzniknou a já nevím, co to je. (Jak moudře je proti tomuto založena H14 Toxicita!)
    Situace v pátrání po této nebezpečné vlastnosti je dále zkomplikována dvojí možností, jak odpad hodnotit. Přesněji dvěma postupy, z nichž musí být použity oba a teprve dvojí negací se odpad podezření na tuto vlastnost zbaví.
    Pod písmenem a) je stanoven postup, kdy udělám vodný výluh, stanovím v něm koncentrace vybraných látek (12 sledovaných ukazatelů), jež jsou uvedeny v tabulce č. 6.1 v příloze č. 6 k vyhlášce a výsledky porovnám s limitními hodnotami stanovenými v tabulce. V sušině hodnoceného odpadu stanovím polychlorované bifenyly a zjištěné koncentrace porovnám s limitem v tabulce č. 6.2. A pokud v obou případech naměřené koncentrace vyhoví, potom lze přítomnost nebezpečné vlastnosti odmítnout. Takže postup dosti jednoduchý a podle mne jasný. Tedy pokud nám nevadí, že výraz "vodný výluh" není pro potřeby tohoto předpisu a tedy ani této zkoušky konkretizován (například odkazem na číslo analytické normy) a lze si jej vyložit rozhodně více než jedním způsobem. Při výše komentovaném hodnocení H14 Ekotoxicity je situace stejná.
    Pod písmenem b) je ovšem popsán jako nebezpečný "odpad, který uvolňuje do jakékoli složky životního prostředí škodlivé látky v množství překračujícím limity stanovené zvláštními právními předpisy. 5)." Odkaz 5) jako poznámka pod čarou říká "Například zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší…., zákon č. 86/1995 Sb., o ochraně ozonové vrstvy Země, zákon č. 138/1973 Sb., zákon o vodách…".
    V tomto dosti krátkém textu je ovšem řada nejasností a problémů (kromě volné záměny výrazů škodlivin a škodlivých látek v celé definici H13, což považuji jen za výraz jazykové lenosti autora).
    "Množství" látky a "koncentrace" látky je zásadní rozdíl. Zatímco v písmenu a) se vyskytuje (pro chemika dosti děsivé) sousloví "v množstvích překračujících hodnoty limitních koncentrací" s odkazem na přílohu 6, kde jsou skutečně koncentrace, tak v tomto písmenku b) slovo "koncentrace" zcela chybí a je zde sousloví "…látky v množství překračujícím limity...". Množství látky je její absolutní hmotnost (objemové jednotky se pro tyto účely neužívají), například v gramech. Koncentrace látky, pomocí které se obvykle limitní (hraniční) stavy určují, je její hmotnost na hmotnostní či objemovou jednotku prostředí, ve kterém se vyskytuje, například miligramy na kilogram sušiny. A protože limitní údaje jsou vždy koncentrační, tak tento požadavek, striktně vzato, nelze splnit.
    Odhlédneme-li od výše řečeného, je tu další zásadní problém, spočívající v tom, zda má toto ustanovení na mysli limity emisní nebo imisní. Vezmu-li jako příklad (každé srovnání kulhá, ale s ohledem na naprostou vágnost ustanovení jsem nic jasnějšího nenašel) vodní zákon, pak nevím, zda je myšleno překročení "množství" sledované látky v proudu, který do ŽP vstupuje, například s odpadními vodami (jejich kvalita je v některých případech limitována) nebo již ve vodním prostředí, třeba v povrchových vodách, jejichž žádoucí jakost je rovněž limitována.
    Právní předpisy, které jsou jmenovány v poznámce pod čarou, jsou bez výjimky zákony. V zákonech ovšem žádné limity uváděny nejsou, neboť v případě číselných limitů jde již o podrobné rozvedení úmyslu zákonodárce, tedy zásad, stanovených zákonem. A takové podrobnosti bývají v předpisech nižší právní síly, tedy v nařízení vlády nebo v resortních vyhláškách. Abychom tedy mohli alespoň teoreticky pomýšlet na splnění požadavků písmene b), je třeba si tento odkaz přeložit jako "limity, stanovené obecně závaznými právními předpisy, jež se týkají ochrany životního prostředí nebo zdraví člověka". To se už ovšem dosti snažíme pochopit to, co ve vyhlášce napsáno není.
    Nejpodstatnější ovšem je skutečnost, že toto ustanovení je "všeobjímající" a že se tedy týká všech škodlivých látek a jakéhokoli prostředí. Jak uvedeno výše, škodlivá látka není pro potřeby vyhlášky definována a ŽP či lidské zdraví může poškozovat (překračovat limity) prakticky každá látka či skupina látek bez toho, že by byla běžně vnímána jako škodlivá.
    V souvislosti s tím mohu uvést, že jedna z největších vodohospodářských havárií na severní Moravě v 80. letech, provázená velmi nepříjemným poškozením životního prostředí s masovým úhynem ryb a dočasným poškození biotopu, byla způsobena "škodlivou látkou" s obchodním názvem "smetana ke šlehání 33 %". A to jen proto, že se jí v nevelkém toku ocitlo naráz cca 3000 litrů.
    Pokud tedy odmítneme tezi, že "hledáme vše", protože to nejde, potom se musíme zúžit na "hledáme vše podezřelé". Tím se dostáváme k otázce, kdo to podezřelé určí a jedinou možnou odpovědí je - "pověřená osoba", která odpad hodnotí. Tedy ten, který toho o hodnoceném odpadu ví nejvíce a současně ten, který je k takovému posouzení vysoce kvalifikován a "úředně jmenován". Tedy ten, komu do toho nelze mluvit, kdo má právo si zvolit metodu, jakou bude odpad posuzovat, tedy i stanovit, že množina hledaných podezřelých látek bude prázdná, nulová. A to proto, že na základě svých zkušeností ví, že jakékoli hledání konkrétních látek či jejich skupin v odebraných vzorcích by bylo zbytečné, hodnocení by se prodražilo a oddálilo bez toho, že by bylo získáno něco navíc. Takže využije ustanovení § 6 odstavec 2 vyhlášky a postup podle písmene b) nahradí úvahou. Pokud to udělá uvážlivě, se znalostí věci, své rozhodnutí kvalitně zdůvodní a ve vyloučení této nebezpečné vlastnosti se nezmýlí, tedy nevyřadí ji neprávem, nelze mu nic vytýkat.

Odpověď:
    U nebezpečné vlastnosti H14 "Ekotoxicita" je hledání nebezpečných látek jak v technologických proudech ve výrobě, tak v hodnoceném odpadu zcela nesmyslné, protože hodnocení této vlastnosti je v předpisu postaveno na zcela jiném základu.
    U nebezpečné vlastnosti H13 (H15) "Schopnost uvolňovat nebezpečné látky do životního prostředí při nebo po jejich odstranění" je třeba hledat jen ty nebezpečné látky, které jsou vyjmenovány v příloze č. 6 vyhlášky a to proto, že pověřená osoba musí splnit postup podle písmene a) definice této vlastnosti uvedené ve vyhlášce. Při hodnocení této nebezpečné vlastnosti podle písmene b) je věcí pověřené osoby, zda postup pátrání po některých nebezpečných složkách použije nebo ne. Striktní povinností to není.
    Výtka dozorového orgánu proto nebyla na místě.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Pramen: OF 3/2011

Vrcholové vedení musí v plánovaných intervalech hodnotit EMS tak, aby byla zajištěna jeho trvalá vhodnost, přiměřenost a efektivita. Jsou uvedeny požadavky na vstupní a výstupní informace k přezkoumání.

Vrcholové vedení organizace má v intervalech, které si samo určí, provádět přezkoumání zavedeného EMS za účelem vyhodnocení jeho vhodnosti, přiměřenosti a efektivnosti.

Norma specifikuje podklady, předkládané při přezkoumání. Musí zahrnovat výsledky interních auditů a vyhodnocení souladu s požadavky právních a jiných předpisů, komunikaci s externími stranami včetně stížností, environmentální profil organizace, rozsah splnění cílů a cílových hodnot, stav opatření k nápravě a preventivních opatření, činnosti uskutečněné po předcházejícím přezkoumání, změněné okolnosti včetně vývoje legislativy spojené s environmentálními aspekty a doporučení ke zlepšení. Norma specifikuje i výstupy z přezkoumání, které musí zahrnovat rozhodnutí nebo činnosti spojené s případnou potřebou změnit politiku, cíle, cílové hodnoty nebo jiné prvky EMS.

Přezkoumání vedením je hlavním nástrojem pro trvalé zlepšování, ke kterému se organizace zavazuje ve své environmentální politice.Toho lze dosáhnout především plněním environmentálních cílů a cílových hodnot a celkovým zlepšením EMS a každé z jeho složek. Zlepšení může být uskutečněno buď v rámci přezkoumání environmentálních cílů a cílových hodnot, nebo jinými opatřeními.  Mezi možnostmi ke zlepšení, vyplývajícími z přezkoumání, mohou tedy být i jiná než environmentální opatření, která jsou přínosem ke  zlepšení vlivu organizace na životní prostředí (například  pravidelné vyhodnocování možností používání nových, k životnímu prostředí šetrnějších materiálů, zavedení procesů vedoucích k opětovnému používání vody, změny v nastavení reprodukční techniky pro možnost oboustranného tisku, školení zaměstnanců o materiálech a zacházení s nimi nebo nový návrh dodávkových tras v zájmu snížení spotřeby fosilních paliv).

Doporučení: Přezkoumání provádějte jednou za rok. Zajistěte účast vrcholového vedení. Formu dokladování vstupů norma nepředepisuje, je vhodné zpracovat je ve formě ucelené písemné zprávy. Pro zajištění trvalého zlepšování využijte i názory zainteresovaných stran. Buďte dostatečně konkrétní při formulování závěrů z přezkoumání (priority, odpovědnosti, lidské a finanční zdroje).

Článek 4.5.1 - Jsou vyžadovány postupy pro monitorování a měření klíčových znaků provozu organizace, které mohou mít významný environmentální dopad. Související záznamy musí být uchovávány.

Monitorování zahrnuje sběr informací, jako jsou měření nebo pozorování, v časovém průběhu. Měření mohou být kvantitativní nebo kvalitativní. Systém monitorování a měření by měl  v EMS postihnout tři oblasti: měření parametrů, jejichž sledování je nezbytné k řízení environmentálních aspektů, měření ukazatelů vyžadovaných právními předpisy a podklady pro hodnocení realizace cílů, cílových hodnot a programů. Aby byly tyto úkoly naplněny, má organizace plánovat, co bude měřit, kde a kdy to bude měřeno a jaké metody se mají použít. Pracovníci provádějící měření musí mít odpovídající kvalifikaci.

Pro soustředění prostředků na nejdůležitější měření má organizace určit klíčové charakteristiky procesů a činností, které mohou být měřeny, a které poskytují nejužitečnější informace. Postupy monitorování a měření musí být dokumentovány.

Doporučení: Zabývejte se monitorováním a měřením především významných ukazatelů; mohou k nim patřit emise ze zdrojů znečišťování ovzduší, produkce odpadů, spotřeba energií, spotřeba vody, hluk apod.  Rozlišujte měření potřebná pro řízení významných environmentálních aspektů (stanovení rozsahu a četnosti je interní záležitostí organizace) a měření ukazatelů na základě požadavků právních předpisů (rozsah a četnost stanoveny v předpisu). Kvalifikace pracovníků je interní záležitostí organizace, některá měření ukazatelů vyžadovaných právními předpisy však mohou provádět pouze autorizované osoby nebo akreditované laboratoře. Vypracujte směrnici o monitorování a měření.

Článek 4.5.2 - Jsou vyžadovány postupy pro pravidelná hodnocení souladu s požadavky právních předpisů a s jinými požadavky. Záznamy o výsledcích hodnocení musí být uchovávány.

Jako součást svého závazku být ve shodě musí organizace vytvořit, zavést a udržovat postup pro periodické hodnocení souladu s požadavky příslušných právních předpisů, které se vztahují na její environmentální aspekty, a jiných požadavků, k jejichž plnění se zavázala.  Organizace musí zaznamenávat výsledky těchto hodnocení. Pro posouzení souladu může být použita celá řada metod, včetně procesů jako jsou audity, dokumenty a/nebo záznamy z přezkoumání, inspekce zařízení, rozhovory, analýzy vzorků nebo výsledků zkoušek, obchůzka zařízení apod. Vyhodnocení souladu zahrnuje nejen kvantifikované údaje, ale i ostatní povinnosti, které organizace musí plnit (například třídění a označování odpadů).

Doporučení: Norma nepožaduje dokumentovat postup pro vyhodnocování souladu, stanovte si ale metodiku a četnost hodnocení, už proto, že hodnocení souladu je součástí vstupních informací pro přezkoumání vedením. Zvažte možnost externí spolupráce. Záznamy o výsledcích hodnocení souladu archivujte, protože jsou i zdrojem informací pro certifikační orgán.

Článek 4.5.3 - Jsou vyžadovány postupy pro řešení neshod a pro přijetí nápravných nebo preventivních opatření. Přijatá opatření musí vést ke zmírnění enironmentálních dopadů identifikované neshody.

Neshoda je nesplnění požadavku. Neshoda může být formulována ve vztahu k EMS (chyba ve stanovení cílů a cílových hodnot, chyba v hodnocení souladu s požadavky předpisů) nebo ve vztahu k environmentálnímu profilu (např. nedosažení cílových hodnot redukce spotřeby energie, neplnění povolených limitů). Organizace musí zavést a udržovat postupy pro řešení neshod a pro přijetí příslušných opatření k nápravě nebo preventivních opatření. Jedním ze způsobů zjišťování neshod je interní audit (čl. 4.5.5), zjišťování neshod může být i součástí pracovních povinností odpovědných osob. Jakmile je neshoda zjištěna, má být prozkoumána s cílem zjistit její příčinu, aby se nápravné opatření mohlo zaměřit na příslušnou část systému. Organizace zváží, jaká opatření je třeba přijmout k tomu, aby vyřešila (zmírnila) daný problém, jaké změny je třeba udělat, aby se situace napravila (aby byl obnoven normální provoz) a co se má udělat pro zabránění opakování problému.

Doporučení: Vyhodnocení přijatých opatření k nápravě a preventivních opatření předkládejte jako vstupní informaci pro přezkoumání vedením organizace. Dbejte na to, aby přijatá opatření byla promítnuta i do potřebných změn v existující dokumentaci EMS.

Článek 4.5.4 - Článek požaduje, aby byly vytvořeny a udržovány záznamy, jimiž lze prokázat shodu zavedeného EMS s normou. Jsou vyžadovány postupy pro řízení záznamů.

Záznamy poskytují důkaz o průběhu provozu a o výsledcích EMS. Jejich efektivní řízení je nepostradatelné pro úspěšné zavedení systému. Klíčové prvky řízení environmentálních záznamů zahrnují způsoby jejich zjišťování (identifikace), sbírání, indexování, evidování, ukládání, udržování, vyhledávání a archivování. Organizace má určit, které záznamy jsou potřebné pro řízení jejích environmentálních problémů. Záznamy mají zahrnovat informace o souladu s příslušnými požadavky právních předpisů a dalšími požadavky, kterým organizace podléhá, informace o významných environmentálních aspektech, podrobnosti o neshodách a nápravných a preventivních opatřeních, výsledky auditů EMS a závěry přezkoumání vedením, důkaz o splnění cílů/cílových hodnot, informace o účasti ve výcviku,  povolení, licence nebo jiné druhy úředních souhlasů,  výsledky inspekcí a kalibračních činností a výsledky řízení provozu, zápisy o stížnostech a jejich vyřízení, rozhodnutí o externí komunikaci atd.  Protože se jedná o interní důvěrné informace, způsob nakládání s nimi (například zveřejňování, předkládání orgánům státní správy) je interní záležitostí organizace. (Poznámka: Program EMAS vyžaduje oproti ISO i tzv.  environmentální prohlášení, které obsahuje řadu výše uváděných údajů a které je přístupné veřejnosti.)

Doporučení: Pokud využíváte elektronickou formu vedení záznamů, nezapomínejte na zálohování elektronických dat. Dbejte na čitelnost záznamů po celou dobu jejich uchovávání, dodržujte dobu vyžadovanou k jejich archivaci. Záznamy jsou důležitým zdrojem informací i pro auditování systému certifikačním orgánem.

Článek 4.5.5 - Jsou uvedeny požadavky na provádění interních auditů a na jejich cíle. Při výběru auditorů a provádění interních auditů musí být zajištěna objektivita  a nestrannost.

Zásadami a postupy při auditování se podrobně zabývá  ČSN EN ISO 19011:2003 „Směrnice pro auditování systému managementu jakosti a/nebo systému environmentálního managementu“.  Podle výkladu této normy je interní audit systematický, nezávislý a dokumentovaný proces získávání důkazů, který je prováděn organizací nebo jejím jménem pro přezkoumání systému managementu. Interní audity EMS organizace mají být prováděny v plánovaných intervalech, tak aby zjišťovaly a poskytovaly pro vedení informace o tom, zda se systém shoduje s plánovanou podobou a zda byl správně zaveden a udržován. Organizace má vytvořit program auditů k  plánování a provádění auditů a k určování auditů potřebných ke splnění cílů programu. Interní audit nemusí pokrývat celý systém, pokud program auditů zajišťuje, že všechny jednotky a funkce, prvky systému a plný rozsah EMS jsou pravidelně auditovány. Interní audity EMS mohou být prováděny pracovníky organizace nebo externími osobami. V obou případech osoby provádějící audit mají být odborně způsobilé a mají být schopny jej provádět nestranně a objektivně. V menších organizacích může být nezávislost auditora prokázána tím, že auditor nemá odpovědnost za auditované činnosti.

Doporučení: Zajistěte, aby program auditu obsahoval i způsob odstranění neshod zjištěných při předcházejícím auditu. Konkrétní interní audit se nemusí zabývat všemi prvky normy, program auditů však musí zahrnovat postupné hodnocení všech prvků. V praxi je obvyklé prověřit všechny oblasti alespoň jednou ročně. Interní audity můžete provádět pomocí vlastních pracovníků, nezapomínejte na vedení záznamů o jejich výcviku. Kvalifikační požadavky na interní auditory  norma nepředepisuje, jsou interní záležitostí organizace. K jejich stanovení je možno využít příkladu uvedeného v ČSN EN ISO 19011.

 Článek 4.4.1 - Pro zavedení EMS je nutno zajistit lidské, materiální a finanční zdroje. Je rovněž třeba vymezit úkoly, odpovědnost a pravomoci odpovědných pracovníků.

Je zapotřebí zdůraznit, že nejsou požadovány pouze zdroje pro řízení a udržování systému, ale i pro jeho neustálé zlepšování. Mj. musí být jmenován zástupce (představitel, zmocněnec) vedení pro EMS, který musí být vybaven dostatečnými pravomocemi. Odpovědnosti a pravomoci musí být jednoznačně definovány v základních dokumentech, jako je organizační schéma a popis funkčního místa.

Doporučení: Základní odpovědnost za oblast ochrany životního prostředí má vedoucí organizace. Zejména v menších organizacích zvažte možnost, aby vedoucí zároveň zastával funkci zmocněnce pro EMS. Zajistěte potřebný výcvik zmocněnce hned na začátku budování EMS a vybavte jej potřebnými pravomocemi včetně pověření jednat se zainteresovanými stranami. Neopomeňte zakotvit odpovědnost a pravomoci pracovníků. U malých organizací je pro dílčí odpovědnosti možno využít externí spolupráci,  zmocněnec by však měl být pracovníkem organizace.

Článek 4.4.2 - Organizace musí zajistit způsobilost pracovníků provádějících úkony s environmentálními dopady a zavést postupy poučující tyto pracovníky o environmentální politice a  aspektech a o jejich odpovědnosti.

Vedení musí určit úroveň zkušenosti, odborné způsobilosti a vzdělání, které je zapotřebí k zajištění potřebné schopnosti pracovníků, a to zejména těch, kteří vykonávají specializované funkce v EMS. Odborná způsobilost je mj. založena na odpovídajícím výcviku. Proto musí být identifikovány potřeby výcviku a přijata opatření k jeho zajištění. Významný je požadavek na zavedení postupů zajišťujících, že osoby pracující pro organizaci nebo z jejího pověření jsou seznámeny s environmentální politikou, aspekty, jejich dopady, úlohami a odpovědnostmi. Organizace má rovněž vyžadovat, aby i subdodavatelé pracující pod jejím jménem byli schopni prokázat, že jejich zaměstnanci mají odpovídající odbornou způsobilost a/nebo byli odpovídajícím způsobem vycvičeni. Plnění tohoto požadavku by mělo být jedním z kritérií při výběru smluvních organizací.

Doporučení: Dbejte na to, aby případné existující programy výcviku pracovníků byly rozšířeny i o problematiku EMS a aby i noví pracovníci byli odpovídajícím způsobem vyškoleni. Vytvořte postupy pro to, aby osoby pracující pro organizaci nebo z jejího pověření byly seznámeny nejen s environmentální politikou a aspekty, ale i s následky nedodržení stanovených postupů.

Ukázka témat výcviku v oblasti EMS

Článek 4.4.3 - Je uveden požadavek na zavedení a udržování postupů interní a externí komunikace a na rozhodnutí o tom, zda organizace bude externě komunikovat o svých environmentálních aspektech.

Interní komunikace mezi různými úrovněmi a funkcemi organizace je důležitá pro zajištění účinného zavedení EMS. Metody interní komunikace mohou zahrnovat pravidelné schůze pracovních skupin, zápisy ze schůzí,  zpravodaje, nástěnky a intranetové stránky a obvykle jsou uvedeny v organizační struktuře. Jako minimum pro externí komunikaci je třeba zavést postupy pro získávání, dokumentování a odpovědi na významná sdělení externích stran, zejména ve vztahu ke státní správě (plnění základních povinností souvisejících s činnostmi týkajícími se životního prostředí). Významné je rozhodnutí o externí komunikaci o environmentálních aspektech. Při něm  má organizace vzít v úvahu pohledy a informační potřeby všech zainteresovaných stran (např. sousedící firmy či obyvatelé, nevládní organizace, zákazníci, smluvní partneři, dodavatelé apod.). Jestliže se organizace rozhodne externě komunikovat o svých environmentálních aspektech, musí si pro to vytvořit postupy. Tyto postupy se mohou měnit v závislosti na několika faktorech, včetně typů informací, které mají být sděleny, cílových skupin a individuálních okolností organizace. Metody externí komunikace mohou zahrnovat výroční zprávy, zpravodaje, internetové stránky a schůzky s občany.

Doporučení: Doplňte nebo vytvořte směrnici o environmentální komunikaci. Nezapomeňte zakotvit postupy pro komunikaci při mimořádných nebo havarijních stavech. Zvažte rozhodnutí o externí komunikaci o významných environmentálních aspektech, které může být přínosem zejména pro organizace neziskového a veřejného sektoru. V každém případě toto rozhodnutí zaznamenejte a archivujte. Jmenujte pracovníky odpovědné za komunikaci s orgány státní správy, se zástupci zainteresovaných stran a se sdělovacími prostředky.

Článek 4.4.4 - Je uveden požadavek na rozsah dokumentace EMS, která musí zahrnovat mj. environmentální politiku, cíle a cílové hodnoty, popis hlavních prvků a další dokumenty.

K dokumentům patří například vyhlášená politika, cíle a cílové hodnoty, popis rozsahu EMS, popis programů a odpovědností, informace o významných environmentálních aspektech, postupy, informace o procesech, organizační schémata, interní a externí normy, místní havarijní plány a záznamy. Dokumentace má být dostatečně detailní, aby popsala EMS a vzájemnou součinnost jeho částí a aby poskytovala návod, kde je možno získat další detailnější instrukce o provozu specifických částí EMS. Dokumenty mohou být zpracovány v jakékoli podobě (listinné, elektronické, fotografie, plakáty), která je použitelná, čitelná, snadno pochopitelná a přístupná pro ty, kteří potřebují informace v nich obsažené. Z elektronického vedení dokumentace mohou vyplývat určité výhody, jako jsou snadná aktualizovatelnost, přístupnost pro kontrolu a zajištění toho, že všichni uživatelé používají platnou verzi dokumentů. Norma neobsahuje požadavek na základní dokument ve formě příručky, jako je tomu u systému managementu kvality, z praktického hlediska je však vhodné takovou příručku vypracovat. Příručka EMS by měla obsahovat vymezení působení organizace místně i ve vztahu k činnostem a životnímu prostředí, popis základních prvků EMS, základní strukturu organizace, klíčové funkce a jejich odpovědnost v EMS a požadavky na jejich odbornou způsobilost, strukturu dokumentace a odkazy na související dokumentaci.

Doporučení: Vytvořte a udržujte aktuální Příručku EMS v elektronické podobě. Příručku strukturujte podle struktury kapitol normy ISO 14001, nezapomeňte uvést odkaz na související dokumenty. Dbejte na to, aby dokumentace obsahovala záznamy o výcviku, odezvy na podněty od externích zainteresovaných stran, informace o měření dokladující soulad s cíli a cílovými hodnotami i záznamy o výsledcích periodického hodnocení souladu s požadavky normy.

Článek 4.4.5 - Článek požaduje, aby dokumentace EMS byla  řízená. Musí být formulovány postupy mj. pro schvalování, přezkoumávání, aktualizaci, dostupnost, čitelnost a uchovávání dokumentů.

Pro řízení dokumentace je organizací stanoven postup udávající strukturu dokumentů a postupy pro jejich tvorbu, aktualizaci, uchovávání a skartaci,  obvykle formou směrnice. Je třeba upozornit na požadavek řízení externích dokumentů, určených organizací pro fungování EMS. Může se jednat o dokumentaci k provozování zařízení, požadavky zákazníků na výrobky a služby, platné právní předpisy včetně rozhodnutí veřejné správy, technické a jiné normy, bezpečnostní listy dodávané s chemickými látkami apod. Některé typy dokumentů, zvláště ty, které jsou spojeny s významnými environmentálními aspekty  (provozní a havarijní řády, pravidla pro bezpečnost a ochranu zdraví, pracovní postupy) musí být k dispozici  v listinné podobě; v případě, že organizace vede základní dokumentaci v elektronické podobě, musí být vytvořeny postupy pro řízení obou forem dokumentace.

Doporučení: Nezapomínejte na stažení již neplatných dokumentů, ale mějte na paměti, že alespoň jedna podoba původního znění by měla být archivována. Pokud používáte i neřízené výtisky, u nichž není aplikován systém řízení dokumentů (například informativní výtisk Příručky EMS pro pracovníky nebo spolupracující externí organizace), nezapomeňte na potřebné označení. Dbejte na aktualizaci dokumentů používaných při havarijních stavech, včetně potřebných změn v telefonním seznamu.

Článek 4.4.6 - Jsou uvedeny podmínky pro provádění činností souvisejících s významnými environmentálními aspekty, včetně postupů pro environmentální aspekty zboží a služeb používaných organizací.

Organizace musí používat určitý druh řízení provozu k tomu, aby plnila závazky své environmentální politiky, dosahovala svých cílů a cílových hodnot, byla v souladu s příslušnými požadavky právních předpisů a dalšími požadavky, kterým organizace podléhá, a aby řídila své významné environmentální aspekty. Jedná se v podstatě o převedení požadavků EMS do každodenní praxe; proto je třeba identifikovat, kde a pro jaké účely je toto řízení potřeba. Z hlediska ochrany životního prostředí je třeba určit požadavky na jednotlivé části procesu (vstup, zdroje, činnosti a výstup) a stanovit kritéria, jimiž bude příslušný proces řízen. To se týká zejména následujících činností: přezkoumání požadavků zákazníka, řízení návrhu, nakupování, řízení výroby, manipulace, skladování, balení, dodávání, doprovodné a obslužné činnosti. Příklad: pro nakupování (surovin, polotovarů, výrobků, služeb) musí organizace vytvořit postup zajišťující, aby nakupované materiály a služby splňovaly stanovené environmentální požadavky vymezené při vývoji a konstrukci výrobků a aby negativně neovlivňovaly životní prostředí.

Doporučení: Analyzujte činnosti spojené s významnými environmentálními aspekty a zajistěte jejich řízení v souladu s politikou, aspekty, cíli a cílovými hodnotami – například výstavba nebo přestavba budov, nakupování, skladování a zacházení s materiály, doprava. Věnujte pozornost i doprovodným a obslužným činnostem, jako jsou například výroba a rozvody tepla, čerpání a úprava vody, odvádění a čištění odpadních vod, recyklace a odstraňování odpadů, údržba zařízení.

Článek 4.4.7 - Jsou uvedeny požadavky na postupy spojené s  možností vzniku havarijních situací a s činnostmi při nich, s předcházením havarijním stavům a s eliminací dopadů na životní prostředí.

Je odpovědností každé organizace vytvořit havarijní připravenost a postupy reakcí na havárie, které jsou přiměřené jejím potřebám. Postupy se mohou lišit podle typu havárie – takové, kdy její zvládnutí je v organizačních a technických silách organizace, a takové (živelní pohromy, katastrofy), kdy je využíváno pomoci specializovaných organizací. Organizace musí uskutečňovat pravidelná prověřování reakcí pracovníků na vzniklé situace, aby byly dosaženy určité návyky a ověřena organizační struktura pro případ obou typů mimořádných situací, vést záznamy o tomto výcviku a vyhodnocovat zkušenosti.

Při vytváření svých postupů má organizace vzít v úvahu mj. povahu havarijního nebezpečí lokality, potenciál pro vznik situací havarijního ohrožení v sousedících zařízeních, nejvhodnější  metody  reakce na havárii nebo situaci havarijního ohrožení, činnosti potřebné pro minimalizování environmentálních škod, školení zaměstnanců odpovědných za reakce na havárie, evakuační trasy a shromažďovací místa, seznam klíčových zaměstnanců a podpůrných a záchranných organizací včetně kontaktních informací, možnosti vzájemné pomoci od sousedících organizací, interní a externí plány komunikace, periodické testování postupů havarijní reakce, apod.

Doporučení: Stanovte základní postup pro řízení mimořádných situací, obsahující  především definování příčiny a možných následků, okamžitý zásah k omezení následků, bezprostřední informování vedoucího organizace,  zahájení činnosti krizového týmu,  informování pracovníků organizace, orgánů státní správy a veřejnosti. (Postupy a s nimi spojené řízení mají mj. zahrnovat činnosti při havarijních emisích do ovzduší, havarijních únicích do vody a půdy a další specifické účinky na životní prostředí, ale i činnosti při živelních pohromách a katastrofách.) Zajistěte vypracování havarijních postupů (plánů), seznamte s nimi všechny pracovníky a jejich činnosti při havárii pravidelně prověřujte. Plány udržujte aktuální (včetně aktualizace telefonních čísel).

Článek 4.3.1 - Jsou uvedeny požadavky  na postupy k identifikaci a hierarchizaci environmentálních aspektů činností, výrobků a služeb organizace, jejich dokumentování a aktualizaci.

Environmentální aspekty (dále též jen „EA“) jsou jedním z nejvýznamnějších prvků EMS. Mohou mít rozhodující vliv na environmentální dopad činností, výrobků nebo služeb organizace a zásadním způsobem určují úroveň ochrany životního prostředí organizací dosahovanou.  Jednoznačné a dostatečně vypovídající vymezení environmentálních aspektů a jejich správná interpretace a řízení prostřednictvím environmentální politiky a environmentálních programů může  výrazně ovlivnit kvalitu nově zaváděných i existujících EMS. EA jsou tedy zásadním prvkem plánovací, implementační i provozní fáze EMS.

K vymezení EA není předepisován žádný jednotný postup, v naprosté většině případů však k nim lze zařadit alespoň některé aspekty z následujících skupin:

a)      emise do ovzduší,

b)      vypouštění látek do vody,

c)      vypouštění látek do horninového prostředí,

d)     využívání surovin a přírodních zdrojů,

e)      využívání energie,

f)       emitované energie, např. teplo, záření, vibrace,

g)      odpady a vedlejší výrobky,

h)      fyzikální znaky, např. velikost, tvar, barva, vzhled.

EA mohou být přímé – takové, které organizace může přímo řídit, například emise do ovzduší, vypouštění látek do vody a půdy, využívání surovin a energií, produkce odpadů, emitované energie apod. - a nepřímé, na které může mít určitý vliv, například aspekty spojené se zbožím a službami používanými nebo poskytovanými organizací (provádění úklidu externí firmou, projekty, balení a transport výrobků),  ale  i kapitálové investice či vliv organizace na životní prostředí dodavatelů  nebo řízených příspěvkových a obchodních organizací (školy, Technické služby). Do  procesu identifikace EA  je nutno zakomponovat nejen běžné provozní podmínky, ale i provozní podmínky abnormální a předvídatelné situace havarijního ohrožení. Jinými slovy: organizace musí zvažovat i EA vznikající za havarijních situací (například nekontrolovaný únik chemikálií nebo výtok topného oleje do vodního toku) a musí být na jejich řízení připravena.

Změny v životním prostředí, ať nepříznivé, či příznivé, které zcela nebo částečně vyplývají z environmentálních aspektů organizace, se nazývají environmentální dopady. Vztah mezi environmentálními aspekty a dopady je vztahem příčiny a následku. Důležité je zhodnocení významnosti EA z hlediska jejich dopadů na životní prostředí, protože má vliv na navazující kroky, jako je stanovení cílů, programů, atd. Významnost je přitom relativním pojmem – to, co je významné pro jednu organizaci, nemusí být významné pro jinou. Hodnocení významnosti zahrnuje použití jak technických rozborů, tak i názorů organizace.

Při vytváření kritérií významnosti má organizace brát do úvahy environmentální kritéria (jako je rozsah, závažnost a trvání dopadu, nebo druh, velikost a četnost environmentálního aspektu), příslušné právní předpisy (jako jsou emisní limity a limity vypouštění v povoleních nebo nařízeních atd.) a zájmy interních a externích zainteresovaných stran (jako jsou zájmy spojené s organizačními hodnotami, obraz u veřejnosti/image, hluk, pach nebo zhoršení vzhledu). Při použití kritérií může organizace stanovit úrovně (nebo hodnoty) významnosti spojené s každým kritériem, založené například na kombinaci možnosti (pravděpodobnost/četnost) výskytu a jeho následku (závažnost/intenzita). Pro posuzování významnosti mohou pomoci některé metody sestavování stupnic nebo pořadí (ranking), například kvantitativní ve smyslu číselných hodnot, nebo kvalitativní ve smyslu úrovní jako jsou vysoká, střední, nízká či zanedbatelná.

Pro dokumentování a aktualizování informací o identifikovaných EA je účelné udržovat je v podobě seznamu či registru. Norma nepředepisuje pro dokumentování EA v rámci EMS žádné formální uspořádání. V praxi se osvědčuje tabulkové uspořádání registru EA, které je samozřejmě přizpůsobeno konkrétním potřebám organizace, ale které současně umožní i snadnou orientaci a především využití pro navazující kroky.

Doporučení: Věnujte dostatečnou pozornost správnému vymezení EA, které může výrazně ovlivnit funkčnost a ekonomiku EMS. Seznamte se s ukázkou nesprávného vymezení a konfrontujte ji s EA zahrnutými do vašeho EMS. Nezapomeňte na EA vyskytující se za havarijních situací (povodně). Pro posuzování významnosti EA volte spíše jednodušší metodu, k případným změnám lze přistoupit po zkušenostech s provozem EMS. Zajistěte vypracování registru EA jako vhodnou formu dokumentování a aktualizování informací.

Ukázka nesprávného vymezení EA

Ze zkušeností vyplývá, že odpovědné vymezení a vyhodnocení EA podstatně ovlivňují jak funkčnost systému, tak i náklady spojené s jeho vytvářením a provozem. Zároveň ale platí, že v praxi není vždy zcela zřejmé, jak správně definovat soubor EA; jinými slovy - není až tak zřejmé, co  je a co  není environmentální aspekt. Snaha o jednoznačné vymezení EA v organizaci zavádějící EMS přitom není samoúčelná. Mohou se vyskytnout případy,  kdy organizace má většinu svých EA a jejich význam dobře identifikován, má stanoveny cíle, cílové hodnoty a programy, jak dopad EA na životní prostředí omezovat. Současně ale má ve svém registru kromě mnoha správných i některé nejasné nebo dokonce nesprávné EA, které přinejmenším ztěžují a znepřehledňují práci s EA a zatěžují jednotlivé útvary organizace při hledání způsobů, jak tyto aspekty řídit. Tím se zbytečně zvyšuje už tak dost velká časová náročnost  a administrativa spojená s budováním a provozováním EMS, která zejména u malých organizací, kdy pracovník odpovědný za EMS má řadu jiných úkolů a povinností, plné využívání EMS omezuje.

Nejčastějším nedostatkem při identifikaci EA je záměna činnosti (výrobku, služby) a aspektu. Jako konkrétní příklady  takového nedůsledného přístupu lze uvést:

Environmentální aspekt „Provoz autodopravy“:

Zpracovatel registru EA správně chápe význam činností spojených s provozem a údržbou dopravních prostředků organizace, neuvědomuje si však, že environmentálním aspektem není vlastní provoz, ale větší či menší vliv činnosti na životní prostředí (například úkapy olejů, hluk apod.). V příslušném environmentálním programu se pak namísto způsoby, jak omezit dopad provozu autodopravy na životní prostředí důslednějším řízením EA (například častějšími kontrolami), zabývá všemi souvislostmi řízení provozu. Výsledkem je buď v lepším případě příliš složitý, anebo v horším případě víceméně formální program.

Environmentální aspekt „Technický stav budov“:

Platí totéž, co ve výše uvedeném případu. Stav výrobní či administrativní budovy jistě může ovlivňovat životní prostředí, ať už přímo - v areálu organizace - nebo nepřímo, jedná-li se například o projekt (výrobek) organizace. Za EA je však nutno považovat nikoliv stav budovy, ale například spotřebu tepelné energie pro vytápění, nebo riziko vyplývající ze špatného stavu objektu. Řízení aspektu spočívá v úpravě projektu nebo v programu  rekonstrukce směřující k omezení negativních dopadů EA.

Dalšími příklady spadajícími do kategorie záměny činnosti a aspektu jsou nesprávné EA „Kancelářské činnosti“, „Mokrý úklid podlah a zařízení“,  „Obrábění materiálů“, „Provoz vysokozdvižných vozíků“,  „Spalování paliva“ nebo „Ochrana zeleně“.

Druhou skupinou někdy se vyskytujících nepřesností je záměna aspektu a jeho dopadu na životní prostředí. Konkrétním příkladem může být:

Environmentální aspekt „Vdechování rozpouštědel“

Správněji formulovaným  aspektem je  „Emise do ovzduší“ související s danou činností (lakování), proto je třeba řídit tento aspekt například ventilací nebo používáním vhodných osobních ochranných pomůcek. Vdechování rozpouštědel je už dopadem na kvalitu životního prostředí.

Environmentální aspekt „Postupné rezivění stěny nádrže“

I v tomto případě se  jedná o EA „Emise do ovzduší“, případně „Vypouštění odpadních vod“, jejichž důsledkem – dopadem je vliv na kvalitu stěn nádrže.

Environmentální aspekt „Ohrožení životního prostředí činností nájemců“

Takto formulovaný EA je  dopadem nesprávně prováděných činností; činnosti nájemce je třeba vymezit a určit s nimi související aspekty – například úkapy, hluk apod.

V praxi je možno setkat se i s environmentálními aspekty, které jsou nejasně (nejednoznačně) formulovány. Například EA nejsou  „chemické látky“, nebo „elektrická energie“,  ale „emise do ovzduší/vody“, „spotřeba energie“ apod.

Ukázka uspořádání registru environmentálních aspektů

Je naznačeno možné uspořádání  registru. Pro větší názornost jsou EA přímé, nepřímé a havarijní uvedeny samostatně; v praxi jsou většinou součástí jedné tabulky.

*) RPP – registr právních a jiných požadavků; uvádí se odkaz na příslušnou položku RPP, vycházející z ustanovení zákona, nařízení, vyhlášky apod.(čísla položek převzata z dále uváděné ukázky RPP).

Legenda:

Závažnost EA pro ŽP: 1 – nízká, 2 – střední, 3 - vysoká

Plnění požadavků (právních a j.): 1 – bezproblémové, 2 – na hranici lim., 3– výjimečně překročení lim.

Četnost výskytu: 1 – ojediněle, 2 – občas, 3 – často/trvale

Významnost EA:  3 – nevýznamný, 4 - 5 – méně významný, cíle a programy stanovit  v případě, že tak rozhodne vedení, 6 - 9 – významný, je třeba stanovit environmentální cíle a programy

Článek 4.3.2 - Jsou uvedeny požadavky  na postupy k identifikaci a přístupu k právním předpisům a jiným požadavkům ve vztahu k environmentálním aspektům.

Právní ochrana životního prostředí je v českých podmínkách značně složitá. Zahrnuje  předpisy průřezové (horizontální) - např. zákon o životním prostředí, zákon o posuzování vlivů na životní prostředí,  zákon o územním plánování  - a předpisy složkové (vertikální)  - zákon o vodách, zákon o ochraně ovzduší, zákon o ochraně přírody a krajiny atd. V EMS jsou navíc částečně zahrnuty i vlivy vyplývající z jiných než environmentálních předpisů (hluk, zápach, prach, vibrace). Požadavky právních předpisů, vztahující se k EA, mohou zahrnovat nejen národní právní požadavky, ale i právní požadavky kraje nebo obce. Všechny tyto předpisy (zákony, vyhlášky, nařízení vlády apod.) a z nich plynoucí požadavky musí mít organizace k dispozici, aby mohla vztah k EA identifikovat. Informace o legislativě jsou obvykle získávány z průběžně aktualizovaných databází a internetových zdrojů.

Zdroje jiných požadavků mohou být například dohody s orgány veřejné správy, dohody se zákazníky, směrnice jiné než zákonné povahy, dobrovolné zásady nebo kodexy správné praxe, dobrovolné environmentální značení nebo závazky následné péče o výrobek, požadavky obchodních sdružení, dohody se skupinami občanů nebo nevládními organizacemi, veřejné závazky organizace nebo její mateřské organizace, požadavky společnosti/podniku. Rovněž požadavky dané jinými zdroji – například  vyhláškami obce, na jejímž území organizace působí,  kanalizačními řády,  oborovými předpisy apod. – je třeba mít k dispozici. Je však třeba připomenout, že některé z těchto závazků nebo dohod se mohou týkat řady záležitostí nad rámec ochrany životního prostředí a nemusí být tedy v EMS brány v úvahu.

Je účelné, aby požadavky vztahující se k identifikovaným EA byly vedeny v registru právních a jiných požadavků, který je součástí dokumentace EMS, i když norma vedení registru výslovně nepožaduje.

Doporučení: Určete způsob získávání a aktualizace informací o platné legislativě a připravovaných změnách. Stanovte postup identifikace relevantních právních a jiných požadavků. Vytvořte a pravidelně aktualizujte registr právních a jiných požadavků a zajistěte, aby k němu měli přístup odpovědní pracovníci. Dbejte na to, aby v registru byla zachycena vazba na příslušný EA. Vzhledem k náplni činnosti  je vhodné zavést a udržovat i registr vydávaných a přijímaných rozhodnutí (např. kolaudačních).

Ukázka možného uspořádání registru právních a jiných požadavků

^*) Čísla EA převzata z výše uvedeného příkladu Registru EA

Článek 4.3.3 - Předmětem článku jsou požadavky a povinnosti spojené se zavedením a udržováním environmentálních cílů, cílových hodnot a environmentálních programů.

Environmentální cíle vycházejí z environmentální politiky, právních a jiných požadavků, environmentálních aspektů, ale i ekonomických možností organizace. Cíl může být vyjádřen přímo jako dosažení určité hodnoty nebo může být vyjádřen obecně a poté určen jednou nebo více cílovými hodnotami. Stanovené cílové hodnoty mají být měřitelné a mohou (ale nemusí) zahrnovat i časový horizont jejich dosažení. Cíle a cílové hodnoty mohou být použity pro celou organizaci nebo úžeji pouze pro činnosti spojené s daným místem nebo na jednotlivé činnosti. Tak například organizace může mít celkový cíl snížení spotřeby energie, který může být dosažen úspornou činností pouze v jednom určitém oddělení. Avšak v jiných případech mohou všechny části organizace mít potřebu přispět určitým způsobem k dosažení celkového cíle organizace. Cíle jsou plněny prostřednictvím environmentálních programů, které konkretizují dosažení cílů a cílových hodnot do podoby krátkodobého plánu. Programy stanoví konkrétní kroky, které je třeba provést pro dosažení cílových hodnot například v jednom kalendářním roku. K jednomu cíli může být vytvořeno několik dílčích programů.

Doporučení: Cíle směřujte do různých oblastí tak, aby zajistily očekávané přínosy zavedení EMS – ať už ekonomické (úspora surovin a energií), environmentální (snížení emisí) nebo sociální (zlepšení povědomí pracovníků nebo vztahů s veřejností). Programy  by měly mj. specifikovat jednotlivé kroky, jejich harmonogram, finanční a personální zdroje, odpovědné útvary, způsob kontroly plnění.

Ukázka vymezení cílů a programů

Oblast úspory surovin a energií, snížení produkovaného znečišťování:

Oblast zlepšení environmentálního povědomí pracovníků a vztahů s veřejností:

 Článek 4.1 - Jsou uvedeny všeobecné požadavky normy na systém environmentálního managementu, týkající se zejména vytvoření a zlepšování systému a způsobu plnění požadavků.

Principem, který organizace musí naplnit, aby vyhověla požadavkům normy, je princip neustálého zlepšování. Významný je požadavek dokumentování systému, který je specifikován dále v článku 4.4.4. Upozornit je třeba na jednoznačný požadavek na stanovení a dokumentování rozsahu EMS, a to nejen z hlediska předmětu podnikání a organizační struktury, ale z hlediska místního vymezení. V praxi není tento požadavek vždy beze zbytku plněn – nelze opomíjet ani takové zdánlivé maličkosti, jako je doplnění dokumentace EMS o charakteristiku situování areálu organizace a vymezení ploch, které organizace případně pronajímá. Příloha normy zdůrazňuje význam úvodního environmentálního přezkoumání zejména pro organizace, které začínají EMS budovat.

Doporučení: Zajistěte vypracování úvodního environmentálního přezkoumání, které významně přispěje k naplnění specifických požadavků normy. Do činností spojených se zavedením EMS  zapojte všechny útvary organizace; dbejte na to,  aby o EMS byli všichni pracovníci  dostatečně informováni a k jeho zavedení motivováni, tak aby se mohli se zaváděným systémem ztotožnit.

Článek 4.2 - Náplní článku je stanovení sedmi základních požadavků na environmentální politiku organizace, která  musí být vrcholovým vedením vyhlášena, dokumentována a  zveřejněna.

Environmentální politika je písemné prohlášení organizace o jejích záměrech v oblasti péče o životní prostředí. Musí obsahovat závazek být v trvalé shodě  s právními předpisy a jinými požadavky, ke kterým se organizace zavázala (nejen z oblasti životního prostředí, ale například i z oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) a uplatňovat prevenci znečišťování. Politika je východiskem pro stanovení konkrétních cílů a cílových hodnot, kterých chce organizace prostřednictvím svého EMS dosáhnout. Jedním ze zdrojů pro formulaci environmentální politiky může být úvodní environmentální přezkoumání.

Politika je formulována ve veřejném vyhlášení, označujícím závazek a záměry organizace v oblasti životního prostředí. Je to tedy bod, od něhož se odvíjejí všechny cíle, cílové hodnoty i realizace celého systému a její zpracování je zákonitě jedním z nejdůležitějším kroků při zavádění účinně fungujícího EMS. Vzhledem ke specifičnosti každé organizace je zřejmé, že jednotlivé environmentální politiky se přes mnohé společné rysy  mohou od sebe navzájem odlišovat.

Environmentální politiku je nutno sdělovat nikoliv jen všem zaměstnancům, ale všem osobám, které pro organizaci nebo z jejího pověření pracují. Organizace mohou mít řadu dodavatelských organizací, které by měly být  s environmentální politikou svého odběratele seznámeny. Stejně tak to může být v případě nájemců částí areálu v majetku organizace, která zavádí EMS.

Pro zpřístupnění politiky veřejnosti je třeba nalézt vhodnou a ekonomicky přijatelnou formu, například umístěním na internetové stránce organizace. Samozřejmostí by měla být dostatečná jasnost a srozumitelnost textu.

Doporučení: Vaše environmentální politika by měla vzít v úvahu jak  specifické místní nebo regionální podmínky, tak i názory a požadavky zainteresovaných stran, jak byly formulovány při úvodním environmentálním prohlášení. Zvažte – zejména  v případě nevládních organizací – účelnost využití metodických zásad, připravených nadnárodními občanskými skupinami a určených k definování celkového rozsahu odpovědnosti za životní prostředí. Nezapomeňte informovat své obchodní partnery o vyhlášené environmentální politice - například doplněním příslušných obchodních smluv o přílohu obsahující alespoň zásadní pasáže environmentální politiky.

Ukázka možného řešení

Na ukázku možného řešení jsou dále uvedeny téze environmentální politiky, zpracované sice pro fiktivní organizaci, ale založené na analýze řady již vypracovaných obdobných dokumentů. V konkrétních případech je účelné jednotlivé téze rozvést nebo doplnit v souladu s působením organizace v dané lokalitě.

Téze environmentální politiky organizace

„Environmentální politika vychází z angažovanosti, znalosti problematiky a řídících schopností vrcholového vedení a všech zaměstnanců, kteří mohou ovlivnit životní prostředí v regionu (...), kde organizace (...) působí. Vytváří všeobecné povědomí o tom, že veškeré činnosti, produkty a služby mohou vést k zásahům do životního prostředí a proto musí být řízeny odborně a zodpovědně. Organizace se zavazuje.

·         dodržovat platná ustanovení všech právních předpisů, t.j. zákonů, nařízení a vyhlášek souvisejících s ochranou životního prostředí, bezpečností práce, ochranou zdraví a požární ochranou,

·         dbát na neustálé zlepšování vztahu k ochraně životního prostředí a na předcházení znečišťování,

·         usilovat o odstranění nebo maximální omezení negativních vlivů svých činností, produktů a služeb na životní prostředí, zdraví zaměstnanců a obyvatel regionu,

·         pravidelně prověřovat systém environmentálního managementu jako součást řízení organizace, včetně motivace zaměstnanců k prosazování závazků, stanovených v environmentální politice,

·         provádět na základě objektivního ověřování, t.j. kontrol, měření a monitorování environmentálních aspektů a jejich dopadů  jednou ročně přezkoumání zavedeného systému vrcholovým vedením s cílem porovnat zjištěné skutečnosti se závazky, vyplývajícími z environmentální politiky a tím se zapojit do procesu trvalého zlepšování,

·         pravidelným a důsledným rozborem spotřeby surovin, materiálů a energií a důsledným tříděním vznikajících odpadů zajistit minimální čerpání přírodních zdrojů a surovin,

·         využívat komplexní systém vzdělávání svých pracovníků k získávání a stálému rozšiřování potřebných znalostí v otázkách ochrany životního prostředí,

·         spolupracovat s příslušnými úřady a s veřejností tak, aby byla respektována státní a regionální environmentální politika,

·         usilovat o dodržování principu  udržitelného rozvoje s důrazem na efektivní využívání a zavádění zařízení s omezením jejich vlivu na životní prostředí,

·         pravidelně se zabývat analýzami možného havarijního ohrožení a návrhy na jeho účinnou prevenci.“

Příklady

Text environmentální politiky Ministerstva životního prostředí lze najít na www.mzp.cz/cz/emas, environmentální politiky města Vsetín na www.dobrapraxe.cz/cz/misto/vsetin-ekologizace, environmentální politiky města Chrudim na www.chrudim.eu/emas.

V následujícím textu je vždy v rámečku uvedeno číslo  článku základní normy ČSN EN ISO 14001:2005 a stručný obsah článku. Pod rámečkem je uvedena stručná anotace článku a jeho výklad vycházející z normy a jejích příloh, z dalších  podkladů (především z ČSN EN ISO 14004:2005) a  z praktických zkušeností autora. Text je doplněn doporučením postupu pro realizaci požadavků článku v organizacích neziskového a veřejného sektoru, případně i ukázkami možného řešení nebo příklady z uskutečněných projektů zavádění EMS.

Článek 1 - Předmětem normy je specifikace  požadavků kladených na systém environmentálního managementu. Je vymezen okruh organizací, ve kterých lze normu zavést.

Je třeba zdůraznit skutečnost, že norma nestanovuje žádné konkrétní hodnoty, které by měly být organizací v ochraně životního prostředí dosaženy. Specifikace cílových hodnot (např. emisí do ovzduší, podílu recyklace odpadů, apod.) je ponechána na organizaci. To umožňuje její uplatnění jako dobrovolného nástroje v kterékoliv organizaci, tedy i v organizacích neziskového a veřejného sektoru. Norma se nezabývá problematikou bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, její alespoň částečné zakomponování však nevylučuje. To je důležité z hlediska současného trendu vytváření integrovaných systémů řízení. Základním požadavkem je vytvoření takového EMS, jehož environmentální politika a cíle jsou ve shodě s požadavky normy (na prvním místě s požadavkem dodržování platných právních předpisů). I když norma připouští několik možností pro prokázání této shody, v praxi naprosto převažuje prokázání shody prostřednictvím certifikace externí organizací – akreditovaným certifikačním orgánem.

Doporučení:  Zvažte účelnost zabývat se i vybranými problémy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Shodu zavedeného EMS s normou prokažte certifikací akreditovaným certifikačním orgánem.

Článek 2 - Text neobsahuje žádné normativní odkazy, článek je v normě uveden pro zachování stejného pořadí číslování článků jako v předcházejícím vydání normy.

Článek 3 - Jsou uvedeny termíny a definice používané v normě spolu s jejich stručným vysvětlením.

Ze zkušeností vyplývá, že definování termínů je srozumitelné a v praxi nepůsobí potíže. Jen na doplnění je možno uvést:

Environment, životní prostředí: výčet prvků (složek) životního prostředí uváděný normou může být v praxi konkretizován nebo zúžen.

Neustálé zlepšování: Důležitý je požadavek, aby EMS zahrnoval stálý vývoj organizace v ochraně životního prostředí. Nepostačuje tedy  pouhé dodržování zákonných předpisů – EMS musí (například prostřednictvím pravidelného přezkoumávání vedením) tento vývoj umožňovat a rozvíjet.

Organizace: Organizaci může obecně  tvořit více provozních jednotek; norma připouští, aby pro potřeby normy byla jako organizace definována jedna provozní jednotka. Jinými slovy – EMS může být v takovém případě zaveden v provozní jednotce nadřazeného celku.

Zainteresovaná strana: O výsledky působení organizace v ochraně životního prostředí se mohou zajímat jednotlivci či skupiny (například obyvatelé města, ekologické iniciativy). EMS jim má umožnit přístup k těmto výsledků především prostřednictvím environmentální politiky. Jejich názory a poznatky mohou být využity i ve fázi vytváření systému.

Úvodní environmenální přezkoumání: Tento termín základní norma nespecifikuje, protože jeho vypracování není povinné. Navazující norma ISO 14004 jej však vysvětluje a jeho vypracování doporučuje, protože pomáhá zmapovat nedostatky v řízení ochrany životního prostředí  a tedy i stanovit priority pro environmentální politiku a environmentální cíle. Jak už bylo uvedeno v oddílu B, je cílem úvodního environmentálního přezkoumání zvážit všechny environmentální vlivy související se současnou i minulou činností organizace, s plněním zákonných a dalších předpisů a norem, s účinností opatření uskutečněných k dosažení požadované environmentální kvality výroby, výrobků, služeb a dalších činností. Jsou hodnoceny  emise do ovzduší a vody, nakládání s odpady, využívání vod, paliv, energií a přírodních zdrojů, zatěžování tepelnou energií, hlukem, zápachy, vibracemi a zářením, specifické vlivy na ekosystémy, vliv případných havárií apod. Významnou součástí úvodního environmentálního přezkoumání by měl být i odhad finanční náročnosti a potřeby pracovníků souvisejících se  zavedením EMS.

Doporučení: Rozsah pojmu „životní prostředí“ specifikujte podle výsledků úvodního environmentálního přezkoumání, nesnažte se o jeho možný úplný rozsah uváděný normou;  předmětem zájmu může být například pouze  ovzduší, voda, odpady, zeleň. Zaveďte EMS v celé organizaci (např. na městském úřadě) a zvažte možnost budoucího zavedení systému v řízených organizacích (např. v Technických službách, veřejných školách apod.).

Zdroj: CeHO

    O sedimentech z koryt vodních toků a vodních nádrží hovoří ustanovení § 2 odstavce h) a i). Našeho případu se týká písmeno h), které umožňuje za podmínek tam uvedených nakládat se sedimenty mimo režim zákona o odpadech. Zákon poskytuje tuto "výjimku" ve dvou případech.
    První možností je situace, kdy bude sedimentu použito jako "zásypového" materiálu a to buď do podzemních prostor nebo do terénních nerovností na povrchu. Jde tedy o využití především kubatury, tedy kvantity materiálu v případech vyplnění prázdných prostor. Aby nebylo ohroženo životní prostředí, je stanovena nutná jakost takového materiálu a to formou maximálních koncentračních limitů u 18 škodlivých látek - prvků, chemických individuí i skupin látek. Limitní nejvýše přípustné koncentrace a metody jejich stanovení jsou uvedeny v příloze č. 9 k odpadovému zákonu.
    Druhou možností je použití říčních a rybničních sedimentů v zemědělství, kdy půjde především o využití jejich hnojivých účinků, tedy příznivé působení organických látek na půdní strukturu zemědělské půdy. V tomto případě je možný vliv případných škodlivin na životní prostředí regulován zákonem z působnosti resortu zemědělství - zákonem č. 156/1998 Sb., o hnojivech. Ve druhé části věty ustanovení § 2 písmeno h) je však doslova uvedeno, na zemědělském půdním fondu podle zvláštních právních předpisů".
    Jinou možnost pro vyjmutí sedimentů z působnosti zákona o odpadech zákon nedává, takže vzniká otázka, jak se při takto "rozdaných kartách" k úmyslu tazatele postavit.
    Použít první možnost a tvářit se, že navezením sedimentů do lesa upravujeme povrch terénu je snad možné, ale s ohledem na výše řečené mi to nepřipadá příliš poctivé, protože skutečným záměrem je vylepšení půdy, tedy zvýšení její kvality nikoli vyrovnání terénu. A využít druhou možnost, tedy sedimentem chudou lesní půdu pohnojit, naráží na striktní omezení v zákonu, kterým je jeho užití pouze na zemědělském, nikoli lesním půdním fondu.
    Takže striktně podle litery zákona takový úmysl možný není. Podle ducha zákona se ale domnívám, že zákonodárce neměl úmysl takový postup zavrhovat a ten lesní půdní fond mu snad ani nepřišel na mysl. V obou popsaných možnostech je přece vždy uvedena cesta, jak zabránit ohrožení životního prostředí (jednou stanovením koncentračních mezí, podruhé prostřednictvím jiného regulačního předpisu) a proto jsem toho názoru, že prioritní je splnění právě této podmínky. A pokud náš tazatel při případné diskusi s úřady prokáže, že použitím sedimentů k ohrožení životního prostředí nedošlo, potom nevidím důvod, proč by jeho počínání nemělo být považováno za legitimní nakládání se sedimenty mimo působnost zákona o odpadech.
    Tuto obecně formulovanou radu bych konkretizoval asi takto. Zákon o hnojivech je koncipován tak, aby se zemědělská půda a jejím prostřednictvím i zemědělské výrobky, které slouží většinou pro lidskou výživu (přímo nebo zprostředkovaně přes hospodářská zvířata) udržela bez škodlivých látek v koncentracích, které už mohou lidskému zdraví vadit. To u lesní půdy, je-li využívána "k plnění funkce lesa", prakticky nehrozí. A pokud jsou předpisem stanoveny limitní koncentrace škodlivin při obecném použití, tedy uplatnění sedimentů na povrchu půdy, potom z logiky věci tyto limity jistě vyhoví i v našem speciálním případě, tedy na půdě lesní. Za kritérium bych tedy považoval splnění požadavků přílohy č. 9 zákona o odpadech (byť je nastaven k něčemu trochu jinému) a pokud vytěžený sediment uvedeným požadavkům vyhoví, potom nevidím důvod, proč bych považoval takovou činnost za porušování zákona.

Odpověď:
    Jsem přesvědčen, že užití rybničních sedimentů pro zlepšení kvality lesní půdy před výsadbou nového lesa mimo režim zákona o odpadech s využitím ustanovení § 2 odstavec h) je možné. A to přesto, že taková možnost v zákoně explicitně uvedená není.

Poznámka,
(která však nijak nemění předchozí závěr).
    Pro úplnost je třeba se zmínit o ustanovení § 9 zákona č. 9/2009 (novela výše uvedeného zákona č. 156/1998 Sb.), který se o lesní půdě, ovšem více než cudně, zmiňuje. Jde o odstavec 2, který řeší podmínky pro užití "hnojiv a pomocných látek" na "zemědělské půdě a lesních pozemcích". O sedimentech však tento odstavec 2 nehovoří a to přesto, že předchozí odstavec 1 hovoří taxativně o "hnojivech, pomocných látkách, upravených kalech a sedimentech". Z toho nelze než dovodit, že se odstavec 2 týká jen hnojiv a pomocných prostředků, nikoli upravených kalů a sedimentů a proto také nikoli našeho případu.
    Určitou nejistotu do toho ovšem vnáší následující odstavec 3, kde je uvedeno, že odstavec 2 se použije obdobně i pro "upravené kaly a sedimenty". Pokud se však přečte přesně, potom zjistíme, že jen na zemědělské půdě (lesní uvedena není), takže ustanovení je opět mimo regulaci našeho případu.
    Dalším důvodem, snad nejpodstatnějším, pro nepoužitelnost výše uvedených ustanovení je to, že zákonodárce jimi upravuje jen činnosti "zemědělských podnikatelů", což náš tazatel bezesporu není.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Tento článek vznikl na konci roku 2010 a snaží se popsat nejen legislativní možnosti nakládání se sedimenty z vodních toků a nádrží, nýbrž také skryté komplikace a zkušenosti s praktickým využitím zákona o odpadech, jeho příloh a souvisejících vyhlášek. Vychází z praktických skutečností hojně diskutovaných na výše zmíněné konferenci na Seči. Pokusil jsem se shrnout a okomentovat možnosti nakládání se sedimenty z vodních toků a nádrží tak, jak to umožňuje současná legislativa.

Možnosti využití sedimentů z vodních nádrží jsou zásadně následující:

a)      využití na zemědělské půdě podle podmínek vyhlášky č. 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě;

b)      využití sedimentu jako neodpadu na pozemcích mimo zemědělské půdy podle § 2 odst. 1 písm. h) a přílohy č. 9 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění;

c)      využití sedimentu v rámci vodního toku podle § 2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech;

d)     využití jako vedlejší produkt, neodpad ve smyslu § 3 odst. 5, 6 a 7 zákona o odpadech;

e)      využití sedimentu jako suroviny pro výrobu kompostu coby registrovaného hnojiva nebo v zařízení provozovaném dle vyhlášky č. 341/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady a o změně vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady;

f)       využití sedimentu jako odpadu ve smyslu vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, přílohy č. 11;

g)      poslední technologií mimo skládkování (což by měla být u sedimentů poslední a zcela ojedinělá aplikace) by mohla být registrace sedimentu samotného nebo ve směsi, např. s kompostem a pískem jako pomocnými půdními látkami, jako substrátu. Z veřejně dostupných dat Ústředního zkušebního ústavu zemědělského (dále jen ÚKZUZ) víme, že zahradnické zeminy jsou běžně registrovány ve smyslu vyhlášky č. 474/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů jako substráty.

Jednotlivé možnosti nakládání se sedimenty v praxi podrobněji

ad a) Využití na zemědělské půdě

V roce 2009 byla vydána vyhláška č. 257/2009 Sb., o používání sedimentů na zemědělské půdě, což je základní dokument. Jejím vydáním bylo pokryto zmocnění zákona č. 185/2001 Sb., pro využití sedimentů na zemědělských půdách [původně § 2 odst. 1 písm. i), dnes po novele č. 154/2010 Sb. jde o písm. h)].

Po velmi ostré debatě o filozofii vyhlášky a limitech v ní navržených (téma pro samostatný článek) byl zvolen princip již léta využívaný pro kaly z ČOV ve vyhlášce č. 382/2001 Sb.  při jejich využití na zemědělské půdě. Ani ne tak nad samotným principem, ale právě nad limity vyhlášky byla diskuse poměrně ostrá.

Odborníci z Ministerstva zemědělství (dále MZe) ve spolupráci s jím zřízenými organizacemi (ÚKZUZ) a vědeckými organizacemi (Recetox) navrhli limity jak pro sedimenty (při jejichž splnění sediment není odpadem), tak i pro zemědělské půdy, kde má být tento sediment využit. Zjednodušeně řečeno, sediment, jenž vyhoví příloze č. 1 vyhlášky č. 257/2009 Sb., není při využití na zemědělské půdě odpadem. Pokud zároveň splní přísnější limity přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. nemusí být testovány půdy, kde má být tento sediment využit. Pokud sediment vyhoví příloze č. 1, ale nevyhoví poměrně přísným limitům přílohy č. 3, musí být testována půda, kde má být využit a aplikace sedimentu musí být ošetřena bilančním výpočtem přípustnosti plánované aplikace.

Z důvodu požadavku na enormní ochranu zemědělských půd a možná rizika daná devastací zemědělské půdy nesprávným využitím sedimentů byly limity přílohy č. 3 nastaveny na poměrně přísné úrovni. Princip bilančního výpočtu aplikace sedimentu v poměru max. 1:3 k hloubce ornice by měl být dostatečný, aby půdy při splnění limitů chránil. Omezení aplikace je dáno nejen dodržením (splněním limitů mimo jiné i na obsah skeletu), ale také dalšími požadavky, zejména dodržením maximální aplikační dávky, dodržením maximálního poměru 1:3 (s dalším omezením v případě malé mocnosti orniční vrstvy), nutností zapravení sedimentů do půdy do 10 dnů po jejich rozprostření, dále požadavkem odstupu doby do dalšího možného použití sedimentu na pozemku (nesmí být kratší než 10 let), až po použití kalu z ČOV, po němž smí být sediment využit na zájmovém pozemku ne dříve než po 1 roce.

Orgány ochrany zemědělské půdy dále smějí předepsat doplňkové ekotoxikologické testy nebo testy sledování indikátorových mikroorganizmů, což však není plošně vyžadováno. Využívání sedimentů z vodních toků a nádrží na zemědělské půdě je popsáno legislativně jasně, i když se zjevnými či skrytými komplikacemi a v praxi je využití sedimentů na zemědělskou půdu často velmi komplikované.

ad b) Využití sedimentu jako neodpadu mimo zemědělskou půdu

Na přelomu roku 2008/2009 byla novelou zákona o hnojivech pod číslem 9/2009 Sb. poměrně nečekaně vydána příloha č. 9 k zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech. Původně (do 1. 7. 2010) se tato příloha vztahovala na sedimenty z vodních toků a nádrží, zeminy, vytěžené hlušiny při jejich využití mimo zemědělské půdy. Zjednodušeně řečeno: do 1. 7. 2010 zemina, hlušina, či sediment z vodního toku či nádrže nemusely být předávány druhým osobám v dikci zákona o odpadech, pokud splnily limity přílohy č. 9 zákona.

Pravděpodobně z důvodu strachu orgánů státní správy před neřízeným nakládáním se zeminami zejména ze staveb však došlo v roce 2010 k novele zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (zákon č. 154/2010 Sb.), která platnost přílohy č. 9 omezila jen na sedimenty z vodních toků a nádrží a vyjmula z platnosti zeminy. Při možnosti využití sedimentů mimo zemědělské půdy je však příloha č. 9 nadále velmi platná a praktická.

ad c) Využití sedimentu v rámci vodního toku

Další možností danou zákonem č. 154/2010 Sb. je nové zmocnění v § 2 odst. 1 písm. i) v novele zákona č. 185/2001 Sb., které umožňuje u sedimentů přemísťovaných v rámci povrchových vod za účelem správy vod a vodních cest, při předcházení povodní, zmírnění účinků povodní a období sucha nebo při rekultivaci půdy, jejich využití, je li prokázáno, že nevykazují žádnou z nebezpečných vlastností uvedených v příloze č. 2 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech v platném znění (dnes H1 až H15).

Pokud tedy sedimenty vyhoví primárním omezujícím podmínkám a nemají žádnou z nebezpečných vlastností ve smyslu zákona o odpadech, lze je využit jako neodpad. Konstatování je triviální, ale vyloučit nebezpečné vlastnosti materiálu s tak obecným popisem (složením) a nejasným obsahem patogenů je dnes z mého pohledu osoby pověřené k hodnocení nebezpečných vlastností bez jeho úpravy minimálně velmi složité.

ad d) Sedimenty jako vedlejší produkt

Vedlejší produkt, neodpad, ve smyslu a omezení § 3 , odst. 5, 6 a 7 zákona č. 185/2001 Sb. je omezen na: a) vznik jako nedílná součást výroby, b) další využití musí být zajištěno, c) další využití je možné bez dalšího zpracování způsobem jiným, než je běžná výrobní praxe, d) další využití je v souladu se zvláštními právními předpisy a nepovede k nepříznivým účinkům na životní prostředí a lidské zdraví.

Vedlejší produkt a „neodpad z odpadu“ navíc musí splnit požadavky uvedené v odst. 7, jenž pro konkrétní způsoby využití požaduje splnění kriterií, jako jsou pro odpady, pokud jsou tyto stanoveny. U vedlejších produktů a „neodpadů z odpadů“ by při využití na povrchu terénu byly vyžadovány výsledky shodné s požadavky tabulek č. 10.1 a 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. ve smyslu požadavku přílohy č. 11 této vyhlášky. Využití tohoto postupu je tedy jen teoretické, naplnění podmínek a) až c) je navíc velmi diskutabilní.

ad e) Substrát pro výrobu kompostu

Z praxe je známo, že při stárnutí sedimentů (i zcela antropogenně nezatížených) na mezideponii (meziskládka) dochází při změně podmínek po jejich vytěžení k změnám jejich chemismu. Právě mimo jiné pokles pH vede ke snahám na úpravu pH před jeho rozprostřením na zemědělské půdě. V praxi lze předpokládat, že vstup sedimentů do procesu kompostování (za splnění podmínek daných registrací nebo provozním řádem podle vyhlášky č. 341/2008 Sb.) by při přídavku dalších surovin (např. popel ze spalování dřeva) mohlo dojít k výrobě velmi zajímavých produktů. V praxi tato možnost pravděpodobně narazí problém vyšší ceny a omezených možností odbytu produktu.

ad f) Využití sedimentu jako odpadu

Využití sedimentu jako odpadu ve smyslu vyhlášky č. 294/2005 Sb., přílohy č. 11 je vázáno na splnění přísných limitů (obecně až nereálné např. u arsenu) v tabulce č. 10.1 a při využití více než 1000 tun také na posouzení rizika podle vyhlášky ČBÚ č. 99/1992 Sb. v platném znění.

Je li tedy sediment odpadem, je jeho pozice ve vztahu k bodům a) a b) tohoto přehledu zhoršená. Možnost, že by sediment, který překračuje limity přílohy č. 1 vyhlášky č. 257/2009 Sb. anebo přílohy č. 9 zákona o odpadech, vyhověl limitům tabulky č. 10.1 je jen teoretická a v praxi velmi nepravděpodobná. Navíc zmíněné hodnocení rizik provádí jen 12 osob (ke dni přípravy článku) a cena za toto posouzení nebude nejspíše zanedbatelná zejména u menších realizací.

ad g) Registrace jako substrát

Registrace sedimentu samotného nebo ve směsích např. s kompostem a pískem jako pomocné půdní látky, substrátu se jeví zejména při využití podle bodu e) jako možná při dostatečném množství vstupních sedimentů a zajištění odbytu. Plně je podřízeno zákonu č. 178/1998 Sb., o hnojivech v platném znění a jeho prováděcím předpisům.

Uložení na skládku

Skládkování by skutečně nemělo být až poslední možností nakládání se sedimentem a aplikována jen u antropogenně nejvíce zatížených sedimentů. Ukládání na skládky by rozhodně nemělo být pravidlem, ani falešným cílem státní správy či samosprávy. Pro skládkování je samozřejmě limitním zejména uvolňování kritických parametrů do vodného výluhu ve smyslu tabulky č. 2.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. v platném znění.

Jak nepřímo plyne z prostoru, který jsem jednotlivým možnostem využití sedimentů věnoval, tak, pokud to kvalita sedimentu dovolí, je optimální jej využít na zemědělské půdě. Nicméně jak již bylo konstatováno na jiném místě, mnoho oficiálních realizací využití sedimentů na zemědělské půdě dosud není. Domnívám se, že na vině není jen malý počet akcí spojených s odbahňováním, ale celá řada legislativních nejasností, které zmíníme v samostatném příspěvku.

Ing. Vladimír Bláha (vlb)

Empla, s. r. o.

E-mail: blaha@empla.cz

Autor je osobou pověřenou MŽP k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, zabývá se odběrem vzorků sedimentů, odpadů, půd

Zdroj: Odpadové fórum 2/2011

    Do vydání vyhlášky č. 257/2009 Sb. bylo často argumentováno tím, že sediment je odpadem. Že to jinak není možné. Pokud je však sediment odpadem, platí pro něj limity tabulky č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb., které jsou v některých parametrech (zejména arsen) velmi přísné. Limit pro arsen je nastaven s ohledem na rizika pro zdraví lidí manipulujících dnes a denně se sedimenty po velkou část obvyklé pracovní doby. Limit však nebere v úvahu průměrné pozadí půd (a tedy i sedimentů) v ČR. Důsledkem je, že není-li možné využití sedimentu (např. u míst s prokázaným vyšším výskytem arsenu), existuje již jen možnost úpravy (kompostování s limity podle vyhlášky č. 341/2008 Sb.) nebo uložení na skládku. Otázka arsenu a jeho limitů bude pravděpodobně v budoucnosti ještě hojně diskutována.

Hodnocení nebezpečných vlastností sedimentů podle § 2, odst. 1, písm i) zákona je velmi složité. Sediment není snadno exaktně popsatelná matrice, je často nehomogenní. Kdo vyloučí nebezpečné vlastnosti odpadu (vůbec se dnes neuvažuje o hodnocení nebezpečných vlastností u neodpadů) chybně nebo opomene důležité a limitující skutečnosti, riskuje sankce na úrovni až desítek milionů Kč. Nedostatečné informace o sedimentu (z důvodu jeho obtížné popsatelnosti) mohou být při hodnocení nebezpečných vlastností sankcionovány.

Více než 2 % objemových zrn nad 4 mm. Podle vyhlášky č. 257/2009 Sb., přílohy č. 1. „Sediment využívaný na zemědělské půdě“ nesmí obsahovat skelet více než 2 % objemové frakce nad 4 mm a ve frakci 2 – 4 mm více než 30 % objemových. Podle mého názoru se jedná o požadavek velmi problematický. Tato podmínka znamená, že sediment po odvodnění a jeho rozprostření (lhůta 10 dní) by měl být ošetřen ručním vybráním zrn nad jistou velikost. Mechanická separace zrn nad 4 mm není technicky reálná. Zamezení aplikace sedimentu na zemědělskou půdu z důvodu výskytu několika kamenů ve vzorkovnici je přinejmenším diskutabilní.

Problémy se zvýšeným pozadím u půd, které by vlastně neměly být zařazeny v zemědělském půdním fondu (ZPF). Často se zjistí, že sediment vyhovuje příloze č. 1, ale nevyhoví příloze č. 3 (to je obecně většina sedimentů). Pokud však půda na pozemcích, kde by sediment měl být využit, překračuje limity přílohy č. 3 vyhlášky (§ 3, odst. b), je možnost využití sedimentů na nich komplikována. Ovšem pokud půda nevyhoví limitům vyhlášky č. 13/1994 Sb., neměla by být vlastně ani půdou zemědělskou.

LPIS (Land Parcel Identification System) – pravděpodobně velký pomocník pro orgány ochrany půdy pověřených obcí. Pomocí systému LPIS může úřad nahlédnout, zda uvažované zemědělské pozemky vyhovují a nejsou v databázi kontaminovaných. Do systému by poté byla zanesena aplikace včetně všech doplňkových informací.

Limity v různých předpisech (přílohy č. 1 a 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb., přílohy č. 9 zákona č. 185/2001 Sb. v platném znění, přílohy č. 1 vyhlášky č. 13/1994 Sb. a tabulky č. 10.1 vyhlášky č. 294/2005 Sb. nejsou shodné a křížově se mění (nelze říci, že využití sedimentů na zemědělské půdě má obecně přísnější limity než využití odpadu v místě k tomu určeném ve smyslu § 14, odst. 1 či 2 zákona č. 185/2001 Sb. v platném znění). Přehled limitů je uveden v tabulce.

Limity (absolutní hodnoty) uvedené v přílohách č. 1 a 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. se liší. Klasickým často problematickým případem je PCB, kde je limit v příloze č. 1 na úrovni 0,2 mg/kg sušiny, v příloze č. 3 je limit poté na úrovni 0,02 mg/kg sušiny. Vyjádření při plánovaném využití sedimentu na ZPF v akreditovaném protokole musí odpovídat limitu přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb.

Ne vždy je možné z důvodu neexistence orniční vrstvy v požadované mocnosti aplikovat sediment v poměru 1:3 na plnou mocnost (mnohdy je orniční vrstva výrazně tenčí oproti předpokladu vyhlášky min. 30 cm). Před plánovaným využitím sedimentu na ZPF (při přípravě projektu) je nutné ověřit rešeršně (BPEJ) nebo na místě v terénu stav a mocnost orniční vrstvy z důvodu výpočtu dávky sedimentu a odhadu plochy nutné k využití sedimentu.

Kontaktní testy. Existují sedimenty s vyšším rizikem výskytu kontaminace, zejména u toků zatížených vypouštěním odpadních vod dnes či před rokem 1989. Aplikace akvatických testů ve formě tabulky č. 10.2 vyhlášky č. 294/2005 Sb. na sedimenty, které byly dlouhodobě ve styku s vodním prostředím, není vždy zcela efektivní. Lze do budoucna doporučit u sedimentů aplikovat spíše kontaktní ekotoxikologické testy (roupice, chvostoskok, nitrifikační testy, salát, či jiné) u sedimentů a půd. V tomto směru by mělo dojít k vývoji legislativy.

Výskyt léčiv či hormonů a jejich reziduí. Hrozba přechodu těchto látek z vod do sedimentů není dostatečně prozkoumána. Existuje více názorů. Bezpečným přístupem by zde byla snad úprava surových sedimentů kompostováním s dosažením dostatečné teploty alespoň k částečné destrukci organických látek, což by však proces odbahňování prodražovalo. Analytické testování léčiv je prakticky velmi složité a mohlo by být aplikováno jen na zvolené markery (indikační léčiva či rezidua). Do budoucna lze doporučit v oprávněných případech alespoň ověření bezpečnosti využití na zemědělské půdě z hlediska kontaktních ekotoxikologických testů.

Výskyt PAU a některých těžkých kovů v sedimentech nad limit přílohy č. 3 vyhlášky č. 257/2009 Sb. Výskyt antropogenních kontaminantů u testů sedimentů provedených společností EMPLA v letech 2008 – 2010 byl zjištěn zejména u PAU, uhlovodíků, z těžkých kovů to bylo kadmium, zinek, případně nikl a dále PCB. V praxi však přechod do tkání rostlin nebo obecná škodlivost zjištěných polutantů nemusí být absolutní (závislá na absolutní naměřené hodnotě). Bylo ověřeno, že celá řada látek není vždy fytotoxických (např. obvykle arsen). Připravovaná legislativa v oblasti ochrany zemědělských půd s tímto diverzifikovaným přístupem počítá. V oblasti aplikace sedimentů je však dnes limitem pouze absolutní číslo (i upravené na úroveň pozadí). Možnost ověření přístupnosti i „přírodních“ kontaminantů pro rostliny (a tedy i potravní řetězec) se dnes nepřipouští a jde pravděpodobně o otázku mnoha spíše vzdálených budoucích let.

Odběr vzorků před a po. Pokud přijmeme argument možných změn chemismu v sedimentech po vytěžení (např. obvyklá změna pH), mohlo by teoreticky dojít ke změnám ve vyluhovávání kovů. Může také dojít k hnilobným procesům nebo jiným složitě popsatelným procesům rozkladu zbytkové organické hmoty. Akce odbahňování obvykle trvá nějakou dobu. Zda by odběr vzorku, např. několik měsíců po vypuštění nádrže, mohlo být bráno jako vzorkování „po“ (i když nejde o vytěžení), je však nejasné. Vzorkování před a po je v praxi velmi problematické.

Využití sedimentů na trvalém travním porostu. Zde mocnost orniční vrstvy obvykle není taková, aby umožnila aplikaci větší vrstvy sedimentů. Aplikací nepřiměřeně velké mocnosti sedimentu by došlo k razantní změně obsahu živin a tedy i charakteru půdy. Otázkou zůstává, co je cílem aplikace sedimentů v praxi.

Ing. Vladimír Bláha (vlb)

Empla, s. r. o.

E-mail: blaha@empla.cz

Autor je osobou pověřenou MŽP k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, zabývá se odběrem vzorků sedimentů, odpadů, půd

Zdroj: Odpadové fórum 2/2011

Druhým důležitým předpisem je vyhláška 383/2001 Sb. Ministerstva životního prostředí o podrobnostech nakládání s odpady. §22 odst. 3 citované vyhlášky říká: Ohlašování se provádí zvlášť za každou samostatnou provozovnu, činnost, mobilní zařízení a za každý druh odpadu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušnému podle místa nakládání s odpadem, s výjimkou mobilních zařízení ke sběru odpadů, za které se ohlašování provádí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle sídla oprávněné osoby nebo provozovny, která jejich provoz zajišťuje. Pokud původce nebo oprávněná osoba provozuje činnost, při níž vznikají odpady, nebo nakládá s odpady na území správních obvodů různých obcí s rozšířenou působností a nemá zde stanovené samostatné provozovny, zasílá každému z těchto úřadů jedno souhrnné roční hlášení za všechny činnosti realizované v jeho správním obvodu.

Hlášení zasálají původci odpadů a obce podle přílohy č. 20 v listinné podobě nebo elektronicky v přenosovém standardu dat o odpadech, oprávněné osoby, včetně těch, které plní ohlašovací povinnosti zároveň jako původci odpadů, elektronicky v přenosovém standardu dat o odpadech na elektronickou adresu, kterou místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Ohlašování prostřednictvím webových formulářů provedete zde. Použití této aplikace zaručuje zpracování hlášení v datovém standardu ISPOP.  Tato internetová aplikace slouží těm firmám, podnikatelům a obcím, kteří nepoužívají žádný vlastní resp. komerční software pro evidenci odpadů. Vlastníte-li takový software, doporučujeme, abyste vytvořili hlášení přímo z něj formou exportu dat dle Datového standardu MŽP. Použití této internetové aplikace by v tomto případě znamenalo ruční duplicitní pořizování totožných dat.

Shrnutí: Hlášení o produkci a nakládání s odpady

- týká se: původců odpadu a oprávněné osoby

- limit: při překročení limitu 100 kg nebezpečných odpadů nebo 100 tun ostatního odpadu

- komu se hlásí: místně příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (tzv. ORP)

- zákon o odpadech 185/2001 Sb. (§19, §39)

- vyhláška č. 383/2001 Sb. o podrobnostech s nakládání s odpady (§22)

- příloha č.20 vyhlášky 383/2001 Sb. ke stažení ZDE

- podat hlášení ZDE

Dále lze studovat ZDE (celá abeceda odpadů ZDE)

Velmi doporučujeme interaktivní mapu pro zařízení s nakládání s biologicky rozložitelnými odpady - BRO (kompostárny, bioplynky). Vyhledat nejbližší kompostárnu za vaším domem už není žádný problém. Mapu BRO naleznete ZDE

Dokumenty ke stažení:

 Seznam provozovaných skládek v ČR (stav k 30.8.2010) (63 kB, MS Excel tabulka)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 1. díl Skládky nebezpečných odpadů (3.1 MB, Adobe Acrobat dokument)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 2. díl Skládky ostatních odpadů (15.7 MB, Adobe Acrobat dokument)
 Atlas zařízení pro nakládání s odpady – 3. díl Skládky inertních odpadů a spalovny odpadů (8.9 MB, Adobe Acrobat dokument)

zdroj dokumentů: www.CEHO.cz

Podle nové rámcové směrnice o odpadech (98/2008/ES) přestávají být některé zvláštní druhy odpadu odpadem, pokud jsou předmětem některého způsobu využití a splňují zvláštní kritéria, zejména:

• látka nebo předmět se běžně užívá ke konkrétním účelům;
• pro tuto látku nebo tento předmět existuje trh nebo poptávka;
• látka nebo předmět splňují technické požadavky pro konkrétní účely a vyhovují stávajícím právním předpisům a normám použitelným na výrobky;
• využití látky nebo předmětu nepovede k celkovým nepříznivým dopadům na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Vyjasnění kritérií vymezujících, kdy odpad přestává být odpadem, je věcí právních předpisů v oblasti odpadů.
Jakmile určitý materiál „přestane být odpadem“, platí pro něj v zásadě tytéž požadavky podle nařízení REACH jako pro jakýkoli jiný materiál, přičemž při splnění stanovených podmínek platí určité výjimky. Podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH se hlavy II (registrace látek), V (následní uživatelé) a VI (hodnocení) tohoto nařízení nevztahují na látky samotné nebo obsažené ve směsích nebo v předmětech, které byly registrovány v souladu s hlavou II a které jsou zpětně získány v EU, pokud

• je látka, která je výsledkem procesu zpětného získání, totožná s látkou, která byla registrována v souladu s hlavou II, a
• podnik provádějící zpětné získání látky má k dispozici informace vyžadované článkem 31 nebo 32 nařízení REACH vztahující se k látce, která byla registrována v souladu s hlavou II.

Požadavky na zpětně získané látky podle nařízení REACH
Předběžná registrace:
Případná výjimka z registrace zpětně získané látky podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH se může použít, pokud byla stejná látka již dříve registrována. Ačkoli je pravděpodobné, že v době, kdy začne platit povinnost registrace pro zavedené látky, bude většina zpětně získaných látek již zaregistrována, v době ukončení fáze předběžné registrace žádné látky registrovány nebyly.
Pokud látku ještě nezaregistroval jiný subjekt, nejsou splněny podmínky čl. 2 odst. 7 písm. d). Na subjekty provádějící zpětné získávání, které tuto látku vyrábějí, se tedy vztahují povinnosti spojené s registrací. To znamená, že subjekt provádějící zpětné získávání, který svou látku předběžně nezaregistroval, nemůže tuto látku zákonně vyrábět ani uvádět na trh, dokud ji on nebo jiný subjekt nezaregistruje.
Pro nezavedené látky, na něž se předběžná registrace nevztahuje, platí povinnosti spojené s registrací od 1. června 2008, kdy vstoupila v platnost hlava II nařízení REACH. U všech nezavedených zpětně získaných látek je tedy nutný odkaz na tuto registraci, aby na ně mohla být uplatněna výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH.
Právní jistotu, že látku bude možné nadále až do příslušné lhůty registrace vyrábět a uvádět na trh, tedy zaručuje pouze předběžná registrace. Ačkoli lhůta pro předběžnou registraci i první lhůta pro pozdní předběžnou registraci již uplynuly, mohou pozdní předběžné registrace za určitých podmínek ještě využít výrobci a dovozci, kteří zavedenou zpětně získanou látku samotnou, ve směsi nebo v předmětech vyrábějí či dovážejí poprvé. Po předběžné registraci nemusí být registrace nutná, protože látku/látky nakonec zaregistruje jiný žadatel, čímž subjektu provádějícímu zpětné získávání umožní využít výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH.
Na základě předběžné registrace může být zahájena komunikace mezi výrobci stejné látky. Subjekty provádějící zpětné získávání tak dostanou k dispozici kontaktní informace jiných výrobců látky, a pokud mají zájem, také možnost přispívat do diskusí v rámci Fóra pro výměnu informací o látce (SIEF). Předběžná registrace subjektům provádějícím zpětné získávání také umožní účastnit se diskusí o shodnosti látek a prokázat shodnost jejich látky. Další výhodou zapojení subjektů provádějících zpětné získávání do fór SIEF je to, že jejich účast usnadňuje vypracování správného scénáře expozice pro nakládání se zpětně získanými látkami. Fórum SIEF také může být příležitostí k diskusi o přístupu k bezpečnostním informacím, které subjekty provádějící zpětné získávání mohou potřebovat, aby mohly využít výjimky z registrace.

Registrace
V nařízení REACH je výroba definována jako výroba nebo těžba látek v přírodním stavu. Látky, které ve fázi odpadu a zpětného získávání prošly chemickou úpravou, této definici jednoznačně odpovídají. Během některých procesů zpětného získávání, jejichž výsledkem jsou zpětně získané látky, se však chemické složení látek nemění (např. při mechanickém zpracování, jako je třídění, oddělování, homogenizace). V zájmu důslednosti se za výrobní proces považují všechny podoby zpětného získávání včetně mechanického zpracování, pokud po jedné nebo více fázích procesu zpětného získávání vznikne látka samotná, ve směsi nebo v předmětu, která přestala být odpadem.
Aby se mohla na zpětně získanou látku uplatnit výjimka podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH, musí být řádně identifikována. Stejně jako u jiných látek, na něž se vztahuje nařízení REACH, musí být k dispozici název a další údaje, které zpětně získanou látku dostatečně identifikují. K těmto údajům patří především název nebo jiný chemický identifikátor, molekulární a strukturní vzorec, složení a analytické údaje látky. Je třeba dokumentovat některé další informace, které se týkají zpětně získané látky (původ odpadu, kontrola výchozího materiálu, obsah nečistot), aby bylo možné porovnat identifikaci zpětně získané látky s původní látkou, která byla zaregistrována podle hlavy II nařízení REACH.
Aby bylo možné posoudit požadavky spojené s registrací zpětně získaných materiálů, je nezbytné určit, zda je konkrétní materiál látkou, směsí nebo předmětem.

Předmět
V nařízení REACH je předmět definován jako věc, která během výroby získává určitý tvar, povrch nebo vzhled určující její funkci ve větší míře než její chemické složení. Pokud lze na základě této definice jednoznačně určit, že tvar, povrch nebo vzhled věci je pro její funkci důležitější než chemické složení, je tato věc předmětem. Pokud má tvar, povrch nebo vzhled význam stejný nebo menší než chemické složení, jedná se o látku nebo o směs. Pokud není možné jednoznačně určit, zda věc odpovídá definici předmětu podle nařízení REACH, či nikoli, je nutné podrobnější posouzení.

Látka
Podle nařízení REACH je látka definována jako chemický prvek a jeho sloučeniny v přírodním stavu nebo získané výrobním procesem, včetně všech přídatných látek nutných k uchování jeho stability a všech nečistot vznikajících v použitém procesu, avšak s vyloučením všech rozpouštědel, která lze oddělit bez ovlivnění stability látky nebo změny jejího složení.
Látky lze rozdělit do dvou hlavních skupin:

1. Látky s definovaným kvalitativním a kvantitativním chemickým složením, které lze dostatečně identifikovat na základě stanovených parametrů. Pravidla pro identifikaci a pojmenování se liší pro látky s jednou hlavní složkou (jednosložkové látky) a látky s více než jednou hlavní složkou (vícesložkové látky).
2. Látky neznámého nebo proměnného složení, komplexní reakční produkty a biologické materiály (látky UVCB), které nelze dostatečně identifikovat na základě jejich chemického složení, protože obsahují poměrně velký počet složek nebo jejich složení je z velké části neznámé nebo proměnlivost jejich složení je značná nebo špatně předvídatelná.

Směs

Podle nařízení REACH je směs definována jako přípravek nebo roztok složený ze dvou nebo více látek. Zpětně získaný materiál lze tedy považovat také za směs obsahující několik zpětně získaných látek. Je však třeba mít na paměti, že je nutno jednoznačně rozlišovat mezi směsmi a látkami. Definice pojmů „směs“ a „látka“ je třeba vykládat tak, že termín „látka“ zahrnuje i reakční hmotu vzniklou při chemické reakci. Termín „směs“ se omezuje na směsi, které nevznikly chemickou reakcí. Řada zpětně získaných materiálů se skládá ze dvou nebo více látek, ale zároveň mají charakteristické rysy látek UVCB. Z tohoto důvodu lze způsoby označování těchto látek do jisté míry zaměňovat. O tom, která z možností lépe odpovídá charakteristickým rysům látky, rozhoduje výrobce nebo dovozce.
Látky s velmi komplikovaným složením je však snadnější registrovat jako látky UVCB. Pro zpětně získané materiály s komplikovaným složením na druhou stranu často neexistují odpovídající původní látky, které již byly zaregistrovány jako látky UVCB. Může se tedy stát, že tyto látky nespadají do skupiny látek zavedených, protože pro ně neexistuje odpovídající záznam na seznamu EINECS. Je však možné, že jednotlivé složky materiálu již registrovány byly (nebo se na ně vztahuje výjimka z registrace), což umožňuje využít výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH pro jednotlivé složky směsi.

Nečistoty
U zpětně získaných materiálů může být obtížné posoudit, zda je složka zpětně získaného materiálu látkou nebo nečistotou. Podle REACH je nečistota definována jako složka přítomná ve vyrobené látce, která k látce nebyla přidána záměrně. Může pocházet z výchozích materiálů nebo vznikat při vedlejších reakcích při výrobním procesu. Složky obsažené v množství větším než 20 % (hmotnostních) by se však obecně neměly považovat za nečistoty, ale za samostatné látky ve směsi. I když nečistoty není nutné samostatně registrovat, je třeba je v potřebném rozsahu identifikovat a přiřadit ke zpětně získané látce, aby se usnadnilo její srovnání s jinou již zaregistrovanou látkou.

Použití výjimky z registrace zpětně získaných látek podle nařízení REACH
Podniky, které chtějí výjimku podle čl. 2 odst. 7 písm. d) nařízení REACH využít, musí příslušným kontrolním orgánům na jejich žádost předložit dokumentaci dokládající, že zpětně získaná látky je k získání výjimky způsobilá. Na dovozce látek zpětně získávaných mimo Evropský hospodářský prostor (EHP) se výjimka nevztahuje, protože platí pouze pro zpětné získávání v rámci EHP. V některých případech mohou podniky materiál nadále dovážet jako odpad a poté jej zpětně získávat na území EHP. Tuto výjimku však nelze uplatnit na vedlejší produkty, na něž však lze uplatnit výjimku na základě přílohy V pod podmínkou, že nejsou dováženy nebo uváděny na trh.

Shodnost
Při posuzování, zda je zpětně získaná látka totožná s látkou, která již byla zaregistrována, musí subjekty provádějící zpětné získávání použít pokyny pro identifikaci látek. Rozhodnutí musí být založeno na shodnosti hlavních složek. Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) shodnost látky nepotvrzuje. Subjekty provádějící zpětné získávání, které látku předběžně zaregistrovaly, však mohou otázky spojené se shodnosti látky projednat s jinými žadateli o registraci v rámci fór SIEF.
Ukazatelem shodnosti látky jsou stejná čísla EINECS a CAS. Rozdíly ve složení a profilu nečistot, včetně rozdílů v podílu nečistot, nutně neznamenají, že látky nejsou totožné. Nerozlišuje se mezi technickou, čistou a analytickou variantou látek. Pokud se profil nečistot přesně definované látky z různých výrobních zdrojů výrazně liší, je třeba odborného posouzení, zda mají tyto rozdíly vliv na sdílení výsledků zkoušek látky s ostatními účastníky fóra SIEF. U látek UVCB je pro stanovení shodnosti většinou určující název. Je-li totožný název, jsou za totožné považovány i látky, pokud z dostupných údajů nevyplývá opak
Výjimka z registrace zpětně získané látky závisí na tom, zda byla stejná látka již dříve registrována. Zda je tato podmínka splněna, lze zjistit z několika zdrojů informací. Hlavním zdrojem informací o látkách jsou údaje, které se vyměňují v rámci fór SIEF. Subjekty provádějící zpětné získávání, které zpětně získanou látku předběžně registrují, se automaticky stávají účastníky předběžného fóra SIEF. Protože subjekty provádějící zpětné získávání mohou mít na registraci látky jen omezený zájem, může se stát, že se komunikace v rámci fóra SIEF aktivně nezúčastní. Měli by si však zajistit, aby byli informování o tom, zda byla látka zaregistrována.
Druhým zdrojem informací jsou internetové stránky agentury ECHA určené k šíření informací, kde se zveřejňují rovněž informace o registrovaných látkách. Mezi takové informace patří například název registrované látky (u látek uvedených na seznamu EINECS), její klasifikace a označení. U látek, které nejsou uvedeny na seznamu EINECS, nemusí být název látky prostřednictvím tohoto zdroje k dispozici, protože žadatel o registraci žádal, aby tato informace nebyla přístupná.
Z tohoto zdroje se také nemusí podařit získat informace o množství nečistot v registrované látce, které má vliv na klasifikaci, protože žadatel o registraci žádal o zachování důvěrnosti některých údajů. Další zdroje informací závisejí na vlastní iniciativě subjektů nebo jejich sdružení, kteří mohou kontaktovat výrobce nebo dovozce dané látky. Dokumenty, jimiž subjekty provádějící zpětné získávání dokládají shodnost, a bezpečnostní informace lze poskytnout ve formě standardizovaných informací, které připraví sdružení těchto subjektů.

Poskytování informací
Subjekt, který provedl zpětné získání látky, musí zajistit, aby měl k dispozici informace o registrované látce a tyto informace musí vyhovovat předpisům o poskytování informací v dodavatelském řetězci. Subjekt, který provedl zpětné získání, musí mít k dispozici tyto informace:

• bezpečnostní list registrované látky, který je nutný podle nařízení REACH, případně s přiloženými scénáři expozice pro registrovanou látku;
• další informace o registrované látce, které uživatelům umožní přijmout nezbytná ochranná opatření, jak vyžaduje nařízení REACH, pokud bezpečnostní list není nutný;
• registrační číslo, pokud je k dispozici, informace o nutnosti případného povolení, popřípadě o platných omezeních a informace potřebné k tomu, aby bylo možné stanovit a provést odpovídající opatření k řízení rizik.

Subjekty provádějící zpětné získávání většinou nedostávají bezpečnostní listy nebo jiné informace. Aby však mohly využít výjimku z registrace, musí mít požadované informace k dispozici. Pokud je to nutné, musí vytvořit bezpečnostní listy buď samy, nebo se s držiteli stávajících bezpečnostních listů dohodnout na jejich použití. Vzhledem k tomu, že tyto případy neupravují žádná právní ustanovení, záleží na výrobci zpětně získané látky. Subjekt provádějící zpětné získávání může použít jakékoli dostupné informace počínaje informacemi ze stránek agentury ECHA, ale musí zajistit, aby neporušil vlastnická práva majitele informací.
Diskuse o využití takových informací mohou probíhat například v rámci fóra SIEF, pokud subjekt provádějící zpětné získávání látku předběžně zaregistroval. Součástí dohody v rámci fóra SIEF mohou být ustanovení týkající se toho, jak subjektu provádějícímu zpětné získávání poskytnout informace, aniž by byla porušena vlastnická práva. Aktivity probíhající v rámci fór SIEF nespadají do působnosti agentury ECHA a subjektům provádějícím zpětné získávání se doporučuje, aby kontaktovaly příslušná průmyslová sdružení, která při přípravě standardních informací pro své členy mohou hrát důležitou úlohu. Pokud se subjektu provádějícímu zpětné získávání nepodaří zajistit si přístup k příslušným informacím o stejné látce, která již byla zaregistrována, nemůže výjimky využít a musí zpětně získanou látku zaregistrovat.

Oznámení klasifikace
Na zpětně získané látky se obecně nevztahuje výjimka z oznamovací povinnosti, pokud jde o seznam klasifikací a označení. Subjekt provádějící zpětné získávání musí oznamovat za účelem zařazení na seznam klasifikací a označení také zpětně získané látky splňující kritéria klasifikace jako nebezpečné, které jsou uváděny na trh samotné nebo ve směsi (pokud jsou ve směsi obsaženy v množství přesahujícím stanovené koncentrační limity), a to za podmínek stanovených v nařízení. Tato oznamovací povinnost platí také v případech, kdy subjekt provádějící zpětné získávání využívá pro zpětně získané látky výjimku z ustanovení o registraci.
V takových případech subjekt provádějící zpětné získávání může při oznamování agentuře ECHA převzít klasifikaci a označení, které již dříve poskytnul žadatel o registraci původní látky, ze seznamu klasifikací a označení a odsouhlasit je. To zároveň znamená, že subjekt provádějící zpětné získávání s oznámenou klasifikací souhlasí a také přijímá odpovědnost za výsledek. Nečistoty však mohou změnit profil nebezpečnosti látky, a tedy i její klasifikaci, což by subjekty provádějící zpětné získávání měly mít při oznamování pro účely zařazení na seznam klasifikací a označení na paměti.

Omezení a povolení
Subjekt provádějící zpětné získávání musí zajistit, aby zpětně získané látky při uvádění na trh a používání splňovaly omezení stanovená v příloze XVII nařízení REACH. Subjekt provádějící zpětné získávání musí rovněž zajistit, aby zpětně získaná látka splňovala požadavky související s povolením podle hlavy VII nařízení REACH. Pro látky zařazené na Kandidátský seznam látek pro případné zahrnutí do přílohy XIV a obsažené v předmětech kromě toho může platit povinnost sdělovat informace týkající se látek v předmětech.

Literatura
* Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/796/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES, v platném znění.
* Pokyny k odpadům a zpětně získaným látkám, Evropská agentura pro chemické látky, 2010, http://guidance.echa.europa.eu/docs/guidance_document/waste_recovered_cs.pdf?vers=12_05_10.

Ing. Josef Hasa, CSc.
Ministerstvo životního prostředí
Ing. Jana Kozmíková
Ministerstvo průmyslu a obchodu
E-mail: Josef.Hasa@mzp.cz, kozmikova@mpo.cz

Zdroj: OF 11/2010

V jiných částech republiky však takové zařízení nemáme a vybouraná okna předáváme na skládku vcelku. Stává se, a nikoli výjimečně, že nám tento materiál na skládku odmítají vzít s odůvodněním, že jde o biologicky rozložitelný odpad, který se na skládku přijímat nesmí. Je někde jasně stanoveno, co všechno lze zařadit pod katalogové číslo 17 09 04? Jak máme postupovat?

Ze spisového materiálu, který jsem si u tazatele zajistil, vyplývá, že provozovatelé skládek se domnívají, že jde o odpad 17 02 01 Dřevo, který se na skládky jako materiál kompostovatelný přijímat nesmí.
Podívejme se, co říkají předpisy. Vyhláška č. 341/2008 Sb., která řeší podrobnosti nakládání s biologicky rozložitelnými odpady (BRO) a stanovuje podmínky pro ukládání odpadů na skládky (zmocnění pro její vydání je v ustanovení § 33b odstavec 3 zákona o odpadech) říká ve svém § 2, že "Seznam bioodpadů využitelných v zařízení k využívání bioodpadů …je uveden v Příloze č. 1" (této vyhlášky). To nemohu chápat jinak než tak, že seznam je úplným a tedy konečným výčtem (a nyní nehodnoťme, zda je to tak dobře) všech odpadů (BRO). Příloha vyhlášky je členěna podle katalogových čísel a pokud tedy některá katalogová položka v tomto seznamu chybí, potom tento odpad není biologicky rozložitelný odpad ve smyslu ustanovení § 33a písmeno a) zákona o odpadech.
Není-li to ovšem biologicky rozložitelný odpad, potom nemůže platit omezení, uvedené ve vyhlášce č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky …. Konkrétně jde o § 4 odstavec 4, v němž se zavádí zákaz ukládat některé odpady na skládky. Tento zákaz je specifikován odkazem na Přílohu č. 5 této vyhlášky, kde se v bodě B. odstavec 4. hovoří o biologicky rozložitelných odpadech. Celá okna ovšem nejsou (viz můj předchozí odstavec) biologicky rozložitelný odpad (BRO), takže se na skládku ukládat smějí. Přesněji - důvod pro odmítnutí nesmí být v tom, že jde o BRO. Z jiného hlediska jsem celou věc neposuzoval.
K první otázce - zařazení odpadů. Podle ustanovení § 5 odstavec 1 zákona o odpadech je to jednoznačně původce odpadu, kdo svůj odpad zařazuje. A teprve pokud vznikne nějaký spor, potom nastupuje odstavec 2, kdy to udělá MŽP za podmínek v tomto odstavci uvedených, což se našeho případu zjevně netýká. Konkrétně u stavebních odpadů se podle konstrukce této skupiny 17 zařazuje pod číslo 17 09 04 všechno, co se nehodí zařadit pod některé jiné katalogové číslo.
Jak tedy má tazatel postupovat. Považuji za důležité, že tento odpad má ve svém plánu odpadového hospodářství zařazený jako 17 09 04, protože krajský úřad takové zařazení schvalovacím rozhodnutím vlastně "potvrdil". Myslím, že by bylo praktické si příslušnou pasáž POH původce odpadu zkopírovat a na skládkách, kde Vám odmítají tento odpad vzít, jim tuto skutečnost dokladovat.
A pokud bude rozpor, chápu to jako rozpor mezi původcem odpadu, který veze okna na skládku a provozovatelem skládky, který je nechce vzít, pokračovat, potom je třeba se obrátit na příslušný odbor životního prostředí, pod který tato skládka patří. Tedy na ten úřad, který povoloval její provoz. Například formou stížnosti na provozovatele skládky, že protiprávně znemožňuje používat veřejnou skládku. S trochou nadsázky mohu říci, že náš původce odpadu je na úrovni situace, kdy má platnou vlakovou jízdenku a konduktér ho nechce pustit do vlaku. Pravdu sice má, ale jen těžko se prosazuje.

Odpověď:
Vyplývá z textu, jen ji shrnu. Jsem přesvědčen, že neexistuje žádný právní důvod k tomu, aby provozovatelé skládek odmítali brát kompletní dřevěná okna s odůvodněním, že jde o kompostovatelný materiál, který není povoleno na skládkách ukládat.

Poznámka 1: Tazateli jsem poskytl názor a radu jak postupovat ve výše uvedeném smyslu. Nad aplikací doporučené stížnosti však stále váhá, neboť má obavy z konfliktu s provozovatelem skládky, kterého bude i v budoucnu potřebovat. Zdá se, že v životním prostředí existují u podnikatelů obavy nejen z konfliktů s úřady, ale že obavy jsou širší. A to bez ohledu na to, zda je právo na mé straně.

Poznámka 2: Z podkladů vyplynulo, že snaha skládkařům vyhovět jde tak daleko, že dochází na jejich přání k manipulaci s katalogovými čísly. To nelze ovšem hodnotit jinak, než jako porušování POH původce, tedy jednání v rozporu se zákonem a proto pokutovatelné.

Ing. Michael Barchánek
Soudní znalec v oboru odpadů
E-mail: barchosi@volny.cz

Znečišťující látky v odpadech z pohledu IRZ
Aktuální seznam znečišťujících látek v odpadech, jež mají být ve smyslu uvedeného zákona do IRZ každoročně nahlašovány, definuje zmíněné nařízení vlády č. 145/2008 Sb. V příloze č. 2 tohoto legislativního opatření figuruje celkem 72 znečišťujících látek, jež by mohly být obsaženy v odpadech vznikajících v souvislosti s činností konkrétního původce odpadů a které je nutné v případě překročení jejich tzv. prahových hodnot (tj. při celkové hmotnosti znečišťující látky, obsažené ve všech odpadech původcem produkovaných za jednoleté období, vyšší než její definovaná prahová hodnota) předepsaným způsobem ohlásit do registru.
Na základě věcné analýzy uvedeného seznamu znečišťujících látek je možné konstatovat, že seznam představuje, co do charakteristiky jednotlivých jeho položek, velmi pestrou množinu, v níž lze jen velmi obtížně hledat jakýkoliv jednotící moment.
Z hlediska chemické podstaty a charakteru tak jsou v seznamu zastoupeny diametrálně odlišné skupiny znečišťujících látek:
- chemické látky jako chemická individua s jednoznačně definovanými vlastnostmi (fyzikálními, chemickými, toxikologickými), např. aldrin, benzen, naftalen, formaldehyd, a další;
- skupiny chemických látek obdobné struktury a vlastností, lišící se počtem a orientací některých atomů (chlor, brom) v molekule, např. polychlorované bifenyly, polybromované difenylethery, aj.;
- skupiny chemických látek odlišného složení, ale víceméně obdobných vlastností, např. halony, polycyklické aromatické uhlovodíky, aj.;
- skupiny chemických látek zcela odlišného složení i výrazně odlišných vlastností, integrované pod společným atomem, iontem či skupinou, např. těžké kovy, celkový fosfor, celkový dusík, chloridy, kyanidy, aj.
- zcela specifickou znečišťující látku v seznamu pak jsou halogenované organické sloučeniny, definované jako AOX, tj. parametr, který v tuhých a ve velké části kapalných odpadů nelze z principiálních důvodů laboratorně stanovit.
Rovněž z hlediska původu a výskytu v odpadech je zastoupení znečišťujících látek v seznamu velmi pestré – viz následující skupiny látek:
- znečišťující látky, které mohou tvořit (a běžně tvoří) látkovou podstatu či dominantní složku odpadu, např. tetrachlorethylen, chlorofluorouhlovodíky, aj.;
- znečišťující látky, které vstupují do odpadu v procesu jeho vzniku jako nečistoty z používaných surovin nebo ze zařízení, např. těžké a toxické kovy, benzen, aj.;
- znečišťující látky, které vznikají během technologického procesu jako vedlejší reakční produkty, např. tzv. dioxiny, polycyklické aromatické uhlovodíky, aj.;
- znečišťující látky, které jsou majoritní nebo minoritní složkou odpadních koncentrátů nečistot z výrobních procesů (odpady z mycích a čistících operací, destilačních zbytky, kaly z čištění technologických vod, tuhé záchyty z tepelných procesů, záchyty těkavých složek na sorbentech, aj.), atd.
Podstatnou část v seznamu ohlašovaných látek – celou jednu třetinu – při tom představují chemické látky a přípravky historicky či současně používané v zemědělství, tzn. pesticidy, herbicidy, insekticidy, z nichž mnohé se již desítky let v ČR nevyrábějí a jejichž výroba a použití bylo celosvětově zakázáno.
Vysoká variabilita v seznamu uvedených povinně ohlašovaných znečišťujících látek pochopitelně přináší pro praktické naplňování legislativou definovaných povinností řadu problémů (technických, ekonomických, administrativních), a to jak pro ze zákona povinné subjekty – tedy původce odpadů, tak i pro subjekty generující informace o obsahu znečišťujících látek v odpadech – zejména pro analytické laboratoře zabývající se stanovením obsahu znečišťujících látek v odpadech. Je proto účelné položit si otázku, nakolik jsou seznamem uváděné látky relevantní pro reálné typy odpadů a jakým způsobem se s ohlašováním těchto látek do IRZ efektivně vyrovnat.

Reálný výskyt znečišťujících látek v odpadech
Provedeme-li kritickou analýzu možné přítomnosti legislativou definovaných znečišťujících látek v reálných typech odpadů, založenou na posouzení možností teoretického výskytu jednotlivých látek v konkrétních odpadech a podloženou rozsáhlou databází o chemickém složení většiny reálných typů odpadů vznikajících v ČR při současných průmyslových, energetických, zemědělských a servisních aktivitách, můžeme konstatovat následující:
- Řada znečišťujících látek, uváděných nařízením vlády č. 145/2008 Sb., se v reálných tuhých a kapalných odpadech nevyskytuje a ani vyskytovat nemůže již z principiálních důvodů (např. vinylchlorid).
- Mnohé z uvedených znečišťujících látek jsou již desítky let „na indexu“, tzn. že jejich výroba a využití bylo a je v ČR zakázáno. Výskyt takovýchto látek (např. většiny chlorovaných pesticidů, PCB, apod.) v reálných typech odpadů za předpokladu používání definovaných surovin, materiálů a technologií je proto – s výjimkou odpadů ze starých ekologických zátěží nebo již jen ojedinělých případů jednorázového výskytu neznámých odpadů – prakticky vyloučen.
- Pro naprostou většinu reálných typů odpadů platí, že jednotlivé typy odpadů jsou či mohou být nositelem (zdrojem) zcela specifických typů znečišťujících látek, vždy charakteristických pro původ odpadu. Nepřipadá proto v úvahu reálný odpad, který by byl nositelem všech či většiny povinně nahlašovaných znečišťujících látek.
Shora uvedené tvrzení je mj. podloženo výsledky laboratorních analýz a expertiz desítek tisíc nejrůznějších odpadů, provedených na bývalém pracovišti autora příspěvku (Analytické laboratoře Plzeň, a. s.) v uplynulých téměř dvaceti letech.

Jak postupovat v praxi
Ve smyslu provedené analýzy seznamu znečišťujících látek v odpadech, povinně ohlašovaných do IRZ, lze konstatovat, že daný seznam vedle látek s frekventovaným výskytem v reálných odpadech obsahuje i řadu látek, pro v současnosti vznikající odpady nerelevantních. S ohledem na charakteristický výskyt znečišťujících látek v jednotlivých typech odpadů je zároveň bezpředmětné (a technicky v mnoha případech jen těžko proveditelné) analyticky sledovat v každém odpadu všechny deklarované nečistoty, například v popílku ze spalování uhlí hledat obsah DDT a heptachloru, v odpadech z potravinářského průmyslu stanovovat obsah organických sloučenin cínu či v odpadech z povrchových úprav kovů složitě a nákladně analyzovat obsah látek typu PCDD/F.
Na základě dosavadních praktických zkušeností, získaných v uplynulých letech při řešení dané problematiky pro potřeby některých významných původců odpadů (např. Škoda Auto Mladá Boleslav, ČEZ – JE Temelín, aj.), lze proto pro naplňování povinnosti ohlašovat znečišťující látky v odpadech do IRZ doporučit původcům odpadů následující postup:
- provést jednorázové komplexní posouzení všech subjektem produkovaných odpadů z hlediska výskytu a obsahu jednotlivých znečišťujících látek (včetně provedení komplexních laboratorních analýz odpadů) odborným pracovištěm;
- poté každoročně sledovat a ohlašovat pouze ty znečišťující látky, které jsou prokazatelně relevantní pro produkované odpady.
Předností zmiňovaného postupu je významná úspora finančních nákladů za provádění nerelevantních laboratorních analýz odpadů, dostatečně vysoká informační hodnota podkladů a dat dodávaných do IRZ a současně i eliminace jisté „noční můry“ pro analytické laboratoře, plynoucí z faktu, že pro řadu kombinací „sledovaná znečišťující látka vs. matrice odpadu“ prakticky neexistují spolehlivé (natož pak akreditované) analytické metody a postupy.
Pro technickou praxi se rovněž jeví jako účelné zvážit případné vyřazení nerelevantních znečišťujících látek ze stávajícího seznamu. Pokud provedení tohoto kroku znemožňuje platná evropská legislativa, lze pro naplňování shora uvedeného legislativního opatření v praxi doporučit sledování výskytu a obsahu nerelevantních látek v odpadech pouze ve zcela odůvodněných případech.

Zdeněk Čížek
E-mail: cizek.z@tiscali.cz
 

Zdroj: OF 9/2010

Pokuta 120 000 Kč za porušení § 39 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., tj. za ohrožení vod nedovoleným nakládáním se závadnými látkami ........... (únik kejdy mimo jímky, skladování kejdy v propustné jímce, zachycování znečištěných srážkových vod z výběhů v propustné jímce).

Pokuta byla uložena podle § 116 odst. 1 písm. d) bod 17 a ust. § 122 odst. 1 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb.

Pokuta 150 000,- Kč za porušení § 8 odst. 1, písm.c) a § 38 odst. 3, zákona č. 254/2001 Sb. tj. za nedovolené vypouštění odpadních vod, konkrétně za překročení povolených hodnot ukazatelů ve vypouštěných odpadních vodách..

Pokuta uložena podle § 116 odst. 1 písm. b) a § 118 zákona č. 254/2001 Sb.

Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že v roce 2007 došlo k výraznému překročení povolených hodnot znečištění odpadních vod, vypouštěných z ČOV subjektu do toku Kolelač , v ukazateli Al a to jak množství tak koncentrace. Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto k míře překročení limit a k umístění subjektu na území se zvláštní ochranou. Zároveň byl vzat v úvahu fakt že  nebylo prokázáno významné ovlivnění toku spojené s úhynem vodních živočichů

Pokuta 180 000,- Kč za porušení ustanovení § 16 odst.1 zákona č. 254/2001 Sb. tj. za nedovolené vypouštění odpadních vod s obsahem zvlášť nebezpečných závadných látek do veřejné kanalizace, konkrétně za vypouštění odpadních vod z areálu  fy......... s koncentrací zvlášť nebezpečných závadných látek vyšší, než povolené limity, do veřejné kanalizace Města Ústí nad Labem.

Pokuta 200 000 Kč za porušení § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., tj. vypouštění odpadních vod z ČOV na farmě ...... do příkopu podél komunikace bez povolení vodoprávního úřadu.

Pokuta byla uložena podle § 116 odst. 1 písm. b) a § 118 zákona č. 254/2001 Sb.

Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto k tomu, že prokazatelně opakovaně docházelo nedovoleným vypouštěním odpadních vod k ohrožení jakosti podzemních vod. Výsledky šetření byly potvrzeny výsledky rozborů odpadních vod a hydrogeologickým posudkem.

Pokuta ve výši 369 900,- Kč za odběr podzemní vody pro provozování koupaliště bez platného povolení vodoprávního úřadu, čímž porušil povinnosti stanovené v § 8 odst. 1 písm. b) bod 1 vodního zákona.

Pokuta byla uložena dle § 116 odst. 1 písm. a) vodního zákona a její výše stanovena dle ust. § 117 vodního zákona vynásobením množství nedovoleně odebrané podzemní vody sazbou 50 Kč/m³ .

Pokuta ve výši 10 000,- Kč za to, že nepředložil poplatkové hlášení pro stanovení záloh po obdržení povolení k odběru podzemní vody, čímž porušil ust. § 88 odst. 5 vodního zákona.

Pokuta byla uložena podle ust. § 116 odst. 1 písm. d) bod 82 a podle § 122 odst. 1 písm. c) vodního zákona.

Pokuta ve výši 255 930,- Kč za odběr podzemní vody v jednotlivých kalendářních měsících v množství větším než je povoleno v povolení vodoprávního úřadu, čímž došlo k porušení ust. § 8 odst. 1 písm. b) bod 1. vodního zákona.

Pokuta byla uložena dle § 116 odst. 1 písm. a) vodního zákona a její výše stanovena dle ust. § 117 vodního zákona vynásobením množství nedovoleně odebrané podzemní vody sazbou 50 Kč/m³ .

Pokuta 100 000,- Kč  za porušení § 39 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., tj. za nedovolené nakládání se závadnými látkami, konkrétně za nežádoucí znečištění venkovní nezpevněné parkovací plochy ropnými úkapy a drobnými úniky ropných látek z parkujících vozidel, přičemž nebylo provedeno žádné opatření k odstranění tohoto stavu..

Pokuta uložena podle § 116 odst. 1 písm. c) a § 119 odst. 1 vodního zákona

Při stanovení výše pokuty bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že byla ohrožena kvalita vody v blízkém povrchovém toku a že se areál subjektu nachází v  chráněné oblasti přirozené akumulace vod a že daný stav je zapříčiněn jeho dlouhodobým neřešením.

Zdroj: ČIŽP

Číslo předpisu: 157/2009 Sb.

Účinnost: 1. srpna 2009

Částka: 046

Mění se: 44/1988 Sb.   Horní zákon

            185/2001 Sb. Zákon o odpadech

            254/2001 Sb. Vodní zákon

Zákon zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje:       

a) pravidla pro nakládání s těžebními odpady,
b) pravidla pro předcházení nepříznivým vlivům na životní prostředí, způsobeným nakládáním s těžebním odpadem, a z toho plynoucím rizikům ohrožení životů a lidského zdraví,
c) pravidla pro omezení vlivů na vodu, ovzduší, půdu, rostliny, živočichy a krajinu, vyvolaných nakládáním s těžebními odpady,
d) působnost orgánů veřejné správy v oblasti nakládání s těžebními odpady.

Zákon se nevztahuje na:

a) ukládání těžebních odpadů na skládky odpadů zřizované a provozované podle zákona o odpadech a na ukládání těžebních odpadů do podzemí,
b) těžební odpady vznikající při ložiskovém průzkumu, těžbě a úpravě nerostů v moři,
c) vtlačování vody obsahující látky, které vznikají při činnostech spojených s ložiskovým průzkumem a těžbou ropných látek nebo s těžbou nerostů nebo rašeliny, a vtlačování vody pro technické účely do horninových struktur, ze kterých byly vytěženy ropné nebo jiné látky, nebo do horninových struktur, které jsou s ohledem na přírodní poměry trvale nevhodné pro jiné účely, jakož i na zpětné vtlačování podzemní vody čerpané z dolů a lomů nebo čerpané v souvislosti s výstavbou nebo údržbou stavebních děl,
d) těžební odpady vznikající při těžbě, úpravě a zpracování radioaktivních nerostů,
e) odpad vznikající v souvislosti s ložiskovým průzkumem, těžbou, úpravou nebo skladováním nerostů nebo v souvislosti s těžbou, úpravou a skladováním rašeliny, který však nevzniká přímo při těchto činnostech,
f) hmoty, které byly získávány při těžbě a úpravě nerostů podle zvláštního zákona, při vyhledávání nebo skladování nerostů nebo při těžbě, úpravě a skladování rašeliny a jsou podle plánu otvírky, přípravy a dobývání nebo plánu využití ložiska určeny pro sanační a rekultivační práce (nebo jsou jejich součástí) nebo pro zajištění nebo likvidaci důlních děl.

Text předpisu: ZDE

Obsah přednášky

1. Úvod, vztah zákona o obalech k zákonu o odpadech a k některým dalším zákonům
2. Přehled platné právní úpravy v oblasti nakládání s obaly a obalovými odpady
3. Základní pojmy
4. Základní povinnosti při nakládání s obaly a odpady z obalů
5. Správní úřady a jejich působnost
6. Ukládání pokut, ochranných a nápravných opatření
7. Autorizovaná společnost
8. Kontrolní otázky

1. Úvod, vztah zákona o obalech k zákonu o odpadech a k některým dalším zákonům

Problematika obalů a obalových odpadů ve vztahu k životnímu prostředí začala být EU reflektována na začátku 80. let minulého století. Prvním evropským pokusem o úpravu v této oblasti byla směrnice 85/339/ES, která však upravovala pouze nakládání s obaly od nápojů a vzhledem ke svému úzkému zaměření a značné vágnosti nepřinesla očekávané výsledky. Teprve v polovině devadesátých let minulého století byla přijata dodnes platná Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, která si klade dva základní a nutno zdůraznit, že rovnocenné cíle: na jedné straně je to vysoký stupeň ochrany životního prostředí, tj. aby bylo zabráněno negativním účinkům obalů na životní prostředí nebo tyto účinky byly zmenšovány a to předcházením vzniku odpadů z obalů, snižováním hmotnosti, objemu a škodlivosti obalů a chemických látek v těchto obalech obsažených, a na straně druhé zabezpečení fungování vnitřního trhu a vyloučení překážek, které by mohly bránit obchodu nebo narušovat nebo omezovat hospodářskou soutěž v ES. Smyslem Směrnice je udržet tyto dva, někdy protichůdné, cíle v rovnováze.
V českém právním řádu se úprava nakládání s obaly a obalovými odpady ve vztahu k ochraně životního prostředí poprvé objevila v zákoně č. 125/1997 Sb., o odpadech, který v § 18 a 19 stanovil základní povinnosti výrobců a dovozců při nakládání s obaly. Ačkoliv tato právní úprava již transponovala některá ustanovení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech
a obalových odpadech, plné slučitelnosti s právem ES dosaženo nebylo.
Vzhledem k tomu, že směrnice 94/62/ES upravuje nakládání nejen s obalovým odpadem, ale dotýká se i jiných fází „životního cyklu obalu“, bylo při úvahách nad transpozicí této směrnice rozhodnuto nezařazovat již ustanovení upravující obalovou problematiku do zákona o odpadech,
i když úzká provázanost mezi nakládáním s obaly, resp. obalovými odpady a nakládáním s odpady zde rozhodně existuje, ale vytvořit samostatný zákon o obalech, který bude obalovou problematiku upravovat komplexně a který již bude plně slučitelný s právem ES.

Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002. Provázanost zákona o obalech a zákona o odpadech, resp. vztah těchto dvou předpisů je zakotven v § 1 odst. 3 zákona o obalech, podle něhož zákon o odpadech má subsidiární platnost vůči zákonu o obalech, tzn. že zákon o odpadech se použije na nakládání s odpady z obalů pouze v případech, kdy zákon o obalech nestanoví něco jiného. Zvláštní úprava v zákoně o obalech má tedy přednost před úpravou obecnou v zákoně o odpadech.
Opačně je řešen vztah zákona o obalech a zvláštních právních předpisů, které vybrané aspekty nakládání s některými obaly rovněž řeší. Podle § 1 odst. 4 zákona o obalech další požadavky na obaly stanovené zvláštními právními předpisy zůstávají zákonem o obalech nedotčeny. Zákon o obalech bude vůči těmto zvláštním právním předpisům v postavení obecné právní úpravy.

2. Přehled platné právní úpravy v oblasti nakládání s obaly a obalovými odpady

Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 94/2004 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona
č. 444/2005 Sb. a zákona č. 66/2006 Sb.

Prováděcí právní předpisy k zákonu o obalech
Vyhláška č. 116/2002 Sb., o způsobu označování vratných zálohovaných obalů
Vyhláška č. 641/2004 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence obalů a ohlašování údajů z této evidence
Nařízení č. 111/2002 Sb., kterým se stanoví výše zálohy pro vybrané druhy vratných zálohovaných obalů

Související právní předpisy
Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

Předpisy ES
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/12/ES ze dne 11. února 2004, kterou se mění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech
Rozhodnutí Komise 97/129/ES ze dne 28. ledna 1997, kterým se zavádí identifikační systém pro obalové materiály podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech
Rozhodnutí Komise 97/138/ES, jímž se stanoví formáty pro databázový systém podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech
Rozhodnutí Komise 1999/177/ES ze dne 8. února 1999, kterým se stanoví podmínky pro udělování výjimky ze směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech pro přepravky a palety z plastů týkající se úrovní koncentrace těžkých kovů
Rozhodnutí Komise 2001/171/ES ze dne 19. února 2001, kterým se stanoví podmínky pro odchylku u skleněných obalů týkající se úrovní koncentrací těžkých kovů stanovených ve směrnici 94/62/ES o obalech a obalových odpadech

3. Základní pojmy (§ 2)

a) Obal (§ 2 písm. a))

Vzhledem k tomu, že právní úprava nakládání s obaly a obalovými odpady je poměrně nová, potýká se dosud jak Česká republika, tak i EU v této oblasti s řadou nejasností a nevyřešených problémů. Jednou z nejčastěji diskutovaných otázek je otázka „co je to obal?“ I přes, na první pohled, jednoduchost této otázky, patří tento problém k nejsložitějším. Názor na pojem „obal“ se v rámci EU neustále vyvíjí a posouvá.
Zákon o obalech se vztahuje na veškeré obaly, které jsou v České republice uváděny na trh nebo do oběhu, s výjimkou určitých typů transportních kontejnerů, které sama obalová směrnice vylučuje z definice pojmu obal.
Pojem „obal“ je v souladu s čl. 3 bodem 1 směrnice 94/62/ES definován v § 2 písm. a) zákona č. 477/2001 Sb., o obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech), ve znění pozdějších předpisů. Tato definice byla směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/12/ES, zpřesněna zavedením určitých kritérií a pomocí přílohy s názornými příklady. Tato kriteria a názorné příklady, které upřesňují pojem obal, jsou uvedeny v příloze č. 1 zákona o obalech.
Podle definice uvedené v § 2 písm. a) zákona o obalech není obalem vše, co slouží k balení, ale za obal se považuje pouze výrobek, který je určený k balení zboží (výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli), např. sáčky na odpadky se tedy za obal ve smyslu § 2 písm. a) nepovažují.
Protože i přes sebevětší snahu o jasné vymezení pojmu obal, není možné do budoucna vyloučit u některých typů výrobků pochybnosti o tom, zda jsou či nejsou obalem ve smyslu výše uvedené definice, zákon v § 32 písm. m) stanoví, že v pochybnostech, zda určitý typ výrobku je nebo není obalem, rozhoduje Ministerstvo životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a s Ministerstvem zemědělství. Seznam vydaných stanovisek je možné najít na internetových stránkách Ministerstva životního prostředí.
V ustanoveních, která upravují povinnosti při nakládání s obaly a odpady z obalů, zákon o obalech stanoví určitá specifika pro některé typy obalů. Jedná se o tyto typy obalů:
 Opakovaně použitelný obal – obal, který byl navržen a určen, aby během doby své životnosti vykonal určitý minimální počet obrátek či cyklů (§ 2 písm. g)),
 Vratný obal – obal, pro který existuje zvláště pro něj vytvořený způsob vracení použitého obalu osobě, která jej uvedla do oběhu (§ 2 písm. h)), přičemž není nutné, aby byl obal po svém vrácení dále používán (nemusí jít o opakovaně použitelný obal), ani není nutné, aby jeho vracení bylo zajišťováno zálohou (nemusí jít o zálohovaný obal),
 Vratný zálohovaný obal – vratný obal, pokud součástí zajištění jeho opakovaného použití nebo využití je účtování zvláštní peněžní částky (zálohy), která je přímo vázána k vratnému obalu použitému k prodeji výrobku a jejíž vrácení po vrácení tohoto obalu je kupujícímu při prodeji výrobku zaručeno (§ 9 odst. 1)).

b) Uvedením obalu na trh (§ 2 písm. d)) se rozumí

 okamžik, kdy je obal v České republice poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva,
 dovoz obalu nebo baleného výrobku (§ 2 písm. f) s výjimkou uvedenou v § 2 písm. d)) nebo
 přeshraniční přeprava obalu nebo baleného výrobku z jiného členského státu Evropské unie do České republiky.

c) Uvedením obalu do oběhu (§ 2 písm. e)) se rozumí
úplatné nebo bezúplatné předání obalu v České republice jiné osobě za účelem distribuce nebo použití, s výjimkou uvedení obalu na trh.

d) Zpětným odběrem se rozumí
odebírání použitých obalů od spotřebitelů na území České republiky za účelem opakovaného použití obalů nebo za účelem využití nebo odstranění odpadu z obalů.

e) Jiným konečným uživatelem (§ 2 písm. j)) se rozumí
podnikající fyzická nebo právnická osoba, která
 nakupuje obaly nebo balené výrobky pro svoji podnikatelskou činnost a
 neuvádí je dále do oběhu.

f) Obalovým prostředkem (§ 2 písm. l)) se rozumí
výrobek, z něhož je obal prodejní, obal skupinový nebo obal přepravní přímo vyroben nebo který je součástí obalu sestávajícího se z více částí.

Praktické příklady k bodu 3:
Rozhodni, zda v případě níže uvedených výrobků se jedná o obal ve smyslu § 2 písm. a) zákona o obalech či nikoliv.
a) fóliový přebal kolem pouzdra na CD
b) sáček na zrání sýrů
c) voskové vrstvy na sýrech
d) květináč určený pro celou dobu života rostliny
e) sáčky na odpadky
f) sáček na popcorn

Správné odpovědi:
a) – ano, b) –ano, c) –ne, d) – ne, e) – ne, f) - ano

4. Základní povinnosti při nakládání s obaly a odpady z obalů

a) Povinnosti osob, které uvádí na trh obalový prostředek

aa) Povinnost zajistit, aby při uvádění obalových prostředků na trh, splňovaly obalové prostředky požadavky uvedené v § 4, tj. aby
 koncentrace nebezpečných látek v obalovém prostředku byla v souladu s limitními hodnotami stanovenými zvláštními právními předpisy,
 součet koncentrací olova, kadmia, rtuti a chromu s oxidačním číslem VI v obalovém prostředku nepřekročil hodnotu 100 mikrogramů/g (s výjimkou stanovenou v § 4 odst. 4, 5 a 6),
 obalové prostředky měly takové vlastnosti, které umožní jejich opakované použití nebo využití.
Pro splnění požadavků uvedených v § 4 se doporučuje využít harmonizované české technické normy (ČSN EN 13428 (koncentrace nebezpečných chemických látek), ČSN ČR 13695-1 (těžké kovy), ČSN EN 13430 (recyklace), ČSN EN 13431 (energetické využití) a ČSN 13432 (kompostování a biologické odbourávání).

ab) Povinnost na požádání předložit kontrolním orgánům technickou dokumentaci nezbytnou k prokázání splnění povinností stanovených v § 4 (§ 5 odst. 2)
Podrobné rozpracování toho, co má technická dokumentace předkládaná na požádání kontrolním orgánům obsahovat a jakým způsobem se splnění povinností uvedených v § 4 v technické dokumentaci prokazuje, je uvedeno v metodickém pokynu odboru odpadů MŽP k provedení § 5 zákona o obalech uveřejněném ve Věstníku MŽP z března 2005, částka 3.

ac) Průkazně informovat své odběratele o tom, že obalový prostředek splňuje požadavky stanovené v § 4 (§ 5 odst. 2)
(viz Věstník MŽP z března 2005, částka 3)

b) Povinnosti osob, které uvádí na trh obaly nebo balené výrobky

ba) Povinnost prevence (§ 3)
Osoba, která uvádí na trh obal je povinna zajistit, aby obal měl nejmenší možnou hmotnost a objem, při zachování jeho funkce a vlastností určených jinými předpisy. Tato povinnost se zajišťuje postupem, který stanoví harmonizované české technické normy (ČSN EN 13427 a ČSN EN 13428).

bb) Povinnost zajistit, aby při uvádění obalů na trh, splňovaly obaly požadavky uvedené v § 4
(viz. výše bod a) písm. aa))

bc) Povinnost na požádání předložit kontrolním orgánům technickou dokumentaci nezbytnou k prokázání splnění povinností stanovených v § 3 a 4 (§ 5 odst. 1 písm. a))
U osob, které uvádí na trh obal, technickou dokumentaci k prokázání splnění povinností stanovených v § 4, nahrazuje informace osoby, která uvádí na trh obalový prostředek o tom, že obalový prostředek splňuje požadavky stanovené v § 4 ( prohlášení o shodě nebo ujištění o shodě).

bd) Průkazně informovat své odběratele o tom, že obal splňuje požadavky stanovené v § 3 a 4 (§ 5 odst. 1 písm. b))
(viz. Věstník MŽP z března 2005, částka 3)

Kromě výše uvedených povinností uvedených pod bodem b), se na osobu, která uvádí obaly nebo balené výrobky na trh, vztahují i povinnosti uvedené pod bodem c), které se současně vztahují i na osobu, která uvádí obaly nebo balené výrobky do oběhu.

c) Povinnosti osob, které uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky

ca) Povinnost zajistit zpětný odběr (§ 10)
 Povinnost zajistit zpětný odběr se vztahuje pouze na obaly, které se dostanou ke spotřebiteli (viz. § 2 písm. i)).
 Zpětný odběr se zajišťuje bez nároku na úplatu za tento odběr.
 Osoba, která zpětný odběr zajišťuje, je povinna dbát zejména na dostatečnou četnost sběrných míst a jejich dostupnost. Místa sběru použitých obalů nemusí být v místě prodeje těchto obalů (může jít např. o sběrné nádoby na ulicích), ale musí být dostatečně četná a dostupná spotřebiteli.
 Osoby, které uvádějí na trh nebo do oběhu výrobky prodejem spotřebiteli (tzv. poslední prodejci), a autorizované obalové společnosti jsou povinny informovat odběratele a spotřebitele o způsobu zajištění zpětného odběru.

cb) Povinnost zajistit, aby odpady z obalů jimi uvedených na trh nebo do oběhu byly využity v rozsahu stanoveném zákonem (§ 12)
 Povinnost využití stanoveného hmotnostního procenta odpadů z obalů se vztahuje k celkovému množství vyrobených, resp. prodaných obalů, nikoli jen k těm, které byly zpětně odebrány.
 Na osoby, které uvádí na trh nebo do oběhu obaly naplněné nebezpečnými věcmi, nebezpečnými látkami nebo nebezpečnými přípravky, se povinnost podle § 12 odst. 1 vztahuje nejméně v rozsahu stanoveném v sloupci B přílohy č. 3 k zákonu.

Možné způsoby plnění povinností podle § 10 a § 12 zákon o obalech upravuje v § 13.

cc) Povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů (§ 14)
 Návrh na zápis do Seznamu se podává Ministerstvu životního prostředí.
 Návrh se podává nejpozději do 60 dnů od vzniku povinnosti.
 Za zápis do Seznamu se platí registrační poplatek ve výši 800 Kč a za evidenci v tomto Seznamu v následujících kalendářních letech se platí evidenční poplatek ve stejné výši vždy za uplynulý kalendářní rok nejpozději do 15. února následujícího roku.

!!! Povinnost podat návrh na zápis do Seznamu se nevztahuje na osobu, která
 má uzavřenu smlouvu o sdruženém plnění na všechny obaly, které uvádí na trh nebo do oběhu, nebo
 uvádí obaly na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli, pokud ve vztahu ke všem obalům jí uváděným na trh nebo do oběhu prokazatelně plní povinnosti podle § 10 a 12 jiná osoba, tzn. jedná se o poslední prodejce, kteří prodávají přímo spotřebiteli, pokud jsou povinnosti zajištění zpětného odběru obalů a jejich využití prokazatelně splněny jinou osobou (dodavatelem) u všech prodávaných obalů (tedy stanoví si splnění této povinnosti jako podmínku odběru zboží). Tito prodejci pak nejsou nuceni ani vést příslušnou evidenci obalů a obalových odpadů.

cd) Povinnost vést evidenci obalů (§ 15) zahrnuje
 povinnost vést průběžně evidenci o obalech a odpadech z obalů a o způsobech nakládání s nimi,
 povinnost ohlašovat údaje z této evidence za uplynulý kalendářní rok nejpozději do 15. února následujícího roku Ministerstvu životního prostředí,
 povinnost prokázat na vyžádání Ministerstva životního prostředí nebo České inspekce životního prostředí pravdivost údajů vedených a ohlašovaných podle předchozích bodů,
 povinnost uschovávat doklady s údaji vedenými v této evidenci a ohlašovanými z této evidence po dobu nejméně 5 let.

Rozsah a způsob vedení evidence a ohlašování údajů z této evidence, jakož i zjednodušené vedení evidence stanoví vyhláška č. 641/2004 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence obalů a ohlašování údajů z této evidence.

!!! Povinnosti evidence se nevztahují na osoby, které nemají povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů.

d) Pro osoby, které uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné (§ 7) nebo vratné (§ 8) nebo vratné zálohované (§ 9) stanoví zákon kromě povinností uvedených pod body b) a c) ještě některé další specifické povinnosti uvedené v § 7, 8 a 9.
¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬_________________________________________________________________________

!!! Výjimka z plnění výše uvedených povinností podle § 15a zákona o obalech
Ode dne nabytí účinnosti novely č. 66/2006 Sb., tj. od 15. 3. 2006, nemusí osoby, které uvedou na trh nebo do oběhu méně než 300 kg obalů za kalendářní rok a zároveň jejichž roční obrat nepřekročí 4 500 000 Kč, plnit tyto povinnosti:
 povinnost zpětného odběru (§ 10),
 povinnost využití odpadu z obalů (§ 12),
 povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů (§ 14) a
 povinnost vést evidenci o obalech a odpadech z obalů (§ 15).

Tyto osoby však musí být schopné na požádání kontrolních orgánů prokázat splnění výše uvedených podmínek.
5. Správní úřady v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů a jejich působnost (část první, hlava V)

Státní správu v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů vykonávají:
a) Ministerstvo životního prostředí (ústřední správní úřad v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů),
b) Ministerstvo průmyslu a obchodu,
c) Ministerstvo zemědělství,
d) Krajské hygienické stanice (Hygienická stanice hlavního města Prahy),
e) Česká obchodní inspekce,
f) Česká zemědělská a potravinářská inspekce,
g) Česká inspekce životního prostředí,
h) Státní ústav pro kontrolu léčiv,
i) Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv,
j) Celní orgány.

Ministerstvo životního prostředí (ústřední správní úřad v oblasti nakládání s obaly a odpady z obalů)
a) vede širokou agendu spojenou s autorizovanou společností
 vydává rozhodnutí o autorizaci, rozhoduje o prodloužení platnosti rozhodnutí o autorizaci, rozhoduje o změně rozhodnutí o autorizaci a o zrušení rozhodnutí o autorizaci - vše po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zemědělství,
 vede seznam těchto vydaných rozhodnutí a zveřejňuje jej ve Věstníku Ministerstva životního prostředí,
 vykonává některé další působnosti spojené s činností autorizované společnosti,
b) vede Seznam osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů,
c) zpracovává a vede souhrnnou evidenci,
d) stanoví po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a s Ministerstvem zemědělství v pochybnostech, zda určitý typ výrobku je nebo není obalem,
e) rozhoduje o odvolání proti rozhodnutím České inspekce životního prostředí,
f) podává podnět České obchodní inspekci ke kontrole v oblasti nakládání s obaly,
g) zajišťuje ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu vhodnou formou informování veřejnosti o úloze spotřebitelů při přispívání k opakovanému používání, využívání a recyklaci obalů a odpadu z obalů,
h) zajišťuje komunikaci ČR s EU v oblasti nakládání s obaly a odpady s obalů.

Krajské hygienické stanice, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv kontrolují plnění povinností týkajících se prevence (§ 3), uvádění obalů na trh nebo do oběhu (§ 4), jejich označování (§ 6) a opakovaného použití (§ 7) v případě obalů, které spadají do jejich působnosti.

Česká obchodní inspekce
a) kontroluje plnění povinností týkajících se prevence, uvádění obalů na trh nebo do oběhu, jejich označování a opakovaného použití, s výjimkou obalů kosmetických prostředků, obalů, které přicházejí do přímého styku s potravinami, obalů léčivých přípravků a obalů surovin pro přípravu humánních léčivých přípravků,
b) kontroluje zajištění zpětného odběru osobami, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli; tyto osoby jsou povinny ji na žádost prokázat způsob zajištění zpětného odběru,
c) kontroluje zajištění prodeje nápojů ve vratných zálohovaných obalech u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání, které uvádějí balené nápoje na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli.

Česká inspekce životního prostředí
a) kontroluje plnění povinnosti zpětného odběru, s výjimkou zpětného odběru zajišťovaného osobami, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu prodejem spotřebiteli (kontroluje ČOI),
b) kontroluje plnění povinnosti využití odpadu z obalů a
c) dalších povinností s tím souvisejících.

Celní orgány
Celní orgány jsou oprávněny kontrolovat, zda obaly nebo balené výrobky dovážené do České republiky nebo přepravované z členských států Evropské unie do České republiky splňují požadavky tohoto zákona. V případě pochybností, zda jsou naplněny podmínky tohoto zákona, celní orgány propustí kontrolované zboží do příslušného celního režimu nebo k další přepravě a manipulaci, vyzvou příslušný kontrolní orgán ke kontrole a současně uvědomí o této výzvě Ministerstvo životního prostředí. Při kontrole postupují podle zvláštních právních předpisů.

6. Ukládání pokut, ochranných a nápravných opatření (část první, hlava VI)

a) Opatření k nápravě

Česká inspekce životního prostředí uloží
osobě, která nesplní povinnost podle § 10 (zpětný odběr) nebo § 12 (využití odpadu z obalů) opatření k nápravě za podmínek stanovených tímto zákonem.

b) Ochranná opatření
Příslušný správní úřad při zjištění porušení povinností podle tohoto zákona může podle povahy a závažnosti tohoto porušení
 zakázat do zjednání nápravy uvádět na trh nebo do oběhu obaly nebo výrobky v obalech, které nesplňují požadavky stanovené v § 4 odst. 1 písm. a, b) nebo c) (podmínky uvádění obalů na trh), § 6 (označování obalů) nebo § 10 odst. 1 (zpětný odběr) nebo pozastavit uvádění takových obalů nebo výrobků na trh nebo do oběhu,
 uložit povinnost bezodkladně informovat osoby, které by mohly být vystaveny nebezpečí plynoucímu z nesplnění požadavků uvedených v písmenu a), o tomto nebezpečí.

c) Pokuty
Příslušný správní úřad při zjištění porušení povinnosti podle tohoto zákona uloží pokutu právnické nebo podnikající fyzické osobě, která se dopustila správní deliktu.

Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob a ukládání pokut za tyto správní delikty upravují § 44 až 46 zákona o obalech. Na řízení o těchto správních deliktech se vztahuje správní řád.

Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Jde-li o správní delikt podle § 44 odst. 2 písm. g) a h) (nezajištění zpětného odběru obalů nebo odpadů z těchto obalů podle § 10 odst. 1 a nezajištění využití odpadu z obalů podle § 12), právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba je odpovědnosti zproštěna, jestliže k porušení povinnosti došlo do 3 měsíců ode dne, kdy autorizovaná společnost, s níž právnická nebo podnikající fyzická osoba uzavřela smlouvu o sdruženém plnění povinností stanovených právnické nebo podnikající fyzické osobě v § 10 odst. 1 nebo v § 12, pozbyla oprávnění k činnosti.

Odpovědnost právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

7. Autorizovaná společnost (část první, hlava III)

Autorizovaná obalová společnost (dále jen „autorizovaná společnost“) je právnickou osobou založenou jako akciová společnost, které Ministerstvo životního prostředí na podkladě žádosti akciové společnosti a po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zemědělství vydalo rozhodnutí o autorizaci.
Autorizací se rozumí oprávnění zajišťovat sdružené plnění povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů a k tomuto účelu uzavírat smlouvy o sdruženém plnění.
Rozhodnutí o autorizaci se uděluje na dobu určitou, nejdéle na dobu 10 let, a nepřechází na jinou právnickou nebo fyzickou osobu. Platnost rozhodnutí o autorizaci lze prodloužit. Jestliže autorizovaná společnost prokáže, že splňuje zákonem stanovené podmínky a řádně hospodaří, má na prodloužení platnosti rozhodnutí o autorizaci nárok.
Akcionáři autorizované společnosti mohou být pouze osoby, které uvádějí obaly na trh nebo do oběhu. Akcionář autorizované společnosti je povinen uzavřít s autorizovanou společností, jejímž je akcionářem, smlouvu o sdruženém plnění. Akcionář autorizované společnosti nesmí podnikat v oblasti nakládání s odpady.

Podmínky pro zajišťování sdruženého plnění

Autorizovaná společnost je povinna
a) stanovit podmínky uzavření smlouvy o sdruženém plnění pro všechny osoby jednotně a tak, aby žádný typ obalu nebyl neodůvodněně znevýhodněn v hospodářské soutěži,
b) uzavřít smlouvu o sdruženém plnění s každou osobou, která o uzavření smlouvy projeví zájem a nemá vůči autorizované společnosti nesplněné splatné závazky,
c) uzavřít smlouvu o sdruženém plnění vždy pro všechny obaly uváděné na trh nebo do oběhu osobou podle písmene b), k jejichž zajišťování sdruženého plnění je rozhodnutím o autorizaci oprávněna,
d) v souladu s rozhodnutím o autorizaci zajišťovat zpětný odběr a využití odpadu z obalů, na něž se vztahují jí uzavřené smlouvy o sdruženém plnění v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem a v rozhodnutí o autorizaci.
e) jestliže autorizovaná společnost provádí zajišťování sdruženého plnění ve spolupráci s obcemi na základě smluv s nimi, je povinna uzavřít smlouvu s každou obcí, která o její uzavření projeví zájem, za podmínek obdobných jako s ostatními obcemi.

Dohled nad činností autorizované společnosti
Na činnost autorizovaných společností dohlíží Ministerstvo životního prostředí.

Zjistí-li Ministerstvo životního prostředí v činnosti autorizované společnosti nedostatky, může podle závažnosti a povahy zjištěného nedostatku
a) uložit, aby autorizovaná společnost ve stanovené lhůtě zjednala nápravu; odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek,
b) podat podnět České inspekci životního prostředí k zahájení řízení o uložení pokuty autorizované společnosti,
c) rozhodnout po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zemědělství o změně nebo zrušení rozhodnutí o autorizaci.
Další podmínky, za nichž Ministerstvo životního prostředí po projednání s Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zemědělství může změnit nebo zrušit rozhodnutí o autorizaci, upravují § 25 a 26.

8. Kontrolní otázky

a) Otázka: Jaký je vztah mezi zákonem o obalech a zákonem o odpadech?
Odpověď: Provázanost zákona o obalech a zákona o odpadech, resp. vztah těchto dvou předpisů je zakotven v § 1 odst. 3 zákona o obalech, podle něhož zákon o odpadech má subsidiární platnost vůči zákonu o obalech, tzn. že zákon o odpadech se použije na nakládání s odpady z obalů pouze v případech, kdy zákon o obalech nestanoví něco jiného. Zvláštní úprava v zákoně o obalech má tedy přednost před úpravou obecnou v zákoně o odpadech.

b) Otázka: Vyjmenuj povinnosti, které se ze zákona o obalech vztahují na podnikající právnickou nebo fyzickou osobu, která uvádí do oběhu obaly nebo balené výrobky včetně výjimek z plnění těchto povinností stanovených zákonem.
Odpověď: Na podnikající právnickou nebo fyzickou osobu (dále jen „osoba“), která uvádí do oběhu obaly nebo balené výrobky se ze zákona o obalech vztahují tyto povinnosti:
 Povinnost zajistit zpětný odběr obalů nebo odpadů z obalů, které osoba uvedla do oběhu, s výjimkou případů, kdy osoba prokáže, že se z těchto obalů nestaly na území ČR odpady. Povinnost zajistit zpětný odběr se vztahuje pouze na obaly, které se dostanou ke spotřebiteli.

 Povinnost zajistit, aby odpady z obalů jí uvedených na trh nebo do oběhu byly využity v rozsahu stanoveném přílohou č. 3 k zákonu o obalech, s výjimkou případů, kdy osoba prokáže že se z těchto obalů nestaly na území ČR odpady.

 Povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů, s výjimkou případů podle § 14 odst. 10 zákona o obalech.

 Povinnosti evidence, s výjimkou případů podle § 14 odst. 10 zákona o obalech.

Výjimka podle § 15a zákona o obalech:
Povinnost zpětného odběru (§ 10), povinnost využití odpadu z obalů (§ 12), povinnost podat návrh na zápis do Seznamu osob, které jsou nositeli povinnosti zpětného odběru nebo využití odpadu z obalů (§ 14) a povinnost vést evidenci o obalech a odpadech z obalů (§ 15) nemusí podle § 15a zákona o obalech plnit osoby, které uvedou na trh nebo do oběhu méně než 300 kg obalů za kalendářní rok a zároveň jejichž roční obrat nepřekročí 4 500 000 Kč.
Tyto osoby však musí být schopné na požádání kontrolních orgánů prokázat splnění výše uvedených podmínek.

c) Otázka: Co se rozumí pod pojmy uvedení obalu na trh a uvedení obalu do oběhu?

Odpověď: Uvedením obalu na trh (§ 2 písm. d)) se podle zákona o obalech rozumí:
 okamžik, kdy je obal v České republice poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva,
 dovoz obalu nebo baleného výrobku (§ 2 písm. f)) s výjimkou uvedenou v § 2 písm. d)) nebo
 přeshraniční přeprava obalu nebo baleného výrobku z jiného členského státu Evropské unie do České republiky.

Uvedením obalu do oběhu (§ 2 písm. e)) se rozumí:
úplatné nebo bezúplatné předání obalu v České republice jiné osobě za účelem distribuce nebo použití, s výjimkou uvedení obalu na trh.
 

§ 15 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o odpadech“) stanoví institut odpadového hospodáře, jako osoby dostatečně odborně způsobilé a zodpovědné za odpadové hospodářství podniku.
Celá tato část kurzu je zaměřena na právní a gramatický rozbor a výklad jednotlivých ustanovení § 15 zákona o odpadech ve vazbě na celý zákon.

§ 15 odst. 1: Původce a oprávněná osoba, kteří nakládali v posledních 2 letech s nebezpečnými odpady v množství větším než 100 t nebezpečného odpadu za rok, a provozovatel skládky nebezpečných odpadů nebo komunálních odpadů jsou povinni zajišťovat odborné nakládání s odpady prostřednictvím odborně způsobilé osoby (dále jen „odpadový hospodář“).

Povinnost stanovit odpadového hospodáře mají:
a) provozovatelé skládek nebezpečných odpadů nebo komunálních odpadů – vždy
b) původci a oprávněné osoby neuvedené pod písm. a) – pokud nakládali v posledních 2 letech s nebezpečnými odpady v množství větším než 100 t/rok.

Povinnost osob uvedených pod písm. b) vyplyne z evidence odpadů. Pokud z průběžné evidence za dva po sobě následující roky je zřejmé, že původce nebo oprávněná osoba nakládali s více než 100 t nebezpečného odpadu v každém z nich, vzniká jim povinnost stanovit odpadového hospodáře. Na provozovatele skládky nebezpečného odpadu nebo komunálního odpadu se tato povinnost vztahuje vždy, tedy bez omezení množstvím nebezpečného odpadu a časem – tuto povinnost mají podle ust. § 83 odst. 6 do 3 měsíců od účinnosti zákona, t.j. do konce března 2002. Stejně tak od 1.4.2002 je možno vymáhat pokutu za nezřízení funkce odpadového hospodáře podle
§ 66 odst. 3 písm. g) a to až do výše 1 mil. Kč.
Touto povinnou osobou může být i obec, a to nejen jako původce, ale i jako oprávněná osoba - provozovatel skládky.

§ 15 odst. 2: Splňuje-li podmínky uvedené v odstavci 1 i jednotlivá samostatná provozovna, je původce nebo oprávněná osoba povinna určit odpadového hospodáře i pro tuto samostatnou provozovnu.

Tato ustanovení zcela jednoznačně stanoví povinnost zajistit nakládání s odpady podle odstavce 1 i pro samostatnou provozovnu. Za samostatnou provozovnu podle obchodního zákoníku se považuje odštěpný závod. Odštěpný závod je organizační složka podniku, která je jako odštěpný závod zapsána v obchodním rejstříku. Při provozování odštěpného závodu se užívá obchodní firmy podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Obdobné postavení jako odštěpný závod má i jiná organizační složka podniku, jestliže zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku.

Podle živnostenského zákona se provozovnou rozumí prostor, v němž je uskutečňována určitá podnikatelská činnost. Provozovna musí být označena obchodní firmou podnikatele, k níž může být připojen název provozovny nebo jiné rozlišující označení. Za provozovnu se pro účely tohoto zákona považuje i stánek, pojízdná prodejna a obdobné zařízení, sloužící k prodeji zboží nebo k poskytování služeb.

§ 15 odst. 3: Odpadový hospodář odpovídá původci nebo oprávněné osobě, která jej svým odpadovým hospodářem určila, za zajištění odborného nakládání s odpady. Odpadový hospodář zastupuje původce nebo oprávněnou osobu při jednání s orgány veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství, zejména při výkonu jejich kontrolní činnosti.

Odborné nakládání s odpady je nepochybně nejen zvládnutí technických a technologických aspektů vzniku a nakládání s odpady, přesné plnění povinností při nakládání s odpady podle zákona o odpadech a jeho prováděcích předpisů, ale také o dodržování povinností stanovených souvisejícími zvláštními právními předpisy na ochranu životního prostředí a zdraví lidí. Zákon předpokládá a dává právo odpadovému hospodáři zastupovat původce nebo oprávněnou osobu při jednání s orgány veřejné správy, zejména při jejich kontrolní činnosti. Znamená to, že pokud původce nebo oprávněná osoba toto právo odpadovému hospodáři neodejme nebo neomezí, má se ze zákona za to, že má právo takto vystupovat. V praxi by to mělo znamenat, že buď odpadovým hospodářem bude statutární zástupce nebo osoba, které by měl zaměstnavatel příslušnou náplň práce upravit a pokud je v zaměstnaneckém poměru nebo je ve smluvním poměru, pak ve smlouvě musí stanovit, za jakých podmínek zastupuje, čili stanovit nepochybný obsah a rozsah zastupování.

§ 15 odst. 4: Funkci odpadového hospodáře lze vykonávat pro nejvíce pět původců a oprávněných osob nebo pět samostatných provozoven.

Toto ustanovení limituje počet podniků nebo jejich provozoven, pro které může jedna fyzická osoba vykonávat funkci odpadového hospodáře na maximálně 5. Tam, kde má firma více samostatných provozoven, musí mít i odpovídající počet odpadových hospodářů.

§ 15 odst. 5: Povinnost určit odpadového hospodáře se nevztahuje na dopravce, i když splňují podmínky uvedené v odstavci 1.

Na dopravce se zákon o odpadech vztahuje jen v omezené míře, nejsou osobou oprávněnou k převzetí odpadů do svého vlastnictví, a proto ani nemají povinnost určit odpadové hospodáře, ale dobrovolně jej samozřejmě mohou stanovit.

§ 15 odst. 6: Odpadovým hospodářem může být určená pouze fyzická osoba, která má dokončené vysokoškolské vzdělání a nejméně 3 roky praxe v oboru odpadového hospodářství v posledních 10 letech, nebo střední vzdělání ukončené maturitou a nejméně 5 let praxe v oboru odpadového hospodářství v posledních 10 letech.

Zákon nepředepisuje druh ani obor vysokoškolského nebo středoškolského vzdělání, ale stanoví délku praxe v oboru odpadového hospodářství /činnosti vyjmenované v § 4 písm. c) zákona o odpadech/ v posledních 10 letech.

§ 15 odst. 7: Pokud původce nebo oprávněná osoba splňují podmínky uvedené v odstavci 1, je ustanovení odpadového hospodáře v souladu s tímto zákonem předpokladem pro udělení souhlasů podle § 14 a § 16 odst. 3.

Povinnost ustanovení odpadového hospodáře má přímou vazbu na vydání souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu všech odpadů, t.j. jak ostatních, tak i nebezpečných a souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady.

§ 15 odst. 8: Pokud dojde k ukončení činnosti odpadového hospodáře u původce nebo oprávněné osoby a podmínky uvedené v odst. 1 a nadále trvají, je původce nebo oprávněná osoba povinna ustanovit nového odpadového hospodáře a jeho ustanovení oznámit správnímu úřadu, který jí vydal souhlas k provozování zařízení nebo souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady, a to nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení činnosti odpadového hospodáře. Zároveň je původce nebo oprávněná osoba povinna tomuto správnímu úřadu předložit doklady, z nichž vyplývá splnění požadavků uvedených v odst. 6.

Ustanovení odst. 8 se podle odst. 9 vztahuje i na případ, kdy nově dojde k naplnění podmínek podle odst. 1 u původce nebo oprávněné osoby. Účel tohoto ustanovení spočívá v ochraně původce a oprávněné osoby, kterým dává zákon 30 dnů na stanovení nového odpadového hospodáře po ukončení činnosti stávajícího odpadového hospodáře. Pokud však nebude tato povinnost splněná, dojde k porušení zákona pod sankcí.
Příklad z praxe
Na dotaz z podniku, který je původcem nebezpečných odpadů, kolik odpadových hospodářů musí mít původce nebo oprávněná osoba, kteří nakládali v posledních 2 letech s nebezpečnými odpady v množství větším než 100 t nebezpečného odpadu za rok ve více svých provozovnách (s cílem stanovit jejich minimální povinný počet)

odpověď:
Z § 15 odst. 1 a 2 vyplývá, že pokud původce nebo oprávněná osoba součtem ve všech svých provozovnách dosáhne stanoveného limitu 100 tun produkce nebo nakládání s nebezpečnými odpady za rok, musí ustanovit odpadového hospodáře, i když jednotlivé jeho (její) provozovny tohoto limitu samostatně nedosahují. Pokud však je limit dosažen v jedné nebo více jeho (jejích) provozovnách, musí kromě tohoto 1 odpadového hospodáře, který odpovídá za odpadové hospodářství celého podniku, stanovit dalšího odpadového hospodáře na každou z těchto provozoven. To znamená, že pokud má původce nebo oprávněná osoba 4 provozovny, které dosáhly v uplynulých dvou letech stanoveného limitu, musí určit 5 odpadových hospodářů, což je právě počet stanovený v odst. 4, který v podstatě znamená, že odpadového hospodáře může jedna odborně způsobilá osoba vykonávat maximálně pro pět původců nebo oprávněných osob nebo pět samostatných provozoven – tedy i původce nebo oprávněná osoba, pokud se nerozhodnou jinak (např. že si pro jednotlivé provozovny určí odpadové hospodáře s bydlištěm v lokalitě provozovny), mohou mít pro firmu a 4 její provozovny jednu odborně způsobilou osobu jako odpadového hospodáře.
 

1) Účel a cíle POH
2) Obsah POH jednotlivých úrovní (ČR, krajů a původců)
3) Příprava a projednávání POH
4) Realizace cílů POH, závaznost POH
5) Realizace cílů stanovených POH ČR na národní úrovni, závaznost POH ČR pro POH krajů
6) Realizace cílů POH na úrovni krajů – Závaznost a vymahatelnost plnění závazné části POH krajů pro původce odpadů
7) POH původců, metodický pokyn
8) Problémy, nejasnosti – stručný výtah z odpovědí na nejčastější dotazy
9) Kontrolní otázky

Legislativní rámec:
- § 41 až 44 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“)
- § 28 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady
- Nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky, ze dne 4.června 2003, účinné dnem 1. července 2003

Dokumenty k realizaci cílů POH:
- Usnesení vlády č. 18 ze dne 5. ledna 2005 Opatření k provedení nařízení vlády č. 197/2003 Sb.,
o Plánu odpadového hospodářství České republiky, a o spoluúčasti jednotlivých ministerstev na jejich plnění
- Realizační programy České republiky, vypracované podle úkolů stanovených přílohou výše citovaného usnesení

Pomůcky pro zpracování POH krajů a původců:
- Metodický návod odboru odpadů Ministerstva životního prostředí pro zpracování Plánu odpadového hospodářství původce – obce
- Metodický návod odboru odpadů Ministerstva životního prostředí pro zpracování Plánu odpadového hospodářství původce (kromě obcí)

1. Účel a cíle POH

Účelem Plánu odpadového hospodářství je podle obecného ustanovení § 41 odst. 2 vytváření podmínek pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi podle zákona o odpadech.

Institut plánu odpadového hospodářství (dále jen „POH“) je zaveden na základě požadavku rámcových směrnic ES o odpadu a nebezpečném odpadu.

Plány odpadového hospodářství zpracovává ministerstvo, kraje v samostatné působnosti
a původci odpadů, kteří produkují více než 10 tun nebezpečného nebo více než 1000 tun ostatního odpadu (včetně obcí).

Závazná část plánu odpadového hospodářství České republiky (dále jen „POH ČR“) a plánu odpadového hospodářství kraje (dále jen „POH kraje“) se vyhlašuje závazným právním předpisem (nařízení vlády, obecně závazná vyhláška). Závazná část plánu kraje musí být zpracována v souladu se závaznou částí plánu České republiky. Závazné části plánu odpadového hospodářství České republiky a kraje jsou závazným podkladem pro rozhodovací a jiné činnosti příslušných správních úřadů, krajů a obcí v oblasti odpadového hospodářství a závazná část plánu odpadového hospodářství kraje je navíc závazným podkladem pro zpracování POH původců. Touto provázaností by mělo být zajištěno dosažení cílů odpadového hospodářství.

2. Obsah POH jednotlivých úrovní (ČR, krajů a původců)

Plán odpadového hospodářství zpracovává jako první ministerstvo, do 18 měsíců od nabytí účinnosti nařízení vlády, kterým se závazná část POH ČR vyhlašuje, musí zpracovat a schválit svůj návrh POH kraj a do jednoho roku od jeho vyhlášení zpracuje POH původce. POH ČR obsahuje vyhodnocení stavu odpadového hospodářství, závaznou část a směrnou část .

Ministerstvo stanoví závaznou částí POH České republiky rámcové cíle odpadového hospodářství, rámcová opatření k jejich dosažení a upravuje soustavu indikátorů jejich hodnocení pro:
a) předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností,
b) nakládání s vybranými odpady podle části čtvrté tohoto zákona,
c) nakládání s dalšími odpady, zejména nebezpečnými,
d) nakládání s odpady z obalů,
e) využívání odpadů,
f) snižování podílu odpadů ukládaných na skládky a podílu biologicky rozložitelné složky v nich obsažené,
g) vytváření integrovaného systému nakládání s odpady.

POH kraje

Obsahuje závaznou a směrnou část. Závaznou částí svých POH, která musí být v souladu se závaznou částí POH ČR, potom kraje konkretizují rámcové cíle stanovené POH ČR do podmínek krajů a stanoví konkrétní cíle, konkrétní opatření k jejich dosažení pro:
a) předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností,
b) nakládání s komunálními odpady,
c) nakládání s vybranými odpady podle části čtvrté tohoto zákona,
d) nakládání s dalšími odpady, zejména nebezpečnými,
e) nakládání s odpady z obalů,
f) využívání odpadů,
g) snižování podílu odpadů ukládaných na skládku a podílu biologicky rozložitelné složky v nich obsažené,
h) vytváření integrovaného systému nakládání s odpady.

Obsah POH původce je stanoven § 28 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, následovně:
a) identifikační údaje původce (obchodní firma nebo název, právní forma a sídlo, je-li žadatel právnickou osobou; jméno a příjmení, popřípadě obchodní firma a místo podnikání, je-li žadatel fyzickou osobou oprávněnou k podnikání),
b) identifikační číslo, bylo-li přiděleno,
c) přehled druhů a kategorií produkovaných odpadů, způsoby nakládání s nimi a způsob jejich využití nebo odstranění, vyhodnocení stávajícího způsobu nakládání s odpady s požadavky stanovenými v zákoně a prováděcích právních předpisech,
d) vyhodnocení souladu odpadového hospodářství původce se závaznou částí plánu odpadového hospodářství kraje nebo dotčených krajů,
e) přehled cílů a opatření k jejich dosažení (včetně termínů), která bude původce realizovat k předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností a k dosažení souladu se závaznou částí plánu odpadového hospodářství kraje,
f) způsob organizačního zabezpečení řízení odpadového hospodářství původce včetně seznamu vnitřních dokumentů,
g) jméno, příjmení a kontaktní údaje odpadového hospodáře, je-li původce odpadů povinen odpadového hospodáře podle § 15 zákona ustanovit.

3. Příprava a projednávání POH

Na zpracování, projednávání a schvalování návrhů plánů odpadového hospodářství se nevztahuje správní řád. (§ 41 odst. 3)

POH ČR (§ 42):
- projedná ministerstvo s kraji v samostatné působnosti.
- závaznou část plánu odpadového hospodářství České republiky vyhlašuje vláda svým nařízením.
- plán odpadového hospodářství České republiky se zpracovává na dobu nejméně 10 let a musí být změněn bezprostředně po každé zásadní změně podmínek, na jejichž základě byl zpracován.
- vyhodnocení plnění plánu odpadového hospodářství České republiky provádí ministerstvo pomocí soustavy indikátorů každoročně do 31. prosince následujícího roku.

POH krajů (§ 43):

- Vznikne-li potřeba zřídit zařízení k nakládání s odpady nebo řešit pohyb odpadů přesahující hranice krajů, jsou kraje v samostatné působnosti povinny při zpracovávání plánů odpadového hospodářství kraje a jejich změn spolu vzájemně spolupracovat.
- Kraj v samostatné působnosti je povinen zpracovat a schválit návrh plánu odpadového hospodářství kraje nebo jeho změny do 18 měsíců od nabytí účinnosti nařízení vlády, kterým se vyhlašuje závazná část plánu odpadového hospodářství České republiky.
- Kraj v samostatné působnosti je povinen do 10 dnů ode dne zpracování návrhu plánu odpadového hospodářství nebo jeho změny oznámit způsobem v místě obvyklým, kdy a kde lze do tohoto návrhu plánu nahlédnout, činit si výpisy, opisy nebo kopie. Veřejné nahlédnutí do návrhu plánu odpadového hospodářství kraje nebo jeho změny musí být umožněno po dobu nejméně 30 kalendářních dnů ode dne oznámení možnosti veřejného nahlédnutí; v této lhůtě lze též uplatnit k návrhu plánu odpadového hospodářství kraje nebo jeho změně písemné vyjádření. Kraj je povinen připomínky vypořádat a toto vypořádání zveřejnit.
- Kraj v samostatné působnosti je povinen zaslat kopii plánu odpadového hospodářství kraje nebo jeho změny ministerstvu do 1 měsíce po jeho schválení.
- Kraj zasílá vyhodnocení plnění plánu odpadového hospodářství kraje ministerstvu každoročně do 15. listopadu následujícího roku. Vyhodnocení provede pomocí soustavy indikátorů stanovené v závazné části plánu odpadového hospodářství České republiky.

POH původce včetně obcí (§ 44)
- Původce odpadů, který ke dni vyhlášení závazné části plánu odpadového hospodářství kraje nebo její změny produkuje množství odpadů nad limit stanovený v odstavci 1, je povinen zpracovat návrh plánu odpadového hospodářství do 1 roku od vyhlášení závazné části plánu odpadového hospodářství kraje nebo její změny. Ostatní původci jsou povinni zpracovat návrh plánu odpadového hospodářství do 1 roku od dosažení produkce odpadů nad limit stanovený v odstavci 1.
- Původce odpadů je povinen kopii návrhu svého plánu odpadového hospodářství nebo jeho změny zaslat krajskému úřadu, příslušnému podle sídla provozovny původce odpadů, a to nejpozději do 3 měsíců od jeho zpracování. V případě, že návrh plánu odpadového hospodářství původce odpadů neobsahuje náležitosti stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem nebo není v souladu se závaznou částí plánu odpadového hospodářství kraje a její změnou, příslušný krajský úřad do 3 měsíců ode dne obdržení návrhu plánu odpadového hospodářství původce odpadů sdělí původci odpadů své připomínky.
- Původce odpadů je povinen do 3 měsíců ode dne doručení připomínek příslušného krajského úřadu zaslat tomuto krajskému úřadu upravený plán odpadového hospodářství se zapracovanými připomínkami.
- Plán odpadového hospodářství původce odpadů je závazným podkladem pro jeho činnosti.
- Obce, které k zabezpečení svých povinností při nakládání s komunálním odpadem vytvořily dobrovolný svazek obcí podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), mohou na základě písemné dohody zpracovat společný plán odpadového hospodářství původce odpadů, určující rozsah a způsob nakládání s komunálním odpadem.

4. Realizace cílů POH, závaznost POH .

a) Realizace cílů stanovených POH ČR na národní úrovni, závaznost POH ČR pro POH krajů
Pro realizaci cílů POH ČR je nezbytné rozpracování opatření a zásad k jejich dosažení do POH jednotlivých krajů, v souladu s § 43 zákona o odpadech a jejich realizaci na úrovni krajů. V této souvislosti se ze strany zástupců krajů a zpracovatelů POH krajů stále opakuje otázka na míru závaznosti obsahu POH ČR pro POH krajů, vymahatelnost plnění závazků stanovených v POH ČR a POH krajů, sankcionovatelnost jejich neplnění apod. Je třeba zdůraznit, že Plány odpadového hospodářství v členských státech EU jsou koncepčními dokumenty, které většinou nebyly vydány formou právního předpisu. Byly zpracovány a přijaty s tím, že není nutné upravovat právní vymáhání plnění plánu, neboť každý dotčený subjekt má zájem o jeho dobrovolné plnění v zájmu obecného užitku (tj. ekonomický a environmentální) nejen pro konkrétní stát, ale i z hlediska globálního dopadu na životní prostředí. ČR sleduje vývoj v sousedních státech a bude přebírat osvědčené a doporučené postupy, tzn. že se nebude zaměřovat přednostně na vymáhání plnění POH, ale především na vytváření podmínek pro jejich plnění na základě výsledků pravidelného vyhodnocování plnění POH krajů a POH ČR.
S účinností dnem 1. července 2003 bylo ve Sbírce zákonů č. 70 zveřejněno nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství, jehož přílohou je závazná část POH ČR. Závazná část POH ČR stanoví opatření, zásady a cíle stanovené § 42 odst. 3 zákona o odpadech. K zajištění některých hlavních cílů POH ČR je v nařízení vlády stanoveno opatření – zpracovat Realizační programy ČR pro nakládání s významnými druhy či skupinami odpadů ve spolupráci se zainteresovanými resorty a ostatními subjekty. Konkrétní opatření k provedení POH a spoluúčast jednotlivých ministerstev na jeho plnění, včetně finančního zabezpečení je stanovena v Usnesení vlády k Nařízení vlády o POH ČR.
Závaznost POH ČR pro POH krajů:

Vláda vydává nařízení k provedení zákona a v jeho mezích (čl. 78 Ústavy). Nařízení, kterým je vyhlášen POH ČR vychází ze zákona o odpadech (kde je k jeho vyhlášení i příslušné zmocnění). Zákon zároveň vymezuje jeho povinný obsah a mantinely. Vláda tímto nařízením uvádí příslušnou část zákona o odpadech v život tak, aby byl co nejrychleji v souladu se svým posláním aplikován. Příslušné nařízení je provedením zákona do podoby, kterou bude moci co nejlépe plnit svůj úkol, je nástrojem jeho realizace, a díky svým vlastnostem je schopno neustále reagovat na příslušné změny a aktuální potřeby.

Závazná část POH krajů je vyhlašována obecně závaznou vyhláškou kraje. Podle obecné právní teorie mají vyhlášky územních samosprávných celků nižší právní sílu než zákony, a proto s nimi nesmějí být v rozporu. Zastupitelstva územních samosprávných celků mohou vydávat ve své působnosti obecně závazné vyhlášky (čl. 104 odst. 3 Ústavy) jako podzákonné právní předpisy, přičemž působnost může být stanovena jen zákonem (čl. 104 odst. 1 Ústavy).

Zákon o odpadech výslovně stanoví, že plány odpadového hospodářství krajů musí být v souladu se závaznou částí řešení POH ČR a jejími změnami, tedy v souladu s nařízením
č. 197/2003, které bylo vydáno na základě zákona k jeho provedení. Je to tedy sám zákon, který stanovuje rozsah obsahu obecně závazných vyhlášek krajů, a proto plnění obsahu nařízení č. 197/2003 Sb. je zároveň plněním obsahu samotného zákona.

Ustanovení § 43 odst. 2 zákona o odpadech ve znění: „Plán odpadového hospodářství kraje musí být v souladu se závaznou částí řešení plánu odpadového hospodářství České republiky a jejími změnami“ je možné vykládat tak, že cíle POH krajů a opatření k jejich dosažení nesmí být v rozporu s cíly a opatřeními k jejich dosažení vytýčenými POH ČR. Přesněji řečeno cíle a opatření k jejich dosažení, vytýčené obecně v POH ČR pro celou ČR, musí být v POH krajů rozpracovány v konkrétních podmínkách jednotlivých krajů tak, aby směřovaly a napomáhaly k dosažení těchto cílů v celorepublikovém měřítku a nikoliv, aby jejich naplnění brzdily nebo dokonce jej znemožňovaly.
K závaznosti konkrétních, číselně vymezených limitů (např. % využití) stanovených v závazné části POH ČR pro POH krajů platí, že limity dané POH ČR musí být splněny jako celek. Je výjimečně možné, aby kraje např. v případě, že nemají dostatečné kapacity – zařízení pro využívání odpadů, uzavřely dohodu s jiným krajem. Např. v bodu 8 závazné části POH ČR „Maximální množství organické složky ve hmotě ukládané do skládek“ je pod písm. e) uvedeno, že za účelem dosažení stanovených limitů pro snížení množství biologicky rozložitelných odpadů mají být navrhovány a vytvářeny ekonomicky a technicky zdůvodněná řešení v rámci dvou a i více krajů.

Realizace cílů stanovených v POH ČR na národní úrovni a následně na úrovni krajů by však neměla být podmíněna pouhou závazností předpisu, kterým byl nebo bude POH vydán. Vzhledem k tomu, že POH ČR byl projednáván s kraji průběžně již ve stadiu jeho přípravy, dá se předpokládat, že jeho cíle a jejich naplnění bude věcí alespoň krajů a dalších orgánů veřejné správy.
Výstupy Realizačních programů ČR (RP ČR) budou vypracovány ve formě návrhů nástrojů ekonomických, administrativních, dobrovolných atd. V případě administrativních nástrojů se bude jednat o návrhy na novelizaci právních předpisů zejména, ale ne jenom upravujících oblast ŽP, prostřednictvím kterých budou vytvořeny podmínky pro splnění cílů stanovených v závazné části POH ČR. Dá se předpokládat, že zpracování realizačních programů na úrovni všech zainteresovaných rezortů a v jejich spolupráci, bude zárukou vytvoření optimálních podmínek pro realizaci cílů POH ČR, nejen na národní úrovni.

b) Realizace cílů POH na úrovni krajů – Závaznost a vymahatelnost plnění závazné části POH krajů pro původce odpadů
Tak jako realizace cílů POH ČR bude především záležet na jejich rozpracování v POH krajů, bude plnění cílů POH na úrovni krajů záviset na jejich plnění původci odpadů, včetně obcí jako původců komunálních odpadů. I na této úrovni se základními otázkami opět ukazuje závaznost a vymahatelnost povinnosti zapracování cílů POH krajů do POH původců a jejich plnění.
Pro POH původce stanoví § 44 odst. 2, že musí být v souladu se závaznou částí řešení plánu odpadového hospodářství kraje a jejími změnami. Na základě následujících ustanovení § 44 musí původce zpracovaný POH zaslat příslušnému kraji, zapracovat jeho připomínky a sdělit kraji, jak je zapracoval. Jelikož podle odst. 7 je Plán odpadového hospodářství původce odpadů závazným podkladem pro jeho činnosti, je nepochybné, že kraj může prosazovat své cíle do POH původců (tedy i obcí) již v době před jejich dopracováním v rámci svých připomínek, o jejichž zapracování je původce povinen kraj písemně informovat.

Kraj však má další nástroje pro prosazování cílů POH krajů u původců odpadů. Je to jejich rozhodovací činnost v rámci přenesené působnosti, především vydávání souhlasů. Je-li podle § 43 odst. 12 zákona o odpadech závazná část POH krajů závazným podkladem pro rozhodovací a jiné činnosti příslušných správních úřadů, krajů a obcí v oblasti odpadového hospodářství, potom v případech, kdy zákon o odpadech stanoví, že vydání konkrétního rozhodnutí může příslušný orgán státní správy vázat na podmínky (souhlasy podle § 78 odst. 2 písm. a), c), j), k), § 79 odst. 1 písm. b)), p je závazná část POH kraje závazným podkladem pro stanovení těchto podmínek, ale i podmínek stanovených rozhodnutími obecních úřadů obcí s rozšířenou působností.

5. POH původců, metodický pokyn

§ 44 zákona o odpadech a § 28 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů
Metodický pokyn odboru odpadů MŽP pro zpracování Plánu odpadového hospodářství :
Část A: původce – obce
Část B: původce (kromě obcí)
Praha, říjen 2004

6. Problémy, nejasnosti – stručný výtah z odpovědí na nejčastější dotazy
a) Obce

1) Obec, která překročila limit produkce odpadů stanovený pro vznik povinnosti vypracovat POH jednorázově, pouze vlivem mimořádné situace (krizového stavu), např. lokální povodně, krupobití apod. nemusí zpracovat POH. Nejedná se o odpad, který jí jako původci běžně vzniká a nemůže tedy plánovat nakládání s ním pro dalších nejméně 5 let. To ovšem rozhodně neznamená, že obec, na jejímž území odpad při takové události vznikne, není jeho původcem a nemusí se postarat o jeho odstranění.
2) Povinnost zpracovat POH původcem je vymezena pouze obecně limity produkce ostatního a nebezpečného odpadu. V žádném ustanovení § 44 není stanoveno, že obec jako původce komunálního odpadu zpracovává POH pouze na komunální odpad. Pouze v § 44 odst. 8 je stanoveno, že obce, které k zabezpečení svých povinností při nakládání s komunálním odpadem vytvořily dobrovolný svazek obcí mohou za určitých podmínek zpracovat společný POH, určující rozsah a způsob nakládání s komunálním odpadem. Původce (včetně obcí) tedy zpracovává při dosažení limitů produkce stanovených zákonem POH pro nakládání s veškerým odpadem, který při jeho činnosti vzniká. Pro řešení nakládání s KO se obce, které vytvořily dobrovolný svazek obcí, mohou sdružit a POH vypracovat společně. Do limitu započítavané odpady jsou všechny odpady produkované obcí (např. odpady z obecního úřadu) a všechny odpady odložené občany na místech k tomu určených – směsný a vytříděný komunální odpad odkládaný do shromažďovacích nádob, odpady odkládané ve sběrových dvorech včetně odpadů stavebních, odpad ze zeleně, atd.
3) Metodický návod pro zpracování POH je doporučeným postupem. Obec může postupovat při zpracování podle jiného schématu, ale vždy musí vycházet ze zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů a předpisů ho provádějících, zejména § 28 vyhlášky MŽP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady ve znění pozdějších předpisů, POH ČR a závazné části POH příslušného kraje.

b) POH původce obecně

1) Podle § 3 písm.b) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, se posuzují koncepce, strategie, politiky, plány nebo programy zpracované nebo zadané orgánem veřejné správy. Podle tohoto zákona se tedy posuzují pouze POH obcí a to pouze tehdy, pokud tak stanoví závěr zjišťovacího řízení. Posouzení POH původce – firmy podle zákona č. 100/2001 Sb., není požadováno.
2) Pokud má původce provozovny (bez vlastního IČO), které samostatně nesplňují limity produkce pro zpracování POH, na území více krajů, které však dohromady produkují více než 10 t nebezpečného nebo 1000 t ostatního odpadu, zpracovává POH za celou firmu a jako přílohu k tomuto POH dodatek za provozovnu (provozovny), které má v konkrétním kraji. Tento dodatek musí být v souladu s termíny a cíli závazné části POH příslušného kraje. Má-li původce provozovny ve všech krajích ČR, zasílá postupně svůj POH všem krajům v termínech, které odpovídají zákonným lhůtám. Návrh svého POH, včetně příslušných dodatků a příloh, předkládá původce odpadů všem krajům, ve kterých provozuje provozovny.
3) Povinnost zpracovat POH se vztahuje i na subjekty, které mají od příslušného krajského úřadu udělen souhlas dle § 14 odstavec 1 zákona k provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání případně odstraňování odpadů v případě, že při své činnosti, tzn. při provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání případně odstraňování odpadů vyprodukují více jak 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t ostatního odpadu. Pokud produkce odpadů uvedených subjektů nedosahuje zákonem stanovených limitů povinnost zpracovat POH se na ně nevztahuje, přestože se stávají dle § 12 odst. 3 vlastníky převzatých odpadů a přecházejí na ně povinnosti původce odpadů. Jako vlastníci převzatých odpadů, nikoliv vlastníci činností (procesů) odpady produkujících, nemohou naplňovat základní požadavek na POH, tzn. vytvoření podmínek k předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností.

4) Indikátor z tabulky 4.1.1 Měrná produkce v roce 2003 (t/1000 Eur/rok) - část B – Metodického návodu určeného pro podniky vyjadřuje poměr celkové produkce k ročnímu výnosu a postup jeho zpracování je následující: z účetnictví se vyhledá výnos za příslušný rok v Kč a převede se podle aktuálního kurzu na Eura. Výše kurzu bude poznamenána v komentáři k tabulce. Pro tento výpočet je možné použít i zaokrouhlenou hodnotu. Následně se celkové množství produkovaného odpadu v příslušném řádku tabulky vydělí výnosem v EUR. Indikátor ukazuje jaké množství odpadu je produkováno na jednotku výnosu firmy.
5) V případě, že původce předává odpady „oprávněné osobě“ (kód AN3) se při vyplňování tabulek Metodického návodu postupuje následovně: ve spolupráci s oprávněnou osobou zjistit, jak bylo skutečně s odpadem naloženo. Z §§ 10 a 11 zákona lze dovodit, že původci mají povinnost mít doklad o tom, jak bylo s odpadem naloženo, tzn. jak byl využit a pokud využití nebylo možné jak byl odstraněn. Pokud tyto informace nemá, neplní základní povinnosti původce podle § 16 písm. b) a c). Pokud takto původce nepostupuje, je možné zapracovat získávání informací o nakládání s odpady, které předává oprávněné osobě do opatření svého POH a kritérium využívání odpadů stanovit jako jeden z výběrových parametrů při výběru oprávněné osoby, která bude pro původce zajišťovat nakládání s odpady.

7. Kontrolní otázky:
1. Kdo zpracovává plán odpadového hospodářství?
Odpověď: Ministerstvo ŽP, kraje v samostatné působnosti a původci odpadů, kteří produkují více než 10 tun nebezpečného nebo více než 1000 tun ostatního odpadu (včetně obcí).

2. Jaké nástroje pro prosazování svých cílů stanovených v POH kraj má?

Odpověď:

a) Přímé:
na základě § 44 zákona o odpadech kraj může prosazovat své cíle do POH původců (tedy i obcí) již v době před jejich dopracováním v rámci svých připomínek, o jejichž zapracování je původce povinen kraj písemně informovat:
odst. 2 – POH původce musí být v souladu se závaznou částí řešení plánu odpadového hospodářství kraje a jejími změnami.
Odst. 5 – původce musí zpracovaný POH zaslat příslušnému kraji, zapracovat jeho připomínky a sdělit kraji, jak je zapracoval.
Odst. 7 - Plán odpadového hospodářství původce odpadů je závazným podkladem pro jeho činnosti,

b) Nepřímé (při rozhodovací činnosti v rámci přenesené působnosti, především při vydávání souhlasů), a to na základě ustanovení:
- § 43 odst. 12 zákona o odpadech - závazná část POH krajů je závazným podkladem pro rozhodovací a jiné činnosti příslušných správních úřadů, krajů a obcí v oblasti odpadového hospodářství,
- § 78 odst. 1 - kraj může vázat rozhodnutí o udělení souhlasu podle § 78 odst. 2 písm. a), c), j), k) na podmínky

Závazná část POH kraje je tedy závazným podkladem pro stanovení těchto podmínek (ale i podmínek stanovených rozhodnutími obecních úřadů obcí s rozšířenou působností).
 

- Výkon veřejné správy
- Kontrolní činnost
- Sankce
- Kontrolní otázky

Část jedenáctá zákona o odpadech – Výkon veřejné správy (§ 71 až § 81)

Orgány veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství

a) Ministerstvo životního prostředí,
b) Ministerstvo zdravotnictví,
c) Ministerstvo zemědělství,
d) Česká inspekce životního prostředí,
e) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský,
f) celní úřady,
g) Policie České republiky,
h) orgány ochrany veřejného zdraví,
i) krajské úřady,
j) obecní úřady obcí s rozšířenou působností,
k) obecní úřady a újezdní úřady.

Povinnosti a pravomoci všech správních úřadů vykonávajících státní správu v oblasti hospodaření s odpady jsou stanoveny taxativně – úplným výčtem činností v jejich kompetenci v jednotlivých ustanoveních zákona o odpadech.

Od roku 2002, kdy vstoupil zákon o odpadech v účinnost, byl seznam orgánů s působností v odpadovém hospodářství několikrát novelizacemi zákona doplněn – celní orgány, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský a poslední poslaneckou novelou zákona o odpadech Policie České republiky.

Ústředním orgánem státní správy v oblasti odpadového hospodářství je Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“). Ministerstvu jsou také mimo jiné svěřeny základní a klíčové pravomoci ve vztahu k pohybu odpadů přes státní hranice a spolupráce s Evropskou komisí a orgány mezinárodních úmluv a protokolů v oblasti odpadového hospodářství, k nimž Česká republika přistoupila. Ministerstvo dále pověřuje právnické osoby nebo fyzické osoby k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, zařazuje odpad v případech, kdy nelze odpad jednoznačně zařadit podle Katalogu odpadů podle § 5 odst. 2, zpracovává a vede souhrnnou evidenci podle § 39 zákona o odpadech a tuto evidenci zpřístupňuje občanům, zpracovává plán odpadového hospodářství České republiky a jeho změny, rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí inspekce a krajského úřadu, vede Seznam výrobců elektrozařízení podle dílu 8 části čtvrté.

Ministerstvo zdravotnictví vykonává vrchní státní dozor a řídí výkon státní správy v oblasti ochrany veřejného zdraví při nakládání s odpady. Ministerstvo zemědělství koordinuje provádění kontrol dodržování povinností při používání upravených kalů na zemědělské půdě.

Podle nového § 73a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vykonává kontrolu dodržování povinnosti při využívání upravených kalů na zemědělské půdě, vykonává a sankce za porušení těchto povinností ukládá podle zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látek, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), ve znění zákona č. 317/2004 Sb., zatímco ministerstvo zemědělství provádění kontrol dodržování povinností při používání upravených kalů z čistíren odpadních vod pouze koordinuje.

Orgány ochrany veřejného zdraví se mimo jiné vyjadřují k provozním řádům zařízení k nakládání s odpady.

Velké změny po vstupu ČR do EU byly novelami zákona o odpadech (č. 188/2002004 a
č. 7/2005 Sb.) provedeny v působnosti celních orgánů. Po vstupu ČR do EU se kompetence celních orgánů v odpadovém hospodářství rozšiřují na kontrolu veškeré přepravy odpadů, nejen na přeshraniční, jak tomu bylo do dne účinnosti zákona č. 188/2004 Sb. Při kontrole přepravy odpadů mají celní úřady značné kompetence. Zjistí-li celní úřad, že přeshraniční přeprava je nedovolenou přepravou odpadů podle článku 26 nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole nebo že přeshraniční přeprava odpadů je uskutečňována v rozporu s povolením nebo ohrožuje-li tato přeprava bezprostředně životní prostředí, nařídí celní úřad přerušení přepravy a odstavení vozidla na místo k tomu určené a současně dá podnět k zahájení řízení o uložení pokuty inspekci. Celní úřad může použít i technických prostředků k zabránění odjezdu vozidla. Celní úřad jedná s řidičem vozidla do doby než dopravce určí jinou osobu oprávněnou jednat jeho jménem. Pokud bylo celním úřadem zjištěno, že přeprava bezprostředně ohrožuje životní prostředí, stanoví celní úřad opatření a lhůty pro zjednání nápravy rozhodnutím. Není-li v případě zjištěného porušení předpisů podle odstavce 7 bezprostředně ohroženo životní prostředí, může celní úřad rozhodnout o stanovení kauce ve výši od 10 000 Kč do 50 000 Kč. Po zaplacení kauce je celní úřad oprávněn zrušit přerušení přepravy a vydat vozidlo. O zaplacení kauce je celní úřad povinen vydat řidiči potvrzení. Vzor potvrzení o převzetí kauce je novou přílohou č. 4 k vyhlášce č. 503/2004 Sb.

Další rozšíření kompetencí celních orgánů bylo provedeno změnou zákona o odpadech zákonem č. 444/2005 Sb., kterým se s účinností od 1. ledna 2006 mění zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. Celní orgány po této novele přejímají některé povinnosti finančních úřadů
/§ 21 odst. 1 písm. a), § 47 odst. 2, § 68 odst. 1 /.

Poslaneckou novelou zákona o odpadech č. 314/2006 Sb. byla mezi orgány veřejné správy s působností v odpadovém hospodářství doplněna Policie České republiky (dále jen „policie“) a to především z důvodu nárůstu případů nelegální přeshraniční přepravy odpadů do České republiky. Policie bude mít kompetence v rámci pohraničního odbavování a v pásmu do 25 km od státních hranic zaznamenávat a podle možností dokumentovat podezřelé jevy a okolnosti nasvědčující nelegální přeshraniční přepravě odpadů do České republiky, předávat zjištěné podněty orgánům inspekce a celních úřadů k provedení vlastních nápravných opatření, bude spolupracovat a v rámci součinnosti poskytovat odbornou pomoc a přiměřené podmínky orgánům inspekce a celních úřadů.

Hlavní úlohou České inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“), je činnost kontrolní, při které má pravomoc ukládat rozhodnutím pokuty a nápravná opatření. Inspekce dále dává podněty k výkonu veřejné správy krajským úřadům a ministerstvu a spolupracuje s ostatními orgány veřejné správy a poskytuje jim odbornou pomoc.

Kontrolní činnost v odpadovém hospodářství provádějí, kromě inspekce, obecní úřady
a újezdní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností, které jsou rovněž oprávněny v případech stanovených v § 66, 79 a 80 ukládat pokuty a nápravná opatření.
Podle § 80 odst. 1 písm. a) zákona dostala obec důležitou pravomoc kontrolovat, zda právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání využívají systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem pouze na základě písemné smlouvy s obcí a zda fyzická osoba, která není podnikatelem, se zbavuje odpadu pouze v souladu s tímto zákonem a podle písm. b) ukládá právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty za porušení těchto povinností a současně může stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím.

Hlavním úkolem obcí v samostatné působnosti je nakládání s komunálním odpadem, jehož jsou původcem a plánování v oblasti odpadového hospodářství (POH obce).

Obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají kromě kontrolní činnosti ve své náplni hlavně zpracovávání evidence odpadů, zařízení a svých rozhodnutí a zasílání souhrnných hlášení z této evidence krajským úřadům a ministerstvu. V neposlední řadě mají i funkci rozhodovací – vydávají rozhodnutí o souhlasu k nakládání s nebezpečnými odpady a k upuštění od třídění a odděleného shromažďování odpadů původcům s roční produkcí nebezpečných odpadů nižší než 100 tun, rozhodnutí o řešení situace ohrožení nebo poškození životního prostředí, rozhodnutí o zákazu činnosti původce odpadů za podmínek stanovených zákonem.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 písm. f) – mají možnost řešit černé skládky, pokud hrozí poškození lidského zdraví nebo životního prostředí nebo již k němu došlo, a to na náklady odpovědné osoby.

Vedle obecních úřadů obcí s rozšířenou působností mají rozhodovací pravomoce v odpadovém hospodářství především krajské úřady, u kterých je tato činnost zároveň hlavní náplní jejich působnosti. Udělují většinu souhlasů k činnostem v odpadovém hospodářství, dále rozhodují o odvolání proti rozhodnutí obecních úřadů (obou stupňů), rozhodují v pochybnostech, zda věc je odpadem aj. Kontrolní činnost je sice rovněž náplní činnosti krajských úřadů, avšak nemají možnost ukládat pokuty. V případě zjištění nedodržování povinností kontrolovanými subjekty tedy dají podnět k uložení sankce inspekce nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností (dle jejich kompetencí podle § 66 zákona o odpadech).

Kraje v samostatné působnosti mají ve své působnosti především plánování odpadového hospodářství na svém území (POH krajů).

Část desátá – Sankce (§ 66 až 70)

Sankční ustanovení stanoví pokuty za správní delikty fyzických osob při provozování podnikatelské činnosti a právnických osob (společně § 66) a za přestupky fyzických osob nepodnikajících – občanů (§ 69). Zvláštní ustanovení vymezují specifika řízení o uložení pokuty. Správními úřady oprávněnými k ukládání pokut za správní delikty fyzických osob při provozování podnikatelské činnosti a právnických osob jsou Česká inspekce životního prostředí a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. U správního deliktu uvedeného v § 66 odst. 1 zákona o odpadech (využívání systému obce k nakládání s komunálním odpadem původci odpadu podobného komunálnímu odpadu bez smlouvy s obcí) je správním úřadem oprávněným k uložení pokuty orgán obce v přenesené působnosti.

Správním úřadem oprávněným k ukládání pokut za přestupky fyzických osob (nepodnikajících) je:
1. obecní úřad - ukládá pokutu až do výše 20 000 Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že:
a) se zbaví autovraku nebo umístí vozidlo vyřazené z registru vozidel v rozporu s tímto zákonem,
b) odloží elektrozařízení mimo místa k tomu určená nebo mimo místa jejich zpětného odběru.
2. Inspekce uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že:
a) převezme odpad do svého vlastnictví,
b) provádí nedovolenou přepravu odpadů podle čl. 26 nařízení Rady (EHS) č. 259/93, o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole nebo uskuteční přeshraniční přepravu odpadů v rozporu s povolením,
c) soustřeďuje odpad nebo s ním jinak nakládá na místech nebo v objektech, které nejsou podle tohoto zákona zařízeními určenými k nakládání s odpady nebo tato místa či objekty za účelem soustřeďování nebo jiného nakládání s odpady pronajímá jiné osobě.

Pokutu za neplnění obecně závazné vyhlášky obec udělí podle zákona o přestupcích (č. 200/1990 Sb.).

Všechny zjištěné delikty musí být na základě zvolené formulace § 66 obligatorně sankcionovány – viz „pokutu uloží“. Na zvážení správního úřadu je však výše sankce. Při tomto správním uvážení musí správní úřad přihlížet zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození.

Ustanovením § 66 odst. 5 zákona o odpadech byly zavedeny tzv. zbytkové sankce ve výši
do 1 milionu korun, které ukládá ČIŽP nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností za porušení dalších, v této části návrhu zákona nevyjmenovaných povinností nebo rozhodnutí na základě tohoto zákona vydaných. Zařazení tohoto sběrného ustanovení bylo do návrhu zákona o odpadech doporučeno Legislativní radou vlády. Toto ustanovení má zajistit, že porušení každé povinnosti bude možné sankcionovat a na žádnou nebude zapomenuto. Obdobné ustanovení mají i jiné rozsáhlejší zákony – např. zákon o vodách.

Je nutno též zdůraznit, že k výkonu státní správy na úseku přestupků je třeba příslušné odborné způsobilosti dle vyhlášky č.345/2000 Sb., která není od zaměstnanců inspekce požadována.

Poslední novelou zákona o odpadech byla do zákona o odpadech nejen doplněna Policie ČR, jako další orgán veřejné správy s působností v odpadovém hospodářství a rozšířen § 69 o další sankcionovatelné přestupky nepodnikajících fyzických osob, ale byly zvýšeny i horní hranice některých sankcí:
- v § 66 odst. 2 se částka „300 000 Kč“ nahrazuje částkou „1 000 000 Kč“
- v § 66 odst. 3 se částka „1 000 000 Kč“ nahrazuje částkou „10 000 000 Kč“
- v § 66 odst. 4 se částka „10 000 000 Kč“ nahrazuje částkou „50 000 000 Kč“.
Mezi tato zpřísnění, zavedená do zákona o odpadech v důsledku nedovolených přeprav odpadů, je dále nutné zahrnout i ustanovení části druhé této poslanecké novely zákona o odpadech, kterou je provedena změna zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, kterou se v nadpisu a v odst. 2 § 181e zrušuje slovo „nebezpečný“. To znamená, že nadále může být jako trestný čin nejen tímto zákonem stanovené nakládání s nebezpečným odpadem, ale i s odpadem ostatním.

Kontrolní otázky:

1. Který orgán ukládá pokutu za přestupky fyzickým osobám (nepodnikajícím) podle zákona o odpadech a za které?

Odpověď:
1. obecní úřad - ukládá pokutu až do výše 20 000 Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že:
c) se zbaví autovraku nebo umístí vozidlo vyřazené z registru vozidel v rozporu s tímto zákonem,
d) odloží elektrozařízení mimo místa k tomu určená nebo mimo místa jejich zpětného odběru.
2. Inspekce uloží pokutu až do výše 1 000 000 Kč fyzické osobě, která není podnikatelem a dopustí se přestupku tím, že:
d) převezme odpad do svého vlastnictví,
e) provádí nedovolenou přepravu odpadů podle čl. 26 nařízení Rady (EHS) č. 259/93, o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole nebo uskuteční přeshraniční přepravu odpadů v rozporu s povolením,
f) soustřeďuje odpad nebo s ním jinak nakládá na místech nebo v objektech, které nejsou podle tohoto zákona zařízeními určenými k nakládání s odpady nebo tato místa či objekty za účelem soustřeďování nebo jiného nakládání s odpady pronajímá jiné osobě.

2. Otázka: Jak jsou zákonem o odpadech řešeny černé skládky?

Odpověď: V současné době upravuje zákon o odpadech postup při odstraňování „černých skládek“ pouze ustanovením § 79 odst. 1 písm. f). Podle tohoto ustanovení může obecní úřad obce s rozšířenou působností (dále jen „obecní úřad“) odstranit odpad, pokud hrozí poškození lidského zdraví nebo životního prostředí nebo již k němu došlo, a to na náklady odpovědné osoby. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že obecní úřad v těchto případech (ohrožení a poškození životního prostředí) přednostně zajišťuje odstranění odpadu, ať již z důvodu, že původce závadného stavu (odpovědná osoba) není znám, nebo je sice znám, ale je nečinný. V případě, kdy obecní úřad není schopen zjistit původce závadného stavu (tedy osobu, která odpad na nemovitosti protiprávně odložila), nebude možné obecním úřadem vynaložené náklady refundovat u původce a ponese je stát. Současně platný zákon o odpadech tedy v případech černých skládek ohrožujících životní prostředí či zdraví lidí nepočítá s aktivní rolí vlastníka pozemku, na němž se nepovolená skládka vlastníkem nezaložená nachází.

3. Otázka: Který orgán veřejné správy uděluje rozhodnutím souhlas k provozování zařízení k nakládání s odpady a jeho provoznímu řádu?

Odpověď: Krajský úřad místně příslušný zařízení.

- § 4, § 17, § 17a, § 84 zákona o odpadech
- § 2 a příloha č. 1 vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů, ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb.
- § 1 písm. g) a § 10b zákona č.565/1990 S., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů

Komunální odpad: Definice: § 4 písm. b) zákona o odpadech: komunálním odpadem - veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a který je uveden jako komunální odpad v prováděcím právním předpisu11a) s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání

Původce komunálního odpadu: Definice § 4 písm. p) původcem odpadů - právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů,

Odpad podobný komunálnímu odpadu a jeho původce: Definice § 2 odst. 2 vyhlášky č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů, ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb.: (2) Odpadem podobným komunálnímu odpadu se pro účely této vyhlášky rozumí odpad podobného složení jako komunální odpad zařazený do skupiny odpadů 20 v Katalogu odpadů vznikající při nevýrobní činnosti právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání (např. v úřadech, kancelářích).

Podle tohoto a následujících odst. 3 a 4 mají původci odpadu podobného komunálnímu odpadu při nakládání s ním dvě možnosti. Buď se na základě písemné smlouvy s obcí napojí na její systém nakládání s komunálním odpadem a potom jsou povinni třídit a odkládat odpad podle této smlouvy, nebo nakládají s tímto odpadem jako s každým jiným odpadem jako jeho původci – tj. vytřídí z něj využitelné a nebezpečné druhy odpadů a dále nevyužitelnou směs ostatních odpadů zařadí pod katalogové číslo samostatného druhu odpadu 20 03 01 Směsný komunální odpad.

Povinnosti a oprávnění obcí v samostatné působnosti při nakládání s komunálním odpadem
(§ 17, 17a):
A) Povinnosti obce
a) veškeré povinnosti původců odpadů ze zákona o odpadech, pokud zákonem není stanoveno jinak (např. obecně závazná vyhláška)
b) určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat komunální odpad, který produkují,
c) zajistit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky komunálního odpadu (např. zbytky barev a spotřební chemie, zářivky, rozpouštědla). Povinnost zajištění míst k odkládání nebezpečných složek komunálních odpadů obec splní určením místa k soustřeďování nebezpečných složek komunálního odpadu ve stanovených termínech, minimálně však dvakrát ročně, a dále zajištěním odvozu oprávněnou osobou

B) Oprávnění obce

Obec ve své samostatné působnosti může:
a) stanovit obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem
b) systém sběru nebezpečných odpadů od občanů v případě potřeby doplnit pravidelným mobilním svozem oprávněnou osobou
c) vybírat úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy. (Smlouva musí být uzavřena písemně a musí obsahovat výši úhrady. Vybírá-li obec tuto úhradu, nemůže stanovit poplatek za komunální odpad podle § 17a ani místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích)
d) uzavřít písemnou smlouvu, obsahující výši sjednané ceny, s původci odpadu podobného komunálnímu odpadu, pokud tito chtějí využít systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem
e) obecně závaznou vyhláškou stanovit (§ 17 odst. 2) a vybírat poplatek (podle § 17 a) za komunální odpad vznikající na jejím území. (Poplatek nelze stanovit současně s místním poplatkem za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zákona o místních poplatcích)
f) stanovit poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (podle zákona o místních poplatcích (pokud nevybírá úhradu podle § 17 odst. 5, ani poplatek podle § 17a zákona o odpadech)

Povinnosti fyzických osob (nepodnikajících, občanů) při nakládání s komunálním odpadem
(§ 17, 17a):
a) odkládat komunální odpad na místech k tomu určených
b) ode dne, kdy tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a odstraňování podle systému stanoveného obcí, pokud odpad samy nevyužijí v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy
c) platit poplatek, pokud jej obec obecně závaznou vyhláškou na svém území stanoví (buď poplatek podle § 17a, nebo podle zákona o místních poplatcích).

Možnost pro původce odpadu podobného komunálnímu odpadu

Původci, kteří produkují odpad zařazený podle Katalogu odpadů jako odpad podobný komunálnímu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, mohou na základě smlouvy s obcí využít systému zavedeného obcí pro nakládání s komunálním odpadem. Smlouva musí být písemná a musí obsahovat vždy výši sjednané ceny za tuto službu.

Platby za komunální odpad

Ode dne účinnosti zákona č. 275/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, tj. od 1.1.2003, mají obce možnost volit mezi třemi různými způsoby platby za KO, a to:

a) úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů od fyzických osob na základě smlouvy (podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech ve znění zákona č. 275/2002 Sb.)
b) poplatek za komunální odpad (dále jen "poplatek") vznikající na jejím území (podle § 17 a) zákona o odpadech ve znění zákona č. 275/2002 Sb.)
c) poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (stanovený v § 84 zákona o odpadech změnou zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Při stanovování platby za komunální odpad platí, že na území jedné obce nesmějí být způsoby platby za KO vzájemně kombinovány, tj. musí být zvolen pouze jeden z výše uvedených tří způsobů.

ad a)

Úhrada podle § 17 odst. 5 zákona o odpadech: Úhrada podle § 17 odst. 5, podobně jako cena za odpad podobný komunálnímu odpadu podle § 17 odst. 6, není zákonem o odpadech ani odkazem na zvláštní právní předpis nijak vymezena, je tedy smluvní cenou, která musí být dojednána na základě smlouvy a to s každou fyzickou osobou. Další náležitosti této smlouvy stanoveny nejsou. Úprava této smlouvy se tedy bude řídit obecnou právní úpravou, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon stanoví možnost obce vybírat úhradu na základě uzavřených smluv, ale už nestanoví odpovídající povinnost fyzických osob takovou úhradu platit, respektive předmětnou smlouvu s obcí uzavřít a platit v ní stanovenou úhradu. Smlouva tedy může být uzavřena pouze na základě souhlasné svobodné vůle obou stran. Nevýhodou tohoto systému platby je, že pokud občan nebude s uzavřením smlouvy souhlasit, nemůže být smlouva uzavřena, a v tom okamžiku padá celý systém obce hradit náklady za KO podle § 17 odst. 5 a obec musí přejít k některé z dalších dvou možností úhrady. Ve smlouvě musí být stanovena výše úhrady, zákon však neuvádí způsob jejího výpočtu, maximální výši ani odkaz na zákon č. 565/1990 Sb., o cenách. Znamená to, že jde o cenu, která není žádným předpisem regulovaná a stanoví se dohodou mezi fyzickou osobou a obcí (podobně jako cena pro původce odpadů podobných komunálnímu odpadu podle § 17 odst. 6 zákona o odpadech).

ad b)

Poplatek za komunální odpad (dále jen "poplatek"):Podle § 17 a) zákona o odpadech. Poplatek může obec stanovit obecně závaznou vyhláškou. Jeho poplatníkem je každá fyzická osoba produkující na území obce odpad, plátcem je vlastník nemovitosti nebo společenství vlastníků jednotek podle zvláštního zákona. Výhoda oproti úhradě v bodě a): Na rozdíl od úhrady uvedené v bodě a), která je smluvní cenou (soukromoprávní prostředek), která se sjednává dohodou mezi prodávajícím a kupujícím a jejíž výše odpovídá rozsahu poskytnuté služby, daně a poplatky jako veřejnoprávní prostředky jsou platební povinností, které stát stanoví zákonem (nebo o jejichž zavedení si na základě zmocnění v zákoně rozhoduje obec sama v rámci samostatné působnosti) a jejichž účelem je zajištění určitých příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, aniž se přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění. Poplatky musí být stanoveny obecně závaznou vyhláškou. Tu však obec vydat nemusí – v tom případě však nemůže stanovit ani tento poplatek, ani poplatek dále uvedený v bodě c). Poplatník - každá osoba, při jejíž činnosti odpad vzniká (ovšem pouze tehdy, je-li ho možné zjistit). MF upozorňuje, že spolehlivě lze zjistit poplatníka pouze na základě trvalého pobytu z evidence obyvatel a nebo z katastru nemovitostí na základě vlastnictví stavby.

ad c)

Místní poplatek podle § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (stanovený v § 84 zákona o odpadech změnou zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ustanovení § 10b tohoto zákona stanoví nezbytné náležitosti poplatku, konkrétně poplatníky (fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt, nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba), dále pak sazbu poplatku, jež je podle zákona tvořena dvěma složkami.

Sazbu poplatku tvoří částka až 250 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok, a částka stanovená na základě skutečných nákladů obce předchozího roku na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu až 250 Kč za osobu uvedenou v odstavci 1 a kalendářní rok; obec v obecně závazné vyhlášce stanoví rozúčtování nákladů na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu na osobu.

Sazbu poplatku tvoří fixní částka uvedená pod písmenem a), se stanovenou horní hranicí 250 Kč za osobu a rok. Částka uvedená pod písm. a) je poplatek stanovený obcí za provoz celého systému nakládání s komunálním odpadem. Je to část poplatku, kterou povinně platí obci každý občan za nakládání s komunálním odpadem bez ohledu na stupeň jeho třídění. Částka uvedená pod písmenem b) je složka poplatku, kterou může zastupitelstvo stanovit na základě skutečných nákladů obce předchozího roku na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu (tedy nikoliv za provoz systému). Maximální výše je stanovena opět až do 250 Kč za osobu a kalendářní rok, tj. u trvalého pobytu na člena domácnosti, u rekreačního objektu na vlastníka. Obec ale v obecně závazné vyhlášce musí stanovit rozúčtování na sběr a svoz netříděného komunálního odpadu podle skutečných nákladů předchozího roku. Částku b) poplatku stanoví obec každoročně změnou vyhlášky. Výše částky b) poplatku bude tedy záviset na množství netříděného komunálního odpadu a na nákladech obce na jeho sběr a svoz. Přestože bude tato částka stanovena opět paušálně na poplatníka, měla by všechny poplatníky motivovat ke snaze produkovat co nejméně netříděného odpadu. Část b) poplatku je tedy míněna jako motivační složka poplatku, kterou obec stanoví a rozpočítá na jednotlivé poplatníky pokud sami odpad v souladu se systémem stanoveným obcí obecně závaznou vyhláškou netřídí a obci tak vznikají další náklady spojené s dotříděním sebraného a svezeného komunálního odpadu podle skutečných nákladů s tím spojených.

Další možnost motivace občanů ke třídění odpadů dává obcím § 15 zákona o místních poplatcích, podle kterého mohou obce obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky osvobození nebo poskytnutí úlevy při placení poplatků.

Problémy praxe (formou nejčastějších dotazů a odpovědí):

1. Kdo je původcem odpadu vznikajícího při pobytu fyzických osob v domovech nebo penzionech pro důchodce, dětských domovech nebo ústavech sociální péče? Je to právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněné k podnikání, která je provozuje a které tak jako původci vzniká odpad podobný komunálnímu odpadu, nebo je to obec, která se stává původcem odpadu vznikajícího při činnosti fyzických osob pobývajících v těchto zařízeních na území obce?
Odpověď: Protože zákon o odpadech stanoví jako původce odpadů toho, komu při jeho činnosti odpad vzniká, záleží na tom, jak je vymezena zvláštním právním předpisem činnost právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikání, provozující ubytovnu, domov nebo penzion pro důchodce, dětský domov nebo ústav sociální péče. Ve většině uvedených případů je úklid a odstranění odpadů vzniklých v souvislosti s pobytem fyzických osob jednou z činností nezbytně náležící k provozování těchto zařízení a provozovatelé ubytovacích zařízení mají jako původci těchto odpadů (podobných komunálnímu odpadu) povinnost nakládat s nimi podle zákona o odpadech s odpady. Např. z vymezení „základní péče“ v zařízeních sociální péče, tj. i domovů důchodců, podle § 13 vyhlášky
č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že tato činnost zahrnuje i úklid a odvoz popela a smetí. To znamená, že v souladu s výše citovaným ustanovením § 4 písm. p) zákona o odpadech jsou domovy důchodců původci odpadu podobného komunálnímu odpadu. Původcem odpadu vznikajícího při pobytu fyzických osob žijícím v těchto domovech tedy není obec, ale domov důchodců. Výjimkou jsou obytné jednotky v domovech – tzv. penzióny pro důchodce, kterým tyto služby domovem důchodců poskytovány nejsou. Pokud se jedná o tento typ zařízení, potom jeho obyvatelé odkládají odpad na místě k tomu obcí určeném – jedná se o komunální odpad.

2. Kdo je původcem odpadu podobného komunálnímu odpadu v budovách, kde jsou pronajímány jednotlivé prostory různým podnikatelským subjektům?
Odpověď: Podle § 4 písm. p) zákona o odpadech je původcem odpadů právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž činnosti vznikají odpady. Původcem je tedy přednostně nájemce prostor, který v nich svou činnost provozuje.

Z hlediska zákona o odpadech však není důležité, zda původcem odpadu zařazeného podle Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb.) jako odpad podobný komunálnímu odpadu z činnosti právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání, budou jednotliví nájemci provozoven umístěných v prostorách objektu, nebo zda původcem veškerého tohoto odpadu vznikajícího ve všech prostorách bude vlastník objektu (je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání). Důležité je, aby byl v každém okamžiku nakládání s tímto odpadem znám jeho původce, který je povinen plnit veškeré povinnosti původce odpadu podle § 16 zákona a je za odpad zodpovědný až do doby jeho předání oprávněné osobě podle § 12 odst. 3 zákona.

V těchto případech jsou tedy tři možnosti:

1) nájemci prostor jsou původci odpadu a nakládání s odpadem si zajišťují každý zvlášť se všemi povinnostmi původce odpadu až do předání odpadu oprávněné osobě (v tomto případě nejspíš firmě provádějící svoz komunálního odpadu v obci),
2) uzavřou na zajištění nakládání s odpadem podobným komunálnímu odpadu smlouvu s vlastníkem objektu, že bude zajišťovat odvoz tohoto odpadu v rámci ostatních služeb za sjednanou cenu - v tom případě vlastník objektu pouze zajišťuje službu – odvoz odpadu oprávněnou osobou a sám není ani původcem odpadu, ani odpad nepřebírá do svého vlastnictví a tedy nemusí být k tomu oprávněnou osobou a za odpad až do jeho předání oprávněné osobě si zodpovídají jednotliví nájemci (měli by mít také oddělené shromažďovací prostředky), nebo
3) nájemci prostor v objektu se s vlastníkem objektu dohodnou na tom, že původcem veškerého tohoto odpadu vznikajícího v prostorách objektu je vlastník objektu (neboť odpad vzniká při činnostech spojených s pronajímáním prostor, což je činnost vlastníka). V tom případě má všechny povinnosti podle § 16 zákona vlastník objektu, až do předání odpadu, např. svozové firmě.

Pokud má být původcem odpadu podobného komunálnímu pronajímatel, měla by být s ohledem na přehlednost situace pro kontrolní orgány tato skutečnost výslovně upravena v písemných smlouvách mezi nájemci a pronajímatelem. Způsob a výše stanovení platby je plně v dispozici smluvních stran a je pouze na nájemci a pronajímateli, zda smlouvu o zajištění služeb spojených s nakládáním s odpady uzavřou.

Kontrolní otázky:

1. otázka: Které druhy odpadu podle Katalogu odpadů je možné zahrnout pod pojem komunální odpad, jehož původcem je obec?

Odpověď: Obsah pojmu „komunální odpad“, definovaný pod písm. b) § 4 zákona o odpadech, jako veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob, s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání, je zpřesněn a konkretizován Katalogem odpadů, kde je veškerý odpad včetně z něj vytříděných složek považovaný za komunální odpad a jemu podobný odpad ze živností, úřadů a z průmyslu uveden ve skupině 20 00 00.

Za komunální odpad tedy nelze považovat stavební odpad, zařazený podle Katalogu odpadů do skupiny 17 00 00, ani když vzniká při činnosti fyzických osob, přestože ustanovení § 17 odst. 2 zákona o odpadech dává obci možnost stanovit ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem. Nelze pod tento pojem zahrnout ani odpad ze zeleně, vznikající obci při údržbě zeleně na jejím území, který sice je zahrnut ve skupině 20 Katalogu odpadů, ale neodpovídá definici komunálního odpadu (nevzniká při činnosti fyzických osob).

2. otázka: Je povinností obce vydat obecně závaznou vyhlášku, kterou stanoví systém nakládání s odpadem na svém katastrálním území?

Odpověď: Vydání obecně závazné vyhlášky není povinností obce, ale její možností a nástrojem. Obec ji vydat nemusí, ale v tom případě nemůže stanovit ani jeden z poplatků za komunální odpad, neboť jsou oba na vydání obecně závazné vyhlášky vázány. Pokud tedy vyhlášku nevydá, má možnost využít pouze úhrady za KO (§ 17 odst. 5 zákona o odpadech). Stejně tak se nevydáním vyhlášky obec zbavuje dalšího svého nástroje, tj. vyžadovat po fyzických osobách třídění odpadů, jejich oddělené shromažďování a nakládání s odpady podle systému stanoveného obcí, jako plnění jejich povinnosti ze zákona (§17 odst. 4 zákona o odpadech).
 

- Část šestá (§ 39 a § 40), § 66 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. e), odst. 4 písm. f, § 72 odst. 1 písm. i), § 78 odst. 2 písm. f), § 79 odst. 1 písm. d), zákona o odpadech
- vyhláška č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě, ve znění vyhlášky č. 504/2004 Sb.
- § 21 až 25, přílohy č. 20 až 27 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady,
č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění vyhlášky č. 41/2005 Sb., č. 294/2005 Sb. a č. 353/2005 Sb.
- vyhláška č. 384/2001 Sb., o nakládání s PCB
- § 11 a příloha č. 8 vyhlášky č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady)
- vyhláška č. 353/2005 Sb., kterou se mění vyhláška č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění vyhlášky č. 505/2004 Sb., a vyhláška
č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů.

1. Průběžná evidence o odpadech a způsobech nakládání s nimi
- vedou původci odpadů a oprávněné osoby
- bez množstevního omezení
- za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu zvlášť
- provozovatelé zařízení ke sběru a zpracování autovraků jsou povinni vést evidenci a zasílat údaje o počtu a stavu převzatých autovraků a o způsobech jejich zpracování a provozovatelé zařízení
k oddělenému sběru, zpracování, využití a odstraňování elektroodpadu jsou povinni vést evidenci a zasílat údaje o typu, množství a způsobu zpracování, využití nebo odstranění elekroodpadu
v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem každoročně do 15. února následujícího roku obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny (vyhláška č. 352/2005 Sb.)
2. Hlášení o produkci a nakládání s odpady
- původci odpadů a oprávněné osoby
- při překročení limitu 100 kg nebezpečných odpadů nebo 100 tun ostatního odpadu
- místně příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.
3. Ohlašování údajů o zařízení k odstraňování nebo využívání nebo dopravní firmě ohlašují:
- provozovatelé zařízení podle § 14 odst. 1 a odst. 2
- provozovatelé zařízení ke sběru a zpracování autovraků,
- provozovatelé zařízení ke sběru, zpracování, využívání a odstraňování elektroodpadu (§ 37g)
- dopravci odpadů

Komu:
- obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností místně příslušnému provozovně, u mobilních zařízení a dopravců podle sídla nebo bydliště provozovatele
- provozovatelé skládek navíc ohlašují každoročně údaje o stavu vytvořené finanční rezervy k 31. prosinci předchozího roku obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa skládky. Tyto údaje musí být doloženy výpisem z bankovního účtu provozovatele skládky

4. Ohlašování údajů o shromažďovacích místech nebezpečných odpadů a sběrových místech a skladech odpadů:
- zasílají obce a osoby oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů
- obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle shromažďovacího nebo sběrového místa nebo místa skladu odpadů
5. Evidence a ohlašování PCB a zařízení s PCB
- provozovatelé zařízení obsahující PCB a podléhající evidenci podle § 26 písm. c) nebo provozovatelé zařízení, která mohou obsahovat PCB a podléhají evidenci podle § 26 písm. d) nebo vlastníci nebo držitelé PCB definované v § 26 písm. a)
- jednorázově ministerstvu životního prostředí v rozsahu stanoveném vyhláškou č. 384/2001 Sb.

Orgány veřejné správy: Obecní úřady obcí s rozšířenou působností kontrolují úplnost a správnost hlášení obdržených od oprávněných osob, samy pak vedou evidenci vydaných souhlasů a evidenci provozovaných zařízení. Evidenci vydaných souhlasů vedou i krajské úřady. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady zasílají evidenci svých rozhodnutí podle zákona o odpadech ministerstvu. Jednotlivá hlášení se zasílají obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, krajským úřadům případně ministerstvu v následujících termínech:

Termín ohlášení do 15. února následujícího roku:

1) hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zařízení,
2) údaje o stavu vytvořené finanční rezervy k 31. prosinci předchozího roku obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa skládky. Tyto údaje musí být doloženy výpisem z bankovního účtu provozovatele skládky,
3) údaje o počtu a stavu převzatých autovraků a o způsobech jejich zpracování obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny,
4) údaje o typu, množství a způsobu zpracování, využití nebo odstranění elektroodpadu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností.

Termín ohlášení do 2 měsíců od zahájení nebo ukončení provozu nebo do 6 měsíců od nabytí účinnosti zákona (jednorázové hlášení):

1) Provozovatelé zařízení k odstraňování nebo využívání odpadů, provozovatelé zařízení ke sběru a zpracování autovraků, provozovatelé zařízení ke sběru, zpracování, využívání a odstraňování elektroodpadu (§ 37g) a provozovatelé zařízení uvedených v § 14 odst. 2 a dopravci odpadů, kteří nejsou zároveň osobou oprávněnou k převzetí odpadů do svého vlastnictví podle § 12 odst.3, jsou povinni zaslat údaje o tomto zařízení nebo dopravní firmě obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zařízení, u mobilních zařízení a dopravců podle sídla nebo bydliště provozovatele. Způsob ohlašování stanoví prováděcí právní předpis.

2) Obce a osoby oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů jsou povinny zasílat údaje o jimi užívaných shromažďovacích místech nebezpečných odpadů a sběrových místech a skladech odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle shromažďovacího nebo sběrového místa nebo místa skladu odpadů. Rozsah a náležitosti údajů stanoví prováděcí právní předpis.

Termín ohlášení do 30. dubna následujícího roku:

1) Obecní úřad obce s rozšířenou působností zpracovává na základě hlášení podle odstavců 2 až 6 evidenci odpadů a způsobů nakládání s nimi, zařízení k nakládání s odpady, zařízení uvedených v § 14 odst. 2, shromažďovacích míst nebezpečných odpadů, sběrových míst odpadů a skladů odpadů, převzatých autovraků a způsobů jejich zpracování, typu, množství a způsobů zpracování, využití, nebo odstranění elektroodpadu a dopravců odpadů zasílá hlášení v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem ministerstvu a příslušnému krajskému úřadu prostřednictvím zařízení pro přenos dat nebo na technickém nosiči dat.

2) Obecní úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad jsou povinny vést evidenci jimi vydaných souhlasů a dalších rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona. Tuto evidenci obecní úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad zasílají ministerstvu prostřednictvím zařízení pro přenos dat nebo na technickém nosiči dat. Rozsah a způsob ohlašování stanoví prováděcí právní předpis. Obecní úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad zveřejňují na portálu veřejné správy, popřípadě i jiným vhodným způsobem aktuální seznam zařízení provozovaných podle § 14 odst. 1 a podle § 14 odst. 2.

Do 31. prosince 2004

Právnické osoby a fyzické osoby oprávněné k podnikání, které provozují zařízení obsahující PCB a podléhající evidenci podle § 26 písm. c) nebo provozují zařízení, která mohou obsahovat PCB a podléhají evidenci podle § 26 písm. d) nebo vlastní nebo drží PCB definované v § 26 písm. a), jsou povinny vést samostatně evidenci o tomto zařízení a PCB v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem a oznámit tuto skutečnost ministerstvu do 31. prosince 2004, pokud tak dosud neučinily. Změny v evidovaných skutečnostech jsou tyto osoby povinny ohlásit ministerstvu neprodleně poté, co ke změně došlo. Způsob ohlašování změn v evidovaných skutečnostech stanoví prováděcí právní předpis. Tato povinnost se nevztahuje na laboratorní standardy.

EVIDENCE PŘI PŘEPRAVĚ NEBEZPEČNÝCH ODPADŮ

do 10 dnů ode dne zahájení přepravy nebezpečných odpadů v běžném roce:
- odesílatel odpadu zasílá evidenční list obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa zahájení přepravy
- příjemce odpadu zasílá evidenční list odesílateli a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností příslušným podle místa zahájení a ukončení přepravy
do 20 dnů ode dne zahájení přepravy nebezpečných odpadů v běžném roce:
- odesílatel odpadu informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa zahájení přepravy a inspekci, pokud neobdržel od příjemce potvrzený evidenční list.

Povinnost archivovat evidenci je obecně stanovena na nejméně 5 let, není-li stanoveno zákonem nebo prováděcím předpisem jinak. Jinak je stanoveno pro archivaci programu použití kalů na zemědělské půdě – 30 let a pro skládky – po dobu provozu a následné péče o skládku (což je nejméně 30 let).

Problémy, nejasnosti, otázky:

Způsob vyplňování formulářů pro ohlašování evidenčních údajů a potřebné vysvětlivky jsou uvedeny vždy u jednotlivých vzorů v přílohách prováděcích předpisů

Podrobné vysvětlení včetně vzorů vyplněných formulářů je uvedeno v Manuálu pro vedení evidence pro vedení evidencí dle § 39 a 40 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění (prosinec 2002).

Kontrolní otázky:

1.Otázka: Které osoby, kdy a jakým způsobem jsou povinny vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady?

Odpověď: Průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady podle § 39 odst. 1 zákona o odpadech vedou všichni původci odpadů a oprávněné osoby, které s odpady nakládají a to bez omezení v rozsahu a způsobem stanoveným v § 21 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů.

Tato průběžná evidence obsahuje:
a) množství vzniklého odpadu (název, katalogové číslo a kategorie odpadu),
b) způsob naložení s odpadem (využití nebo odstranění vlastními prostředky, předání k využití nebo odstranění jiné oprávněné osobě), přitom lze použít kódy z tabulky č. 1 přílohy č. 20 citované vyhlášky,
c) množství předaného odpadu k dalšímu využití nebo odstranění a identifikační údaje oprávněných osob, kterým byl odpad předán,
d) množství přijatého odpadu (název, katalogové číslo a kategorie odpadu) a identifikační údaje původce nebo oprávněných osob, od nichž byl odpad přijat,
e) e) datum a číslo zápisu, jméno a příjmení osoby odpovědné za vedení evidence.

Průběžná evidence odpadů se vede:

a) bez množstevního omezení
b) za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu vlastního i převzatého zvlášť
c) při každé jednotlivé produkci odpadů. Za jednotlivou produkci se považuje naplnění shromažďovacího nebo sběrového prostředku nebo převzetí odpadu od původce nebo oprávněné osoby nebo předání odpadu jiné oprávněné osobě. V případech, kdy se jedná o nepřetržitý vznik odpadů, vede se průběžná evidence v týdenních intervalech; při periodickém svozu komunálního odpadu v měsíčních intervalech.

Provozovatelé zařízení ke sběru, zpracování, využívání a odstraňování elektroodpadů, kteří vedou průběžnou evidenci odpadů podle zvláštního právního předpisu11a), nevedou průběžnou evidenci odpadů podle této vyhlášky. (novela 353/2005 Sb.)

2. Otázka: Komu a v jakém termínu je povinen příjemce nebezpečného odpadu zaslat vyplněný evidenční list o přepravě nebezpečného odpadu?

Odpověď: Příjemce odpadu zasílá vyplněný evidenční list odesílateli odpadu a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností příslušným podle místa zahájení a ukončení přepravy do 10 dnů od zahájení přepravy.
 

Podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je možné některé činnosti v oblasti nakládání s odpady vykonávat pouze na základě správního rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy. Typy správních rozhodnutí, na základě kterých lze některé činnosti vykonávat jsou:
- pověření (k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů)
- souhlas

Vyjádření
Podle správního řádu není rozhodnutím, ale, jedná-li se o závazné stanovisko, uvádí se ve výroku rozhodnutí. Podle nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) náleží mezi tzv. další úkony správních orgánů, které budou uplatněny při výkonu následující působnosti orgánů veřejné správy podle zákona o odpadech:
Podle § 79 odst. 4: Obecní úřad obce s rozšířenou působností dává vyjádření zejména:
a) ke zřízení zařízení k odstraňování odpadů,
b) v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady,
c) k připravovaným změnám výrobního procesu nebo výroby, které mají vliv na nakládání s odpady,
d) k zavedení nebo rozšíření výroby oxidu titaničitého,
e) ke zřízení malých zařízení pro biologické zpracování využitelných biologicky rozložitelných odpadů.

Podle §75 zákona o odpadech Orgány ochrany veřejného zdraví vyjadřují se k provozním řádům zařízení k využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů. Příslušnými orgány veřejné správy pro udělení povolení jsou ministerstvo životního prostředí, ministerstvo zdravotnictví, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.
Seznam činností vázaných na rozhodnutí o vydání souhlasu příslušného orgánu veřejné správy
- míšení nebezpečných odpadů (§ 12 odst. 5)
- upuštění od třídění nebo odděleného shromažďování odpadů (§ 16 odst. 2, § 18 odst. 2)
- provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování odpadu (§ 14 odst. 1)
- nakládání s nebezpečnými odpady (§ 16 odst. 3)
- přeshraniční přeprava některých odpadů (Nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole, ve znění pozdějších předpisů)
- čerpání z účelově vázaného bankovního účtu k zajištění financování zpětného odběru nového elektrozařízení výrobcem plnícím své povinnosti v individuálním systému (§ 37n odst. 2)
- dispozice s účtem pro účely ukládání finančních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci (§ 50 odst. 2, § 51 odst.1)

Činnost vázaná na rozhodnutí o vydání pověření
- hodnocení nebezpečných vlastností odpadů (§ 7 zákona o odpadech)

Sankce za porušení povinnosti vykonávat činnost pouze na základě povolení správního orgánu:
Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12.1995, čj. 6 a 3/94-30 platí, že jestliže je k nějaké činnosti podle zákona třeba úředního povolení, je bez tohoto povolení činností zakázanou. Osobu, která ji bez dovolení koná, lze za výkon takové nedovolené činnosti postihnout (především za správní delikt nebo trestní čin).Podle zákona o odpadech jsou stanoveny za porušení těchto povinností sankce v § 66 zákona v odst. 2, 3 a 4, za porušení povinností jmenovitě v § 66 neuvedených sankce
§ 66 odst. 5 (zbytková sankce).

K jednotlivým rozhodnutím:

1) Pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů
Relevantní ustanovení právní úpravy: § 6 odst. 1 písm. b) a c), § 7 a § 8 zákona o odpadech, vyhláška č. 376/2001 Sb.
Účel: Podle § 7 odst. 1 zákona o odpadech může původce nebo oprávněná osoba, která se domnívá, že odpad, se kterým nakládá a který splňuje podmínky uvedené v § 6 odst. 1 písm. b) nebo c), nemá žádnou z nebezpečných vlastností, požádat o hodnocení nebezpečných vlastností tohoto odpadu.
Příslušný orgán veřejné správy: Podle § 7 odst. 2 nebezpečné vlastnosti odpadů uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu pod označením kódem H1, H2, H3-A, H3-B, H12, H13 a H14 hodnotí právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená (dále jen „pověřená osoba") Ministerstvem životního prostředí (dále jen „MŽP“), ostatní nebezpečné vlastnosti uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu (H 4 až H 11) hodnotí právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená Ministerstvem zdravotnictví (dále jen „MZ“)

Podmínky pověření:

- Pověřena může být fyzická osoba, která splňuje požadavky na odbornou způsobilost, nebo právnická osoba, která má ustanoveného odborného zástupce, který tyto požadavky splňuje
- Požadavky na odbornou způsobilost odborného zástupce jsou stanoveny v § 7 odst. 6 pro MŽP a v odst. 7 pro Ministerstvo zdravotnictví. Společné požadavky ministerstev jsou VŠ vzdělání stanoveného směru, 10 let praxe v oboru, absolvování povinného školení s náplní schválenou ministerstvy nejpozději 6 měsíců před podáním žádosti o pověření nebo návrhu na prodloužení pověření. Obsah školení je stanoven vyhláškou o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů.
- Pověření se uděluje na dobu určitou - maximálně na 5 let
- Prodloužení pověření k hodnocení nebezpečných vlastností provádějí ministerstva za stejných podmínek a na žádost stejného obsahu jako udělení pověření, rovněž na dobu maximálně 5 let (školení je tedy nutné absolvovat každých 5 let).

Odejmutí a zánik pověření: Podle § 8 odst. 1 Ministerstvo životního prostředí nebo Ministerstvo zdravotnictví v rámci své působnosti rozhodnutím odejme pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů pověřené osobě, pokud neplní postupy stanovené pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů nebo nesplňuje podmínky, za kterých bylo pověření uděleno, nebo vystaví osvědčení na odpad, který má některou z nebezpečných vlastností. Platnost rozhodnutí o pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů zaniká za podmínek stanovených v § 8 odst. 2.

Sankce za neplnění povinností pověřenou osobou:
- pokutu do 1 000 000 Kč uloží Česká inspekce životního prostředí pověřené osobě – podnikateli, pokud hodnotí vlastní odpad nebo vlastnosti, k jejichž hodnocení nebyla pověřena (§ 66 odst. 2 písm. a)
- pokutu do 1 000 000 Kč uloží obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo Česká inspekce životního prostředí za porušení ostatních povinností (tzv. zbytková pokuta - § 66 odst. 5) – např. nedodržuje postupy stanovené prováděcím právním předpisem, vydá osvědčení na odpad, který některou z nebezpečných vlastností odpadů má, apod.

2) Souhlas k míšení nebezpečných odpadů

Relevantní ustanovení: § 12 odst. 5, § 78 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech

Účel: Podle § 12 odst. 5 zákona o odpadech je ředění nebo míšení odpadů za účelem splnění kritérií pro jejich přijetí na skládku a míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady zakázáno. Ve výjimečných případech je míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady přípustné pouze se souhlasem krajského úřadu příslušného podle místa nakládání s odpady. Krajský úřad tento souhlas udělí pouze tehdy, pokud míšením nebezpečných odpadů nedojde k ohrožení zdraví lidí nebo životního prostředí a je-li účelem míšení nebezpečných odpadů splnění požadavků technologie využití nebo odstranění odpadů a zvýšení bezpečnosti při nakládání s nimi.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Provozovatelé zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů. Souhlas k míšení nebezpečných odpadů bude udělován v rámci nebo spolu se souhlasem k provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů.

Příslušný orgán veřejné správy: Krajský úřad místně příslušný provozování zařízení, ve kterém bude k míšení nebezpečných odpadů na základě souhlasu docházet.

Zrušení nebo změna rozhodnutí o vydání souhlasu: Obecné ustanovení § 78 odst. 4 a 5 zákona o odpadech.

Sankce za míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady bez souhlasu příslušného správního úřadu je stanovena v § 66 odst. 4 písm.c) (pokutu do výše 50 000 000 Kč ukládá Česká inspekce životního prostředí).

3) Souhlas k upuštění od třídění nebo odděleného shromažďování odpadů

Relevantní ustanovení: § 16 odst. 2, § 18 odst. 2, § 78 odst. 2 písm. j), 79 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech.

Účel: Vyplývá ze znění ustanovení § 16 odst. 2 a § 18 odst. 2 zákona o odpadech, pokud vzhledem k následnému způsobu využití nebo odstranění odpadů není třídění nebo oddělené shromažďování nutné, může od něj původce a provozovatel zařízení ke sběru a výkupu odpadů upustit se souhlasem příslušného orgánu státní správy.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný:
a) Původci odpadů
b) osoby oprávněné ke sběru a výkupu odpadů.

Příslušný orgán veřejné správy: Pro původce odpadů: Podle § 78 odst. 2 písm. j) uděluje místně příslušný krajský úřad souhlas k upuštění od třídění a odděleného shromažďování odpadů podle § 16 odst. 2 původci, který nakládá s odpady v množství větším než 100 tun nebezpečného odpadu za rok a podle § 79 odst. 1 písm. c) uděluje tento souhlas příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností původci, který nakládá s odpady v množství menším než 100 tun nebezpečného odpadu za rok.

Sankce za porušení této povinnosti je pokuta do výše 1 000 000 Kč, kterou uloží příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo Česká inspekce životního prostředí podle § 66 odst. 5 (tzv. zbytková sankce).

4) Souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 16 odst. 3, § 78 odst. 2 písm. i), § 79 odst. 1 písm. b).

Účel: § 16 odst. 3 ve znění po novelizaci zákonem č. 320/2002 Sb. a zákonem č. 188 /2004 Sb.:
(3) S nebezpečnými odpady může původce nakládat pouze na základě souhlasu věcně a místně příslušného orgánu státní správy, s navazujícími změnami v kompetencích, pokud na tuto činnost již nemá souhlas k provozování zařízení podle § 14. Přeprava nebezpečných odpadů nepodléhá souhlasu.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Původci odpadů, pokud jim tento nebezpečný odpad nevzniká při provozu zařízení, k němuž již souhlas příslušného krajského úřadu mají.
Příslušný orgán veřejné správy:
Souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem uděluje:
a) původci s produkcí nebezpečných odpadů vyšší než 100 tun nebezpečného odpadu za rok - místně příslušný krajský úřad
b) původci s produkcí nebezpečných odpadů nižší než 100 tun nebezpečného odpadu za rok - místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností.

Sankce za nakládání s nebezpečnými odpady bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním:
Pokuta do výše 50 000 000 Kč, uložená Českou inspekcí životního prostředí podle § 66 odst. 4 písm. d).

5) Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 14 odst. 1, § 78 odst. 2 písm. a)

Účel: Podle § 14 odst. 1 lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen "souhlas k provozování zařízení"). V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí krajský úřad posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí. Souhlas k provozování skládek nebezpečných odpadů se uděluje na dobu určitou, nejvýše na 4 roky. Dobu platnosti souhlasu krajský úřad prodlouží na základě žádosti provozovatele skládky nebezpečných odpadů vždy nejvýše na další 4 roky, pokud jsou splněny podmínky a plněny povinnosti při provozování skládky stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Provozovatelé zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování odpadů.

Podmínky udělení souhlasu k provozování zařízení:
a) obecné:

- Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů je udělován na základě žádosti, jejíž náležitosti jsou stanoveny v § 1 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, jejíž přílohou musí být návrh provozního řádu s náležitostmi podle přílohy č. 1 k citované vyhlášce.
- Při posuzování žádostí o udělení souhlasů hodnotí krajský úřad zejména jejich soulad s povinnostmi vyplývajícími z tohoto zákona a prováděcích právních předpisů a soulad se závaznými částmi řešení plánu odpadového hospodářství kraje a plánu odpadového hospodářství České republiky (§ 78 odst.3 zákona o odpadech).
- Podle § 78 odst. 2 písm. a) může krajský úřad udělení souhlasu k provozování zařízení vázat na podmínky – to znamená, že specifické podmínky může krajský úřad stanovit podle konkrétního zařízení a situace.
- Nahrazení souhlasu podle zákona o odpadech integrovaným povolením je stanoveno v § 82 odst. 2 zákona o odpadech, ve znění zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), který s účinností od 1.ledna 2003 stanoví, že souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1, § 16 odst. 3 a vyjádření podle § 79 odst. 5 písm. b) až e) se nevydají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci). Ostatní ustanovení tohoto zákona tím nejsou dotčena.
- Podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci se udělování integrovaného povolení vztahuje na následující zařízení k nakládání s odpady:

5.1. Zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně.
5.2. Zařízení na spalování komunálního odpadu o kapacitě větší než 3 t za hodinu.
5.3. Zařízení na zneškodňování odpadu neklasifikovaného jako nebezpečný odpad o kapacitě větší než 50 t denně.
5.4. Skládky, které přijímají více než 10 t denně nebo mají celkovou kapacitu větší než 25 000 t, s výjimkou skládek inertního odpadu.).

b) speciální:
- Souhlas k provozování skládek nebezpečného odpadu se v souladu se směrnicí ES ke skládkám odpadů (novelizace zákonem č. 188/2004 Sb.) uděluje pouze na dobu určitou – maximálně 4 roky. Po této době může být platnost souhlasu prodloužena na základě žádosti provozovatele opět maximálně o 4 roky, jsou-li při jejím provozování plněny podmínky stanovené tímto zákonem a prováděcími předpisy.
- Pro všechny skládky platí s účinností zákona č. 188/2004 Sb. (od 1.5.2004) i přechodné ustanovení čl. II odst. 3 této novely zákona o odpadech, které stanoví, že skládky provozované ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, které nesplňují podmínky provozování skládek stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, lze do 16. července 2009 provozovat na základě plánu úprav skládky, schváleného místně příslušným krajským úřadem po projednání s dotčenými orgány veřejné správy. Provozovatel skládky předloží návrh plánu úprav skládky příslušnému krajskému úřadu ke schválení do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Obsah plánu úprav skládky stanoví MŽP na základě zmocnění § 14 odst. 5 nového písm. d) zákona o odpadech vyhláškou.

Výjimka stanovená v § 14 odst. 2 zákona o odpadech: V zařízeních, která nejsou podle tohoto zákona určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1. Zařízení podle § 14 odst. 2 jsou, jak z dikce ustanovení vyplývá, většinou výrobní zařízení, které využívá některé odpady jako náhradu běžně v zařízení užívaných surovin. To lze samozřejmě jen v tom případě, že odpady mají požadované složení a kvalitu – stejnou jako vstupní surovina.

6) Souhlas k dispozici s účtem pro účely ukládání peněžních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 49 až 52, § 78 odst. 2 písm. l).

Účel: Provozovatel skládky je povinen zřídit zvláštní vázaný účet pro účely ukládání peněžních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci. Na tento účet se ukládá částka stanovená zákonem při ukládání odpadů, určená pouze pro účely provádění nutných činností po ukončení provozu skládky. Proto čerpání prostředků z tohoto účtu je možné pouze se souhlasem krajského úřadu a pouze na činnosti související s rekultivací, zajištěním péče o skládku po ukončení jejího provozu a asanací.
Osoby, které souhlas potřebují: Provozovatel skládky nebo osoba zajišťující následnou péči, rekultivaci nebo asanaci skládky, zanikne-li provozovatel skládky před ukončením péče o skládku a jeho právní nástupce není znám.

Podmínky udělení souhlasu: Podle § 51 odst. 1 smí být čerpání z prostředků finanční rezervy být prováděno pouze na práce související s rekultivací, zajištěním péče o skládku po skončení jejího provozu a asanací. Souhlas krajský úřad uděluje na základě rozhodnutí o zahájení rekultivačních prací vydaného podle zvláštních právních předpisů ( např. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů).
Způsob vytváření finanční rezervy stanoví § 10 a způsob čerpání finančních prostředků z tohoto vázaného účtu dále stanoví § 11 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, který stanoví, že žádost provozovatele skládky o souhlas příslušného krajského úřadu s čerpáním z prostředků finanční rezervy podle § 51 odst. 1 zákona musí obsahovat:
a) stavební povolení ke stavebním pracím pro účely rekultivace skládky,
b) projektovou dokumentaci rekultivačních prací, rozpočtové náklady a časový harmonogram rekultivačních prací,
c) výpis stavu finančních prostředků uložených na vázaném bankovním účtu ne starší než 3 měsíce.

 § 11 odst. 2 citované vyhlášky dále stanoví, že prostředky finanční rezervy se postupně čerpají v souladu s projektovou dokumentací skládky až do výše 90 % rozpočtových prostředků na uzavření a provedení rekultivačních prací, nejvýše však do výše 90 % finanční rezervy vytvořené ke dni podání žádosti o uvolnění prostředků z ní, a zbývajících 10 % bude uvolněno až po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí10) o řádném provedení stavby a stavebních prací potřebných k rekultivaci a asanaci skládky. Odst. 3 dále stanoví, že ustanovení odstavce 2 se vztahuje obdobně i na čerpání prostředků finanční rezervy na postupné uzavírání jednotlivých částí skládky za podmínek stanovených v odstavci 1.

(Pozn. Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zajištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů)

 § 11 odst. 4: Čerpání finančních prostředků se provádí a kontroluje v termínech stanovených krajským úřadem v rozhodnutí o souhlasu k čerpání z prostředků finanční rezervy podle § 51 odst. 1 zákona.
Sankce: Za případné nedodržení povinnosti provozovatele skládky lze čerpat z prostředků finanční rezervy pouze na základě souhlasu krajského úřadu by Česká inspekce životního prostředí nebo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností teoreticky mohly uložit pokutu podle § 66 odst. 5 do výše 1 000 000 Kč. Vzhledem k tomu, že již ve smlouvě s bankou musí být ustanovení o tom, že se jedná o zvláštní vázaný účet, z něhož je možné čerpat jen na základě souhlasu krajského úřadu, nepředpokládá se nutnost sankcionování v tomto případě.

7) Souhlas k přeshraničnímu pohybu odpadů
Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 53 až 60, která jsou však pouze ustanoveními nezbytnými k provedení nařízení ES
Zákonem č. 188/2004 Sb., byla s účinností od 1. května 2004 nahrazena celá část devátá zákona o odpadech, která upravovala podmínky přeshraničního pohybu odpadů. Nová právní úprava je adaptací na nařízení (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a na předpisy s ním související (adaptaci jako takovou vyžaduje pouze citované nařízení, předpisy s ním související budou přímo aplikovatelné a bezprostředně účinné bez nutnosti legislativních opatření českého zákonodárce). To znamená, že v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie upravují přeshraniční přepravu odpadů do České republiky, z České republiky a přes Českou republiku (dále jen „přeshraniční přeprava odpadů“) přímo právní předpisy Evropských společenství upravující dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a jejich kontrolu viz. 39). Tento zákon obsahuje ustanovení nezbytná k jejich provedení. Příslušným správním úřadem pro přeshraniční přepravu odpadů a kontaktním subjektem za Českou republiku je Ministerstvo životního prostředí.
---------------------------------------------------
39) Nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole, ve znění nařízení Rady (ES) č. 120/97, kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 259/93, ve znění rozhodnutí Komise 1999/816/ES, kterým se přizpůsobují, v souladu s čl. 16 odst. 1 a čl. 42 odst. 3, přílohy II, III, IV a V nařízení Rady (EHS) č. 259/93, a ve znění nařízení Komise (ES) č. 2557/2001 kterým se mění příloha V nařízení Rady (EHS) č. 259/93

Osoby, které souhlas potřebují: Oznamovatel přeshraniční přepravy nebo vývozu odpadů (oznamovatel je podle definice čl. 2 nařízení Rady (EHS) č. 259/93 fyzická nebo právnická osoba, která navrhne přepravovat odpady nebo přepravu provedla a je původcem odpadu, nebo oprávněnou osobou ke sběru odpadu, nebo obchodník nebo zprostředkovatel, který zařizuje odstraňování nebo využívání odpadu nebo nejsou-li jmenované osoby známy, nebo nemají oprávnění držitel odpadu.)
Souhlas orgánu přijímacího státu je kromě odpadů na zeleném seznamu nutný vždy pro přepravu odpadů určených k odstranění mezi členskými státy EU, pro odpady určené k využití a uvedené na žlutém seznamu (příloha č. III nařízení mezi členskými státy EU postačí tichý souhlas (není-li přeprava ve stanoveném termínu zamítnuta), pro odpady na červeném seznamu (příloha č.IV nařízení) nebo neuvedených na žádném seznamu nutný souhlas. Jiné jsou podmínky pro dovozy a vývozy odpadů z a nebo do států, které nejsou členskými státy EU (k odstranění jsou až na výjimky zakázány). Postup oznamování přeprav a udělování souhlasu je nutné pro každý konkrétní případ vyhledat přímo v nařízení, neboť nařízení stanovuje ve všech případech řadu výjimek a shrnout požadavky obecně prakticky nelze.

Podmínky udělení souhlasu: Liší se podle zařazení odpadu na seznamy uvedené v přílohách II, III a IV citovaného nařízení, podle účelu, k němuž jsou přepravovány, země do nebo z které jsou přepravovány. Zároveň jsou stanoveny pro každý případ výjimky. Obecné podmínky udělování souhlasu jsou shrnuty výše. Souhlas je uděloiván na základě oznámení, které podává oznamovatel orgánu příslušnému v zemi příjmu odpadu. Oznámení se podává na formuláři nákladního listu, vydaném Rozhodnutím Komise 94/774/ES o standardním průvodním listu ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad zásilkami odpadu v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole.

Příslušný správní úřad: Pro přeshraniční přepravu odpadů a kontaktním subjektem za Českou republiku je ministerstvo životního prostředí.

Sankce: Podle § 66 odst. 4 písm. g) uloží Česká inspekce životního prostředí pokutu do výše
50 000 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která poruší povinnosti stanovené právními předpisy Evropských společenství upravujícími dozor nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a jejich kontrolu39) a tímto zákonem pro přeshraniční přepravu odpadu, neplní podmínky stanovené ministerstvem v rozhodnutí ve věci přeshraniční přepravy odpadů nebo nesplní povinnost uloženou rozhodnutím podle § 58 (v případě, že nastane povinnost vrácení odpadu podle čl. 25 a 26 nařízení Rady (EHS) č. 259/93, ministerstvo stanoví rozhodnutím podle § 58 zákona o odpadech lhůtu a místo, kam má být odpad vrácen).

8) Souhlas k čerpání z účelově vázaného bankovního účtu k zajištění financování zpětného odběru nového elektrozařízení výrobcem plnícím své povinnosti v individuálním systému (§ 37n odst. 2)

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 37n odst. 2:

Účel: § 37n zákona o odpadech stanoví způsob a podmínky financování nakládání s elektrozařízením pocházejícím z domácností. Pokud výrobce elektrozařízení plní své povinnosti sám (individuální systém podle § 2 písm. d) vyhlášky č. 352/2005 Sb.) musí před uvedením elektrozařízení na trh poskytnout záruku prokazující, že nakládání s veškerým elektroodpadem bude finančně zajištěno. Záruka může mít formu účelově vázaného bankovního účtu nebo pojištění za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem, kterým je vyhláška č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (vyhláška o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady). Tato vyhláška v § 5 odst. 4 stanoví, že výrobci, kteří plní v rámci individuálního systému povinnosti nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností, uvedenými na trh po dni 13. srpna 2005, přikládají k návrhu na zápis do Seznamu výrobců podle § 37i zákona o odpadech také plán zajištění vkladů peněžních prostředků na již založený účelově vázaný bankovní účet nebo kopii uzavřené platné pojistné smlouvy. Vzor žádosti o souhlas ministerstva s použitím peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu je uveden v příloze č. 9 citované vyhlášky.

Osoby, které souhlas potřebují: Výrobce, definovaný v § 37g písm. e) zákona o odpadech, který uvádí na trh elektrozařízení po datu 15. srpna 2005 a zajišťuje plnění povinností výrobce elektrozařízení podle dílu osmého části čtvrté zákona o odpadech individuálně.

Podmínky udělení souhlasu: Souhlas uděluje MŽP pouze pro účely zajištění financování zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení pocházejícího z domácností na základě žádosti o souhlas ministerstva s použitím peněžních prostředků z účelově vázaného bankovního účtu je uveden v příloze č. 9 vyhlášky č 352/2005 Sb.

Příslušnost orgánu veřejné správy: MŽP

Sankce: Podle § 66 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech pokutu do výše 50 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která neplní povinnosti stanovené tímto zákonem při nakládání s vybranými výrobky nebo odpady nebo zařízeními podle části čtvrté.

Vztah zákona o odpadech a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád

Vztah obou předpisů je vymezen a vychází ze společného ustanovení § 82 odst. 1 zákona o odpadech:

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, vztahuje se na řízení podle tohoto zákona správní řád.13)

Rozhodnutí ministra ŽP ze dne 25. dubna 2005, č.j. M/100488/05, SRK/264/P-1710/05: Podle uvedených rozhodnutí je správní řád dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o odpadech ve vztahu k zákonu o odpadech zákonem subsidiárním. Zákon o odpadech je tedy vůči správnímu řádu zákonem speciálním, tj. uplatňuje se přednostně, jen to, co neupravuje se řídí přímo správním řádem, resp. pokud zákon o odpadech stanoví jinak než správní řád, platí to, co stanoví zákon o odpadech.

Obecná ustanovení zákona o odpadech, kterými se upravuje aplikace správního řádu na činnosti správních úřadů stanovené zákonem o odpadech:

1) Místní příslušnost správních úřadů:
§ 78 odst. 6
(6) Pokud tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem není stanoveno jinak, je k rozhodování podle odstavce 2 místně příslušný krajský úřad, v jehož obvodu je provozováno zařízení nebo činnost, nebo se nachází věc, které se rozhodnutí týká.
a § 79 odst.3:
(3) Pokud tímto zákonem nebo zvláštním právním předpisem není stanoveno jinak, je k rozhodování podle odstavce 1 místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož obvodu je provozována činnost nebo se nachází věc, které se rozhodnutí týká.

2) Další obecná ustanovení zvláštního právního předpisu, kterým zákon o odpadech je vůči správnímu řádu:

§ 78 odst. 4: Krajský úřad zruší nebo změní rozhodnutí o udělení souhlasu, který spadá do jeho kompetence podle tohoto zákona, v případě, že:

a) dojde ke změně podmínek rozhodných pro vydání rozhodnutí o udělení souhlasu,
b) provozovatel zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů není schopen zajistit podmínky ochrany životního prostředí stanovené v právních předpisech nebo provozovatel skládky nemá vytvořenou finanční rezervu podle § 49 až 51 a v určené lhůtě nedojde ke zjednání nápravy, nebo
c) právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, které byl udělen souhlas, opakovaně porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo opakovaně neplní podmínky, na které je souhlas vázán.

§ 78 odst. 5: Krajský úřad může zrušit rozhodnutí o udělení souhlasu, který spadá do jeho kompetence podle tohoto zákona, nebude-li nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení činnosti odpadového hospodáře ustanoven nový odpadový hospodář a jeho ustanovení oznámeno krajskému úřadu nebo nebude-li ustanovený odpadový hospodář splňovat podmínky odborné způsobilosti.

§ 78 odst. 7: Činnosti uvedené v odstavcích 2 až 5 mohou zaměstnanci příslušného krajského úřadu vykonávat po prokázání zvláštní odborné způsobilosti.

§ 79 odst. 2: Obecní úřad obce s rozšířenou působností zruší rozhodnutí o udělení souhlasu, který spadá do jeho kompetence podle odstavce 1 písm. b), v případě, že osoba, které byl souhlas udělen, opakovaně porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem nebo opakovaně neplní podmínky, na které je souhlas vázán.

§ 79 odst. 6: Vyjádření podle odstavce 4 písm. b) až e) vydává obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu se nachází zařízení určené k nakládání s odpady.

§ 79 odst. 7: Činnosti uvedené v odstavcích 1 až 4 mohou zaměstnanci obecního úřadu obce s rozšířenou působností vykonávat po prokázání zvláštní odborné způsobilosti.

Kontrolní otázky:

1. Otázka: Jaká povolení podle zákona o odpadech potřebuje ke své činnosti původce odpadů?

Odpověď: Podle zákona o odpadech potřebuje původce nebezpečných odpadů souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady . Dále pak původce, který nepovažuje z hlediska zamýšleného způsobu využití nebo odstranění svých odpadů za nezbytné je třídit a odděleně shromažďovat, musí mít souhlas k upuštění od jejich třídění a odděleného shromažďování. Oba souhlasy uděluje původci s roční produkcí nebezpečného odpadu nad 100 tun místně příslušný krajský úřad, pod 100 tun obecní úřad obce s rozšířenou působností.

2. Otázka: Musí mít každý provozovatel zařízení, ve kterém je nakládáno s odpady, souhlas k jeho provozu a provoznímu řádu podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech?

Odpověď: Všechna zařízení určená k nakládání s odpady musejí mít souhlas krajského úřadu k jejich provozu a provoznímu řádu. Je však možné využívat odpady s vlastnostmi vstupní suroviny běžně užívané v zařízení, které nebylo k nakládání s odpady podle zákona o odpadech určeno a tedy bez souhlasu krajského úřadu, pokud využíváním odpadů v nich nejsou porušeny zvláštní právní předpisy pro provoz zařízení a pro ochranu životního prostředí a zdraví lidí.

 

-         Vyjádření

-         Souhlasy, pověření

-         Vztah k novému správnímu řádu

-         Kontrolní otázky

Podle zákona  č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je možné některé činnosti v oblasti nakládání s odpady  vykonávat pouze na základě správního rozhodnutí  příslušného orgánu veřejné správy. Typy správních rozhodnutí, na základě kterých lze některé činnosti vykonávat jsou:

-         pověření (k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů)

-         souhlas

Vyjádření

Podle správního řádu není rozhodnutím, ale, jedná-li se o závazné stanovisko, uvádí se ve výroku rozhodnutí. Podle nového správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) náleží mezi tzv. další úkony správních orgánů, které budou uplatněny při výkonu následující působnosti orgánů veřejné správy podle zákona o odpadech:

Podle § 79 odst. 4: Obecní úřad obce s rozšířenou působností dává vyjádření zejména:

a)      ke zřízení zařízení k odstraňování odpadů,

b)      v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady,

c)      k připravovaným změnám výrobního procesu nebo výroby, které mají vliv na nakládání s odpady,

d)      k zavedení nebo rozšíření výroby oxidu titaničitého,

e)      ke zřízení malých zařízení pro biologické zpracování využitelných biologicky rozložitelných odpadů.

Podle §75 zákona o odpadech Orgány ochrany veřejného zdraví vyjadřují   se  k   provozním  řádům   zařízení  k   využívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů. Příslušnými orgány veřejné správy pro udělení povolení  jsou ministerstvo životního prostředí, ministerstvo zdravotnictví, krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

Seznam činností vázaných na rozhodnutí o vydání souhlasu příslušného orgánu veřejné správy

-         míšení  nebezpečných odpadů (§ 12 odst. 5)

-         upuštění od třídění nebo  odděleného shromažďování odpadů (§ 16 odst. 2, § 18 odst. 2)

-         provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování odpadu (§ 14 odst. 1)

-         nakládání s nebezpečnými odpady (§ 16 odst. 3)

-         přeshraniční přeprava některých odpadů (Nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o jejich kontrole, ve znění pozdějších předpisů)

-         čerpání z účelově vázaného bankovního účtu k zajištění financování zpětného odběru nového elektrozařízení výrobcem plnícím své povinnosti v individuálním systému (§ 37n odst. 2)

-         dispozice s účtem pro účely ukládání finančních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci (§ 50 odst. 2, § 51 odst.1)

Činnost vázaná na rozhodnutí o vydání pověření

-         hodnocení nebezpečných vlastností odpadů (§ 7 zákona o odpadech)

Sankce za porušení povinnosti vykonávat činnost pouze na základě povolení správního orgánu:

Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.12.1995, čj. 6 a 3/94-30 platí, že jestliže je k nějaké činnosti podle zákona třeba úředního povolení, je bez tohoto povolení činností zakázanou.  Osobu, která ji bez dovolení koná, lze za výkon takové nedovolené činnosti postihnout (především za správní delikt nebo trestní čin).Podle zákona o odpadech jsou stanoveny za porušení těchto povinností sankce v § 66 zákona  v odst. 2, 3 a 4, za porušení povinností jmenovitě v § 66 neuvedených sankce
§ 66 odst. 5 (zbytková sankce).

K jednotlivým rozhodnutím:

1)      Pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů

Relevantní ustanovení právní úpravy: § 6 odst. 1 písm. b) a c), § 7 a § 8 zákona o odpadech,  vyhláška č. 376/2001 Sb.

Účel: Podle § 7 odst. 1 zákona o odpadech  může původce nebo oprávněná osoba, která  se domnívá, že odpad, se kterým nakládá a který  splňuje podmínky uvedené v  § 6 odst. 1 písm. b) nebo c), nemá žádnou z nebezpečných vlastností, požádat o hodnocení nebezpečných vlastností tohoto odpadu.

Příslušný orgán veřejné správy: Podle § 7 odst. 2 nebezpečné vlastnosti odpadů uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu pod označením kódem H1, H2, H3-A, H3-B, H12, H13 a H14 hodnotí právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená (dále jen „pověřená osoba") Ministerstvem životního prostředí (dále jen „MŽP“), ostatní nebezpečné vlastnosti uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu (H 4 až H 11) hodnotí právnická osoba nebo fyzická osoba pověřená Ministerstvem zdravotnictví (dále jen „MZ“)

Podmínky pověření:

-         Pověřena může být fyzická osoba, která splňuje požadavky na odbornou způsobilost, nebo právnická osoba, která má ustanoveného odborného zástupce, který tyto požadavky splňuje

-         Požadavky na odbornou způsobilost odborného zástupce jsou stanoveny v § 7 odst. 6 pro MŽP a v odst. 7 pro Ministerstvo zdravotnictví. Společné požadavky ministerstev jsou VŠ vzdělání stanoveného směru, 10 let praxe v oboru, absolvování povinného školení s náplní schválenou ministerstvy nejpozději 6 měsíců před podáním žádosti o pověření nebo návrhu na prodloužení pověření. Obsah školení je stanoven vyhláškou o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů.

-         Pověření se uděluje na dobu určitou - maximálně na 5 let

-         Prodloužení pověření k hodnocení nebezpečných vlastností provádějí ministerstva za stejných podmínek a na žádost stejného obsahu jako udělení pověření, rovněž na dobu maximálně 5 let (školení je tedy nutné absolvovat každých 5 let).

Odejmutí a zánik pověření: Podle § 8 odst. 1 Ministerstvo životního prostředí nebo Ministerstvo zdravotnictví v rámci své působnosti rozhodnutím odejme pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů pověřené osobě, pokud neplní postupy stanovené pro hodnocení nebezpečných vlastností odpadů nebo nesplňuje podmínky, za kterých bylo pověření uděleno, nebo vystaví osvědčení na odpad, který má některou z nebezpečných vlastností. Platnost rozhodnutí o pověření k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů zaniká za podmínek stanovených v  § 8 odst. 2.

Sankce za neplnění povinností pověřenou osobou:

-         pokutu do 1 000 000 Kč uloží Česká inspekce životního prostředí pověřené osobě – podnikateli, pokud hodnotí vlastní odpad nebo vlastnosti, k jejichž hodnocení nebyla pověřena (§ 66 odst. 2 písm. a)

-         pokutu do 1 000 000 Kč  uloží obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo Česká inspekce životního prostředí za porušení ostatních povinností (tzv. zbytková pokuta - § 66 odst. 5) – např. nedodržuje postupy stanovené prováděcím právním předpisem, vydá osvědčení na odpad, který některou z nebezpečných vlastností odpadů má, apod.

2) Souhlas k míšení nebezpečných odpadů

Relevantní ustanovení: § 12 odst. 5, § 78 odst. 2 písm. c) zákona o odpadech

Účel: Podle § 12 odst. 5 zákona o odpadech  je ředění nebo míšení odpadů za účelem splnění kritérií pro jejich přijetí na skládku a míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady zakázáno. Ve výjimečných případech je míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady přípustné pouze se souhlasem krajského úřadu příslušného podle místa nakládání s odpady. Krajský úřad tento souhlas udělí pouze tehdy, pokud míšením nebezpečných odpadů nedojde k ohrožení zdraví lidí nebo životního prostředí a je-li účelem míšení nebezpečných odpadů splnění požadavků technologie využití nebo odstranění odpadů a zvýšení bezpečnosti při nakládání s nimi.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Provozovatelé zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů. Souhlas k míšení nebezpečných odpadů bude udělován v rámci nebo spolu se souhlasem k provozování zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů.

Příslušný orgán veřejné správy: Krajský úřad místně příslušný provozování zařízení, ve kterém bude k míšení nebezpečných odpadů na základě souhlasu docházet.

Zrušení nebo změna rozhodnutí o vydání souhlasu: Obecné ustanovení § 78 odst. 4 a 5 zákona o odpadech.

Sankce za míšení nebezpečných odpadů navzájem nebo s ostatními odpady bez souhlasu příslušného  správního úřadu je stanovena v § 66 odst. 4 písm.c) (pokutu do výše 50 000 000 Kč ukládá Česká inspekce životního prostředí).

3) Souhlas k upuštění od třídění nebo odděleného shromažďování odpadů

Relevantní ustanovení: § 16 odst. 2, § 18 odst. 2, § 78 odst. 2 písm. j), 79 odst. 1 písm. c) zákona o odpadech.

Účel: Vyplývá ze znění ustanovení § 16 odst. 2 a § 18 odst. 2 zákona o odpadech, pokud vzhledem k následnému způsobu využití nebo odstranění odpadů není třídění nebo oddělené shromažďování nutné, může od něj původce a provozovatel zařízení ke sběru a výkupu odpadů upustit se souhlasem  příslušného orgánu státní správy.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný:

a) Původci odpadů

b) osoby oprávněné ke sběru a výkupu odpadů.

Příslušný orgán veřejné správy: Pro původce odpadů: Podle § 78 odst. 2 písm. j) uděluje místně příslušný krajský úřad souhlas k upuštění od třídění a odděleného shromažďování odpadů podle § 16 odst. 2 původci, který nakládá s odpady v množství větším než 100 tun nebezpečného odpadu za rok a podle § 79 odst. 1 písm. c) uděluje tento souhlas příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností původci, který nakládá s odpady v množství menším než 100 tun nebezpečného odpadu za rok.

Sankce za porušení této povinnosti je pokuta do výše 1 000 000 Kč, kterou uloží příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností nebo Česká inspekce životního prostředí podle § 66 odst. 5 (tzv. zbytková sankce).

4) Souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 16 odst. 3, § 78 odst. 2 písm. i), § 79 odst. 1 písm. b).

Účel: § 16 odst. 3 ve znění po novelizaci zákonem č. 320/2002 Sb. a zákonem č. 188 /2004 Sb.:

(3) S nebezpečnými odpady může původce nakládat pouze na základě souhlasu věcně a místně příslušného orgánu státní správy, s navazujícími změnami v kompetencích, pokud na tuto činnost již nemá souhlas k provozování zařízení podle § 14. Přeprava nebezpečných odpadů nepodléhá souhlasu.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Původci odpadů, pokud jim tento nebezpečný odpad nevzniká při provozu zařízení, k němuž již souhlas příslušného krajského úřadu mají.

Příslušný orgán veřejné správy:

Souhlas k nakládání s nebezpečným odpadem  uděluje:

a)      původci s produkcí nebezpečných odpadů vyšší než 100 tun nebezpečného odpadu za rok  - místně příslušný krajský úřad

b)      původci s produkcí nebezpečných odpadů nižší než 100 tun nebezpečného odpadu za rok  - místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností.

Sankce za nakládání  s nebezpečnými  odpady bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním:

Pokuta do výše 50 000 000 Kč, uložená Českou inspekcí životního prostředí podle § 66 odst. 4 písm. d).

5) Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 14 odst. 1, § 78 odst. 2 písm. a)

Účel: Podle § 14 odst. 1 lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů  provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen "souhlas k provozování zařízení"). V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí krajský úřad posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí. Souhlas k provozování skládek nebezpečných odpadů se uděluje na dobu určitou, nejvýše na 4 roky. Dobu platnosti souhlasu krajský úřad prodlouží na základě žádosti provozovatele skládky nebezpečných odpadů vždy nejvýše na další 4 roky, pokud jsou splněny podmínky a plněny povinnosti při provozování skládky stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem.

Osoby, na jejichž činnost je souhlas nutný: Provozovatelé zařízení ke sběru, výkupu, využívání a odstraňování odpadů.

Podmínky udělení souhlasu k provozování zařízení:

a) obecné:

-         Souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu, využívání nebo odstraňování odpadů je udělován na základě žádosti, jejíž náležitosti jsou stanoveny v § 1 odst. 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, jejíž přílohou musí být návrh provozního řádu s náležitostmi podle přílohy č. 1 k citované vyhlášce.

-         Při posuzování žádostí o udělení souhlasů hodnotí krajský úřad zejména jejich soulad s povinnostmi vyplývajícími z tohoto zákona a prováděcích právních předpisů a soulad se závaznými částmi řešení plánu odpadového hospodářství kraje a plánu odpadového hospodářství České republiky (§ 78 odst.3 zákona o odpadech).

-         Podle § 78 odst. 2 písm. a)  může krajský úřad udělení souhlasu k provozování zařízení vázat na podmínky – to znamená, že specifické podmínky může krajský úřad stanovit podle konkrétního zařízení a situace.

-         Nahrazení souhlasu podle zákona o odpadech integrovaným povolením je stanoveno v § 82 odst. 2 zákona o odpadech, ve znění zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), který s účinností od 1.ledna 2003 stanoví, že souhlas k provozování zařízení podle § 14 odst. 1, § 16 odst. 3 a vyjádření podle § 79 odst. 5 písm. b) až e) se nevydají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci). Ostatní ustanovení tohoto zákona tím nejsou dotčena.

-         Podle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci se udělování integrovaného povolení vztahuje na následující zařízení k nakládání s odpady:

5.1. Zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně.

5.2. Zařízení na spalování komunálního odpadu o kapacitě větší než 3 t za hodinu.

5.3. Zařízení na zneškodňování odpadu neklasifikovaného jako nebezpečný odpad o kapacitě větší než 50 t denně.

5.4. Skládky, které přijímají více než 10 t denně nebo mají celkovou kapacitu větší než 25 000 t, s výjimkou skládek inertního odpadu.).

b) speciální:

-         Souhlas k provozování skládek nebezpečného odpadu se v souladu se směrnicí ES ke skládkám odpadů (novelizace zákonem č.  188/2004 Sb.) uděluje pouze na dobu určitou – maximálně 4 roky. Po této době může být platnost souhlasu prodloužena na základě žádosti provozovatele opět maximálně o 4 roky, jsou-li při jejím provozování plněny podmínky stanovené tímto zákonem a prováděcími předpisy.

-         Pro všechny skládky platí s účinností zákona č. 188/2004 Sb. (od 1.5.2004) i přechodné ustanovení čl. II odst. 3 této novely zákona o odpadech, které stanoví, že skládky provozované ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, které nesplňují podmínky provozování skládek stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem, lze do 16. července 2009 provozovat na základě plánu úprav skládky, schváleného místně příslušným krajským úřadem po projednání s dotčenými orgány veřejné správy. Provozovatel skládky předloží návrh plánu úprav skládky příslušnému krajskému úřadu ke schválení do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Obsah plánu úprav skládky stanoví MŽP na základě zmocnění § 14 odst. 5 nového písm. d) zákona o odpadech vyhláškou.

Výjimka stanovená v § 14 odst. 2 zákona o odpadech: V zařízeních, která nejsou podle tohoto zákona určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1. Zařízení podle § 14 odst. 2 jsou, jak z dikce ustanovení vyplývá, většinou výrobní zařízení, které využívá některé odpady jako náhradu běžně v zařízení užívaných surovin. To lze samozřejmě jen v tom případě, že odpady mají požadované složení a kvalitu – stejnou jako vstupní surovina.

6) Souhlas k dispozici s účtem pro účely ukládání peněžních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci

Relevantní ustanovení zákona o odpadech: § 49 až 52, § 78 odst. 2 písm. l).

Účel: Provozovatel skládky je povinen zřídit zvláštní vázaný účet pro účely ukládání peněžních prostředků k vytváření finanční rezervy na rekultivaci, zajištění péče o skládku a její asanaci. Na tento účet se ukládá částka stanovená zákonem při ukládání odpadů, určená pouze pro účely provádění nutných činností po ukončení provozu skládky. Proto čerpání prostředků z tohoto účtu je možné pouze se souhlasem krajského úřadu a pouze na činnosti související s rekultivací, zajištěním péče o skládku po ukončení jejího provozu a asanací.

Osoby, které souhlas potřebují: Provozovatel skládky nebo osoba zajišťující následnou péči, rekultivaci nebo asanaci skládky, zanikne-li provozovatel skládky před ukončením péče o skládku a jeho právní nástupce není znám.

Podmínky udělení souhlasu: Podle § 51 odst. 1 smí být čerpání  z prostředků finanční rezervy  být prováděno pouze  na   práce související s  rekultivací, zajištěním péče o  skládku po skončení jejího provozu a asanací. Souhlas  krajský úřad uděluje na základě rozhodnutí   o  zahájení   rekultivačních  prací   vydaného  podle zvláštních právních předpisů ( např. zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů).

Způsob vytváření finanční rezervy  stanoví § 10 a způsob čerpání finančních prostředků z tohoto vázaného účtu dále stanoví § 11 vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, který stanoví, že žádost provozovatele skládky o souhlas příslušného krajského úřadu s čerpáním z prostředků finanční rezervy podle § 51 odst. 1 zákona musí obsahovat:

a)      stavební povolení ke stavebním pracím pro účely rekultivace skládky,