Aktuální světové příklady, kde se odpad mění z nákladu na strategické aktivum

Možná to nejcennější, co dnes průmysl znovu objevuje, neleží v dolech ani v nových ložiscích, ale v tom, co už jednou vyrobil nebo vytěžil. Onošené oblečení, vybité baterie i teplo mizící v kanalizaci postupně přestává být problém, který je třeba někam odsunout z dohledu. Stávají se nositeli hodnoty, kolem níž se znovu skládá výroba, energetika i každodenní chod měst.

Například ve Spojených státech tento přístup ilustruje rozhodnutí společnosti Reju vybudovat v Rochesteru ve státě New York první průmyslový závod na regeneraci textilu v plném měřítku. Kapacita zařízení odpovídá zpracování až 300 milionů kusů oblečení ročně. Technologie regenerace polyesterového odpadu využívá chemickou depolymerizaci na rBHET (recyklovaný bis-hydroxyethyl-tereftalát), chemický meziprodukt, z něhož lze znovu vyrábět polyesterové vlákno v kvalitě srovnatelné s panenským materiálem. Proces umožňuje uzavírat materiálový cyklus bez nutnosti využívat nové fosilní zdroje a s výrazně nižší uhlíkovou stopou. Zásadní je i volba lokality v areálu Eastman Business Parku, tedy v regionu s dlouhou průmyslovou tradicí.

Podobný posun je patrný i v automobilovém průmyslu, kde se mění přístup k bateriím z elektromobilů. Pilotní provoz BMW v Dolním Bavorsku staví na přímé mechanické recyklaci bateriových článků, tedy na metodě, která se snaží zachovat co nejvíce původní materiálové a funkční hodnoty. Namísto energeticky náročného rozkladu pomocí pyrometalurgických nebo hydrometalurgických procesů, při nichž se baterie v podstatě „rozpustí“ zpět na základní kovy, dochází k cílenému rozebrání článků na jednotlivé komponenty, které lze znovu využít ve výrobě. Tento přístup má několik strategických dopadů. Snižuje spotřebu primárních surovin, omezuje závislost na dovozu kritických kovů a zároveň zkracuje materiálové cykly v rámci samotného výrobního řetězce.

Třetí rovinu této proměny představuje městská infrastruktura a práce s energií. V nizozemském Haagu se testuje využití tepla z odpadní vody prostřednictvím aquatermie, tedy technologie, která zachycuje tepelnou energii z kanalizačních a čistírenských systémů a vrací ji zpět do městského vytápění pomocí tepelných čerpadel. Ambice napojit do roku 2030 až 20 000 domácností ukazuje, že nejde o technologický experiment, ale o seriózní alternativu k fosilním zdrojům tepla. Odpadní voda je v tomto pojetí chápána jako stabilní a předvídatelný zdroj nízkopotenciální energie, který je k dispozici nepřetržitě a nezávisle na počasí.

Ve všech případech se potvrzuje stejný trend. Otázka dnes nezní, jak se odpadu co nejrychleji zbavit, ale jak jej co nejlépe, nejdéle a ekonomicky využít v oběhu. Nejde o environmentální sentiment ani o marketingovou zelenou rétoriku, ale o pragmatickou reakci na realitu omezených zdrojů, geopolitických rizik i rostoucích nákladů na primární suroviny.