Amazonský prales má vlastní plán obnovy. Několik stromů dokáže nastartovat návrat lesa tam, kde člověk zanechal pustou půdu

Když člověk vykácí amazonský prales a později zemědělskou půdu opustí, příroda nemusí čekat na člověka, aby začala znovu. Nová studie ukazuje, že první fázi obnovy může nastartovat překvapivě malá skupina stromových druhů. Pouhých 15 až 25 druhů představujících jen asi 3 až 6 procent sledované druhové skladby dokáže v obnovujících se amazonských lesích představovat více než polovinu početnosti stromů a palem i více než polovinu uloženého uhlíku. Zároveň však platí důležité varování. Zelený les, který po letech vyroste na opuštěném poli, ještě nemusí být návratem původního pralesa.

Amazonský prales bývá často vnímán jako jeden obrovský organismus, jehož fungování stojí na nepředstavitelném množství druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů. Právě mimořádná rozmanitost Amazonie proto činí nový vědecký poznatek tak pozoruhodným. Když se půda po odlesnění přestane obdělávat, obnova vegetace není náhodným procesem, při němž by se všechny druhy vracely stejnou rychlostí. Naopak se ukazuje velmi výrazná dominance malé skupiny stromů, které se v různých částech východní Amazonie a v různých fázích vývoje sekundárního lesa opakovaně prosazují. Toto zjištění přinesla studie „Hyperdominance and Rarity in Amazonian Secondary Forests“ publikovaná v časopise Global Change Biology dne 16. června 2026.

Vědci analyzovali 102 výzkumných ploch ve čtyřech regionech východní Amazonie. Jednotlivé oblasti od sebe dělilo v průměru 600 kilometrů, přičemž nejmenší vzdálenost činila 150 kilometrů a největší 1 000 kilometrů. To je důležité, protože výsledek nevychází z jediného lesa nebo jediné lokality. Výzkumný soubor pokrýval rozsáhlou část východní Amazonie a zahrnoval různé fáze obnovy sekundárních lesů.

Fenomén hyperdominance v sekundárních lesích

Vědci se zaměřili na stromy a palmy a sledovali dva důležité ukazatele. Zajímalo je, kolik jednotlivých stromů určité druhy představují, a současně kolik uhlíku je v jejich biomase uloženo. Pouhých 15 až 25 druhů, tedy přibližně 3 až 6 procent sledovaných druhů, představovalo více než 50 procent početnosti a současně více než 50 procent zásoby uhlíku v sekundárních amazonských lesích. V odborné terminologii se takový jev označuje jako hyperdominance.

Ještě zajímavější je skutečnost, že přibližně devět procent všech sledovaných druhů se objevovalo napříč všemi zkoumanými regiony a různými fázemi obnovy lesa. To naznačuje, že určitá skupina stromů má mimořádně širokou ekologickou toleranci a dokáže se prosazovat v různých podmínkách během vývoje sekundárního lesa.

Výzkumníci identifikovali také osm druhů, které se jako hyperdominantní opakovaly napříč různými velikostmi stromů, metodami hodnocení i sledovanými ukazateli. Patřily mezi ně Annona exsucca, Cecropia palmata, Tapirira guianensis, Inga alba, Attalea maripa, Amphiodon effusus, Banara guianensis a Vismia guianensis. Tato skupina společně představovala přibližně 16 až 27 procent celkové početnosti a zásoby uhlíku v amazonských sekundárních lesích.

Ekologická strategie pionýrských druhů stromů

Ukazuje se tedy, že vznikající les může být v prvních etapách svého vývoje výrazně formován omezeným počtem druhů. Tyto stromy dokážou obsadit prostředí, které je po zemědělském využívání velmi odlišné od podmínek původního pralesa.

Po vykácení lesa totiž nezůstane pouze prázdný prostor. Změní se teplota půdy, množství světla dopadajícího k povrchu, vlhkost, dostupnost živin i množství organické hmoty. Půda může být opakovaně obdělávána, sešlapávána nebo vypalována a její vlastnosti se mohou výrazně lišit od půdy pod starým lesem.

Právě zde získávají výhodu takzvané pionýrské druhy. Dokážou rychle růst, využívat velké množství světla a obsadit prostor, v němž by pomaleji rostoucí druhy původního lesa měly mnohem menší šanci přežít. Jejich význam přitom nespočívá pouze v tom, že samy vyrostou.

Jakmile začnou vytvářet souvislejší vegetační kryt, mění prostředí kolem sebe. Koruny zachycují část slunečního záření, pod nimi vzniká vlhčí a zastíněnější mikroklima a opadávající listy přinášejí do půdy organický materiál. Kořeny stabilizují půdu a rostoucí vegetace vytváří strukturu, kterou mohou postupně využívat další druhy.

První generace stromů tak může vytvořit podmínky pro další generaci. Obnova lesa proto nemusí začít návratem stovek druhů, které kdysi rostly na stejném místě. Může začít několika málo odolnými druhy, které postupně připraví prostředí pro mnohem složitější společenstvo.

Nová studie zároveň ukázala zajímavou vlastnost těchto dominantních druhů. U větších stromů s průměrem kmene nad 10 centimetrů vykazovaly hyperdominantní druhy nižší hustotu dřeva než ostatní druhy, a to napříč různými stádii obnovy. Vědci to spojují s jejich ekologickou strategií. Rychle rostoucí pionýrské stromy často investují do rychlého růstu namísto tvorby velmi hustého dřeva.

Průběh a limity sekundární sukcese

To také pomáhá vysvětlit, proč nemusí tyto druhy amazonský les ovládat navždy. Sekundární sukcese, sekundární sukcese, tedy postupné přirozené obnovování rostlinného a živočišného společenstva na místě, kde byl původní ekosystém narušen nebo zničen, ale půda a část podmínek pro život zůstaly zachovány, je postupný proces. Druhy, které dokážou velmi rychle obsadit otevřenou plochu, nemusí mít stejnou výhodu ve chvíli, kdy se koruny uzavřou, prostředí se ochladí a zastíní a začne přibývat konkurence o světlo, vodu a živiny.

Výzkum tedy spíše ukazuje existenci ekologického mechanismu, v němž malá skupina druhů dokáže během prvních etap sukcese zastávat nepoměrně významnou část struktury a uhlíkové funkce vznikajícího lesa. Z leteckého snímku může být sekundární les po několika desetiletích obtížně rozeznatelný od okolní vegetace. Jeho ekologická struktura však může být stále odlišná. Chybět mohou některé dlouhověké stromy, specializované rostliny, živočichové i složité vztahy mezi nimi.

Rychlost obnovy biomasy a biologické rozmanitosti

Velmi důležitý pohled přinesla další studie, tentokrát publikovaná v časopise Global Change Biology už v roce 2018. Její přesný název je „Secondary forests enhance biodiversity recovery in the eastern Amazon“. Výzkumníci tehdy sledovali 59 přirozeně obnovujících se sekundárních lesů a 30 okolních původních lesů ve východní Amazonii a pracovali s databází zahrnující více než 1600 druhů velkých a malých rostlin, ptáků a brouků.

Výsledky byly překvapivě optimistické. Po období obnovy trvajícím až 40 let dosáhly sekundární lesy v průměru 88 procent druhové bohatosti původních lesů a 85 procent podobnosti jejich druhového složení. Během prvních dvaceti let, pro které měli vědci spolehlivá data o stáří lesa, rostla biomasa v průměru o 1,2 procenta ročně, což odpovídalo rychlosti ukládání uhlíku přibližně 2,25 tuny uhlíku na hektar za rok. Druhové bohatství rostlo v průměru o 2,6 procenta ročně a podobnost druhového složení o 2,3 procenta ročně.

Studie přinesla ještě jedno zajímavé zjištění. Ve chvíli, kdy množství biomasy v obnovujícím se lese dosáhlo přibližně 75 tun na hektar, začaly výrazněji přibývat druhy s vysokou ochranářskou hodnotou. Nešlo tedy jen o to, že stromů postupně přibývalo. Jak les houstl, rostl jeho stín, členitost i množství potravy a úkrytů, a spolu s tím se postupně měnilo i jeho druhové složení. Do mladého lesa začaly pronikat rostliny a živočichové, kteří jsou typičtí spíše pro vyspělejší lesní prostředí.

Současně však autoři této studie jasně upozornili, že sekundární lesy se během sledovaného období nevrátily do stavu typického pro původní prales. Přirozená regenerace tedy dokáže velmi rychle obnovit značnou část biomasy a biologické rozmanitosti, ale neznamená automatický návrat původního ekosystému.

Komplexní analýza ekosystému napříč taxonomickými skupinami

Ještě detailnější sondu přinesla studie zveřejněná 8. dubna 2026 v časopise Nature pod přesným názvem „Biodiversity resilience in a tropical rainforest“. Její autoři Timo Metz, Nina Farwig, Carsten F. Dormann a desítky dalších vědců nesledovali pouze stromy. Zaměřili se na 16 taxonomických skupin ze tří říší, tedy na mnohem širší část potravních sítí tropického lesa. Výzkum probíhal v nížinném tropickém lese v Ekvádoru a zahrnoval 10 856 druhů nebo morfologických druhů a dalších 23 590 bakteriálních sekvencí.

Tato práce přinesla mimořádně zajímavé číslo. Během 30 let obnovy se početnost a druhová rozmanitost sledovaných skupin v průměru vrátily na více než 90 procent hodnot starého lesa, zatímco podobnost druhového složení dosáhla přibližně 75 procent. To znamená, že les může poměrně rychle získat velkou část své biologické aktivity, ale návrat přesně těch druhů, které charakterizují vyspělý prales, probíhá mnohem pomaleji.

Rozdíly mezi jednotlivými skupinami organismů byly přitom značné. Po 30 letech se podle typu organismu pohybovala obnova početnosti mezi 37 a 100 procenty a obnova druhové rozmanitosti mezi 50 a 100 procenty. U druhového složení činilo rozpětí 31 až 100 procent. Medián pro druhové složení byl 81 procent u ploch s předchozím pěstováním kakaa a 75 procent u ploch využívaných jako pastviny.

Obnova lesa přitom není jen otázkou toho, kolik nových stromů vyroste. S postupným zahušťováním porostu se mění podmínky pro další rostliny a les získává stále pestřejší podobu. Vědci zjistili, že druhy typické pro vyspělejší les se mohou do obnovujících se porostů vracet poměrně rychle, pokud mají v okolní krajině odkud přicházet jejich semena. Právě zachované části původního lesa proto hrají při obnově zásadní roli. Fungují jako zdroj semen, z nichž mohou postupně vyrůstat další druhy a obohacovat mladý les.

Nová studie v časopise Nature zároveň ukázala, že pro rychlost obnovy je důležité především to, jak snadno se jednotlivé druhy mohou do vznikajícího lesa dostat. Nestačí tedy pouze přežít období, kdy byla půda využívána člověkem. Stejně důležité je, zda se po jeho odchodu mohou do obnovujícího se porostu dostat semena dalších druhů. Čím lepší spojení má mladý les s okolními zachovanými porosty, tím větší má šanci postupně získávat pestřejší druhové složení.A tady se dostáváme k jednomu z nejdůležitějších problémů amazonské krajiny. Les se sice dokáže obnovovat, ale potřebuje zdroj života, z něhož mohou semena, živočichové a další organismy přicházet.

Význam okolní krajiny pro úspěšnou regeneraci

Výzkum „Loss of secondary forest resilience by land use intensification in the Amazon“, publikovaný v časopise Journal of Ecology, ukázal, jak zásadní může být okolní krajina. Vědci sledovali 38 sekundárních lesů v centrální Amazonii, jejichž průměrný věk po opuštění půdy byl přibližně pět let. Nejbližší sledovaná plocha bezprostředně sousedila s původním lesem, zatímco nejvzdálenější byla od jeho okraje 1,7 kilometru.

Rozdíl byl výrazný. Sekundární lesy obklopené původním lesem dosáhly během pěti let přibližně o 30 procent vyšší druhové bohatosti než plochy bez okolního původního lesa. V přepočtu na standardizovaný vzorek to znamenalo přibližně 25 druhů. Okolní les tedy funguje jako zásobárna semen a současně jako zdroj živočichů, kteří semena rozšiřují. Čím je obnovovaná plocha od takového zdroje vzdálenější, tím obtížnější může být návrat druhů typických pro vyspělejší les.

Rozsah tohoto problému ukazuje také studie „Amazonian secondary forests are greatly reducing fragmentation and edge exposure in old growth forests“, publikovaná v časopise Environmental Research Letters v roce 2023. Analýza amazonské krajiny ukázala, že sekundární lesy už v roce 2020 pokrývaly přibližně 188 000 kilometrů čtverečních. Zároveň 94,1 procenta jejich plochy leželo v územích propojených s fragmenty původního lesa.

Sekundární les přitom nemusí být jen místem, které se pomalu vrací ke své původní podobě. Může mít mnohem širší význam. Pokud vyroste mezi zachovanými částmi pralesa, dokáže je znovu propojit a vytvořit souvislejší krajinu. Takové porosty usnadňují šíření semen a umožňují mnoha druhům postupně pronikat do míst, kde před několika lety zůstávala jen obdělávaná půda. Obnovující se les tak může postupně zacelovat místa, která člověk v amazonské krajině rozdělil.

Faktory omezující přirozenou obnovu pralesa

Příroda však potřebuje čas a vhodné podmínky. Pokud člověk půdu opakovaně vykácí a znovu využívá pro zemědělství, nemusí dostat dostatek času na přirozenou obnovu. Každé další obdělávání může půdu oslabovat, narušovat její vlastnosti a připravovat ji o část semen, z nichž by mohly vyrůst nové rostliny. Ještě větší překážkou se může stát měnící se klima. Vyšší teploty, nepravidelné srážky a delší období sucha mohou zvýhodnit odolnější druhy a naopak ztížit návrat těch, které potřebují vlhčí prostředí.

Ani jednotlivé části lesa se přitom neobnovují stejnou rychlostí. Strom může vyrůst během několika let, zatímco návrat některých druhů typických pro starý prales může trvat desítky let. Ještě pomalejší může být obnova složitého života v půdě, kde se musí znovu vytvořit rozsáhlá síť organismů podílejících se na rozkladu organické hmoty a koloběhu živin. Přirozená obnova proto není okamžitý návrat do minulosti, ale dlouhý proces, během něhož se les postupně mění a získává stále složitější podobu.

Právě proto není vždy nutné sázet nové stromy na každém místě, kde člověk les odstranil. Pokud v okolí zůstávají původní porosty, půda není znovu intenzivně využívána a semena mají odkud přicházet, může se obnova rozběhnout téměř sama. Úkolem člověka pak nemusí být přírodu znovu vytvořit, ale především jí poskytnout prostor a čas.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu