Ambice, ideály vs. realita: Prostor pro nové zelené obchodní příležitosti

V posledních dnech se na evropské scéně objevily dvě zprávy, které v součtu odhalují hlubší napětí mezi klimatickými ambicemi a ekonomickou realitou. Na jedné straně Německo oznamuje masivní investiční program zaměřený na podporu dekarbonizace těžkého průmyslu. Na straně druhé se rozpadá mezinárodní aliance bank, která měla sehrát klíčovou roli v zelené transformaci financování. Je to ukázka střetu mezi ideály a tržními silami – a také varování, že přechod na klimaticky neutrální ekonomiku nebude bezbolestný.

Německý plán, známý jako druhé kolo programu Carbon Contracts for Difference (CCfD), počítá s investicí až šesti miliard eur. Tyto prostředky mají podpořit přechod průmyslových podniků na nízkoemisní technologie. Výzva je určena především energeticky náročným sektorům, jako je ocelářství, chemie nebo výroba cementu. Vybrané projekty získají až patnáctileté kontrakty, které pokryjí rozdíl mezi náklady ekologičtější výroby a tradiční fosilní variantou.

Podstatou mechanismu CCfD je poskytnout firmám jistotu, že pokud se ekologické řešení ukáže být dražší než konvenční výroba, stát rozdíl doplatí. Právě tento typ jistoty je klíčový pro to, aby průmyslové podniky začaly investovat do technologií, které jsou v současnosti ekonomicky obtížně konkurenceschopné. Německo tím navazuje na svou národní strategii pro vodík a pro technologie zachytávání a využívání uhlíku, které mají umožnit dekarbonizaci i v odvětvích, kde přechod na čistou elektřinu není technicky ani ekonomicky snadný.

V době rostoucích cen energií a globálního tlaku na snižování emisí představuje takový program více než jen politické gesto. Je to konkrétní ekonomický nástroj, který má snížit investiční riziko a zrychlit přechod průmyslu na zelenější technologie. Výzva pro podniky je otevřena výzva pro zájemce otevřena do 1. prosince 2025, přičemž formální spuštění programu se očekává kolem poloviny roku 2026 po schválení rozpočtu Bundestagem a komisí EU.

Zatímco evropské vlády přitvrzují ve svých klimatických politikách a ekonomických stimulech, ve finančním světě dochází k opačnému pohybu. Skončila existence Net-Zero Banking Alliance (NZBA), aliance sdružující více než 140 velkých bank z celého světa. Tato platforma měla sjednotit bankovní sektor v závazku snižovat uhlíkovou stopu úvěrových a investičních portfolií a omezovat financování projektů s vysokými emisemi.

Pád aliance není překvapivý — už delší dobu čelila rostoucí kritice i praktickým problémům. Politický tlak přicházel především z USA, kde někteří zákonodárci označovali iniciativu za netržní a ideologicky motivovaný zásah do svobodného rozhodování bank. Ale i uvnitř samotného sektoru sílilo přesvědčení, že rámec NZBA byl příliš idealistický. Závazky byly dobrovolné, bez skutečně vymahatelných pravidel, a jejich dodržování bylo složité v prostředí ekonomické nejistoty.

Banky tak čelily rostoucímu rozporu: na jedné straně tlak na snižování emisí ve financování, na straně druhé realita trhů, energetických krizí, geopolitických rizik a očekávání investorů. Například Česká spořitelna, která byla součástí širší struktury NZBA prostřednictvím své mateřské skupiny Erste, už oznámila, že ačkoliv zelené cíle nemění, rámec, v němž finanční instituce operují, musí být realističtější a pružnější než dříve.

Tyto dvě události – rozsáhlý německý investiční program a rozpad globální bankovní aliance – společně ukazují, že Evropa vstupuje do nové fáze klimatické transformace. Na jedné straně vlády přebírají aktivnější roli a posilují veřejné investice tam, kde trh zatím nedokáže sám zajistit změnu. Na straně druhé finanční sektor ustupuje od univerzálních a idealistických slibů a hledá nové rovnováhy mezi ambicí a rizikem. 

Pro Česko má tato situace zvláštní význam. Na rozdíl od Německa zatím český stát nemá obdobný nástroj jako CCfD, který by snižoval investiční riziko pro energeticky náročné průmyslové sektory při přechodu na nízkoemisní technologie. Český průmysl je silně exportně orientovaný a zároveň závislý na tradičních energetických zdrojích, takže podobné programy by mohly významně urychlit modernizaci podniků, umožnit zavádění zelenějších výrobních procesů a zároveň posílit konkurenceschopnost českých firem na evropských i globálních trzích. 

Implementace podobných podpůrných mechanismů by také poskytla signál investorům a bankám, že přechod k nízkoemisní ekonomice je reálný a bezpečně financovatelný, což by mohlo zlepšit dostupnost financování pro české projekty v oblasti dekarbonizace. Navíc české podniky díky německé podpoře mohou získat zakázky jako subdodavatelé nových technologií do německých průmyslových podniků, čímž se otevírá konkrétní obchodní příležitost.