Arktida přichází o svůj dech a s ní i ptáci, jejichž ticho zní stále blíž

Zima na severu bývala jistotou. Moře se sevřelo do ledu, vítr vybrušoval krajinu do bílých ostrých tvarů a tuleni rodili mláďata na tichých krách, které se zdály být věčné. Dnes se však Arktida mění tak rychleji, než živočichové nestačí reagovat. Led taje, moře stoupá a s ním mizí i jistota, že zvířata zrozená v chladu budou mít kde žít. Nejnovější zpráva Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) varuje, že tři arktické druhy tuleňů přešly do vyšší kategorie ohrožení. A to není bohužel výjimka, stejný příběh se odehrává i pod jiným nebem. Po celém světě ubývá ptáků, tichne jejich zpěv i rozmanitost světa.

Tuleň kapucínový (Cystophora cristata) je nově veden jako ohrožený druh. Jeho početnost klesá, protože ztrácí to, na čem stojí celý jeho život — led. Když mořský led v létě mizí dříve a na jaře se tvoří později, tuleni přicházejí o bezpečné místo, kde mohou rodit a vychovávat mláďata. Kdysi stabilní plošiny se rozpadávají, praskají, odplouvají pryč. Zvířata, která potřebují klid, najednou bojují s neviditelným protivníkem — s teplem. Stejný problém zasahuje i tuleně vousatého a kroužkovaného. Arktida, která bývala útočištěm ticha a ledu, se proměňuje v nejrychleji se oteplující oblast planety.

Zpráva IUCN ale nesměřuje jen k severním mořím. Upozorňuje na globální krizi ptáků, kteří jsou pro mnohé z nás symbolem volnosti. Podle nejnovějších dat klesá početnost u 61 % ptačích druhů na Zemi. To znamená, že více než každý druhý pták má menší populaci než dřív. Před deseti lety to bylo o polovinu méně. 

Příčiny jsou všude kolem nás. Tropické pralesy mizí pod motorovými pilami, původní krajinu nahrazují plantáže a pastviny. V Africe a Jižní Americe se každý rok ztratí stovky tisíc hektarů lesa. V Evropě a Asii mizí luční a mokřadní biotopy, které se mění na pole, silnice či suburbie (předměstí). Ptáci tak ztrácejí místo, kde mohou hnízdit, a potravu, která jim zajišťuje přežití. Do toho přichází další hrozba — klimatická změna. Ta mění období migrace, cykly hmyzu i dostupnost vody. Tam, kde kdysi bývaly hejna, dnes zůstávají jen jednotlivci.

Znepokojivá čísla se netýkají jen ptáků a tuleňů. Celkově už IUCN eviduje 172 620 druhů, z nichž téměř 49 000 je ohrožených vyhynutím. Jde o každý čtvrtý druh, který věda sleduje. A to jsou jen ty, které jsme vůbec stačili poznat. Zbytek mizí dřív, než dostane jméno.

A přesto i v téhle temné bilanci zůstává jiskra naděje. Příkladem je zelená mořská želva (Chelonia mydas), kdysi symbolem zkázy, dnes jedním z největších úspěchů ochrany přírody. Díky přísným ochranářským opatřením a dlouholeté práci dobrovolníků, vědců i vládních programů se její populace v posledních dekádách znatelně zotavila. Hnízdiště, která bývala opuštěná, jsou znovu obsazována. 

Rozsah problémů se však liší region od regionu. Arktida se potýká s táním ledu, tropy s kácením, středomořské oblasti s vysycháním a kulturní krajina střední Evropy s intenzivním zemědělstvím. Každý ekosystém čelí jiné podobě téhož příběhu — ztrátě prostoru, času a rovnováhy. Změna klimatu přitom působí jako urychlovač, který propojuje lokální problémy do jednoho globálního tlaku.

Biologové varují, že se blížíme k tzv. prahům nevratnosti — okamžikům, kdy druhy, které přežily tisíciletí, už nebudou mít kam ustoupit. Když se populace zmenší pod určitou hranici, ztrácí genetickou rozmanitost i schopnost reagovat na další změny. Záchrana se pak mění v závod s časem, v němž vítězů bývá málo. Změna je prudká, tichá a téměř neviditelná. Možná ji začneme skutešně vnímat až se jednoho dne probudíme do jitra bez ptačího zpěvu. To už ale bude pozdě.