Babiš si hodlá podrobit neziskový sektor, jak se efektivně ubránit?

Když moc získá i pravomoc rozhodovat, kdo smí mluvit, a za jakých podmínek, to už nejde o svobodu, ale o skryté otroctví. Ve světle nové vznikající vlády je možné, že samotné veřejné granty se stanou pouty, která obrátí neziskový sektor z opory demokracie na loajální nástroj moci. Možná se dočkáme toho, že odborná periodika se stanou samizdatovou literaturou.

V českém kontextu je nyní na stole návrh nové vlády, který má výrazně změnit rámec působení neziskových organizací (NNO). Podle programového prohlášení hodlá vláda vytvořit veřejný registr všech dotací pro neziskovky z veřejných rozpočtů a zároveň požadovat, aby organizace, které přijímají veřejné prostředky, transparentně zveřejňovaly své výdaje. K tomu přistupuje i fakt, že Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve svých posledních šetřeních konstatoval, že ne vždy byly finanční prostředky efektivně využity. To na první pohled vypadá jako racionální krok ke zvýšení transparentnosti.

Současně ovšem návrh obsahuje další opatření, která jsou už zcela v rozporu s nezávislostí. Organizace, které „vyvíjejí politickou činnost“ a jsou financované ze zahraničí, mají být povinny tuto skutečnost explicitně označit, veřejné prostředky nesmějí být použity pro „politický aktivismus“, dále má být zastaven přísun dotací těm, kdo podle vlády „blokují rozvoj a investice“ a v neposlední řadě v dokumentu je konstatováno, že neziskové organizace nebudou moci působit ve školách, protože vzdělání musí zůstat prosté ideologických vlivů i působení politických neziskových organizací. Úkolem školy není šířit politické či aktivistické postoje.

To už není reforma, to je systematická přeměna struktury moci. To je promyšlený projekt, jak zcela zásadně a promyšleně oslabit kritické hlasy — zvláště ty, které by mohly varovat před škodlivými investicemi, ekologickými riziky nebo ohrožením práv občanů.

Historie coby výstraha

Podobné systémy tlaku změnily osudy svobodných institucí už mnohokrát. V totalitních režimech byly nezávislé spolky, kulturní organizace či tiskové útvary leckdy podrobeny kontrole, cenzuře či přímému řízení státem. Jakmile se staly organizacemi tehdejší „dovolené opozice“ pod dohledem sloužícímu režimu, přestaly být skutečně svobodné.

Ve středověku církev a šlechta měly moc určovat, kdo smí vydávat kroniky, kdo smí vyučovat, kdo smí hovořit. V moderní éře autoritativní státy zaváděly instituty „povolených spolků“ nebo „neziskových organizací loajálních režimu“, zatímco ty skutečně problémové byly kriminalizovány či označeny jako „zahraniční agenti“.

Tento historický vzorec — formální svoboda spolků, ale reálná moc nad jejich hranicemi — se nyní v moderním demokratickém prostředí objevuje v nové podobě, jen místo cenzury mečem přichází dohled registrů, auditů a grantových omezení.

Dočkáme se opět samizdatu?

Představme si hypotetickou neziskovou organizaci „EkoHlasy“, která dlouhodobě upozorňuje na negativní dopady těžby v chráněných územích, připravuje analýzy a komunikuje s veřejností. Získala institucionální financování z veřejných fondů. Nyní je vystavena novým pravidlům: pokud část jejích výzkumů a odborných názorů bude považována za „politickou agitaci“ či kritiku investičních plánů, může být penalizována odejmutím dotace — nebo vystavena argumentům, že „blokuje rozvoj“. A přijde tak o dotace.

Nejde jen o peníze — jde o psychický tlak. Organizace začnou analyzovat každý titul, každý článek, obávajíce se, že se stanou terčem „auditů“, veřejných útoků, zpřísněných kontrol či dokonce označení za „neziskovku se zahraniční podporou“, která je „podezřelá“ v očích veřejnosti.

Pokud neziskový sektor ztratí schopnost kriticky reagovat, ztratí schopnost plnit roli mostu mezi občany a mocí. Svoboda tisku je důležitá — ale neziskový sektor a občanská společnost často doplňují i to, co média nejsou schopna pokrýt: dlouhodobé analýzy, expertní hlasy, vzdělávání veřejnosti, advokační působení. Bez nezávislých organizací se veřejný diskurz stává jednorozměrný. Kdo pak bude varovat a upozorňovat před environmentálními dopady, pokud všichni musí být „loajální k vládě“?

Jak se bránit: strategie nezávislosti

Neziskový sektor má možnosti, jak si zachovat nezávislost, i když se tlak ze strany státu nebo politické moci stupňuje. Základem je finanční soběstačnost. Organizace by se měly méně spoléhat na státní dotace a více stavět na různorodých zdrojích – od dárců z řad jednotlivců, přes partnerské firmy až po členské příspěvky či crowdfunding. Každá koruna, která nepřichází ze státní pokladny, zvyšuje prostor pro svobodné rozhodování.

Stejně důležité je síťování, tedy vytváření vzájemné podpory a sdílení zdrojů. Když se organizace propojí, mohou si navzájem pomáhat právně, auditorsky i komunikačně. Izolovaná neziskovka je zranitelná, ale propojená síť má sílu odolávat tlakům.

Dalším pilířem obrany je naprostá transparentnost. Když organizace sama z vlastní vůle zveřejňuje své hospodaření, audity, strategické dokumenty i sponzory, bere moc do vlastních rukou. Dobrovolná otevřenost snižuje prostor pro obvinění z netransparentnosti a zvyšuje důvěru veřejnosti – tu nejcennější měnu, kterou neziskový sektor má.

Neméně důležité je vyvážené portfolio činností. Neziskovky by měly kombinovat odbornou a výzkumnou práci s advokačními aktivitami, tedy spojovat analýzu s obhajobou veřejného zájmu. Pokud jsou schopné podložit své postoje daty, ztrácí síla argumentu, že jde o „politický aktivismus“. Kritika se tak opírá o odbornost, nikoli o ideologii.

A konečně – neziskový sektor potřebuje mezinárodní zakotvení. Spolupráce s evropskými i světovými organizacemi, využívání lidskoprávních mechanismů a účast v mezinárodních sítích představují formu pojistky proti domácím tlakům. Když má organizace oporu za hranicemi, není tak snadné ji umlčet.

Podpora versus podrobování

Představa, že stát bude dotovat neziskovky, ale zároveň definovat, co smí dělat, je absolutně falešná svoboda. To už není podpora nebo dotace, to už jsou jasné kroky vedoucí ovládání a podrobování si určité skupiny. Pokud neziskový sektor přijme těchto podmínek jako danost, stane se pouhou figurkou v divadle moci.

Ano, systém dotací si určitě nějakou tu zaslouží změnu. Není bez chyb — mnohé programy jsou neefektivní, roztříštěné nebo administrativně přebujelé. Často chybí jasné vyhodnocování dopadů, někdy i férové rozdělování prostředků. Ale řešení nemůže spočívat v biči, který má umlčet nepohodlné. Skutečná reforma by měla vést k větší transparentnosti, efektivitě a otevřené soutěži nápadů, nikoliv k centralizované kontrole obsahu a myšlenek.

Když stát začne rozhodovat nejen o tom, kdo dotaci dostane, ale i o tom, co smí říkat, přestává být partnerem a stává se cenzorem. Demokratická společnost potřebuje silný, sebevědomý a kritický neziskový sektor – ne loajální služebníky moci. V tomto ohledu se Babiš a celá nová koalice bude muset ještě hodně učit.