Bělobrádek: Vláda musí svou vlastní energetickou koncepci dodržovat, ne ji zpochybňovat

Pro budoucnost energetiky považuje vicepremiér Pavel Bělobrádek za důležité, aby stát zajistil legislativní a investiční prostředí, které umožní budovat dostatek nových zdrojů s rozumnou mírou rentability a zároveň šetrné k životnímu prostředí a zajišťující energetickou bezpečnost České republiky. Cestou k budoucnosti jsou podle vicepremiera inovace. Jde nejen o inovace ve výrobě, přenosu, úsporách a skladování energie, ale rovněž o zapojení do mezinárodních projektů. Níže publikujeme projev vicepremiéra Pavla Bělobrádka na konferenci Jak dál v energetice, která se konala 13. ledna 2015.

Mezi lidskými vynálezy mají stroje na výrobu energie zvláštní postavení. Neprodukují konkrétní výrobky, ani nekonají lidem přímou službu. Ale umožňují vyrábět vše ostatní i sloužit přístrojům, bez nichž si už dnes neumíme představit náš život. Abych parafrázoval známý Masarykův výrok, tak platí: Řekni mi, jak užíváš energii, a já ti řeknu, jaká je tvoje civilizace.

Nejsem energetickým expertem. Ale jako člen vlády samozřejmě cítím spoluodpovědnost za zajištění bezpečné a dostupné energie pro občany – nejen dnes, ale i do budoucna. Ostatně název této konference zní "Jak dál v energetice".

Než se ale dostanu k budoucnosti, dovolte mi pár slov k historii. Díky našim rozumným a pilným předkům máme dnes relativní dostatek levné elektřiny, robustní výrobní i přenosovou soustavu. Přičemž to zdaleka není pouze zásluha trhu. Naopak. Přes velice liberální tržní prostředí první republiky stát jak legislativně, tak i finančně výrazně vstupoval do utváření energetické soustavy. A úspěšně, díky čemuž se naše země staly jednou z energeticky nejlépe zajištěných v Evropě.

I dnes musí stát dobře sehrát svou roli. Čímž nemám na mysli "pouze" energetickou koncepci. Což je jistě důležitý strategický dokument. Už proto, že návratnost investic v energetice se počítá na 25 až 30 let a plánování a provoz základních zdrojů až na padesát let. Bez jasné státní strategie tak chybí elementární jistota, stabilita a ochota vůbec stavět nové zdroje. Vláda ovšem musí svou vlastní koncepci také dodržovat, ne ji zpochybňovat, jak se to bohužel stalo po vstupu Strany zelených do kabinetu.

Existence a dodržování energetické koncepce je však pouze podmínka nutná, nikoli postačující. Stát má i další důležité úkoly, zejména ve třech oblastech. Jsou to legislativa, investice a inovace.

Ne ve všech těchto oblastech je odpovědnost státu výlučná. Rozhodně to platí v případě legislativy. Přičemž nejde pouze o domácí zákonodárství, ale také – a dnes dokonce především – o působení na unijní úrovni. Myslím, že všichni zde víme, o co jde. Uvedu tedy pouze dva příklady.

Nesmí se nám už stát, aby neuvážená preference jednoho obnovitelného zdroje nejen vyčerpala prostředky na výzkum a podporu dalších nových zdrojů, ale navíc zatížila ekonomiku a občany na dlouhá léta dopředu. Rovněž musíme aktivně prosazovat naše zájmy v EU. Mám na mysli právo každé země určit si svou vlastní cestu ke snižování emisí, protože podmínky pro využívání konkrétních obnovitelných zdrojů jsou v rámci Evropy velice rozdílné. Současné evropské regulace křiví trh do té míry, že se v podstatě nevyplatí stavět žádné zdroje. Přiznám se, že snadné a rychlé řešení nemám. Musíme však bojovat o to, aby nám unijní legislativa umožnila s rozumnou mírou návratnosti budovat jednak moderní nízkoemisní uhelné elektrárny, jednak elektrárny jaderné. Tyto dva základní zdroje představují pro nás v příštích 20-30 letech rozumný mix zajištění dostatku energie, ekonomické výhodnosti, energetické bezpečnosti a plnění politického imperativu snižovat emise.

Legislativa by naopak měla ČEZ a další hráče odrazovat od toho, aby vyváželi lacinou energii z nečistých uhelných elektráren. Tuto domácí surovinu musíme šetřit pro vlastní potřebu a provoz nových, čistších zdrojů. Naši předci dosáhli v energetice úspěchu i díky tomu, že se v maximální možné míře spolehli na vlastní síly – jak při zajištění zdrojů surovin, tak nutných investic. Což snížilo naši závislost a zvýšilo naši bezpečnost. Měli bychom se snažit o totéž. Kvalitní legislativa zohledňující národní zájmy je k tomu prvním předpokladem.

Co se týká investic, to je otázka, kterou právě nyní řešíme v případě dostavby Temelína. Nechci předjímat, jakou ze tří cest se nakonec vydáme. Za sebe k tomu říkám tolik, že preferuji využití zdrojů ČEZ k rozvoji energetiky před vysokými dividendami a odvody do státního rozpočtu. Uznávám ale, že politicky jde o kontroverzní téma a chuť využít miliardy z ČEZ k okamžitém plnění volebních slibů může u někoho převážit nad starostí o budoucnost. Investice do nových zdrojů energie by měly umožnit postupný, nikoli skokový přechod k ekologičtějším zdrojům. Což jsou jednak moderní uhelné a jaderné elektrárny. Dále obnovitelné zdroje, jejichž podíl bude růst, nicméně však i v příštích třiceti letech zůstane menšinový.

Třetímu bodu se – asi dle očekávání - budu věnovat podrobněji. Inovace zásadním způsobem mění podmínky na trhu s energiemi. To je na první pohled v rozporu s nutností dlouhodobého plánování v energetice. Přesto, či právě proto musíme umět skloubit potřebu zajistit energii pro občany na desetiletí dopředu a zároveň umožnit pružnou reakci na vývoj. Což lze zvládnout vzhledem k tomu, že cíle energetické koncepce jsou sice stanoveny v horizontu 30 let, ale nástroje státu, jimiž působí na energetické prostředí, jsou nastaveny na 4-5 let, kdy se má plnění energetické koncepce pravidelně vyhodnocovat. Vědecký pokrok samozřejmě nelze dokonale plánovat. Nicméně některé změny můžeme očekávat již dnes.

Nepochybně se díky vědě a výzkumu v dohledné době podaří zvýšit účinnost využívání solární energie. Perspektivní vidím zejména bádání v oblasti fotosyntézy. Spíše než na velké projekty bychom se však měli soustředit na domácí a komunální využití. Čeští vědci jsou také na špičce pokroku ve skladování elektrické energie. Což snad v brzké budoucnosti umožní efektivněji využívat instalovaný výkon a zvýšit využívání obnovitelných zdrojů. Velkou změnu může rovněž způsobit rozvoj těžby plynu, včetně těžby z břidlic. Pokud bude mít Česká republika zajištěn dostatečný přístup k transportu plynu z bezpečných a spřátelených zemí, umožní nám to snížit závislost na Rusku a lze rovněž počítat s tím, že se zlepší ekonomika provozu. U termojaderné energie se sice nezdá, že v dohledné době budeme mít komerčně využitelný zdroj, jako perspektivní se však jeví vývoj jaderných reaktorů IV. generace, které zásadně zvýší účinnost a sníží množství odpadu. Nutnou inovací, která je již dnes dostupná, vyžaduje však ohromné investice, jsou inteligentní přenosové sítě. Bude nutné, aby stát, který je 100% vlastníkem ČEPS, tyto zdroje našel, protože přísun nárazové elektřiny z obnovitelných zdrojů, zejména z Německa se bude nepochybně zvyšovat, a tím poroste i hrozba zhroucení sítí. Nakonec, ale ne v poslední řadě, jsou inovace cestou k úsporám energie. Podle dostupných analýz máme prostor zejména v zateplování budov. Zde vidím prostor pro české firmy, které jsou již dnes poměrně úspěšné při vývoji technologií pro nízkoenergetické a pasivní domy. V tom je i šance na velice efektivní využití evropských fondů.

Podporu výzkumu nových zdrojů energie vidím jako jednu ze svých priorit. Jak jsem řekl v úvodu, úroveň civilizace se na první pohled pozná podle toho, jak využívá energii. Což v první řadě znamená její dostatek, protože s rostoucí životní úrovní se i přes úspory spotřeba energie zvyšuje. Ale jde také o skladbu zdrojů, o jejich efektivitu, dostupnost a dopad na životní prostředí. Jako malá země s omezenými zdroji jak fosilních paliv, tak obnovitelných forem energie jinou možnost než inovace ani nemáme. Díky inovacím jsme ušli dlouhou cestu od ohňů pravěkých lovců k jaderným elektrárnám, které zatím představují nejvyšší stupeň využití energie obsažené v hmotě. Cesta od základního objevu k jeho praktickému využití může být hodně dlouhá, což dokazuje Einsteinův objev fotovoltaického jevu. To je však důvod k intenzivnějšímu výzkumu, nikoli k rezignaci na něj. Opak by znamenal cestu od jaderných reaktorů zpět k jeskynním ohňům.

V závěru mi dovolte ve třech bodech stručně shrnout, co považuji za důležité pro budoucnost energetiky:

1) Stát musí zajistit legislativní a investiční prostředí, které umožní budovat dostatek nových zdrojů s rozumnou mírou rentability a zároveň šetrné k životnímu prostředí a zajišťující energetickou bezpečnost České republiky.

2) Od subjektů, jakým je ČEZ a soukromí investoři, očekávám, že v tomto kvalitním a stabilním prostředí budou schopni a ochotni zajišťovat produkci levné a bezpečné energie v dlouhodobém horizontu.

3) Cestou k budoucnosti jsou inovace. Jde nejen o inovace ve výrobě, přenosu, úsporách a skladování energie, ale rovněž o zapojení do mezinárodních projektů. Například do výroby solární elektřiny na Sahaře a zvládnutí jejího efektivního transportu k nám.

Naše současnost těží mimo jiné z toho, že generace před námi myslely na zajištění dostatku energie. Život příští generace závisí i na tom, jak budeme na budoucnost energetiky myslet my.