Bez spaloven se kruh neuzavře. Struska z odpadu může rozhodnout o budoucnosti oběhového hospodářství

Evropská unie připravuje novou legislativu, která má urychlit přechod k oběhovému hospodářství. Jedním z největších testů bude schopnost smysluplně využívat materiály vznikající ve spalovnách komunálního odpadu. Nová odborná studie přitom upozorňuje, že struska ze spaloven představuje nejen cenný zdroj druhotných surovin, ale současně i materiál, který vyžaduje přísná pravidla, důslednou kontrolu a další výzkum. Bez jejího bezpečného využití však zůstane uzavření materiálového cyklu jen těžko dosažitelným cílem.

V době, kdy Evropská unie připravuje nový legislativní rámec nazvaný Circular Economy Act, který má Evropská komise představit již na podzim roku 2026, nabývá na významu otázka, jakým způsobem naložit se všemi materiály, které v oběhovém hospodářství vznikají. Nový zákon má navázat na dosavadní Akční plán pro oběhové hospodářství a zároveň podpořit vznik takzvaného netoxického oběhového hospodářství, tedy systému, v němž budou materiály využívány co nejdéle při současném omezení environmentálních rizik.

Právě v tomto kontextu vznikla rozsáhlá studie s názvem A Toxic Legacy. Bottom Ash in Europe's Circular Economy, kterou pro organizaci Zero Waste Europe zpracoval britský odborník na spalování odpadů a energetické využití odpadů Andrew Neil Rollinson. Studie analyzuje vědecké práce, zkušenosti členských států i regulatorní přístupy napříč Evropou a snaží se odpovědět na zásadní otázku, zda může struska ze spaloven přispět k rozvoji oběhového hospodářství, nebo zda představuje dlouhodobou environmentální zátěž.

Podle údajů evropských odpadových asociací vzniká v Evropské unii každoročně přibližně 18 až 20 milionů tun strusky ze spaloven komunálního odpadu. Jen samotné spalovny přitom každoročně energeticky využijí více než 60 milionů tun komunálních odpadů. Pokud by veškerá struska končila na skládkách, znamenalo by to nejen výrazné zvýšení nároků na skládkovací prostor, ale také ztrátu významného množství druhotných surovin, které mohou nahradit přírodní kamenivo nebo umožnit zpětné získání cenných kovů.

Struska vznikající po spalování komunálních odpadů představuje přibližně čtvrtinu hmotnosti původního odpadu. Jde o velmi různorodý materiál tvořený směsí minerálních částic, skla, keramiky, kovů a jemných popelovin. Přibližně deset procent její hmotnosti tvoří čisté kovy, které lze následně oddělit a vrátit zpět do výroby. Právě získávání železných a neželezných kovů je dnes v evropské legislativě jednoznačně uznáno jako recyklace. Bez následného využití zbývající minerální složky by však každoročně vznikaly miliony tun materiálu, který by bylo nutné ukládat na skládky. Z pohledu uzavírání materiálových toků proto představuje využití upravené strusky jednu z cest, jak snížit spotřebu přírodního kameniva a současně omezit potřebu nových skládkovacích kapacit.

Budoucnost oběhového hospodářství však nebude záviset pouze na technologiích zpracování odpadů. Stále větší význam získává ekodesign výrobků. Evropská unie již přijala nové nařízení Ecodesign for Sustainable Products Regulation, které postupně zavede požadavky na vyšší opravitelnost, delší životnost, možnost opětovného použití i recyklovatelnost výrobků. Smyslem je snížit množství obtížně zpracovatelných materiálů vstupujících do odpadového hospodářství. Čím kvalitněji budou výrobky navrženy na samém začátku svého životního cyklu, tím méně problematických látek se objeví i ve strusce vznikající po jejich energetickém využití. Podobnou logiku sleduje také nové evropské nařízení PPWR zaměřené na obaly a obalové odpady. Cílem je snížení množství jednorázových obalů, zvýšení opětovného použití obalů a dosažení plné recyklovatelnosti všech obalů uváděných na evropský trh do roku 2030. 

Autoři studie současně upozorňují, že struska není obyčejným stavebním materiálem. Vedle běžných minerálních složek obsahuje také řadu látek, které vyvolávají značnou pozornost odborníků i veřejnosti. Patří mezi ně například perfluorované a polyfluorované látky známé pod zkratkou PFAS. Tyto látky jsou často označovány jako věčné chemikálie, protože se v životním prostředí rozkládají jen velmi obtížně. Výzkumy spojují některé PFAS s narušením hormonální soustavy, oslabením imunitního systému, poruchami vývoje, změnami hladiny cholesterolu nebo zvýšeným rizikem některých druhů rakoviny.

Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) proto dlouhodobě prosazuje výrazné omezení jejich používání. Studie zároveň připomíná, že přibližně osmdesát procent fluoropolymerních odpadů vznikajících v Evropě dnes končí právě ve spalovnách komunálního odpadu a současné spalovací procesy nemusí vždy zajistit jejich stoprocentní rozklad.

Dalším diskutovaným tématem jsou mikroplasty. Přestože výzkum v této oblasti teprve začíná, analýzy provedené ve Švédsku a Německu již potvrdily jejich přítomnost v jemných frakcích strusky. Mikroplasty jsou přitom spojovány s řadou potenciálních zdravotních i ekologických rizik. Vědci upozorňují zejména na jejich schopnost přenášet další chemické látky, kumulovat se v organismech a dlouhodobě přetrvávat v životním prostředí. Studie rovněž připomíná přítomnost potenciálně toxických prvků, mezi něž patří například arsen, kadmium, olovo, chrom, antimon, nikl nebo rtuť. Některé z těchto prvků mohou při nevhodném nakládání přecházet do okolního prostředí a představovat riziko pro vodní organismy i lidské zdraví.

Přes všechna tato upozornění zůstává zásadní skutečností, že evropské země zatím nenašly jednotný přístup k dalšímu využívání strusky. Zatímco například Nizozemsko využívá většinu produkované strusky ve stavebnictví, jiné státy ukládají podstatnou část tohoto materiálu na skládky. Odborníci se shodují, že budoucnost využívání strusky bude záviset především na kvalitě úpravy materiálu, jednotných evropských pravidlech a dlouhodobém monitoringu. Bez těchto podmínek bude obtížné získat důvěru veřejnosti i odborné obce.

Celá problematika však otevírá i širší otázku, která přesahuje samotnou strusku. Organizace kritické ke spalovnám dlouhodobě zdůrazňují, že nejlepším odpadem je ten, který vůbec nevznikne. S tím lze jen těžko polemizovat. Prevence vzniku odpadů a maximální míra recyklace musí zůstat prioritou každé moderní společnosti. Současně je však třeba položit si nepříjemnou, ale legitimní otázku. O kolik se Evropě během posledních deseti let skutečně podařilo snížit produkci směsného komunálního odpadu díky prevenci?

Statistiky totiž ukazují, že produkce komunálních odpadů v Evropské unii dlouhodobě neklesá tak výrazně, jak by si zastánci bezodpadové společnosti přáli. V roce 2013 připadalo na jednoho obyvatele Evropské unie přibližně 477 kilogramů komunálního odpadu ročně. V roce 2024 činila tato hodnota zhruba 511 kilogramů na obyvatele. Přestože míra recyklace postupně roste, v absolutních číslech stále vznikají desítky milionů tun zbytkového odpadu, který není možné materiálově využít. Tento odpad dnes končí buď na skládkách, nebo ve spalovnách.

Právě zde se ukazuje, že realita je podstatně složitější než jednoduché slogany. Spalovny nepochybně představují investice na několik desetiletí a jejich výstavba musí být pečlivě zvažována s ohledem na budoucí vývoj produkce odpadů. Zároveň však dosavadní zkušenosti ukazují, že ani vyspělé evropské státy zatím nedokázaly dosáhnout takové úrovně prevence a recyklace, která by potřebu zařízení pro nakládání se zbytkovým směsným odpadem zcela odstranila.

Otázkou proto není, zda spalovny recyklaci ohrožují, ale spíše zda dokážeme současně rozvíjet prevenci, recyklaci i technologie pro bezpečné využití zbytkových odpadů. Dokud totiž nebude existovat komplexní alternativa schopná nahradit spalování i skládkování v plném rozsahu, zůstane energetické využití odpadu součástí cirkulárního odpadového hospodářství.

Možná bychom si proto měli položit ještě jednu otázku. Pokud skutečně chceme dosáhnout světa bez odpadů, nestačí pouze odmítat existující technologie. Stejně důležité je nabídnout realistickou cestu, která bude technicky proveditelná, ekonomicky udržitelná a společensky přijatelná. Dokud takové řešení neexistuje, bude úkolem společnosti nejen předcházet vzniku odpadů, ale také co nejlépe využít vše, co již vzniklo, tedy i po spalování. A právě v tom spočívá skutečný smysl oběhového hospodářství.

Celý koncept oběhového hospodářství navíc nelze vztahovat pouze na komunální odpady. Součástí uzavřeného materiálového cyklu musí být i bezpečné nakládání s odpady nebezpečnými. Také zde platí, že ideálním řešením je prevence jejich vzniku a postupné omezování nebezpečných látek již ve fázi návrhu výrobků. Přesto však budou i v budoucnu vznikat odpady obsahující toxické, infekční či jinak rizikové složky, které nebude možné recyklovat ani znovu využít. Pro takové materiály zůstávají specializované spalovny nebezpečných odpadů nenahraditelnou součástí moderní odpadové infrastruktury.

Právě ty totiž umožňují bezpečnou destrukci látek, které by při jiném způsobu nakládání mohly představovat dlouhodobé riziko pro lidské zdraví i životní prostředí. Má li být oběhové hospodářství skutečně funkční a odpovědné, musí zahrnovat nejen prevenci, opětovné využití a recyklaci, ale také technologická řešení pro materiály, které již žádnou další cestu v oběhu nemají. A právě energetické využití odpadů, ať již komunálních či nebezpečných, představuje dnes nedílnou součást cirkulární ekonomiky, protože umožňuje nejen bezpečné odstranění zbytkových materiálů, ale také jejich následné materiálové využití. Každá tuna využité strusky totiž současně znamená úsporu významného množství primárních surovin ve stavebnictví.