Bílé zlato mizí v krajině. Sádrokartonový odpad putuje z Německa do českých lomů namísto recyklace

Otázka „kam s gipsem“, nebo spíše „kam s odhadem několika set tisíc tun stavebního odpadu ročně“ je v Německu akutní. Podle statistik německých úřadů připadá na stavby, rekonstrukce a demolice každoročně více než 200 milionů tun odpadu. To tvoří více než polovinu všech odpadů generovaných v zemi. Gipsový odpad (ze sádrokartonů, omítek, lehkých konstrukcí) tvoří sám o sobě jen zlomek tohoto objemu, ale z hlediska materiálové bilance i environmentálních rizik má zvláštní postavení: je relativně lehký, objemově výrazný, recyklovatelný a zároveň v praxi špatně sledovatelný.

Podle dokumentace, shromážděné v rámci vyšetřování, existuje jasně fungující síť přeshraničních převodů: jedna bavorská firma koordinuje sběr gipsového a stavebního odpadu v Německu, ten je pak údajně exportován do České republiky, kde dále převážejí zásilky subjektu vedeného jako firmu českého podnikatele. Podle záznamů inspekčních orgánů se tato firma na černém seznamu objevovala již dříve kvůli podezření z nelegální likvidace odpadu. Metoda je přitom, jak popisují autoři reportáže, zarážející svou promyšleností.

Na papíře je materiál deklarován jako „recyklovatelný“, tedy aby splnil formální nároky německých zákonů o odpadech. Skutečně však končí v lomech a pískovnách, kde je zasypán jiným materiálem nebo jednoduše zakryt. Inspektoři z české strany při jedné kontrole zjistili, že v opuštěném lomu bylo skládáno více než 6 000 tun gipsového odpadu spolu s betonem, cihlami, střešními taškami a keramickými sutěmi. Další záznamy hovoří v krátkém období o desítkách tisíc tun stavebního odpadu, včetně více než 125 000 tun čistě gipsových materiálů, dovezených z Německa.

Pokuty, které byly uvaleny ze strany českých inspekčních orgánů, jsou směšné v poměru k objemu materiálu: jednorázově několik tisíc eur, zatímco hodnota ilegálního obchodu a ušetřených nákladů na likvidaci jde do statisíců eur. Firma z Bavorska, která údajně organizovala export, podle zjištění CORRECTIV.Europe zůstává bez postihu.

Proč je právě gipsový odpad výhodný pro takovéto „podpovrchové“ pohřbívání? Gips (síran vápenatý) je běžný stavební materiál. Najdeme ho ve sádrokartonech, pórobetonových tvárnicích, omítkách, stucích či jako příměs v malt. V normálních podmínkách lze jeho recyklaci technicky zvládnout. Ovšem pokud je gips smíchán s jiným stavebním odpadem (beton, cihly, keramika, izolace), recyklace se stává ekonomicky méně výhodnou, třídění je náročné a často se proto provádí samo jen formálně. V takovémto „znehodnoceném“ směsném odpadu recyklace prakticky nemožná.

K tomu se přidává další tlak. V mnoha německých regionech je kapacita legálních skládek a recyklačních zařízení omezená. Některé odhady ukazují, že téměř polovina současných skládek bude do roku 2032 plně obsazena. To zvyšuje tlak na snížení nákladů a v tomto kontextu se ilegální převody do levnějších lokalit za hranicemi představují pro některé podnikatele atraktivní řešení.

Výsledkem je systém, který přestože na papíře splňuje minimum formálních náležitostí, v praxi produkuje environmentální a materiálový rizik. Zakopané hory gipsového a stavebního odpadu v lomech se mohou stát dlouhodobou ekologickou zátěží. Vlhkost, srážky a chemické reakce mohou splachovat sulfáty a další látky do podzemních i povrchových vod. To nejen narušuje kvalitu vody, ale komplikuje i půdní a hydrogeologické podmínky v dotčených oblastech.

Z povahy sledovaných procesů vyplývá, že problém nekončí u jedné či dvou „šedých“ firem. Síť je rozsáhlá, přenosy jsou masivní, a díky roztříštěné, nekonsolidované evidenci odpadových toků v různých státech je obtížné vystopovat celkový rozsah a klíčové uzly obchodu. Regulace existují. Zákony a směrnice jasně stanovují, že stavební odpad by měl být co nejrychleji recyklován nebo bezpečně likvidován. Praxe však ukazuje, že pokud ekonomická motivace převyšuje environmentální odpovědnost, může formální plnění dokumentačních požadavků nahrazovat skutečný recyklační proces.

Tento stav má závažné důsledky i pro férovou konkurenci v recyklačním sektoru. Legálně fungující provozovatelé recyklačních linek, kteří materiál třídí, čistí a zajišťují bezpečnou likvidaci zbytků, čelí nekalé soutěži. Subjekty, které neprocházejí reálným recyklačním procesem, mohou materiál deklarovat jako recyklovatelný a současně jej převést přes hranice za nižší náklady, čímž uměle snižují cenu služby a podbízejí legální operátory. Jeden německý recyklační podnik anonymně sdělil organizaci CORRECTIV.Europe, že tato forma „levné likvidace“ destabilizuje celý recyklační sektor a podkopává investice do technologicky a environmentálně bezpečných procesů.

Z tohoto vyplývá zásadní varování pro Českou republiku a obecně pro státy, které přijímají přeprodávaný stavební odpad. Bez důsledného dohledu nad přeshraničními toky materiálů, bez transparentních odpadových dokladů, bez jednotné a spolehlivé evidence a zejména bez pravidelných auditů a fyzických kontrol v terénu hrozí, že se do krajiny dostanou velké objemy materiálů určených k recyklaci, které ve skutečnosti nejsou zpracovány, ale jen uskladněny nebo zakryty v terénu.

Problém však přesahuje hranice přijímajících států. Exportující země, v tomto případě Německo, se zbavuje odpadu místo jeho řádného zpracování v autorizovaných zařízeních, což snižuje tlak na rozvoj recyklačních kapacit a přeměňuje recyklaci z dlouhodobě udržitelného materiálového procesu na formální administrativní záležitost bez skutečného environmentálního efektu.

K řešení je nezbytné přijmout několik opatření. Je třeba zavést systematický evropský dohled nad toky stavebního odpadu, zajistit fungující a transparentní registry exportu a importu materiálů, zavést povinnost ověřovat skutečný osud odpadu, tedy zda skutečně prošel recyklačním procesem, a uplatňovat přísné sankce, které zamezí převodům odpadu motivovaným pouze finanční úsporou namísto recyklace.

Výzva k odpovědnosti platí pro všechny subjekty: pro podniky, pro státní instituce i pro společnost jako celek. Materiál, jako jsou gipsové desky deklarované jako recyklované, nemusí skutečně projít recyklačním procesem. Pokud se takové materiály místo zpracování jen ukládají v terénu, představují dlouhodobou environmentální zátěž, která může ovlivňovat kvalitu půdy a vody po desítky let.