Více času na podstatné
Češi a klima: rozpolcená společnost mezi obavou a nezájmem
Nový průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění ukázal, jak ambivalentní je vztah české společnosti k otázce klimatické změny. Výsledky z června 2025 potvrzují, že Češi v naprosté většině přijímají vědecký konsenzus o tom, že se klima mění a že na tom nese zásadní podíl lidská činnost. Jenže zároveň se ukazuje, že pro mnoho lidí zůstává téma spíše abstraktní, než aby se stalo naléhavým osobním závazkem.
Přibližně polovina obyvatel uvedla, že se o klimatické změny zajímá, ale jen čtyři procenta deklarují opravdu silný zájem. Většina těchto „zajímajících se“ spadá do kategorie spíše mírného zájmu. Druhá polovina populace naopak přiznává, že ji klimatická problematika oslovuje málo nebo vůbec. Tento rozptyl se odráží i v dalším pohledu na výsledky – zájem totiž velmi silně koreluje se vzděláním. Vysokoškoláci projevují zájem ve více než šedesáti procentech případů, zatímco mezi lidmi se základním vzděláním je to jen něco přes čtyřicet procent. Zajímavý je i rozdíl v míře úplné lhostejnosti: čistý nezájem deklarovalo jen čtyři procenta vysokoškolsky vzdělaných, ale až dvanáct procent těch, kdo ukončili vzdělání základní. Vzdělání se tak ukazuje jako klíčový filtr, který určuje, zda se člověk klimatickou změnou vůbec cítí být osloven.
Pokud se podíváme na věkové skupiny, situace je ještě barvitější. Nejmladší generace, tedy lidé mezi 15 a 19 lety, vykazuje nejvyšší podíl intenzivního zájmu – třináct procent. Tito mladí lidé se evidentně snaží téma uchopit jako něco, co se jich bude v životě zásadně dotýkat. Paradoxně ale právě tato věková skupina obsahuje i největší podíl úplného nezájmu, šestnáct procent. Ukazuje se tedy, že mladí lidé jsou v názoru na klima polarizovaní – buď téma vnímají jako své, nebo ho zcela odmítají. Lidé nad 65 let naopak nevykazují tak velké extrémy. Jejich zájem je spíše umírněný, ale stabilní: více než polovina říká, že je problematika zajímá, i když jen málokdo volí možnost „velmi“. Zcela jinak působí skupiny mezi třicítkou a čtyřicítkou či mezi 55 a 64 lety, kde je celkový zájem nejnižší. Zvlášť v kategorii 55–64 let se najde jen mizivé procento těch, kteří se o klima opravdu zajímají silně – pouhé jedno procento.
Z hlediska samotného přesvědčení o tom, zda se klima mění, panuje překvapivě silný konsenzus. Skoro šedesát procent respondentů tvrdí, že se klima v posledních sto letech mění určitě, a dalších pětatřicet procent to považuje za pravděpodobné. Pouze pět procent soudí, že se nic nemění. Názory na tuto otázku se liší především podle věku – zatímco mezi dvacátníky je přesvědčení o změně klimatu zdaleka nejsilnější (tři čtvrtiny z nich říkají, že se klima určitě mění), mezi lidmi těsně před důchodem, tedy ve věku 55–64 let, zastává tento názor méně než polovina. Zdá se tedy, že v české společnosti existuje generační rozdíl v tom, zda lidé berou klimatickou změnu jako jasnou realitu, nebo jen jako pravděpodobnost.
Ještě jednoznačnější jsou odpovědi na otázku, zda k těmto změnám přispívá člověk. Zde se projevuje mimořádná shoda: devadesát šest procent respondentů přiznává, že lidská činnost klima mění alespoň trochu. Přibližně dvě pětiny jsou přesvědčeny o významném vlivu a téměř čtvrtina hovoří dokonce o zásadním vlivu. Jen dvě procenta lidí zastávají názor, že lidská činnost nehraje žádnou roli. Tak silný konsenzus je v českých podmínkách vzácný. Přesto, že shoda panuje, liší se pohledy mužů a žen. Ženy častěji přisuzují člověku zásadní vliv a zároveň častěji cítí osobní odpovědnost. Muži naopak častěji přiznávají, že se necítí odpovědní vůbec. Tento rozdíl naznačuje, že v české společnosti se téma klíčově odvíjí nejen od vzdělání a věku, ale i od genderu.
S otázkou odpovědnosti souvisí i to, zda lidé věří, že změna chování může vývoj klimatu ovlivnit. Jen tři procenta respondentů se domnívají, že by se klimatickou změnu podařilo úplně zastavit. Naprostá většina, téměř osmdesát procent, ale věří, že lidské chování ji může alespoň zpomalit. To ukazuje na racionální, ale zároveň mírně skeptický postoj – lidé nepředpokládají zázrak, ale přiznávají smysl snahy. Čtrnáct procent populace se však domnívá, že lidské chování nemá na klima žádný vliv, což ukazuje na existenci rezignovaného proudu v české společnosti.
Zásadní roli hraje i míra obav. Šedesát jedna procent lidí se změny klimatu bojí, a to buď velmi, nebo alespoň částečně. Naopak třetina populace se strachu vyhýbá a několik procent dokonce deklaruje, že se klimatu nebojí vůbec. Opět se ukazuje genderový rozdíl: ženy mají z klimatické změny větší obavy než muži, což lze interpretovat jako odraz vyšší citlivosti na rizika a možná i většího smyslu pro budoucí generace.
Otázka očekávaných dopadů na Českou republiku ukázala další zajímavý obraz. Nikdo z dotázaných neuvedl, že by dopady byly rozhodně pozitivní. Jen malé procento lidí, tři až čtyři, vidí možnost spíše pozitivních dopadů. Třetina populace zaujala pozici „tak napůl“ – tedy že dopady budou smíšené, a přibližně stejný podíl očekává spíše nebo rozhodně negativní následky. Zhruba desetina lidí se domnívá, že změna klimatu na Česko nebude mít žádný vliv. Tato zdrženlivost může být způsobena tím, že Česko dosud nečelí tak extrémním klimatickým projevům jako některé jiné části světa, a proto si lidé nedokážou snadno představit, jak zásadní změny mohou nastat.
Celkově výzkum ukazuje na jistý paradox. Češi se shodnou, že klima se mění a že člověk k tomu zásadně přispívá. Přiznávají i možnost, že změna chování může vývoj zpomalit. Přesto ale téma v polovině společnosti vzbuzuje jen malý zájem, vnímaná osobní odpovědnost je spíše vlažná a obavy, i když přítomné, nejsou dost silné, aby mobilizovaly skutečnou akci. Společnost tak stojí na rozcestí – ví, co se děje, ale nedokáže se shodnout, zda a jak se má chovat.
Výsledky lze chápat i v evropském kontextu. V řadě západoevropských zemí je téma klimatické změny pevně ukotveno v politické agendě a občanských debatách. V České republice je přístup opatrnější a více rozpolcený. Možná proto, že bezprostřední dopady nejsou zatím tak dramatické, možná proto, že v kolektivní paměti stále dominuje důraz na ekonomickou stabilitu a sociální jistoty. Klima se pak ocitá v konkurenci jiných starostí.
Dokument ke stažení: