Česko v klimatickém labyrintu: Zlepšení ano, výkon stále slabý

Česká republika si v nejnovějším klimatickém indexu CCPI mírně polepšila, ale její hodnocení zůstává na spodních příčkách. Přestože země postupně přijímá nové zákony a investuje do modernizace energetiky, analýza ukazuje, že český klimatický výkon brzdí strukturální problémy, slabé závazky a sporné využívání biomasy.

Česká republika se v nejnovějším hodnocení Climate Change Performance Indexu posouvá jen nepatrně, zatímco klíčové nedostatky přetrvávají. Experti upozorňují, že bez závazné legislativy, jasných sektorových cílů a odhodlaného politického leadershipu zůstane česká transformace spíše na papíře než v realitě.

Česká republika obsadila v letošním Climate Change Performance Indexu 49. místo, čímž zůstává v kategorii „low climate performer“. Tento výsledek se drží v dlouhodobém trendu, kdy Česko na globální klimatické scéně nepůsobí jako lídr, ale spíše jako konzervativní vyčkávající hráč, který se pohybuje v bezpečné blízkosti evropského průměru, nikoli však na špici. Nejde přitom jen o samotné hodnocení – důležité jsou signály, které CCPI zdůrazňuje: české tempo změn je příliš pomalé na to, aby dokázalo odpovědět na dynamiku klimatické krize i rychle se vyvíjející technologie a evropskou legislativu. V jednotlivých kategoriích se obrázek jeví ještě složitější. V emisích a energetické spotřebě si Česko stojí středně, ale v obnovitelné energii a klimatické politice výrazně zaostává. Tento nesoulad mezi dílčími výsledky dokresluje celkovou ambivalentnost českého přístupu – snaha nechybí, ale v rozhodujících oblastech je příliš nerozhodná a bezzubá.

Jedním z nejvýznamnějších problémů, které experti CCPI zdůrazňují, je konstrukce a role dlouhodobé strategie LTS 2017 (Long-Term Strategy), která v české klimatické politice funguje jako základní dokument pro dekarbonizaci. Tento strategický rámec však není zakotven v žádném klimatickém zákoně, protože taková legislativa v České republice dosud neexistuje – na rozdíl od většiny západoevropských států. Absence klimatického zákona má zásadní důsledky. Strategie je politickým dokumentem bez právní závaznosti, a proto ji lze měnit, oddalovat či přepisovat podle momentální politické situace, nikoli podle klimatických potřeb. To se naplno ukázalo v posledních dvou letech, kdy pokus o aktualizaci LTS narazil na politické spory a nestal se součástí stabilního legislativního rámce. Bez pevně stanovených sektorových cílů a bez národního uhlíkového rozpočtu, který by definoval, kolik emisí může Česko ještě vyprodukovat, zůstává řízení přechodu k nízkouhlíkové ekonomice rozvolněné a postrádá kontinuitu. Právě tato neukotvenost ztěžuje plánování průmyslu, obcí i energetických firem, které se bez jasných legislativních mantinelů pohybují v nejistotě, jaké tempo a rozsah transformace vláda skutečně prosazuje.

Podle CCPI sice česká vláda schválila legislativní balík pro rozvoj obnovitelných zdrojů a od roku 2025 otevřela nové možnosti pro sdílení energie, což je jednoznačně pozitivní krok směrem ke komunitní energetice a decentralizaci. Nicméně systémově jde stále spíše o sadu izolovaných úprav než o součást soudržné strategie odklonu od fosilních paliv. Česká republika například nemá žádný zákonem uložený plán na úplné ukončení využívání uhlí či plynu – spoléhá se místo toho na kombinaci ekonomických signálů z emisního systému EU ETS, dostupnost Modernizačního fondu a postupné změny v energetické struktuře. Ekonomická logika může fungovat ve střednědobém horizontu, ale bez jasného právního vymezení se obtížně předvídá rychlost útlumu fosilních sektorů i jeho dopady na zaměstnanost a regiony. Zvláště citlivé jsou uhelné regiony, kde se očekává sociální i ekonomická transformace – ta však potřebuje čas, plán a jistotu, že se pravidla nezmění každé dva roky podle složení vlády.

Energetická efektivita je oblastí, kde Česká republika vykazuje jistý pokrok, což experti CCPI uznávají. Programy jako „Nová zelená úsporám“ nebo investice do renovace budov, tepelné techniky a lokální solární energetiky skutečně vedou ke zlepšení. Zvyšuje se i počet elektromobilů a energeticky úsporných opatření v obcích a průmyslu. Přesto však index upozorňuje na to, že v Česku stále absentují tzv. „sufficiency measures“ – tedy kroky, které by vedly nejen ke snižování energetické náročnosti technologií, ale i k celkovému omezování spotřeby energie. Sem patří kvalitní veřejná doprava, dostupné bydlení, podpora kompaktního městského plánování či motivace ke změně dopravního chování. Tyto aspekty, které v západní Evropě tvoří pevnou součást klimatické politiky, v Česku zatím stojí na okraji debaty. Výsledkem je, že česká energetická spotřeba na obyvatele zůstává nadprůměrná a bez zásadních změn v životním stylu, dopravě i infrastruktuře nelze očekávat rychlý posun směrem k udržitelnosti.

Sektor zemědělství a lesnictví představuje další slabinu. Právě zde CCPI upozorňuje na nedostatečnou pozornost vůči emisím, které tyto oblasti produkují. Ačkoli je lesní hospodaření regulováno a existují programy na obnovu porostů, české lesy se po kůrovcové kalamitě nacházejí ve stavu, který snižuje jejich schopnost vázat uhlík. K tomu se přidává rostoucí export dřevěných pelet a biomasy do zahraničí, což zároveň snižuje dostupnost obnovitelné suroviny na domácím trhu a vytváří tlak na další těžbu. Biomasa se tím stává paradoxní položkou – je vedena jako obnovitelný zdroj, ale její nadužívání i struktura trhu mohou mít problémový klimatický efekt. Přestože CCPI neříká, že biomasa je problémová sama o sobě, upozorňuje, že její role v české energetice je příliš dominantní, zatímco skutečně čisté zdroje, jako větrná energie, stále narážejí na regulační bariéry a pomalé povolovací procesy.

V evropském a mezinárodním kontextu zůstává role Česka spíše pasivní. Podle CCPI nepatří mezi státy, které aktivně posouvají unijní ambice nebo přicházejí s vlastními inovativními návrhy. Česká politika je spíše reakční než proaktivní, často čeká na finální podobu evropských balíků a až poté je implementuje. Tento přístup sám o sobě nemusí být problematický, ale v rychle se měnícím globálním prostředí vede k tomu, že Česko se ocitá v pozici dojíždějícího hráče, který využívá prostor, který mu poskytne EU, ale sám neformuje jeho směřování.

Odborníci CCPI proto apelují na několik hlavních změn: nutnost definovat sektorové cíle emisí, vytvořit národní uhlíkový rozpočet, posílit závaznost klimatických plánů legislativou, rozšířit politiku směrem k udržitelným životním stylům a ukončit podporu fosilních paliv. Podle nich Česká republika stojí na rozcestí – buď přijme moderní nástroje, které využívají západoevropské země, a zařadí se mezi státy směřující k uhlíkové neutralitě, nebo bude i nadále postupovat pomalu, sledujíc vývoj okolo, ale bez skutečného vlivu a bez rychlého efektu na domácí emise.

Celkový obraz z CCPI je jasný: Česká republika má potenciál a disponuje finančními nástroji i technologiemi, které mohou transformaci urychlit. Chybí však závaznost, dlouhodobá politická kontinuita a vůle přijmout opatření, která přesahují horizont jednoho volebního období. Dokud zůstane klimatická politika roztříštěná a bez legislativních jistot, bude se výkonnost Česka zlepšovat jen pomalu, a země tak riskuje, že promarní šanci stát se skutečným moderním energetickým státem 21. století.