Čína konečně ztratila obavy bojovat s klimatickou krizí

Čína právě vstoupila do období, které může působit jako zásadní bod zlomu – nejen pro její vlastní energetickou budoucnost, ale i pro globální boj s klimatickou změnou. Podle nejnovějších dat z Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší (CREA) emise oxidu uhličitého zůstávají již 18 měsíců stabilní nebo postupně klesají, což je v kontextu největší světové ekonomiky založené na průmyslu a uhlí více než pozoruhodné. Ještě před pár lety by se takový vývoj zdál nepravděpodobný. Dnes se ale rýsuje nová realita, v níž masivní investice do obnovitelných zdrojů začínají přetvářet samotnou strukturu čínské energetiky.

Dlouhodobé klimatické ambice Číny stojí na dvojici cílů, které se staly známé jako dual carbon targets: vrchol emisí do roku 2030 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2060. Tyto cíle rámují strategii, která má změnit největší průmyslovou ekonomiku světa v nízkouhlíkovou velmoc. V září vydala Čína své nejnovější klimatické milníky – tentokrát zaměřené na rok 2035. Do té doby se má země dostat o 7 až 10 % pod vrchol emisí, což na první pohled zní jako krok správným směrem. Klimatičtí experti ale upozorňují, že jde o příliš slabé ambice, které neodpovídají rozsahu globální klimatické hrozby. Podle nich by Čína byla schopna snížit emise do roku 2035 minimálně o 30 %.

Současně však platí, že čínská klimatická politika má jeden zvláštní rys - tradičně slíbí méně, ale dodá více. Odborníci jako Li Shuo z Asia Society Policy Institute upozorňují, že nejnovější cíle je potřeba vnímat spíše jako minimální základ, nikoliv jako konečnou ambici. Politická realita v Číně často vede k tomu, že ambicióznější politiky se neohlašují předem, ale vyplývají z vývoje ve strategických sektorech, z investičního plánování a z rámcových pětiletek.

A právě zde se otevírá zásadní podstata příběhu. Přestože Čína oficiálně nemluví o okamžitém zrychlení klimatických závazků, její energetická transformace už reálně probíhá. V roce 2025 proto mohla zaznamenat stagnaci či pokles emisí i přes výrazný ekonomický růst. Rozhodující je především tempo výstavby obnovitelných zdrojů – solární a větrné kapacity se zvyšují rekordní rychlostí, zatímco nové uhelné elektrárny začínají být spíše pojistkou pro extrémní špičky než hlavním motorem ekonomiky.

Co činí současnou situaci tak fascinující, je změna dynamiky. Přestože jednotlivé sektory „tahají“ emise nahoru či dolů rozdílně, celkový trend se neodvratně vychyluje směrem k nízkouhlíkové energetice. Čína nyní buduje obnovitelné zdroje v bezprecedentním měřítku: v roce 2024 přidala rekordních 277 GW solární kapacity, čímž se celková sluneční energie země dostala na přibližně 887 GW. Také větrná kapacita stoupla o 80 GW na zhruba 521 GW. V první polovině roku 2025 se přidalo dalších 268 GW nových obnovitelných zdrojů, z toho 212 GW solárních a 51 GW větrných. Celková nainstalovaná kapacita obnovitelných zdrojů Číny na konci června 2025 tak činí 2 159 GW.

Tento masivní rozvoj obnovitelných zdrojů už začíná sklízet reálné výsledky: i při rostoucí poptávce po elektřině Čína dokáže pokrýt velkou část výroby z nízkouhlíkových zdrojů, což brání růstu emisí energetického sektoru. Dnes už není nereálné očekávat, že Čína dosáhne vrcholu emisí dříve, než bylo původně plánováno pro rok 2030.

To však neznamená, že je vše bezproblémové. I když emise v dopravě například klesly o 5 % díky většímu podílu elektromobility, jiné části ekonomiky naopak trend obracejí. Výrazným příkladem je chemický sektor, zejména výroba plastů a dalších petrochemických produktů, která rostla tempem kolem 10 %. Právě zde se ztrácí část celkového poklesu: emisní úspory z ocelářství, cementáren či dopravy jsou zčásti vymazávány rychlým růstem výroby plastů a dalších chemických produktů. Výsledkem je, že Čína sice postupně omezuje uhlíkovou náročnost některých odvětví, ale jiné odvětví mezery znovu zaplňují.

Zvlášť citlivým problémem zůstává také snižování uhlíkové náročnosti ekonomiky, tedy množství emisí CO₂ na jednotku HDP. Čína se zavázala, že mezi lety 2020 a 2025 tuto hodnotu výrazně sníží, ale současný vývoj naznačuje, že tento cíl nebude naplněn. To zároveň zvyšuje tlak na období po roce 2025, protože do roku 2030 má země dosáhnout snížení uhlíkové náročnosti o 65 % oproti roku 2005. Pokud chce Peking tento ambiciózní milník splnit, bude muset tempo dekarbonizace výrazně zrychlit a prosadit hlubší změny v průmyslových a energetických sektorech.

Pro svět, který zoufale hledá pozitivní signály v boji s klimatickou krizí, je to zpráva, která dokáže změnit náladu celého mezinárodního vyjednávání na COP30. Čína tím ukazuje, že i ekonomika s obrovskou závislostí na těžkém průmyslu může začít měnit směr – nikoli symbolicky, ale v měřítku, které má reálný dopad na globální emise. Pokud tento trend potvrdí i příští roky, přijde možná okamžik, kdy i skeptici připustí, že světová klimatická transformace není pouhým přáním, ale probíhající skutečností.

Mohlo by vás zajímat:

Oteplení pod 1,5 °C? Dopady i náklady na adaptaci se s každou desetinou stupně zvyšují, varuje Miko