Čistá energie mění mapu průmyslu. Kdo bude vyrábět technologie budoucnosti?

Solární panely, baterie, elektromobily, větrné turbíny, tepelná čerpadla a elektrolyzéry už nejsou jen symbolem energetické transformace. Stávají se jedním z největších průmyslových trhů planety a zároveň strategickým zbožím, o které se stále více opírá energetická bezpečnost států. Jejich výroba se však zdaleka nerozkládá rovnoměrně. Čína si vybudovala mimořádně silnou pozici, zatímco Evropa, Spojené státy, Indie a další ekonomiky se snaží získat větší podíl na výrobě.

Rok 2025 přinesl pozoruhodný paradox. Přestože se obchodní podmínky pro čisté energetické technologie v mnoha zemích zpřísňovaly, jejich globální trh pokračoval v růstu. Podle aktuální anylýzy Mezinárodní energetické agentury (EIA) překročila hodnota trhu se solárními panely, větrnými elektrárnami, bateriemi, elektromobily, tepelnými čerpadly a elektrolyzéry 1,1 bilionu dolarů. Za posledních deset let rostl tento trh průměrně přibližně o pětinu ročně. A to v době, kdy ceny některých klíčových technologií prudce klesaly. Jen mezi lety 2023 a 2025 se cena solárních panelů snížila přibližně o polovinu a cena bateriových článků asi o třetinu.

Právě pokles cen je jedním z důvodů, proč už čisté technologie nelze chápat pouze jako nástroj klimatické politiky. Stávají se ekonomicky konkurenceschopnými a současně odpovídají na další zásadní problém současné energetiky. Na energetickou bezpečnost. Země, které dovážejí fosilní paliva, jsou vystaveny cenovým výkyvům, geopolitickým rizikům a závislosti na dodavatelích mimo své území.

Investice do solární elektrárny, bateriového úložiště, tepelného čerpadla nebo elektromobilu proto stále častěji představuje nejen cestu ke snižování emisí, ale také způsob, jak změnit strukturu budoucí energetické závislosti. IEA upozorňuje, že právě bezpečnost dodávek energie po ruské invazi na Ukrajinu a v důsledku nového geopolitického vývoje získává při rozhodování států stále větší význam.

Jenže s tím přichází další otázka. Kdo bude tyto technologie vyrábět? Odpověď je bohužel zatím velmi jednoduchá. Čína si vybudovala dominantní pozici v řadě výrobních řetězců a podle IEA připadá na tuto zemi více než 35 procent celosvětového hrubého vývozu sledovaných energetických technologií. Pokud se z výpočtu vynechá obchod uvnitř Evropské unie, podíl se blíží polovině. Čínský vývoz těchto technologií v roce 2025 přesáhl 160 miliard dolarů a meziročně vzrostl o 11 procent.

Ještě výraznější je čínská pozice u samotné výrobní kapacity. Čína dnes disponuje více než 80 procenty světové kapacity výroby solárních modulů a přibližně 95 procenty kapacity pro výrobu solárních waferů. U baterií je její podíl rovněž mimořádný. V roce 2025 se v Číně vyrábělo více než 80 procent světových baterií. Evropa a Spojené státy sice budují vlastní kapacity, jejich výrobní řetězce však zůstávají do značné míry závislé na dovozu komponent z Číny.

Tato koncentrace přitom není výsledkem jediné politické podpory ani krátkodobého vývoje. Čína v uplynulých letech vybudovala rozsáhlý ekosystém, který zahrnuje suroviny, zpracování materiálů, výrobu komponent, samotné technologie i navazující logistiku. Výhodou je obrovské domácí odbytiště, rozsah výroby, zkušenosti, dodavatelské řetězce a schopnost rychle zvyšovat výrobní kapacitu. To se promítá také do cen.

IEA na základě analýzy více než 750 výrobních zařízení zjistila, že Čína je před započtením přímé podpory státu nejlevnějším producentem u všech hlavních sledovaných čistých technologií. Výrobní závody v Evropě a Spojených státech mají přitom podle technologie přibližně o 70 až 130 procent vyšší kapitálové náklady na jednotku výrobní kapacity než srovnatelné závody v Číně. Indie se nachází mezi oběma skupinami a její kapitálové náklady jsou přibližně o 20 až 30 procent vyšší než v Číně.

To ale neznamená, že je výrobní mapa pro příští desetiletí předem rozhodnuta. Právě naopak. Vzniká snaha o její postupné přeskupení.

Evropská unie mezi lety 2023 a 2024 téměř zdvojnásobila investice do výroby čistých technologií. IEA tento růst spojuje mimo jiné s evropskými průmyslovými opatřeními, jako je Net Zero Industry Act a Clean Industrial Deal. Výrazně rostly také investice v Indii a Jižní Korea zvýšila investice do výroby baterií a elektromobilů o čtvrtinu. Výrobní kapacita se tedy začíná geograficky rozšiřovat, přestože Čína zůstává dominantním hráčem.

Evropa se tak snaží řešit poměrně složitý problém. Chce rychle nasazovat levné čisté technologie, ale současně nechce být odkázána na jediný dominantní zdroj jejich dodávek. Pokud by se evropská energetická transformace opírala o dovoz téměř všech klíčových technologií, vznikla by svým způsobem nová forma závislosti. Místo dovozu uhlí, ropy a plynu by Evropa ve velkém dovážela zařízení, která mají fosilní paliva postupně nahradit.

To však neznamená, že by řešením bylo vyrobit všechno doma. Právě před takovým zjednodušením IEA varuje. Výrobní kapacity se totiž v některých sektorech rozšiřují rychleji než samotná poptávka. V roce 2024 byla instalovaná kapacita výroby solárních technologií více než dvojnásobná oproti globální poptávce a kapacita výroby bateriových článků dokonce více než trojnásobná. Výsledkem je přebytek kapacit, cenová konkurence a tlak na ziskovost výrobců.

Právě solární průmysl ukazuje, jak rychle se může trh dostat do opačné situace, než jakou předpokládali investoři v době největšího optimismu. Investice do výrobních závodů solárních technologií se v roce 2024 propadly o více než polovinu. Důvodem byla právě výrazná nadkapacita a tvrdá cenová konkurence, která se promítla do marží výrobců, zvláště v Číně. U větrné energetiky se investice rovněž snížily a v Evropě k tomu přispěla kombinace problémů v dodavatelských řetězcích a slabší ekonomiky některých aukcí.

Ani samotné investice do výroby proto nelze zaměňovat za průmyslový úspěch. Postavit továrnu je jedna věc, dlouhodobě ji provozovat konkurenceschopně druhá. A právě tady se dostáváme k podstatě současného přeskupování světové energetiky.

V roce 2023 dosáhly globální investice do výrobních závodů klíčových energetických technologií téměř 220 miliard dolarů. V roce 2025 už podle odhadu IEA klesly pod 200 miliard dolarů. Přitom více než tři čtvrtiny investic v roce 2024 směřovaly do výroby baterií a elektromobilů. Čína od roku 2020 přilákala přibližně 70 procent kumulativních globálních investic do výroby těchto technologií.

Evropa přitom stojí před další zvláštní rovnicí. Chce být průmyslově soběstačnější, ale zároveň potřebuje technologie co nejrychleji a za přijatelnou cenu. Přílišná ochrana domácí výroby může zvýšit cenu zařízení a zpomalit jejich nasazování. Přílišná závislost na dovozu zase vytváří riziko pro energetickou a hospodářskou bezpečnost. Ideální řešení proto neleží ani v úplném uzavření trhu, ani v bezvýhradné závislosti na dovozu.

Mezinárodní obchod se rozhodně nehroutí, naopak láme rekordy.  I přes růst cel, dovozních poplatků, antidumpingových opatření, požadavků na místní podíl výroby a státních podpor dosáhl globální obchod s klíčovými energetickými technologiemi ve druhém čtvrtletí roku 2025 rekordní hodnoty. IEA současně upozorňuje, že oznámená průměrná globální sazba cel a dovozních poplatků pro solární dodavatelský řetězec vzrostla v roce 2024 devítinásobně proti předchozímu roku a dosáhla přibližně 36 procent.

To je možná nejdůležitější poselství současného vývoje. Svět se od mezinárodního obchodu neodvrací. Obchod se však mění. Státy stále více zvažují, kde je výhodné spoléhat na globální trh, kde potřebují vlastní výrobní kapacitu a kde je rozumnější vytvořit síť více dodavatelů.

Taková strategie je důležitá zejména u technologií, jejichž dodávky mohou ovlivnit fungování celého energetického systému. Baterie jsou toho mimořádně dobrým příkladem. Jejich význam rychle roste nejen v elektromobilitě, ale také v elektrizačních soustavách, kde umožňují ukládat elektřinu z obnovitelných zdrojů a vyrovnávat její výrobu v čase. Přitom výrobní řetězce baterií zůstávají silně koncentrovány. Čína v roce 2025 vyráběla více než 80 procent světových baterií a evropské i americké továrny jsou u mnoha komponent závislé na dovozu.

Podobná situace existuje u solární energetiky. Čínská výroba se za poslední dekádu rozrostla natolik, že země dokázala současně výrazně snížit ceny panelů a vytvořit exportně orientovaný průmysl obrovského rozsahu. Přibližně 40 procent nárůstu čínské výroby solárních technologií v posledních letech směřovalo na zahraniční trhy. U elektromobilů, bateriových článků a tepelných čerpadel IEA očekává, že při současných politických scénářích bude v příštím desetiletí přibližně 40 až 50 procent růstu čínské produkce určeno pro export.

A právě zde se ukazuje, že vztah mezi Čínou, Evropou a Spojenými státy není jednoduše soubojem o to, kdo bude vyrábět více. Vzájemná provázanost je příliš velká. Čínští výrobci potřebují zahraniční trhy, zatímco evropské a americké ekonomiky potřebují technologie, jejichž výroba je dnes z velké části soustředěna právě v Číně. Odstřižení jedné strany od druhé by proto bylo ekonomicky nákladné a mohlo by zpomalit nasazování technologií, které mají současně přispět k energetické bezpečnosti i snižování emisí.

IEA proto doporučuje mnohem pragmatičtější přístup. Státy by podle ní měly pečlivě vybírat oblasti, v nichž mají skutečný potenciál konkurovat, podporovat vlastní silné stránky, sledovat vývoj a zachovat si prostor pro úpravu průmyslové strategie podle nových dat. Smyslem není vyrábět všechno a za každou cenu, ale kombinovat otevřený obchod s cíleným omezením konkrétních bezpečnostních rizik a současně využívat výhody mezinárodní spolupráce a technologických inovací.

Pro Evropu je přitom ve hře mnohem víc než samotný průmyslový podíl. Podle scénáře založeného na současných deklarovaných politikách má Evropská unie do roku 2035 výrazně snížit svou závislost na dovozu fosilních paliv. Podíl dovážených fosilních paliv na celkové spotřebě energie by měl klesnout z 55 procent v roce 2024 na 40 procent v roce 2035. Současně však poroste hodnota dovozu energetických technologií z přibližně 65 miliard dolarů na 165 miliard dolarů.

To vytváří pozoruhodný obraz budoucí evropské energetiky. Peníze, které dnes odcházejí za ropu, plyn a další fosilní paliva, budou ve stále větší míře směřovat do zařízení, která umožňují vyrábět, ukládat a spotřebovávat elektřinu. Energetická závislost tedy nezmizí mávnutím kouzelného proutku, jen se promění její podoba.

A tím se dostáváme k průmyslové otázce, která může být pro Evropu v příštích letech zásadnější než samotný počet instalovaných solárních panelů nebo elektromobilů. Dokáže evropský průmysl vytvořit dostatečně konkurenceschopné výrobní kapacity, aby zůstala součástí hodnotových řetězců budoucí energetiky, nebo se spokojí s rolí velkého odběratele technologií vyráběných jinde?

Odpověď přitom nebude určovat pouze klimatická politika. Rozhodnou ceny energií, dostupnost kapitálu, kvalifikovaná pracovní síla, rychlost povolování výrobních závodů, dostupnost surovin, výzkum a vývoj, kvalita infrastruktury i schopnost evropských firem konkurovat výrobcům z regionů s nižšími výrobními náklady.

Země, které dokážou propojit dostupnou energii, průmyslovou výrobu, technologické know how a odolné dodavatelské řetězce, budou mít v příštích desetiletích významnou výhodu. A přesto zůstává jeden paradox. Čím úspěšnější budou čisté technologie, tím méně bude možné jejich výrobu oddělovat od klasické průmyslové politiky, mezinárodního obchodu a geopolitiky. 

Energetická transformace se totiž neodehrává pouze na střechách se solárními panely nebo v bateriových úložištích. Odehrává se také v továrnách, přístavech, dolech, laboratořích a dodavatelských řetězcích rozprostřených přes několik kontinentů.

Zdroj: Ilustrativní obrázek pro vás vytvořil ChatGPT. Pokud jste v tom nepoznali ruku umělé inteligence, vězte, že žádný robot při tvorbě neutrpěl žádnou újmu