
Více času na podstatné
Co udělá levná, dostupná australská ruda s trhem železného šrotu v Evropě?
Evropská unie se právě připravuje na revoluční změny v oblasti recyklace automobilů – takzvaná směrnice o vozidlech s ukončenou životností (ELV) má přeměnit vraky na cenný zdroj druhotných surovin, a to včetně kovů. Nové návrhy Evropské komise požadují, aby výrobci automobilů ve větší míře využívali recyklovaný materiál a zároveň zajistili efektivní demontáž a opětovné využití komponent. Ocel a železný šrot z aut se tím stávají důležitým článkem v řetězci nízkoemisní, cirkulární ekonomiky. Jenže do tohoto evropského plánu vstupuje nečekaný hráč – australská poušť.
Australská společnost Hancock Prospecting oznámila objev jednoho z největších nalezišť železné rudy v novodobé historii – v regionu Mulga Downs byla potvrzena ložiska s odhadovanou hodnotou až 6 bilionů dolarů. V zemi, která již nyní patří mezi největší světové exportéry železné rudy, jde o zásadní nález, který může změnit globální rozložení sil. A spolu s tím i tržní rovnováhu mezi primární a recyklovanou surovinou.
Při výrobě oceli z železné rudy se běžně používá i železný šrot – nejen kvůli ekologickým důvodům, ale i z technologických a ekonomických. Ve vysokých pecích se železný šrot přidává obvykle v poměru 15–30 %, aby pomohl regulovat teplotu, zlepšil chemické složení a snížil emise CO2. V elektrických obloukových pecích (EAF) tvoří šrot dokonce až 100 % vstupu. Právě tento druh výroby – založený výhradně na recyklovaných materiálech – je klíčem k dosažení uhlíkově neutrální metalurgie, o kterou EU usiluje.
Pokud nové naleziště výrazně sníží světové ceny železné rudy, může to negativně ovlivnit ekonomiku recyklace kovů v EU. Výroba z primární suroviny se stane levnější, což oslabí motivaci k třídění, zpracování a opětovnému využití šrotu. Zejména při výrobě levnější oceli by mohly recyklované vstupy ztratit cenovou konkurenceschopnost. Pro evropské zpracovatele by to mohlo znamenat nejen pokles poptávky po jejich materiálu, ale i vyšší závislost na dovozu ze třetích zemí – právě ve chvíli, kdy EU posiluje strategii surovinové bezpečnosti a chce se vymanit ze závislosti na Asii či Rusku.
Dalším rizikem je emisní aspekt: železná ruda z Austrálie musí být zpracována ve vysokých pecích, často s vysokou emisní stopou. Pokud se tyto environmentální náklady nebudou zahrnovat do ceny materiálu (například uhlíkovým clem), budou mít levné, ale emisně náročné suroviny výhodu oproti nízkoemisnímu šrotu z evropských vrakovišť.
Úspěch evropská směrnice o recyklaci automobilů bude záviset i na tom, jak se EU postaví ke globální konkurenci. Pokud chce Evropa opravdu „proměnit stará auta ve zdroj budoucnosti“, musí zajistit, aby recyklace byla konkurenceschopná rudě z druhého konce světa.
Jak vytvořit strategii v globálním světě plném nečekaných zvratů?
Evropská unie si klade ambiciózní cíle v oblasti udržitelnosti a cirkulární ekonomiky, především ve snaze snížit závislost na primárních surovinách a omezit environmentální dopady výroby. Přesto však právě v globálním propojeném světě může jediný objev – jako nové obrovské naleziště železné rudy v Austrálii – nebo průlomová technologie během okamžiku změnit podmínky hry.
Jak v takové situaci efektivně plánovat a realizovat strategii? Jak zajistit, aby dobře míněné, komplexní a dlouhodobé plány nebyly zhatěny nepředvídatelnými vnějšími faktory? EU tak stojí před obrovskou výzvou – nejen nastavovat pravidla uvnitř, ale zároveň být dostatečně flexibilní a adaptabilní vůči globálním změnám. A přitom neztratit ze zřetele své základní cíle – udržitelnost, surovinovou bezpečnost a ekonomickou konkurenceschopnost.
Tato realita zdůrazňuje potřebu umění nejen strategického plánování, ale i neustálého monitoringu a rychlého reagování na nové okolnosti. Protože v globalizovaném světě není možné mít vše pevně pod kontrolou, ale je nutné být připraven na to, co přijde, byť nevíme co přijde a umět na to efektivně reágovat.
Hutnictví je kapitálově velmi náročný obor, kde se investují miliardy eur s návratností v dlouhodobém horizontu v řádech desetiletí. Výroba oceli a dalších kovů je postavena na rozsáhlých provozech, jejichž modifikace či přechod na nové technologie nelze realizovat ze dne na den. Každá změna vyžaduje pečlivé plánování, stavební úpravy a schvalovací procesy, které mohou trvat roky. To znamená, že i když nové suroviny či technologie nabídnou okamžité výhody, adaptace sektoru bude postupná a často pomalejší, než by si politici přáli.