Data nejsou zadarmo. Když banky chtějí nefinanční reporty, měly by za ně zaplatit

Zelené úvěry, ESG hodnocení, nefinanční skóre, udržitelnost v dodavatelských řetězcích – to všechno dnes patří do slovníku bank. A firmy si zvykají na to, že pokud chtějí lepší úvěrové podmínky nebo vůbec přístup k financím, musejí dodat informace, které dříve nikdo nevyžadoval: uhlíkovou stopu, plán dekarbonizace, míru recyklace, sociální dopady apod..

Banky mezitím zveřejňují vlastní nefinanční reporty – například Komerční banka ve své nejnovější zprávě ukazuje, na co se bude ESG hledáček soustředit v roce 2025. Chce více informací, detailnější analýzy, větší transparenci. To je legitimní – ale má to háček: sběr a poskytování těchto dat něco stojí.

Malé a střední firmy, které zatím nepodléhají přímým požadavkům směrnice CSRD, jsou najednou pod tlakem „měkké regulace“: banky i velcí odběratelé po nich chtějí ESG informace dřív, než jim to přikáže zákon. Často bez kompenzace. A právě zde vyvstává zásadní otázka: Kdo platí za data, která generují hodnotu pro někoho jiného?

Nefinanční reporting není jen položka na papíře. Vyžaduje čas, know-how, IT systémy, někdy i externí sporadenské služby. Pokud banky tato data využívají k řízení vlastních rizik, tvorbě vlastních produktů nebo lepší image, měly by zvážit férový přístup: poskytnutá data = přímá nebo nepřímá odměna.

Téma „data justice“ (spravedlnost v přístupu k datům) se zatím řeší hlavně v souvislosti s platformami a technologickými firmami. Možná je čas ho otevřít i ve světě financí. Pokud jsou data novou ropou, není v pořádku, aby těžba byla povinná – a zadarmo – pro všechny mimo těžaře.

Související:

Zelené úvěry či kyberbezpečnost. Komerční banka v novém reportu ukazuje, na co se zaměří