Dekarbonizace bez surovin? Udržitelnost potřebuje i hutě a doly

Ve snaze dekarbonizovat stavebnictví i těžební sektor vznikají inovace, které propojují recyklaci průmyslových odpadů s výrobou alternativních stavebních materiálů. Jedním z příkladů je aktuální projekt ve zlatém dole Costerfield v Austrálii, kde těžební společnost Mandalay Resources ve spolupráci s finskou firmou Betolar testuje nízkouhlíkovou betonovou směs bez klasického cementu.

Beton se zde vyrábí z ocelářské strusky a popílku – tedy vedlejších produktů metalurgie a energetiky – a namísto portlandského cementu se používá alkalický aktivátor na bázi geopolymerní technologie. Směs má nahradit konvenční stříkaný beton, který se běžně využívá ke stabilizaci důlních stěn a výztuži podzemních prostor. Pilotní nasazení má ověřit nejen mechanické vlastnosti betonu, ale i jeho odolnost vůči vlhkosti, chemickému namáhání a dlouhodobé stabilitě v podzemním prostředí.

Cesta k betonu s nízkou uhlíkovou stopou

Tradiční výroba cementu je odpovědná za přibližně 8 % celosvětových emisí CO₂, a to jak kvůli spalování fosilních paliv v pecích, tak kvůli chemickému rozkladu vápence, který je surovinou pro výrobu slínku. Snižování podílu cementu ve stavebních směsích je tak jednou z klíčových cest k dekarbonizaci stavebnictví. Geopolymerní technologie, která místo cementu využívá alkalickou aktivaci průmyslových odpadů, se v posledních letech ukazuje jako slibné řešení.

Projekt v Costerfieldu má ambici snížit emise CO₂ o více než 80 % oproti konvenčnímu betonu, což by mělo zásadní přínos nejen z pohledu těžebního sektoru, ale i z hlediska zavádění podobných řešení v infrastrukturních nebo dopravních stavbách.

Struska i popílek se využívají i v Česku – ale má to háček

Používání druhotných surovin ve stavebnictví má dlouhou tradici i v České republice. Ocelářská struska, vznikající při výrobě surového železa a oceli, se využívá jako plnivo v betonových směsích, zásypový materiál nebo stavební podsyp, a podobně se uplatňuje i energetický popílek ze spalování uhlí. Na první pohled jde o výhodné řešení – druhotná surovina, která by jinak končila na skládce, najde nové uplatnění a současně nahrazuje primární suroviny s vyššími emisemi.

Je však důležité si uvědomit, že ani struska nebo popílek nejsou automaticky „bezuhlíkové“. Jejich vznik je spojen s energeticky náročnou výrobou oceli či elektřiny, které samy produkují značné množství emisí skleníkových plynů. Z pohledu hodnocení celého životního cyklu (LCA) je potřeba vzít potaz fakt, že druhotné suroviny již tedy v sobě nesou zabudovaný uhlík, který je potřeba do celkové bilance započítat.

Na druhou stranu, jejich další využití – například právě v betonu – už další emise neprodukuje a zároveň může výrazně snížit množství cementu, který by jinak bylo nutné vyrobit. Takové využití tedy dává ekologický smysl za předpokladu kladné environmentální bilance. Ekonomika je další otázkou sama pro sebe.

Bez energeticky náročného průmyslu nebude druhotná surovina

České firmy se stále častěji pouštějí do vývoje ekologičtějších stavebních směsí. Některé betonárky testují receptury s vyšším podílem popílku, jiné se snaží integrovat lokální druhotné suroviny do betonových prefabrikátů. Inspirace z Austrálie – tedy kombinace technologické inovace a spolupráce mezi stavebním, těžebním a environmentálním sektorem – může být cenným impulsem i pro české prostředí.

Současná situace a debata o budoucnosti energeticky náročných odvětví – jako je hutnictví, sklářství nebo chemický průmysl – se však často zužuje výhradně na jejich uhlíkovou stopu. Zapomíná se přitom, že právě tyto provozy jsou nenahraditelným zdrojem druhotných surovin, které dnes tvoří základ oběhového hospodářství. Bez oceláren nebude struska, bez uhelných či biomasových elektráren nebude popílek, bez chemie nebo energetiky nebudou vedlejší produkty jako průmyslové sádrovce.

Pokud by tyto sektory z Česka nebo celé EU zmizely kvůli drahým energiím nebo nevyvážené regulaci, nezmizí jen pracovní místa a investice – ale i samotný materiálový základ pro recyklaci a udržitelné stavebnictví. Budeme pak druhotné suroviny dovážet z Číny nebo Turecka, místo abychom je chytře využili z vlastních zdrojů?

To vše klade před stát i EU strategické rozhodnutí: jak najít rovnováhu mezi dekarbonizací a udržením produkce, která je pro oběhové hospodářství klíčová. Pokud je chceme používat a nedovážet je přes půlku zeměkoule, musíme vytvořit ekonomické podmínky pro jejich vznik.

Není čas na strategickou pauzu?

Evropský průmysl udělal za posledních dvacet let obrovský kus práce. Emisní intenzita výroby v řadě sektorů dramaticky klesla, nové technologie šetří energii i suroviny, a většina velkých podniků již dnes funguje v přísném režimu emisních povolenek a environmentální regulace. Zatímco v jiných částech světa se o podobných standardech teprve uvažuje, evropská ekonomika už je několik kroků napřed. Možná nastal čas zvolnit tempo a dát průmyslu dekádu na konsolidaci, technologický rozvoj a efektivní využívání již provedených investic. Další dramatické snižování emisí totiž naráží na neúměrně vysoké náklady, které ohrožují konkurenceschopnost i samotnou existenci některých provozů.

Vědecké studie i aktuální data ukazují, že Evropa se otepluje přibližně dvakrát rychleji než globální průměr. Česká republika přitom patří mezi ty regiony, které dopady tohoto vývoje pociťují velmi výrazně – v podobě častějších such, náhlých přívalových dešťů, degradace půd a ztráty klimatické stability. Pokud má Evropa zvládnout důsledky klimatické změny, musí se soustředit i na adaptaci území: tedy na krajinu, která umí vodu zadržet, v létě ochladit prostor, podpořit biologickou rozmanitost a tlumit extrémy počasí.

Zároveň je zde příležitost přesměrovat část úsilí a investic na oblasti, které jsou dlouhodobě podceňované – jako je kvalita půdy, degradace krajiny a úbytek biodiverzity. Zlepšení stavu zemědělské krajiny, obnova mokřadů nebo podpora druhové rozmanitosti mohou mít mnohem vyšší návratnost z hlediska ekosystémových služeb i klimatické odolnosti. A právě vázání dotací na skutečnou environmentální účinnost, například v oblasti zemědělství, by mohlo přinést násobně větší přínos za nižší cenu než hon za dalšími procenty snížení CO₂ tam, kde už jsme téměř u technologického limitu

Politice dochází dech

Evropský projekt udržitelnosti je výsledkem rozsáhlé práce, inovací a investic. Stále zřetelněji se však ukazuje, že technologický pokrok ani podnikatelská iniciativa nejsou tím, co by brzdilo další rozvoj – skutečnou výzvou se stává politické vedení. Na evropské i české úrovni narážíme na limit lidského faktoru, kde se politika stala profesí. Do politiky i rozhodovacích pozic se tak stále častěji dostávají lidé bez skutečné životní a profesní zkušenosti, bez reálné odpovědnosti a bez hlubšího porozumění komplexnosti systémům o nichž rozhodují. Politika tak vyústila v lukrativní svébytný byznys, kde státníky vystřídali najatí loajální zástupci zájmových skupin.