Einstein, kvantová fyzika a odpady, jak to proboha souvisí? Budete překvapeni

Před sto lety se fyzika ocitla v krizi. Zákony, které po staletí bezchybně popisovaly svět kolem nás – dráhy planet, pohyb kyvadla nebo pád jablka ze stromu – přestaly fungovat, když se vědci podívali blíž, hluboko do světa atomů. Tam už nevládla jistota, ale pravděpodobnost. Částice se chovaly jako vlny, energie se přenášela po malých dávkách a samotný pozorovatel dokázal ovlivnit výsledek měření. Tak se zrodila kvantová fyzika – jedna z největších intelektuálních revolucí 20. století.

Dnes se podobná proměna odehrává i v ekonomice. Po dvou stoletích průmyslové éry, kdy jsme svět chápali jako velký stroj fungující podle jednoduchého pravidla „vytěž – vyrob – spotřebuj – vyhoď“, se ukazuje, že tato lineární logika naráží na své hranice. Planeta je uzavřený systém, surovin ubývá, klima se mění a odpady se hromadí. I v ekonomickém myšlení se proto prosazuje nový přístup – cirkulární ekonomika, která místo konce hledá návrat, místo odpadu hledá zdroj a místo spotřeby hledá rovnováhu.

Když se jistoty zhroutí do pravděpodobností

Abychom pochopili, proč je tato změna tak zásadní, stojí za to se krátce vrátit k tomu, jak vědci před sto lety změnili pohled na samotnou realitu. Max Planck, považovaný za otce kvantové teorie, zjistil, že energie se nepřenáší spojitě, ale po malých dávkách – kvantech. Znamenalo to, že světlo či teplo netvoří plynulý proud, ale že přichází po drobných „balíčcích“ energie. Později fyzici objevili, že i samotné částice, jako jsou elektrony, se nechovají předvídatelně. Nemůžeme přesně říct, kde se právě nacházejí, dokud je „nezměříme“.

A tady se dostáváme k větě, která mnohým zní tajemně: „Když částici změříme, zhroutí se vlna možností do jednoho konkrétního výsledku.“ Znamená to, že dokud se na elektron díváme z dálky, můžeme o něm mluvit jen jako o vlně možností – je trochu tady, trochu tam, v různých pravděpodobnostech. Ale ve chvíli, kdy se ho pokusíme zachytit, například zjistit, kde přesně je, přinutíme ho „vybrat si“ konkrétní místo. Možnosti se zhroutí do jedné skutečnosti. Je to, jako by svět nabízel různé varianty reality – a až naše pozorování rozhodlo, která z nich se stane skutečnou.

Ekonomika myslí kvantově

V jistém smyslu se podobné děje odehrávají i v ekonomice a společnosti. Dlouho jsme žili v lineárním světě, který se zdál předvídatelný a pevný. Ale stejně jako kvantoví fyzici jsme zjistili, že skutečnost je mnohem složitější a vzájemně propojená. Každý náš čin – výroba, nákup, spotřeba či likvidace – ovlivňuje celé prostředí kolem nás. A právě v tom se rodí principy cirkulární ekonomiky.

Cirkulární ekonomika vychází z myšlenky, že materiály, energie a produkty nemají mít jednosměrný osud, ale cyklus. To, co se stalo odpadem, může znovu získat hodnotu v jiné podobě. Každá láhev, kus plastu, kovu nebo textilu zůstává na Zemi, jen mění svou formu. Stejně jako energie v kvantovém světě se ani zde nic neztrácí – jen se přeměňuje. Pokud však systém není dobře nastavený, tato energie se „rozptýlí“ ve formě odpadu, ztracené hodnoty nebo emisí.

Z pohledu cirkulární ekonomiky se spotřebitel stává něčím jako „pozorovatelem“ v kvantové fyzice. Každé jeho rozhodnutí – koupit, vrátit, opravit nebo vyhodit – mění výsledek systému. Není tedy neutrální. Když se rozhodneme produkt opravit nebo odevzdat do zálohového systému, ovlivňujeme pravděpodobnost, že materiál skončí v přírodě, nebo se vrátí zpět do výroby. I ekonomika se tak chová jako pravděpodobnostní systém, který reaguje na chování pozorovatelů – tedy nás všech.

Všechno se mění, nic se neztrácí

Podobnost mezi kvantovým světem a udržitelností je překvapivě silná. V obou případech mizí jistota a nastupuje pravděpodobnost. Nikdy nevíme přesně, jaká inovace nebo technologie planetu zachrání, ale můžeme zvyšovat pravděpodobnost dobrého výsledku – tím, že podporujeme chytrý ekodesign, recyklaci, obnovitelné zdroje energie nebo systémy, které vracejí suroviny zpět do oběhu.

V kvantové fyzice platí, že energie se nemůže ztratit, pouze mění formu. V cirkulární ekonomice je to stejné – hodnota se neztrácí, pouze čeká, až ji někdo znovu objeví. Odpad je jen materiál, který ztratil svůj význam, dokud mu ho nevrátíme. Z plastové lahve se může stát zas lahev, vlákno pro bundu, z kovového víčka součástka stroje, z potravinového odpadu bioplyn a z popela stavební surovina.

Kvantová fyzika nás naučila, že svět není stroj, ale organismus – citlivý, proměnlivý a propojený. Cirkulární ekonomika na tuto myšlenku navazuje. Ukazuje, že i naše společnost, průmysl a příroda tvoří jeden systém, který neustále hledá rovnováhu. V obou případech nejde o to dosáhnout dokonalého konce, ale o neustálý pohyb, o schopnost proměny a návratu.

Čas se ohýbá, suroviny taky

Einstein v téže době, kdy Planck a Bohr rozbíjeli jistoty klasické fyziky, přinesl další převratnou myšlenku: čas a prostor nejsou pevné a oddělené, ale tvoří jednu společnou strukturu – časoprostor – který se může ohýbat, rozpínat a zrychlovat. Slunce tedy nepřitahuje planety neviditelnou silou, jak si myslel Newton, ale svou hmotností zakřivuje prostor kolem sebe. A jak se pohybujeme tímto zakřiveným prostorem, mění se i čas samotný – může plynout pomaleji nebo rychleji, podle okolností a pozorovatele.

Relativita tak ukázala, že ani čas, ani prostor nejsou absolutní, stejně jako v kvantovém světě není absolutní jistota. Všechno závisí na kontextu a vztazích. Stejnou lekci dnes dostáváme i v oblasti ekonomiky a životního prostředí. Ani naše hospodářství, ani příroda nejsou oddělené entity – jsou propojené sítí vztahů, která se neustále mění. Geopolitická situace, hodnota suroviny, cena energie nebo dopad výroby nejsou neměnné veličiny – závisí na tom, z jakého úhlu se díváme a jak s nimi zacházíme.

Teorie relativity nás naučila chápat svět ne jako pevnou soustavu věcí, ale jako síť souvislostí. Stejně tak cirkulární ekonomika ukazuje, že hodnota a udržitelnost nejsou dány materiálem samotným, ale jeho místem v systému a způsobem, jak ho používáme. Tak jako prostor a čas mohou být zakřivené, i ekonomika a společnost se musí umět ohýbat, přizpůsobovat a vracet do rovnováhy.

Kvantový odkaz pro novou vládu

Možná tedy žijeme v době, kdy se kvantové myšlení stalo každodenní realitou. Ne v laboratoři, ale v tom, jak přemýšlíme o zdrojích, odpadech a udržitelnosti. Obě tyto revoluce – fyzikální i ekonomická – nás učí, že všechno souvisí se vším, že nic není definitivně ztracené a že každá akce má odezvu, i když ji nevidíme hned. Svět už není lineární. Je kruhový, proměnlivý a citlivý. A právě v tom spočívá jeho největší naděje.

Pro nově vznikající vládu je to jasné poselství: rozhodnutí, která dnes učiníte v oblasti průmyslu, energetiky a životního prostředí, budou mít dlouhodobé dopady, které se zpětně vrátí do celé společnosti. Podporujte inovace, chytré návraty materiálů, obnovitelné zdroje a systémy, které umožní, aby hodnota nikdy nezmizela. Využijte sílu principu kruhovosti a pravděpodobnosti: jedna moudrá volba může způsobit řetězec pozitivních dopadů a nasměrovat zemi k udržitelnější a konkurenceschopnější budoucnosti.

V kontextu kvantového myšlení je důležité si uvědomit, že každý aktér ve společnosti – ať už stát, firma nebo nezisková organizace – představuje určitou „pravděpodobnostní vlnu“ pozitivního dopadu. Omezování neziskového sektoru, který často působí jako katalyzátor inovací, sociálních projektů a environmentálních iniciativ, může tuto vlnu oslabit a zásadně zmenšit pravděpodobnost dosažení vlastních politických cílů.