Ekologie v žlutém? Když Tour de France jede na zelenou

Z výšky to vypadá jako pohádka. Peloton jako barevná stuha klikatící se mezi vinicemi a horskými velikány, za zvuku vrtulníků a ohlušujícího hluku diváků. Tour de France, ikona profesionální cyklistiky, kulturní fenomén a výkladní skříň fyzické i technické dokonalosti. Pro miliony lidí po celém světě je to jeden z vrcholů sportovního léta, a právem. Ten závod inspiruje, nabíjí chutí k pohybu, k překonávání limitů, k obdivu krajiny i architektury, síly i lidské vůle.

Jak známo, každá činnost má svůj dopad na životní prostředí. A ani sportovní události nejsou výjimkou. Tour de France je svou velikostí, délkou i popularitou unikátní, a právě proto je cenné sledovat, jak se krůček po krůčku hledají cesty, aby i tento žlutý závod byl rok od roku zas zelenější.

Gel sem, bidon tam

Cyklista je minimalistický „tvor“. Vše, co potřebuje, má v kapsičce. A když přijde krize nebo si tělo řekne sáhne po gelu, v mžiku vyluxuje a obal letí do příkopu. Jenže ne, jen tak. Už několik let jsou na Tour de France zavedeny tzv. „zelené zóny” (green zones), kde je odhazování odpadků povoleno. Mimo ně hrozí jezdcům vysoké pokuty, ať už jde o plastový obal, nebo slavný bidon, tedy cyklistickou lahev, která se dnes stala takřka ikonou i artefaktem.

Ona to ale není legrace. Podle odhadů organizátorů TdF se během jedné etapy může rozdávat či vyhodit až 10 000 bidonů. Naštěstí se velká část „ztracených“ lahví v rukou fanoušků proměňuje v suvenýry, nikoliv odpad. A přesto, každý ten kousek plastu, každý gel, každý energetický obal je součástí většího problému: plastového odpadu v krajině, který se jen těžko kontroluje, a ještě hůř vysbírává.

Karavana těžší než peloton

Zatímco 176 jezdců stoupá lehce a svižně na Tourmalet, v závěsu jede rozsáhlý konvoj vozidel – týmové vozy, technické zázemí, sanitky, policejní doprovod, reklamní karavana i přenosová technika. Denně se po trase pohybuje několik stovek vozidel, která zajišťují hladký chod celé akce. A to nehovoříme o podpůrné vrtulníkové dopravě, která sleduje závod shora. Tým Sky (nyní INEOS) měl v minulosti dokonce samostatný kuchyňský kamion, jiní si vozí vlastní pračky, klimatizace nebo luxusní byty na kolech. Celková ekologická stopa závodu je tak podstatně větší, než by se při pohledu na peloton mohlo zdát.

Organizátoři Tour de France se snaží. Vznikla iniciativa Ride Green, některé vozy karavany přecházejí na elektromobilitu, a i mediální přenosy se pokoušejí snižovat svou ekologickou náročnost. Ale stále platí, že uhlíková stopa jedné Tour je porovnatelná s emisemi menšího města za celý měsíc.

Vysílání jako neviditelný žrout energie

A když už jsme u přenosů, není zanedbatelný ani dopad sledování Tour de France na dálku. Každý fanoušek, který si pustí přímý přenos na televizi, notebooku nebo telefonu, spouští soukolí digitální infrastruktury poháněné elektrickou energií: servery, datová centra, wi-fi routery, obrazovky s vysokým jasem. Podle studie francouzského think-tanku The Shift Project tvoří digitální sledování sportu (včetně streamingu) významnou a rostoucí složku emisí, i když se to z gauče nezdá. Jednoduše řečeno, i pasivní sportovní zážitek má tedy také svou uhlíkovou stopu.

Karbon na věčné časy, galusky s otazníkem

A co samotné stroje? Dnešní závodní kola jsou vrcholem materiálového a technologického inženýrství: uhlíková vlákna, titan, keramická ložiska, high-tech směsi, lehčí než vzduch a tvrdší než realita. Jenže karbonová vlákna, jakkoli efektivní, jsou prakticky nerecyklovatelná. Při karambolu nebo morálním zastarání je výsledkem kusu odpadu, který končí pravděpodobně na skládkách nebo ve spalovnách a nebo ve skladových halách. Recyklace karbonových vláken existuje, ale zpravidla dochází ke ztrátě jejich původních vlastností, takže se vracejí spíš do méně náročných aplikací, nikoliv zpět do špičkových závodních rámů.

Při každém šlápnutí pedálu dochází k postupnému obrušování galusek, které, stejně jako u automobilových pneumatik, produkuje mikroplasty. Ty se následně usazují podél silnic, dostávají do půdy a vodních toků, a představují tak skrytý environmentální problém. Profesionální týmy v závodním provozu mění galusky prakticky denně, aby zajistily maximální výkon a bezpečnost. U jednoho závodu, jako je Tour de France, se tak spotřebuje stovky až tisíce galusek. Otázkou zůstává, jak se tímto odpadem v současnosti zachází.

Podobně je to s dresy. I ty „zelené“ bývají ze syntetiky – z recyklovaných PET lahví, ovšem vyrobené někde v jihovýchodní Asii a dovezené přes půl planety. Udržitelný a funkční dres? Možná z konopí, lnu nebo bambusu. Ale rozhodně ne v závodní licenci UCI.

Profesionální cyklistika v posledních letech přešla téměř výhradně na kotoučové brzdy, které zajišťují lepší brzdný výkon. S tím však přichází i další ekologický detail, který nebývá vidět – otěr brzdových destiček a kotoučů. Podobně jako u automobilů dochází při každém brzdění ke vzniku drobných částic kovu a polymerů, které se usazují v okolí silnic.

Diváci jako faktor

Možná nejméně viditelný, ale nikoliv zanedbatelný dopad má masová přítomnost diváků okolo tratě. Jejich podpora je jedinečná, atmosféra naprosto strhující, ale také zůstávají pytle odpadků, pošlapané svahy, plastové vlaječky, plechovky od piva. Obce se naštěstí připravují, přistavují kontejnery, spolupracují s organizátory. Ale vytvořit udržitelný fanklub je běh na dlouhou trať, emoce jsou prostě emoce.

Zatímco Tour de France se pokouší korigovat dopady svého vlastního rozmachu, v Česku běží v posledních letech program „Sport bez odpadu“, který se snaží naučit sportovní kluby, pořadatele i návštěvníky, jak snížit množství jednorázového odpadu, jak správně třídit a jak nastavit logistiku akcí tak, aby se snižovala ekologická zátěž. 

Inspirace ano, ale se zrcadlem

Závodní cyklistika má k udržitelnosti přirozeně blízko – je to přece pohyb poháněný lidským tělem, žádné výfuky, žádná fosilní energie. A přesto i tento krásný sport za sebou nechává ekologickou stopu. Právě proto je cenné, že se o ní dnes mluví a že se hledají cesty, jak ji snižovat. Tour de France přitahuje pozornost nejen svou tradicí a napětím, ale i tím, že dokáže oslovit lidi napříč generacemi, kontinenty a životními styl.

Sport je totiž nejen výkonem, ale také motivačním nástrojem. Je to forma osobního růstu, hledání hranic, dosažení cíle, který se včera zdál nedosažitelný. A právě v tom spočívá jeho krása i síla – může inspirovat i k proměně jiných oblastí života. Třeba i k větší ohleduplnosti k životnímu prostředí, v němž žijeme.

Tadej Pogačar, jeden z nejvýraznějších jezdců posledních let, je známý svou neúnavnou frekvencí šlapání – kadencí, kterou si bez ohledu na sklon kopce drží s lehkostí i silou. Což je krásná metafora pro cestu k udržitelnějšímu sportu – ne skokem, ale rytmicky, soustředěně, šlapem po šlapu, etapu po etapě, závod po závodě. I žlutý trikot tak může být zelený, ne kvůli vzhledu, ale protože je symbolem rytmického pohybu tím správným směrem a po dnešní etapě evidentně i velkým gentlemanem. A teď už hurá na Paříž, počtvrté pod Arc de Triomphe.