Ekologové by měli ekonomický růst v Česku slavit a ne mu házet klacky pod nohy

Ekonomický růst a technologický pokrok kvalitu životního prostředí zlepšují, nikoli naopak, jak se nám snaží vnutit nejrůznější ekologové.

V souvislosti s nedávným zasedáním OSN ke klimatu v německém Bonnu zaplavily média opět údaje o nárůstu znečišťujících látek v ovzduší a nutnosti s tím něco radikálního udělat. Odhlédnu-li nyní od doktríny globálního oteplování, je při této příležitosti zajímavé se podívat na vývoj kvality ovzduší i celkově životního prostředí v posledních letech u nás.

V 90. letech došlo k bezprecedentnímu zlepšení životního prostředí. Na konci komunistického režimu patřilo znečištění ovzduší k nejzávažnějším problémům. V důsledku restrukturalizace průmyslu a razantních vládních opatření došlo během velmi krátké doby k obrovskému snížení množství znečišťujících látek.

Například u nejproblémovějších velkých zdrojů znečištění byly na konci devadesátých let emise oxidu uhelnatého na 50 procentech stavu z roku 1991, emise oxidu dusíku na 28 procentech, emise oxidu siřičitého na 13 procentech a u emisí tuhých látek došlo dokonce k  poklesu pod 5 procent stavu z počátku 90. let!

Tento ohromný úspěch je – doufejme – všeobecně znám. Ke zlepšování kvality ovzduší, resp. stavu životního prostředí obecně, docházelo a dochází, byť ne tak dramaticky, i v dalších letech a je tomu tak i dnes, navzdory nejrůznějšími ekologisty dlouhodobě vytvářenému dojmu, že stav životního prostředí v naší zemi se přinejmenším nelepší, když ne přímo zhoršuje, a že vinu nese ekonomický růst, trh a náš konzumní, dle nich rozuměj neetický, způsob života.

Od počátku století došlo kontinuálně k absolutnímu poklesu emisí u všech sledovaných znečišťujících látek. Emise tuhých látek (absolutně v tunách) byly v roce 2015 na 42 procentech stavu z roku 2000, emise oxidu siřičitého na 37 procentech, oxidu dusíku na 28 procentech a emise oxidu uhelnatého na 48 procentech hodnot roku 2000. Souběžně s poklesem emisí při tom výrazně vzrostl HDP – měřený ve stálých cenách téměř o polovinu.

Výrazně se snížila intenzita emisí skleníkových plynů, vyjádřená jako poměr mezi emisemi a reálným HDP, a to i ve vztahu k evropskému průměru. U všech výše zmíněných základních znečišťujících látek klesly jejich emise ve vztahu k HDP v průměru na 42 procent stavu z roku 2000. Česká ekonomika tak produkuje nejen absolutně, ale i vzhledem ke svému výkonu stále méně emisí, neboli je schopna vytvářet svou produkci stále ekologičtěji.

Významným sektorem při znečištění ovzduší bývá průmysl, který se v Česku podílí na celkové hrubé přidané hodnotě jednou třetinou, což je (nejen) v evropském měřítku vysoce nadprůměrná hodnota.

Nůžky mezi celkovou spotřebou energie v průmyslu a průmyslovou produkcí se výrazně rozevírají. Český průmysl je tak stále méně energeticky náročný. Zatímco spotřeba energie v roce 2015 byla na 74 procentech stavu spotřeby z roku 2000, průmyslová produkce za stejné období naopak výrazně vzrostla – o 94 procent.

Navzdory tomuto pozitivnímu vývoji by mohl zaznít argument, že česká ekonomika má stále velmi vysokou absolutní energetickou náročnost. Ta zůstává v mezinárodním srovnání mezi zeměmi EU opravdu nadprůměrná. Problémem u tohoto mezinárodního srovnání však je, že používá měření dle kilogramů ropného ekvivalentu na 1 000 eur produkce (případně HDP). A to je velmi zavádějící, neboť cenová hladina se mezi srovnávanými zeměmi velmi liší. Země s úrovní cen nad průměrem EU mají tak zdánlivě nižší spotřebu energie než země s cenovou hladinou podprůměrnou.

Srovnáme-li spotřebu energie na obyvatele, ale i při tomto srovnání je třeba brát v potaz, že se země výrazně liší strukturou ekonomiky, vahou průmyslu či podnebím, pohybuje se Česko kolem úrovně našich vyspělejších sousedů Německa a Rakouska a spotřeba v posledních letech klesá.

Nezlepšuje se jen kvalita ovzduší, ale i další parametry životního prostředí. Navzdory ekonomickému růstu stagnuje celková produkce odpadů, klesá produkce nebezpečných odpadů, výrazně roste využití odpadů k recyklaci, zvyšuje se rovněž využití odpadů k energetickému účelu, roste podíl obyvatel napojených na kanalizaci, klesá množství vypouštěných odpadních vod do kanalizace atd.

Kvalitnější životní prostředí bezesporu přispělo i k prodloužení délky života, která u nás od roku 1989 vzrostla nejvíce ze všech vyspělých zemí OECD. Ekonomický růst a technologický pokrok kvalitu životního prostředí zlepšují, nikoli naopak, jak se nám snaží vnutit nejrůznější ekologisté. Je výsledkem racionální ekonomické kalkulace neviditelné ruky trhu a ekologie.

I snahu ekologistů přisvojit si zásluhy za lepší životní prostředí je třeba odmítnout. Ostatně největší reálný ekologický počin udělala v devadesátých letech vláda Václava Klause, který se později stal mezi aktivisty paradoxně ztělesněním antiekologického přístupu. Kdyby jim však šlo opravdu o přírodu a životní prostředí, a nikoli o politiku a regulaci veškerých aktivit, museli by Václava Klause naopak oslavovat.

Čím bohatší jsme, tím kvalitnější technologie jsme nejen schopni si dovolit, ale také vyrobit. Vývoj v České republice v posledních letech je toho dobrým důkazem.

Skuteční ekologové by měli tento úspěch a jeho hlavní příčinu – ekonomický růst – slavit s námi, nikoli mu házet stále jen klacky pod nohy.

Autor: Martin Slaný (ekonom)

Zdroj: MF DNES