Energetická štafeta: Uhlí se zadýchalo vlastními emisemi, obnovitelné zdroje získávají náskok

Na světové energetické dráze se odehrál okamžik, který by ještě před pár lety působil jako science fiction. Uhlí, dlouholetý favorit průmyslové éry, začíná ztrácet dech. V polovině roku 2025 se poprvé v historii stalo, že štafeta obnovitelných zdrojů  - složená z větru, vody, biomasy a slunce - vyrobila více elektřiny než všechny uhelné elektrárny dohromady. Symbolicky i fakticky tak došlo k předávce štafetového kolíku. Je to chvíle, kdy svět mění tempo i směr a z dráhy pokryté sazemi přebíhá na trať poháněnou světlem a větrem.

Statisticky zní tato změna téměř neuvěřitelně. Podle zprávy klimatického think tanku Ember vyprodukovaly v prvním pololetí roku 2025 obnovitelné zdroje celkem 5 072 terawatthodin (TWh) elektřiny, zatímco uhlí pouze 4 896 TWh. Kombinace solární, větrné, vodní a biomasové energie tak poprvé v historii překonala výkon uhlí – a to právě ve chvíli, kdy globální poptávka po elektřině rostla o 2,6 % (369 TWh). Tahounem byla především solární energie, jejíž výroba vzrostla meziročně o více než 30 % a sama pokryla přes 80 % nárůstu spotřeby. Díky tomu klesla i produkce z fosilních zdrojů: spotřeba uhlí se snížila přibližně o 31 TWh a zemního plynu o 6 TWh. Nejde sice o jednorázový obrat, ale o silný signál, že světová energetika se opravdu překlápí – od éry uhlí směrem k éře čistých, obnovitelných zdrojů.

Za těmito čísly se však skrývá rozdílný příběh jednotlivých regionů. Hlavními tahouny změny jsou Čína a Indie – země, které ještě před dekádou patřily k největším znečišťovatelům. Čína loni přidala více obnovitelných kapacit než zbytek světa dohromady a současně snížila výrobu z fosilních paliv o zhruba dvě procenta. Indie posiluje solární a větrné zdroje ještě rychleji, než roste její poptávka po elektřině, takže spotřeba uhlí i plynu postupně klesá. Oproti tomu v Evropě a Spojených státech růst spotřeby a nepravidelnost výroby z obnovitelných zdrojů vedly místy k dočasnému návratu k uhlí a plynu.

Díky dynamice Číny a Indie se přelom odehrál dříve, než kdo čekal. A zatímco Asie šlape do přechodu z fosilních paliv s překvapivou razancí, Afrika zažívá vlastní energetický boom. Obrovský solární potenciál kontinentu přitahuje investice a v mnoha zemích se budují zdroje čisté energie bez toho, aniž by vznikla rozsáhlá uhelná infrastruktura. Afrika tak symbolicky přeskočila „špinavou“ fázi průmyslové revoluce a nastoupila rovnou do éry obnovitelné energie – té, která může v budoucnu živit nejen místní rozvoj, ale i energeticky část světové ekonomiky.

Co však tento zlom znamená pro uhlí jako ekonomickou a politickou veličinu? Po více než století bylo uhlí páteří průmyslového růstu – levné, dostupné a opřené o silnou těžební infrastrukturu. Dnes se ale stále častěji ocitá v roli záložního zdroje, který nastupuje jen tehdy, když vítr utichne a slunce zapadne. V mnoha zemích se navíc opuštěné doly a energetické areály mění na solární farmy. Podle analýzy Global Energy Monitor by přeměna bývalých uhelných lokalit mohla do roku 2030 přinést až 300 GW nového obnovitelného výkonu. Tam, kde už je vybudovaná síť, se tak nabízí logická transformace – z krajin uhlí na krajin slunce.

Z technického pohledu se obnovitelné zdroje stávají čím dál konkurenceschopnějšími. Náklady na fotovoltaiku i větrné turbíny dál klesají, instalace je rychlejší a technologie akumulace energie se zlepšují. Tím ale roste i tlak na stabilitu sítí a na jejich schopnost vyrovnávat proměnlivou výrobu. Moderní energetika se tak musí naučit pružnosti – řízení spotřeby, chytré distribuční sítě, efektivní akumulaci i rychlé reakce klasických zdrojů. Doba, kdy šlo jen o výrobu elektřiny, končí, klíčové se stává její řízení.

Zajímavou kapitolou současné energetické proměny je snaha využít staré uhelné elektrárny novým, ekologickým způsobem. Místo jejich bourání se hledají cesty, jak jim „vdechnout nový život“. Jedním z nejslibnějších směrů je takzvaný železný cyklus. Princip je překvapivě jednoduchý a přitom velmi elegantní: místo uhlí by v kotlích hořely jemné železné částice. Železo při spalování reaguje s kyslíkem a vzniká oxid železa – podobně jako rez, jen v kontrolovaném prostředí. Tento oxid by pak šlo „zregenerovat“ pomocí vodíku vyrobeného z obnovitelných zdrojů. Vodík odstraní kyslík z oxidu železa a vznikne opět čisté železo, připravené k dalšímu cyklu spalování.

Tím vzniká uzavřený a bezemisní koloběh energie, v němž se nevypouští žádný oxid uhličitý, pouze vodní pára. Výhodou je, že by se dala využít stávající infrastruktura uhelných elektráren – kotle, turbíny i rozvodné sítě – a přitom by bylo možné přejít na čistý provoz. Železo se navíc dá snadno skladovat a přepravovat, což z něj dělá zajímavý energetický zásobník. 

Zatím jde o laboratorní experimenty, ale potenciál této technologie je značný. Pokud se podaří zvládnout efektivní regeneraci železa a bezpečné zacházení s vodíkem, mohla by se z uhelných elektráren stát přechodná forma „železných elektráren“ – most mezi světem uhlí a světem čisté energie. Jinými slovy: možná nebude nutné bourat staré komíny – stačí, když z nich jednou místo sazí vyletí pára.

Mnozí analytici považují rok 2025 za pravděpodobný „vrchol uhlí“ – okamžik, kdy jeho globální spotřeba dosáhla maxima a odtud už povede jen dolů. Ne proto, že by uhlí došlo, ale protože ho svět jednoduše přestává potřebovat. Pokud se tento scénář potvrdí, znamená to, že štafetový kolík už byl skutečně předán a nyní běží v rukou obnovitelných zdrojů.

Přechod k nové energetice ale zůstává běh na dlouhou trať. Síťové kapacity v mnoha zemích jsou stále rigidní, povolovací procesy pomalé a investice do úložišť zaostávají. Geografická omezení, kolísání počasí i politické zájmy s vazbami na fosilní průmysl představují překážky, které mohou závod zpomalit. Přesto energie nečeká. Historický moment, kdy obnovitelné zdroje poprvé vyrobily více elektřiny než uhlí, nicméně ukazuje jasný směr: svět se nadechuje k éře čisté energie a teď už záleží jen na tom, zda obnovitelné zdroje udrží tempo a dovedou štafetu až do cíle bezemisní budoucnosti.