Více času na podstatné
EU zpřísňuje pravidla v oblasti textilu. Náročná disciplína, na kterou se stát musí profesionálně vybavit
Evropská unie v polovině roku 2026 zakáže firmám ničit neprodané oblečení a obuv. Na první pohled se může zdát, že jde o logický krok proti plýtvání a zásah do světa rychlé módy. Při bližším pohledu je však tato novinka součástí mnohem širší proměny evropské environmentální politiky, která klade stále vyšší nároky nejen na podniky, ale i na státní aparát, jenž má nová pravidla uvést do praxe, kontrolovat a dlouhodobě rozvíjet.
Zákaz likvidace neprodaného textilu a obuvi vychází z nařízení o ekodesignu udržitelných výrobků, takzvaného ESPR (Ecodesign for Sustainable Products Regulation), které vstoupilo v platnost v roce 2024. Evropská komise tím reaguje na praxi, kdy část oblečení a bot nikdy není použita, přesto je záměrně znehodnocena nebo zničena, často z marketingových důvodů nebo kvůli ochraně značky. Podle odhadů Komise se v Evropské unii každoročně zničí čtyři až devět procent vyrobeného textilu ještě předtím, než se dostane ke spotřebiteli, což znamená zbytečné plýtvání surovinou, energií i generováním emisí skleníkových plynů.
Od 19. července 2026 proto začne platit zákaz úmyslné destrukce neprodaného oblečení, obuvi a doplňků pro velké podniky. Střední podniky získají přechodné období do roku 2030, zatímco malé a mikro podniky jsou z této povinnosti zatím vyňaty. Pravidla se přitom vztahují na všechny firmy, které uvádějí výrobky na trh EU, tedy i na značky se sídlem mimo Evropu. Cílem je narušit zaběhlou praxi, podle níž je likvidace přebytků ekonomicky jednodušší a levnější než hledání cest k jejich dalšímu využití.
Regulace však nekončí samotným zákazem. Od února 2027 budou muset velké firmy povinně zveřejňovat detailní informace o neprodaných produktech, které vyřadily z oběhu. Půjde nejen o množství a hmotnost, ale také o důvody, proč k tomu došlo, a o opatření přijatá ke snížení těchto přebytků do budoucna. Evropská unie tím poprvé systematicky zavádí veřejnou transparentnost v oblasti, která byla dosud skryta hluboko v interních procesech firem.
Nařízení zároveň počítá s výjimkami, například v případech, kdy by další použití výrobku představovalo bezpečnostní riziko, kdy je produkt vážně poškozen nebo kdy je nutné chránit duševní vlastnictví. Tyto výjimky však nemají být automatické a budou podléhat kontrole ze strany národních orgánů. Právě zde se ukazuje, že nová legislativa není pouhou proklamací, ale komplexním systémem, který vyžaduje odborné posuzování, metodické vedení trhu a schopnost vymáhání práva v praxi.
Zákaz ničení neprodaného textilu je navíc jen jedním z prvních konkrétních opatření v rámci ESPR. Nařízení postupně zavede další povinnosti, včetně požadavků na životnost, opravitelnost a recyklovatelnost výrobků nebo digitální produktové pasy, které mají shromažďovat informace o materiálovém složení, původu a environmentálních dopadech produktů. Textilní sektor tak funguje jako předvoj změn, které se budou v dalších letech týkat celé řady průmyslových odvětví.
Tento vývoj má zásadní důsledky i mimo samotné podnikání. Stále detailnější a techničtější evropská pravidla předpokládají státní správu, která je schopna nejen transponovat a formálně přijmout nové povinnosti, ale také je odborně vysvětlovat, kontrolovat jejich dodržování, vyhodnocovat data a reagovat na nové typy problémů. Environmentální politika se tím posouvá z roviny obecné regulace do oblasti sofistikovaného řízení systémových změn.
Případ neprodaného oblečení a obuvi tak ukazuje, že ambiciózní cíle Evropské unie v oblasti cirkulární ekonomiky nejsou jen otázkou politické vůle, ale také institucionální kapacity. Bez stabilního, kvalifikovaného a profesionálního aparátu, který dokáže nové povinnosti naplnit obsahem, hrozí, že se z přelomových pravidel stane pouhá administrativní zátěž bez reálného dopadu. Právě schopnost státu tuto agendu dlouhodobě efektivně zvládat se tak stává jedním z klíčových předpokladů úspěchu státního aparátu.
Nařízení má zároveň výrazný ekonomický a sociální rozměr, který bývá v debatě o regulaci často přehlížen. Omezení destrukce neprodaného oblečení a obuvi vytváří prostor pro rozvoj navazujících činností, jako jsou opravy, úpravy, renovace, třídění a opětovný prodej textilu. Tyto aktivity jsou zpravidla pracnější než samotná výroba nového zboží, a proto mají vysoký potenciál vytvářet pracovní místa napříč regiony, včetně lokálních dílen, sociálních podniků a menších specializovaných provozů. Zároveň jde o legální ekonomickou činnost, která generuje daňové příjmy a odvody do veřejných rozpočtů, místo aby hodnota výrobků končila bez užitku na skládkách nebo ve spalovnách.
Kvalitnější tok neprodaného, ale stále použitelného oblečení má pozitivní dopad i na sociální oblast. Textilní banky a charitativní organizace dnes často narážejí na problém nízké kvality darovaného oblečení, které je obtížně využitelné nebo vyžaduje nákladné dotřiďování. Pokud firmy budou systematicky směřovat neprodané zásoby k dalšímu využití místo jejich ničení, mohou textilní banky pracovat s kvalitnějším ošacením, lépe naplňovat své sociální poslání a efektivněji pomáhat lidem v materiální nouzi. Nová evropská pravidla tak nevedou pouze k omezení environmentálních dopadů, ale otevírají i cestu k propojení udržitelnosti s ekonomickým rozvojem a sociální soudržností.
Textilní sektor přitom není výjimkou, ale spíše předzvěstí dalšího vývoje. Podobný model regulace se postupně rozšiřuje i na další skupiny výrobků, od elektroniky přes baterie, automobily až po stavební materiály. Digitální produktové pasy, nové povinnosti v oblasti ekodesignu, rozšířená odpovědnost výrobců či detailní reporting environmentálních dopadů se stávají standardem. Každý takový krok zvyšuje tlak nejen na firmy, ale i na státní instituce, které mají a musejí zajistit, že pravidla budou realizována a nebudou tak jen formální.
Další informace: