Evropa, byznys a klima: Proč bychom neměli stavět hráze šrotu určeného k recyklaci?

Na konci letošního srpna vydal německý ekonom Frank Pothen z Ernst-Abbe-Hochschule v Jeně studii s provokativním názvem: Jsou exportní bariéry na recyklovanou ocel ekonomicky a ekologicky oprávněné? (SSRN, 2025). V době, kdy Evropská komise v rámci Akčního plánu pro ocel a kovy zvažuje, zda by Unie neměla část svého šrotu „držet doma“, jde o text, který přichází ve správný okamžik. Odpověď, k níž Pothen dochází, je přitom jednoznačná: exportní bariéry by Evropě nepomohly, ale naopak uškodily.

Představa, že ocelový šrot určený k recyklaci – běžně označovaný jako šrot – je jakýsi strategický zdroj, který Unie neprozřetelně vyváží do světa, je přirozeně politicky, řekneme, vděčná a tedy se velmi snadno vysvětluje voličům: „Proč bychom měli dovážet ocel a zároveň vyvážet šrot?“ Jenže právě tento zdánlivý paradox je klíčem k pochopení celé problematiky.

Evropa má totiž více šrotu, než sama dokáže využít. V roce 2024 hutě v EU zpracovaly 76,6 milionu tun recyklované oceli. Jenže na trhu bylo k dispozici o dvacet milionů tun více. Tento přebytek nelze „uložit pod zem“ na horší časy, jako to jde s uhlím nebo rudou. Šrot vzniká kontntinuálně – vždy, když se bourá most, když doslouží automobil nebo když končí životní cyklus spotřebiče. Je to proud materiálu, který nelze zastavit. A proto, pokud nenajde uplatnění v Evropě, musí odtéct jinam. V roce 2024 šlo o 16,3 milionu tun, které našly koryto hlavně do Turecka, Egypta, Indie, Pákistánu a Maroka.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Evropa tímto způsobem oslabuje a podkopává svou materiálovuo soběstačnost. Vždyť vyváží cennou surovinu, zatímco část oceli dováží. Jenže při bližším pohledu je zřejmé, že tyto proudy materiálu mají různé složení a svou logiku. Unie skutečně dováží určitý objem šrotu – především nerezového nebo vysoce kvalitního, který sama potřebuje pro výrobu speciálních ocelí (nerezové). Celkově ale v bilanci exportu a importu zůstává v pozici čistého exportéra. Zatímco z Evropy proudí ven šrot běžné kvality, dovnitř proudí menší objemy kvalitního šrotu.

Detailní pohled, kam šrot proudí je přitom velmi zajímavý. Turecko odebralo v roce 2024 více než 62 % evropského vývozu, následovalo Egypt s deseti procenty, Indie se sedmi, Pákistán se čtyřmi a Maroko se třemi. Všimněme si, že mezi hlavními odběrateli není Čína – obvyklý „strašák“ evropské politiky. Recyklovaná ocel z Evropy tedy neslouží k posílení hutí globálních rivalů, ale především k rozvoji infrastruktury v industrializujících se zemích. Mosty, dálnice a elektrárny, které tam rostou, stojí na evropském šrotu.

A to nejdůležitější: každá tuna recyklované oceli, která se roztaví místo rudy, ušetří přibližně 1,66 tuny oxidu uhličitého. To platí, ať už se taví v Ostravě nebo v Istanbulu. Klimatický přínos se počítá globálně. Pokud Evropa svůj přebytek nevyveze, svět přijde o možnost nahradit primární suroviny, a celkové emise budou globálně vyšší.

Studie také podrobně vysvětluje, proč problém Evropy není v nedostatku šrotu, ale v poptávce po něm. Během poslední dekády klesla výroba surové oceli v EU o 17,5 %. To znamená, že hutě mají menší kapacitu tento proud šrotu zpracovat. Už v době, kdy výroba dosahovala vrcholu, tedy kolem roku 2018, vznikal přebytek, který musel na export. Dnes je tento rozdíl ještě zřetelnější.

Budoucnost přitom ukazuje, že Evropa nebude bojovat s nedostatkem množství, ale s kvalitou. Přechod na elektrické obloukové pece a vodíkové technologie přímé redukce železa sice otevírá prostor pro vyšší podíl šrotu, ale zároveň zvyšuje nároky na jeho čistotu. Pokud mají evropské automobilky vyrábět karoserie z oceli s nejvyšší pevností, nelze použít šrot neznámého složení. Bude potřeba investovat do třídění, do technologií, které dokážou z post-consumer šrotu vyrobit materiál špičkové kvality. A právě tady se ukazuje hlavní riziko exportních bariér: pokud by ceny na evropském trhu spadly kvůli umělému omezení vývozu, firmy nebudou mít motivaci do těchto technologií investovat.

Ekonom Pothen upozorňuje i na politická rizika. Obchodní partneři by na evropské bariéry reagovali odvetou. Unie by se tak mohla připravit o přístup k vysoce kvalitnímu šrotu, který dováží a potřebuje. A nejde jen o teoretickou hrozbu. Už dnes je Evropa čistým dovozcem nerezového šrotu – bez zahraničních dodávek by některé segmenty výroby stály.

Obchodní realita je navíc neúprosná: šrot je komodita mimořádně citlivá na politické zásahy. Empirická data ukazují, že zvýšení obchodních nákladů o pouhé jedno procento sníží objem toků o téměř sedm procent. Jinými slovy, pokud Evropa postaví bariéry, obchod se jednoduše přesměruje jinam. Šrot najde cestu na jiné trhy, ale Evropa na tom nezíská. Spíše si přivodí komplikace – od zhoršených vztahů s partnery po vyšší globální emise, protože část výrobců, jak jsme uváděli výše, v zahraničí by zřejmě přešla zpět k primárním surovinám.

Co tedy dělat? Studie uzavírá, že exportní bariéry nejsou vhodným nástrojem. Pokud chce Evropa posílit své hutnictví a snížit jeho uhlíkovou stopu, měla by se soustředit na jiné problémy: především na vysoké ceny energií a podporu investic do zvyšování kvality recyklované oceli. To je cesta, jak přebytek šrotu proměnit v konkurenční výhodu, nikoli v politický problém.

Dokument ke stažení:

New study finds export restrictions on recycled steel would backfire