Evropa brání svou ocel. Komise spouští protiútok proti levným dovozům

Evropská komise představila zásadní opatření, která mají ochránit evropský ocelářský sektor před nekalými obchodními praktikami a prudce rostoucími přebytky na světovém trhu. Jen v roce 2024 přesáhla globální nadvýroba oceli 600 milionů tun, což představuje více než dvojnásobek celkové kapacity všech výrobců v EU. Tento tlak přichází především z Asie, kde rozsáhlé státní dotace a nízké výrobní náklady jsou kombinovány s agresivním exportem. 

Podle analýz Komise se cena válcované oceli na světových trzích v posledních dvanácti měsících propadla o více než 30 %, zatímco dovoz levné produkce do EU vzrostl o 45 %. Domácí výrobci, kteří investují do dekarbonizace a dodržují přísné environmentální standardy, tak ztrácí konkurenceschopnost vůči firmám, jež vyrábějí bez klimatických omezení. Právě tato nerovnováha je klíčovým argumentem pro nový balík EU opatření, kde Unie chce chránit průmysl, který zaměstnává přes 310 000 lidí, přispívá 130 miliardami eur ročně do HDP a je nezbytný pro výrobu infrastruktury, strojů i obnovitelných technologií.

Nový mechanismus umožní Komisi i členským státům pružně reagovat na nadměrné dovozy, a to nejen formou antidumpingových cel, ale i pomocí „včasného varování“, které identifikuje nárůsty objemu dovozu z rizikových regionů. Tento systém bude napojen na aktuální data z celních statistik a průmyslové produkce, což umožní spustit obranné kroky dříve, než ceny spadnou pod udržitelnou úroveň. Klíčovou roli v monitoringu bude hrát Evropská observatoř pro ocelářství, která má pravidelně vyhodnocovat stav kapacit, obchodní toky a investiční trendy.

Komise zdůrazňuje, že ocel je strategickou surovinou evropské ekonomiky – bez ní není možné vybudovat větrné turbíny, železniční tratě, elektromobily ani elektrické sítě. Proto EU nechce stát stranou, když jiné světové ekonomiky chrání své výrobce masivními dotacemi a státními zásahy. V Číně například přesahují veřejné investice do ocelářství 40 miliard eur ročně, což umožňuje tamním podnikům vyrábět pod reálnými náklady. Indie, Turecko či Indonésie zavedly podobné stimulační programy. Výsledkem je globální přebytek kapacit, který Komise označuje za „strukturální hrozbu pro evropskou průmyslovou bezpečnost“.

Součástí nového rámce je i plán na diverzifikaci dodavatelských řetězců a podporu investic do zelené oceli. Unie chce v příštích pěti letech uvolnit z různých fondů – včetně programu InvestEU, Inovačního fondu a Modernizačního fondu – více než 20 miliard eur na přechod k nízkouhlíkové výrobě. Cílem je do roku 2030 snížit emise CO₂ z ocelářství o 55 % oproti úrovni z roku 1990 a zároveň udržet výrobu na evropské půdě. Projekty jako H2GreenSteel nebo ArcelorMittal Gent už dokazují, že dekarbonizace a konkurenceschopnost se nemusí vylučovat, pokud jsou podpořeny chytrou politikou.

Zároveň Komise plánuje posílit obchodní diplomacii vůči zemím s přebytky. V nadcházejících měsících chce otevřít jednání v rámci OECD a WTO, aby přiměla klíčové partnery k omezení subvencí a transparentnosti trhu. Evropská strategie má být podle Bruselu dvojí: bránit se dovozům, které ohrožují pracovní místa a investice, a současně vytvářet podmínky, v nichž budou evropské podniky schopny prosperovat v rámci férové globální soutěže.

Nová opatření mají být plně kompatibilní s cíli Zelené dohody a Net-Zero Industry Actu. Jinými slovy, ochrana evropského trhu má jít ruku v ruce s investicemi do modernizace a technologické soběstačnosti. Přestože Brusel odmítá mluvit o protekcionismu, návrh ve skutečnosti představuje návrat k průmyslové politice, která bere ohled na realitu geopolitické konkurence.

Z českého pohledu má tento krok zásadní význam. Česká republika patří mezi země, kde ocelářství zůstává klíčovým pilířem ekonomiky – zaměstnává přibližně 14 000 lidí, zejména na Ostravsku, a zajišťuje dodávky pro strojírenský a automobilový průmysl. V letech 2022–2024 přitom dovoz levné oceli do Česka vzrostl o 60 %, zatímco domácí produkce klesla o pětinu. Opatření Komise tak mohou pomoci stabilizovat trh a vytvořit prostor pro investice do ekologičtější výroby, kterou si bez ochrany před dumpingem nelze ekonomicky představit.

Zatímco průmyslové svazy krok vítají, někteří ekonomové upozorňují, že přílišná regulace může vést k přenesení tlaku do jiných segmentů – například stavebnictví nebo automobilového průmyslu, které jsou na levnější dovozní ocel zvyklé. Komise však argumentuje, že dlouhodobé dopady nekontrolovaného dovozu by byly mnohem nákladnější: ztráta know-how, uzavírání evropských hutí a závislost na dovozu klíčových surovin.

Návrh teď zamíří do Evropského parlamentu a Rady. Pokud bude schválen, první fáze monitoringu by mohla začít už v roce 2026. Do té doby má Komise připravit detailní metodiku a zřídit centrální databázi dovozů, která umožní automatické vyhodnocování tržních rizik. Na rozdíl od minulosti chce Brusel vycházet z přesných dat, nikoli ze zdlouhavých politických debat. Evropská ocel by se dala označit jako symbol širší proměny myšlení. Unie si začíná uvědomovat, že bez odolného průmyslu nelze dosáhnout klimatické neutrality ani ekonomické suverenity.