Evropa chce chránit Arktidu, Trump otevírá dveře ruským palivům. Kdo zaplatí cenu za energetickou bezpečnost?

Evropská unie se chystá potvrdit odpor k nové těžbě ropy a zemního plynu v Arktidě, zatímco Norsko odmítá přenechat Bruselu rozhodování o svých přírodních zdrojích. Do stejného okamžiku přichází dohoda Donalda Trumpa s Moskvou o dodávkách ruské nafty a nové protesty ve Francii, kde lidé vycházejí do ulic kvůli vysokým životním nákladům. Tři zdánlivě odlišné události odhalují společný problém evropské energetiky. Klimatické cíle, dostupnost paliv, průmyslová konkurenceschopnost a sociální smír se stále častěji dostávají do přímého střetu.

Udržitelnost bývá často mylně zužována pouze na ekologii. Skutečná udržitelnost však stojí na třech pevných pilířích: ekologickém, ekonomickém a sociálním. Pokud se jeden z nich zhroutí, padá celý systém. Aktuální dění v Arktidě, kroky Washingtonu a nepokoje v Paříži jsou ukázkovým příkladem toho, co se stane, když tyto tři pilíře začnou bojovat proti sobě namísto toho, aby se navzájem podpíraly.

Evropská komise má 20. října představit aktualizovanou strategii EU pro Arktidu. Podle informací, které již v září zveřejnily Euronews a Reuters, chce Brusel zachovat svůj dosavadní postoj proti nové těžbě ropy a zemního plynu v této oblasti. Připravovaný dokument má reagovat nejen na klimatické a environmentální problémy, ale také na rostoucí strategický význam severních oblastí, vojenskou přítomnost a soupeření o přírodní zdroje i nové obchodní trasy.

Právě načasování dává připravované strategii širší význam. Evropa se snaží snižovat závislost na fosilních palivech, současně však potřebuje stabilní dodávky energie pro průmysl, dopravu i domácnosti. Válka na Ukrajině ukázala, jak rychle se může energetická závislost proměnit v bezpečnostní problém. Spor o Arktidu nyní připomíná, že ani spolupráce se spolehlivými dodavateli automaticky neznamená shodu na tom, jak má evropská energetická budoucnost vypadat.

Ekologické cíle a národní suverenita

Norsko odmítá, aby evropská klimatická politika určovala, která jeho ložiska zůstanou pod zemí. Země se po omezení ruských dodávek stala nejvýznamnějším dodavatelem zemního plynu do Evropské unie a Spojeného království. Podle agentury Reuters pokrývá přibližně 30 % jejich společné spotřeby plynu. Norská vláda chce udržet produkci ropy a zemního plynu přibližně na současné úrovni nejméně do roku 2035, přestože oficiální výhledy počítají s poklesem těžby po roce 2030, pokud se nepodaří objevit a rozvinout nové zdroje.

Ministr energetiky Terje Aasland proto v srpnu jasně vzkázal, že Norsko bude pokračovat v rozvoji svých zdrojů v Barentsově moři bez ohledu na stanovisko Evropské unie. Argumentuje právem země rozhodovat o vlastních přírodních zdrojích, zaměstnaností v severních regionech a významem norských dodávek pro evropskou energetickou bezpečnost. Společnost Equinor zároveň upozorňuje, že ropa a zkapalněný zemní plyn z Barentsova moře lze prodávat i na světových trzích mimo Evropu.

Brusel naproti tomu považuje rozvoj nových fosilních projektů v Arktidě za neslučitelný se svými klimatickými cíli. Ekologická rizika jsou zde mimořádná. Nízké teploty, vzdálenost od záchranných kapacit a citlivost místních ekosystémů komplikují případné zásahy při haváriích. Nová naleziště navíc mohou začít dodávat suroviny až za řadu let, kdy se evropská poptávka po fosilních palivech může v důsledku elektrifikace, úspor a rozvoje obnovitelných zdrojů dále snížit.

Rozpor má také ekonomický rozměr. Pokud Evropa odmítne část budoucí norské produkce, nezmizí tím automaticky světová poptávka po ropě a plynu. Suroviny mohou zamířit jinam a evropské firmy budou nadále soutěžit s podniky, které mají k energii přístup za jiných podmínek. Zda omezení nové těžby skutečně přispěje k rychlejšímu poklesu emisí, bude záviset také na tom, zda se spotřeba fosilních paliv sníží, nebo zda evropské odmítnutí pouze uvolní prostor jiným odběratelům.

Geopolitický pragmatismus a západní sankční politika

Zvláštní kontrast nabízí aktuální krok amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten 9. října oznámil dohodu s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, podle níž má Rusko začít dodávat na světové trhy statisíce tun nafty. Trump hovořil o okamžité dodávce více než 300 tisíc tun a následných objemech, jejichž uskutečnění bude záviset také na stavu ruských rafinerií. Kreml 15. října potvrdil, že ruská nafta začala znovu proudit na světové trhy.

Tady je třeba zdůraznit podstatný detail. Dohoda se týká především nafty, tedy již zpracovaného ropného produktu, nikoli jednoduše obnovení běžných dodávek surové ropy. Podle zpráv médií má dohoda umožnit také dočasné uvolnění některých amerických sankčních omezení souvisejících s ruskými ropnými produkty. Její podoba a rozsah tak mají přímé důsledky pro sankční politiku Washingtonu vůči Moskvě.

Trump svůj postup zdůvodňuje snahou zvýšit nabídku paliv a snížit jejich cenu. Kritici však upozorňují, že příjmy z prodeje ruských energetických surovin pomáhají financovat ruský stát v době pokračující války proti Ukrajině. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj dohodu kritizoval a výhrady zazněly také uvnitř samotných Spojených států. Analytici současně pochybují, že avizované objemy dokážou samy o sobě výrazně snížit ceny paliv. Ruské dodávky totiž narážejí na logistické, rafinérské i sankční překážky.

Pro evropské země je tato situace nepříjemná hned z několika důvodů. Zatímco EU se snaží omezovat příjmy Ruska z fosilních paliv a posilovat vlastní energetickou odolnost, americká administrativa hledá cestu, jak zvýšit nabídku na trhu a zlevnit paliva. Washington přitom sleduje také vlastní ekonomické a politické zájmy. Rozdílný přístup ukazuje, že ani západní spojenci nemusí mít shodnou představu o tom, jak propojit energetickou bezpečnost, sankce a klimatickou politiku.

Když účty za energie ohrožují sociální smír

Dopady vysokých cen paliv se mezitím promítají do každodenního života Evropanů. Ve Francii se 17. října konaly protesty, do nichž se zapojili studenti, odbory i příznivci obnoveného hnutí žlutých vest. Požadovali řešení rostoucích životních nákladů, vyšší kupní sílu a lepší veřejné služby. Současná vlna nespokojenosti navazuje na studentské protesty, které původně upozorňovaly na špatné podmínky ve školách a nedostatek učitelů. Postupně se rozšířila k otázkám sociálních nerovností, veřejných výdajů a cen, včetně nákladů na pohonné hmoty.

Francouzské protesty nelze vysvětlit jediným energetickým opatřením. Vysoké životní náklady mají více příčin a nespokojenost zahrnuje také stav veřejných služeb, mzdy, důchody a nerovnosti. Právě ceny energie a dopravy však patří mezi výdaje, které domácnosti pociťují bezprostředně. Pro obyvatele venkova a předměstí, kteří jsou odkázáni na automobil, může zdražení paliv znamenat výrazný zásah do rodinného rozpočtu. Vyšší náklady na energii navíc zdražují dopravu zboží a mohou se postupně promítat do cen potravin a dalších výrobků.

Francouzská zkušenost připomíná, že klimatická politika nemůže být posuzována jen podle emisních bilancí a dlouhodobých cílů. Důležité je také to, kdo nese její náklady, jak rychle mají domácnosti a podniky k dispozici alternativy a zda veřejná podpora dokáže zmírnit dopady na nízkopříjmové skupiny. Pokud se ekologická opatření promítnou do vyšších výdajů dříve, než jsou dostupné cenově přijatelné alternativy, mohou vyvolat odpor, který následně komplikuje jejich politické prosazování.

Hledání rovnováhy v éře klimatických extrémů

Stejná otázka se týká průmyslu. Evropské podniky potřebují předvídatelné ceny energie, aby mohly plánovat investice a konkurovat výrobcům v USA či Asii. Omezení nové těžby může v dlouhodobém horizontu podpořit přechod k nízkoemisním technologiím, samo o sobě však nezaručí levnější elektřinu, plyn ani paliva. Výsledek bude záviset na rychlosti výstavby infrastruktury, rozvoji obnovitelných zdrojů, akumulace a sítí, dostupnosti flexibilních zdrojů i na tom, jak se bude vyvíjet světový trh s ropou a plynem.

Aktualizovaná arktická strategie proto bude důležitá také jako signál, jak chce Evropská unie skloubit ochranu životního prostředí se svou bezpečnostní a hospodářskou politikou. Arktida má rostoucí význam kvůli přírodním zdrojům, novým námořním trasám i strategické poloze v době zhoršených vztahů mezi Ruskem a západními zeměmi. Rozhodování o těžbě tak souvisí s širší otázkou, zda má Evropa budoucí energetickou bezpečnost stavět především na rychlejším odklonu od fosilních paliv, nebo zda bude současně potřebovat další domácí a partnerské zdroje.

Celou situaci navíc komplikuje prohlubující se sucho, které ukazuje, jak zranitelná je evropská energetika vůči klimatickým extrémům. Nedostatek vody omezuje výrobu vodních elektráren, zhoršuje podmínky pro chlazení některých jaderných a tepelných elektráren a současně ohrožuje zemědělství i průmyslovou výrobu. Evropa tak potřebuje nejen snižovat emise, ale také budovat energetický systém odolný vůči výkyvům počasí a výpadkům zahraničních dodávek.

Vlastní zdroje, od jádra přes obnovitelné technologie až po bezpečně diverzifikované dodávky paliv, budou mít v tomto úsilí zásadní význam. Energetická soběstačnost se totiž stává otázkou nejen konkurenceschopnosti a geopolitiky, ale také schopnosti Evropy fungovat v době, kdy jí chybí voda, energie zdražuje a mezinárodní vztahy přestávají poskytovat jistotu.

Mohlo by vás zajímat:

Ceny plynu a energií stoupají, řadu domácností nutí šetřit