Evropa chce recyklovat, ale zavírá recyklační závody. Jak naplní své vlastní cíle?

Evropská unie si stanovila ambiciózní plán: do konce této dekády má být většina obalů navržena tak, aby byly snadno recyklovatelné, a současně mají výrobci povinnost začlenit do nových obalů určité procento recyklovaného plastu. Zní to jako logický krok směrem k oběhovému hospodářství. Jenže realita v terénu je znepokojivá. Plastics Recyclers Europe, zastřešující organizace evropských recyklačních firem, varuje před dramatickým úpadkem celého sektoru. V roce 2023 zmizela z evropského trhu část recyklační kapacity, v roce 2024 už to bylo trojnásobně víc a jen za prvních sedm měsíců roku 2025 byla uzavřena další zařízení s kapacitou odpovídající celému předchozímu roku. Mluvíme o výpadku, který může do konce roku dosáhnout až milionu tun. Nejvíce postihuje státy, které byly dosud tahouny – Německo, Nizozemsko nebo Velkou Británii.

Hlavní příčinou nejsou ani tak technologické limity, ale prostá ekonomika. Recyklace plastů je energeticky náročný proces. Stroje musí plasty dotřídit, vyprat, vysušit, roztavit a znovu zpracovat. Každý z těchto kroků spotřebuje obrovské množství elektřiny a tepla. Pokud cena energie stoupá na několikanásobek toho, co platí konkurence mimo EU, není divu, že dovoz levnějšího recyklátu z Asie nebo Turecka vychází ekonomicky lépe než zpracování domácího, potažmo evropského, plastového odpadu. A to je paradox, který bije do očí: Evropa hovoří o soběstačnosti, cirkulární ekonomice a udržitelnosti, ale realita ji tlačí k dovozu materiálu, který se mohl zpracovat přímo v EU.

Situaci také komplikuje systém rozšířené odpovědnosti výrobců (EPR). Ten má fungovat jako ekonomický nástroj: výrobci platí poplatky podle toho, kolik obalů uvedou na trh, a prostředky se mají použít na jejich sběr a recyklaci. Jenže každý členský stát nastavil EPR po svém. Někde jsou poplatky modulovány podle toho, zda je obal snadno recyklovatelný, jinde se podobná pravidla neuplatňují. Výsledek? Vzniká roztříštěný systém, který evropským firmám komplikuje orientaci a v praxi často nepodporuje to, co bylo původním cílem – tedy kvalitní recyklaci a vyšší podíl druhotných surovin v nových výrobcích. Výrobce, který působí ve více zemích, musí dodržovat zcela odlišná pravidla a platit rozdílné poplatky. Harmonizace, kterou měla PPWR přinést, se zatím nedostavila. 

A právě PPWR, tedy nové nařízení o obalech a obalových odpadech, má být pilířem evropské politiky v následujících letech. Už od roku 2030 má být většina obalů recyklovatelná alespoň ze sedmdesáti procent, plastové lahve mají obsahovat nejméně třicet procent recyklátu a do roku 2040 se počítá s ještě mnohem vyššími čísly. Cíle vypadají hezky na papíře, ale narážejí na základní otázku: odkud se vezme tolik kvalitního recyklátu, když recyklační závody zavírají jeden po druhém?

Evropa se tak dostává do slepé uličky. Třídění odpadu funguje, lidé házejí plasty do žlutých kontejnerů s pocitem, že přispívají k ochraně planety. Obce investují do sběrných systémů a svozu odpadů za který platí nemalé částky, přesto v pravém smyslu principu EPR by za vytříděný plastový odpad obce platit neměly.  Jenže co dál s vytříděným plastem? Pokud chybí zpracovatelské kapacity, hrozí, že se plast spálí v cementárně, multipalivovém kotli nebo se vyveze na druhý konec světa. Smysl třídění tím zcela mizí a důvěra veřejnosti se může rychle vytratit.

Klíčem je energie. Dokud nebude v Evropě stabilní a cenově dostupná, budou recyklační podniky vždy v nevýhodě. Zpracování plastů v EU se stává luxusem, zatímco dovoz levného recyklátu představuje pohodlnější cestu k naplnění legislativních kvót. Jenže takto se oběhové hospodářství nevybuduje. Evropa riskuje, že její ambiciózní vize skončí v paradoxu: budeme mít nejlepší předpisy na světě, ale recyklaci bude reálně obstarávat někdo jiný mimo EU.

Otázka proto zní, zda je Evropská unie schopna situaci zvrátit a v jakém časovém horizontu. Potřebné kroky jsou zřejmé: rychlejší povolování nových technologií, harmonizace EPR systémů napříč členskými státy, podpora investic a především snížení ceny energie pro průmysl. Právě cena energie se stává klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, zda bude recyklace v Evropě ekonomicky životaschopná. Pokud budou recyklační linky platit několikanásobně vyšší účty než jejich konkurenti v Asii či Americe, pak se veškeré ambice o cirkulární ekonomice rozplývají v abstraktních proklamacích. Jenže hledání cest, jak cenu energie snížit, není čistě technickou otázkou, ale zároveň geopolitickou a etickou. 

Má EU ohnout hřbet a vrátit se přímo k ruské ropě a plynu, jejichž dovoz sice dokáže srazit náklady, byť s otazníkem na jak dlouho, ale zároveň by znamenal oslabení politické pozice a popření dosavadní solidarity s Ukrajinou? Nebo je správnější obětovat část cirkulárních ambicí, připustit nižší míru recyklace a akceptovat, že Evropa se v této oblasti dočasně stane závislou na dovozu druhotných surovin či dokonce primárních materiálů z jiných trhů? V sázce tedy není jen efektivita recyklační infrastruktury, ale také samotná důvěryhodnost evropské politiky, která se navenek hlásí k principům udržitelnosti, nezávislosti a soběstačnosti. Tím se debata o recyklaci plastů dostává daleko za hranice odpadového hospodářství – stává se jakým si testem, zda jsme ochotni kvůli cirkulární ekonomice nést i náklady geopolitické, nebo zda právě v této oblasti uděláme pragmatický ústupek a ponecháme si okno otevřené směrem k levné, ale problematické energii.

Vedle klasické recyklace se otevírá možnost určitého kompromisu, který spojuje technologickou inovaci s pragmatickým přístupem k evropské energetické a odpadové krizi. Nedávný výzkum amerických a čínských vědců ukázal, že i směsný plastový odpad lze v jediném kroku s účinností přes 95 % přeměnit na uhlovodíky odpovídající benzínu, a to při běžné teplotě a tlaku, přičemž vzniká i průmyslově využitelná kyselina chlorovodíková. Podobné experimenty probíhají i v USA, například na univerzitě Yale, kde se část polyethylenu přeměňuje na palivo bez nutnosti drahých katalyzátorů. Pokud tato technologie je opravdu funkční a ekonomicky efektivní, pak tento přístup nabízí Evropě teoretickou možnost, jak využít nevyužitelný plastový odpad i k výrobě pohonných hmot.