Evropa chce řídit plasty, jenže stále pořádně neví, co vlastně řídí

Evropská unie během posledních let vytvořila rozsáhlý systém pravidel pro plasty, jejich výrobu, používání, recyklaci i nakládání s odpady. Přesto může být jedna z největších slabin evropské plastové politiky překvapivě prostá. Chybějí informace. Nová studie publikovaná v časopise iScience identifikovala třináct zásadních mezer ve znalostech, které komplikují účinné řízení plastového systému v Evropské unii. Nejde o to, že některá data nejsou k dispozici. Problémem je jejich rozdílná kvalita, nejednotné metodiky, nedostatečná transparentnost a obtížná sledovatelnost materiálů napříč celým jejich životním cyklem.

Plastová politika se dnes stále více opírá o princip životního cyklu. Evropská regulace se nesoustředí pouze na okamžik, kdy výrobek skončí v odpadu, ale postupně zasahuje také do konstrukce výrobků, používaných materiálů, chemických látek, recyklovatelnosti, podílu recyklátu, systémů rozšířené odpovědnosti výrobce nebo sledování materiálových toků. Čím více se však regulace snaží obsáhnout celý systém, tím více záleží na tom, zda existují spolehlivá data o tom, co se v jednotlivých částech tohoto systému skutečně děje. A právě zde podle autorů studie vznikají významné mezery.

Studie Knowledge gaps impeding plastic governance in the European Union se proto nezaměřila na jednu konkrétní skupinu plastových výrobků ani na jediný druh znečištění. Autoři se pokusili podívat na evropské řízení plastů jako na celý systém a určit místa, kde nedostatek znalostí brání přijímání účinných opatření. Výsledkem je identifikace třinácti významných znalostních mezer a jejich následné seskupení do čtyř oblastí, ve kterých by bylo podle autorů potřeba soustředit další úsilí. Jde o vytváření nových znalostí, rozvoj standardizovaných metod, větší transparentnost a zveřejňování informací a lepší sledování a dohledatelnost plastů v celém hodnotovém řetězci.

Riziko slepých míst v unijních plánech

Právě poslední dvě oblasti jsou mimořádně důležité. Regulace může být pouze tak přesná, jak přesné jsou informace, o které se opírá. Pokud například není možné spolehlivě zjistit, jaké chemické látky se v konkrétních plastových výrobcích používají, jaké množství plastů skutečně vstupuje do jednotlivých částí ekonomiky, jakými cestami se materiál pohybuje nebo kolik deklarovaného recyklátu se skutečně dostává zpět do výroby, vzniká prostor pro rozhodování založené na neúplném obrazu reality. Autoři proto považují transparentnost za jednu z klíčových podmínek účinné plastové politiky.

To má přímý význam například pro recyklaci. Nestačí vědět, kolik plastového odpadu bylo formálně sesbíráno. Pro hodnocení skutečné cirkularity je potřeba vědět, co se s materiálem stalo následně, jaká část byla skutečně vytříděna, jaká část byla recyklována, jaká kvalita vzniklého recyklátu byla dosažena a do jakých výrobků se materiál znovu dostal. Podobně problematické může být porovnávání výsledků mezi jednotlivými zeměmi, pokud používají odlišné metodiky nebo pokud jednotlivé ukazatele zachycují různé části materiálového toku.

Když statistiky zakrývají odlišný metr

Právě tady se ukazuje, že samotné číslo ještě nemusí znamenat přesný obraz reality. Dvě čísla mohou vypadat stejně přesvědčivě, ale pokud byla získána různými metodami, jejich přímé srovnání může být zavádějící. Údaj o míře recyklace může mít jiný význam podle toho, zda se počítá vstup do recyklačního zařízení, výstup z třídicí linky nebo skutečně vzniklý sekundární materiál použitelný pro další výrobu. Pokud se k tomu přidají rozdílné národní metodiky, vzniká statistický obraz, který může působit přesvědčivě, ale jeho jednotlivé části nemusí být přímo porovnatelné.

Stejný problém se týká chemických látek. Plast není jediný materiál s jednou vlastností. Jde o rozsáhlou skupinu materiálů obsahujících základní polymery, aditiva a další látky, které mohou ovlivňovat jejich vlastnosti, použití, recyklovatelnost i environmentální dopady. Pokud mají být evropská pravidla skutečně založena na celém životním cyklu plastů, musí být možné informace o jejich složení propojit s informacemi o výrobě, používání, odpadech a recyklaci. Bez toho se velmi obtížně hodnotí například riziko, že určité látky budou prostřednictvím recyklace přenášeny do nových výrobků nebo že materiály nebude možné bezpečně recyklovat do zamýšlených aplikací.

Nebezpečí geografického přesouvání zátěže

Další problém představuje samotná metodika měření. Autoři upozorňují na potřebu standardizovanějších a vzájemně porovnatelných metod. To je zásadní například při hodnocení environmentálních dopadů plastů. Pokud různé studie používají odlišné hranice systému, rozdílné předpoklady nebo jiné výpočtové postupy, mohou dojít k rozdílným výsledkům, aniž by některá z nich byla nutně chybná. Pro politické rozhodování však taková situace představuje značný problém. Regulátor potřebuje vědět nejen to, co určitá studie zjistila, ale také zda lze její výsledek smysluplně porovnat s výsledky jiných analýz.

To je důležité i pro životní cyklus plastových výrobků. Politické rozhodnutí může přesunout environmentální dopad z jedné části systému do jiné. Omezení jednoho materiálu může vést k používání jiného materiálu. Požadavek na vyšší podíl recyklátu může zvýšit poptávku po sekundárních surovinách, ale současně může vyvolat otázky týkající se kvality, bezpečnosti a dostupnosti těchto materiálů. Podpora určité recyklační technologie může změnit materiálové toky a ekonomiku celého systému. Bez dostatečných dat pak není snadné posoudit, zda opatření skutečně snižuje celkovou environmentální zátěž, nebo pouze přesouvá její část jinam.

Komplexní pohled od těžby až po finální zpracování

Právě systémový pohled je na celé studii nejzajímavější. Plasty nejsou podle autorů problémem, který lze efektivně řídit pouze prostřednictvím jedné politiky nebo jednoho cíle. Materiál prochází od těžby surovin přes výrobu polymerů a produktů až k používání, sběru, třídění, recyklaci nebo jinému způsobu nakládání. V každém z těchto kroků vznikají data a v každém kroku mohou vznikat informační mezery. Pokud jednotlivé informace nejsou vzájemně propojené, ztrácí se část obrazu o tom, co se s materiálem skutečně děje.

Zvláštní význam proto studie přikládá sledovatelnosti. Pokud má být možné hodnotit skutečnou cirkularitu plastů, nestačí vědět, že určitý výrobek obsahuje recyklovaný plast. Důležité je také vědět, odkud materiál pochází, jak byl získán, jakou cestou prošel, jaká technologie byla použita k jeho zpracování a jaké vlastnosti výsledný materiál má. Sledovatelnost se tak postupně stává nejen technickou otázkou odpadového hospodářství, ale jedním ze základních předpokladů důvěryhodné cirkulární ekonomiky.

Tady se studie velmi dobře potkává s evropskou regulací. Evropská unie postupně zavádí stále podrobnější požadavky na výrobky, obaly, recyklovaný obsah, chemické látky, informační povinnosti a nakládání s odpady. Čím podrobnější systém vzniká, tím větší význam mají informace, které mají jednotliví aktéři k dispozici. Pokud výrobce, recyklátor, systém EPR, veřejná správa i evropské instituce vycházejí z rozdílných nebo obtížně ověřitelných údajů, může výsledkem být hlavně více administrativy, nikoli lepší rozhodování.

Ambiciózní cíle narážejí na nejasný terén

Studie přitom netvrdí, že by Evropa o plastech jako celku věděla málo. Zásadní problém představují mezery ve znalostech, které se objevují napříč životním cyklem plastů a brání tomu, aby bylo možné dostupné poznatky účinně využít při tvorbě a vyhodnocování politik. Nejde tedy jen o další sběr dat. Stejně důležité je vědět, jak kvalitní jsou, jak vznikají, zda jsou vzájemně srovnatelná a zda je lze propojit do souvislého obrazu.

Význam tohoto zjištění vyniká v době, kdy evropská regulace stále více pracuje s přesně stanovenými požadavky a měřitelnými cíli. Dobrou ilustrací je nařízení PPWR, které zavádí nové požadavky například na recyklovatelnost obalů nebo podíl recyklovaného plastu. Některé praktické podmínky jejich uplatnění přitom ještě doplňují připravované delegované a prováděcí akty. O to důležitější je, aby existovala kvalitní a srovnatelná datová základna, o kterou se budou tato pravidla moci opřít.

Hledání shody na globální úrovni

Význam studie přitom přesahuje evropský kontext. Autoři ji propojují s mezinárodním procesem, který začal v březnu 2022 přijetím rezoluce UNEA 5/14 na pátém zasedání Shromáždění OSN pro životní prostředí v Nairobi. Rezoluce reagovala na rychle rostoucí problém plastového znečištění a rozhodla o přípravě právně závazného mezinárodního nástroje, který má řešit plasty v celém jejich životním cyklu. Zamýšlený nástroj má pokrýt také výrobu a design plastových výrobků, jejich používání, spotřebu, předcházení vzniku odpadu i nakládání s odpady.

Rozhodnutí UNEA 5/14 bylo významné také tím, že se na něm shodly státy s velmi rozdílnými ekonomickými podmínkami i přístupy k plastům. Mezinárodní vyjednávání se následně soustředilo na přípravu globální dohody proti znečištění plasty. Jedním z praktických problémů je přitom samotná schopnost zjistit, kolik plastů jednotlivé země vyrábějí, dovážejí a spotřebovávají, jaké množství odpadu vzniká a co se s ním následně děje. Bez srovnatelných definic a metod měření je obtížné stanovit společné cíle a ještě obtížnější následně posoudit, zda se jednotlivým státům daří jejich plnění.

Právě v tomto bodě se mezinárodní proces potkává se závěry nové studie. Pokud mají být opatření proti plastovému znečištění účinná, nestačí pouze přijmout společná pravidla. Potřebná je také dostatečně podrobná znalost materiálových toků a jejich dopadů, která umožní sledovat vývoj v čase a porovnávat situaci mezi zeměmi. Studie proto upozorňuje na problém, který je pro globální plastovou politiku stejně podstatný jako pro evropskou. Pokud některé údaje chybějí, jiné používají odlišné metodiky a další nejsou vzájemně propojené, bude velmi obtížné spolehlivě určit, zda přijatá opatření skutečně vedou ke snížení plastového znečištění.

Třináct mezer v evropských znalostech o plastech:

• Rozsah a struktura výroby plastů

• Chemické složení plastových výrobků

• Nebezpečnost chemických látek používaných v plastech

• Nezbytnost jednotlivých použití plastů

• Rozsah a způsob používání plastů

• Úniky plastů a mikroplastů do životního prostředí

• Mikroplasty a nanoplasty

• Skutečná účinnost recyklačních systémů

• Kvalita a skutečné využití recyklátů

• Přeshraniční obchod a pohyb plastů

• Celkové environmentální a společenské dopady plastů

• Účinnost jednotlivých politických opatření

• Sledování plastů a chemických látek v hodnotovém řetězci