Evropa drží winning „green" hand, fold by byla strategická chyba

Zelená transformace bývá v politických kruzích často spojována především s náklady a riziky pro průmysl. Nová vědecká studie českých autorů však ukazuje jiný obraz. Analýza stovek politických projevů a strategických dokumentů Evropské komise odhaluje, že přechod na čistou energetiku je stále častěji prezentován jako projekt ekonomické modernizace, technologického náskoku a geopolitické síly. Výzkum přináší pozoruhodná data o tom, jak se během několika let změnil způsob, jakým Evropa chápe svou energetickou budoucnost.

Studie autorů Zbyňka Dubského a Štěpánky Zemanové z Fakulty mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze, která byla publikována v mezinárodním vědeckém časopise Science and Public Policy, se zaměřil na to, jak Evropská komise komunikuje energetickou transformaci a jaké argumenty používá k legitimizaci rozsáhlé hospodářské a technologické proměny evropské ekonomiky. Autoři analyzovali celkem 103 oficiálních projevů a veřejných vystoupení představitelů Evropské komise z let 2019 až 2024. Výsledkem je detailní obraz toho, jak se v evropské politice postupně formuje nový narativ energetické transformace. Nejde pouze o reakci na klimatickou změnu, ale o mnohem širší projekt hospodářské modernizace a geopolitického posilování Evropské unie.

Výzkum ukazuje, že Evropská komise prezentuje zelenou transformaci především jako příležitost pro technologickou a průmyslovou modernizaci. V politických projevech se stále častěji objevuje argument, že přechod na čisté technologie může Evropě zajistit technologický náskok v nových průmyslových odvětvích. Mezi nejčastěji zmiňované oblasti patří výroba obnovitelných zdrojů energie, vodíkové technologie, bateriové systémy, digitalizace energetiky nebo nové materiály pro energeticky efektivní výrobu.

Transformace energetiky je přitom z ekonomického hlediska jednou z největších strukturálních změn evropské ekonomiky za poslední desetiletí. Evropská unie plánuje do poloviny století dosáhnout klimatické neutrality, což znamená zásadní změnu energetických systémů, průmyslové výroby i dopravy. Energetika a průmysl dnes dohromady produkují přibližně dvě třetiny emisí skleníkových plynů v Evropské unii, což vysvětluje, proč jsou právě tyto sektory v centru transformačních politik.

Změna energetického modelu je zároveň spojena s masivními investicemi. Podle odhadů Evropské komise bude pro dosažení klimatických cílů nutné mobilizovat dodatečné investice ve výši přibližně 620 miliard eur ročně. Tyto prostředky mají směřovat do modernizace energetiky, infrastruktury, průmyslu i dopravy. Jedním z důležitých závěrů studie je, že transformace energetiky není pouze nákladovou položkou veřejných rozpočtů, ale zároveň vytváří nové průmyslové sektory a investiční příležitosti, které mohou generovat dlouhodobý ekonomický růst.

Dubský a Zemanová ve své analýze identifikují tři hlavní příběhy, prostřednictvím nichž Evropská komise transformaci vysvětluje. První zdůrazňuje ekonomickou konkurenceschopnost. V tomto narativu je zelená transformace představena jako způsob, jak posílit evropský průmysl a získat technologickou převahu v globální soutěži. Čisté technologie, kritické suroviny nebo vodíkové hospodářství jsou popisovány jako nové strategické oblasti ekonomické konkurence mezi světovými mocnostmi.

Autoři studie zároveň upozorňují, že právě způsob, jakým je transformace politicky komunikována, hraje klíčovou roli pro její veřejnou podporu. Pokud je přechod na čistou energetiku prezentován jako projekt ekonomické modernizace a technologického pokroku, je pro veřejnost i průmysl přijatelnější než narativ založený pouze na environmentálních omezeních.

Druhý narativ zdůrazňuje normativní roli Evropské unie. Evropská unie se v něm prezentuje jako globální lídr, který stanovuje pravidla klimatické politiky a snaží se je prosazovat i mimo vlastní území. Klimatická politika je v tomto kontextu spojována s hodnotami udržitelnosti, odpovědnosti a spravedlivé transformace.

Třetí narativ je geopolitický. Energetická transformace je v něm chápána jako nástroj posilování strategické autonomie Evropské unie. Zásadním motivem je snaha snížit závislost na dovozu fosilních paliv a zároveň vybudovat nové dodavatelské řetězce pro čisté technologie. Energetika se tak stává součástí širší geopolitické strategie v prostředí rostoucí globální konkurence.

Význam energetické bezpečnosti se výrazně zvýšil zejména po ruské invazi na Ukrajinu. Konflikt ukázal, jak silně může závislost na fosilních palivech ovlivňovat geopolitickou stabilitu a hospodářskou bezpečnost. Evropská unie před rokem 2022 dovážela z Ruska přibližně 40 procent zemního plynu a více než čtvrtinu ropy. Jedním z klíčových závěrů studie proto je, že dekarbonizace energetiky může zároveň fungovat jako nástroj posilování energetické bezpečnosti a snižování geopolitických rizik.

Ekonomický význam transformace dokládají také změny ve struktuře investic. V posledních letech rychle roste objem kapitálu směřujícího do obnovitelných zdrojů energie, energetických úspor, bateriových technologií nebo vodíkových projektů. V roce 2023 přesáhly globální investice do čistých energetických technologií poprvé hranici 1,7 bilionu dolarů, což je více než investice do fosilních paliv.

Energetická transformace zároveň podporuje technologické inovace. Vývoj nových energetických systémů, elektrifikace dopravy nebo digitalizace energetických sítí vytváří rozsáhlý prostor pro výzkum, vývoj a technologické podnikání. Technologie jako chytré sítě, bateriová úložiště nebo vodíkové elektrolyzéry se postupně stávají klíčovými součástmi nové energetické infrastruktury.

Ekonomické dopady transformace se promítají také na trhu práce. Podle mezinárodních odhadů může přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku do roku 2030 vytvořit přibližně deset milionů nových pracovních míst po celém světě. Nejrychleji rostou profese spojené s instalací obnovitelných zdrojů energie, energetickou efektivitou budov, výrobou baterií nebo modernizací energetických sítí. Dalším závěrem studie je proto skutečnost, že zelená transformace může být významným zdrojem nové zaměstnanosti a technologického know-how.

Studie zároveň upozorňuje, že politické příběhy a ekonomická realita se nemusí vždy zcela překrývat. Evropská komise podle autorů často využívá silné narativy o technologickém náskoku nebo geopolitickém vlivu, aby mobilizovala podporu pro transformaci. Skutečná schopnost tyto ambice naplnit však bude záviset na konkrétních investicích, technologickém vývoji a schopnosti evropských ekonomik přizpůsobit se strukturálním změnám.

Celkovým závěrem studie je, že zelená transformace se v evropské politice postupně posunula z environmentální agendy do centra hospodářské a bezpečnostní strategie Evropské unie. Klimatická politika je dnes stále častěji prezentována jako nástroj ekonomické modernizace, technologické konkurenceschopnosti a geopolitické stability.

Tento pohled získává na významu i v současném geopolitickém kontextu. Napětí na Blízkém východě, kde se nachází přibližně třetina světových zásob ropy a významná část exportní infrastruktury pro zkapalněný zemní plyn, opakovaně ukazuje citlivost globálních energetických trhů. Právě nestabilita v tomto regionu připomíná, jak silně může být ekonomická bezpečnost závislá na dodávkách fosilních paliv. Přechod k domácím obnovitelným zdrojům energie získává nejen klimatický a ekonomický rozměr, ale také významný strategický význam pro stabilitu evropských ekonomik.

Výzkum Dubského a Zemanové tak přináší důležitý pohled na to, jak se proměňuje způsob, jakým Evropa přemýšlí o své energetické budoucnosti. Pokud se podaří propojit klimatické cíle s technologickým rozvojem a průmyslovou modernizací, může se přechod na čistou energetiku stát jedním z nejvýznamnějších motorů evropské ekonomiky v následujících desetiletích.