Evropa plánuje, ale neměří: Žádná země zatím nestanovila konkrétní cíle adaptace na změnu klimatu

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) ve svém listopadovém briefingu „From adaptation planning to action: Insights into progress and challenges across Europe“ (2025) přináší komplexní pohled na to, jak si Evropa stojí v oblasti adaptace na změnu klimatu. Publikace shrnuje zkušenosti a pokrok 32 evropských států včetně všech členských zemí Evropské unie a ukazuje, že Evropa sice dosáhla významného posunu v plánování, ale cesta k reálné implementaci zůstává náročná.

Dnes už všechny země Evropského hospodářského prostoru mají své národní politiky adaptace na změnu klimatu. Je to zásadní krok kupředu – ještě před několika lety bylo plánování adaptace doménou pouze několika států. Sedmnáct z nich nyní dokonce zakotvilo povinnosti v oblasti adaptace přímo do svých klimatických zákonů, čímž se téma posouvá z politických deklarací do právně závazného rámce. Adaptace tak získává pevnější institucionální základ, který by měl zajistit dlouhodobou kontinuitu i v době, kdy se mění politická reprezentace.

V posledních letech se napříč Evropou výrazně zlepšila i kvalita hodnocení klimatických rizik. Většina států přebírá metodologické principy z evropského hodnocení EUCRA (European Climate Risk Assessment, metodologie vyvinutá Evropskou unií pro hodnocení rizik spojených se změnou klimatu), které pomáhá sjednotit postupy a zvyšuje srovnatelnost výsledků. Národní zprávy ukazují, že země dokážou lépe identifikovat konkrétní hrozby, jako jsou vlny veder, sucha, záplavy či extrémní srážky, a postupně je promítají do svých strategií. Přesto zůstává velký problém – stále chybí dostatek údajů o tom, kolik opatření bylo skutečně realizováno a jaké mají dopady. Jinými slovy, víme, co je třeba dělat, ale méně víme, co už opravdu funguje.

EEA upozorňuje, že hlavní bariéry nejsou jen finanční. Mnohé země trpí nedostatkem kvalitních dat, nejasným rozdělením odpovědností mezi institucemi a nízkou kapacitou regionálních a lokálních samospráv. Chybí odborní pracovníci, kteří by dokázali adaptaci řídit, hodnotit a dlouhodobě koordinovat. Ačkoliv monitorování a reportování se zlepšuje, fáze hodnocení a učení z předchozích zkušeností zatím pokulhává. To znamená, že země sice sledují, co dělají, ale často nevědí, zda to skutečně zvyšuje odolnost společnosti.

Většina států má dnes nejen strategické dokumenty, ale i konkrétní národní adaptační plány, které určují, jaké kroky se mají uskutečnit. Takové plány hlásí 21 členských států EU, přičemž se k nim dobrovolně připojilo i Švýcarsko a Turecko. Adaptace se tak přestává chápat jako abstraktní téma, a stává se praktickou součástí environmentální i hospodářské politiky. Přesto je třeba říci, že žádná evropská země zatím nestanovila měřitelné adaptační cíle. Cíle jsou obvykle formulovány obecně – například „snížit zranitelnost“ nebo „zvýšit odolnost“. To sice dává flexibilitu, ale zároveň komplikuje hodnocení pokroku.

Nejcitlivějšími sektory zůstávají zemědělství, vodní hospodářství, veřejné zdraví a energetika. Sucha a extrémní teploty už dnes způsobují ztráty ve výnosech, ohrožují zdraví obyvatel a zvyšují tlak na infrastrukturu. Adaptace se proto stává ekonomickou nutností, nikoli jen ekologickou volbou. EEA upozorňuje, že některé země již testují inovativní přístupy, jako je pojištění založené na klimatických indexech, chytrá správa vody nebo integrace zelené infrastruktury do urbanistického plánování. Tyto kroky představují slibný začátek, ale zároveň ukazují, že adaptace je komplexní proces, který vyžaduje meziresortní spolupráci a dlouhodobé investice.

Jedním z největších problémů, které agentura identifikuje, je slabá integrace adaptace napříč sektory a nedostatek stálého financování. V mnoha případech chybí zapojení soukromého sektoru, který by mohl hrát klíčovou roli v investicích do odolné infrastruktury nebo technologických řešení. Státy se často soustředí na krátkodobé projekty financované z evropských fondů, ale chybí dlouhodobé mechanismy, které by adaptaci zakotvily do běžného rozhodování.

EEA také upozorňuje na nedostatky současného rámce reportování podle nařízení EU o správě energetické unie a klimatických opatření. Tento rámec se zaměřuje především na popis procesů, strategií a plánů, méně však na konkrétní realizaci a výsledky. To znamená, že sice víme, jak země plánují, ale těžko lze srovnávat, jak se jim daří přetavit tyto plány v praxi.

Z evropského pohledu tak stojíme na prahu nové fáze klimatické politiky. Období strategického plánování se pomalu mění v období konkrétních činů. EEA svým briefem připomíná, že adaptace není jen o infrastruktuře či technologiích, ale především o změně myšlení – o schopnosti integrovat klimatická rizika do všech oblastí veřejného i soukromého rozhodování.

Evropa má díky svým institucím, vědeckým kapacitám i občanské angažovanosti mimořádný potenciál stát se světovým lídrem v oblasti adaptace. Ale jak agentura varuje, skutečnou odolnost nezajistí strategie ani zákony – pouze jejich důsledné a promyšlené provedení v praxi. Evropané již udělali první krok. Teď bude záležet na tom, zda dokážou proměnit slova v konkrétní opatření, která obstojí v čase, kdy se změna klimatu stává každodenní realitou.