Evropa se blíží polovině čisté elektřiny. Koleje se mohou stát novým zdrojem energie

Evropská energetika se posouvá do fáze, kdy už nejde o postupné doplňování obnovitelných zdrojů, ale o jejich reálné přebírání hlavní energetické role. Podle čerstvých dat Eurostatu pocházelo v prvním čtvrtletí roku 2026 v Evropské unii už 45,5 procenta vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů. Oproti 42,7 procenta ve stejném období před rokem jde o výrazný skok, který potvrzuje, že Evropa se rychle přibližuje hranici, kdy se čistá elektřina stane dominantní součástí systému.

Evropská výroba obnovitelné elektřiny dnes stojí především na větrných elektrárnách, které tvoří 44,9 procenta veškeré obnovitelné produkce. Oproti 42,3 procenta v předchozím roce je vidět další posílení jejich role. Největší význam mají v Dánsku, Nizozemsku, Německu nebo Irsku, kde větrná energie tvoří páteř celých národních soustav, zejména díky silným pobřežním a offshore instalacím. Druhým klíčovým zdrojem jsou vodní elektrárny s podílem 28 procent. Ty dominují především v zemích s vhodnou geografií, tedy v Portugalsku, Rakousku, Švédsku a Finsku, kde zajišťují nejen výrobu elektřiny, ale i stabilizaci celé sítě v obdobích kolísání výroby z větru a slunce.

Solární energie už dávno není okrajová technologie a s podílem 17,3 procenta se pevně usadila na třetí pozici. Nejrychleji roste ve Španělsku, Itálii, Řecku a také v Německu, které patří dlouhodobě mezi největší evropské producenty solární elektřiny díky masivnímu rozvoji fotovoltaiky na střechách i v pozemních instalacích. Zbytek tvoří biomasa a další organické zdroje, které Eurostat řadí do kategorie spalitelných obnovitelných zdrojů. Jde o dřevo, dřevní štěpku, pelety, bioplyn a biologicky rozložitelný odpad, tedy suroviny využívané spalováním. 

Tyto zdroje mají silné zastoupení zejména ve Finsku, Švédsku, Rakousku a v menší míře i v Německu, kde často doplňují energetický mix v kombinaci s teplárenstvím. Jejich podíl činí 9,4 procenta. Menší část pak připadá na geotermální energii a další okrajové zdroje, které mají význam hlavně v zemích jako Itálie, Maďarsko nebo Island, kde geologické podmínky umožňují jejich efektivnější využití.

Zajímavou inovací k těmto číslům přináší i technologický experiment ze Švýcarska, kde se testuje instalace odnímatelných solárních panelů přímo mezi železniční koleje. Jde o řešení, které využívá existující dopravní infrastrukturu bez nutnosti záboru nové půdy a vyrábí elektřinu přímo v železničním koridoru. Pilotní úsek poblíž Neuchâtelu už zvládl více než jedenáct tisíc průjezdů vlaků, aniž by došlo k zásadním technickým problémům, což potvrzuje, že koncept je provozně realizovatelný i v náročných podmínkách železnice.

Švýcarský projekt zároveň ukazuje, že solární výroba nemusí být omezena jen na střechy budov nebo rozsáhlé solární parky. Instalace mezi koleje nabízí minimální zásah do krajiny a možnost postupného rozšiřování po jednotlivých úsecích. Zároveň však přináší technické výzvy, zejména v oblasti odolnosti vůči vibracím, znečištění a nutnosti zajistit stoprocentní bezpečnost železničního provozu.

Celý princip stojí na myšlence maximálního využití prostoru, který už existuje. Železniční síť v Evropě patří k nejhustším na světě a tvoří dlouhé linie procházející krajinou bez nutnosti další urbanizace či zásahů do zemědělské půdy. V případě České republiky, která disponuje více než devíti tisíci kilometry tratí a plánuje rozvoj vysokorychlostních železnic, se otevírá možnost uvažovat o tom, zda by podobné technologie mohly být v budoucnu součástí modernizace infrastruktury.

Pokud by se uvažovalo čistě hypoteticky a bez započtení technických omezení dá se energetický potenciál poměrně dobře rámcově spočítat. Při délce přibližně devět tisíc kilometrů tratí a využití pruhu mezi kolejemi o šířce zhruba jeden metr by šlo o plochu kolem devíti milionů metrů čtverečních. Při reálnější úvaze, že část infrastruktury není vhodná pro instalaci a efektivně využitelných by bylo například osmdesát až devadesát procent, se dostáváme na přibližně osm až devět milionů metrů čtverečních aktivní plochy.

Při současné účinnosti fotovoltaických panelů lze počítat s výkonem zhruba dvě stě wattů na metr čtvereční v maximálním oslunění, což by odpovídalo instalovanému špičkovému výkonu kolem 1,6 až 2,0 gigawattu. V českých klimatických podmínkách, kde se roční využití solární energie pohybuje přibližně kolem tisíce kilowatthodin na instalovaný kilowatt výkonu, by takový systém mohl teoreticky vyrobit zhruba 1,7 až 2,1 terawatthodiny elektřiny ročně. To odpovídá průměrnému výkonu v řádu přibližně dvou set až dvou set padesáti megawattů, tedy velikosti menšího konvenčního zdroje, jenže rozprostřeného do celé liniové infrastruktury napříč republikou.

V takovém měřítku už nejde jen o doplňkový technologický prvek, ale o potenciální nový energetický pilíř, který by mohl zásadně změnit i roli samotných správců infrastruktury. Pokud by se podobný koncept v budoucnu rozvíjel ve větším měřítku, není vyloučené, že by se z dnešních Českých drah stal vedle dopravní funkce také významný energetický subjekt, který by část elektřiny nejen spotřebovával, ale i aktivně vyráběl a dodával do sítě. V extrémně dlouhém horizontu by tak železniční společnost nemusela být definovaná pouze provozem vlaků, ale i správou rozsáhlé energetické infrastruktury, která by mohla konkurovat zavedeným výrobcům elektřiny včetně dominantních hráčů na trhu.

Spojení rychle rostoucího podílu obnovitelných zdrojů v evropské energetice a experimentů s jejich integrací do stávající infrastruktury tak ukazuje, že energetická proměna se neodehrává jen na polích větrných parků nebo v rozsáhlých solárních areálech, ale stále častěji i v prostorech, které byly dosud vnímány čistě jako dopravní koridory. Koleje se tak mohou v budoucnu stát nejen cestou vlaků, ale i jakými si kolejovými slunečními elektrárnami linoucí se malebnou českou krajinou.