Evropa se topí v obalech. Každý z nás jich vyhodí téměř 180 kilo ročně

Evropská unie loni vyprodukovala 79,7 milionu tun obalového odpadu. Když se toto číslo přepočítá na obyvatele, vychází to na 177,8 kilogramu obalů na osobu – tedy skoro pětadvacet velkých nákupních tašek plných odpadu ročně. V porovnání s ročním údajem za 2022 je to sice o 8,7 kilogramu méně, ale od roku 2013 jsme se posunuli opačným směrem: tehdy připadal na každého obyvatele unie o víc než dvacet kilogramů méně. Jinými slovy – i když recyklujeme víc než dřív, vyrábíme a vyhazujeme toho stále příliš mnoho.

Největší část obalového odpadu tvoří tradičně papír a lepenka, které představují více než 40 % celkového objemu. Následuje plast s necelou pětinou (19,8 %), sklo s 18,8 %, dřevo s 15,8 % a kovy s necelými 5 %. Plast je ale v centru pozornosti z jednoho důvodu: na každého obyvatele EU připadá průměrně 35,3 kilogramu plastového obalového odpadu, z čehož se daří recyklovat jen 14,8 kilogramu. To znamená, že více než polovina plastových obalů stále končí ve spalovnách, na skládkách nebo v exportních kontejnerech mířících mimo Evropu.

Za posledních deset let vzrostlo množství plastového obalového odpadu o 6,4 kilogramu na hlavu, zatímco recyklace se zvedla o 3,8 kilogramu. Z pohledu procentní míry to znamená, že recyklace plastových obalů se v EU pohybovala v roce 2023 na úrovni 42,1 %, což je mírné zlepšení oproti 38,2 % v roce 2013. Rozdíly mezi státy jsou ovšem dramatické. Na špici žebříčku stojí Belgie (59,5 %), Lotyšsko (59,2 %) a Slovensko (54,1 %), zatímco na opačném konci spektra se nachází Maďarsko (23 %), Francie (25,7 %) a Rakousko (26,9 %). Přitom právě Francie se často prezentuje jako lídr v ekodesignu a omezování jednorázových plastů – statistiky však ukazují, že její systém sběru a recyklace plastů stále zaostává za nejlepšími.

A jak si vede Česká republika? V roce 2023 jsme podle Eurostatu vyprodukovali zhruba 1,6 milionu tun obalového odpadu, což odpovídá 154 kilogramům na obyvatele – tedy o něco méně než činí unijní průměr. Češi tradičně patří mezi premianty v třídění, nicméně samotná recyklace zůstává v řadě kategorií spíše průměrná. U plastových obalů jsme dosáhli recyklační míry přibližně 49 %, což nás sice řadí nad průměr EU, ale stále to znamená, že polovina plastových obalů končí mimo recyklační cyklus.

Obalový průmysl v Evropě tvoří stovky tisíc pracovních míst a přes 3 % celkového HDP, ale zároveň i jednu z největších výzev oběhového hospodářství. Každý kilogram obalu, který neprojde recyklačním cyklem, představuje nejen ztracený materiál, ale i promarněnou energii a emise, které se daly ušetřit. Z dlouhodobého pohledu se dá konstatovat, že Evropa recykluje víc, ale příliš pomalu. Papírové a skleněné obaly dosahují recyklační míry přes 80 %, ale plast se stává Achillovou patou celého systému. Je také nutné brát v úvahu další faktory, jako je cena panenského plastu, poptávku po recyklátech nebo skutečnost, že řada recyklačních podniků v Evropě v poslední době krachuje právě kvůli ekonomické nestabilitě trhu s druhotnými surovinami.

V této souvislosti je potřeba zmínit nové evropské nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR (Packaging and Packaging Waste Regulation), které bylo schváleno v roce 2024, které má změnit celý přístup k návrhu, používání i recyklaci obalů. Na rozdíl od dosavadní směrnice bude PPWR přímo závazné a přinese konkrétní cíle: do roku 2030 musí být všechny obaly na trhu EU technicky recyklovatelné, přičemž reálně recyklovat se má minimálně 65 % všech obalů, z toho 50 % plastových. Výrobci budou muset plnit povinné kvóty na podíl recyklátu v nových plastových obalech – například u PET lahví až 30 %. Součástí regulace je i omezování zbytečných jednorázových obalů, například v gastronomii, e-commerce nebo hotelnictví, a tlak na rozšiřování opakovaně použitelných obalů.

A možná ještě zajímavější než samotná čísla je časový posun, s jakým se k nim veřejnost a rozhodovací sféra dostává. Tato data Eurostatu popisují stav za rok 2023 – tedy realitu starou už více než rok. V době, kdy umělá inteligence dokáže analyzovat chování trhu či pohyb dopravních toků téměř v reálném čase, působí tento rytmus jako anachronismus. Pokud chceme řídit systém odpadového hospodářství efektivně a na základě relevantních informací, je třeba celý proces změnit. Statistiky by měly být dostupné v rozumném odstupu, aby se z dat mohla stát skutečná opora rozhodování, ne jen historický záznam o tom, jak jsme to měli a dělali před několika lety.