Evropa si objednala recyklát. Otázkou je, kdo zaplatí jeho skutečnou cenu

Evropa chce více recyklovaných plastů a její legislativa vytváří pro jejich odběr stále konkrétnější trh. Jenže právě ve chvíli, kdy se povinnost používání recyklátu rychle přibližuje, přichází zjištění, které může evropské plány výrazně zkomplikovat. Chemická recyklace je dnes podstatně dražší než výroba panenských plastů i než mechanická recyklace a její nákladová nevýhoda podle Společného výzkumného střediska Evropské komise JRC v krátkodobém až střednědobém horizontu pravděpodobně nezmizí. Přesto může sehrát významnou úlohu při zásobování trhu recyklovanými plasty požadovanými evropskou legislativou. Nicméně regulací vytvořená poptávka automaticky nevytváří pro chemickou recyklaci zajištěný trh.

Studie Economic viability of chemical recycling Current and future perspectives, kterou nedávno JRC zveřejnilo, se soustředí na ekonomickou životaschopnost chemické recyklace plastů v Evropské unii. Podrobně analyzuje zejména dvě technologické skupiny, pyrolýzu zaměřenou především na polyolefiny a styrenické plasty a solvolýzu zaměřenou zejména na PET a polyester. JRC současně zdůrazňuje, že chemická recyklace není jedna technologie a jednotlivé procesy se výrazně liší vstupními materiály, výtěžností i ekonomickou výkonností. Studie přitom vychází z více než stovky odborných, průmyslových a tržních zdrojů a také z konzultací s 24 zainteresovanými subjekty.

Mechanická recyklace je v Evropě zavedenou technologií, zatímco chemická recyklace je stále v ranější fázi průmyslového rozvoje. Z přibližně 54 milionů tun plastů vyrobených v Evropě v roce 2023 pocházelo podle údajů Plastics Europe přibližně 7,1 milionu tun z mechanické recyklace postspotřebitelských plastů a dalších 3,1 milionu tun z recyklace předspotřebitelských plastů. Chemicky recyklovaných postspotřebitelských plastů bylo méně než 0,1 milionu tun. V Evropě přitom funguje přibližně 850 společností s celkovou instalovanou kapacitou mechanické recyklace 13,2 milionu tun vstupního materiálu ročně. Chemická recyklace je proti tomu stále velmi malým segmentem.

Důvodem zájmu o chemickou recyklaci není snaha nahradit mechanickou recyklaci. JRC ji popisuje především jako možnou cestu pro materiály, které jsou mechanicky obtížně nebo vůbec nerecyklovatelné, a současně jako cestu k výrobě recyklátu v kvalitě srovnatelné s panenským plastem, včetně některých aplikací s přímým kontaktem s potravinami. Chemické procesy mohou zpracovávat určité směsi polymerů a v některých případech také materiály, které mechanická recyklace nedokáže vrátit zpět do polymeru. U polyurethanu je například mechanická recyklace do nového polymeru podle JRC prakticky nedostupná, zatímco chemické technologie jej zpracovat mohou.

Rozdíl mezi oběma cestami je především v tom, co se s polymerem během recyklace děje. Při mechanické recyklaci zůstává polymerní struktura převážně zachována. Při solvolýze se polymer rozkládá na oligomery nebo monomery, které mohou být po vyčištění znovu použity pro výrobu polymeru. Pyrolýza pracuje při vysokých teplotách, typicky mezi 300 a 700 stupni Celsia, a převádí plasty na směs uhlovodíků, plynů a pevného zbytku. Výsledný pyrolýzní olej se následně může zpracovávat v petrochemických provozech. Zásadní je přitom skutečnost, že ne všechno, co do procesu vstoupí, se vrátí jako nový plast. Část materiálu může skončit ve výrobě paliv, část jako energie a část se ztratí. Z hlediska evropského práva se za recyklaci započítává pouze materiál, který je znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, nikoliv část využitá jako palivo nebo pro energetické využití.

Právě výtěžnost je jedním z hlavních problémů pyrolýzy. JRC v základním scénáři modeluje celkovou výtěžnost plastu na plast přibližně 29,3 procenta. Na výrobu jedné tuny recyklovaného plastu je tak zapotřebí přibližně 3,67 tuny směsného plastového odpadu. V současné praxi se podle studie často pohybuje materiálová výtěžnost v rozmezí 25 až 40 procent. Teoreticky lze dosáhnout více než 50 procent a v některých scénářích i vyšších hodnot, avšak další zvýšení výtěžnosti vyžaduje dodatečnou energii, další procesní jednotky a vyšší kapitálové i provozní náklady. JRC proto upozorňuje na zásadní vztah mezi vyšší materiálovou výtěžností a rostoucí energetickou náročností.

V základním scénáři JRC se tedy při cestě od směsného plastového odpadu až k novému plastu ztratí přibližně 70 procent původního materiálového toku z hlediska přeměny na cílový polymer. Přibližně třetina se podle studie v současných základních procesech vrací do plastů nebo jiných vysoce hodnotných chemikálií, další třetina je využita pro výrobu paliv a přibližně třetina představuje tepelné nebo materiálové ztráty. Zvyšování výtěžnosti je možné, ale JRC upozorňuje, že současně roste energetická náročnost a s ní náklady.

Do ekonomiky navíc vstupuje samotná kvalita vstupního odpadu. Chemická recyklace není podle JRC řešením pro kontaminované nebo netříděné plasty. U solvolýzy se podle citované literatury požaduje více než 70 až 85 procent cílového polymeru. U pyrolýzy se požadovaná čistota pohybuje přibližně mezi 60 a 85 procenty cílových polymerů, zejména PE a PP. Problematické jsou PVC, kovy, sklo, plniva, zbytky potravin, papír a další příměsi. U pyrolýzy může například chlor z PVC negativně působit na katalyzátory a následné petrochemické procesy. Některé kontaminanty mohou překračovat specifikace pro parní krakování až několikanásobně nebo dokonce o několik řádů, což vyžaduje dodatečné čištění a další náklady.

A právě tady se ukazuje, proč JRC považuje mechanickou a chemickou recyklaci současně za konkurenční i doplňující technologie. Mechanická recyklace si zachová cenovou výhodu u materiálů, které dnes dokáže efektivně zpracovat, zejména u aplikací bez požadavků na styk s potravinami. Chemická recyklace může naopak získat prostor u některých obtížně recyklovatelných frakcí, například u určitých fólií nebo zbytků po třídění. Ani zde však nejde o jednoduchou cestu. Levnější vstupní surovina může být vykoupena další energií, tříděním a předúpravou.

Ekonomický rozdíl je přesto výrazný. U pyrolýzy vychází v základním scénáři cena chemicky recyklovaného polymeru přibližně na 3 000 eur za tunu. V závislosti na předpokladech se pohybuje od přibližně 1 500 eur až po více než 4 000 eur za tunu. Náklady na pyrolýzní naftu jsou podle modelu přibližně 1,5 až 3,5krát vyšší než náklady na panenskou naftu a výsledný chemicky recyklovaný polymer vychází přibližně 1,4 až 3,7krát dráže než panenský polymer. JRC současně konstatuje, že bez významného technologického průlomu nelze očekávat, že by samotné postupné zlepšování procesů, úspory z rozsahu a vyšší efektivita tento základní rozdíl v krátkodobém až střednědobém horizontu zásadně změnily.

Solvolýza má z hlediska materiálové výtěžnosti mnohem lepší parametry. U PET a polyesteru dosahuje podle JRC obvykle 90 procent a více. Ekonomika ale stále zůstává obtížná. Údaje získané JRC z evropských projektů ukazují celkové náklady přibližně 2150 plus minus 500 eur za tunu chemicky recyklovaného PET. To je 1,5 až 2,7krát více než ceny panenského PET, které se v letech 2023 a 2024 pohybovaly přibližně kolem 1 000 až 1 100 eur za tunu. Zároveň je třeba zdůraznit, že v době zpracování studie v EU neexistovalo dostatečné množství průmyslových zařízení solvolýzy v plném měřítku. Část údajů proto vychází z podnikatelských plánů, extrapolací z pilotních provozů a modelových výpočtů a JRC je nepovažuje za plně reprezentativní pro vyzrálý průmyslový provoz.

Ani investiční stránka není jednoduchá. U evropských projektů solvolýzy jsou investiční náklady podle JRC zpravidla vyšší než 5 000 eur na tunu roční kapacity a mohou přesahovat 6 000 eur. Většina plánovaných nebo rozestavěných evropských zařízení má kapacitu přibližně 30 až 50 tisíc tun ročně, přičemž jeden projekt míří ke 100 tisícům tun. U pyrolýzy se uváděné kapitálové náklady pohybují od 1000 až po více než 10 000 eur na tunu roční kapacity. U současných projektů přitom zatím není možné z dostupných údajů jednoznačně prokázat úspory z rozsahu. Data od některých subjektů ale naznačují, že budoucí větší zařízení by mohla mít nižší jednotkové náklady.

Evropská legislativa přitom vytváří trh, který by bez ní vznikal jen obtížně. Směrnice o jednorázových plastech stanovuje od roku 2025 povinnost použít 25 procent recyklovaného plastu v PET nápojových lahvích a od roku 2030 30 % ve všech plastových nápojových lahvích. Nařízení o obalech a obalových odpadech PPWR stanovuje mimo jiné minimálně 10 % recyklovaného obsahu pro kontaktně citlivé plastové obaly z jiných plastů než PET od roku 2030 a 25 % od roku 2040. Další požadavky se týkají také recyklovaných plastů určených pro styk s potravinami a nová evropská pravidla pro cirkularitu vozidel přinášejí další požadavky na obsah recyklovaných plastů.

Podle odhadu JRC představoval evropský trh s plasty v roce 2022 přibližně 54,1 milionu tun spotřeby a obaly z toho tvořily 21,1 milionu tun. Přibližně 9 milionů tun plastových obalů spadalo do kategorií potravinářských nebo jiných kontaktně citlivých obalů. Pokud by PPWR vytvořilo poptávku odpovídající 10 procentům této skupiny, JRC odhaduje potřebu přibližně 500 tisíc až 1 milion tun chemicky recyklovaných plastů ročně. U nePET plastů, především polyolefinů, by při typické pyrolýzní výtěžnosti 30 až 50 procent odpovídala tato produkce vstupní kapacitě přibližně 1 až 3 miliony tun plastového odpadu ročně.

Na straně nabídky přitom chemická recyklace roste. Podle údajů ICIS citovaných JRC dosahovala v Evropě v březnu 2026 instalovaná kapacita přibližně 190 tisíc tun ročně, z toho kolem 150 tisíc tun připadalo na pyrolýzu a přibližně 40 tisíc tun na další technologie. Přibližně 440 tisíc tun pyrolýzní kapacity bylo ve výstavbě a dalších přibližně 50 tisíc tun připadalo na hydrolýzu. Evropské projekce se liší podle metodiky a fáze projektů. ICIS uváděl pro rok 2029 až 3,3 milionu tun vstupní kapacity, Plastics Europe pro rok 2030 více než 8 miliard eur oznámených investic do 44 projektů ve 13 zemích EU a produkci 2,8 milionu tun recyklovaných plastů ročně. SIA Partners odhadovalo pro rok 2030 přibližně 2,4 milionu tun výstupu a pro rok 2040 až 9,3 milionu tun. JRC však upozorňuje, že jde o velmi odlišné typy připravovaných projektů a některé zahrnují projekty před konečným investičním rozhodnutím.

Tady se evropský příběh chemické recyklace dostává do zvláštního postavení. Regulace vytváří poptávku, která je méně citlivá na cenu než běžný trh, protože určité množství recyklovaného plastu musí být na trh dodáno kvůli splnění zákonných požadavků. Chemicky recyklovaný plast tak na tomto takzvaném regulačním trhu nemusí soutěžit pouze s panenským plastem. Soutěž se částečně přesouvá mezi jednotlivé technologie recyklace a mezi různé způsoby, jak regulatorní požadavek splnit. JRC ale současně upozorňuje, že ani povinný obsah recyklátu nevytváří pro chemickou recyklaci automaticky zajištěný trh. Pokud budou ceny chemicky recyklovaných materiálů příliš vysoké nebo nebude dostatečné množství, mohou výrobci hledat jiné cesty.

A těch cest existuje podle JRC několik. Může jít o pokročilou mechanickou recyklaci, bioplasty nebo další fyzikální recyklační technologie. Výrobci mohou změnit polymer, konstrukci obalu nebo přejít k jinému materiálu, například ke sklu, papíru či kovu. Mohou upravit samotný výrobek tak, aby potřeboval méně plastu, případně zvýšit podíl recyklovaného materiálu pomocí konstrukčních prvků, které nejsou pro funkci výrobku nezbytné. JRC dokonce uvádí jako jednu z možných strategií také nesplnění požadavku v případě, kdy by náklady na jeho splnění byly vyšší než sankce. Proto studie výslovně odmítá představu, že budoucí poptávka po chemicky recyklovaných plastech je bez ohledu na jejich cenu zajištěná.

Velmi důležitým faktorem bude také hmotnostní bilance. U procesů, které kombinují recyklovaný a fosilní vstup a současně vytvářejí více výstupů, je třeba určit, jakou část výsledného materiálu lze označit za recyklovanou. Pro chemickou recyklaci je to zásadní zejména u pyrolýzy integrované do rafinérských a petrochemických provozů. JRC upozorňuje, že pokud jsou pravidla pro přidělování recyklovaného obsahu přísná, může být množství skutečně započitatelného recyklátu velmi malé a náklady na dražší recyklovaný vstup se potom rozpočítají na malý objem výsledného materiálu. Pro ilustraci JRC uvádí, že pokud by vstupní recyklovaný materiál byl o 100 eur za tunu dražší, ale kvůli pravidlům by bylo možné započítat jako recyklovaný pouze deset procent výsledku, přenesla by se tato dodatečná cena řádově na 1 000 eur za tunu započitatelného recyklátu. Jde ovšem o zjednodušený příklad, nikoliv o model konkrétního provozu. JRC současně upozorňuje, že právě zde se evropská pravidla stále vyvíjejí. Pro směrnici o jednorázových plastech byla pravidla pro výpočet recyklovaného obsahu zveřejněna v červnu 2026. Pro PPWR v době zpracování studie ještě obdobná pravidla nebyla dokončena.

Ekonomická životaschopnost proto podle JRC nebude záviset pouze na samotné technologii. Významnou roli bude mít cena vstupního materiálu, jeho kvalita, energie, využití vedlejších produktů, velikost zařízení, dostupnost infrastruktury a také možnost dlouhodobě zajistit vstupní surovinu a odběr výsledného materiálu. U pyrolýzy může být ekonomicky výhodné propojení se stávajícími petrochemickými provozy, protože umožňuje využít existující zařízení, teplo a materiálové toky. U solvolýzy JRC zdůrazňuje význam zajištěného vstupu a dlouhodobých odběratelských smluv.

Významným prvkem je také veřejná podpora. JRC ji neprezentuje jako vlastní doporučení pro konkrétní politiku, ale popisuje několik nástrojů, které se již v různých jurisdikcích používají nebo byly zvažovány. Patří mezi ně poplatek za převzetí odpadu, cenovou přirážku za recyklovaný materiál, obchodní nástroje, podpora recyklátu například prostřednictvím úpravy EPR systémů nebo přímá podpora samotné recyklační činnosti. U solvolýzy JRC uvádí, že dostupnost veřejné finanční podpory může být rozhodující pro to, zda se nový projekt dostane nad přijatelnou hranici ekonomické návratnosti. Podle údajů citovaných ve studii může být například důležitá pro zvýšení návratnosti investice z úrovně pod deset procent nad tuto hranici.

JRC současně upozorňuje na další problém, který může být pro budoucnost evropského trhu zásadní. Současné podmínky evropského trhu s vysokými cenami energie a vstupních surovin, nejistotou kolem regulace a konkurencí dovážených polymerů komplikují investiční rozhodování. Někteří účastníci konzultací uvedli, že podniky jsou natolik zaměřené na krátkodobé přežití, že mají omezený prostor pro dlouhodobé plánování kapacit potřebných pro splnění evropských požadavků po roce 2030. JRC proto konstatuje, že není jisté, jakou úlohu bude chemická recyklace v evropském trhu skutečně mít v okamžiku, kdy regulatorní požadavky vstoupí v plném rozsahu v platnost.

A právě v tom spočívá nejzajímavější závěr studie. Chemická recyklace dnes není konkurenceschopná vůči panenskému plastu ani mechanické recyklaci z hlediska čisté cenové soutěže. JRC současně očekává, že chemicky recyklované materiály zůstanou v krátkodobém až střednědobém horizontu přibližně 1,5 až 3,5krát dražší než panenské polymery. Bez dodatečné poptávky vytvořené evropskou regulací by podle JRC bylo rozsáhlejší rozšíření chemické recyklace nepravděpodobné. Současně však není jisté, že samotná regulace zajistí dostatečně velký trh, protože příliš vysoká cena může otevřít prostor jiným technologiím, jiným materiálům nebo jiným způsobům splnění legislativních požadavků.

A právě zde zůstává otevřená otázka, kterou samotná studie JRC nechává pro další výzkum i evropskou politiku. Pokud mají být na evropský trh v příštích letech dodávány stále větší objemy recyklovaných plastů a pokud část této potřeby nelze pokrýt mechanickou recyklací, jakou cenu je Evropa ochotna za dostupnost těchto technologií zaplatit a kdo ji nakonec ponese. JRC samo navrhuje další výzkum právě v této oblasti, tedy zjistit společenské náklady a rozdělení dopadů v případě, že regulace přiměje trh používat dražší materiály. Kdo ponese náklady mezi recyklátory, petrochemickým průmyslem, výrobci spotřebního zboží, maloobchodem a konečnými spotřebiteli, zůstává podle studie otázkou pro další práci.

Česká republika si může přitom v mezičase může položit otázku. Pokud dnes Česko do rozpočtu EU odvádí v rámci tzv. plastového vlastního zdroje příspěvek vypočítávaný sazbou 0,80 eura za kilogram nerecyklovaného plastového obalového odpadu. V posledních letech se tato částka za Česko pohybuje v řádu 2 až 2,5 miliardy korun ročně a současně víme, že evropský trh bude potřebovat stále větší množství recyklovaných polymerů, nebylo by za určitých podmínek ekonomicky smysluplnější část těchto prostředků investovat do technologií, které jsou dnes sice dražší, ale mohou v budoucnu rozšířit domácí kapacitu recyklace plastů?

Dokument ke stažení:

JRC report on the economic viability of Chemical Recycling (2026)