Evropa v zácpě zelené transformace. Výrobci už dodávají, ale podmínky pro bezemisní kamiony chybí

Evropská asociace výrobců automobilů (ACEA), která sdružuje šestnáct největších evropských výrobců nákladních automobilů a autobusů, vydala v říjnu 2025 obsáhlou zprávu o stavu podmínek pro dekarbonizaci silniční nákladní dopravy. Dokument s názvem Decarbonising Heavy-Duty Road Transport – State of the Enabling Conditions přináší jasné poselství: výrobci dělají, co mohou – vozidla jsou na trhu, technologie fungují – ale Evropa zatím nevytvořila prostředí, které by skutečně umožnilo rychlý přechod k bezemisní dopravě.

Evropa má dnes více než 45 sériově vyráběných bezemisních modelů nákladních vozidel a přes dvacet typů autobusů poháněných elektřinou nebo vodíkem. Tyto technologie pokrývají celý dopravní ekosystém – od městských dodávek až po těžké dálkové tahače. Přesto však v první polovině roku 2025 tvořily bezemisní kamiony pouze 3,6 % všech nových registrací, tedy jen nepatrný zlomek z celkového počtu. Téměř 80 % z nich bylo registrováno v pouhých pěti státech: Švédsku, Nizozemsku, Rakousku, Dánsku a Francii. Naopak Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU, ukazují, že s jasnou podporou infrastruktury a politik mohou být výsledky mnohem lepší.

Pokud má Evropa naplnit klimatické cíle, bude do konce desetiletí potřebovat přibližně 400 000 bezemisních kamionů v provozu, přičemž alespoň každý třetí nově registrovaný vůz by měl být bezemisní. Tento skok by vyžadoval meziroční růst trhu o více než 50 %. Výrobci jsou připraveni – problémem je, že infrastruktura a politické rámce zůstávají hluboko pozadu.

V celé Evropské unii je dnes k dispozici pouze asi 1 100 veřejných dobíjecích bodů s výkonem nad 350 kW, které jsou vhodné pro těžká nákladní vozidla. To je sotva jedno procento z potřebného počtu. Aby bylo možné obsloužit vozový park roku 2030, bude nutné zřídit kolem 50 000 veřejně přístupných dobíjecích míst, z toho 35 000 vybavených technologií Megawatt Charging System (MCS), a zároveň vybudovat alespoň 700 vodíkových čerpacích stanic s kapacitou 6 tun vodíku denně. Většina současného nabíjení sice probíhá v depech dopravců, ale bez husté sítě veřejných a poloveřejných nabíječek nebude možné rozvíjet dálkovou dopravu, která tvoří páteř evropské logistiky.

Další slabinou je přístup k elektrické síti. ACEA upozorňuje na neprůhledné informace o kapacitách, zdlouhavá povolovací řízení a chybějící investice do přenosové infrastruktury. Výsledkem je, že i když dopravci chtějí instalovat vlastní nabíjecí infrastrukturu, často narazí na dlouhé čekací lhůty nebo technická omezení.

Ekonomická stránka přechodu je neméně důležitá. Provozovatelé kamionů pracují s minimálními maržemi a přechod na elektromobilitu pro ně musí dávat ekonomický smysl. Dnes je však celková cena vlastnictví (TCO) bezemisních vozidel vyšší než u dieselových ve většině zemí i použití. Studie ukazuje, že při typickém provozu 90 000 km ročně je elektrický tahač přibližně o 5 % dražší na kilometr než dieselový. K dosažení parity je proto nezbytná kombinace opatření – diferencované mýtné podle emisí CO₂, zvýhodněné zdanění elektřiny a vodíku, zavedení systému ETS2 a cílené investiční pobídky.

Zavedení CO₂-diferencovaného mýtného, které zvýhodňuje bezemisní vozidla, se zatím podařilo jen v několika zemích – naplno jej využívají Německo a Belgie, částečně pak Rakousko, Česká republika, Dánsko, Švédsko či Nizozemsko. V jiných státech chybí, nebo je sleva pro ekologická vozidla příliš nízká, aby skutečně ovlivnila trh.

Nejasnosti panují i kolem nového systému ETS2, který má zpoplatnit emise ve vytápění a silniční dopravě. Odhadované zvýšení ceny fosilních paliv o 10–15 % podle ACEA zdaleka nestačí k překlenutí nákladové propasti mezi dieselovými a elektrickými vozy. Navíc se zpožďuje revize klíčových směrnic o hmotnostech a rozměrech vozidel či o zdanění energií – a bez nich se rovné podmínky na trhu vytvořit nedají.

ACEA varuje, že Evropa se ocitla v paradoxu: výrobci plní své závazky, investují miliardy do vývoje a sériové výroby, ale chybějící infrastruktura a nekoordinovaná politika brzdí rozjezd transformace, která měla být chloubou Zelené dohody. Pokud se situace rychle nezmění – od posílení sítí přes jednotná mýtná pravidla až po dlouhodobě udržitelné pobídky – zůstane přechod k bezemisní nákladní dopravě jen vizí na papíře. Evropští výrobci dokázali vytvořit kamiony budoucnosti. Teď je řada na politicích, aby jim postavili silnice, po kterých budou moci skutečně jezdit.