Evropa ve skleníku: Proč se náš kontinent otepluje rychleji než zbytek světa a co to znamená pro Česko?

Evropa dnes čelí klimatické proměně, která svou rychlostí překvapila i odborníky. Zatímco globální teploty stoupají tempem kolem čtvrt stupně Celsia za dekádu, evropské hodnoty rostou dvakrát rychleji – o půl stupně každých deset let. Jde o průměr, který zahrnuje i severní oblasti Skandinávie, východní kontinentální regiony i jižní středomořské pásmo. V některých oblastech je trend ještě výraznější. Klimatologové varují, že Evropa se stává jedním z tzv. hotspotů klimatické změny. Tento trend není náhodný, ale je důsledkem kombinace specifických fyzikálních, atmosférických i socio-environmentálních faktorů, které na našem kontinentu působí současně a synergicky.

Jedním z nejzajímavějších, a zároveň nejvíce paradoxních, důvodů zrychleného evropského oteplování je zlepšující se kvalita ovzduší. Evropa v posledních desetiletích výrazně snížila emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku a pevných částic, které se v atmosféře chovají jako aerosoly. Tyto částice, ačkoliv zdraví škodlivé, přirozeně odrážejí část slunečního záření zpět do vesmíru. Vzniká tak tzv. aerosolový chladicí efekt, který do určité míry tlumí oteplování. S tím, jak průmysl i doprava přešly na čistší technologie, se koncentrace aerosolů snížila a více slunečního záření nyní dopadá až k zemskému povrchu. Tento efekt je v Evropě mimořádně výrazný právě díky rozsáhlým ekologizačním opatřením přijatým v rámci environmentálních politik Evropské unie i jednotlivých států. Jinými slovy, čím méně škodlivin ve vzduchu, tím více se Evropa ohřívá.

Druhým zásadním faktorem je blízkost Arktidy. V severních zeměpisných šířkách dochází k tzv. arktické amplifikaci – to znamená, že se Arktida ohřívá několikanásobně rychleji než zbytek planety. Dochází zde k masivnímu úbytku mořského ledu, který má vysoké albedo, tedy schopnost odrážet sluneční záření. Jakmile led zmizí a je nahrazen tmavší hladinou moře, zvyšuje se absorpce tepla. Tento jev vede ke změnám cirkulace atmosféry, zejména k oslabování tzv. polárního víru a zpomalování západního proudění, což zvyšuje četnost stagnujících tlakových útvarů. Nad Evropou se tak častěji tvoří dlouhotrvající oblasti vysokého tlaku, které blokují pohyb front a zvyšují riziko vln veder i sucha. Tento posun v atmosférickém proudění je mimořádně patrný v létě, kdy se kontinent dostává pod vliv stacionárních anticyklon, jež přinášejí nejen extrémní teploty, ale i minimální srážky.

Třetím prvkem je urbanizace. Evropa je jedním z nejhustěji osídlených a nejvíce urbanizovaných kontinentů světa. Velká města jako Paříž, Berlín, Madrid, ale i Praha nebo Brno, vytvářejí takzvaný městský tepelný ostrov – mikroklimatický efekt, při němž se zastavěné území ohřívá více než okolní krajina. Beton, asfalt a další stavební materiály akumulují teplo a brání jeho vyzařování zpět do atmosféry. Noční teploty proto ve městech zůstávají výrazně vyšší, čímž dochází k akumulaci tepelné zátěže. Tato mikroklimatická nestabilita se v kontextu celokontinentálního oteplování jeví jako urychlující faktor, který zvyšuje energetické nároky, zatěžuje zdraví obyvatel a komplikuje adaptaci.

Dlouhodobé záznamy potvrzují, že četnost extrémních jevů – ať už jde o tropické dny, extrémní srážky nebo vlny sucha – se v Evropě několikanásobně zvýšila. Od 60. let se počet dnů s teplotou nad 30 °C ztrojnásobil. Naopak extrémně chladné dny – dříve běžné v zimních měsících – ubývají a posouvají se směrem k horským oblastem. Rok 2024 se zařadil mezi nejteplejší roky v dějinách meteorologických měření na kontinentu. Tyto změny přinášejí nejen diskomfort, ale i přímé ekonomické ztráty. Omezují produktivitu práce, snižují výnosy plodin, komplikují dodávky vody, zvyšují nároky na chlazení a vedou ke zdravotním komplikacím – zejména mezi seniory, dětmi a chronicky nemocnými. Kombinace tepelných extrémů, urbanizačního tlaku a klimatických změn činí z Evropy prostor akutní klimatické zranitelnosti, která si žádá hlubší pozornost než doposud.

Tato klimatická realita má přímé dopady i na Českou republiku. Naše země se nachází v přechodovém klimatickém pásmu, kde se střetávají oceánské a kontinentální vlivy. Právě proto je české klima velmi citlivé na změny v proudění, srážkových vzorcích i teplotních extrémech. Průměrná roční teplota v České republice od poloviny 20. století vzrostla přibližně o 2 °C. Tato změna je doprovázena vyšší četností tropických dnů, poklesem počtu mrazivých dnů, snížením počtu dnů se sněhovou pokrývkou a rostoucí nepravidelností srážek. Vedle přímých dopadů na zdraví lidí se ale stále více zviditelňují i důsledky pro zemědělství a krajinu.

Tradiční pěstební oblasti se mění. Brambory, ječmen nebo některé druhy zeleniny, které byly dlouhodobě spjaty s nižšími a středními polohami, se přesouvají do vyšších nadmořských výšek. V nížinách začínají převládat teplomilné plodiny, jako je kukuřice, sója nebo čirok, ovšem s rostoucím rizikem výkyvů počasí a sucha. Pěstování řepky, obilovin či cukrové řepy se stává stále nejistějším, protože jarní i letní epizody sucha zásadně ovlivňují výnosy. Podle odhadů Ústavu zemědělské ekonomiky a informací může v některých letech činit pokles produkce až 20 % oproti dlouhodobému průměru. Zemědělci musejí investovat do závlah, měnit agrotechnické postupy a přehodnocovat osevní plány.

Významným tématem je voda. Česká krajina byla v minulosti systematicky upravována tak, aby co nejrychleji odváděla srážky – meliorace, odvodnění a regulace toků se ukázaly jako dlouhodobě nevhodné ve světle současných potřeb. Dnes čelíme opačnému problému: potřebujeme vodu v krajině zadržet, zpomalit její odtok a umožnit zasakování. Z tohoto důvodu se do popředí dostává zeleno-modrá infrastruktura – tedy takové řešení krajiny, které využívá přírodě blízké procesy: mokřady, tůně, meze, aleje, vsakovací pásy, obnovu remízů a krajinné struktury. Zároveň roste potřeba modernizace přehrad a vodních nádrží – nejen jako rezervoárů pitné vody, ale jako prvků pro adaptaci na výkyvy počasí. V krajině, kde se střídá suché jaro s intenzivními přívalovými srážkami, bude řízené hospodaření s vodou stále důležitější.

Vedle emisí z průmyslu, energetiky a dopravy je méně diskutovaným, ale klíčovým hráčem v otázce změny klimatu půda. Zemědělská půda má schopnost vázat uhlík prostřednictvím tzv. organické hmoty v půdním profilu, přičemž zdravá, živá půda je schopna ukládat významná množství CO₂ z atmosféry. Naopak degradovaná nebo intenzivně chemizovaná půda tuto funkci ztrácí – a stává se dokonce zdrojem emisí, například oxidů dusíku nebo uvolněného uhlíku. V Česku je velkou výzvou ztráta humusu, eroze, zhutnění a nízký podíl organické hmoty, což oslabuje jak produkční schopnost krajiny, tak její adaptační potenciál. 

Navíc vysušené půdy mají nižší schopnost vázat vodu, což zvyšuje dopady sucha a přehřátí během letních vln veder. Klimaticky odpovědné zemědělství – včetně obnovy meziplodin, agrolesnictví, přechodu na regenerativní metody hospodaření nebo aplikace kompostu – se tak stává nejen otázkou potravinové bezpečnosti, ale i účinným uhlíkovým nástrojem. Ochrana půdy má přímý dopad na klima, a právě skrze ni lze propojit biodiverzitu, vodní režim a klimatickou stabilitu do jednoho praktického rámce.

A kde tu organickou hmotu brát? V klimatických opatřeních bývá cirkulární ekonomika vnímána především jako prostředek k omezení těžby surovin, recyklaci a snížení produkce emisí. Její význam však sahá dál – může se stát klíčovým nástrojem adaptace na změnu klimatu. Zkrácení dodavatelských řetězců, snížení závislosti na dovozu primárních surovin a znovuvyužití stavebních materiálů nebo biologických odpadů posiluje odolnost ekonomiky vůči extrémům počasí, výpadkům nebo geopolitickým šokům. Například v odpadovém hospodářství lze díky efektivnímu využití bioodpadů zvyšovat produkci kompostu jako zdroje organické hmoty a tím  zlepšovat i retenci vody v krajině. 

Tento vývoj přinesl již v úvodu zminovaný paradox. Environmentální politika, která v Evropě vedla ke zlepšení kvality ovzduší, přispěla nepřímo k rychlejšímu oteplování kontinentu. Vědecky vysvětlitelné, ale politicky výbušné: čím méně škodlivých emisí ve vzduchu, tím méně odraženého záření a tím vyšší teploty. Tento jev může sloužit jako munice pro odpůrce klimatických opatření, kteří se budou snažit zpochybnit smysl Zelené dohody či transformace průmyslu. Jenže jde o nepochopení příčinné souvislosti – klimatickou změnu nevyvolalo čištění vzduchu, nýbrž dlouhodobé emise skleníkových plynů. Aerosolový chladicí efekt byl pouze dočasnou náplastí, která maskovala hloubku problému.