Evropa versus Amerika: Dva seznamy kritických surovin, dva různé přístupy. Který je lepší?

Spojené státy prostřednictvím United States Geological Survey (USGS) zveřejnilo návrh Seznamu kritických surovin pro rok 2025, ve kterém identifikovalo několik desítek komodit jako klíčových pro ekonomiku a národní bezpečnost. Tento dokument nastavuje nový metodologický přístup pro hodnocení, jak velký dopad mají možné narušení dodavatelských řetězců na průmyslová odvětví a celý hospodářský systém.

Návrh zahrnuje konkrétně 54 minerálních komodit, mezi nimiž se objevují nejen tradičně sledované prvky, jako je lithium, kobalt či nikl nezbytný pro bateriový průmysl, ale i specializované kovy, jejichž jména veřejnost často ani nezná – například dysprosium, terbium nebo lutecium, klíčové pro výrobu magnetů v elektromotorech a moderní elektronice. 

USGS ve svém hodnocení simulovala přes 1 200 scénářů narušení obchodu s celkem 84 surovinami a sledovala dopady na více než 400 průmyslových odvětví. Upozornila například na případ rhodia, jehož výpadek z Jižní Afriky by mohl způsobit ekonomický šok v řádu desítek miliard dolarů.

Seznam přináší i některá překvapení. Nově se mezi kritické řadí potaš, křemík, měď, stříbro, rhenium a olovo, zatímco arsen a tellurium mají být vyřazeny. USA tím vysílají signál, že se zaměřují nejen na „nové“ suroviny energetické transformace, ale i na tradiční průmyslové komodity, u nichž hrozí výpadky dodávek nebo silná závislost na omezeném počtu producentů.

Při srovnání s Evropskou unií je zřejmé, že transatlantické přístupy se v mnohém sbližují, ale přesto mají odlišné akcenty. Evropská komise letos schválila svůj Critical Raw Materials Act, který určuje seznam 34 kritických a 17 strategických surovin. Stejně jako USA klade důraz na lithium, kobalt, nikl, vzácné zeminy či grafit, tedy na materiály nezbytné pro baterie, větrné turbíny a polovodiče. Oproti americkému seznamu se ale EU soustředí více na diverzifikaci dodavatelů a méně na tradiční komodity typu mědi či stříbra, které zatím nejsou na evropském seznamu kritických surovin. Naopak Brusel akcentuje bor, baryt či titán, jejichž geopolitická závislost se projevuje hlavně v evropském průmyslovém řetězci.

Zatímco Spojené státy zdůrazňují ekonomické modelování a odhad dopadů narušení dodavatelských řetězců na HDP, evropský přístup je více institucionální a regulační – definuje cíle pro domácí těžbu (do roku 2030 má EU pokrývat alespoň 10 % své spotřeby z vlastních zdrojů), recyklaci (minimálně 15 %) a zpracování (40 %). Oba kontinenty tak řeší podobnou otázku: jak si udržet kontrolu nad surovinami, bez nichž není možná energetická transformace ani digitální ekonomika, a jak snížit závislost na Číně, která dominuje zpracování vzácných zemin, gallia, germania a dalších kritických prvků.

Americký seznam pro rok 2025 i evropský Critical Raw Materials Act tak ukazují, že kontrola nad minerály se stává otázkou nejen průmyslové strategie, ale i geopolitické moci. A zatímco Spojené státy sahají k detailním ekonomickým simulacím a rozšiřují definici kritičnosti i na komodity, které byly dosud vnímány jako samozřejmé, Evropa se snaží vyvažovat mezi udržitelným přístupem, recyklací a hledáním nových obchodních partnerů.

Který přístup je lepší?

Pokud hodnotíme přístupy USA a Evropské unie z hlediska praktičnosti, pružnosti a efektivity, je užitečné nejprve definovat, co pod těmito pojmy rozumíme. Praktičnost zde označuje schopnost přístupu poskytnout jasný, realizovatelný rámec pro konkrétní opatření, tedy míru, do jaké lze doporučení a cíle snadno implementovat do praxe. Pružnost znamená schopnost přístupu rychle reagovat na nové informace, změny v dodavatelských řetězcích či geopolitické a tržní podmínky, tedy flexibilitu systému při adaptaci na neočekávané situace. Efektivita se pak vztahuje k tomu, jak dobře přístup dosahuje svých cílů – ať už jde o predikci rizik, ochranu průmyslu, podporu soběstačnosti nebo udržitelnou transformaci ekonomiky.

Evropský přístup je z praktického hlediska výhodnější, protože stanovuje konkrétní cíle pro domácí těžbu, recyklaci a zpracování surovin, což umožňuje firmám i státním institucím plánovat konkrétní opatření a dlouhodobě sledovat jejich plnění. Jasně definované kvantitativní cíle, například minimální podíl recyklace nebo plánovaný podíl domácí těžby do roku 2030, poskytují praktický rámec pro implementaci politiky a usnadňují kontrolu výsledků. Naopak americký přístup, který je založen na rozsáhlém ekonomickém modelování dopadů výpadků dodávek, je spíše analytický a samotný seznam kritických surovin neposkytuje přímé nástroje k realizaci konkrétních opatření.

Co se týče pružnosti, americký model působí dynamičtěji. Díky simulacím stovek až tisíců scénářů výpadků surovin a jejich dopadů na stovky průmyslových odvětví lze rychle identifikovat nově rizikové materiály, vyhodnotit jejich ekonomické dopady a upravit doporučení podle aktuálních geopolitických nebo tržních podmínek. Evropský přístup je v tomto ohledu méně adaptabilní, protože změny legislativních cílů a regulací probíhají pomaleji a nejsou tak okamžitě reagující na náhlé výkyvy v dodavatelských řetězcích.

Efektivita jednotlivých přístupů se rovněž odvíjí od toho, jaké kritérium zvolíme. Americký model je vysoce efektivní v predikci dopadů výpadků surovin na ekonomiku, umožňuje prioritizovat zásahy tam, kde hrozí největší škody, a poskytuje strategickou informaci pro rozhodování firem a státních institucí. Evropský přístup je naopak efektivnější v praktické realizaci opatření, která mají dlouhodobý dopad na soběstačnost, recyklaci a udržitelnou energetickou transformaci, protože stanovuje měřitelné cíle, jejichž naplnění je možné monitorovat a vyhodnocovat. 

Pro lepší představu lze uvést konkrétní scénář, který ukazuje, jak by reagoval americký a evropský systém. Představme si například náhlý výpadek dodávek rhodia z Jižní Afriky, klíčového kovu pro katalyzátory a automobilový průmysl. Americký model, založený na simulacích, by okamžitě vyhodnotil dopady na stovky průmyslových odvětví, spočítal možné ztráty na HDP a identifikoval, která odvětví jsou nejzranitelnější. Na základě těchto dat by státní orgány i firmy mohly rychle prioritizovat opatření, například hledat alternativní dodavatele, upravit výrobní plány nebo zvýšit zásoby. Tento přístup umožňuje pružně reagovat na neočekávané situace, protože simulace mohou být pravidelně aktualizovány a rozšířeny o nové suroviny či scénáře.

Evropský přístup by na stejný problém reagoval spíše prostřednictvím institucionálních opatření. EU by zkoumala, zda je možné riziko snížit zvýšením domácí těžby, investicemi do recyklace nebo podporou zpracovatelských kapacit v rámci Unie. Místo okamžité kvantifikace ekonomických dopadů by systém zaměřený na regulace poskytoval dlouhodobou strategii, která minimalizuje závislost na omezených zdrojích. Například EU by mohla zvýšit podíl recyklovaného rhodia v katalyzátorech nebo podporovat diverzifikaci dodavatelů, což sice neřeší akutní výpadek okamžitě, ale snižuje riziko, že se podobná situace opakuje v budoucnu.

Evropský přístup tedy poskytuje stabilitu a jasný rámec pro dlouhodobé plánování, ale za cenu menší pružnosti a pomalejší adaptace na akutní změny v dodavatelských řetězcích. Celkově lze tedy říci, že ideální strategie by mohla kombinovat pružnost a analytickou sílu amerického modelu s praktičností a efektivitou evropského rámce, čímž by vznikl komplexní nástroj pro řízení kritických surovin.