Evropské hutě pod tlakem: Jak udržet nejčistší ocelářství světa naživu?

Evropské hutě procházejí nejhlubší krizí v historii. Výroba i spotřeba oceli se v roce 2024 propadly na historická minima – v České republice dosáhla výroba pouhých 2,4 milionu tun, a to při současném nárůstu dovozu levnější oceli ze zemí mimo EU. Výrobci napříč Evropou bijí na poplach: pokud nenastane zásadní změna v politice EU, může dojít k rozpadu strategických dodavatelských řetězců a ztrátě výrobní suverenity.

Zásadní problém představuje ztráta konkurenceschopnosti evropských producentů, kterou způsobují především vysoké ceny energií, emisních povolenek a přísná environmentální regulace. Zatímco EU vykazuje jednu z nejnižších emisních intenzit výroby oceli na světě (1,76 t CO₂ na tunu surové oceli), konkurenti v USA, Japonsku, Rusku či Indii produkují ocel s několikanásobně vyššími emisemi – přesto jim aktuální tržní podmínky hrají do karet.

Evropa paradoxně trestá své nejčistší výrobce, kteří v uplynulých desetiletích investovali miliardy do ekologizace. Například Třinecké železárny snížily pevné emise o přibližně 90 % mezi lety 2013 a 2023. Přesto jsou dnes nuceny přemýšlet o zavírání vysokých pecí, protože náklady na dekarbonizaci jsou bez veřejné podpory neúnosné. Přechod na elektrické obloukové pece (EAF) je sice ekologickým cílem, ale naráží na realitu – chybí levná, stabilní elektřina a dostupné suroviny.

Ceny elektřiny v EU jsou až třikrát vyšší než v USA nebo Číně, a zelené zdroje energie (OZE) zatím nedokážou pokrýt potřeby hutních kolosů. Systém přímých nákupních smluv (PPA), který by měl zajišťovat levnější zelenou elektřinu, je pro velké výrobce často nepoužitelný. Další překážkou je nedostatek ocelového šrotu – zatímco ocelárny by jej mohly recyklovat a snižovat tím emise, až 20 milionů tun šrotu ročně z EU míří za hranice.

Regulační nástroje EU, jako je uhlíkové clo CBAM, zatím nepředstavují dostatečně účinnou obranu. Neřeší například emise spojené s výrobou šrotu nebo exportní konkurenceschopnost evropských producentů. Navíc je jeho plné spuštění plánováno až po roce 2026. Dále chybí rovné podmínky uvnitř samotné EU – zatímco některé státy (např. Německo) poskytují svým hutím masivní dotace na přechod k nízkoemisním technologiím, jiné, jako Česko, zaostávají kvůli pomalé administraci a nedostatku národních strategií.

Klíčovým prvkem pro ekologickou transformaci ocelářství je ocelový šrot, jehož recyklace významně snižuje energetickou náročnost i emise CO₂. Problémem však je, že Evropa přichází o miliony tun této strategické suroviny. Ročně se z EU vyveze až 20 milionů tun ocelového šrotu, často do zemí s výrazně méně přísnou environmentální legislativou, kde se šrot taví za podmínek nesrovnatelných s evropskými standardy. Zatímco evropské hutě investují do nízkoemisních technologií a plánují přechod na obloukové pece závislé právě na šrotu, reálně čelí jeho rostoucímu nedostatku a nestabilnímu trhu. Absence regulace vývozu této komodity nebo podpora jejího využívání v rámci EU oslabuje nejen klimatickou ambici Evropy, ale i její soběstačnost v oblasti základních surovin. Bez cílené strategie na zajištění a cirkulaci šrotu v rámci jednotného trhu se ekologická transformace ocelářství stává pouhou vizí bez opory v realitě.

Evropské hutnictví, které je základním stavebním kamenem pro energetiku, dopravu, obranu i klimatická řešení, tak čelí existenční hrozbě. Pokud Evropa svou ocel ztratí, ztratí zároveň i možnost ovlivnit, jak a za jakých podmínek je tato klíčová surovina vyráběna. Aby bylo možné ocelářství v EU zachránit, potřebují výrobci kromě levnější a stabilní elektřiny také strategické zajištění šrotu, cenový strop na emisní povolenky, dostupné veřejné financování s nižší byrokracií a realistickou legislativu založenou na datech a proveditelných cílech. Hutě přitom nežádají o výjimky – pouze o férové podmínky, které jim umožní udržet výrobu v Evropě a zároveň pokračovat v dekarbonizaci.

Zdroj a další infromace: Boj o ocel: Mimoevropské hutě mají výhodnější podmínky a umí obcházet regulaci