Globální křižovatka technologií, politiky a ekologické stopy, co má větší váhu?

Na první pohled spolu tři dnešní zprávy z různých koutů světa nemají mnoho společného. V Austrálii se lidé bouří proti technologickému projektu společnosti Google, který má na Vánočním ostrově vést podmořský kabel skrze území, kde každý rok migruje přes sto milionů červených krabů. V Polsku prezident vetoval vznik nového národního parku v údolí Dolní Odry, přestože šlo o roky připravovaný projekt, který měl přispět k ochraně krajiny poznamenané ekologickou havárií. A zatímco na těchto dvou místech se přetahují příroda a infrastruktura, o tisíce kilometrů dál se ve vitrínách luxusních obchodů v Dubaji vystavují produkty, které mají na opačném konci světa značnou ekologickou stopu. Tři situace, tři různé kontinenty, ale jeden společný jmenovatel: kontrast.

Na Vánočním ostrově v Indickém oceánu se každý rok odehrává přírodní zázrak. Miliony červených krabů se vydávají na cestu z vnitrozemských lesů k moři, aby zde nakladly vajíčka. Ostrov se na několik týdnů promění – silnice se uzavírají, mostky a podchody jsou přizpůsobovány migraci, a lidé sledují, jak příroda na chvíli převezme vládu. Nyní ale do této symfonie života vstupuje jiný druh migrace – migrace dat. Google plánuje vést přes ostrov část podmořského kabelu, který má propojit Asii s Austrálií. Pro jedny jde o symbol modernity a nezbytné infrastruktury budoucnosti, pro druhé o bezohledný zásah do křehkého ekosystému. Jaké má právo člověk zasahovat do rytmu, který existoval dávno před ním? Lze vůbec mluvit o pokroku, pokud ten pokrok znamená přerušení přirozené cesty života? A není právě tato situace dokladem paradoxu doby, v níž rychlost přenosu informací převážila nad hloubkou vztahu k místu? Možná se tu střetává ne dvě epochy, ale dva způsoby vnímání času – jeden měřený v milisekundách, druhý v cyklech přírody. Který z nich je pro náš svět určující?

V Polsku se odehrává jiný příběh, tentokrát politický. Údolí Dolní Odry, krajina tvořená mokřady, lužními lesy a říčními rameny, mělo získat statut národního parku. Roky příprav, odborných posudků i veřejných debat měly vyústit ve vznik nové chráněné oblasti, která by pomohla regeneraci území zasaženého ekologickou havárií na řece Odře. Projekt se ale zastavil na poslední chvíli – prezident Andrzej Duda jej vetoval s odůvodněním, že vznik parku by mohl ohrozit hospodářské zájmy místních samospráv. A tak se ochrana přírody opět střetla s mocenskou logikou státu. Co vlastně znamená „národní zájem“? Je to ekonomická stabilita, nebo schopnost zachovat prostředí, které nás živí? Může být příroda skutečně chráněna, pokud o jejím osudu rozhodují ti, kdo vnímají krajinu především jako prostor pro rozvoj? A kde končí svoboda politického rozhodování a začíná odpovědnost vůči světu, který přesahuje naše volební cykly? Tato situace není jen epizodou polské politiky, ale otázkou o povaze moci v éře klimatických změn. Jak může politika obstát, když je schopnost dlouhodobého uvažování nahrazována často krátkodobým populizmem?

Dubaj, na první pohled svět zcela jiný – město lesknoucích se věží, kde se luxus stal součástí identity. Ve vitrínách obchodů se zde vyjímají pochoutky, které spojují globální chuť a globální dopad: čokoláda z kakaových bobů z Pobřeží slonoviny, matcha z Japonska, quinoa z jihoamerických And. Každý z těchto produktů nese punc exkluzivity, symbolizuje zdravý životní styl a kosmopolitní vkus. Ale za touto estetikou se skrývá jiný příběh – o vodě, která chybí zemědělcům, o lesích, které ustupují plantážím, o lidech, jejichž práce se ztrácí v ceně luxusního obalu. Dokáže moderní město, vybudované na myšlence nekonečného růstu, skutečně pochopit cenu přírodních zdrojů, které stojí za jeho zářící fasádou? Možná se zde dotýkáme hlubší otázky – jestli si svět, který dokáže přepravovat suroviny, potraviny i myšlenky rychlostí světla, dokáže ještě uvědomit jejich skutečný původ.

Tři místa, tři události, tři podoby kontrastu. Mezi rychlostí a trváním, mezi ziskem a rovnováhou, mezi lokálním a globálním. Všechna tři místa mají něco společného: okamžik, kdy se rozhoduje, co má větší váhu – příroda, nebo člověk. Kontrast mezi červeným krabem a optickým vláknem, mezi prezidentovým podpisem a mlhou nad Odrou, mezi kakaovým bobem a zrcadlovým mrakodrapem v Dubaji – to všechno jsou symboly stejného světa. Světa, který se ocitl na křižovatce, kde technologie, politika a ekologická stopa už nejsou oddělené příběhy, ale jedna spleť, jedna velká pavučina. Otázkou je, zda v ní ještě dokážeme rozlišit, kudy vede cesta dál a jaká je vlastně ta správná cesta.

Na planetě dnes žije více než osm miliard lidí, jejichž postoje k otázkám vztahu mezi technologickým pokrokem, politickým rozhodováním a ochranou přírody vytvářejí mimořádně komplexní obraz hodnotových orientací současné civilizace. Bylo by proto mimořádně podnětné realizovat celosvětový průzkum, který by zachytil, jak jednotlivé společnosti – s odlišnou ekonomickou úrovní, kulturním kontextem i environmentální zkušeností – reagují na dilemata popsaná výše. V éře digitalizace a datové konektivity máme zároveň k dispozici prostředky, které umožňují takový globální obraz alespoň modelově rekonstruovat. Lze tedy využít potenciál moderních analytických nástrojů a na základě dostupných studií, sociologických dat a mezinárodních průzkumů veřejného mínění vytvořit syntetický odhad, jak by se světová populace pravděpodobně rozdělila v preferencích mezi ekologickou integritou, hospodářským růstem a technologickou modernizací. A výsledky?

Kdybychom po celém světě položili otázku, zda má přednost ochrana přírody, nebo technologický a ekonomický rozvoj, odpovědi by sice odrážely kulturní a regionální rozdíly, ale základní tendence by byla zřejmá. Většina mezinárodních průzkumů dlouhodobě potvrzuje rostoucí citlivost veřejnosti vůči ekologickým hrozbám – především klimatickým změnám, úbytku biodiverzity a degradaci ekosystémů. Tam, kde je střet viditelný a symbolicky silný, jako v případě migrace červených krabů na Vánočním ostrově, by převažovala preference ochrany přírodního fenoménu před infrastrukturálním zásahem. Lidé totiž intuitivně reagují na ohrožení přirozeného rytmu života, zatímco přínos technologické modernizace je v takových situacích vnímán spíše abstraktně.

V kontextu politických rozhodnutí, jako je polský případ Dolní Odry, by však celosvětové preference ukázaly složitější obraz. Tam, kde ekologická opatření mohou omezit místní ekonomické aktivity, se postoje často polarizují. Obyvatelé měst a vzdělanější vrstvy obvykle vyjadřují vyšší podporu ochraně přírody a dlouhodobé udržitelnosti, zatímco regiony závislé na těžbě, zemědělství či průmyslu inklinují k prioritizaci ekonomické jistoty. Studie z různých zemí potvrzují, že ochota obětovat krátkodobý hospodářský zisk ve prospěch environmentální stability se zvyšuje s důvěrou v instituce a spravedlivé rozložení nákladů.

V případě spotřebitelského chování, reprezentovaného dubajským světem luxusu, by globální preference odhalily výrazný nesoulad mezi deklarovanými hodnotami a reálným jednáním. Zatímco značná část populace – zejména z vyšších příjmových skupin – uvádí, že preferuje produkty s menší ekologickou stopou, skutečné nákupní rozhodování zůstává primárně motivováno prestiží, dostupností a cenou. Tento fenomén „udržitelného paradoxu“ ukazuje, že environmentální uvědomění sice proniklo do rétoriky konzumu, ale zatím ne zcela proměnilo jeho logiku.

Celkový obraz by tedy naznačil, že zhruba dvě třetiny světové populace se principiálně hlásí k ochraně přírody – avšak pouze tehdy, pokud tato ochrana neohrožuje jejich sociální a ekonomické jistoty. Lidé po celém světě chtějí žít v prostředí, které zůstává obyvatelné a esteticky hodnotné, ale zároveň se obávají ztráty komfortu, zaměstnání či dostupnosti technologií. Světová veřejnost se tak nachází v bodě napětí mezi dvěma "logikami" – ekologickou a ekonomickou – a jejich skutečné propojení se stává jedním z největších civilizačních výzev i úkolů současnosti.