I srdce má svou uhlíkovou stopu, co nám o tom říkají nové studie?

Zdravotnictví je jednou z nejzásadnějších oblastí naší společnosti, kde se tradičně hodnotí úspěch podle délky přežití, kvality života a bezpečnosti pacienta. S rostoucím zájmem o udržitelnost začíná do popředí pronikat také ekologický rozměr léčby. Jak velkou uhlíkovou stopu zanechávají různé zdravotnické postupy? A může se environmentální dopad v budoucnu stát jedním z faktorů, který ovlivní rozhodování v rámci celého zdravotního systému?

Zdravotnictví je často vnímáno jako oblast, kde hlavními měřítky úspěchu jsou délka přežití, kvalita života a bezpečnost pacienta. Přesto se stále více dostává do popředí i jiný pohled – ekologický. Z nedávno zveřejněné studie v European Heart Journal vyplývá, že různé způsoby léčby téhož onemocnění mohou mít dramaticky odlišnou uhlíkovou stopu. Autoři porovnali dvě běžně používané metody náhrady aortální chlopně – otevřenou chirurgickou operaci (SAVR) a transkatetrální náhradu (TAVR), přičemž druhá z metod byla prováděna buď v klasickém operačním sále, nebo v katetrizační laboratoři.

Výzkum se opíral o detailní měření provedená u reálných pacientů v období březen až září 2023. Každá skupina zahrnovala deset zákroků a sledovaly se emise CO₂ ekvivalentu v průběhu celého procesu, od samotného výkonu až po následnou hospitalizaci. Výsledek je výrazný: zatímco TAVR vykazovala uhlíkovou stopu mezi 280–360 kilogramy CO₂ekv., u SAVR se hodnoty pohybovaly mezi 620–750 kilogramy CO₂ekv. Rozdíl byl statisticky významný a potvrzuje, že volba méně invazivního přístupu znamená nejen menší fyzickou zátěž pro pacienta, ale také menší zátěž pro planetu.

Podrobnější rozbor odhaluje, že největší část emisí v obou případech nepochází z vlastního operačního výkonu, ale z pooperační fáze – tedy z pobytu na jednotce intenzivní péče a na standardním oddělení. U TAVR se tento podíl pohyboval kolem 52–55 %, u SAVR dosahoval téměř 60 %. Přitom samotná intraoperační uhlíková stopa byla u chirurgického výkonu více než dvojnásobná oproti katetrizační metodě, zejména kvůli většímu objemu biologického odpadu, delší hospitalizaci a použití inhalačních anestetik s vysokým globálním oteplovacím potenciálem.

Vedle přímých emisí má zdravotní péče také méně viditelné environmentální dopady, které se do uhlíkové stopy jen obtížně započítávají. Jedním z nich je farmaceutická zátěž vodního prostředí. Pooperační péče zahrnuje často intenzivní podávání analgetik, antibiotik, antikoagulancií a dalších léků, jejichž metabolity a rezidua jsou vylučovány močí a stolicí. Tyto látky putují kanalizačním systémem na čistírny odpadních vod, které však většinu farmaceutických reziduí nedokážou účinně odstranit. Výsledkem je trvalá přítomnost stop léčiv – včetně antibiotik, hormonů či cytostatik – v povrchových vodách. To má vliv nejen na vodní ekosystémy, ale i na riziko šíření antibiotické rezistence. U výkonů s kratší hospitalizací a nižší potřebou medikace, jako je často u TAVR, může být tato zátěž menší než u invazivních operací, které vyžadují delší a intenzivnější farmakologickou podporu.

Tzv. čtvrtý stupeň čištění odpadních vod představuje pokročilé technologie, jako jsou ozonizace, aktivní uhlí či membránové filtrace, které dokážou efektivně odstranit rezidua léčiv a další mikroškodliviny, jež tradiční třetí stupeň čištění nezvládá. Evropská unie tento přístup zakotvila v revizi Směrnice o čištění městských odpadních vod (91/271/EHS), která již vstoupila v platnost a vyžaduje zavedení těchto pokročilých technologií s cílem chránit kvalitu vodních zdrojů a životní prostředí. Financování nákladných opatření čtvrtého stupně by mělo být řešeno principem rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), kdy farmaceutické společnosti, jako producenti látek znečišťujících vodní prostředí, nesou odpovědnost za financování likvidace svých produktů včetně jejich environmentálních dopadů. A jak to v praxi bývá - náklady nakonec nesou koncoví uživatelé – ať už pacienti, zdravotní pojišťovny, nebo jsou zahrnuty v ceně stočného.

Otázka odpovědnosti farmaceutických firem za přítomnost léčiv v odpadních vodách však není jednoznačná. Na jedné straně jsou tyto společnosti producenty samotných léků, a tedy nesou odpovědnost za jejich bezpečný vývoj, výrobu a správné označení. Na straně druhé však nemohou přímo ovlivnit, jak pacienti své léky užívají, zda je užívají správně nebo zda je vůbec užívají. Léky navíc nejsou běžným spotřebním zbožím či klasickým PR produktem, který by si zákazník vybíral čistě podle marketingu nebo momentálního trendu. Jedná se o zdravotnické produkty nezbytné pro léčbu nemocí a zlepšení kvality života, předepsané lékařem. Proto se nabízí otázka, zda lze farmaceutické firmy plně označit za odpovědné za environmentální dopady vyplývající z užívání jejich výrobků, a zda je spravedlivé, aby právě tyto společnosti byly povinny financovat nákladné investice do městských čistíren odpadních vod nad 100 tisíc ekvivalentních obyvatel.

Možná se může zdát, že jsme trochu odběhli od tématu zdravotních zákroků a jejich uhlíkové stopy, ale právě takový komplexní pohled je nutný, chceme-li skutečně porozumět celkovému ekologickému dopadu zdravotnictví. Ten, kdo léky neužívá a má to štěstí plného zdraví, bude mít na tuto problematiku jistě jiný názor než člověk, který musí brát léky každý den. Co je důležité si uvědomit, je, že dnes každý člověk disponuje nějakým zdravotním stavem a zítra to může být úplně jinak. Solidární systém je v tomto ohledu určitě velmi důležitý.

Nicméně výsledky studie naznačují, že environmentální hledisko by se v budoucnu mohlo stát relevantní součástí klinického rozhodování. Neznamená to, že by uhlíková stopa měla převážit medicínské indikace – volba metody bude vždy primárně vycházet ze zdravotního stavu pacienta. Přesto tam, kde jsou obě metody medicínsky rovnocenné, může ekologický argument představovat další faktor při rozhodování. Otevírá se tak otázka, kam nás tento uhlíkový trend může zavést. Může nastat doba, kdy si pacient nebude vybírat zákrok jen podle úspěšnosti a délky rekonvalescence, ale také podle toho, kolik kilogramů CO₂ „stojí“ jeho léčba? Jak by pak vypadalo zdravotnictví, kdyby se do jeho plánování promítala uhlíková bilance stejně jako ekonomická? 

V říjnu nás čekají v Česku parlamentní volby, a možná právě od nového ministra zdravotnictví se dočkáme uhlíkové reformy. Než však přistoupíme k zásadním změnám, stojí za to nejprve zaměřit pozornost na technický stav nemocničních zařízení a infrastruktury, kde jsou často rezervy s vysokým potenciálem ke snížení emisí. Zároveň nelze podceňovat sílu lidského faktoru – pozitivní přístup personálu, laskavý úsměv a příjemné prostředí nejsou pouze otázkou komfortu, ale významně přispívají k rychlejšímu zotavení pacientů, což v konečném důsledku může znamenat i ten nejzásadnější faktor pro snížování environmentální zátěže zdravotní péče.