Jak se valí světová lavina udržitelnosti a je v tom Evropa sama?

Ještě před několika lety se udržitelnost v byznysu často skloňovala jako dobrovolný závazek nebo marketingový doplněk. Dnes se z ní stává pevná součást globálního finančního a hospodářského systému. Nejde přitom jen o Evropskou unii. Napříč kontinenty vzniká síť pravidel, která určují, co je skutečně „zelené“, „udržitelné“ a hodné investic.

Udržitelnost už není izolovaným evropským projektem, jak se někdy v debatách zjednodušeně tvrdí. Naopak se ukazuje, že Evropská unie byla spíše průkopníkem trendu, který dnes nabírá globální rozměr. Klíčovým nástrojem této proměny jsou tzv. taxonomie udržitelného financování, tedy systematické klasifikace ekonomických činností, které definují, co lze považovat za environmentálně nebo společensky přínosné. Smyslem těchto rámců je nasměrovat kapitál tam, kde má reálný pozitivní dopad, a zároveň omezit greenwashing – tedy klamavé označování aktivit za „zelené“ bez skutečného přínosu.

Evropská unie vytvořila nejkomplexnější a právně závazný systém, známý jako EU taxonomie. Ta stanovuje technická kritéria pro hospodářské činnosti ve vztahu k šesti environmentálním cílům, mezi něž patří například zmírňování změny klimatu, adaptace na klimatické dopady, ochrana vodních zdrojů, přechod na oběhové hospodářství nebo ochrana biodiverzity. Zásadní je, že EU taxonomie není izolovaným nástrojem, ale je přímo provázána s povinným nefinančním reportingem podniků a finančních institucí. Konkrétně se jedná o směrnici CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive – směrnice o podnikovém reportingu udržitelnosti), která rozšiřuje okruh povinných subjektů a hloubku vykazovaných dat, a nařízení SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation – nařízení o zveřejňování informací v oblasti udržitelných financí), které ukládá finančním institucím povinnost informovat o udržitelnosti investic a souvisejících rizicích. V praxi to znamená, že taxonomie přestává být teoretickým rámcem a stává se operativním nástrojem, podle něhož se měří, porovnává a hodnotí skutečná ekonomická aktivita.

Podobná logika se však rychle šíří i mimo Evropu. Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů dnes existují desítky jurisdikcí, které již zavedly národní nebo regionální taxonomii udržitelného financování, a další desítky jsou v různých fázích přípravy, pilotního testování nebo odborné diskuse. V závislosti na použité metodice se obvykle uvádí více než 40 až 50 rámců celosvětově. Mapy globálního vývoje ukazují, že nejde o nahodilé ostrůvky regulace, ale o souvislý trend napříč kontinenty.

Asie patří k nejaktivnějším regionům. Čína zavedla svůj katalog zelených projektů již v polovině minulé dekády a postupně jej rozšiřuje i zpřesňuje. Takzvaný „Green Bond Endorsed Project Catalogue“, poprvé publikovaný v roce 2015, slouží jako základní orientace pro zelené financování a v posledních letech se postupně přibližuje mezinárodním standardům. Singapur, Hongkong, Jižní Korea, Indonésie nebo Malajsie vyvinuly vlastní rámce, často zaměřené především na bankovní sektor, kapitálové trhy a vydávání zelených dluhopisů. V jihovýchodní Asii navíc vzniká regionální taxonomie Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), která má sjednotit přístup různorodých ekonomik s velmi odlišnou úrovní rozvoje. ASEAN Taxonomy for Sustainable Finance je koncipována jako modulární a převážně dobrovolná, aby umožnila postupné zapojování jednotlivých států.

Latinská Amerika zažívá v posledních letech dynamický rozvoj taxonomií, přičemž Kolumbie byla prvním státem regionu s plně přijatým rámcem. Následovaly další země jako Mexiko, Chile, Brazílie, Panama nebo Kostarika, které vnímají taxonomie nejen jako environmentální nástroj, ale také jako prostředek pro přilákání zahraničního kapitálu a financování infrastruktury. V řadě případů jsou tyto rámce úzce propojeny s rozvojovými bankami a veřejnými investičními programy.

Také Afrika nezůstává stranou. Jihoafrická republika přijala vlastní zelenou taxonomii a řada dalších zemí pracuje na obdobných modelech s podporou mezinárodních institucí, jako jsou Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Ve většině afrických států však mají tyto rámce zatím dobrovolný, pilotní nebo sektorově omezený charakter a jejich praktické využití je teprve v počátcích.

Zajímavé je, že většina těchto systémů je zatím dobrovolná, alespoň v počáteční fázi. Slouží jako orientační kompas pro investory, banky a firmy, nikoli jako přímá regulace. Povinný charakter má zatím jen menší část rámců, přičemž Evropská unie zůstává nejtvrdším regulátorem. Rozdíl mezi dobrovolným a povinným se však v praxi postupně stírá. Jakmile se taxonomie propojí s povinným reportingem, hodnocením finančních rizik nebo podmínkami přístupu ke kapitálu, stává se jejich používání fakticky nezbytným, i když formálně zůstávají „dobrovolné“.

Vedle čistě „zelených“ taxonomií, které se soustředí především na environmentální dopady, se stále častěji objevují širší udržitelné taxonomie zahrnující i sociální aspekty. Ty se dotýkají například pracovních podmínek, přístupu k základním službám nebo regionálního rozvoje. Samostatné čistě sociální taxonomie jsou zatím spíše výjimkou, což potvrzují i globální přehledy, podle nichž se drtivá většina rámců zaměřuje primárně na environmentální dimenzi udržitelnosti.

Důležitým trendem posledních let je snaha o mezinárodní sladění jednotlivých rámců. Vznikají iniciativy, které se snaží porovnávat a propojovat různé taxonomie, aby investoři mohli lépe fungovat napříč trhy. Typickým příkladem je spolupráce Evropské unie a Číny na tzv. společném základě taxonomií, ke kterému se postupně připojují další finanční centra. Cílem těchto iniciativ není vytvořit jeden globální předpis, ale zajistit, aby jednotlivé systémy nebyly vzájemně nekompatibilní a nebránily přeshraničním investicím.

Přestože se světová lavina udržitelnosti rozšiřuje napříč kontinenty, existují oblasti, kde její dopad zatím zůstává slabší nebo roztříštěný. Typickým příkladem jsou Spojené státy americké, které dosud nepřijaly jednotnou národní taxonomii udržitelného financování. Přístup je zde založen spíše na kombinaci dílčích pravidel, dobrovolných standardů a sektorových iniciativ, často tažených samotným finančním trhem nebo jednotlivými státy. Výsledkem je vysoká flexibilita, ale také nižší srovnatelnost a větší prostor pro rozdílný výklad toho, co je skutečně udržitelné.

Ještě výraznější rozdíly lze pozorovat v některých rozvojových regionech. Část Blízkého východu, střední Asie nebo subsaharské Afriky se sice k tématu udržitelného financování hlásí, avšak praktická implementace taxonomií zde často naráží na omezenou institucionální kapacitu, chybějící data nebo konkurenční priority, jako je energetická bezpečnost či rychlý hospodářský růst. V těchto zemích se udržitelnost prosazuje spíše prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank, investičních fondů a pilotních projektů než skrze komplexní národní regulační rámce.

Specifickou skupinu tvoří ekonomiky silně závislé na těžbě fosilních paliv nebo surovin. Zde je zavádění taxonomií často vnímáno jako potenciální hrozba pro klíčové sektory hospodářství, a proto postupuje pomaleji nebo je formulováno velmi opatrně. Místo jasného vymezení udržitelných a neudržitelných aktivit se objevují přechodové kategorie a vágnější definice, které mají umožnit postupnou transformaci bez náhlých ekonomických otřesů. I tento opatrný přístup však potvrzuje, že tlak globálních finančních trhů a investorů nelze dlouhodobě ignorovat.

Absence jednotné vlny v těchto částech světa neznamená, že by se udržitelnost vytrácela z agendy úplně. Spíše se zde prosazuje pomaleji, fragmentovaně a často méně viditelně. Právě tato nerovnoměrnost je jedním z hlavních rizik současného vývoje. Zatímco některé regiony už fungují v režimu detailních pravidel a povinného reportingu, jiné se teprve rozhodují, zda se k této změně připojí. V dlouhodobém horizontu však platí, že globální kapitál má tendenci proudit tam, kde jsou pravidla srozumitelná a předvídatelná. A to je faktor, který může i dosud váhající regiony postupně vtáhnout do světové laviny udržitelnosti – ať už prostřednictvím regulace, nebo čistě ekonomického tlaku.

Celkový obraz je zřejmý. Udržitelnost se stává novým jazykem globálních financí a taxonomie jeho gramatikou. Státy je zavádějí nejen z environmentálních důvodů, ale také z ryze ekonomických a strategických motivů. Kdo má jasná pravidla, ten přitahuje kapitál, snižuje rizika a zvyšuje důvěryhodnost svého trhu. Lavina udržitelnosti se proto nevalí jednostranně z Bruselu, ale vzniká současně na mnoha místech světa. Evropská unie ji pomohla rozpohybovat, ale dnes už je zřejmé, že se z ní stal globální proces, který bude v příštích letech zásadně ovlivňovat rozhodování firem, investorů i států.

Data, čísla a zajímavosti:

• Podle globálních mapovacích studií a analytických přehledů existuje dnes více než 40 až 50 národních a regionálních taxonomií udržitelného financování ve světě, včetně rámců již implementovaných, dobrovolných i těch ve vývoji.

• Evropská unie definuje udržitelné hospodářské činnosti podle šesti environmentálních cílů, mezi něž patří ochrana biodiverzity, zmírňování změny klimatu a přechod na oběhové hospodářství.

• Čína přijala svůj katalog zelených projektů již v roce 2015 a od té doby jej pravidelně aktualizuje a metodicky zpřesňuje.

• Latinská Amerika patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím regionům – Kolumbie byla prvním státem s plně přijatou taxonomií, následovaly Mexiko, Chile, Brazílie, Panama a Kostarika.

• V jihovýchodní Asii existuje regionální taxonomie ASEAN, která se snaží sjednotit přístup velmi rozdílných ekonomik prostřednictvím modulárního a převážně dobrovolného rámce.

• Většina afrických iniciativ v oblasti taxonomií má zatím dobrovolný nebo pilotní charakter a je podporována mezinárodními finančními institucemi.

• Jižní Korea, Singapur a Malajsie zavedly vlastní rámce zeleného financování pro banky a investory, často v souladu s mezinárodními standardy.

• V rozvinutých ekonomikách mimo EU, například v USA, zatím neexistuje jednotná národní taxonomie, přesto finanční trhy pracují s řadou ESG standardů a dobrovolných rámců.

• Objemy kapitálu směřujícího do aktivit označovaných jako „udržitelné“ nebo „taxonomy-aligned“ se v Evropě pohybují v řádech bilionů eur, avšak přesná čísla se liší podle metodiky a rozsahu započtených aktivit.

• Drtivá většina současných taxonomií se primárně zaměřuje na environmentální aspekty, zatímco sociální cíle jsou zatím zahrnovány pouze v menší části rámců.

• V rozvojových zemích je významná část financování „zelených“ aktivit realizována prostřednictvím mezinárodních rozvojových bank a investičních fondů, nikoli čistě z domácích zdrojů.