Jak veteráni vdechli život staré továrně a připomněli, že auta i dnes tančí v rytmu plastu

V krajině zapadlé, ale kulturně o to bohatší v Nové Bystřici, na samotném jihu Českého pohraničí, vznikl projekt, který v sobě propojuje několik klíčových trendů dnešní doby: udržitelný rozvoj, cirkulární ekonomiku, ochranu kulturního dědictví i podporu regionální identity. Místní muzeum veteránů zaměřené na americké historické automobily, vzniklo revitalizací bývalé textilní továrny a stalo se nejen turistickou atrakcí, ale i moderní plastovou učebnicí.

Budova, která původně sloužila jako průmyslový objekt, byla dlouhé roky mimo provoz a postupně degradovala. Podobných staveb se v České krajině nacházejí stovky a v mnoha případech končí jejich životní cyklus demolicí, po které následuje nová, často standardizovaná a kontextu zbavená výstavba. V případě Nové Bystřice však došlo ke zcela opačnému rozhodnutí: zachovat původní industriální architekturu a vdechnout ji nový uzel kulturního a vzdělávacího centra.

Místo bourání a novostavby byla zvolená cesta přestavby, přičemž se ušetřily nejen materiálové vstupy, ale také energie a emise spojené s výstavbou. Tento přístup lze považovat za krásný modelový příklad implementace principů cirkulární ekonomiky ve stavebnictví. Využití brownfieldu navíc znamená i ochranu krajiny před další zástavbou a zachování urbanistické paměti místa. Tento krok není sice snadný, ale ukazuje se nejen jako esteticky a kulturně hodnotný, ale také jako environmentální i ekonomicky udržitelný.

Iniciátorem celého projektu byl podnikatel a sběratel historických vozů Pavel Janouš, který v rámci spolupráce s městem i s lokální komunitou dokázal proměnit starou továrnu ve funkční a atraktivní kulturní prostor. Hala s původními prvky konstrukce, nízkým denním světlem a syrovou estetikou průmyslových objektů se stala dokonalým kontrapunktem k elegantním křivkám amerických vozů z počátku 20. století. Autenticita prostoru tak umocňuje přímý kontakt s vystavenými exponáty a zvýrazňuje jejich historickou hodnotu.

Americký sen na kolech

Pavel Janouš si šel vlastní cestou a na rozdíl od ostatních sběratelů zaměřených na evropské značky se soustředil na americké předválečné automobily s cílem využít příležitosti, vytvořit v Česku první specializované muzeum amerických veteránů a působit ve veřejné sféře jinak než statické sbírky v soukromých garážích. Janouš se netají ambicí budovat jednu z největších sbírek Lincolnů v Evropě.

Janouš vybírá své vozy s velkou pečlivostí, často přímo z USA, a upřednostňuje stroje s pozoruhodným příběhem nebo vazbou na významné osobnosti. Ve svých rozhovorech připouští, že náklady i čas věnovaný renovaci veterána často výrazně přesahují jeho původní tržní hodnotu.

Mezi vrcholné exponáty patří Lincoln Model K z roku 1938, karosovaný na zakázku firmou Brunn z New Yorku pro speciální klientku. V roce 1938 získal první cenu na prestižní výstavě Pebble Beach Concours d’Elegance. Tento unikát je stavěn tzv. původní konzervací, kdy je zachován v originálním a nikdy nerenovovaném stavu, což mu dodává zvláštní hodnotu a podtrhuje jeho výjimečnost.

Muzeum dnes představuje jednu z největších sbírek amerických předválečných a poválečných automobilů v České republice. Výstava je koncipována jako cesta časem a prostorem, rozdělená do tematických celků od dvacátých let až po sedmdesátá, s modely jako Overland 1911, Buick 1918, Lincoln 1928, Mercury Marauder 1965 či Mercury Cougar 1968. Celková instalace nenabízí pouze estetický zážitek, ale je doplněna i interaktivními prvky, audioprůvodcem a vzdělávacím obsahem, čímž muzeum plně naplňuje funkci kulturně-vzdělávací instituce.

Jak automobilismus zrcadlí petrochemický věk

Muzeum veteránů je zároveň ojedinělým svědectvím o technologickém vývoji, který je úzce spjat s širšími civilizačními změnami. Každý z vystavených automobilů je fragmentem doby, ve které vznikl – nejen z hlediska designu nebo techniky, ale především jako odraz surovinového a energetického zázemí své éry. Vystavený Overland z roku 1911 například reprezentuje období, kdy byla ropa teprve objevována jako průmyslová komodita. První komerční vrt byl zprovozněn v roce 1859 v Pensylvánii, ale její masivní využití jako paliva se teprve rozbíhalo. Automobily z této doby byly technicky jednoduché a materiálově čisté: kov, dřevo, sklo – bez plastů, bez syntetiky. Právě absence plastových dílů v těchto vozech z počátku 20. století je klíčem k pochopení souběžného vývoje petrochemie a automobilismu.

Zásadní zlom nastává až ve dvacátých a třicátých letech, kdy se poprvé objevují syntetické plasty jako bakelit, a zároveň se prudce rozšiřuje rafinace ropy. Buick 6-45 z roku 1918 nebo Lincoln Model L z roku 1928 jsou už svědky počínajícího vlivu chemického průmyslu na výrobu vozidel. V interiérech se objevují rané formy plastových povrchů, elektrické systémy začínají využívat syntetickou izolaci, a benzin se stává dominantním palivem pro dopravu. V tomto období se automobil stává nejen symbolem svobody, ale i hmatatelným produktem komplexní průmyslové infrastruktury. Výroba plastů zaznamenává od 30. let prudký růst – polyethylen, PVC, polystyren i nylon vznikají v rychlém sledu, často v přímé reakci na požadavky zbrojního nebo automobilového průmyslu. Po druhé světové válce už plast doslova zaplavuje svět – v roce 1950 se ve světě vyrobilo asi 2 miliony tun plastů ročně, v roce 1970 to bylo už více než 25 milionů tun.

Tato éra vrcholí v exponátech z 60. a 70. let, jako je Mercury Marauder 1965 nebo Mercury Cougar 1968, které Muzeum veteránů také vlastní. Tyto vozy reprezentují období, kdy byl plast zcela běžnou a masově využívanou součástí automobilové výroby – od palubních desek přes čalounění až po dekorační prvky a detaily karosérií. Je fascinující sledovat, jak se plast, zpočátku vnímaný jako zázračný materiál, stal téměř neviditelnou samozřejmostí každého vozu, a zároveň jak zásadně změnil energetickou a materiálovou bilanci výroby automobilů. Dnes víme, že výroba jednoho středně velkého vozu vyžaduje v průměru 39 barelů ropy, z nichž většina padne nejen na palivo, ale i na samotnou výrobu komponent, barvy, maziva a plasty.

Od lesku veteránů k plastové realitě dneška

Paralelně s touto materiálovou historií se mění i vztah k odpovědnosti – co dříve bylo synonymem pokroku, je dnes častým předmětem environmentální kritiky. Plastová zátěž, uhlíková stopa, neudržitelnost jednorázových výrobních cyklů – to vše přivedlo společnost k hledání nových přístupů, mezi které patří i uchovávání hodnot z minulosti. Muzeum veteránů v tomto smyslu není jen kulturní atrakcí, ale i výukovou „platformou“ pro pochopení historických kontextů dnešních problémů.

Ačkoliv se dnešní doba nese ve znamení elektromobility a dekarbonizace dopravy, nelze přehlížet, že i tzv. „zelené“ vozy jsou v mnoha ohledech stále pevně zakotveny v ropném paradigmatu. Plasty a syntetické materiály v jeho konstrukci jsou stále odvozeny od ropných produktů. Podle některých studií obsahují moderní elektromobily až 200 kg plastů na vůz, a to nejen ve formě interiérových dílů, ale i v konstrukci bateriových systémů, kabeláže a vnějších obalových struktur. I z tohoto důvodu je vhodné při pohledu na automobilismus neoddělovat minulost a současnost, ale vnímat je jako kontinuum jednoho materiálového příběhu, který nás stále spojuje s ropou – byť v jiné a méně viditelné podobě.

Projekt muzea v Nové Bystřici tak zapadá do širšího trendu udržitelných konverzí industriálních staveb. Tento i jiné podobně laděné projekty ukazují, že architektura budoucnosti nemusí nutně znamenat jen stavět nové stavby, ale i učit se obratně a odpovědně zacházet s minulostí. Muzeum veteránů v Nové Bystřici není jen sbírkou chromovaných a nablýskaných vozů, ale je také příběhem o tom, jak lze znovu oživit prostor, pochopit historii v celém kontextu a vytvořit novou hodnotu na základech minulosti. Právě v takových příbězích se často skrývá klíč k udržitelné budoucnosti.