Jaká je cena za nezávislost na dominantním hráči na trhu? Evropa zjišťuje, že strategické cíle nelze postavit na chybějících kapacitách

Evropská unie si v posledních letech stanovila ambiciózní cíle v oblasti snižování emisí, rozvoje obnovitelných zdrojů energie a posilování energetické bezpečnosti. Fotovoltaika se stala jedním z hlavních pilířů této strategie, protože umožňuje rychlé rozšiřování výroby elektřiny bez spalování fosilních paliv. Současně se však ukazuje zásadní rozpor mezi politickými ambicemi a průmyslovou realitou. Evropa chce být technologicky nezávislá, avšak velkou část zařízení potřebných pro naplnění vlastních plánů již řadu let dováží především z Číny.

Právě tato skutečnost se dnes stává jedním z největších strategických problémů evropské energetiky. Čína během dvou desetiletí systematicky budovala celý výrobní řetězec od zpracování surovin přes výrobu křemíkových destiček, fotovoltaických článků a modulů až po elektroniku, která řídí provoz elektráren. Výsledkem jsou výrobní kapacity, které nemají ve světě obdoby. Podle údajů Mezinárodní agentury pro energii ovládá Čína většinu světové výroby klíčových komponentů pro fotovoltaiku a evropský trh je na těchto dodávkách závislý z více než devadesáti procent.

Mezinárodní agentura pro energii současně upozorňuje, že ani do roku 2030 se na této situaci pravděpodobně mnoho nezmění. Více než devadesát procent světových výrobních kapacit klíčových částí fotovoltaického řetězce má i nadále zůstat soustředěno v Číně. Nejde přitom pouze o výrobu hotových panelů, ale také o polysilikon, křemíkové destičky a fotovoltaické články. Čína navíc dominuje i ve výrobě zařízení potřebných pro samotnou výrobu panelů, čímž si vytváří další konkurenční výhodu.

Obrovský náskok nevznikl náhodou. Čínský stát více než dvacet let podporoval celý výrobní řetězec prostřednictvím levných úvěrů, dostupnější energie, průmyslových pobídek i rozsáhlých investic do výzkumu a výroby. Výsledkem jsou tak velké výrobní kapacity, že ceny fotovoltaických modulů od roku 2023 klesly o více než šedesát procent. Nízké ceny urychlily rozvoj fotovoltaiky po celém světě, současně však dostaly řadu evropských výrobců do ztráty a některé výrobní závody ukončily provoz.

Evropská komise proto začíná hledat cesty, jak tuto závislost postupně snižovat. Jedním z prvních konkrétních kroků je omezení využívání čínských střídačů v projektech financovaných z evropských prostředků. Důvodem nejsou pouze ekonomické otázky, ale také bezpečnost infrastruktury. Moderní střídače představují inteligentní zařízení připojená k internetu, která řídí provoz elektrárny, komunikují s distribuční sítí a mohou být vzdáleně spravována. Jejich význam je proto mnohem větší než pouhá přeměna stejnosměrného proudu na střídavý. Evropská komise upozorňuje, že kritická energetická infrastruktura nemůže být dlouhodobě závislá na technologiích pocházejících z prostředí, které představuje strategické riziko.

Bezpečnostní rozměr přitom nabývá na významu. Střídače dnes představují počítače připojené do energetické sítě, které přijímají aktualizace, komunikují s provozovateli distribučních soustav a mohou být vzdáleně spravovány. Zahraniční bezpečnostní experti proto upozorňují, že vedle ceny zařízení je stále důležitější také otázka digitální bezpečnosti celé energetické infrastruktury.

První zkušenosti s touto politikou však současně ukazují, jak vysoká může být cena za větší nezávislost. Itálie uskutečnila první aukci fotovoltaických elektráren bez využití čínských technologií. Výsledná cena elektřiny byla přibližně o sedmnáct procent vyšší než v předchozích aukcích, kde původ zařízení nebyl omezen. Tento rozdíl představuje první praktický důkaz, že nahrazení dominantního dodavatele je možné, avšak vyžaduje vyšší investice.

Vyšší pořizovací cena však představuje pouze část skutečných nákladů. Stále více odborníků upozorňuje, že při hodnocení strategických technologií nelze sledovat jen okamžitou cenu. Stejně důležitá je odolnost dodavatelského řetězce, možnost dlouhodobého servisu, dostupnost náhradních dílů i bezpečnost kritické infrastruktury. Tyto faktory se v minulosti často přehlížely, přesto mohou mít v budoucnu větší ekonomický význam než samotná pořizovací cena zařízení.

Ještě důležitější je však skutečnost, že vyšší cena není hlavním problémem. Mnohem zásadnější otázkou je dostupnost samotných výrobních kapacit. Evropský fotovoltaický průmysl během posledních patnácti let výrazně oslabil. Řada výrobců nedokázala konkurovat levné čínské produkci a výroba se postupně přesunula do Asie. Zatímco na začátku tisíciletí měla Evropa významný podíl na světové výrobě solárních panelů, dnes představuje pouze malý zlomek globálních kapacit. Obnovení celého průmyslového řetězce nebude otázkou několika let, ale spíše celé průmyslové generace.

Paradoxem přitom je, že Evropská unie patří mezi nejrychleji rostoucí trhy fotovoltaiky na světě. Evropská komise očekává, že jen v roce 2025 přibude přibližně sedmdesát gigawattů nových solárních elektráren a dalších devatenáct gigawattů větrných elektráren. Přesto většina fotovoltaických panelů i dalších klíčových komponent pochází z dovozu. Evropa tak stále více instaluje technologie, které sama neumí ve větším rozsahu vyrábět.

Jako možná alternativa se stále častěji objevuje Indie, která v posledních letech výrazně podporuje domácí výrobu fotovoltaických komponentů. Díky rozsáhlým investicím vznikají nové továrny a výrobní kapacity rychle rostou. Přesto ani Indie zatím není plně soběstačná, protože část materiálů a polotovarů stále dováží z Číny. Analytici proto upozorňují, že evropská závislost by se mohla pouze přesunout z jednoho partnera na druhého, aniž by se skutečně podařilo vytvořit stabilní a odolný dodavatelský řetězec.

Také Mezinárodní agentura pro energii upozorňuje, že diverzifikace výroby nebude jednoduchá. Přestože nové výrobní závody vznikají ve Spojených státech, Indii i dalších zemích, velká část těchto projektů je stále závislá na čínských technologiích, výrobních linkách nebo dodávkách základních materiálů. Přesunutí finální výroby proto ještě automaticky neznamená skutečné odstranění strategické závislosti.

Právě zde se objevuje širší hospodářská souvislost, která přesahuje samotnou fotovoltaiku. Strategické cíle mohou být úspěšné pouze tehdy, pokud existují výrobní kapacity schopné je dlouhodobě podporovat. Nestačí stanovit termíny, přijmout nové předpisy nebo vytvořit dotační programy. Každý průmyslový plán musí být současně postaven na dostupných surovinách, výrobních závodech, kvalifikované pracovní síle, výzkumu, dodavatelských řetězcích a kapitálu potřebném pro jejich rozvoj. Pokud některý z těchto pilířů chybí, vzniká závislost na dovozu, která může být v období geopolitických nejistot stejně riziková jako samotná závislost na fosilních palivech.

Význam tohoto problému bude v příštích letech dále narůstat. Podle Mezinárodní agentury pro energii bude téměř osmdesát procent všech nových obnovitelných zdrojů instalovaných do roku 2030 tvořit právě fotovoltaika. Celosvětově má přibýt přibližně 4 600 gigawattů nových obnovitelných zdrojů, což odpovídá současnému instalovanému výkonu Číny, Evropské unie a Japonska dohromady. Fotovoltaika se tak stává jednou z nejvýznamnějších průmyslových technologií současnosti a otázka výrobních kapacit bude mít stále větší ekonomický i geopolitický význam.

Evropská unie si snad tento problém začíná uvědomovat prostřednictvím iniciativ zaměřených na podporu domácí výroby strategických technologií. Cílem je postupně zvýšit podíl zařízení vyráběných přímo v Evropě a posílit odolnost evropského průmyslu. Tyto snahy však narážejí na skutečnost, že průmyslové kapacity nelze vybudovat administrativním rozhodnutím. Výstavba továren, vytvoření dodavatelských sítí, získání zkušeností i návrat výrobců vyžadují mnoho let stabilního investičního prostředí a předvídatelných podmínek.

Nová evropská legislativa Net Zero Industry Act proto stanovila cíl, aby do roku 2030 pocházelo přibližně čtyřicet procent strategických čistých technologií využívaných v Evropské unii z výroby umístěné přímo na evropském území. Ambice je výrazná, skutečným testem však bude schopnost přilákat soukromé investice a obnovit průmysl, který Evropa v minulých letech postupně ztratila.

Stejnou logikou se řídí také evropská politika v oblasti strategických surovin a cirkulární ekonomiky. Evropská unie si stále více uvědomuje, že dlouhodobou konkurenceschopnost nelze postavit pouze na dovozu primárních surovin ze zahraničí. Vedle rozvoje domácí těžby proto roste význam druhotných surovin získávaných z vysloužilých výrobků, průmyslových odpadů, baterií, elektroodpadu i stavebních materiálů.

Odpady tak přestávají být vnímány jako nežádoucí zátěž a stále více představují cenný zdroj materiálů, které mohou nahradit část dovozu kritických surovin. Právě proto Evropská unie přijímá nová pravidla podporující vznik skutečného jednotného trhu s druhotnými surovinami a jejich kvalitnější využívání přímo na evropském území. Smyslem připravovaného evropského Circular Economy Act je vytvořit podmínky pro to, aby se cenné materiály co nejdéle udržely v evropském hospodářství a nemusely být nahrazovány novou těžbou nebo dovozem.

Neméně důležité je také omezování vývozu využitelných odpadů mimo Evropskou unii a naopak podpora jejich moderního zpracování v evropských recyklačních závodech. Každá tuna kvalitně recyklovaných kovů, plastů nebo dalších strategických materiálů totiž představuje nejen úsporu přírodních zdrojů, ale také posílení evropské surovinové bezpečnosti, vyšší přidanou hodnotu vytvářenou evropským průmyslem a vznik nových pracovních míst.

Nicméně ani rozsáhlé investice do nových továren, rozvoje recyklace nebo podpory strategických odvětví však samy o sobě nezaručí návrat výroby do Evropy. O konečné konkurenceschopnosti bude i nadále rozhodovat především cena energie. Výroba fotovoltaických panelů, baterií, hliníku, oceli, chemických látek nebo zpracování druhotných surovin patří mezi energeticky nejnáročnější průmyslové činnosti. Pokud budou mít evropští výrobci dlouhodobě výrazně vyšší ceny elektřiny a zemního plynu než jejich konkurenti v Asii nebo ve Spojených státech, budou jen obtížně konkurovat bez ohledu na výši veřejné podpory.

Dostupná, stabilní a cenově přijatelná energie se proto stává jedním z nejdůležitějších předpokladů průmyslové soběstačnosti. Bez ní může Evropa vybudovat moderní výrobní závody, přesto však hrozí, že jejich produkce bude dražší než dovážené výrobky. Energetická politika, průmyslová politika a politika využívání druhotných surovin proto nemohou být vnímány odděleně. Teprve jejich vzájemné propojení může vytvořit podmínky pro to, aby se strategické technologie vyráběly, opravovaly, recyklovaly a znovu využívaly přímo na území Evropské unie za ekonomicky udržitelných podmínek.