Jaké strategické dodavatelské řetězce posilují geopolitickou páku EU? A kde se skrývá obrovský potenciál?

Evropa je v globální ekonomice často popisována jako region zranitelný vůči výpadkům dodávek a závislý na dovozu surovin a technologií z Asie. Tento obraz je však stále více v rozporu s realitou. Pod povrchem obchodních statistik se skrývá síť vysoce specializovaných výrobních kapacit, bez nichž se neobejde moderní průmysl v USA, Číně ani jinde ve světě. Právě v těchto nenápadných, ale kritických článcích dodavatelských řetězců se rodí geopolitická páka Evropské unie, jejíž význam v dalších letech rychle poroste. 

Evropská unie vstupuje do druhé poloviny dvacátých let v situaci, kdy se globální výrobní systém přestává řídit logikou nejnižší ceny a maximální efektivity a stále více se podřizuje otázkám bezpečnosti, spolehlivosti a strategické kontroly. Pandemie, válka na Ukrajině a technologické napětí mezi USA a Čínou ukázaly, že schopnost vyrábět klíčové komponenty je stejně důležitá jako přístup k ropě nebo plynu. V tomto kontextu se Evropa přestává jevit jako slabý článek globální ekonomiky a naopak se ukazuje jako držitel celé řady technologických úzkých míst, která nelze snadno obejít ani nahradit.

Zásadní charakter evropské páky spočívá v tom, že nejde o masovou výrobu, ale o extrémně specializované segmenty, kde se propojují dlouhodobý výzkum, špičkové inženýrství, přísné normy a know how, které je z velké části neformální a obtížně přenositelné. Typickým příkladem je již často zmiňovaná nizozemská společnost ASML, jejíž litografické systémy pro výrobu nejpokročilejších polovodičů nemají ve světě alternativu. Bez evropských strojů, subdodavatelů optiky z Německa, laserových systémů a přesných mechanických komponentů by nebylo možné vyrábět čipy pro umělou inteligenci, vojenské systémy ani moderní telekomunikační infrastrukturu. Důležité je, že tato dominance nevznikla politickým rozhodnutím, ale desítky let vývoje, spolupráce s univerzitami a postupného zdokonalování výrobních procesů.

Podobná situace se však neodehrává pouze v polovodičovém průmyslu. Evropské firmy hrají klíčovou roli také v oblasti pokročilých výrobních strojů pro automobilový a letecký průmysl. Němečtí a italští výrobci obráběcích center, lisovacích technologií a automatizovaných výrobních linek dodávají zařízení, bez nichž není možné vyrábět moderní elektromobily ani letecké konstrukce z kompozitních materiálů. Tyto stroje nejsou zaměnitelné za levnější alternativy, protože jejich přesnost, spolehlivost a integrace do výrobních procesů jsou výsledkem dlouhodobé optimalizace a úzké spolupráce se zákazníky. Právě zde se projevuje význam tzv. tacitních znalostí, tedy praktických zkušeností, které nejsou plně popsatelné v dokumentaci a nelze je jednoduše a lacině okopírovat.

Velmi výrazná je evropská pozice také v chemickém a farmaceutickém průmyslu. Evropa není jen místem výroby hotových léčiv, ale především klíčovým dodavatelem specializovaných chemických látek, katalyzátorů a meziproduktů, bez nichž se neobejdou globální farmaceutické řetězce. Řada aktivních farmaceutických látek a jejich klíčových prekurzorů se vyrábí v omezeném počtu evropských závodů, které splňují nejpřísnější regulační požadavky. Přesun takové výroby do jiných regionů není otázkou měsíců, ale let, protože vyžaduje nové certifikace, validaci procesů a často i změny v celém výrobním řetězci léčiv.

Další oblastí, kde Evropa disponuje strategickou pákou, jsou zdravotnické technologie. Výroba lineárních urychlovačů pro radioterapii, pokročilých diagnostických zařízení nebo implantátů z biokompatibilních materiálů je soustředěna do několika málo evropských firem. Tyto produkty kombinují špičkové materiálové inženýrství, software a dlouhodobé klinické zkušenosti. Pro mnoho zemí mimo EU je prakticky nemožné tyto technologie rychle nahradit domácí produkcí, což dává Evropě významnou nepřímou vyjednávací sílu.

Méně viditelná, ale neméně důležitá je role Evropy v dodavatelských řetězcích energetiky a průmyslové dekarbonizace. Evropské firmy dominují v oblasti turbín pro větrné elektrárny, elektrolyzérů pro výrobu zeleného vodíku, řídicích systémů pro energetické sítě a technologií pro zachytávání a využití oxidu uhličitého. Tyto technologie jsou klíčové pro energetickou transformaci nejen v Evropě, ale i v Asii a Severní Americe. Bez evropských komponent by se řada ambiciózních klimatických plánů stala jen obtížně realizovatelnou.

Specifickou kapitolou jsou materiálové technologie a přesné komponenty. Evropa je významným producentem speciálních slitin, technických keramických materiálů, optických skel a průmyslových senzorů. Tyto prvky tvoří páteř moderních výrobních systémů, od robotiky přes letectví až po obranný průmysl. Často jde o produkty s relativně nízkým objemem, ale extrémně vysokou přidanou hodnotou a kritickou funkcí, jejichž výpadek může zastavit celé výrobní linky.

Přes tuto silnou pozici však Evropa zatím jen omezeně dokáže svou strukturální výhodu proměnit v cílený geopolitický nástroj. Hlavní překážkou je roztříštěnost rozhodování a absence rychlých koordinačních mechanismů na úrovni celé EU. Zatímco jednotlivé členské státy si uvědomují strategický význam svých průmyslových šampionů, chybí společný rámec, který by umožnil v krizových situacích jednat jednotně a předvídatelně. To snižuje důvěryhodnost evropské páky navenek a zároveň komplikuje dlouhodobé strategické plánování.

Rostoucí důraz na bezpečnost dodavatelských řetězců proto vede k debatám o nutnosti systematicky mapovat kritické technologie, předem definovat scénáře jejich ochrany a nastavit jasná pravidla pro případ omezení vývozu. Nejde přitom o protekcionismus, ale o snahu sladit ekonomické zájmy s bezpečnostní realitou světa, v němž se technologie staly klíčovým nástrojem moci.

Pro evropské firmy to znamená zásadní změnu optiky. Nestačí optimalizovat náklady a efektivitu, ale je nutné chápat vlastní roli v širším geopolitickém kontextu. Společnosti, které jsou součástí kritických dodavatelských řetězců, se stávají nejen ekonomickými, ale i strategickými aktéry. To s sebou nese nové příležitosti, ale i odpovědnost, včetně potřeby spolupracovat s veřejnou správou, neustále inovovat, investovat do vědy a výzkumu stejně tak do dlouhodobé odolnosti. 

Evropa se tak na přelomu roku 2025 a 2026 nachází v bodě zlomu. Má k dispozici unikátní kombinaci technologických schopností, průmyslové tradice, která jí umožňuje spoluutvářet podobu globálního výrobního systému. Zda tuto skrytou páku dokáže proměnit v cílený a srozumitelný strategický nástroj, rozhodne o její roli v ekonomickém i geopolitickém uspořádání nadcházejících desetiletí.

Na tuto logiku strategických dodavatelských řetězců lze navázat i v oblasti, která zatím není plně vnímána jako zdroj geopolitické páky, ale má k tomu mimořádný potenciál, a to v oblasti recyklace a cirkulárního využívání materiálů. Evropská unie disponuje silnou výzkumnou základnou, technologickými firmami i regulatorním know how (jednotné technické standardy, jasná definice druhotné suroviny, certifikace kvality recyklátů, sledovatelnost materiálových toků, technologicky neutrální pravidla, předvídatelné povolovací procesy...), které jí umožňují stát se globálním lídrem v recyklaci textilu, plastů, baterií, kritických kovů i složitých kompozitních materiálů. 

Právě schopnost efektivně zpracovávat odpadní materiály a vracet je zpět do výroby v kvalitě odpovídající primárním surovinám může v budoucnu sehrát podobnou roli, jakou dnes hrají polovodiče nebo přesné strojírenství. Pokud Evropa zvládne propojit technologické inovace s průmyslovou škálou, může vytvořit nové strategické uzly v dodavatelských řetězcích, které sníží závislost na dovozu surovin a zároveň posílí konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Zásadní podmínkou úspěchu však bude nastavení prostředí, které inovacím a investicím spíše otevírá prostor, než aby je neúmyslně brzdilo. Rozvoj pokročilé recyklace vyžaduje kapitálově náročné technologie, stabilní investiční horizont a dostupnou energii za předvídatelných podmínek. Pokud by regulatorní rámec vedl k nadměrné administrativní zátěži, roztříštěným povolovacím procesům nebo nepřiměřenému růstu provozních nákladů, mohl by tento potenciál zůstat nevyužitý. 

Diplomaticky řečeno, skutečná evropská síla v cirkulární ekonomice nevznikne pouze stanovením ambiciózních cílů, ale především vytvořením takových podmínek, které umožní inovativním firmám technologie nejen vyvíjet, ale také úspěšně provozovat a škálovat. Právě v této rovnováze mezi ambicí, pragmatismem a konkurenceschopností se může zrodit další strategická výhoda Evropské unie v globálních dodavatelských řetězcích.